Anežka & Ruda

Anežka byla odjakživa tlustá, tlustá byla i máma a babička, spolu bydlely v činžáku na Žižkově. Ve dvaceti ji v tramvaji pouštěli sednout, mysleli, že je těhotná. Holka krev a sádlo. Milovala jenom Františka, ale ten si vzal hubenou ušatou tykev a měl s ní dvě malé ušaté tykvičky. Roky ubíhaly, babička odešla do nebe a pak máma, hezky chronologicky, jak to má být. Anežka zůstala v bytě sama se psem. Nikdy se nevdala, nikdo ji nechtěl. Nebo nechtěla ona? Kdo ví, jak to bylo doopravdy.

Vždycky měla psa s mužským jménem, žádný Bobík nebo Šmudla, jak by voříškovi slušelo. Toho prvního našla u popelnic. Kňučel, hladový a smradlavý z těch sraček okolo. Vzala ho do náruče, bylo jí jedno, že si umaže nový baloňák a odnesla ho rovnou do vany. Vořech dostal jméno Franta. Žil s ní hezkých 14 let. V té době se všechny její kamarádky vdaly a měly děti. Anežka měla jenom Frantu a občas nějakou avantýru s pejskařem z okolí, většinou ženatým. Vyučila se prodavačkou, jako prodavačka pracovala a nikdy nepřemýšlela o jiné práci. Nebyla hloupá, jen prostě neměla žádné větší ambice. Měla moc ráda jídlo, pracovala většinou v lahůdkách a cpala se obloženými chlebíčky. No bóže, tak jsem tlustá, no a co, říkala vždycky. Když se Franta doštěkal do psího nebe, celý barák si oddechl, byl to strašně uňafaný debil. Následoval Lojza, ten v pěti letech zmizel, asi ho tenkrát někdo na Žižkově sežral. A proto šup do Troje pro novýho psa.

Pak maličko ztrácím o jejích čoklech přehled. Pamatuju si hlavně Oldřicha, protože tam nastal ten posun. Tomu z nějakého záhadného důvodu odmítala jméno zdrobňovat. Striktně ho oslovovala Oldřichu. Tím začala přeměna psa v přítele. Anežka nastoupila do Kauflandu. Nerada o sobě mluvila, nerada říkala, že je sama bez dětí. Jednou řekla, že pospíchá domů, že na ni Oldřich čeká. Ostatní prodavačky si myslely, že je to její přítel. Nic jim nevymlouvala. Byl přítel a čekal. Od té chvíle cíleně budovala jeho image. Nelhala. Oldřich s ní opravdu do kina nechtěl, raději se díval na fotbal. Že se dívá jen chvíli a pak si soustředěně líže koule, to samosebou nedodala. Co budeš Oldovi vařit, ptaly se holky. To je fuk, on sežere všechno, odpovídala se smíchem. Prostě pořád mluvila pravdu. Po třech letech začal mít Oldřich velké problémy s ledvinami. Musím jít s Oldřichem k doktorovi, sám by nešel, bojí se, mlžila v práci. No, on hlavně sám na veterinu netrefil. Veterinář doporučil utratit. Anežka totálně zblbla a místo na psa, myslela, jak případnou ztrátu Oldřicha vysvětlí v práci. Dokonce chtěla vytisknout parte s pohřbem bez obřadu, dostala by i placené volno. Ješitnost jí nedovolila variantu, že by ji Oldřich opustil kvůli jiné ženě. To nikdy, raději pohřbít. Jak řekla, udělala.

Veterinář dostal souhlas, Kaufland dostal výpověď, Anežka nastoupila do Billy. Dneska v pětapadesáti letech vypadá stejně jako v pětatřiceti, kulatý obličej bez vrásek a zrzavé mikádo. Příjemná ženská, a že má mladýho přítele Rudu jí všichni věří. Divocha Rudu s fešácky zahnutým ocasem.

Rufus, ilustrační foto Megan Cuccu

Jussi Adler Olsen

Po přelouskání všech detektivek od Jo Nesbø (prý norský král detektivek), jsem plynule přešla k dánskému spisovateli Jussi Adleru Olsenovi (prý dánský král detektivek). Nejdřív jsem v kině, aniž bych o spisovateli a jeho knihách cokoli věděla, viděla film Žena v kleci. Film drsný, zápletka docela složitá, teda pro mě.

A pak jsem se pustila do čtení, šlo to hezky, Marek mi do čtečky nabouchal první čtyři knihy, investovala jsem tedy jen do dvou. Bohužel, pořád dělám tu stejnou chybu, že čtu od jednoho spisovatele všechny knihy najednou, teda postupně všechny. Každý autor má svůj osobitý styl vyprávění a každý má své oblíbené věty. Na větu Něco je tady špatně, jsem byla alergická už od druhé knihy.

Staré nevyřešené případy vyšetřuje nově založené Oddělení Q, pod vedením komisaře Paula Mørcka s pomocí uklízeče Asada, později přibude cáklá Rose. Něco jako Odložené případy, ale výrazně lepší. Některé knihy byly zfilmovány, ovšem málokdy je film stejně dobrý jako kniha a nikdy nebývá lepší (snad kromě Petrolejových lamp). Dobrá kniha se prostě do filmu nevejde, zvlášť když vyprávění zasahuje dávno do minulosti postav, do jejich dětství, vykresluje povahy a snaží se vysvětlit jejich nepochopitelné chování. Všichni Olsenovi vrazi zažili v dětství různé způsoby týraní, zneužívání a podobné hrůznosti a to je poznamenalo na jejich celý, většinou krátký život. Jediné plus filmu vidím v obsazení Asada, který je v knize malý, obtloustlý a plešatý. No, ten Libanonec, co ho hraje je fakt pěknej, ale Markovi se nelíbil, chtěl Asada jako v předloze. Nechápu.

Varuji ty, kteří se na čtení detektivek teprve chystají, ať dál nečtou, prozrazuji část děje.

Žena v kleci, 2007, česky 2011, film 2013

Název vystihuje děj, byla v kleci a to hodně dlouho, několik let. Film v rámci možností stopáže.

Zabijáci, 2008, česky 2012, film 2014

Podle Marka nejlepší kniha, tady jsme se názorově rozešli. Film jsem zatím neviděla. Partička studentů elitní školy podezřelá z několika vražd. Sebranka pořádných hajzlů.

Vzkaz v láhvi, 2010, česky 2012, film 2016

Podle mě nejlepší kniha a zároveň nejzrůdnější příběh vraha, až se mi chvílemi dělalo vyloženě špatně. Ďábelská finta, jak přijít k penězům, kvůli výkupnému unést dvě děti a vrátit jen jedno. Film mi přišel zmatený, kdybych nečetla knihu, asi bych pointu vůbec nepobrala. Příběh byl logicky okleštěný, ale i velmi upravený, zbytečně dlouhé pasáže o ničem na úkor srozumitelnosti.

Složka 64, 2010, česky 2013

Tradičně pěkně rozepsaný děj a popsané postavy. Tak mě čtení chytilo, že jsem si našla ostrov Sprogø, kde se děj částečně odehrává. Jen ten konec mě vytočil. Detektiv (velký a urostlý) telefonuje v cizím velkém bytě zády ke dveřím a nechá se zneškodnit sedmdesátiletou chromou bábou. Zády ke dveřím netelefonuju ani doma ve svém malém bytě. Pak ho další důchodce posadí bezvládného na židli. Výkon hodný vzpěrače. Já jsem sotva zvládla pětiletý dítě, když kladlo pasívní odpor a kdysi jsem sbírala svého muže v bezvědomí a s ním jsem nehnula teda vůbec.

Maják na ostrově Sprogø

Marco, 2012, česky 2014

Začátek skvostný, pak se děj nějak rozbřednul. Hezká ukázka práce cikánskýho klanu. Marco najde mrtvolu, aby nebyl další obětí musí zmizet. Marcovo neustálé unikání po zemi, po vodě a po vzduchu mě docela unavovalo, nakonec jsem si přála, aby už to měl za sebou, což je hnusný, protože Marco je talentované dítě.

Nesmírný, 2014, česky 2015

Pro mě hlavní postava Nesmírný kretén a nepovedená rozlučka s Olsenovou tvorbou. Jsem velmi pragmaticky založená a různé sekty jsou mimo mé chápání. Vyšetřování dávné smrtelné nehody mladé holky, které nakonec prokáže vraždu. Příběh dobrý, ale konec zase na facku. Tentokrát oba detektivy zneškodní malá těhotná ženská, která má pár týdnů do porodu. Pecka. Na konci knihy je obsáhlý seznam lidí, kterým autor děkuje za pomoc. Proč mu, proboha, někdo z nich neřekl, že konec je mírně řečeno hloupý..?!

Mám malou návštěvnost

Milý Stando,

asi nevíš, která já jsem.

Chtěla jsem si založit blog se jménem "padesatka", ale uživatel už existoval, jen neměl založený blog. Napsala jsem Ti mail, zda je možné jméno uvolnit. Odepsal jsi hned druhý den, že uživatelské jméno bylo smazáno a můžu se zaregistrovat. Měla jsem velkou radost, ale v práci na netu nemůžu blbnout (všímáš si, Filipe?) a měla jsem strašný strach, že mi tu úžasnou "padesatku" zase někdo vyfoukne, než za 6 hodin dorazím domů k noťasu.

I požádala jsem dítě, aby mě zaregistrovalo. Dítě mě svým velmi ledabylým stylem během hraní LOLka zaregistrovalo, bohužel na špatný formát mailu. Registrace se kupodivu dokončila.

Tak jsem Ti, milý Stando, psala opět a Ty jsi mi znovu jméno uvolnil. Děkovala jsem hodně.

Teď mě trápí malá návštěvnost mého blogu. Vím, jsem asi mimo věkovou kategorii, která nejvíc bloguje. Ale třeba babka, která píše a fotí téměř denně všechno co dělá, k jakýmu doktorovi půjde/už nikdy nepůjde/teprve se chystá, má návštěvnost cca 200 lidí denně. K neuvěření.

Ano, podle Tvé rady komentuju články ostatních blogerů a s hrůzou zjišťuju, že kdejaká anorektička má víc čtenářů než já. Píšu jim, aby neblbly, že rostou a jíst musí, že jim vypadají vlasy a budou vošklivý. No, zatím mě žádná do prdele neposlala, asi jsou to hodný holky nebo je odpovědi příliš vyčerpávají.

Taky se mi blog stále samovolně odhlašuje a zvlášť při úpravách článků je to nepříjemný, a to si články píšu jinde a sem rovnou vkládám a ty drobné úpravy se mi povedou třeba až napotřetí. Dám uložit. Klik. A jsem odhlášená. Upravím znovu. Klik. A jsem zase odhlášená. Tak teda nevím, co dělám blbě.

Michaela

Foto Megan Cuccu

Lze milovat puberťáka (vlastního)..?

Nelze.

Každý ráno to zkouším, každý den znovu a znovu. Každý den začínám s mateřskou láskou v srdci, přes noc nově narostlou.

Svého šestnáctiletého syna budím slovy: Broučku, vstávej, je ráno musíš do školy. Někdy trapně říkám: Hola, hola, škola volá. Taky co si furt vymýšlet novýho, že.

Ve čtvrtek říkám: Už je čtvrtek, to dáš, broučku. V pátek říkám: Je pátek, to už zvládneš, broučku.

On nejdřív zavrčí, pak řekne: Nech mě bejt. Popřípadě: Nešahej na mě. To pokud se ho dotknu.

Já jdu připravit snídani a namatlat svačinu.

Pak na něj volám z kuchyně, aby sakra vstával.

Každý ráno znovu a znovu končí náš vstávací rituál mým řevem: Vstávej, ty debile, zase přijdeš pozdě!

Ale nevzdávám se. Ke Dni dětí jsem nakoupila sladkosti a hezky mu popřála: Vstávej broučku, všechno nejlepší ke Dni dětí. Ne, nijak to nepomohlo. Jen všechno najednou zblajznul, včetně žvejkaček.

Balíček jsem zadokumentovala a ukázala Zuzaně při obědě v Dhabě. Jsi blbá, řekla suše. Zuzana je o level výš, už má obě děti z domu. Pro mě naprosto nedostižná představa.

1.6.2016

Dokumentace je důležitá pro případnou kontrolu ze sociálního odboru, protože loni mi syn vyhrožoval, že si půjde někam stěžovat, že se o něj špatně starám. A protože je lenivý cokoli zjišťovat, zeptal se rovnou mě, své matky, kde se stěžuje na matčinu špatnou péči. Vysvětlila jsem mu, že může požádat o pomoc:

a) třídní učitelku - to prý ne, ta ho zná

b) dětskou lékařku - to už vůbec ne, ta ho zná dokonale a zná i mě a ještě by ho preventivně píchla do zadku

c) rovnou sociální odbor - tss to je daleko (stanici metrem)

Zatím jsem tedy v klidu.

9.6.2016

Shylock, Divadlo Na Jezerce (2016)

Začala jsem úplně špatně, a to návštěvou restaurace Na Jezerce. Přišla jsem do divadla moc brzy a nebylo se kam schovat před sychravým počasím. V restauraci neměli žádný (!) jiný předkrm než tatarák. I dala jsem si nenamíchaný tatarák, byl děsně mokrý, zřejmě z rozmrazeného masa a ten žloutek taky nic moc. Úplavici jsem dostala třetí den poté.

Představení jsem si užila ale náramně, cák o úplavici jsem ještě nevěděla. Malý zádrhel byl jen v tom, že jsem Shakespearovu hru Kupec benátský, která je ve hře Shylock zásadní, neznala. Ostuda, já vím. O přestávce jsem gůglila, ale nebyla jsem jediná. Nakonec bych zápletku pobrala i bez netu.

Skoro jednasedmdesátiletý famózní (a krásnej) Milan Kňažko se skvělou češtinou v monodramatu kanadského dramatika Marka Leirena Younga. Hra o současné přehnané politické korektnosti. Fiktivní příběh o stažení představení Kupce Benátského z programu divadelního festivalu. Důvodem je obvinění z antisemitismu. Kdo je antisemita? Shakespeare? Herec ztvárňující Shylocka?

Budeme víc a víc korektní a brát ohledy na všechny a na všechno, abychom se náhodou někoho nedotkli, aby někdo něco náhodou špatně nepochopil. Vymažeme, roztrháme, spálíme nebo přepíšeme, upravíme, přemalujeme narůžovo. Vymažeme z Kocoura Mikeše ošklivé pasáže o Cikánech. Sakra, to přece v knížce pro děti nemůže být. Sněhurka by neměla posluhovat trpaslíkům, to se zase naštvou feministky. Nebudeme mít na Staromáku vánoční strom, abychom neuráželi muslimy.

Bezva. To nás opravu čeká? Chceme to? Budeme se bránit?

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Petra Soukupová

Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych být správňácká jako Lisa Simpsonová, zpívat jako Hana Ulrychová a psát jako Petra Soukupová. Svižně, vtipně, opravdově.

Prvně jsem se s Petrou Soukupovou potkala u knihy Zmizet, v časopisu Instinkt byla pochvalná recenze a já nezaváhala s koupí. Od té doby si spisovatelku hlídám a na poslední knihu Pod sněhem jsem se už vyloženě klepala. Jediné co se dá Petře vytknout je, že píše MÁLO, ale je to mladá holka (1982), ještě toho napíše spoustu...

Vystudovala scenáristiku a dramaturgii, podílí se na Ulici, předtím Comeback, pracuje usilovně. Nově seriál Kosmo na ČT.

K moři (2007)

(Sakra, to jí bylo teprve pětadvacet.)

Útlá knížečka, ve které život profrčí frrrr, až běhá mráz po zádech. A je tu ten hajzl Alzheimer a konec jedný hezký bloncky.

Zmizet (2009)

Tak pokud jsem z první knihy měla lehkou depku, že život moc rychle uteče a nic nezbude, tak teď jsem ji měla dokonalou. Tři příběhy o neštěstí, o křivdách, o hledání a o chybách, které všichni děláme a které často nejdou napravit. Četla jsem po několika letech znovu, protože jsem si pamatovala jen první příběh, ten nejsilnější. Chtěl, aby brácha zmizel, a on opravdu zmizel.

Marta v roce vetřelce (2011)

Deník devatenáctiletý holky a rok jejího života. Občas jsem viděla sebe v jejích letech, ale častěji nezvedenou dceru, která by potřebovala dostat pár pořádných facek. Strašně, ale strašně mě rozčilovala. Lenost, pití a nezodpovědnost, ovšem velmi čtivě.

Pod sněhem (2015)

K mé velké radosti zatím nejtlustší kniha. Tři sestry (každá úplně jiná) v autě na cestě k rodičům na oslavu narozenin, s dětmi, psem a dobrými předsevzetími. Rodinné vztahy, různé pohledy na stejné události, o tom jak vědomě i nevědomě ubližujeme svým blízkým a oni nám.

Jó, viděla jsem při čtení i sebe a nebylo to moc hezký.

Doporučuju všechny!

Bertík a čmuchadlo (2014)

Pro děti. Nečetla jsem.