Můj rok 2016

• Založila jsem blog

• Bylo mi padesát, vzala jsem rodinu na báječný oběd do Imperial Café

• První souprava od Swarovski, z náušnic mi hnijou uši

• Skoro po třech letech jsem skončila s celibátem, zpětně si říkám, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet

• Byla jsem přijata do Autorského klubu, článek na titulce Prezident buran a Blog dne v úterý

• Tradiční dovolená na Rusalce

• Prodloužený víkend v Teplicích nad Metují u Soni

• Prvorozenému bylo 28 let, bydlí s Markétou a Bongem na Praze 4

• Druhorozenému bylo 16 let, kupodivu prošel do druháku, bydlí stále se mnou

• Celý rok jsem poctivě chodila na pilates

• Byla jsem čtyřikrát v divadle

• Konečně jsem se naučila vařit svíčkovou

• V té firmě, ve které jsem, jsem už 3,5 roku

• Stále jsem nenašla chlapa, co by stál za řeč, jen za hřích (...a z hříchů se budu zpovídat až u nebeský brány, jen doufám, že zrovna nebude zaskakovat Petronel, protože šupem, ale šupem by mě poslal do pekla)

• Letošní nesplněné plány jsem plynule přesunula na rok 2017 (a že jich pár bylo)

Jak být inspirativní

Co jsem naučila Kristinu

1) Pít malou kávu. Jak? Koupila jsem jí malý hrnek.

Chtěla jsem jí přivézt dárek z dovolené u Týna nad Vltavou. Loni jsem koupila mýdélko z obchodu Dobromysl na Brašově. Je to obchod, kde se prodávají výrobky dementů z blízkého sociálního zařízení, tedy dárek echt z Týna a takové se špatně shánějí. Snad i ten obchůdek samotný byl chráněné pracoviště, prodávající slečna byla zvláštně pomalá, ale velmi milá.

Oproti loňsku se prodejna se přestěhovala, našla jsem ji přímo na náměstí ve větších prostorech. Já ráda svoje těžce vydělané peníze utratím pro dobrou věc. Prodavačka byla tentokrát příjemná paní zhruba v mých (tj. nejlepších) letech. Rozhodla jsem se koupit hrníček na kávu. Byl moc pěkný, zelený s kytičkou, ale neměl podšálek. I modrý se čtyřlístkem byl moc pěkný, opět bez podšálku. Jeden pro Kristinu, jeden pro mě, ale byla jsem neústupná, podšálky nebo nic. Dobře, tak aspoň jeden. Nikde ovšem žádný barevně vhodný nebyl.

Prodavačka zavolala na pomoc kolegyni ze skladu. Hledaly obě na všech poličkách, ve všech skříňkách. Stále nic. Nakonec mi v zoufalství nabídly talířek z čajové soupravy. To mi bylo blbý, souprava by zůstala nekompletní, ale evidentně se mě už chtěly zbavit. Fajn, beru ho. Zamilovaně si prohlížím hrníček s talířkem. Krása a...a najednou jsem si uvědomila, že Kristina zásadně pije velké kafe z velkých hrnků. A řekla jsem to nahlas, safra. Obě prodavačky se na mě zuřivě podívaly a myslím, že by je z vraždy z fleku pro nepříčetnost osvobodili. Zaplatila jsem a rychle vypadla.

A protože je Kristina moc hodná, pije kávu z toho mrňavýho hrnku!

P.S. Vedoucí obchodu se jmenuje Marie Šílená, a opravdu nekecám.

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, Divadlo v Dlouhé (2016)

Přesně si pamatuju, jak jsem před deseti lety táhla vzpouzejícího se fotbalistu smykem do divadla. Nebylo mu ještě sedm. Vřískal, že si domluvil s klukama fotbálek. V té době ho nic jiného nezajímalo a nic jiného nedělal, než kopal do míče. V té době jsem ještě byla silnější než on a dotáhla ho do Divadla v Dlouhé na hru Jak jsem se ztratil. Když zhasla světla, seděl s otevřenou pusou a soustředěně se díval. Když se herci objevili i nahoře na balkonech, vstal, aby lépe viděl. Střih. Letos jsme byli posedmé, šel dobrovolně...a pusu měl zavřenou.

Představení na motivy povídky Ludvíka Aškenazyho mělo premiéru už v roce 2000. Příběh malého Pavlíka Tesaře, hraje Pavel Tesař, který se v šedesátých letech na Štědrý den ztratí v centru Prahy. Pavlík se nijak nestresuje, toulá se po Praze a potkává různé lidi a pohádkové postavy. Za dobu uvádění hry nám Pavel Tesař trochu zestárl, i vlasy ubyly, ale pořád všechny dokáže přesvědčit, že mu je pět let. K tomu mu v jednotlivých scénách pomáhá i to, že ostatní herci mají chůdy, úžasný Jan Vondráček a Martin Veliký, a také rekvizity jsou předimenzované. Synkovi se moc líbí Magdalena Zimová, mimo jiné i v roli holčičky se sirkami, je jí maličko přes čtyřicet, ale vypadá fakt jak holčička. Divadlo má prostě úžasný kouzlo.

Zatím se možná zdá, že je představení spíš pro děti. Není. Je tam spousta báječných vtipů i pro dospělé. Herci jsou velmi muzikální a živá muzika na jevišti, to je to úplně nejvíc. Hity šedesátek jako To všechno vodnes' čas, Roň slzy, ale i Purpura, která vás skvěle vánočně naladí. Poslední přídavek (místo dřívější Tu kytaru jsou koupil kvůli tobě) je Půlnoční. Zpívá celý divadlo, vždycky jsem hrozně dojatá a vděčná, vděčná za tu krásu, u které jsem mohla být.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Čím krmit puberťáka (vlastního)

Že jí jenom pár jídel, je asi i moje vina. S jistotou, že to bude k jídlu, uvařím spolehlivě jen 5 jídel + krupicovou kaši. Ještě umím dobře namíchat tatarák. Chlapec má teď období, kdy k snídani jí jenom rohlík namazaný malinovou marmeládou, jinou nechce. Předtím několik let jedl jen jahodovou. Malinová zrovna došla, plácla jsem mu na rohlík domácí meruňkovou. Prý, co je to za sračku, teče to ven. Jemně jsem ho upozornila, aby volil slova, když neví, kdo marmeládu vyráběl. Kdo? Tipni si. Kristina? Ó, je vynikající.

Do školy dva rohlíky se šunkou, nic jiného nežere. Kalhotkám v batohu dělal společnost plesnivý chléb se sýrem. Už to víckrát neudělám, zkoušet svačinu obměnit. Pak oběd ve školní jídelně. Celkem navštěvuje třetí školu, všude údajně vařili hnusně. Na základce jsem se ještě denně ptala, co měli dobrého k obědu a zdálo se mi divné, že mají rajskou dvakrát týdně. Zavolala mi hospodářka, jestli vím, že synek nebyl dva měsíce na obědě. Nevím, děkuju a taky jste mohla dát vědět už po tom prvním měsíci, že. Na střední se můžu podívat na webky jídelny, jestli oběd odebral. Bojím se, mám v poslední době vyšší tlak, nestojí to za to.

Doma k odpolední svačině jí ovoce a aspoň dva jogurty Miller Mix, zase pouze jeden druh. Jak blbě vidím, tak jsem nad nimi v obchodě řekla, no smůla, tvoje jogurty nemají a šla od regálu pryč. Od té doby mi nevěří, že v Bille a Albertu je vážně neprodávají. Z ovoce nejdřív spořádá mandarinky, pak otráveně zbaští banány a jablka nechá shnít, pokud mu je nenakrájím na čtvrtky. Jiné druhy ovoce nejí, v létě může i jahody, maliny a borůvky. Ovoce ovšem nesmí mít žádnou fyzickou ani psychickou vadu a musí mít správný (rozuměj dokonalý) tvar. Každý kousek bedlivě prohlédne a běda, pokud najde otlak, stroupek nebo nedejbože dirku.

K večeři je samozřejmě nejlepší KFC, ale v případě nouze si umí udělat špagety s kečupem, kuřecí prsa s rýží a vajíčka se slaninou. Pomalu mě dotahuje. Když chce, umí i po vaření dokonale uklidit kuchyň. Bohužel, chce málokdy. Skoro každý víkend vařím řízky s bramborovou kaší. Ty mu také vyhovují. Sadisticky k nim přidávám brokolici uvařenou v páře. Pro zpestření a po velkém tlaku jsem se letos (!) naučila vařit svíčkovou, ale odmítám ji dělat častěji než jednou za měsíc. Datum zhotovení pečlivě zapisuju do kalendáře, abychom se furt nehádali, kdy je svíčková opět na řadě. Až v lednu.

Umím odpouštět..?

Jsem rozvedená pět let a v minulosti se moc nevrtám. Mozek opravdu špatné vzpomínky potlačuje, ale jsou tam a občas se ukáží. Můj muž u soudu o výživné prohlásil, že zrovna dneska, teď dopoledne dostal výpověď. Soudkyně se na něj jen shovívavě usmála a vysvětlila mu, že ona bude vycházet z údajů zaměstnavatele a on pak může následně soud požádat o snížení. Asi byla na podobné tanečky zvyklá. Rozvedli nás pár měsíců poté bez jeho přítomnosti. Naivně si myslel, že jeho souhlas je nutný. Ví Bůh, kdo mu radil.

Syna mám já, i když ex zpočátku vykřikoval něco o střídavé péči. Alíky posílá pravidelně a taky mě pravidelně lituje, jak to mám s puberťákem těžký, jako by ani nebyl jeho. Ale je! Je po jeho rodičích, podobný babičce Hele s povahou po dědkovi. Bingo. Když mi došla trpělivost, syna jsem mu poslala. Přece jen střídavá péče, tři roky já, teď tři roky ty. Prý jsem se zbláznila, po čtrnácti dnech mi ho přeposlal zpátky s taškou plnou špinavýho prádla. Jako z tábora.

V poslední době mě pořád přemlouval, abych s ním šla na večeři, když jsme měli letos ty kulatý narozeniny. Nakonec mě umluvil, ale dala jsem si podmínky:

- žádný Slevomat a podobné

- objednaný stůl

- restaurace na béčkovým metru

Řekl, ať něco vyberu sama, že furt někam chodím. Zřejmě má o mém současném životě pomýlené představy, chodím jenom do Lokálu v Dlouhé a to většinou se ségrou, tj. málo. Protože bychom se nikam nepohnuli, napsala jsem Kristině, jak se jmenuje ta restaurace, kde byli naposledy s Honzou. Home Kitchen na Andělu. Poslala jsem mu webky, kam teda. Poděkoval a předběžně plánoval neděli. Vybrala jsem si oblečení, jídlo i pití. Už je to 6 týdnů, od té doby se neozval. Když se Kristina ptala, jaká byla večeře, připadala jsem si velehloupě.

V době před rozvodem byl hnusný a tiše, aby syn neslyšel, mi říkal, že jsem píča a že by si o mě neopřel ani kolo a podobný věci. Cha. Celý by se opřel, jen kdybych ho nechala. Při jedné hádce, zrovna jsem si na PC s někým psala, mě v hrozný zuřivosti chytil za obě uši a vší silou zmáčkl. Bolest mi úplně vyrazila dech, ani jsem nepípla. Pak pustil a odešel. Zůstala jsem sedět celá ohromená, tou bolestí i tím, že si dovolil na mě sáhnout. Tak zákeřně, tak zbaběle. Uši mi hořely. A jak bolely. Týden jsem sykala bolestí při oblékání a svlékání, v noci se budila při každém pohnutí. Plachťáky pořád jak Rudá záře nad Kladnem. Byla jsem u doktorky, tvářila se pobaveně. No, rudý uši, trochu oteklý a zhmožděný. Poslala by mě na ORL, ale při představě doktora Vejvalky, taky se culícího nad mými boltci, jsem odmítla. Kam se na mě hrabal Mach při házení blinkru na zábradlí. Já týden svítila dálkovýma.

Opravdu jsem tak blbá, hladová a bez paměti, že jsem s ním chtěla jít na večeři?!

Anděl Páně 2 (2016), ČR

Od chvíle, kdy jsem si přečetla, že se točí dvojka, jsem se do kina moc těšila. Původní plán byl, že půjdu s Evičkou, že to ve 3,5 letech v pohodě zvládne, i doma prý vydrží celou filmovou pohádku. S blížící se premiérou Kristina znejistěla a řekla, že chce pohádku taky vidět a jde s námi. Zpočátku jsem to brala jako důkaz nedůvěry, ale kdyby film Efku nebavil a chtěla odejít, já bych neviděla konec. Příšerná představa! Efku jsem samozřejmě podcenila, vydržela celých 99 minut filmu a i ten děsný blok reklam před ním. Tláskala se spokojeně popcornem a byla velmi soustředěná divačka.

Tvůrci vzali to nejlepší z jedničky a řádně vytunili. Víc vtípků na biblické postavy a události (Baruška bude plesat), víc zmetků pekelnejch a matlů a úplně nejvíc Petronela s Uriášem. Celý film táhne Jiří Dvořák a Ivan Trojan, v podstatě neslezou z obrazu. Charismatický Dvořák hraje hlavně očima. S takovým čertem do pekla? Nechala bych se svést. Kdo za těch jedenáct let od jedničky vůbec nezestárnul je Klára Issová, potvora jedna, jako Panna Marie. Anna Čtvrtníčková v roli Anežky se mi nelíbila a nevěřím, že by se nenašla jiná, šikovnější holčička a i Vice Kerekes, její matce, více podobná. Čtvrtníčková by zazářila spíše v roli dcery Shreka. Jiří Bartoška jako Pán Bůh byl v prvním díle božský, ale ve dvojce mi připadal jako senilní dědeček, asi před filmem neměli pouštět tu debilní reklamu, kde představuje veterináře a furt cení zuby ve falešném úsměvu.

Samotný příběh je slabý a marně si lámu hlavu, pro jak staré děti pohádka vlastně je. Na konci málo uvěřitelná proměna párkaře ve velkého dobráka. To jsem jim teda nezbaštila. Snad jen tomu, že pošle Anežku do školy, aby se jí elegantně zbavil, věřím. Skvělé lokace, až zpětně jsem zjistila, že se točilo i v Českém Krumlově. Opravdu krásné romantické uličky. Líbila se mi i hudba Ondřeje Gregora a Brzobohatého a text Gábiny Osvaldové u společné písně obou hrdinů. Avizovaná písnička Karla Gotta s dcerou je přilepená až na konci, jako titulková druhá píseň a působí dojmem dodatečného nápadu. Zřejmě dle mistrova aktuálního zdravotního stavu.