Výlet na Menorcu

Menorcu jsem navrhovala já, protože Soňa v práci říkala, že její Michal se vrátil nadšený. Málo turistů a krásné pláže. Odjelo nás pět, Dana se musela starat doma o nemocnou maminku. Vilka byla hezká, ale jeden záchod pro pět holek umístěný v koupelně je maličko problém. Čůraní se stalo veřejným. Jednoduše jsme Dáše vysvětlily, že kvůli čůrání nemůže blokovat umyvadlo a vanu. Můj dojem z ostrova je ovlivněný tím, že čtyři dny ze sedmi bylo zataženo. První den na pláži jsme strašně zmokly, k autu jsme se brodily po kotníky vodou. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy nemohla jít, protože jsem měla oči plné vody. Všeobecný strach o mobily, Zuzana měla mobil zmáčený na horách a Dáša si ho totálně utopila v Pobaltí. Tentokrát bez ztráty.

Pláže jsou opravdu krásné, samá romantická zákoutí, ale lidí bylo všude dost. A vesměs nejsou vybavené, tedy žádné slunečníky, lehátka, toalety, sprchy. Na ostrov jezdí převážně Španělé. Jednou jsme zaslechly slovenštinu, dvakrát němčinu a angličtinu. Najezdily jsme spoustu kilometrů, celý pobyt půjčené Berlingo obětavě řídila Kačka. Menorca nenabízí moc památek, za chvíli nebylo kam jezdit. Oproti Mallorce bylo jídlo všude vynikající, možná proto jsme se furt někde cpaly. Obsluha byla velmi milá, všude se nás ptali, odkud jsme. Všechny peníze jsem projedla. Dvakrát jsme byly i na snídani, což osobně považuju za vrchol luxusu a rozmazlenosti. Kačka mě neustále podporovala větou: Má se boží dárek zkazit, ať se radši bříško roztáhne! Momentálně je bříško ve fázi stahování a je pěkně nasraný!

P.S. Pro příští rok uvažujeme o Krétě.

Jsem splašená

Po odchodu Dáši z mikračky jsem v baráku nejstarší zaměstnanec. Pokud tedy nepočítám řidiče. Ještě je stejný ročník Jitka B z chemie, ta se o dovolené ne vlastní vinou zrakvila na kole, prý má skoro utržené ucho. Chudák holka, já kolo už vzdala. Vzhledem k věku bych měla být pro své kolegyně a kolegu vzorem rozvážnosti a klidu. Nejsem. Jsem splašená jak půlroční tele a zbrklá podobně. Vzteklá jsem prý po mámě a klidní mě Naděnka, holčina ve věku Druhorozeného.

Nejsem moc technický typ, ale že si neporadím ani s datumovým razítkem, jsem nečekala. Dva měsíce jsem na objednávky plácala datum s rokem 2032, než mě konečně upozornila Baruška od auditorek. Zapamatovat si nové heslo do eolových objednávek je taky problém, přitom jsem se zasadila o to, aby bylo jednoduché a pak nesmyslně píšu Zelenakralik místo Zelenazelva. Ještě nejsem úplně debilní, ale mozek do kartotéky ukládá zpomaleně, předchozí heslo bylo Bilykralik.

Na dovolené si mám prý hlavně odpočinout!

O plážové tašce

Pár dnů před odletem na dovolenou jsem si vzpomněla na plážovou tašku. Balancovala jsem na malé židličce, abych dosáhla na poslední polici v šatně. Vzhledem k tomu, že jsem všechny umělohmotné kabelky vyhodila a těch kožených zas tolik nemám, jsem celkem rychle zjistila, že taška na polici není. Jako první mě napadl Patočka. Ukradl mi plážovou tašku! Jsem fakt paranoidní.

Patočka v mé šatně ani nikdy nebyl. Už jednou jsem ho v podezřívala, že je kleptoman, to když jsem nemohla najít ponožky, které jsem koupila babičce Hele. V záchvatu uklízení před jeho příchodem jsem je strčila do košíku s nářadím a šoupla do skříně. Našla jsem je až za dva měsíce. Babička už dávno měla nové.

Abych se dala do klidu, udělala jsem si Aperol spritz a pátrala v paměti, kde ta taška může být. Svůj mozek si představuju jako obrovskou kartotéku a dvě malé hbité ručičky, které se rychle jednotlivými kartami probírají, jako kdysi sestra na gyndě. Vypila jsem skoro půlku, než ručičky kartu našly. Plážová taška - vyhozena. Byla špinavá, ale nesměla se prát, nějaký přírodní materiál, údajně. Tys to stejně zkusila a taška se ve vodě rozpustila. Bingo! Už si vzpomínám.

Vyrazila jsem do nákupního centra pro novou. Víte, že už všude mají podzimní a zimní věci?

 

Botanická zahrada Praha

Botanickou zahradu zahradu vybrala Vendy. Byla překvapená, že jsem souhlasila, já to roští moc nemusím, ale jsem jí dlužnicí, byla se mnou na výstavě Ondřeje Sekory v Pelléově vile, kam žádná vyšehradská kámoška nechtěla. Ochotně by mě doprovodila jen moje sestra, kdyby nežila na tom blbém ostrově, kde když nesoptí, tak aspoň hoří.

Počasí se vybralo a byl vážně teplý den. Vendy zná všechny kytky jmény, i latinskými, to bych jí ještě odpustila, ale to zastavování kvůli focení je náročný, vždycky jsem se někde zhroutila na lavičku. Nakonec samozřejmě škemrám, aby mi fotky poslala do mailu. Dokonce jsem tak drzá, že je strkám na svůj blog.

Ve skleníku Fata Morgana létalo ještě pár krásných motýlů, ale mně se nejvíc líbila japonská zahrada. Byl tam stín, ticho. Moc krásné místo k zastavení. Koukly jsme se i na malou výstavu Czech Nature Photo, Vendy by se směle mohla zúčastnit. A na závěr tradičně Náplavka a Aperol.

Zdroj: VendyW  :-D
 

Noční chlebík

Když se mi dostal tenhle vzorek do ruky, nechtěla jsem věřit svému vidoucímu oku. Noční chlebík. Vysoký obsah bílkovin. Vhodný pro večerní konzumaci. Chléb speciální, krájený. Někdo podnikavý skvěle zaplnil díru na trhu, a vymyslel pro tlusťochy a nás bez pevné vůle, chlebík, který můžeme jíst i v noci. Nejdřív přišla Marcy z mikračky, že nemá datumovku, nějakej chleba. Servilně jsem vyskočila a běžela pro něj. I tak jsme dostali vynadáno, že si máme na suchý datumovky dávat pozor, ale já byla přesvědčená, že jsem jim vzorek určitě dala.

Pro jistotu jsem si chlebíky přepočítala a zdálo se mi, že jich mám ve skladu podezřele moc. Vzala jsem do každé ruky jeden sáček a vyrazila do prvního patra na chemii, zeptat se, jestli oni chlebíky mají. Na chemické analýzy jsou potřeba dva. Rozverně jsem pytlíky v rukách roztočila, vypadala jsem jak cvičenka ze spartakiády, taky se mě vedoucí laboratoří zeptal, co tady nacvičuju. Jíťa je hodná, mrkla do programu a zjistila, že analýzy jsou už rozjeté.

Spokojeně jsem se svými chlebíky zase odhopkala dolů. Sotva jsem si kecla ke počítači, přišla Kristýnka, že nemá číslo 35756 na senzoriku. Noční chlebík. Kolik vás pro ten blbej chleba ještě příde?  Ale můžu jsi za to sama, jsem z Mladého chlapce tak rozjívená, že se nesoustředím na práci.

Příběh ze ZOO, Divadlo Ungelt, letní scéna (2023)

Začátek zase špatný. Musela jsem z práce odejít dříve a držet se Kubíka, který mě dovedl na stanici tramvaje směrem na áčkové metro. Vedl mě pěšinou hrozným roštím, vůbec jsem netušila, kde jsem. Kdyby mi utekl, motám se tam ještě teď. Tramvaj na metro jsem zvládla už sama. Nastoupila jsem do vlaku a okamžitě se začetla do blogu Ženy s moly, který systematicky sjíždím. Skvostný. Najednou vlak vyjel z tunelu a mě málem kleplo, že jsem omylem nastoupila zase do tramvaje. Fakt mě ta moje práce dost zmáhá.

Sraz byl dvě hodiny před představením v restauraci na Novém světě, byla jsem sobě na škodu skoro přesná. Dvě hodiny na tvrdý lavici na zahrádce a pak další hodina a kousek na další tvrdý lavici. Hra se mi nelíbila, asi jsem vážně divná. Teda kluci taky říkali, že příště půjdou jen do hospody a divadlo vynechají. Byli s námi i Vyšehradští otcové, Zuzana omylem poslala nabídku do jiné skupiny. 

Když nemáte vztah k lidem, měli byste někde začít. Třeba na lavičce v Central Parku po cestě ze zoo... Sugestivní dílo génia (Edvard Albee) amerického dramatu, píše na webkách divadlo. Krásný David Švehlík a sympatický Ondřej Brousek. Švehlík měl dlouhý monolog o psovi, který nudil až to bolelo. Hodinu se nic neděje, samý tlachy. Cvok provokuje upjatého konzervativního chlapíka na lavičce. Ve finále hra nabere trochu spád a o lavičku se porvou. Konec předvídatelný.

Zdroj: Divadlo Ungelt

P.S. Bloudičko, dva z pěti.

Bokovka

Kdyby si všichni ženáči přečetli skvělou knihu Bokovka od Barbory Vajsejtlové, rozhodně by si zahýbání odpustili, ale muži obecně méně čtou a knihy pro ženy nejspíše nevyhledávají vůbec. K příběhu pasuje úsloví Chytrý a ostražitý ptáček do každé budky nevleze. Stala jsem se taky bokovkou a snad budu do budoucna více při smyslech. A pokud sexuoložka Laura Janáčková tvrdí, že žena po pětatřicítce utáhne muže jenom na vaření, nevěřte jí, moje milé čtenářky. Lže! 

Vendy měla informace o Mladém chlapci z první ruky. Byla jsem z něho úplně vyjančená. Ty vole, jestli tohle je láska, tak to nechci! Říkala jsem srdnatě. Ráda mám svůj život pod kontrolou, a protože Mladý chlapec měl výpadek v komunikaci, rozhodla jsem se city k němu maličko rozředit. V pátek jsem měla náhradní volno a pozvala mámu na snídani do Café 22, kde jsem byla se Soňou a moc se nám tam líbilo. Kdybych byla bohatá, nejenže už nikdy nevařím, já bych si ani snídaně nedělala a chodila jenom do kaváren.

Patočka bydlí odtud pár stanic tramvají, navrhla jsem mu, že se po snídani u něj zastavím pomazlit. Moc se mu to nezdálo, měl před dovolenou a prý spoustu nedodělávek. Zařaď mě mezi ně! Vůbec mu to nepřipadalo vtipný, ale já byla permanentně rozvášněná. Po snídani jsem si dala decku prosecca na kuráž a vyrazila k němu. Byla to tak rychlá akce, že ani nestojí za zaznamenání. V podstatě jsem ho znásilnila. Při odchodu domů jsem se otočila, stál ve dveřích a vypadal, že přemýšlí o podání trestního oznámení. Chudáček.

Já spokojeně nasedla do metra, vyndala z batohu poslední Mornštajnovou a dala se do čtení. A četla jsem až do osmi večer. Knížka se mi líbila moc, nejvíc z těch co jsem od ní přelouskala. A určitě si nemyslím, že vykradla příběh nějaký pošahaný malířky. Dlouho jsem dělala matku a své svobody se stále nemůžu nabažit. Celý den si číst, nevařit, dívat se na filmy s titulky. Nádhera. Ovšem když jsem nedávno dvě hodiny na netu vybírala novou pračku, najednou jsem si přála mít nějakýho "manžela", který by se postaral. V panice jsem hladila po dvířkách lednici a tiše jí domlouvala, že se s těma novýma holkama (myčka a pračka) musí skamarádit, že mě v žádném případě nemůže opustit, protože už takhle vydělám jen na spotřebiče.

Výlet do Křenova

Letošní prodloužený víkend s Vyšehradskými matkami se konal ve východních Krkonoších v Křenově. Vybrala Bohunka, a vybrala dobře. 

Den před odjezdem jsem měla na tatarák pozvané milované kolegyně. V poslední době využívám svůj velký stůl hlavně k hoštění kamarádek a kolegyní. Kluci mají v restauracích směny proti sobě a Vendulka se mnou nemluví od 27. prosince, kdy jsem jí neuváženě napsala, že nechápu, proč se s Prvorozenými brali. Markétka s Danuškou vědí, že mám ráda biskupský chlebíček, společně mi upekly. Byla jsem fakt dojatá a maličko nerada jsem chlebíčky vzala s sebou do Krkonoš, protože jsem je vážně nezvládla tak rychle sežrat.

V pátek výlet na Kralovický Špičák, 13 kilometrů, v podstatě celá cesta v dešti. Zuzana ždímala i kalhotky, byla roztomilá s nahatou pipinou uprostřed hor. Dáša cestou dolů uklouzla na kamenech, ta nám pro změnu ukázala zadek. Uprostřed levé půlky měla zaražené něco, co vypadalo jako husí vejce. Všechny jsme byly úplně vyjevené, i Dana zapomněla fotit. V životě jsem takovou bouli neviděla. Modřina se jí pak vybarvila přes celý zadek a po příjezdu do Prahy jí krev na chirurgii odsávali jehlou. Tři stříkačky. Pořád má malou bouli, pokud se nevstřebá, doktor jí zrosolovatělou krev v září vyřízne.

V sobotu Rýchory, 22 kilometrů, Dáša šlapala statečně bez řečí. V Rýchorské boudě jsme se skvěle najedly. Měla jsem krůtu.

V neděli okruh v Mladých Bukách, 12 kilometrů. Na louce jsem si natrhala kopretiny, ale měla jsem strach z pokuty.

P.S. Já prostě nedokážu mít všechny fotky stejně velký.

O sexu

Nejdříve se zdálo, že návaly úplně přestaly, aby se vrátily v nečekané chvíli s daleko větší intenzitou. Mám nával snad každých patnáct minut, při práci na počítači se mi mlží brýle. A k tomu mám strašnou chuť na sex. Chtíč jsem přisoudila těsným džínům, zase jsem přibrala, a brazilským kalhotkám. Který ďábel mi našeptal koupit si tohle blbý prádlo, co se zařezává, kam to jde. Vyhodila jsem šestery krajkové kalhotky a koupila nudné hladké o číslo větší. Poprvé v životě velikost M. Úleva žádná, stále rujná medvědice. Hormonální veletoč jsem maličko podcenila. Stěžovala jsem si svému gynekologovi a žádala o pomoc v rámci jeho pravomocí. Moc se smál, ale pomoci mi prý není a po hormonální substituci mě bolí křečové žíly. Ale prý nejsem jediná přechodová nymfomanka, řekl povzbudivě.

Novou postel mi sešrouboval Patočka, ale zatěžkávací zkouškou ji podrobil Mladý chlapec. Nevím, proč se mi při té příležitosti vybavil přejezd tanků přes Most Klementa Gottwalda. Před patnácti lety jsme se čtyři měsíce scházeli, po skončení jsem se dávala rok dohromady. Byla jsem zblblá jako můra, která vlítne do plamene svíčky. Poprvé nevěrná. Potkali jsme se na dovolené v jižních Čechách, kde jsme oba byli s rodinami. Syn našeho známého, Káča natěšeně říkala, že přijede. Když jsem ho poprvé zdálky uviděla, pohrdlivě jsem si pomyslela, takovej pořízek ramenatej, blbě oblečenej. Šla jsem se představit a jak jsem na ty hlasy, já na zadek chlapům nekoukám, už mě zaujal. Večer jsme všichni seděli venku, popíjeli a povídali si. Něco jsem vyprávěla, asi jsem mlela už dlouho a on chtěl taky prostor, tak mě chytil za zápěstí. V tu chvíli jsem byla ztracená. On si samozřejmě nic nepamatuje, respektive pamatuje si něco úplně jiného. Upřímně musím napsat, že tenkrát jsem první impuls dala já. Stydím se, je mladší o devět let, ale nemůžu si pomoct. 

Teď to bylo tak napůl, řešila jsem s ním rozbitou myčku, vyměnili jsme si pár vtipných zpráv, já podle rady koupila novou a bylo mi líto, že ho neuvidím. Klopotně jsme si domlouvali schůzku a když konečně mohl, nepřející pračka mě nepustila. Čekala jsem v koupelně na ždímání a z dlouhé chvíle si u zrcadla počítala vrásky, dostala jsem se lehce přes padesát a koupelna byla najednou plná vody. Přijel tedy ke mně a dal si ovocný čaj. Bože, nikdo v naší rodině nepije ovocný čaj. V podstatě už byl na odchodu, pak střih a byli jsme v posteli. Vůbec to nechápu. (S Patočkou jsem randila tři roky, abych si pak potvrdila, že je nudný i v posteli.) Myslím, že jsme byli překvapení oba. Mnou. Takový výbuch vášně, lásky, něžnosti nebo co to bylo, nikdo nečekal. Paměť těla? Chlapci se z toho blbnutí udělal opar. 

Ať je vám šestnáct nebo šedesát je to furt stejný. Těším se na něj jak malá holka, úplně se klepu. Nejlepší sex v životě, a to jsem se tomuto koníčku dost věnovala. Píše mi krásný nemravný zprávy, musím je včas před smrtí smazat. Říká mi spoustu lichotek. Ano, nenabídl žádný vztah, jen vytržení ze všedních dnů. Zatím mi to stačí.

Best Team

Tenhle týden jsem měla službu na sýry. Sýry a posílání výsledkových protokolů jsou nejhorší. Na ostatní služby, jako je třeba zvedání telefonů a úklid vozíků, se kašle a dělá to, kdo má zrovna čas nebo náladu. Sýry jsou velká zakázka a trvá celkem dlouho, než se všechny objednávky stáhnou z programu a vytisknou, připraví štítky a musí se odnést pracák na mibi. Zapomněla jsem jenom jednou. Posílání protokolů je ještě větší voser. Když se vám konečně podaří odeslat pár protokolů, okamžitě následují maily od rozhořčených zákazníků proč není protokol v angličtině, když je v objednávce zaškrtnutý, proč nemá výsledky salmonelly ale listerie, kterou nechtěl (sorry jako), je ta máta teda v pořádku, vůbec těm hodnotám pesticidů nerozumím. Všechno vyřešit je vážně na palici.

Mlékárna chce expresní analýzy, ale máme nemocné dva řidiče, dostáváme vzorky až po obědě, mikračka na nás hrozně tlačí. Co tlačí, vyloženě nás šikanují. Pracujeme ve dvou, musíme si pomáhat, jinak to nejde zvládnout. Ve středu se ke mně přidala Naděnka. Co se scházím s Mladým chlapcem, mám v hlavně úplně vymeteno. Silnější výraz by byl příhodnější, ale napsaný se zdá velmi vulgární. Třídily jsme svorně sýry, lepily štítky a fotily. U toho si povídaly o koníkovi, na kterém Naďa jezdí. Atmosféra okolo byla příšerná, protože Táňa nevědomky podepsala novou smlouvu se starou mzdou a vypadalo to, že se sebere a odejde pryč. Navěky.

Najednou jsem zjistila, že mám ty zasr sýry špatně naštítkovaný, na strouhaných jsem měla štítky na plátky a naopak. Rychle jsem je vytahala ze škopku, přelepila a přefotila. Hlavně že na štítku ten název mám napsaný. Průser jako prase, kdybych si nevšimla a předala na mibi. A jak mám vymeteno, smála jsem se jako blázen. I Naďa se začala smát, protože mozzarelly měla taky blbě. Taková dvojchyba se ještě nikomu nepovedla. Druhý den mi Naďa řekla, že nám koupila čaj. Speciální čaj pro nás dvě.

V pátek mi pomáhala Táňa, podařilo se jí vybojovat zvýšení mzdy, zůstala. Sýry proběhly v pohodě, ale odpoledne jsem se zamotala u jedné zakázky, bylo už hodně hodin a mikračka čekala na vzorky, já nebyla schopná stáhnout objednávky z programu, furt mi tam naskakovaly nějaký starý. Rolovala jsem myší nahoru a dolů, čuměla na čísla objednávek, až se mi udělalo špatně a málem jsem si nazvracela do klávesnice. Naďa mi pomohla s jednou objednávkou, sama měla práce nad hlavu, ale já nebyla schopná pochopit, kde dělám chybu. Když se mi začal lámat hlas pláčem, suše poznamenala, že jsem se už zbláznila a poslala mě s hrnky do kuchyňky, ať nám udělám čaj a dotáhla zakázku za mě. Naděnku mi seslalo nebe za Janu, která tady vydržela jen rok.

Výlet do České Třebové

V sobotu jsem v práci, ano, chodím občas i v sobotu, chválila Marcy z mikračky, jaká je frajerka, že sama letěla do Ameriky. Večer jsem si na ni vzpomněla, když jsem nebyla schopná na první dobrou koupit na netu jízdenku do České Třebové. Vendy jsem poslala asi milión otázek přes WhatsApp. Nakonec jsem si fanfarónsky koupila místenku do první třídy vlaku, který vyjížděl z Prahy. Za tu dražší cenu jsem dostala půllitr neperlivé vody a nějaká potetovaná bába mi v půl jedenácté dopoledne nabízela panáka vodky. To už za prachy.

V Třebové na peróně na mě čekala hodná VendyW, zná mě a ví, že zabloudím všude. S mužem mě odvezli k sobě domů do Rybníku, kde žádný rybník není, a protože jsem mazaně přijela v poledne, dali mi oběd. Po grilovaném steaku jsme zase jeli zpět do Třebové, kde byla vernisáž její výstavy fotek v restauraci Eva. Musím se pochlubit, že jsem celou tu dobu k zahájení Vendy podporovala, teda hlavně slovem. Myslím, že se fakt dobře hecla, když do toho šla. Jedna fotka je z naší procházky Prahou. Je skvělý mít vystavené fotky. Kdo to má? Osobně znám jenom ji a Petra, který také na zahájení přijel. Moc bych jí přála, aby výstava měla úspěch a nějaké fotky i prodala.

Nikoho nepřekvapí, že Vendy má nádhernou zahradu, známe ji z fotek na blogu, v reálu je vážně obrovská. Teď mě mrzí, že jsem neudělala nějaké fotky, a nejen zahrady, ale i dvou mainských kocourů, dandíka a pošahaného jezevčíka, který mě okamžitě adoptoval, nehnul se ode mě, musela jsem ho neustále hladit a on mi za to olizoval kotníky nebo zápěstí. V půl desátý večer jsem byla celá ulepená s počínajícím revmatismem. Jezevčík byl násilně odtržen a zahozen do vedlejší místnosti.

Mám slabost pro pampelišky

Z poslaných se mojí sestře nejvíc líbila hlava panenky, ideální na plakát detektivky, poznamenala vtipně

7. narozeniny

Můj blog oslavil sedmé narozeniny. A protože jsem začala psát, abych se vyrovnala s padesátými narozeninami, je zřejmé, že jsem spíš Šedesátka než Padesátka, jak mi sem škodolibě psala Jaruna, ale název blogu rozhodně měnit nebudu. Nejsem moc ambiciózní, nemůžu tedy napsat, jestli jsem čekala, že vydržím psát tak dlouho. Ve srovnání s mými oblíbenými blogery jsem skoro začátečnice. První blog, který jsem celý přečetla, byla Niternice, hned po ní mě nadchla Sweetsymphony, dnes Inspirováno životem, s Kačkou jsem se i neplánovaně potkala. Na Blogu.cz bylo nepřeberné množství zajímavých blogů, pořád po něm pláču. Po jeho skončení jsem pocítila velký odliv čtenářů. A nejen čtenářů, i některé mé oblíbené blogerky to zabalily, je jich už tolik, že nebudu vypisovat.

Vždycky jsem obdivovala lidi, co si píšou deník, tu jejich vytrvalost a disciplínu. Ty bohužel nemám, ale dělat nepravidelné zápisy na blog mě baví. Když si je občas zpětně čtu, sama se nestačím divit. Mám velmi krátkou krátkodobou paměť. Sedm let mého života. Dokopala jsem Druhorozeného k maturitě, Prvorozený se oženil, paní B mě na hned vyhodila z práce, párkrát jsem skočila v nemocnici, milovala jsem se se třemi muži, Glosátora nebudu počítat, tam jsme zůstali na půli cesty, konečně bydlím sama. Našla jsem si kámošku na výlety, VendyW je jediná blogerka, se kterou se pravidelně vídám. V padesáti letech má člověk už svůj kruh přátel a nové přibírá výjimečně. Kulturní úroveň mi pozvedl Čerf, ráda chodím na jeho výstavy. Návštěvnost se drží na slušné úrovni, občas krásný výkyv směrem nahoru, to když se o mně zmíní Soňa Malinová na svém blogu. Ta holka má jméno jak z červené knihovny a díky ní mám pár nových čtenářek, které přelouskaly zpětně celý blog. Neuvěřitelné.

Moje milé čtenářky, moji milí čtenáři,

čtěte mě a pište mi komentáře. Ani nevíte, jak moc mi to dělá dobře. Moc. Mám vás ráda, a s vámi a psaním je ten život vážně hezčí!

Dárek od Prvorozeného, přivezl mi ho do práce

Návštěva lékaře

Návštěva lékaře vyrobí jen další a další návštěvy lékařů. Pobolívalo mě levé ucho, jenom trochu, ale občas jím projela ostrá bolest. Zaléhaly obě, taky proto jsem trpěla naposledy v divadle. Myslela jsem, že to mám z plavání. Pan doktor na ORL řekl: pozánětlivý stav. A dal mi kapky do nosu. Protože se nic nezlepšilo, šla jsem na ORL znovu, ale prý mám být trpělivá, ono to přestane, nebo taky ne. 

Při pravidelné prohlídce na gynekologii mi pan doktor našel něco v děloze, a mimino to rozhodně není. Buď se to ztratí, nebo taky ne. Mám jít na kontrolu za šest neděl. A dostala jsem žádanku na mamograf. Nejbližší termín na Karláku i na Bulovce byl 22. prosinec. Moje návaly nikoho nezajímají.

Účastná byla jen moje milá plicařka. Empaticky vyslechla moje stížnosti na ostatní lékaře, na práci a soukromý život. Podotkla, že na psychiatrii můžu jít i bez doporučení, a poslala mě na FeNO vyšetření a CT hrudníku.

O smutku

Když byl Druhorozený doma sám, když ještě jeho doma bylo u mě, nezavíral dveře při sezení na toaletě. Proč, jsem nikdy nepochopila. Já je zavírám vždycky, před útokem malých synů jsem se i zamykala. Na toaletě trávím co nejméně času, nikdy si tady nečtu, i kdyby se nakrásně můj pobyt protáhl na celé dopoledne. Připadá mi nehygienické brát si sem knihy či časopisy.

Druhorozený spokojeně trůní a vybírá si jídlo z naší oblíbené čínské restaurace, Bong se přišel podívat, co tam sakra tak dlouho dělá a samozřejmě chtěl i podrbat.

Někde jsem četla radu psychologa, že pokud se s rozchodem nevyrovnáte do roka, měli byste vyhledat odbornou radu. V lednu to byl rok, co Prvorozený s Vendulkou museli Bonga nechat uspat. Je mi po něm pořád smutno. A když na něj vzpomínám, chce se mi brečet. Je to ještě normální? Měla bych někam zajít?

Matky & synové

V sobotu ráno v devět hodin volala Soňa z Teplic nad Metují, že se chystá do Prahy. Jsem ostuda, ještě jsem se slastně povalovala v posteli. V poslední době moje nejoblíbenější činnost. Hned po jídle. Občasný sex nestojí za zmínku. Měla jsem fakt radost, protože jsme se dlouho neviděly. Dopoledne přišel Prvorozený smontovat druhý rošt nové postele. 

Postupně si v bývalém dětském pokoji zařizuji ložnici, nejdřív jsem půl roku čekala, až mi správní firma vymění rozbité okno, které se vyrábí na zakázku, pak přišli malíři, pak jsem si koupila postel v Ikea a pak jsem střídavě prosila kluky, aby mi ji přišli smontovat. Matka dvou synů! Něco asi dělám špatně, sousedka má dvě dcery a když něco potřebuje, přifrčí některý zeťák. 

Měsíc se tu válelo pět velkých krabic, než došel Patočka. Už pochopil, že je pro mě zajímavý jen, když přijde s vercajkem. Složil postel a jeden rošt, pak ho opustily síly. Není divu, rošt se skládal po jednotlivých prkýnkách. Střídavě jsem prosila syny, aby přišli smontovat druhý rošt. Od obou jsem si vyslechla opovržlivé poznámky na Patočkovu výdrž.

Teď tedy Prvorozený v nevěřícím údivu kroutí hlavou nad ikeáckým plánkem a složeným roštem. Jak mohly Patočkovi zbejt dva zámky? No jo, inženýr! Synek opravil první rošt, složil druhý. Když chce, tak je i šikovný. A protože od druhé třídy kamarádí se Soniným Lukášem, věděl, že jeho máma přijede na víkend. A Lukáše napadlo vzít nás, matky, do mexické Barabizny na Zbraslavi, kde spolu byli kdysi s přítelkyněmi, dnes už bývalými. Akce Matky & synové. 

Synci nás do restaurace dovezli auty, prvotřídní servis. Setkání bylo opravdu bouřlivé, až se ostatní hosté ohlíželi. Smažené jalapeňos s čedarem, Nachos con Queso, biftek, Vepřové Chivay. Samý mexický dobroty, jen to pivo jsme měli české. Soňa poznamenala, že jediná výhoda stáří jsou dospělé děti, které tě občas někam vyvedou. Na závěr jsme si ještě poručily panáka Legendaria, který mě naučila pít Adélka z práce. Chutná úplně stejně dobře jako Božkov, ve kterém jsem měla namočené rozinky do štrůdlu.

Blázinec nanečisto

Stalo se to nejhorší, co mě v práci může potkat, recepční Kačka zůstala doma s nemocnou holčičkou. Jsem její zástup a málem jsem se zhroutila hned první den. Na recepci neustále někdo zvoní, většinou řidiči, co přivezli nějaký materiál do laboratoří nebo zákazníci. Běžím otevřít dveře, abych zjistila, kdo přijel a pak běžím zase zpátky, abych z dalších dveří vyjela ven s vozejkem. Samozřejmě prší. Řidič nasází na vozejk deset velkých krabic, a je hodný, vytlačí ho zpátky dovnitř. Dodáky orazítkuju, zapíšu do knihy, okopíruju a i s vozejkem předám laboratoři. Mají velkou radost. 

Zvoní pán na servis přístrojů. Snažím se soustředit na svoji práci, ale jak jsem pod tlakem, dělám chyby a pak je pracně opravuju. Píšou mi ze subdodavatelské laboratoře z Německa, že jsem jim neposlala med. Mají objednávku bez vzorku. Med mám v záloze, musím kousek odlít do vzorkovnice, nalepit štítek, znovu vytisknout objednávku. Hrozný zdržení. Zvoní telefon, zákazník chce dříve výsledky obsahu vápníku. Řeknu mu, že na chemii se se vším dlouho crcají, ale že se zeptám a napíšu. Zvoní kurýr s léky pro vedoucího laboratoří. Dostal dvě koruny dýško.

 

Konečně přijede náš řidič a vyloží moje vzorky jednoho řetězce. Asi sedm banánových krabic plných různých potravin a drogerie. Zase někdo zvoní. Zákazník přinesl lísku brambor a objednávkový protokol, kde bylo napsáno jen BRAMBORY HORNÍ POLE. Kolonky, kde se vyplňují požadované analýzy samozřejmě prázdné. Prý je jen posel, bránil se, když se mi moje nasranost promítla do obličeje. Znovu někdo zvoní. Tentokrát zákazník se vzorky a vzorně vyplněným protokolem. Bramboráři jsem řekla, že zavolám do družstva a vyřeším. Paní, která ví, tam nebyla. Paní, se kterou jsem mluvila chtěla vědět, jak vypadal posel. Jenže jak se mi tam sešli ti chlapci dva, zapomněla jsem, který byl který.

Zvoní paní z České pošty s doporučeným dopisem pro jednatele. Odnáším do prvního patra. Celý dopoledne se snažím poslat zákaznici výsledkový protokol v angličtině, původně ho chtěla jen v češtině. Pořád v programu zapomínám někde něco přidat, zavřít, otevřít nebo přiložit. Protokol se mi pořád ukazuje bez vyhodnocení. Můj mozek se schoulil v rohu lebky a odmítá spolupracovat. Chce se mi brečet. Zvoní pán, který přišel za vedoucím laboratoří.

Napsala jsem mail na chemii, kdy bude vápník. Šla jsem si fotit a štítkovat svůj řetězec. Každý vzorek se musí zadokumentovat s patřičným čárovým kódem. Kuřata, jogurty, sýry, šunky, prací gely, mýdla. Zvedám těžký bedny. Pak jdu zaregistrované vzorky rozdělit do laboratoří. V chlaďáku jsou 3 stupně. Musím zabalit ty, co jedou do světa, a protože mám i mražené, balím se suchým ledem. Nesnáším suchý led. Soustředím se, aby mi zase něco nechybělo. Objednám DHL a mám nervy, že přijede, než stihnu všechno zabalit. Přijel před posledním balíkem. V tom fofru jsem zapomněla přibalit objednávku. Příjemná změna, vzorky bez objednávky. 

Volá vrchní bramborář, je dotčený, prý poslal protokol vyplněný. Odpovídám, že brambory poznám úplně spolehlivě a víc tam nebylo. Upřesní tedy analýzy pesticidů, já zapíšu do objednávky a jemu pošlu mail, aby dohodnuté ještě potvrdil. V programu stornuju vzorky z řetězce, které nepřišly. Zvoní telefon. Pán z vrátnice se ptá jestli u nás pracuje Matleó Matlejev, nebo tak nějak. Nepracuje. 

Když odcházím domů, mám pocit, že jsem slezla z řetízkového kolotoče. Večer mě jeden hezký muž pozval na rande. Pračka mě nepustila ven. Když pere, stojím u ní a utírám vodu, kterou naprosto nepředvídatelně vypouští nějakým tajným otvorem.

 

O myčce

Po rozvodu jsem si musela koupit novou televizi, protože tu co jsme měli, jsi vzal bývalý. Pak se zbláznila lednička, začala si myslet, že je trouba a hřála. Pak odešla pračka. Byla jsem smířená, všechny byly letité. Po rozvodu mi zůstala věrná pouze myčka Zanussi, a byla by se mnou zřejmě i dál, kdybych nebyla zbytečně hyperaktivní. 

Pozvala jsem bývalé kolegy na tatarák, a protože jeden z nich je všetečný gay, měla jsem potřebu uklidit fakt pořádně. Zdálo se mi, že od stolu je vidět i za myčku, tak jsem za ni zajela mokrým hadrem a nešetrně šťouchla do zpuchřelých hadic. Půl hodiny před příchodem návštěvy jsem měla pod myčkou velkou louži. To vážně chcete! 

Okamžitě jsem psala svému instalatérovi, že mi praskla hadice a jestli může opravit. Pokud je to tlaková hadice, která je zvenku našroubovaná na závit, tak ano. Pokud je bez přerušení až dovnitř spotřebiče, musíš volat servis myček . Odpověděla jsem, že všechny hadice jsou vzadu. Samozřejmě, musíš myčku odtáhnout a podívat se. Byl hodně trpělivý, ale to už jsem smažila topinky a nebyl čas.

Ráno, s lehkou kocovinkou, se mi nechtělo nic řešit. Myčce je nejmíň osmnáct let, nastal čas na novou. Poreferovala jsem instalatérovi. Tak možná to není hadice, ale teče někde uvnitř? Odtáhla jsem myčku, byla to ta hadice pro servis. Odpovídám, že v hadici je malá dírka, že nafotím. Pošli fotku dírky, rád se podívám. Konverzaci jsem rázně ukončila a objednala novou.

Člověk vyřeší jeden problém, hned se objeví další. Ta líná italská pračka Candy viděla, jak chlapci z Datartu odnášejí starou myčku, a rozhodla se, že to taky zabalí. A to je jí teprve deset let!

Sobotní ráno po akci

A pak že mlíko nemá nožičky...!

Když si Druhorozený začal připravovat sám kakao, to mu bylo asi devatenáct let, varovala jsem ho, ať si dává bacha, aby mu neuteklo mlíko. Měl ze mě hroznou srandu, tvrdil, že mlíko nemá nožičky a tak nemůže utíkat. Co jsem si vychovala, to mám, povzdychla jsem si v duchu. Jednou mu mléko samozřejmě vzkypělo, a to čuměl, jak je rychlý i bez nožiček.

Vždycky jsem byla lehce infantilní a věkem se všechny špatné vlastnosti zhoršují, že. Na Tatarákové akce jsem nestihla koupit konvičku na mléko a Bohunce jsem se moc omlouvala, když jsem před ní ke kávě postavila petku Bohemilku. Opožděně jsem zabrousila na net a našla konvičku snů.

Poprvé jsem ji vytasila při akci Druhorozený vaří lososa. Mámě a synkovi jsem naservírovala kávu. A pak že mlíko nemá nožičky...! Spokojeně konstatoval synek. Jemně jsem mu vysvětlila, že to má být vemínko. No fůj, zhnuseně konvičku odstrčil. Znalosti jak kandidát na prezidenta, ach jo.

Vycházka do Hostivaru

Moje skvělá kolegyně Romča, ta, co mě zblbla na plavání a teď nechodí, umí plánovat bezvadné výlety, které vždycky končí v nějakém malém pivovaru. Většinou je organizuje pro svou rodinu a přátele s dětmi, ale už loni na podzim jsem si vyškemrala taky jeden. Romča vytyčila trasu, mailem pozvala všechny kolegy z firmy. Nakonec nás šlo dvanáct. Jelo se vlakem na Zbraslav, tedy regulérní výlet, šli jsme přes rozhlednu Závist do Dolních Břežan a na oběd do Olivova pivovaru.

Tentokrát vymyslela vycházku po Praze. Takovýhle akce miluju, jsem jak malá. Líbilo se mi, jak jsme se cestou na místo srazu různě potkávali v buse nebo na zastávce, jak jsme na sebe vesele mávali a volali (teda já jsem mávala a volala). Sraz byl v ulici v Korytech v Záběhlicích, deset lidí dorazilo a pěkně přes Toulcův dvůr do Hostivaře. Nejvíc mě okouzlily mokřady v Toulcově dvoře. Tam nás zavedla Lucka, máma dvou dětí se prostě vyzná.

V Hostivaru nastal maličko problém, neměli jsme rezervaci, kterou Romča jistojistě udělala. Nejdřív kontrola Hostivaru, protože jsou dva, byli jsme ve správném, pak kontrola datumu. Já se radovala, že vyrazíme ještě jednou, ale rezervace byla na den, který už byl. Naštěstí se nám v narvané restauraci povedlo uchvátit tři stoly. Opět jsme seděli po kancelářích, zase nevím nic novýho! Autem dorazila Adélka, které měla před operací utržených kolenních vazů, pro ni se organizovala vycházka v Praze, aby to za námi do hospody neměla daleko. 

Celkem cca 10 kilometrů.

Samozřejmě jsem všechno snědla

Výlet to Kutné Hory

Ze sobotního výletu jsem se původně chtěla vyvléct, protože mě v neděli čekala vycházka s kolegy z práce, ale nakonec mi to bylo líto. Tak složitou logistiku ale hned nevymyslíš. Postupně nás všechny do svého auta značky Volvo nabrala Olina a jely jsme do Malešova, tam se u nádraží odstavilo auto a do Kutné Hory se šlo pěšky. Asi po jedenácti kilometrech jsme ucaprtané a hladové dorazily na náměstí. 

Vrchlický po cestě

Po loňské špatné zkušenosti s jídlem, jsem chtěla zajít restaurace Čtyři sestry, která se pyšní doporučením Lukáše Hejlíka, ale bylo tam totálně narváno. Po krátkém bloudění po městě, pizzerie, pizzerie, asijské bistro, restaurace Peking, jsem se zeptala staršího domorodce, jestli nám může doporučit nějako normální dobrou hospodu. Doporučil hostinec U černého kohouta. Holky si daly smažený květák, já jelení guláš s bramboráky. Všechno moc dobrý, velikánský porce. Zbaběle jsem si dala Radegasta místo piva Kutná Hora.

Výlet vymyslela Zuzana, chtěla vidět výstavu sester Válových v GASKu. Takže nacpané k prasknutí jsme se překulily do galerie. Já jsem orientovaná, věděla jsem, že dílo je rozměrné velikostí a depresívní. A bylo. Naštěstí stálá expozice je moc pěkná a vtipně rozdělená. Moc se mi líbil obraz Mikuláše Medka, Korály a dílo Otty Gutfreunda. Jen ty prostory bývalé jezuitské koleje jsou obrovské, další kiláky v nohách. Odtud na kávu, jak už nás bolely nohy, do nejbližšího poněkud pochybného podniku. A pak už na nádraží, hodinu jsem čekaly na vlak zpátky do Malešova k autu. Mezitím odjel vlak do Prahy. Olina mě dovezla domů ve třičtvrtě na devět. Takhle pozdě jsem z výletu ještě nikdy nepřijela. 

Nicméně v plánu je další Kutná Hora tentokrát i se svatou Barborou a kostnicí. A samozřejmě Čtyři sestry.

Fotky jsou od Dany

María de Buenos Aires, Divadlo ABC (2023)

Pro mě nejhorší zážitek za poslední roky. Já jsem fakt už stará. Přitom jsem tak těšila a představení vypadalo velmi lákavě. První české uvedení světově proslulé "tango operity" na pomezí činohry, opery a tanečního divadla. Píše divadlo v programu. Nádherná scéna a kostýmy. Recenze plné superlativů, ale zvuk za hranou snesitelnosti, jak chodím plavat, mám nějaký problém s ušima. Já jsem fakt trpěla jako zvíře, uši jsem měla zalehlý až domů.

Hercům vůbec nebylo rozumět, španělština s titulky, ale měla jsem pocit, že se jedná o počítačem náhodně vygenerovaná slova. Úplně jsem se v dějí ztrácela. Život Maríi je plný tanga, hudby, násilí a prodejnýho sexu. Nakonec porodí sama sebe (to jsem vyčetla až pak doma, špatná příprava). Bizár. Chlapec v růžovém baletním úboru. Proč? Nevím. Ze svého místa jsem viděla odejít během představení pět lidí, teda starší ročníky. Tiše jsem jim záviděla, já seděla uprostřed řady a lístek od šatny stejně měla Bohunka. Délka hodina a třicet minut bez přestávky. No bodejť, by se nikdo nevrátil. Jak jsem pak divila závěrečnému bouřlivému potlesku!

Rozhodla jsem se, že kulturu omezím na čtení knih a pití Bailey's, popřípadě se zúčastním jen srazu v hospodě před představením. 

P.S. Bloudičko, tentokrát hodnotit nebudu.

Zdroj: Městská divadla pražská

Já mám dlouhý nohy!

I ségra s mámou se chtěly podívat do obchůdku v Košířích, odkud mám zelený šaty. Tentokrát tam byla vlezlá Slovena, prý maminka majitelky, říkala Dáša, tak to teda sorry. Na cokoliv jsme sáhly, ihned troubila cenu původní a nynější po slevě. Bály jsme se o svetry jen zavadit, což je při výběru oblečení celkem problém. Byla jsem nabídkou hrozně zklamaná, líbily se mi jen letní blůzy, ale v tý zimě i uvnitř obchodu, jsem nějak neměla motivaci se svléknout. 

Pak jsem objevila moc hezký kalhoty. Ty mi budou krátký, zklamaně jsem povzdechla nahlas. Prodavačka okamžitě oponovala, že máme stejně dlouhý nohy, a jí jsou akorát. I je snad měla ohrnutý. Dokonce jsme se postavily vedle sebe a končetiny si poměřovaly. Ale bez zrcadla já nemám odhad. Nakonec jsem nasupeně zalezla do kabinky, abych se vzápětí objevila s kalhotama do půli lýtek. Ona něco blekotala, že do kozaček jsou dobrý. Rozhodně nemám v úmyslu rozšiřovat svoji sbírku krátkých kalhot a koneckonců, ty kozačky musím občas někde zout. Že já se nechám vždycky zblbnout!

Oběť stalkingu

Loni v srpnu jsem barvitě popsala poslední setkání s panem Úžasným. Článek měl mimořádný ohlas. Dole v komentářích jsem si postěžovala, že se pan Úžasný opět vrátil k Jaruně a mně zavolal, abych ho už nekontaktovala a hodnou Jarušku, jeho manželku, si nebrala do pusy. Číslo jsem si znovu blokla. Zůstala pravidelná mailová korespondence, protože Jaruna psala jeho jménem maily plné urážek. A já jsem zvyklá na každý mail poctivě odpovědět.

V jeden nedělní večer volalo soukromé číslo. Jako matka dvou synů, v předtuše katastrof, zvedám všechna čísla. Pan Úžasný, evidentně za podpory Jaruny, mi řekl, že jsem kráva zasraná a že mám Jarušce přestat psát. To bylo na podzim, psát přestala.12. ledna našla Jaruna můj blog. Konečně si přečetla, jak to bylo doopravdy, včetně toho lístku ze schránky. Někdo asi dostal do držky. Pod spoustu článků mi vložila tento komentář:

Milá Pade/Šede Mišulko.
Je to tady samý blábol...
V každém případě koukej všechen ten tvůj blábol o mě či mé manželce smazat.
Smazat.
Okamžitě a zcela.
Okamžitě smaž vše co jsi tady nablábolila o mě a o mé choti.
A neváhej s tímto úkonem.
Protože další fáze je face to face.
Pan Úžasný

Nestačila jsem je mazat. Problém byl v tom, že spamovala i maily mých čtenářek, které měly zadaný odběr komentářů. Psala jsem o radu ostatním blogerkám, Majka mi poradila, ať si nastavím moderování komentářů. Každý komentář před zveřejněním musím schválit, i svoji odpověď. Uvědomila jsem si, co všechno jsem na blogu o sobě prozradila, jak jsem lehce dohledatelná. Nadarmo se neříká, že strach má velké oči. 

První noc jsem měla děsivý sny, jak se mi někdo dobývá do bytu. Ráno při odchodu do práce jsem se obezřetně rozhlížela na všechny strany. Radovala jsem se, když jsem rovnou z práce jela k mámě nebo do divadla, jak jsem je vypekla a domů se vrátila pozdě. Když zazvonila sousedka, měla jsem málem infarkt. Úplně paranoidní. Nejblíž k smrti jsem měla, když jsem si ve skleněné konvici ohřívala zbytek čaje. Něco jsem si sepisovala a na čaj zapomněla. Najednou strašlivá rána. Jaruna vypadla z digestoře, bylo první co mě napadlo. Ne, jen konvice se rozlítla na sto kusů.

Děti i kamarádky mi radí, ať zajdu na policii. To se mu úplně nechce. V létě jsem na polici odevzdala nalezený mobil s doklady, a ten chlapec v uniformě nevypadal nadšeně, že má pomáhat. Jaruna se nevzdává, i když se žádný její komentář na blogu už neobjevil. Já jsem smázla jedno písmenko jako projev dobré vůle, první písmenko jejího příjmení, protože samozřejmě vím, jak se jmenuje a kde bydlí. Pořád ty její aktivity nechápu. Kvůli chlapovi, který mě vždycky nechal? 

Po čtyřech letech

Po čtyřech letech jsem se viděla se ségrou. Konečně. Nejdřív byl covid, pak se zbláznila sopka. Ještě jednou děkuji všem svým čtenářů, čtenářkám a Vyšehradským matkám za finanční pomoc, protože tyhle peníze byly v prvních měsících po erupci jediný, který měli. Teď ta naše malá bezdomovkyně byla čtrnáct dní v Praze. 

Čtrnáct dní v únoru, kdy byla děsná zima a dalo se chodit akorát tak do hospody, což vzhledem k tomu, že na La Palmě plzeň nečepují, ségře nijak nevadilo. Lidl tam jeden čas plechovkovou plzeň prodával, ale pak zase přestal. A tak jsme byly v Lokále v Dlouhý, v Pivnici v Obecním domě, U Sedlerů, Na Pekařce, v Kolkovně na Budějovický, Na staré hospodě v Hloubětíně, v Bramborách. Výjimkou byla Kozlovna v Lidický a jedenáctka kozel, vůbec nebyl marný. 

Vymyslela jsem jedinou kultůru, výstavu "Hardtmuth: od uhlu k tužkařskému impériu" v Národním technickém muzeu. Trefila jsem se, protože ségra od dětství pastelky miluje. Výstava byla zajímavá, ale hodně psanýho textu, až se nám ty jeho děti, vnoučata a pravnoučata pletly. Pamatuju si jen, že tuhu vlastnoručně míchala Matilda. 

Prvorozený svoji milovanou tetu vzal na venčení do Krčáku, do botanický zahrady v Tróji, do vinotéky a do Dock House na steak. Druhorozený ji nevzal nikam. Máma ji vzala s sebou na veterinu, kde potřebovala svý šílený kočce nechat ostříhat drápky a vzít krev. Nepovedlo se ani jedno. Nechápu, že někdo může mít doma divokou kočku. Třeba naše matka. Daly jí něco na uklidnění, ale asi špatný načasování, Špulka byla vláčná až po návratu domů. Spadla z topení. Ovšem na veterině byla absolutně nezvladatelná. Ségra plný ruce kočky, máma na zhroucení a veterinářka nasraná. Nakonec mámě řekla, ať se modlí, aby byla kočka zdravá, že ji nikdo neošetří. Minule Špulka mámě prokousla prst přes tlustou koženou rukavici, máma byla na ošetření na chirurgii.

Mě ségra vzala na opékání buřtů na Vyšehrad, to byla velmi povedená akce. Před občerstvením U Vratislava mají kovový koš s hořícím dřevem a vidlice, uvnitř prodávají buřty a klobásy. Ten den sice byla hrozná zima, ale u ohně nádhera. Všem můžu tuhle kratochvíli doporučit. Vyšehrad je překrásný místo. Byly jsme se podívat i na hřbitově, postály u hrobu Hanky Zagorové.

Ani se mi nechce psát, jak moc rychle ty dva týdny utekly a jak smutný bylo loučení. 

Ségra jí říká Poltergeist

Mýcení, Divadlo Na zábradlí (2023)

Moje první návštěva Divadla Na zábradlí. Příjemná kavárna, ale neměli Bailey's. Špatné znamení? Po představení jsme si s Dášou řekly, že jsme už staré a konzervativní, protože bychom o přestávce odešly, kdyby nějaká teda byla. A přitom Cena Josefa Balvína, Cena divadelní kritiky a Cena divadelních novin. Asi ceny udělují mladí. Diváci v hledišti tleskali hodně, já jen párkrát plácla do dlaní. 

Malý pokojíček napěchovaný obrazy a hosty se stává dusivě sevřeným dějištěm umělecké večeře, s jejímž začátkem se stále čeká na herce Národního divadla. Ze slavnostního setkání se stane hluboká, ironická i jízlivě zábavná sonda do života lepší společnosti. Uvádí na webkách divadlo.

Mně nepřipadá vtipné přicházet na scénu oknem místo dveří a nadsázku v tom taky nevidím žádnou. Nemusím vidět nahý mužský zadek, jakkoli byl pěkný. Hra začíná nadvakrát a i končí úplně stejnými replikami. Propadla jsem panice, že sedím v Nonstop kině Hvězda. Byla jsem zvědavá na Janu Plodkovou, které mě přesvědčila, že je úžasná vždycky. Moc se mi líbila Babora Bočková a sympatickou postavu hrál i Jakub Žáček. 

P.S. Omlouvám se všem čtenářkám a čtenářům, komentáře před zveřejněním musím schválit, i ty svoje.

P.S. Bloudičko, dva z pěti.

Zdroj: Divadlo Na zábradlí
 

Hezké pondělí

Když jsem nastoupila do téhle práce, nebyl kolektiv nijak skvělý. V bývalé firmě jsme se víc kamarádili a občas si něco dobrého upekli. Tady ne. Jednou přišla Adéla s krabičkou, kam se vešla určitě půlka plechu. Jé, ty jsi pekla, co to je?, radostně jsem vykřikla. Bublanina, řekla suše a celou ji během pracovní doby sežrala. Však taky vážila skoro sto kilo. 

Situace se změnila po nástupu Jany. Prvním přátelským počinem byla vynikající celerová pomazánka, ke které koupila světlé i celozrnné pečivo. Já se přidala s nějakou bábovkou, Kačka manažerka pak udělala skvostné hraběnčiny řezy. A pečení se rázem stalo takovým příjemným pondělním bonusem, nebo samozřejmě bonusem pro jiný den v týdnu.

Jana vydržela v tom našem blázinci rok. Pořád po ní pláču. Naštěstí další i kolegyně, které nastoupily později, se do pečení zapojily. A nejen holky, i Kuba občas upeče! A z vedlejší kanceláře k nám chodí jak do cukrárny.

Kačka P. nás před Vánoci překvapila skvělými slanými sýrovými tyčinkami z receptu po babičce. Mezi cukrovím se po nich úplně zaprášilo. Všechny jsme si recept opsaly, já pekla už třikrát. Kačka recepční zahájila nový rok buchtami, měla povidlové a tvarohové. Táňa přinesla mrkvové šátečky. U náš žádné povánoční hubnutí nehrozí.

Já upekla každému bábovku

Naďa vyrábí umělecká díla

Šátečky od Táni, nebyla jsem dost rychlá s focením

AKTUALIZACE 5.2.2023

Nechtěla jsem být jedovatá, když jsem tady zmínila, že holčiny z ASM k nám chodí jak do cukrárny. Vážně to nebyla výtka, spíš chlubení. Po přečtení se hecly úplně neuvěřitelně.

Nejdříve brzy ráno na stole přistály takové tmavé nadýchané dortíčky (?) promáznuté marmeládou. Ty upekla Romča, nechtěla jsem věřit, že takovou dobrotu utrhla od pusinek těm svým dvěma malým loupežníčkům. Snědla jsem sama téměř všechny, na fotodokumentaci jsem zapomněla.

Ve stejný den přinesla Danuška s Markétkou ještě limetkový cheesecake a biskupský chlebíček. Pekly spolu u Danušky doma, a protože jsem už byla dostatečně nacpaná a Naďa mě pobídla k focení, mám fotku ještě před krájením. Sice takovou halabala, ale mám. Oboje bylo vynikající.

AKTUALIZACE 21.2.2023

Vůbec nestíhám a už se tady ani nechci pořád omlouvat. Kačka manažerka se také přidala a přinesla svoje skvostné hraběnčiny řezy. Fotku zase nemám, já mám v práci fakt hodně práce. Taky je fakt, že řezy teda nejsou moc fotogenické. Kačka si své dílo také nevyfotila, tak do třetice to snad klapne.

Adélka jezdí z auditu odpoledne v takovou blbou hodinu, kdy je všude velký blázinec. Tentokrát jsem fotit chtěla, protože její zákusek (?) vypadal velmi přitažlivě. Šneci z kynutého těsta s jablky. Asi nemá cenu popisovat, předkládám podrápanou formu s posledním kouskem. HOLKY UŽ NEPEČTE, JSEM TLUSTÁ!