Splněný slib

Držím slovo, tak plním sliby, které jsem si dala na začátku ledna. V práci piju kopřivový čaj, koupila jsem si tmavě modré krajkové prádlo, také nová kosmetika z Havlíkovy apatyky mi vyhovuje. Krém Krásná kurtizána sice sliboval převratnou účinnost, ale zřejmě budu dříve kurtizánou než krásnou. Nu což. Konečně jsem zjistila proč mám tolik vrásek. Jsou z vaření! Jak nerada vařím, neumím to a strašně mě to nebaví, tak se u vaření nasraně šklebím. Mám semknutá ústa, z toho jsou ty hluboké vrásky kolem rtů, do kterých vzlíná rtěnka a já pak vypadám jako klaun. O brázdách na čele a nad kořenem nosu ani nemluvím, tam make-up házím dlátem. Zbývá tedy vysvětlit synům, proč končí i to omezené víkendové vaření.

I Prvorozený splnil svůj slib a koupil nový koberec. Ten původní béžový nezvládl Bongovu náklonnost. Pes vymyslel i nový vzor, symetricky rozmístěné černé tlapičky. Vybrala jsem v Ikea stejně velký koberec, ale barevný, aby případné tlapičky nebyly tak vidět. Ukazuju ho Prvorozenému na webkách, ještě ti napíšu, jak se jmenuje. Červená píča? ptá se synek okamžitě. Ne, Valby, odpovídám velmi odměřeně. Vůbec si už nepamatuju, proč jsem chtěla mít děti. Konečně je koberec doma, opřený v chodbě.

Co je to za koberec, ptá se Druhorozený.

Červenapiča, zamumlám. Cože?

Slyšel jsi dobře. To teda neslyšel.

Ale slyšel. Řeklas červená píča?

No, vidíš, že jsi slyšel. Bože, co ty seš za matku!

Ta tvoje, broučku.

Zdroj: Ikea

Prezident Blaník (2018), ČR

První letošní kino, druhá řada v malém sále Světozoru, protože Prvorozený tvrdil, že času dost. Fakt blízko. Kancelář Blaník nesleduju, ale představu o filmu jsem měla, byla splněna beze zbytku. Čekala nekorektní zábavu na hraně a spoustu skvělých vtipů, oboje bylo. Pár zbytečných sprostých slov, také stopáž 95 minut je příliš dlouhá, v jedné části ztrácel film dech, jinak dobrý.

Slabé místo politické satiry je, že čím víc dnů ubíhá od téma, kterým je tady jednoznačně volba prezidenta, tím méně je film pro diváky atraktivní. Na jaře už bude pasé. Mě dostalo, že filmaři měli připravené dva konce podle výsledku voleb, moc ráda bych viděla i ten druhý. Snad bude někde ke shlédnutí.

Zdroj: ČT

Červená, Divadlo v Řeznické (2018)

Divadlo v Řeznické je takové malé sympatické divadýlko (promiň Helgo). Na rozdíl od Zuzany jsem si nastudovala, o čem hra je. Kus ze života amerického umělce Marka Rothka, který maluje velká plátna, která já za umění nepovažuju. Malířství barevných ploch. Jeho obraz "Oranžová, žlutá, červená" se 8. 5. 2012 prodal za 87 miliónů dolarů, čímž se stal do té doby nejdražším prodaným obrazem vytvořeným po 2. sv. válce.

Zdroj: Idnes

A protože se na jeviště moc lidí nevejde, kromě Miroslava Etzlera v roli Marka, uvidíte ještě Martina Krause jako jeho asistenta. Je to v podstatě střet starého s novým. Jeden končí, druhý nastupuje. Já jsem si ujasnila dvě věci: Ani s přibývajícími léty nejsem na zajíce, Kraus, a Etzler je i s těmi kily navíc (prý hubne) pořád přitažlivý chlap se sexy hlasem. Třetí řada v divadýlku je fajn. Konec představení jsem strávila v hrůze, že si načůrám do nových kozaček, protože jsem si před divadlem dala (debil!) dvě malý piva. Pak jsme se se Zuzanou hezky cinkly v divadelním baru. Kultuře zdar! No, nazdar!

P.S. Bloudičko, tři z pěti.

Zdroj: Divadlo v Řeznické

Únik z únikové hry

Soňa dostala od synka k Vánocům poukaz na únikovou hru, kdyby dostala bednu bublin, nemusela jsem se zbytečně nervovat. To je jasný příklad podcenění dopisu Ježíškovi. Já ho napsala a dostala jsem parfém a knihu. Soňa bydlí v Teplicích nad Metují, hra byla v Praze. Na druhou stranu musím jejího synka pochválit, nechal se ukecat a přijel do Prahy taky. Byly jsme se Soňou moc rády, že máme s sebou chlapa, protože jinak sedíme v tom sklepě ještě dneska.

Návrat do roku 1989. Zažijte historii na vlastní kůži. reálné místo a podle skutečné události. Buďte součástí významné události v novodobých dějinách Československa. To všechno se píše na letáčku, taky že potřebujeme pořádnou dávku odvahy. Místo je prý reálné, dřív tady byla služebna VB. Dvě sympatické holčiny nás odvedly do sklepa. Dvě místnosti dobově zařízené, první jako šatna, druhá jako kancelář. Do kanceláře zamkly Šimona, my se Soňou zůstaly na lavici v šatně připoutané policejními pouty k nějaký tyči. Soňa značně znervózněla, není milovnicí bondáže. Šimon vedle měl pouta taky.

Klíč od pout byl samozřejmě v blízkosti Šimona, našeho nejsilnějšího článku. Odvahu jsem teda nepotřebovala, spíš drzost na všechno sáhnout, všechno otočit a trochu přemýšlet. Dostali jsme občanské průkazy s novou identitou, naším úkolem bylo získat složky na nás vedené a najít klíč od dveří. Všechno se točilo kolem odemčení zámků na šatních skřínkách, zásuvkách a mřížích. Zámky byly většinou na číselný nebo písmenný kód. Šimon dostal vysílačku a mohli jsme si říci o pomoc, což jsme se Soňou samozřejmě chtěly hned zkraje, ale on pořád říkal Ještě chvilku, ještě chviličku, na to přídem, to dáme. Stejně jsme všechny nápovědy využili a stanovenou hodinu přetáhli o pár minut.

Já nejsem moc hravá, ale hra mě docela rozpohybovala. Jo, dobrý to bylo.

Zdroj: FastOut

Neztrácet naději!

Naděje umírá poslední. Umře hned po mně.

Neztrácím naději, že oba (!) moji synové dospějí a opustí mě, a já si konečně z jejich pokoje udělám ložnici, kde bude jen postel a knihovna, možná ještě nějaký kytky. Též se těším, až se zbavím psa. Je opravdu moc hodný, ale smrdí. Děti sice zlobí, ale nesmrdí. Hlavně stále doufám v nějaký posun u Druhorozeného, když mu bude za pár dní osmnáct. Narozeniny řádně oslavím, nikdy bych nevěřila, že se dožije tak vysokého věku, to ale říkám tradičně od jeho pěti a nesnesitelný byl už v břiše.

Upekla jsem mrkvový koláč. Prvorozený sladké nejí, Druhorozený se tvářil velmi podezřívavě. To jako koláč z mrkve, jo? Tak to teda fakt žrát nebudu. Nenechám se zabít. Koláč chladl na kuchyňské lince. Druhorozený vzal plech do rukou, vysoko zvedl a zeptal se mě, jestli koláč vypadne, když plech otočí. Nenechám se vyprankovat, blesklo mi hlavou. Zkus to, řekla jsem hódně statečně. Plech jsem vymazala celkem ledabyle. Vteřinu se nedělo nic, pak se koláč odlepil, elegantně zavlnil a s plesknutím dopadl na linku. Zůstal kupodivu v celku. Naštěstí byla deska uklizená a umytá, neválely se na ní žádné upatlané lžičky, drobky ani použité štětičky na čištění uší.

Prý jsem se tvářila dost vypleskle, ale synek taky. Si řekla, ať to zkusím. Ano, frajerka každým coulem, myslela jsem, že mě jenom zkouší, jako ostatně neustále. Koláč pak sesunul zpět na plech, jen byl obráceně, což nevadilo, protože polevu nedělám. Mrkvový koláč opravdu není pro chlapy atraktivní. Spojení mrkev a koláč je pro ně spojení nesmyslné. Ani kluci v práci nechtěli ochutnat. Filip mimoděk na krabičku s koláčem položil ruku, tak jsem mu velkoryse nabídla. Odskočil dva metry. Vážně. Nakonec jsme ho snědly s Veronikou. Naprosto bez problémů.

Kdo zabil Snížka?, Petra Soukupová, 2017

Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četla dětskou knížku. Asi před deseti lety jsem předčítala Druhorozenému úžasné Mikulášovy patálie s neméně povedenými ilustracemi. I na přestavení v Divadle v Celetné jsme byli. Teď jsem neodolala knize, která se prolíná s knihou pro dospělé Nejlepší pro všechny stejné autorky.

Kniha je určená pro čtenáře od devíti let, spíš pro holky, protože celý příběh vypráví Martina a kluci stejně moc nečtou.

Snažila jsem se vrátit do dětských let a posoudit knihu tehdejším očima. Přiznám se, moc mi to nešlo, ale fakt jsem chtěla. V knize vůbec není, do které třídy Martina a její kamarádi chodí, kdybych nečetla Nejlepší pro všechny, vůbec bych se neorientovala. Tipovala bych, že jsou děti starší, každopádně oprsklé jsou hodně. Také mám ráda popisy jak kdo vypadá, což u Soukupové většinou chybí. Snížek je velký bílý pes, ale nezvladatelný a Martina si s ním bohužel neví rady. Pes utíká a škodí, až ho jednou najdou mrtvého v příkopu. Detektivní pátrání po pachateli zabití Snížka je přiměřeně věku napínavé a i úspěšné, je to vážně smutný příběh.Ve stylu vyprávění obou knih není žádný rozdíl možná proto, že tu dospěláckou vypráví z větší části stejně starý Viktor. Jen ten sex tam logicky není.

Kdybych měla doma malého čtenáře, byla bych celá šťastná. Kluci nečtou a mně to společné sdílení dobré knihy chybí.