Proč nezabít puberťáka (vlastního)..?

Protože by mě zavřeli!

Druhorozenému bylo osmnáct. Už ho nemůžu dát k adopci. Teda ne, že by ho někdo chtěl, a to jsem stále vytrubovala, že je právně volný, ale ta představa definitivnosti mě děsí. S jeho přibývajícím věkem stoupá moje spotřeba čokolády i Mistra Jägera, přesto je dnů v měsíci, kdy jsem úplně v klidu jen pár. Pro zachování duševního zdraví už nechodím se syny společně nakupovat potraviny, protože naposledy měl Druhorozený vážně namále.

Při nákupu si Prvorozený stále píše se svým početným fanklubem, mobil přirostlý k dlani. Druhorozeného to strašně točí. Já se prý ztrácím, ale to není pravda, to oni mi mizí. Prvorozený píše zprávy a jde pořád rovně, dokud nenarazí do regálu. Prostě peklo. Konečně máme zboží vyložené na pásu u kasy. Prvorozený váhá nad koupí cigaret. Ne, nebudu kouřit, řekne rozhodně. Ani péra? zeptá se bezelstně Druhorozený. Teda já se zasmála, jsem už otrlá, taky jsem holka a nechápu tu hloubku urážky, že. Znovu bych ten fórek ale zažít nechtěla. Prvorozený se strašně rozeřval, že bráchu zabije, že mu vymlátí všechny zuby a zuřivě mával pěstí. Houknul i mě, že se směju. Postavila jsem se mezi synky. Druhorozený se jen blbě tlemil. Já je uklidňovala oba a v rychlosti házela žrádýlko do tašek. Ostatní nakupující, a hodně jich bylo, se zájmem přihlíželi. Pokladní vypadala vyděšeně a už už sahala po telefonu, že zavolá ochranku. Měla jsem zpocené i kalhotky.

Svoji škodolibost si Druhorozený vybíjí i na Bongovi. Zlobí ho strašně. Bafá na něj. Bože, koho by napadlo bafat na psa? Dává mu piškoty na záda nebo na hlavu, zavírá ho do špajzu, snaží se ho vyluxovat. Marně nabádám psa, ať mu koule ukousne. Kdepak. Ten brambora pokaždý, když se mu konečně podaří utéct ze synova dosahu, zase na zavolání důvěřivě přiběhne, vrtíc vehementně ocasem. Možná si v duchu říká, že to prankování je přece jen lepší, než si z nudy okusovat tlapky.

Zrození Červené Karkulky

Neptejte se, co to mělo být. Sama nevím, fotky mi přišly do mobilu, když byla jsem v práci. Škoda, že Bong neumí mluvit.

Cyrano, Divadlo v Celetné (2018)

Jsem statečná matka. Opět se mi podařilo odtáhnout Druhorozeného do divadla. Jméno hry mu nic neříkalo (!). A že je ve verších, jsem mu řekla, až když se pěkně usadil do druhé řady, která byla první. Razím heslo Pokud není akce za odměnu, tak je za trest. A synek jde. Samozřejmě největším lákadlem byl Martin Hofmann v hlavní roli. Nezklamal. Závěrečná standing ovation mu patřila právem.

Ovšem Roxanu jsem si představovala jinak, než jako těhotnou čtyřicetiletou Jitku Čadek Čvančarovou, opatrně chodící po schodech. Druhorozený nevěřil vlastním očím. Měla ty svá ohromná prsa nacpaná ve velkém dekoltu. Oba, Cyrano i Kristián Miloslava Tichého, jsou takoví střízlíci, kdyby na něco došlo, tak je těma dudama umlátí.

Nejsem milovnice klasických her, nejhezčí byla samozřejmě balkonová scéna, kterou si pamatuju i z filmu a moc se mi líbila hudba. Zpětně jsem si zjistila, že autorem je Michal Pavlíček.

P.S. Bloudičko, čtyři a půl z pěti.

Martin Hofmann a Miloslav Tichý, zdroj: Mekuc.cz

Výlet do Čelákovic

První letošní regulérní výlet, Zuzana slibovala jen deset kilometrů z Lysé nad Labem do Čelákovic. Musela jsem si koupit nový boty, proto jsem byla už od začátku ukřivděná. Chtěla jsem jít původně do kina, ale bylo vážně hezky. Jsme rozmazlené Hlavním nádražím, kde jsou velký tabule s odjezdy a čísly nástupišť. V sobotu jsme jely z Vysočan, tam jsou sice nástupiště jenom dvě, ale každý na jiný straně a nádraží uprostřed. Seděly jsme na dvojce a já byla nervózní, jestli jsme dobře. Zuzana mě klidnila, že jo, že stoprocentně. Pak se blížil vlak, ale nádraží objel z druhé strany na jedničku. Tak to nebyl náš. Za chvíli jel další, už asi se zpožděním, které nikdo nehlásil. Nevadí, nastupujeme.

Vagón byl starý s těmi vysokánskými schůdky. Chtěla jsem, aby pes naskočil první. To ani náhodou. Zřejmě si myslel, že je to jateční vůz, my ho tam necháme a utečeme. Podvědomě cítí, že ho nechci. Musela jsem ho do vlaku vhodit. S námi nastupoval kluk s běžkama. Kampak asi jede, přemýšlela Zuzana nahlas. Ve vlaku bylo strašný vedro, tak jsme se hezky svlékly. Přišla průvodčí. Podívala se na naše jízdenky a řekla, že jedeme jinam. Jedeme do ňáký prdele, vyhrkla jsem zoufale. To úplně ne, řekla docela mile. Jedete do Mladý Boleslavi. Bolko, promiň. Běžkař jel do Tanvaldu. Vystoupily jsme ve Všetatech, do jiného vláčku vhodily psa a jely do Lysé a dál už podle plánu.

Sv. Václav a Bong, ze mě fotografka nebude

Dávno, ještě když byl Druhorozený malý, jezdili jsme do Káraného za známými a do vyhlášené hospody Grádo. Byla jsem celá šťastná, že jsme šly okolo a Zuzanu zatáhla na jídlo. Daly jsme si prejt, prý od zdejšího řezníka. Tak ten si nikdy nedávejte. Mastný, neslaný, absolutně bez chuti. To měla Zuzana za ten vlak. Becherovku a Mistra Jägera měli ale fajn. Z Káraného do Čelákovic vede přes Labe krásná nová lávka. A byly jsme v cíli. S občasným zacházením celkem čtrnáct kiláků.

Zdroj: Čelákovice.cz

Sbohem, moje Prasátko

Po jedenácti letech opouštím Prasátko, starala jsem se o něj jak o vlastní, ale už nechci. Jsem unavená a líná. Prasátko zase začalo nekontrolovaně kupovat citróny, štosují se v lednici a plesniví. Už mě to nebaví řešit. Prasátko je bohaté, ale lakomé. Na špatně odtékající sprchový kout nechtělo pozvat toho krásného instalatéra, místo toho tam nalilo nějaký nebezpečně smrdící cosi. Odpad jenom polknul, škytnul a nic. V listopadu si v kuchyni vypěstovalo agresívní roj octomilek. Myslela jsem, že mě sežerou. Mávajíc utěrkou jsem se stěží ubránila. Jen jednou jsem přezdívku málem prozradila. Prasátko bylo doma a telefonoval Druhorozený, kde jsem. U Pra...upratujem. Cože?! No jo, tahle generace už slovensky nerozumí.

Jako Popelka sedím a hodinu páruju vyprané černé ponožky, ale nejdřív je samozřejmě musím obrátit na líc. Hugo Boss s malými písmenky Hugo Boss, se středními, s velkými, s velkým podílem bavlny, s malým podílem bavlny. Falke normální, Falke Senzitive a Falke Senzitive plus. Černé a tmavě modré ponožky Tommy Hilfinger, které teda vypadají skoro stejně. U sportovních ponožek musím rozlišovat levou a pravou, L/R. Musím se pořádně soustředit. A pak mraky bezejmenných kousků, které se liší jen opraností a šířkou pružného lemu. Přebírat hrách a čočku by snad bylo lepší. Když jsem úspěšná, mám ve finále 30 párů a jen deset lichých.

Pravda, byly i reklamace. Pavučiny ometám jen příležitostně, na pavouky zadupu a počkám, až zalezou. Snažila jsem se Prasátku vysvětlit, že pavouci přinášejí štěstí a že stačí jen křiknout Huš! Huš! a oni se rychle schovají. Prasátko jenom nespokojeně nakrčilo rypáček. Má na pavouky úplně odlišný názor a těší se, až si najde nějakou Ukrajinku, která ty moje chráněnce konečně spolehlivě vyvraždí.

Zdroj: Moje zvíře.cz

Nechci psa

Že vážně nechci psa, jsem si uvědomila, když jsem kdysi Bonga hlídala čtrnáct dnů. Nebaví mě venčení ráno a večer, nechce se mi chodit do tmy a zimy, nebaví mě sbírat bobky, ale jsem tak slušná, že bych je tam nenechala, že. Za odměnu si na botě odnáším ty cizí. Měla jsem se psem jasno, a moc dobře si pamatuju, jak mi před sedmi lety Prvorozený hrdě předvedl roztomilého voříška, kterého si vzal z útulku v Tróji. Syn bydlel nově pár měsíců v pronájmu a byl zřejmě citově deprivovaný, proto štěně, které já doma nedovolila. Moc dobře si pamatuju, že jsem neměla radost, jako bych podvědomě tušila, že ten podvraťák skončí jednou u mě.

Mladý Bong

Syn se nastěhoval zpátky domů před rokem, tedy nastěhovali se oba, když je Markéta I. vykopla ze svého bytu. První změna oproti hlídání byla, že už nesmí do mé postele. Vydržím spát se psem pouze těch čtrnáct dní, dýl ne. Pak už do toho humusu nevlezu. Bong není hloupej, pochopil zákaz hned, ale respektuje jen, když jsem doma. Jakmile vytáhnu paty z bytu, už se mi v posteli rochní. Naštěstí mám postel sklápěcí, musím ji tedy každé ráno zavírat. Největší spory s Prvorozeným jsou samozřejmě kvůli úklidu. Je líný luxovat a robotický vysavač koupit nechce, protože je drahý. Chlupy jsou všude.

Je zajímavé, že když venčí Bonga kluci, jsou zpátky doma raz dva. Prvorozený dokonce vždycky tvrdí, že pes běžel napřed a čekal u domovních dveří. Hmm, když venčím já, obzvláště v posledních mrazivých dnech, JÁ běžím napřed a JÁ čekám u domovních dveří. Pak jdu zase zpátky naproti psovi, který domů evidentně nepospíchá, že mrzne mu nevadí. Mně ano, jsem navlečená, že sotva připažím a mezi šálou a kulichem mám jenom průzor jako tankista. Poslední zastávka. V našem domě je malý bar U broučka, Bong se zájmem očichává venku kouřící hosty a občas se snaží vetřít dovnitř, asi na panáka před spaním. Začínám si myslet, že mi Prvorozený ohledně venčení neříká pravdu. Skoro bych napsala, že prostě kecá.

Midsummer, Divadlo v Řeznické (2018)

Helena je rozvodová právnička a "chodí" se ženatým chlápkem. V pátek večer, po dalším zrušeném randeti se rozhodne pořádně opít, sbalit v baru nějakýho kolíka a nechat si pořádně vyšoustat mozek z hlavy. Vybere si Boba. Může tak začít láska? Může. Jakkoli začátek zní vulgárně, hra taková není. Je laskavá, velmi vtipná a svěží. Tu svěžest vytváří živá hudba, zpěv a především krásná a okouzlující Jitka Ježková, která má skoro ve čtyřiceti letech postavu jako šestnáctka. Tahle vynikající dabérka se svým sexy hlasem opravdu pracovat umí. Ondřej Kavan, kterého jsem asi viděla poprvé v životě, jako Bob s ní hezky ladí. Byl dobrý, ale Jitka ještě víc.

Znovu a znovu smekám nad divadelním uměním, kdy koukám na malé jeviště a věřím Jitce, že projíždí narvaným parkovištěm u Ikea, věřím Ondrovi, že je Helenin malý synovec. A nechápu, proč nebylo vyprodáno. Kdyby v Řeznické ulici nebyl tak malý pohyb lidí, snad bych i vyběhla ven a někoho násilím dotáhla dovnitř. Možná bych trochu zkrátila konec, ale to já vždycky. Po představení jsme se Zuzanou jely spořádaně domů nejen proto, že paní Heřmánková v divadelním baru neměla Jägermeistera, ale taky nemůžeme dělat ostudu pokaždý. Nicméně, úžasná paní Heřmánková prodává domácí škvarkovou pomazánku a vlastnoručně naložené utopence, které ještě musíme ochutnat. Dokonce nás zvala, ať se zastavíme jen na jídlo, bez lístků do divadla. To bylo milé. My určitě na další hru půjdeme, stále je z čeho vybírat.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo v Řeznické