neděle 13. března 2022

Nechce...!

Patočka mi popřál ke Dni žen a zdvořile se zeptal, jestli jsem už synka osamostatnila. Po mé záporné odpovědi se zase diskrétně odmlčel. On by rád za mnou jezdil posilovat pánevní dno, ale s frekvencí jeho návštěv bych stejně neposílila ani ň. Druhorozený koupil Lucince růži, pozval ji na oběd a dostal zase kopačky. Podruhý. Myslím, že nás ještě jedno kolo čeká. Synek je teď moc smutný, Lucinku mi před dvěma roky představil jakou svoji budoucí ženu a prý vážně věřil, že se někdy vezmou. V nastalé situaci odmítá mluvit o stěhování. 

Z bytu ho vyhazuju asi od jeho čtrnácti let. Celý ty leta tvrdí, že se odstěhuje jako brácha na své dvaadvacáté narozeniny. Ten kouzelný den byl 26. února. A nic. Strašně rychle to uteklo, tvrdí zadumaně a nechce se hnout. Když byl v létě na Rusalce a praskla žárovka na záchodě, tři dny jsem čůrala potmě, protože mám závrať i na židli, ale to není důvod, držet si doma příživníka.

Dlouho mu trvalo, než si po maturitě našel práci. Prý ho nikde nechtěli zaměstnat. Nikde, kde by ho práce bavila. A to je maličko problém, protože jeho baví jenom hraní na počítači. Nakonec práci našel, pracoval dvanáctky dlouhý a krátký týden, i noční míval. Jezdil do kanceláře na Petřiny, kde hrál na playstationu fotbal, FIFU. Sama nechápu a vysvětlit babičkám, že neběhá celý den po hřišti, byl docela problém. Pak pan šéf přestal platit a Druhorozený je zase doma. Přinesla jsem ze sklepa krabice od banánů. Přestala jsem mu žehlit prádlo. Já, které se při žehlení vyplavují endorfiny. Ovšem výměna zámku, jak mi stále radí Patočka, mi připadá vážně brutální.

P.S.