Můj rok 2019

• Celibát jsem porušila už v únoru

• Druhorozenému bylo devatenáct

• Mně bylo padesát tři

• Podvrtla jsem si kotník, měsíc doma

• Glosátor mi do památníčku napsal básničku, ale že si smazal blog, jsem mu neodpustila

• Nádherný cvičící týden na Sardinii (moc jsem necvičila)

• Druhorozený neudělal reparáty, opakuje čtvrtý ročník

• Tradiční cvičící víkend v Srbech u Kladna

• Prvorozenému bylo třicet jedna, stále bydlí v Letňanech s Vendulkou a zvířátky

• Byla jsem čtyřikrát v divadle

• Ve stejné firmě 6,5 roku, Filip odešel, šéfuje Kristina

• Měla jsem dva články na titulce

• Viděla jsem se postupně s VendyW, Vílou a Martinkou Maršálkovou

• Zápal plic, dva měsíce doma

• Druhý rok za sebou na hovno

Po roce Vánoce

Očividně nejsme ve shodě ohledně úklidu. Po svém otci zdědil Druhorozený nedostatečně vyvinutý čich, hovno pod polštářem by necítil. Do svého pokoje mi zakázal chodit, štosuje si tam obaly od číny, a když se přeci jen vnutím, rychle mě vystrkuje pryč. Šup šup, Míšo, nerozhlížej se! Posledně mi málem čumák dveřma urazil. A jak jsem zesláblá zápalem plic, úplně jsem ztratila svou dřívější bojovnost.

Takže bez úklidu.

Zase jsem mluvila na Štědrý den sprostě. Synek mi přepnul televizi z pohádky Byl jednou jeden král na Honza málem králem, ale na Nově. Zasraný reklamy.

Takže všechno při starým.

S předstihem jsem v Globusu koupila lahůdkové droždí na obalování řízků. Druhorozený při nákupu sice pojal podezření, ale takovou fantazii, aby ho spojil s řízky, tak takovou teda nemá. Jenže droždí při obalování hrozně rychle vlhlo a řízky nebyly tak dobrý jako jindy. Experimentování se štědrovečerní večeří jsem zamázla.

Takže zase nic novýho.

Loni jsem mu na trhu na Náplavce koupila velký hrnek se surikatama, takový akorát na irish čaj, pro něj jednoznačně nejlepší dárek, který dostal. Na otázku kámošů co dostal k Vánocům, odpovídal schválně surikaty. A ti blbečkové se ho ptali, čím je krmí. Letos jsem přikoupila misku, opět nelíčená radost. Značkové oblečení ho tak nepotěšilo.

Takže zbytečně vyhozený peníze.

Já vážně fotit neumím, ale to všichni víte. A moje fotografka VendyW bydlí daleko.

Večírkové trápení

Letos poprvé, co jsem ve firmě, jsme měli vánoční večírek už koncem listopadu a ještě dohromady zaměstnanci s obchodními partnery. Strašila jsem své mladé kolegy, že když budou zlobit, posadím je ke stolu k Bulharům. Byli naprosto vzorní. Také jsem měla za úkol pozvat deset pošťaček z pěti nejlepších pošt poskytujících službu Western Union. Mluvila jsem osobně s vedoucími pošt, třemi pražskými a dvěma ze středních Čech. Všem jsem polopatě vysvětlila, že večírek je v salonku čtyřhvězdičkového hotelu, pro nás protekčně vyzdobeném, vychválila občerstvení i playlist muzikálové zpěvule, která měla na starosti program.

Prosila jsem vedoucí, aby holčiny přišly adekvátně oblečené, nejlépe v šatech. Paní jednatelka mi stále připomíná, jak jednou pošťačky přišly ve sněhulích. No, skoro se zase trefila. Proč si některé ženy myslí, že slavnostní oblečení jsou leginy, kozačky, strakatý svetr a barevná šála? Jen ty holky z mojí pošty na Černém Mostě vypadaly hezky. Byla jsem na ně pyšná. Samozřejmě víc hostů se mi vymklo z rukou. O bulharském a vietnamském vkusu nemá cenu se rozepisovat a jeden obchodní partner vypadal, že přijel na motorce. Taky mě rozladilo, že někteří bez omluvy nepřišli, a já se tak crcala se zasedacím pořádkem a nechala vytisknout jmenovky na stůl.

Moc jsem se těšila na jídlo, na sušenou šunku, rostbíf, tatarák z lososa, křenové rolky, vyhlášené zákusky, až mě Bůh potrestal za plánovanou nestřídmost. Někdy stačí asi jen pomyslet. Sotva jsem uvedla poslední hosty ke stolům a otevřel se raut, udělalo se mi fakt blbě. Celá jsem se klepala, společenské povinnosti jsem operativně přehodila na Kristinu, sebrala se a jela domů. Ještě jsem se zodpovědně zahlásila Druhorozenému, protože návrat byl plánovaný posledním metrem. Doma jsem se představila s Leničkou a šla zvracet. A zvracela jsem celou noc, kyblík s blitíčkem vynášel synek, podle potřeby jsem mu posílala sms, protože pařil na PC se sluchátky na uších. Konečně jsem se mu pomstila.

Vlastníci (2019), ČR

Letos podruhé v kině, zase s Ivčou a zase kino Atlas. Světozor zdražil lístky. Věděla jsem přesně, na jaký film jdu a věřila, že se budu dobře bavit. Úplně nejdřív musím pochválit barmana za trpělivost, kterou měl s hysterickou Ivou, když zjistila, že nemůže platit kartou a bankomat ČS napoprvé nenašla. Pak jsem téměř hodinu poslouchala její monolog o Francouzovi a jak kupovala vnučce loutkové divadlo. Musím být víc asertivní.

Schůze vlastníků bytových jednotek v jedné omšelé místnosti, původně divadelní hra, ale převod na filmové plátno se povedl dokonale. Dáša Havlová po dlouhé době ve filmu, nechala se slyšet, že ji filmování moc bavilo a bylo to fakt vidět. Vojta Kotek s knírem a krásná Tereza Ramba. Hodinu a půl sledujeme neschopnost a nechuť vlastníků se nějak domluvit na rekonstrukci domu, který jim pomalu padá na hlavu. Chvílemi se mi zdály některé postavy lehce zkarikaturované, sklouzávající do frašky, ale opravdu jen občas. A i na mě dost nekorektního humoru, nicméně můžu doporučit. Na ČSFD 81%.

I ten plakát se mi moc líbí, zdroj: ČT

Pod jedním nebem (2017), Německo

Ráda bych upozornila na výbornou německou třídílnou minisérii Pod jedním nebem, kterou právě reprízuje ČT. Zvlášť při srovnání s plytkým bezpohlavním seriálem Vyprávěj získává body (ČSFD 81%). Děj se odehrává v roce 1974 v obou částech rozděleného Berlína. Hlavní hrdina agent Stasi, i přesto že je takový nedomrdlý, jak říká Druhorozený, má za úkol svést a využít k získání informací pracovnici americké odposlouchávající stanice v britském sektoru. Lauren je skoro o dvacet let starší a sama, tak by měla být snadnou kořisti a ten vymakaný styl, kterým po ní jde je fakt zrůdný. Celá ta doba byla hnusná.

Souběžně sledujeme osud mladé nadějné plavkyně. Chce obstát na mistrovství světa a následně jet na olympiádu do Montrealu, což ovšem nějak nejde bez podpůrných látek, takže chlupatý prsa. Kam až je ochotná zajít pro splnění svého snu? Je neuvěřitelné, jak můžou vzdělaní rodiče obětovat svoje dítě vidině lepšího života s možností cestovat. Dalším hrdinou je homosexuální učitel, který se rozhodne emigrovat. Můžou se lidi na svobodu podhrabat jako hraboši? Nechci víc prozrazovat, každopádně by se měli podívat všichni ti, co mají krátkou paměť i ti, kteří tu dobu nezažili.

Sofia Helin (Sága Norénová ze seriálu Most, nepoznala jsem ji)

Zdroj: Fdb.cz

Padesátka v Človíčkově

Domluvila jsem si rande s Martinkou, která byla zrovna na výletě v Praze, a protože má malého synka, sešly jsme se v Človíčkově, pro mě úplně nezmapovaný podnik. Jak jsem už taková bába Přechodová nervózní, byla jsem v diskomfortu hned v úvodu, protože horko a nemohla jsem je poznat. Do paměti jsem si uložila světlejší a kratší vlasy u Martinky a u Máti zase tmavší. Ani nevím proč.

Posadila jsem se nonšalantně na židličku, kabelku přehodila přes opěradlo. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že panáka mi nikdo nepřinese, a že se asi sedět u stolečku nebude vůbec, protože Máťa zběsile kroužil kolem a ani pizza ho nezajímala. Musela jsem se tedy zout a jít za nimi do herní zóny. Po deseti minutách jsem si uvědomila, že ty vnoučata až tak moc nepotřebuju, řev tam byl teda neuvěřitelný. Když jsme se s chlapečkem trochu otrkali, šla Martinka dojíst pizzu. Cpala ji do sebe takovým fofrem, až jí spontánně vylézala z uší. Bylo mi jí líto, i když si matně vzpomínám, že tohle mi kdysi hrozný nepřišlo.

Já zodpovědně seděla u bazénku s míčkama a snažila se komunikovat na příslušné úrovni. Přišel větší kluk s gymnastickým míčem a hodil ho těsně vedle Máťi. To jsem byla ještě klidná, ale když se tam snažil hodit další, už jsem ho okřikla. Vymajzni, parchante! Ten míč tam nemůžeš házet, mám tam dítě, nevidíš?! Se zkřivenou pusou odběhl. Kdepak, já ještě budu dobrá babička. Martince bylo zase líto mě, když jsem vyprávěla o Druhorozeném. Byla na něj velmi zvědavá, ukázala jsem i kratičké video.

Máťa se úžasně zklidnil u knížky a tím si mě naprosto získal. Konečně jsme byli ve shodě. Maličkým prstíkem ukazoval na hasičská auta a vydával spokojené zvuky a nad obrázkem srnky radostně vypískl. Byl úplně k sežrání. Odchod proběhl bez scének, to moji kluci odevšad odcházeli vzpouzející se. Asi jsem někde udělala chybu. Spoustu chyb. Martinka synka oblékla, připla na bříško a šlo se domů.

Edith Piaf: Dnes nechci spát sama, Divadlo Kampa (2019)

Pro ty, co mají husí kůži, když slyší píseň Non, je ne regrette rein. Dvě holky, Vanda Hauserová a Petra Bílková, piáno, tahací harmonika, mikrofon a pár hadříku. Nic víc. Dokonale to stačilo. Představení je inspirované životopisnou knihou zpěvaččiny o dva roky mladší nevlastní sestry Simone Berteaut. Knihu jsem četla, viděla jsem i film Edith Piaf s Marion Cotillard, takže povědomí o jejím životě jsem měla. Vanda Hauserová je typově podobná, malá drobná blondýnka se silným hlasem. Černá paruka, odkoukaná gesta a iluze živé Edith je tu. Představení trvá 85 minut bez přestávky, to mám ráda, přídavek a čau.

Představení vybrala máma, už ho viděla a byla nadšená, ona je vůbec velká zpěvaččina obdivovatelka. Já jsem o nějakém Divadle Kampa ani nevěděla. Je to takové zastrčené rodinné divadlo nečekaně na Kampě, ale bylo vyprodáno.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo Kampa

Zase hlídám psa

Strávila jsem víkend se psem v depresi. Původní představa lenošení bez vaření, protože Druhorozený na brigádě až v Brně, vzala za své, když mi zavolala Vendulka, jestli pohlídám Bonga. Prvorozený je v práci a ona jede na návštěvu ke známým na Vysočinu, tam bydlí velký pes, který našeho chce sežrat a jeho rozhodnutí je prý neměnné. Fajn. Pes je v depresi, protože chce být s Vendulou, jak předtím šíleně miloval Markétu, teď miluje ji. Kňučel, když odcházela a pak dlouho stál u dveří se svěšeným ocasem a tupě čuměl do zdi.

Když držím v ruce nějakou dobrotu, ožije. Jedno rychlé mlask a je zase smutný. Mlask. Mlask. Vůbec to nezabírá. Venku, venku je to fajn, pokud neprší. To se zabaví bezvadně, ale přijdeme domů a Kde je Vendulka? Ách, ona tu pořád není! V sobotu pršelo, v neděli byla zima, v kapuci nemám potřebný výhled a tak hulákám na psa, který stojí vedle mě. To mu taky nepřidalo.

Žádné konkrétní plány na víkend jsem stejně neměla. Patočka tu byl ve čtvrtek, zůstal do rána a odešel s pocitem hrdiny, který má minimálně na měsíc splníno. Na páteční předávku psa jsem pro nás připravila tatarák. Spřátelené blogerky zrušily z objektivních důvodů výlet do Prahy na výstavu nějakého roští. Na Náplavku se mi v dešti nechtělo. V sobotu večer jsem se s Bongem válela na sedačce a dívala se na StarDance. Kdo tady nedávno nafoukaně tvrdil, že v sobotu večer jsou doma jen starý a vošklivý holky? A víte co? Byl to docela hezký víkend.

Fotila Vendulka

Kdybych se mohla vrátit v čase

Každý by se někdy rád vrátil do minulosti, aby mohl něco špatnýho ve svým životě změnit. Tedy předpokládám, že špatnýho. To je naprosto přirozená věc. Mě nejvíc trápí, že jsem svým synům vybrala nekvalitní otce. Jsem nepoučitelná. Některý rozhodnutí vám nic nepřinesou, jsou prostě jenom blbý. Nevěřím v Boha, ale bála bych se měnit minulost. Brala bych to jako rouhání a čekala trest. Bůh by mě potrestal na dětech, si pak říkám. I přes ty Druhorozeného excesy jsem se svými syny spokojená. S jiným mužem bych měla i jiný děti. A měla bych strach z nějakýho mentálního nebo fyzickýho postižení. Proto se takovou myšlenkou už nezaobírám.

Možná jenom takový krátký vrácení se do pondělního rána, kdy jsem si pracně sehnala mladýho kluka, který mi ze starýho okna za šest stovek odmontoval nový žaluzie, aby mi další chlapík vzápětí řekl, že na nový okno stejně nebudou pasovat. A jal se vybourávat okno starý. Šest stovek nenávratně v prdeli, randál a prach. Nechtěla jsem se dívat, šla jsem nakoupit. S velkou těžkou taškou a dvěma rolema vánočního papíru v každý ruce jsem šla na kafe do Starbucks. U pultu jsem s nima docela dlouho šermovala, než jsem vytáhla zákaznickou kartu s tím, že ani nevím, jestli na ní mám ještě peníze a jedním dechem se mladý holčině svěřila, že mi doma bouraj. Pak mi spadly dvě role na zem. Už jsem byla fakt na pláč. Holčina mi vrátila moji kartu. Víte co? Dneska si dáte kafe na mě. Nakonec jsem bulila dojetím. Eliško, díky moc!

Šťastný vyvolený, Divadlo VERZE (2019)

Asi není překvapením, že mám ráda malá divadla, v Národním divadle jsem byla jenom jednou s Prvorozeným na dětském představení Mauglí, ve Vinohradském ani nemapatuju. Divadlo VERZE hraje ve Vršovickém divadle Mana v krásné budově Husova sboru. Divadlo je kousek od mojí střední školy, Vršovice se od dob mé docházky strašně změnily, bohužel už byla tma, když jsem vystupovala z dvaadvacítky, tak jsem se nemohla moc kochat. Divadlo našla Zuzana, představení jsem vybrala já.

Jiskřivá konverzační komedie se odehrává v bytě manželů, Linda Rybová a David Matásek, kteří pozvali na večeři dávnou kamarádku, Jana Janěková ml, s jejím novým partnerem, Matouš Ruml. Co čert nechtěl, nedopatřením přišel i její bývalý milenec, který se s rozchodem za celých pět let ještě nesmířil. To už je samo o sobě nějaká diagnóza. A hned máte zaděláno pro nečekané vztahové komplikace, břitký humor a trochu toho zamyšlení na konec. Co víc k tomu psát. Snad jen to, že Linda Rybová je stále velmi krásná a Igor Chmela jako odvržený nápadník naprosto úžasný.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo na Šantovce

Francouzská láska

Ivu jsem znala od vidění ze střední, chodily jsme do stejného ročníku, já studovala všeobecnou ekonomiku, ona zahraniční obchod. Byla menší prdelatá, na krátko ostříhaná a všechno oblečení měla kafé braun do zelena. Taky si pamatuju takový příšerný kabát na zapínání s dřevěnými olivami. Podobný hacafrak pak nosil i její Martínek. Od dětství tohle zapínání nesnáším a vůbec nevím proč. Po letech jsme se potkaly na plácku na Vyšehradě. Iva patřila do skupiny matek, které tu venčily děti a já jsem se s Prvorozeným v kočárku k nim cíleně přifařila. V týhle bezva partičce jsem strávila skoro deset let. Ivu jsem nejdřív vůbec nepoznala. Měla úplně jiný vlasy. Delší, zesvětlený, nádherně vlnitý a barevný oblečení. Byla hubenější, ale s postavou hrušky moc neuděláte, takže malý prsa, štíhlý pas, úplně ploché bříška, ale furt zadek a silný stehna. Po narození druhého chlapečka se opřela do cvičení až tak, že si udělala licenci.

Já se odstěhovala na Černý Most a s matkama z vyšehradskýho spolku se viděla tak jednou za rok. Můj mail se Ivě zamotal mezi maily cvičenek a pravidelně mi posílala pozvánky na cvičící akce. Několik let. Až jsem se před dvěma roky přihlásila. Předposlední akcí byl cvičící týden na Sardinii. Po pár dnech pobytu si holky všimly, že po Ivče pokukuje sympatický vysoký Francouz, který tam byl s tmavovlasou paní. Já jsem si samozřejmě ničeho nevšimla, protože jsem koukala hlavně na zem, abych s bolavým kotníkem někde špatně nedošlápla. Iva se rozvádí, resp její muž odešel k jiné ženě. Jediné pozitivní na rozvodu je to zhubnutí. A ona je teď velmi štíhlá, krásně opálená plus ty fantastický blonďatý vlasy, se nedivím, že se Francouz vždycky objevil v její blízkosti nebo někde zcela nepokrytě vyčumoval.

Iva vědoma si jeho zájmu, při vylézaní z moře rozkmitala boky tak, až málem upadla. V moři se i představili. Iva trochu francouzsky mluví. Houf jejích nejoblíbenějších cvičenek neustále monitoroval Francouzův pohyb, takže Iva vyrazila ke konkurenci na zumbu, když dostala echo, že on je poblíž. Byl úplně okouzlený, Iva je skvělá tanečnice. Fakt romantika, jen ta jeho přítelkyně/manželka/kamarádka jim to kazila, třeba když je nenechala večer spolu tančit a demonstrativně muže začala líbat. Před odjezdem Ivina rychlá rota přinesla na papírku roztřesenou rukou napsaný jeho mail. Nebyl k přečtení, zřejmě byl velmi vzrušen. Rota vyrazila zpět s kontaktem na Ivu. Jak to udělaly nevím, předávka prý proběhla v nějakém roští za zády jeho tmavovlásky.

Po návratu domů začala čilá mailová korespondence. Dominique hraje úspěšně petanque a rybaří, trochu jsme si zagůglily. Psal krásné dopisy plné silných objetí, jak ji bude všude něžně líbat a doufat, že se brzy uvidí. S překladem pomáhala Ludvika i Google. Ke vší smůle nebydlí v Paříži, ale v Bodeaux, kam nejsou z Prahy přímé lety. A naopak. To jsem zjišťovala já. Idylka skončila, když Ivě dvakrát zavolala jeho žena, ta co byla na Sardinii. Představila se jako právoplatná manželka a žádala Ivu, ať Dominiqua nekontaktuje, že mají dvě malé děti. On napsal, že je nemocná. Čím to je, že všechny manželky jsou nemocné?! Ach jo. Další kdo si sám vyrábí vnoučata, další kdo je zadaný a bezostyšně nadbíhá jiné ženě.

Výlet do Mníšku pod Brdy

Snad po půl roce plánování jsem se konečně vykejvala k VendyW na chatu. Poskytla mi servis, na jaký jsem zvyklá od Zuzany, dostala jsem údaje o odjezdu busu a jméno zastávky, kde mám vystoupit. U kaple na mě čekala a já se o nic nemusela starat. Vůbec o nic, protože ten gejzír informací, co z ní prýští mě vyvazuje i z povinnosti konverzovat. Vendy vypráví o svých chlapech, o chatě, o kytkách, o stromech, o houbách, o focení, o psech, o kočkách, o Mníšku.

Její chata je dřevěný patrový srub se zasklenou verandou, rozkošným balkónkem nahoře a s obrovskou zahradou až k dálnici. Teda mě ten dálniční hluk dost iritoval, ale prý se na to dá zvyknout. Já jsem vůbec nějaká rozmazlená, mně by vadilo, že v chatě není voda a záchod jen chemický. Chtěla jsem radši čůrat na zahradě. Milá Vendy mě pohostila smaženými bedlami. Třikrát jsem se ptala, jestli jsou to opravdu bedly. Stále vidím trochu rozostřeně, ale jinak dobrý.

Z chaty jsme vyrazily do Kytína, to je krásná vymazlená vesnice s rybníkem a nově zrekonstruovaným pivovarem na návsi. To byla naše první zastávka. Na zahrádce narváno, sotva jsme se vešly, obsluha docela nestíhala, hned nám řekli, ať s jídlem nepočítáme, dostaneme jenom pití. Přijít hladová, tak se rozpláču. Od místních už víme, že je to standardní situace. Ovšem pivo mají skvělý, daly jsme si Kytínského doutnáka 13 a Kytínský mazut 13.

V Kytíně

Pivovar

Pak teda do kopce, to jsou holt Brdy. Pěkně v tempu do osady Na Rovinách do vyhlášené hospody Čunčí huba. Tady pivo a utopenec. Bylo nádherný počasí. V barokním areálu Skalka jsem už byla se Zuzanou, jen jsme přišly z jiné strany. Odtud jsme se skulily dolů do Mníšku na náměstí. Mníšek se mi fakt moc líbí, je takový upravený a na zastávce mají elektronický jízdní řád. Ráda se vrátím, nestihly jsme cukrárnu. Celkem asi 9 kilometrů.

Skalka

P.S. Jak to po sobě čtu, tak jsem docela nevděčná návštěva, to už asi žádný Mníšek nebude.

Fotky samozřejmě dělala Vendy, já takový pěkný neumím.

Praha mi smrdí

Když jsem se v září vrátila po týdnu ze Sardinie, Praha mi strašně smrděla. Jen jsem vyšla z letištní haly, nespokojeně jsem krčila nos. I doma jsem cítila nějaký puch, přitom smetí bylo vynesené, okno otevřené. Ty smrdíš!, vyřešil problém Druhorozený s elegancí sobě vlastní. Není to pravda.

A dneska zase. Vyšla jsem ráno do děsného smradu, já jsem normálně ve vzduchu cítila chcanky. Ještě jsem své pocity konzultovala s paní, co zametá chodníky. Je to taková sehnutá babička s koštětem a kyblíkem, který před sebou strká. Ten zvuk posunovanýho kýble mě o dovolené ráno v létě budil, to vždycky uklízela na dvorečku bordel po cikánech, pytlíky od chipsů, petky, plechovky apod. Sedí tam rodiny s dětmi celý odpoledne až do večera, pak se odkulí někam pryč, poněvadž v domech okolo nebydlí. Odpadky samosebou zůstávají.

Babka říkala, že smrdí nejvíc ty obechcaný rohy domů, v každém vchodu je několik psů, podle toho to taky vypadá. Náš Bong má rohy domů zakázaný, ale někdy ho taky neuhlídám. Nechápe, proč ostatní můžou a on ne. Diskriminace, štěká nespokojeně. Taky je to sídliště děsně obesraný, když jsem posledně hlídala psa, zase jsem omylem sebrala cizí hovno, jako přišlo mi docela studený, zase taková zima nebyla. Pak jsem našla to naše vlažný a nad tím pytlíkem plným hoven se málem pozvracela. Já chci zpátky k moři!

Cvičící víkend

Vypaseného bříška ze Sardinie si všiml i Druhorozený, podezřívá mě, že tam mám malého Patočku. Občas mě do břicha udeří se slovy Vylez, hajzle, to je MOJE máma.

Vyrazila jsem na cvičící víkend, po roce radostně na stejné místo, hotel Astra, Srby u Kladna. Zase jsem se nacpala Ivě do auta. Já vím, že prožívá těžké období, že ji nemám odporovat obzvlášť, když řídí, ale jsem nepoučitelná a občas s ní nesouhlasím. Iva se během jízdy při líčení rozvodových peripetií tak rozvášnila, že přestala sledovat navigaci. A navigace škodolibě mlčela. Třeba když jsme měly zahnout. Iva jela furt rovně a děkuji Bohu, že silnice rovná byla. Nakonec jsem silným hlasem prohlásila, že se chci dožít vnoučat a téma uzavřela. Zhruba před cedulí Vítá vás Karlovarský kraj jsme otáčely nazpět.

Já jsem šťastná, když mám kolem sebe lidi, co mám ráda a tady jsem měla všechny fajn baby z letního pobytu, a i nějakou navíc. Tolik ženské energie a smíchu málem posunulo bar. Tentokrát jsem cvičila hodně, až do úplného vysílení, v sobotu odpoledne jsem spala dvě hodiny jak zabitá. Trochu jsem přišla i na chuť cvičení se žížalama v bazénu. Bylo tam poměrně dost vody a když Ivča chtěla, abychom se postavily na celá chodila, některé cvičenky zahučely pod hladinu a začaly se topit. Užila jsem si pedikuru, parafínový zábal rukou a masáž zad.

Před odjezdem Iva objednala termín na příští rok. Zpáteční cesta probíhala v poklidu řešením našich vztahů s muži. Bývalými, současnými i těmi potenciálními. Shodly jsme se, že se nám občas při odmítnutí nějakého muže stane, že se z kalhotek ozve nespokojené Jakože cože?! No, to nemyslíš vážně?! Mozek se škatulkou nebývá vždy kompatibilní. Hezký víkend to byl.

Už to skončilo

Snad už skončila ta hysterie nad úmrtím Mistra. Věděla jsem, že je těžce nemocný, to samozřejmě věděli všichni, ale informace o jeho smrti mě přece jen překvapila, tak rychlý konec jsem nečekala. Buď se bulvár podařilo obelstít nebo se z piety držel trochu zpět. Člověk by měl mít právo na soukromí, a to nejen při svatbách a rození dětí. Kdysi vyprávěla Veronika Žilková, jak jeden bulvární fotograf spadl ze stromu, když se ji snažil vyfotit v pokoji porodnice po narození nemocného syna Melichara. Jak měl fotograf nutkavou potřebu předat čtenářů fotku nešťastné herečky, zdevastované porodem a smutnou zprávou.

Mistrovy písničky mě provázejí celý život, z nejranějšího dětství si pamatuju Lásku bláznivou i to, jak mi ho bylo líto, že se mu láska vyhýbá. No jo, to jsem byla ještě malá holka. Písničky ze šedesátých let poslouchám pořád, mám je i stažené v ipodu. Z těch nových jsem vzala na milost jen Když muž se ženou snídá. Pak už žádnou, nemám ráda staré hlasy. Nepřiměřená hysterie nad úmrtím zpěváka pop music, který sice nádherně zpíval, ale o jeho charakteru by se dalo polemizovat. Když umřel pan profesor Koutecký, informace jen lehce prošuměla.

V době sametové revoluce jsem byla doma se skoro ročním Prvorozeným. Muž chodil demonstrovat na Václavák, cinkat klíčema. Já byla připosraná doma u televize, pak jsem se odvázala a na boudu kočárku přišpendlila trikoloru. Přesně si pamatuju, jak při jednom přenosu z Melantrichu se vedle Karla Kryla objevil Mistr, aby spolu zazpívali hymnu. To byla chvíle, kdy jsem definitivně uvěřila v pád komunismu, protože Mistr hrál vždy na jistotu.

Ve smyčce, Divadlo v Řeznické (2019)

Lístky jsem koupila s předstihem už v létě a pak se mnou nikdo nechtěl jít. Zuzana byla pracovně v Brně, Druhorozený měl brigádu, Patočka údajně nemohl, pan Úžasný má něco s kotníkem a nemůže chodit, Ivča měla cvičení. Šla jsem tedy s matkou (promiň, mami). Hned v divadelním baru nepříjemné zpráva, paní Klára Heřmánková, která mívala spoustu báječného domácího jídla, už v divadle nepracuje. Přišla jsem hladová, tak jen tradiční obložený chlebíček.

Hra amerického autora Matthewa Lombarda o kdysi slavné, ale problémové herečce, která na sklonku kariéry přichází do nahrávacího studia, aby dotočila krátkou repliku do svého filmu. Tallulah Bankhead přijde opilá a práce na pár minut se protáhne na osm hodin. Představení trvá hodinu a půl. Já se ptám proč? Protože první dvě třetiny hry byly až úmorné opakováním opileckých excesů. Mám teorii, že představení jsou zbytečně natahovaná, aby o přestávce diváci udělali v baru nějakou tržbu, protože hodina by byla akorát a předpokládám, že by se ani nikdo nepočůral.

Nela Boudová je krásná a dobrá herečka, v roli úplně dokonalá, měla spoustu vtipných hlášek, ale byla to taková smršť k nezapamatování. Po přestávce se příběh zklidnil, zvážněl, ale pointa s homosexuální orientací střihače, Filip Cíl, mi přišla dost předvídatelná. Byla jsem v divadle, smála jsem se, ale vyšla jsem ven a nic ve mně nezůstalo.

P.S. Až příště někam přijdu pozdě, řeknu, že na dámách byla strašně dlóóóuhá fronta. To je jediný vtípek, který si pamatuju.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti

Filip Cíl, Nela Boudová, Zdeněk Velen

Zdroj: Divadlo v Řeznické

Prostě pusa..!

Moc se mi líbí móda rudých rtěnek, obdivně se otáčím za mladýma holka s pěkně namalovanou pusou. Tajemstvím mého proutěného košíčku (Helga promine) je sbírka rtěnek, k dnešnímu dni 12 kousků téměř totožného odstínu. Přitom si v posledních letech pusu maluju jen, když jdu na rande. Patočka ani výčepní na Klamovce z toho moc odvázaní nebývají, moje rtěnky rozhodně neslíbatelné nejsou a ulpívají na půllitru, o Patočkovi ani nemluvě.

Jejich špatná konzistence zapříčiňuje, že mi barva vzlíná nahoru vráskami mimo rty, vypadám pak jako upírka, popř. že jsem konečně zakousla svého nezvedeného potomka. Vrásky se mi dost prohlubují, přesně si uvědomuju ty situace, kdy mám rty útrpně semknuté. Když na mě klient nepříčetně řve do telefonu Kurvadoprdele vraťte mi moje peníze!, nebo když Druhorozený na otázku jestli byl ve škole, odpoví Možná?! Obličejová gymnastika ani jelení lůj už nezabírají.

Když jsem se poprvé sešla s VendyW, měla úžasně nalíčené rty materiálem, který nedoznal úhony ani po kávě a rybízovém víně. Šminky nakupuje na čínském e-shopu. Objednala jsem si taky. Místo rtěnek přišly lesky tak husté, že žádným způsobem nešly aplikovat. Byly i dost lepivé. Propadla jsem panice, že mám korálově rudé vteřinové lepidlo. Letěly do koše včetně řasenky, kterou jsem ani nezkusila, už takhle jsem furt na očním.

Chtěla bych mít pusinku jako peřinku, jako má Angelina Jolie, ale nemám, už jsem přemýšlela i o výplni kyselinou hyaluronovu. Za to může dovolená ve společnosti Ludviky, lekařky estetické medicíny. Druhorozený si úst u dívek taky všímá, proto se nám tu krátce mihla zrzavá Markéta s peřinkovou pusinkou. Stále se na ni ptám.

Zahrady pod Pražským hradem

Předposlední zářijovou neděli mě VendyW vytáhla na vycházku. Ona je fakt dokonalá. Poskytla i průvodcovský servis. To byla nejen historie, ale i všechno roští kolem znala a hmyz taky. Já bych poznala jenom tu veverku, kdybych ji teda viděla, tak jsem se podívala zpětně na její blog. Zrzavá byla. Trošičku se mi ty zahrady pletou, spolehlivě poznám jen Vrtbovskou zahradu, protože ta k nim nepatří, je úplně jinde, ale vynechat ji, byl by hřích. Na to, že mám sloní nohu, pořád někde trajdám. Všechny fotky samozřejmě dělala Vendy.

Vrtbovská zahrada

P.S. Jsme s Vendy v naprosté shodě. Když jsme viděly na Waldštejnské hospodě nápis Menu v ruském jazyce, spontánně jsme obě řekly No, abyste se neposrali.

Výlet na La Maddalenu

La Maddalena je italská obec v provincii Sassari v regionu Sardinie. Území zahrnuje souostroví Arcipelago di La Maddalena v Bonifáckém průlivu. Největším městem je La Maddalena na stejnojmenném ostrově.

Jediný výlet, který jsem absolvovala o dovolené, protože se plulo lodí a koupalo, nehrozilo tedy pro mě nežádoucí běhání po památkách. Cestou byly celkem tři zastávky na koupání, první na moři s možností vlézt do vody přímo ze žebříku a dvě na nádherných plážích. Po koupání oběd na lodi vlastnoručně uvařený paní Annou, ženou kapitána. Byla pasta s masovými kuličkami a rajčatovou salsou. I tenhle oběd může za má přibraná kila.

Ve městě jsem si místo nákupů dala Bitterol, abych nebyla furt ta konzerva s Aperolem Spritzem. Ježíš, byl tak hnusně hořký, že se nedal pít. Já se zásadně nefotím, i nerada fotím okolí, používám jen mobil a ty fotky většinou za moc nestojí. Moc hezky fotí Olinka, udělala Hance na Sardinii několik velmi sexy snímků, ta je poslala svému milci, okamžitě odpověděl obrázkem kance. Já jsem si Patočkovi postěžovala na oteklou sloní nohu, dostala jsem obrázek slona. Tak asi tak.

Obě fotila Hanka

Výlet na Sardinii

Letos trochu složitě. Po projektu "Dvéře" jsem s dovolenou u moře nepočítala, ale pak Druhorozený na konci čtvrťáku propadl ze dvou předmětů, v rámci zachování duševního zdraví jsem odjet potřebovala velmi. Chtěla jsem se nacpat Ivče na cvičící týden jako náhradnice, odpověděla obratem, že mají s Hankou třílůžák a berou mě. Potom dlouho nebyla k mání letenka, už jsem nevěřila v odjezd, až jsem celá šťastná jeden pátek konečně zájezd zaplatila. A v pondělí jsem si ošklivě podvrtla kotník. Měsíc jsem byla doma a tak tak odletěla s oteklou a bolavou nohou.

Sardinie je nádherná. První den jsem byla sice vyděšená ze studeného větru, z rozlehlosti hotelu Marmorata, všechno se mi zdálo daleko a taky hodně schodů, velký problém pro moji sloní nohu. Nikdo mě nepolitoval. To je jako s porody, když řeknete ve skupině žen, že jste měla těžký porod. To nic není, to já rodila dvacet čtyři hodin, řekne první. Já rodila čtyřicet osm hodin, řekne druhá. Poslední rodila týden. Všechny cvičenky měly někdy podvrknutý kotník. Ale mně se otočilo chodidlo úplně nahoru, fňukla jsem. Mně se otočilo dvakrát, ozvalo se vítězoslavně. Na pláž jezdil vláček, ale ten jsme využily až poslední den, frajersky jsme se nechaly odvézt na snídani, protože všude jsme v pohodě došly pěšky.

Cvičení jsem moc nedala, ale to ani loni, a to jsem měla obě nohy v pořádku. Ivča cvičila třikrát denně, měly jsme k dispozici opravdu hezký prostor a aqua aerobic byl v moři. Přibrala jsem dvě kila. Pasta je holt kalorická. Jak je Sardinie jiná než Rhodos, tak i naše sestava byla jiná. Věkový průměr byl vyšší, vztahy korektnější, ale pro mě maličko nuda. V jídelně byl velký boj o stoly, o kávu, o jídlo, které kromě pasty bylo vždy studené. K velkému stolu Ivča srdečně zvala ostatní cvičenky, já jsem malicherná, mně nějaká blbka dokáže zkazit náladu hned, proto jsem důrazně říkala, jdu zabrat MALÝ STŮL. Ivča nebyla dotčená, naopak mi hezky zpívala Malý stůl nad skálou...

Nejdůležitější ponaučení z dovolené? Musím změnit šatník, musím být víc barevná, je to hezké a mladistvé. Večer jsme se radily, jaké šaty si vzít. Modré, žluté, oranžové, růžové? Šedé nebo šedé, ptala jsem se já. Vážně mám dvoje šedé letní šaty! Zdravím krásné a inspirativní ženy, Hanku, Ivu a Ludviku.

Kouzlo čtvrtého ročníku

Už na maturitním plese mluvil Druhorozený přímo nebezpečně o opakování čtvrťáku právě kvůli možnosti střihnout si maturiťák ještě jednou. Byl atmosférou v Lucerně úplně okouzlen a nejen atmosférou, ale i sám sebou, protože mu nový oblek moc slušel. Slušel i ostatním, ale ti nebyli až takoví narcisové. Taky mu tam chyběla nemocná babička Hela. Nikdy jsem nechápala, proč se plesá dopředu, když né všichni se pak k maturitě dostanou nebo ji udělají. V tuto chvíli je už všem určitě jasné, že mám doma propadlíka. Měl dělat reparát z práva a češtiny (moje dítě!). Neučil se tradičně vůbec, u práva neodpověděl ani na jednu otázku ze tří, proto se následně češtinou nemusel stresovat.

Odmalička za nic nemůže. Zprvu bylo úsměvné jak celý první stupeň základky vysvětloval všechny průsery větou Hruška...Hruška udělal to a ono. Ano, David Hruška strůjce všeho zlého. Synek se od základky bohužel nikam neposunul. Proč se neučíš tu češtinu? Natka mi slíbila svůj sešit, ale nemá čas se sejít. Nikdo jiný to nemá tak pěkně zpracovaný. Čekal přes tři měsíce a stejně se nedočkal. Za to, že neumí češtinu, může tedy Natka. Nakolik je za jeho přistupem benevolentní výchova a nakolik geny? Jeho otci vytopil soused pronajatou garsonku, když mu začala plesnivět, ptala jsem se, proč si nepořídí na vysušení fukar. Ten blbec Řezníček svůj někomu půjčil a nepamatuje si komu. Ach jo, jediný vysoušeč v celý Praze a kdoví, kde je mu konec. Geny jsou svinstvo.

Trdlo, truhlík a trumpeta

Co mají tahle slova společného? Dají se použít jako roztomilé hanlivé oslovení, respektive já bych je měla zase začít používat, protože jsem v posledních letech v mluvě velmi zhrubla a Druhorozenému už neřeknu jinak než debile nebo kreténe. Stydím se i teď. Trdlo mi kdysi vrátila do slovníku jedna matka z fotbalu. Občas s námi jel i Prvorozený kouknout na bráchu, jak hraje. Máma Samuela měla pěkný velký prsa, ráda nosila hluboké výstřihy (i v zimě) a Prvorozený se v nich soustavně topil. Když jsem ji na to upozornila, řekla potěšeně a tak zvláštně něžně To je trdlo! Byla to hodná matka.

Truhlíka používám v práci, když jemně napomínám kolegy, víc si samozřejmě nedovolím. A kdo je trumpeta? Byla jsem na návštěvě u babičky Hely, mé extchýně, a zase jsem se chlubila, že mám na výběr dvoje černý šaty do rakve. Hela se zamyslela a usoudila, že žádný vhodný teda nemá. Velkoryse jsem jí nabídla, že jí jedny klidně půjčím. Ona se strašně rozesmála, v životě jsem ji snad neviděla takhle rozchechtanou. Vůbec nemohla mluvit a když se uklidnila, zeptala se mě A jak ti je vrátím?

Mokrá ryba, Volker Kutscher, 2007 (česky 2017)

Seriál Babylon Berlin mě naprosto okouzlil, obě řady jsem jsem zatím zhlédla třikrát. Ústřední písničku si pouštím pořád. Naivně jsem se domnívala, že některé situace, které jsem nepochopila nebo doplnění osudů vedlejších postav najdu v knize, která se stala předlohou seriálu. Jak moc jsem se na čtení těšila, tak moc jsem se nadřela s přelouskáním 568 stránek. Kniha je úplně jiná, resp ten seriál je jiný. I když se přenesu přes drobné detaily například, že bytná Elizabeth Behnkeová je v knize prsatá blondýna, zatímco v seriálu je upjatá bruneta, nic není totožné. Postavy, charaktery, příběh.

Poctivě se snažím zjistit, jestli bych byla z knihy odvázaná, kdyby se mi dostala do ruky před filmovým zpracováním. Jestli by mě příběh ambiciózního policejního komisaře Gereona Ratha, který v Berlíně v roce 1929 pátrá na vlastní pěst po pachatelích brutální vraždy neznámého Rusa, dokázal tolik nadchnout. Hodně politiky, hodně postav. Spíš než detektivka je to obraz meziválečného Berlína s jeho okázalým nočním životem, nezaměstnaností a sociálními problémy. Doporučuju k ruce mapku města, protože Rath furt zmiňuje, kterou ulicí jede přes který náměstí kam. V seriálu mi komisař nesympatický nepřipadal, tady bohužel velmi.

To, co nabízí seriál navíc, je vizuální stránka příběhu, a je naprosto nepřekonatelná, kniha nikdy nedokáže přiblížit prostředí dokonale. Auta, kostýmy, interiéry bytů bohatých i velmi chudých a navrch ještě hudba. V dohledné době se ke knihám Volkera Kutschera vracet určitě nebudu.

Zdroj: Databáze knih

Proč mít děti

Po letech mateřství jsem usoudila, že mít děti je opravdu velká nenávratná investice do projektu, který ne vždy se zdaří. Děti jsou roztomilé tak krátkou chvíli, že ani nemá cenu je vyrábět. Nyní jsem svůj názor přehodnotila. Po zkušenostech posledních dnů si myslím, že je fajn děti mít, a to co nejdříve. Ideální je párek, první syn a druhá dcera, aby syn byl ve vašich padesáti letech samostatný s vlastním autem a pro jistotu vás i unesl.

V pondělí jsem se z chirurgie s ortézou a francouzskými holemi dopotácela pouze k první lavičce, dál to nešlo, taky mi překážela velká kabelka, ve které jsem kromě krabičky s obědem měla ještě narvanou botu, byla mi sice k ničemu, ale zahodit jsem ji rozhodně nechtěla. Zavolala jsem Prvorozenému, jestli pro mě může přijet. Mohl. Jel přes celou Prahu, ale já si ráda počkala. Přijel frajersky téměř k lavičce a ještě se nabídl, že mě do auta odnese.

A teď nastává ten zádrhel, protože místo dcery jsem si porodila druhého syna. Zatímco holčičky jsou starostlivé a předpokládám, že umí ve dvaceti letech alespoň trochu vařit a pečovat o domácnost, Druhorozený se o tyhle záležitosti nezajímá ani zbla. Domácí péče trochu hapruje, abych na něj furt nevolala, všechno mi nanosil k ruce. Druhá půlka mojí manželské postele je pokrytá souvislou vrstvou věcí. Mám tu minerálku, citron, lžičku, noťas, mobil, ovladač, knihu, poslední Reflex, křížovky, propisku, program televize, injekce do břicha a návod na aplikaci, dezinfekční čtverečky, kapesníky, papírové utěrky, vlhčené ubrousky, brýle, čokoládu, zrcátko, jelení lůj a peněženku, ale peníze v ní nejsou a platební kartu má Druhorozený.

Svůj úraz beru smrtelně vážně. Ležím. Nevstávám. Nevolám. Telefonuju, protože Druhorozený je zavřený ve svém pokoji se sluchátky na uších, občas mi mobil milostivě zvedne. Krátce ho zaujaly pouze injekce a hole, s nimiž cvičí nebo po mně střílí. Obrazně samozřejmě. Teď musel přijít zabít mouchu. Noha smrdí a na mě se už slétává hmyz.

Zlomeniny

Zhruba před měsícem mi Zuzana poslala svoji fotku. Stála v krásných letních šatech před velkým zrcadlem, na zdvižené pravé ruce měla čerstvou sádru. Moc hezký šaty, píšu jí. Chvilku ji nechávám vyšťavit a pak dodám, a s tou rukou jsi dělala co, blbečku? Hrála po sto letech badminton, uklouzla a zlomila si ten kloub mezi dlaní a prsteníčkem, ale jak je taková akční hrdinka (a taky marnivá holka) na sádrovně si vymohla, že jí musí koukat aspoň dva prsty, aby se mohla malovat. Svého starého dobrého muže poslala koupit návlek na sádru, aby mohla plavat a pak jela na týden na kola.

Takže logicky první co jsem udělala, když jsem se v pondělí vykulila z chirurgie na Karláku bylo, že jsem si vyfotila nohu s ortézou a poslala jí fotku s dodatkem, že jsem výrazně lepší. Protože mám zlomenou nohu v kotníku. A co jsem dělala já, blbeček? Šla jsem v paláci Ligna po neosvětlených schodech, a myslela si, že už jsem dole a...a nebyla. Došlápla jsem na kotník, chodidlo se mi úplně otočilo nahoru, zapraštělo to jako když šlápnete v lese na suchou větev. Inu, jsem stará větev, rádoby vtipně poznamenal Druhorozený.

Babičko, v ledničce není nic k jídlu!

Občas zajdu v pracovní den na oběd s mámou, ochotně za mnou jezdí do Vodičkovy. Je ovšem maličko problémová, nechce chodit do Dhaby ani do indické Namaste, chce klasickou hospodu s pivem. V tom nejsme ve shodě, mě už hospody nebaví, nechutná mi tam, ale nechala jsem se ve čtvrtek umluvit na Lucernu, protože v okolí nic zajímavýho nevařili. Pak se ozvala Zuzana, jestli půjdeme na jídlo, když jsem jí napsala, že jdu s matkou, odpověděla, že se klidně přifaří. Dobře. A do třetice všeho dobrého telefonoval Druhorozený, že se staví na oběd. Naše sestava ho vůbec nerozhodila. Naopak.

Holky mě pěkně načas vyzvedly v pasáži, synek byl na cestě. Stihly jsme si vybrat jídlo, ještě jsem škodolibě mámě připomněla, že do Lucerny jsme přestaly chodit, protože tam byla pomalá obsluha a na každým jídle UHO. Druhorozený volal, kde přesně jsme, šla jsem mu ven naproti s telefonem na uchu. Prý mám zvednout ruku a zamávat, že mě nevidí. OK, taky jsem ho neviděla, neměla jsem brýle. Pak chtěl, abych zvedla i druhou ruku a vyskočila. Poslala jsem ho do prdele a šla zpátky, najednou stál vedle mě. Ahóój babičko, vítal se žoviálně, ahóój Zuzano, obě líbnul na tvář. Hérečka jeden. Obsluha byla tentokrát rychlá, ale UHO bylo zase.

Příjemně jsme klábosili, než si Druhorozený na mě začal stěžovat. Babičko, my doma v ledničce nemáme nic k jídlu, je tam jenom chlast! Pivo, bohemka, prosecco, víno, aperol, jäger. To přece není normální! Zapomněl, šmudla, na rum ve špajzu. V žádný spořádaný domácnosti nechybí rum, bubliny musí být nachlazené, kdyby náhodou přišla návštěva, pivo je zdravý na trávení, aperol se pije v létě a jäger zbyl od vánoc. Jsem dcerou své matky a ta má pochopení, pohoršená vůbec nebyla.

Óda na Fidorku

Výjimečně nemyslím tu sušenku, i když jednu dobu jsem na té modré s kokosem dost ujížděla, a v dobách nezřízené žravosti se tajně cpala i tou megasladkou zlatou. Pěju chválu na Fidorku skvěle veršující a komentující. Na Fidorku, která nemá vlastní blog, ale vášnivě píše komentáře. Na Fidorku, o které nikdo nic neví, na kterou není žádné spojení. Na Fidorku, která komentuje slovensky a oživuje mi vzpomínky na dětství, kdy slovenština byla jazykem, kterému všichni rozuměli, kdy v TV běžely slovenské seriály, inscenace a filmy. Né jako dneska, kdy je seriál Milenky předabovaný do češtiny, sice se hlavní hvězdy namluvily samy, ale i tak dílko připomíná spíš rakouskou telenovelu. A toho, kdo namluvil Lukáše Latiňáka, by měli pro výstrahu rovnou zastřelit.

Mým dětským idolem mužské krásy byl princ Bajaja, Ivan Palúch. Postupně jsem milovala aj Miška Dočolomanského, tenkrát se nevědělo, že je na kluky, Juraje Kukuru, a jak jsem byla mladá a blbá, nedocenila jsem charisma Štefana Kvietika. Nad ním teda nyju zpětně. A taky mám ráda Táňu Drexler, porotkyni ze StarDance, slovenskou tanečnici, která žije v Německu. A nejsem sama, protože i po těch veletočích, které ČT se soutěží provedla, si nedovolila Táňu vyměnit. Bych se přestala dívat.

Slovenčina je taká pôvabná a niektoré Slovenky sú veľmi očarujúce.

Fidorko díky.

P.S. Chtěla jsem dát na všechny odkazy, ale Blog.cz nefunguje.

Jak se do lesa

Byla jsem naprogramovaná na třicet let poskytování mateřský péče. Program fungoval spolehlivě do prosince loňskýho roku, kdy měl Prvorozený třicátiny. Od té doby dělání matky poněkud hapruje. Ne že bych vůbec nefungovala, ale výkyvy jsou v poslední době značný. Bez úspěchu se snažím dokopat Druhorozeného k maturitě, první kolo jsem neomluvitelně prošvihla, v srpnu dělá reparát z práva a češtiny. Neučí se vůbec, není hodný a já si s ním nevím rady. Na seznam běžných výhrůžek jako je bleskové vystěhování nebo fyzická likvidace pomocí ukrajinské mafie, jsem nově zařadila prázdninový týden, že s ním prostě nepojedu do kempu do jižních Čech. Na Rusalku jezdíme pravidelně každý rok, má tam svoji partičku vrstevníků a poprvé tam byl ještě v mém břiše. Koneckonců já tam svoji partičku už dávno nemám. To nemůžeš, to nesmíš, to neuděláš. Hořekoval zoufale.

A víte co? Převedla jsem mu na účet kus alíků, něco přihodila a chlapeček nakonec odjel se svým milujícím otcem. A protože jsem měla v práci dovolenou nahlášenou a byly velký horka, zůstala jsem doma s plánem, že se budu jezdit různě koupat. S mámou jsem se byla podívat na nudu na Hostivaři, vstupný 120 korun mi přišlo vážně přehnaný, jeden den jsem byla na koupališti v Motole, tam se mi líbilo, jen jsem si vybrala špatný místo na ležení, do hodiny bylo okolo mě neuvěřitelný množství malých harantů. Příště na druhou stranu. Samozřejmě nejlepší byla Rabyně na Slapech, že jsem tam jela skoro dvě hodiny mi nevadilo.

Do autobusu nastoupil starý manželský pár, pán si sedl vedle mě. Ovanul mě pach staroby, v duchu jsem doufala, že můj Calvin Klein se v horku ještě drží. Paní pokračovala dál do vozu, za okamžik se pro pána vrátila, že je tam místo pro oba. Sedl jsem si sem, tak tady zůstanu, odvětil vzdorovitě. CK byl zřejmě OK. Po několika zastávkách paní najednou vystoupila a zmateně se dívala do busu na svého muže. Pán se ani nezvedl a posunkoval, ať nastoupí zpátky. Mezitím se dveře zavřely. Dědek furt v klidu ukazoval, ať jde teda dopředu k řidiči, který jí naštěstí otevřel. Bylo to o fous a chuděra už zůstala u něho. Musíte si paní víc hlídat, kde si budete hledat nějakou novou, he?, povídám. Pán se tak krásně rozesmál. Ve smíchu jsou všichni krásní, starý nebo mladý. Mrška jedna, a jak byla rychlá, přidala jsem přidrzle. Stejně za chvíli zavře oči, uzavřel debatu.

Něco málo o sexu

Když mi bylo 49, odmítl mi můj roztomilý gynekolog předepsat další antikoncepci, že je to zbytečný, že jsem už stará. Tenkrát jsem byla dost dotčená, sice jsem po pár letech veselého života žila v celibátu, ale to kouzlo mírné a pravidelné menstruace za prášky stálo. V mládí jsem upejpavá nebyla, ale první impuls většinou dával chlap. I teď bylo libido v normálu, že ho antikoncepce potlačuje se mi nezdálo. Ovšem co bez těch hormonů začalo vyvádět moje tělo, to bych vám teda nepřála. Samozřejmě nemám představu, jak moc myslí na sex nadrženej chlap, ale já si v hlavě pořád točila porno.

V zoufalství jsem napsala Patočkovi, kterého jsem předtím tři roky odmítala. Byl překvapený, ale nebránil se. Pamatuju si, jak jsem rozechvělá vcházela do jeho bytu. Představovala jsem si kdovíco, že se na mě vrhne, že mě sváže nebo... Zkrátím to. Bez vysprchování by mi nedal a poskytl manželský sex bez fantazie. Scházíme se pořád, občas se vybičuje k lepšímu výkonu, to si nadšeně říkám, ještě by se s ním dalo pracovat, ale pak se dlouho neozve se a jsme zase na začátku. Nikdo jiný mě nechce, nebo ho nechci já. Nadbíhal mi v práci vrchní kotelník, jenže byl silnej kuřák a nevoněl mi. Proč je život tak složitej?

Ten hormonální přetlak je tu opět, pomalu aby se se mnou báli chlapi jet výtahem. Někde jsem četla, že dobře vybavený muž se pozná podle silných palců u rukou. Ježíš, kotelník měl tlapy jako medvěd. A tak sedím v metru a prohlížím si ruce všech mužů a přemýšlím o velikosti jejich chlouby. Pořád se zdráhám napsat péra, přece jen jsem slušná holka. Nebo spíš vilná bába?

Trhlina, Josef Karika, 2016 (česky 2019)

Tentokrát z úplně jiného ranku, ale kolegyně Veronika byla z knihy tak nadšená a poutavě obsah vyprávěla, že jsem se chytla drápkem. Mysteriózní horory většinou nečtu. Trhlina začíná jako dobrý psychologický příběh, který se až ke konci v horor zvrtne. Všichni ho připodobňují k Záhadě Blair Witch. Já si vždycky říkám, no jo, v Americe tam je možný všechno, ale v Tribeči na Slovensku?! Jsem taková patriotka a Slovensko je kousek, proto jsem si knihu půjčila.

Hlavní hrdina Igor je úspěšný bloger a pro zajímavý článek se dokáže přeskočit, ve finále i obětovat svoji přítelkyni. Nezaměstnaný vysokoškolák brigádně vyklízí budovu staré psychiatrie, v trezoru najde zápisy a nahrávky z léčby jednoho pacienta, který se před sedmdesáti lety ztratil v pohoří Tribeč. Za dva měsíce se stejně záhadně objevil, zraněný a pomatený. Co se mu stalo a kde byl, nedokázal vysvětlit. Igor začne zběsile gůglit a zjistí i další případy záhadných zmizení v pohoří Tribeč. Můžete taky, všechny odkazované články jsem našla.

V honbě za senzačním článkem se spojí s dalšími lidmi a vyrazí se ztratit do hor. Nesourodá skupinka čtyř lidí, Igor, přítelkyně Mia, pragmatický fyzik David a milovník konspiračních teorií Andrej. Vlastně se na výpravu nikomu nechtělo, ale mužská ješitnost je vzájemně vyhecovala, jen Mia se připojila z lásky. My ženský jsme fakt někdy trubky. Bylo to napínavý, nemohla jsem se od knížky odlepit a výlet do Tribeče ani náhodou. Víc neprozradím.

Slováci si knihu celkem rychle zfilmovali, původně tři díly pro TV, ve výsledku film skoro dvouhodinový, na ČSFD má jen 59%. Veru se o filmu vyjádřila dost nelichotivě, možná padlo i slovo "sračka". Není důvod jí nevěřit. Film působí zmateně a spousta důležitých vysvětlujících scén se do něj nevešla.

Zdroj: Alza.cz

Výlet na Slapy

Přes zjevné problémy na startovní čáře, já jsem měla doznívající střevní virózu, Zuzana zlomenou pravou ruku, to byl nezapomenutelný výlet. Naprosto na pána jsem dojely ze Smíchovského nádraží busem na pláž v Nové Rabyni. Byla krásná horká sobota. Po pár hodinách opalování a plavání jsme vyrazily do čtyři kilometry vzdálené farmy Michael, kde svoji dceru vdávala Olina, jedna vyšehradská matka.

Romantické prostředí zrekonstruované farmy je pro svatbu úplně bezkonkurenční, okouzleně jsem si prohlížela celý areál. Ta chcíplá slepice ve výběhu hned na začátku byla jediným smítkem celé té krásy, a protože tam ležela, i když jsme odcházely, o svatební hostinu jsem neměla strach. Svatba jak z americkýho filmu, nádherná nevěsta měla čtyři družičky ve vínových šatech s odhalenými zády, ale žádný trapný zapínání nebo opraný ramínka podprdy, všechny byly bez. Takový sexy družičky jste nikdy neviděli. My se byly podívat jen na obřad, shrábly výslužku a putovaly zpět na pláž.

Po krátké chvilce Zuzana zafantazírovala, že by bylo fajn, kdyby nás ty čtyři kiláky zpět někdo svezl. Stačila jsem jen uštěpačně podotknout, jasně, dvě stopařky po sezóně, a už u nás zabrzdil frajer na čtyřkolce, jestli nechceme svézt. My zezadu nevypadáme špatně asi. Já jsem pohoršeně řekla že ne, Zuzana nadšeně vykřikla ano. Naštěstí máme malé prdelky, vešly jsme se v pohodě. Nasedla jsem první, přede mě ta blbka a pak řidič. Nepamatuju se, kdy jsem se tak strašně bála. Že se čtyřkolka převrhne a všichni se zabijeme. Prý jsme jeli jen šedesátkou, ale byla jsem posraná i bez virózy. Obě jsme řvaly, ať zpomalí. Jízdu na čtyřkolce škrtám z pomyslného seznamu přání, na kterém asi stejně nebyla. Už nikdy více. Konec dne se nesl už jen příjemným povalováním u vody bez dalších adrenalinových zážitků.

Moc ráda jím

Objednala jsem se na gyndu jako první pacientka, abych byla včas v práci. Pan doktor měl půlhodinové zpoždění. Už ho ty prciny nějak netankujou. Při loučení se na mě dlouze podíval a řekl Bude škoda až ztloustnete, čímž definitivně potvrdil, že jsem bába Přechodová. V tu chvíli byl smutnější než já. Vím, že bych si měla dávat bacha na to, co a kolik jím. Teď už opravdu. Jenže...jenže já jídlo fakt miluju.

Jedinou motivací jet ráno do práce je pro mě představa, jak si dám v centru něco dobrého k obědu. A nejen k obědu. Do firmy jdu okolo Ovocnýho Světozoru, můžu tedy úspěšnost dne podpořit chlebíčkem nebo dortem. I když vyloučím všechny okolní hospody, kde jsem se pohádala, cák mi u nich přestalo chutnat nebo jsem dlouho čekala, je výběr ještě pořád dost velký. Spravedlivě střídám novou indickou restauraci Namaste, Dhabu a Sushi Time, občas si zaprasím v KFC, sjedu do salátovny na Florenc.

Na jaře jsem vážně uvažovala o výpovědi, byla jsem dokonce na čtyřech pohovorech, pominu-li fakt, že mě nikde nechtěli, kdo by taky chtěl starou a prostořekou asistentku, byla jsem upřímně zděšená polohou některých firem. Když jsem vystupovala z busu v tiché ulici na Smíchově, všude rodinné domy a spousta zeleně, první co mě napadlo bylo, kam sakra budu chodit na jídlo.

A jak mě milý Pán Bůh potrestal za nestřídmost? Seslal na mě střevní virózu. Takovou tu, jak nevíte, kterou část těla dřív strčit nad toaletní mísu, přičemž střídání obou v rychlém sledu nedoporučuju.

Kdyby

Kdybych tenkrát nepotratila, možná bych měla holčičku, jmenovala by se Lucie. To bych zase neměla Druhorozeného, protože na další dítě bych si s Ex už netroufla. Ale kdybych tu holčičku měla, také bych si z ní vychovala kavárenskou povalečku jako je Kristinina Efka. Můžou jít spolu do kavárny na snídani holky ve věku 6, 30 a 50? Můžou, jen musí být naladěné na stejnou vlnu a pak spolu stráví úžasný dopoledne.

Tentokrát výběr padl na Zmrzlinový salon na Národní třídě. Daly jsme si klasickou snídani, chléb, vajíčka, šunku, uzeného lososa, kávu a prosecco. Malá slečna měla malinovou limonádu a palačinku s nutellou. Nechci salonu tady dělat moc reklamu, ale všechno bylo skvělý, jen nutelly možná zbytečně moc. S placením jsem byla na řadě já. Evička byla roztomilá, když řekla, že zaplatí, respektive zaplatila by, ale bohužel má peníze doma na poličce kam nedosáhne. Jó, to si ještě počkáme, než to ona otočí. Kdybych měla holčičku, chtěla bych takovouhle stejnou.

Na cestu domů koupila Kristina ještě zmrzlinu, ale žádný odvaz se nekonal. Vanilková, mangová a lesní plody. Jsme konzervativní buňka. Slaný arašíd, rakytník s rozmarýnem nebo jahody s mátou někdy příště.

S laskavým svolením Kristiny

Hlídám psa II

Tentokrát hlídám čtrnáct dní. Prvorozený s Vendulkou odletěl do Egypta. To se mi moc nelíbilo. Kočičku Milu hlídají druzí rodiče v Písku. To se nelíbilo Druhorozenému, rád by ji doma zlobil, stejně jako zlobí psa. A tak místo romantických procházek s nějakým chlapem venčím na sídlišti Bonga. Druhorozený byl z večerního venčení po posledním incidentu vyloučen. Smutně se kochám rozkvetlými lípami a bedlivě sleduju zvětšující se kaštany. Život mi utíká pod rukama.

Vstávám brzy, abych nepřišla pozdě do práce. Náš podvraťák je odjakživa takový rozvážný a procházka nám zabere dost času. Nejdřív všechno roští důležitě očuchá, pak zkouší označkovat z pravé strany. Není to ono. Zkusí levou. Sakra, ta je ještě horší. V poklidu se vrací k první variantě. Po třech metrech stejný rituál. Já očumuju opodál, on se občas podívá, jestli tam furt jsem. Jsem. Dvakrát denně sbírám teplý hovna. Možná ten pes moc žere, já chodím jenom jednou.

Už při otevírání domovních dveří slyším ten jeho šílený štěkot. Na druhou stranu mě vítá aspoň někdo, Druhorozený sedí přilepený u počítače a maximálně zavrčí, o nějakém šťastném poskakování nemůže být ani řeč. A Bong má takovou radost, že mi přinese i dárek, třeba odměrku na granule nebo nabíječku na mobil.

V pátek ráno se zamiloval do patnáctiletého vykastrovaného pejska. Už se zdálo, že ho té druhé paní nechám, ať mi odpoledne zavolá na číslo z obojku. Zatvářila se tak nesouhlasně, že jsem Bongovi připla vodítko a smykem ho odtáhla. V sobotu jsem mu v půl sedmý značně vztekle vysvětlovala, že o víkendu se do práce nechodí, tudíž není potřeba vstávat. V neděli to samé. Přitom pes o mém věku a fyzické formě nemá valné mínění, každý ráno je překvapený, že nejsem mrtvá a vstanu, opět mě vášnivě vítá.

Výlet na Vítkov

Už někdy na začátku jara jsem fňukala, že bych se chtěla podívat na Vítkov, kde jsem snad kdysi dávno byla se školou a od té doby ne. Je to ostuda, jsem rodilá Pražanda. Zuzana je opravdu dokonalá, připravila mi vycházku přímo na míru. Startovaly jsme na u mě na Černém Mostě. Cestu ke Kyjskýmu rybníku jsem zvládla v pohodě bez mapky, dál už šéfovala ona. Nikdy bych nevěřila, že se dá v Praze najít tak dlouhá a krásná cesta přírodou přímo do širšího centra. První zastávka byla hned u Kyjáku v restauraci U rybníka, daly jsme si česnečku bez česneku. Dál jsme pokračovaly Hloubětínem podél Rokytky a okolo Hořejšího rybníka. U rybníka je nové molo se schůdky do vody. Tady jsem v životě nebyla.

Zdroj: Pražská příroda

Potom přes Hrdlořezy na vrch Třešňovka, kde je volně přístupný třešňový sad. O něm se zmiňovali v magazínu Metropol na ČT1, o možnosti natrhat si třešně ví málo lidí. Zuzana byla třešní hodně chtivá, ale spodní větvě byly otrhané a na stromy se nám lézt nechtělo. Rodinka kousek dál piknikující měla s sebou hliníkové schůdky. Těm se nedá konkurovat. Kolemjdoucí pán jen vtipně poznamenal, že se diví, že do sadu nechodí česat Vietnamci.

Přes šílenou Spojovací nahoru klidnou ulicí Na Balkáně až na Pražačku, tam další odpočinek v Prague Central Grill & Bar, velmi honosný název pro příjemnou venkovní hospůdku. Celkem plynule bez výrazného stoupání jsme se ocitly na Vítkově. Celkem asi 12 kilometrů.

Jak trestat puberťáka (vlastního)

Možná jsem za název článku měla dát otazník, protože nevím. Já bych Druhorozeného občas i plácla, ale mám strach, že mi plácnutí instinktivně (nebo i bez instinktu) vrátí. Nechci zbytečně riskovat. A nechci dopadnout jako Baruška, která si o synka ruku zlomila. Zatím mě Druhorozený bije dlouhou umělohmotnou červenou lžící na boty, kterou si nevím proč tak zamiloval a které říká Excalibur. Strašně rád mě s ní mydlí přes zadek a pak zlomyslně nahlas počítá vteřiny, během kterých se mi povolené svalstvo klepe. Když mu členka jeho fanklubu udělala cucflek téměř přes celý krk a nějaká nová adeptka se mu posmívala, přesvědčil ji, že to jsou stopy po škrcení. Prý mě hrozně rozzuřilo, že nebyl připuštěn k maturitě. To ano, ale škrtit mě teda nenapadlo.

Občas seberu kabel od wifiny, ale bez valného efektu. Neučí se stejně, navíc okupuje sedačku a v televizi sjíždí animované seriály. Já nejdřív strašně řvu a pak se u Futuramy směju nahlas. Nakonec jsem přece jen na něco přišla. Za trest byl vegetariánský víkend. Chlapeček byl přesvědčený, že si nic takového nedovolím. Krize nastala hned v sobotu v poledne. Bramboráky? To není žádný jídlo! Taková mrdka, to nemyslíš vážně, Míšo! Hohó, měla jsem kamennou tvář hráče pokeru. Navíc jsem byla okouzlena tím, jaké jsou bramboráky rychlé a levné jídlo. V neděli našel synek v lednici zastrčený balíček anglické slaniny. Radostně poskočil a udělal si ji s vejci. Ale stejně jsem měla pocit zadostiučinění a dost odvahy záškodnickou akci provést opakovaně.

Rekonstrukce, Viktorie Hanišová, 2019

Zklamání. Už anotace knihy mě moc nenadchla. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nepotřebuju takové vyhrocené zápletky, ale říkala jsem si, Hanišová píše dobře a Houbařka se mi líbila moc. Tentokrát jsem se nemohla chytit, ploché papírové postavy, nikomu se nedalo fandit a paradoxně žádné napětí.

Od tragického dne uplynulo skoro deset let, Eliška studuje střední školu a snaží se vypátrat, co a proč se tenkrát přesně stalo, protože matka nenechala dopis na rozloučenou. Je minulostí úplně posedlá, až jí hrábne. A mě vůbec nezajímalo, proč její matka udělala takovou strašnou věc. Konec opět bez konce. Hanišová prostě svoje příběhy neumí uzavřít nebo naschvál nechce.

P.S. A větu: ....ve svém pronajatém jedna plus jedna v jedné z nejohavnějších pražských čtvrtí (Černý Most)...na straně 280 si mohla klidně odpustit.

Zdroj: Databáze knih

Já veganka nebudu

Na pár dní přifrčela z Madridu moje dvacetiletá neteřinka Megan. Tři roky byla vegetariánka, teď je rok veganka. Pořád přemýšlím, jak se jí to v naší tatarákový rodině mohlo stát. Když tu byla v prosinci s celou rodinou, nestihli jsme bowling ani žádnou veganskou restauraci. Na to jsem ji do Prahy nalákala, aspoň teda myslím. Pěkně jsem si restaurace vyhledala. Na první večeři jsme vyrazily i s mámou do Maitrey. Musím poctivě říct, že vegetariánský burger s kozím sýrem byl nejlepší, co jsem kdy jedla. Megan si dala veganský guláš, máma měla salát.

Neteřinka je taková skromná, neměla žádný požadavky ohledně programu, jen vyslovila přání, podívat se do nějakýho sekáče. Jeden den jsme tedy podnikly Tour de Second hand. Já v sekáčích nenakupuju, ale připravila jsem trasu asi s osmi a obědem plánovaným v Plevelu ve Vršovicích. Prolezly jsme hadrárny, které mi smrdí menstruací, i pěkné butiky, kde nakupovaly opravdu šik oblečené ženské.

Nevydařila se mezizastávka v Plevelu, v pondělí mají zavřeno. Megan naštěstí pohotově vygůglila nedaleké veganské bistro Chutnej. A opět mi přistál na stole burgr, tentokrát jsem si furiantsky objednala cizrnový falafel. Prozíravá neteřinka si dala řepáka, batátové a zeleninové hranolky jsme si rozdělily. Jídlo bylo skvělý a my pokračovaly v tour. Finálním úlovkem byly šaty, košile, tílko, malá dámská aktovka a pro mě tmavě modrý svetřík.

K večeru se mi bolestivě nafouklo břicho, odhadem tak pátý měsíc včetně pohybů. Cizrna! A kurva! Já luštěniny normálně moc nejím. Kulminace nastala kolem čtvrté ranní. Spala jsem s Megan v manželské posteli, protože Druhorozený odmítl uvolnit svůj pokoj. A hlavně nechtěl spát se mnou. Nikdo se mnou nechce spát. Potichu jsem se odešla odvzdušnit na toaletu. To potichu jsem si mohla klidně odpustit. Málem jsem probudila celý barák a obkladačky neopadaly jen proto, že jsou bytelně přilepený. Jsem zpátky na své masové stravě a jsem tomu ráda.

Nedaří se

V poslední době nejsem nějak ve formě. Jak se to pozná? Třeba tím, že jsem várku černého prádla vyprala s papírovým kapesníčkem. To se mi nestalo už léta. A jak blbě vidím, v první chvíli jsem si říkala, sakra čí je to puntíkovaný tričko, než mi došlo, že moje a ty puntíky že jsou žmolky rozmáčenýho kapesníku. Vzápětí jsem si přesně uvědomila, v jaké kapsičce zůstal, a byla to moje kapsička, ani jsem nemohla řvát na Druhorozeného. Hodinu mi trvalo, než jsem prádlo obrala a pověsila.

Schvácená jsem si sedla se skleničkou rybízovýho vína na chvíli k blogu. A už byl čas jít ven se psem, kterého jsem měla na hlídání. Zkoušela jsem umluvit Druhorozeného, který se chystal randit u nás na sídlišti. Dost se vzpouzel, ale nakonec si Bonga vzal s sebou. Odcházel v půl desátý večer, v jedenáct mi mimoděk blesklo hlavou, jen aby se mu pes nezaběhl. Dolila jsem si víno a pustila Příběh služebnice. Za deset minut mi zvonil mobil. Druhorozený nemá psa, muckal se na lavičce se slečnou, pes se nudil a odešel pryč. Skoro jsem brečela. Né, to mi neříkej, že si děláš prdel, že to není pravda. Kde jsi? Byl daleko a srandu si nedělal. Vystartovala jsem jak šílená, ale už při obouvání bot jsem měla pocit, že slyším venku štěkot. Vyběhla jsem před dům a opravdu jsem v dálce viděla běžet našeho podrvaťáka. Jak jsem najednou za to jeho štěkání byla vděčná. Na zavolání celej šťastnej přiběhl. Měla jsem tlak až do nebe a slzy v očích.

Druhý den ráno jsem se vydala na trh na Náplavku. A jak furt nejsem ve formě, byla jsem líná si umýt vlasy, po rybízáku jsem byla trochu opuchlá, ani jsem se nemalovala. Koupila jsem kuře, brambory, mrkev a košík byl těžký. Ploužila jsem se shrbená a cpala se pljeskavicí v nějaký placce. Od ucha k uchu upatlaná omáčkou. Zleva se ozvalo Ahoj. Jak to, že vždycky když nechcete nikoho známýho potkat, zákonitě se objeví vedle vás. Patočka. Ani nechci vědět, co si myslel, když mě uviděl. Takový fuj bábě jsem se cpal do kalhotek, třeba. Já bych se teda k sobě rozhodně nehlásila. Závistivě se podíval na macaté kuře, nad nabídkou ochutnání pljeskavici se jenom ošklíbl, měl prý štrůdl. Nějak jsme si neměli co říct. Tak ahoj.

Na pracovním pohovoru

Nakreslete listnatý strom.

No, to nemyslíte vážně tenhle starý Baumův psychologický test?! Dyť ho už všichni znají. Nakreslím vám strom přes celý papír s hlubokými kořeny, s květy, listy a jablíčky. Do košaté koruny posadím čapí hnízdo s celou čapí rodinkou. Přijmete mě? Protože podle obrázku jsem tedy optimistická, osobnostně zralá, mám energickou a vyrovnanou povahu, mám chuť ke změnám, podle kmenu přiměřeného koruně jsem si vědoma svého intelektu. Že jsem debil, který má na stromě zároveň květy i zralé plody, doufám nevadí. O čápech ani nemluvě.

Obrázek od milé Barušky, která se mě snaží přesvědčit, že nejsem debil.

Tiché roky, Alena Mornštajnová, 2019

První kniha od této spisovatelky a chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na popisný styl psaní. Nikdy bych neřekla, že Mornštajnová je o tři roky starší než já, zdálo se mi, že knihu napsala nějaká stará bába. Jak jsem teď četla dvě knihy od Olgy Scheinpflugový (Balada z Karlína, Sestry), tak mi styl a čeština přišly stejný.

Nicméně samotný příběh je zajímavý a logicky uzavřený. Mám moc ráda rodinné ságy, nebo prostě zachycení celého života, i když na konci mám deprese z toho, jak život rychle uteče a zůstávají chyby, které nejdou napravit. Bohdana, Bohem darovaná dcera, žije s mrzoutským otcem a jeho druhou ženou Bělou, je jedináček, maminka umřela, když byla malá. Nemocná babička ji při poslední návštěvě osloví Blanko, přitom v jejich rodině nikdy žádná Blanka nebyla. A nebo byla? Bohdana se rozhodne tajemství rozluštit, trvá jí to asi dvacet let. Zase jsem si uvědomila, jak jsou chyby ve výchově a nedostatek lásky devastující, protože Bohdanin otec byl přesný příklad toho, jaký rodič rozhodně být nemá.

P.S. Každá nová kapitola začíná poslední větou té předešlé. Taková blbost, vím, ale strašně mě to bavilo.

Zdroj: Databáze knih

Jím nevěsty

Kolegyně mě pozvala na rozlučku se svobodou, docela jsem se bránila, v mém věku mi přišlo trapné někde křepčit s mladýma holkama. Prý v pohodě, přijede i její maminka, budu jí dělat společnost. A tak proč ne? Koneckonců pozvání je určitá pocta. Startovaly jsme v baru na Pavláku, já po barech moc nechodím a nová zkušenost se hodí. Organizátorka rozlučky koupila Kristýně šerpu s nápisem Budoucí nevěsta, diadém se závojem, nám ostatním placky a brčka. Brčko mě trochu zaskočilo, to bude tou padesátkou asi. Nebo i vám připadá nechutný?

Dávno vím, že cuba libre je zrádný pití, ale nedbám. Já na všech flámech vydržím až do konce, protože mám strach, že by mě ostatní po odchodu pomlouvali. Tj. posléze jsem se vprdelila i na diskotéku Techtle Mechtle. Tak tady jsem byla stoprocentně nejstarší, druhá matka byla o dost mladší. Tančím, až když mám v krvi přes dvě promile alkoholu. Tančila jsem. To byly starý hity, to si nikdo nedovede představit. Dýdžej hrál snad jenom pro mě, ale když pustil Raketou na Mars, informovala jsem sms Druhorozeného, protože tahle písnička je příšerná odjakživa. Nechtěl věřit.

Ve dvě jsem byla doma jak na koni, teda taxíkem s Oldou, který vozí Prvorozeného, sice jsem na něj čekala asi dvacet minut, ale zase nemusím navigovat, protože když je tma, neorientuju se vůbec, a levou s pravou si pletu i za střízliva. Ráno jsem Druhorozenému fňukala, že jsem někde ztratila brčko. Podíval se zoufale bolestně. To jsi mi říkala už v noci. Aha.

Máte tam chybu, "Jím" se píše s i, povídal synek