Můj rok 2023

• Po pěti letech přiletěla ségra

• Druhorozenému bylo dvacet tři

• Po patnácti letech jsem se znovu zamilovala do Mladého chlapce

• Vernisáž výstavy fotek VendyW v České Třebové, byl i Čerf

• Bylo mi padesát sedm (jsem ještě Padesátka?)

• Prodloužený víkend v Krkonoších s Vyšehradskými matkami

• Druhorozený si našel stabilní práci

• Báječná dovolená na Menorce s Vyšehradskými matkami

• Prvorozenému bylo třicet pět

• Konečně mám ložnici

• V práci se držím silou své slabé vůle

• Druhorozený chodí s Kačkou, asi

• Skončila jsem s plaváním, nezvládám mít ucpané všechny tělní otvory

• Byla jsem pětkrát v divadle

• V únoru se oficiálně stanu bábou

Milovaný Vyšehrad

Povánoční

Miluju Mladého chlapce je eufemismus pro Tahám se s ženatým chlapem o 9 let mladším. Před patnácti lety mi dal k svátku noční košilku. Jak jsem zimomřivá, brala jsem si ji hlavně k moři. Mám ji pořád. Chlapec vypadal dojatě, když jsem mu košilku ukázala. I jsem se do ní narvala. Slíbil mi koupit novou, taktně neřekl větší. Vánoční dárek jsem dostala zabalený v krabici, která nesympaticky chrastila. A k ní lahev Bailey's. 

Rozbalení jsem nechala opravdu až pod stromeček. A dobře jsem udělala. Při předání řekl, že je prakticky založený a že je to jen taková blbost. Já jsem zase velmi výbušná a možná, kdyby seděl včera vedle mě, tím dárkem bych ho praštila, protože jsem dostala ruční hliníkový lis na citrusy. Naštěstí jsem byla doma sama, i tak jsem si nahlas řekla Hezký vánoce, babi!

Vývoj nechtěným směrem

Předvánoční

Vánoční atmosféru chodím nasávat do nákupního centra. Doma mám zimu, vánoční výzdobu velmi minimalistickou a rádio Beat koledy nehraje. S Vyšehradskými matkami jsme probíraly Vánoce, dárky a tak. Říkala jsem, že Prvorozený s Vendulkou žádné dárky nechtějí, leda finanční příspěvek na Vaničku, a že podle prémií jim nějaké peníze pošlu na účet. Dáša se zeptala, jakou vanu proboha budou kupovat, že potřebují přispět. Asi nemám své budoucí vnučce říkat Vanička, bude se jmenovat Vanda.

Když sousedka likvidovala věci po zemřelé mamince, občas se mi snažila něco vnutit, třeba regiment zaprášených ulepených pet lahví s pochybným saponátem na mytí podlah, do smrti bych nemusela už nic kupovat a ještě moje děti by je podědily, byla jsem neoblomná. Nakonec u mě skončila jen zažloutlá pyramida malých poznámkových lístků. Píšu si na ně nákupní seznamy, kluci se mi smějí, že nepíšu do mobilu. Začala jsem si psát i poznámky k článkům. Nebo při citovém vzepětí zprávy Mladému chlapci, když nemůžu posílat sms. Mám povolené jen neutrální sms ve všední den, a to jsem se zařekla, že tak ponižovat se nebudu. 

Stačí že jsem mu napsala, že je mi s ním moc dobře a mám problém se držet v daných mantinelech. Jak vystrčím čumák ze svýho chlívku s nápisem Milenka, hned přes něj dostanu. Odpovědí bylo, že náš vztah by nebyl harmonický, že chybí splynutí duší, že naše setkání přinášejí radost a krásné souznění našich těl a ještě něco o harmonii. Píše jak Božena Němcová. Nikdy bych nevěřila, že slovo "harmonický" mě dokáže tak vytočit. Musela jsem se hrozně držet, abych mu nenapsala, ať si teda šoustá to harmonický splynutí, co má doma. Naštěstí jsem slušně vychovaná.

Nicméně stále radostně poskakuji mezi dveřmi, když přichází. To jo. Ve své pořádkumilovnosti je horší než Adéla na auditech, ale ještě si moje prohřešky nefotí. Našel na rychlovarné konvici nalepené nějaké fuj, o kterém tvrdil, že je to mrtvý pavouk. Byly to jen byliny z jeho čaje. Okomentoval chuchvalce prachu v ložnici, ty teda byly hnusný, ale já věděla, že když půjdu s mámou na Vyšehrad na svařák, vytřít už prostě nestihnu. A kdo by si vybral uklízení, že.

Co nás ještě čeká...?

Co náš ještě v tom životě čeká? S čím vším se budeme muset ještě smířit? Ptala jsem se Zuzany, když mi řekla že má tinnitus. Z čeho neví, ale že je to na palici, ví spolehlivě. Nečeká nás nic hezkýho, samý hnusný věci, odpověděla. Mě v poslední době bolí levé oko, hodně, až jsem neuváženě fňukla, že si ho snad nechám vyndat, stejně na něj moc nevidím. A ten mladý doktor, místo aby mě uchlácholil nebo povzbudil, si spokojeně zamnul ruce a snažil se mě vecpat do čtvrtečního operačního programu. Zatím jsem odmítla. Vanička by pak vřískala Já nechci k tý babičce se skleněným okem, já se jí bojim.

Taky mám problémy s bederní páteří. Bolí, když jdu pomalu nebo když stojím. V posteli vydává skřípavé zvuky, až zahání Mladému chlapci erekci. V létě jsem si našla ortopeda, ale se stížnostmi jsem bohužel začala od oteklého kotníku a bolavé paty, k bederce jsem se ani nedostala. Pak doktor usoudil, že problémy budeme řešit postupně, podíval se na chodidlo a poslal mě na rentgen. Počínající artróza, poúrazový stav, počínající ostruha a plochá noha. Hlavně mám cvičit. Pan doktor mi řekl, že má také ostruhu a ploché nohy a také cvičí. To je nejlepší. 

Druhý pokus zaměřený pouze na bederní páteř. Rentgen a depresívní snímek. Pan doktor má také problémy s bederkou a pravidelně cvičí. To je nejlepší. V téhle chvíli jsem se už neudržela a řekla mu, že jsem moc ráda, že není můj gynekolog, že bych teda nechtěla vědět, co by mi říkal. Ortoped má smysl pro humor, divil se, že se mi pan doktor Klimeš nesvěřuje se svými záněty vaječníků. No, zřejmě nejsme tak důvěrní. Rozesmátá sestřička mi poděkovala za hezké ráno a dala leták s cviky.

O batohu

Když Baruška přišla do práce v avokádových ponožkách Dedoles, pochválila jsem jí je s tím, že pěkný, ale pro mě moc bláznivý. Každá ponožka úplně jiná! Na to jsem fakt už stará. Dneska mám patery. Pak si Baruška koupila batoh Vuch a Zuzana z mikračky taky. Nechala jsem se strhnout a vybrala si moc pěkný batoh, který jsem po asi dvouletém denním nošení úplně rozdrbala. Nastal čas vybrat si nový. Jak mám ráda furt ty stejný věci, koupila bych si samozřejmě ten samý, kdyby se ovšem ještě vyráběl. 

Nejdřív jsem velmi zodpovědně vybírala na netu, pak jsem se starým batohem vyrazila do prodejny v centru Prahy. V prodejně jsme byly jen dvě zákaznice. Po prodavačce jsem chtěla jedinou věc, vědět, který batoh z nové nabídky je stejně velký. Znechuceně se podívala na toho mýho chudáka a prý, že takový batoh nikdy neviděla, že musí být hrozně starý a dál jsem ji nezajímala. Nakvašeně jsem odešla a doma na kontaktní adresu poslala zlostný mail. 

Přemýšlela jsem i o nové peněžence. Mám pěknou žlutou, taky Vuch, ale je špatně vymyšlená, přepážka v kapsičce na drobné je moc nízká, mince vypadávají do boků a těsně pod zipem čekají, až kapsičku otevřu a pak všechny vyskočí na zem. Takže peněženku otevírám úplně připosraně, nejlépe nad otevřeným batohem, abych peníze nesbírala ze země. Další radši ne.

Batoh jsem si vybrala na e-shopu. Po vyzvednutí jsem byla zklamaná z barvy, na netu nevypadala tak vyblitě. Vidět ho v prodejně, tak si ho nekoupím. No, dva roky to vydržím. Vnitřní kapsa je už bez pásky na suchý zip, holt se šetří na všem. Co mě ale dostalo nejvíc, je boční vstup do hlavního prostoru. Rozepla jsem zip v domnění, že je to kapsa, kam jsem si chtěla dát žvýkačky a ruka se ocitla uvnitř batohu. To chcete mít - na batohu kapsu pro kapsáře!

Výlet do Štěchovic

Krásný, ale opravdu nádherný podzimní den. Podle plánu jsme měly jet busem do Nových dvorů. Čtyři jsem byly na místě včas, pátá Dana byla na cestě ještě ve chvíli, kdy do odjezdu autobusu zbývalo pár minut. Dana si vygůglila, že jí z Pankráce na Smíchov jede pětka. Na zastávce tramvaj bohužel nenašla. No jo, holka z Kralup, co na tom, že v Praze žije třicet let. Olina jí duchapřítomně koupila jízdenku, a i s velmi vstřícným řidičem domluvila, že pokud nebude muset uvolnit stanoviště, chvilku na Danu počká. Nakonec to nebylo potřeba, ale celou cestu jsme si z ní utahovaly. Hrozně.

Cesta z Dvorů do Štěchovic je fakt pěkná, sice bezhospodové pásmo, ale předem avizované. Všechny jsme měly namatlané chlebíky, Dana s Olinou i placatici. Výlet byl vlastně každoroční zastávkou u hrobu jejich kamarádky. Panák byl na místě. Patnáct kilometrů údolím Kocáby, takže rovina, žádné šplhání po kopcích jako minule (Křivoklát-Nižbor, 20 kilometrů, bez zápisu, v pondělí jsem nemohla dojít do práce, zralá na výměnu pravého kolena). Ve Štěchovicích jsme vykulily přímo u cukrárny Hájek & Hájková. To byla velká radost, káva a zmrzlinové poháry. Z cukrárny kousíček na zastávku busu do Prahy, který jel jak na objednávku.

Mám krásné, chytré a vtipné kamarádky. Jsem s nimi moc ráda, kam se na ně hrabou všichni chlapi světa!

Fotila Dáša

Dům Bernardy Alby, Divadlo na Vinohradech (2023)

Určitě se vám to taky někdy stalo. V nějakou pro vás nezvyklou hodinu, brzy ráno nebo uprostřed noci si pustíte televizi a zakoukáte se do rozběhnutého příběhu. Asi jsem tenkrát byla nemocná, před dvaceti nebo třiceti lety. Jen si pamatuju, že Dům doni Bernardy se mi moc líbil. A jestli to byl film nebo záznam divadelního představení, taky nevím. Proto jsem se do divadla moc těšila. Sraz byl v Kubistru na náměstí Míru. Neprozřetelně jsem si dala salát jako Kačka, přišla jsem později a nechtěla se zdržovat čtením jídelního lístku. Byl tam čerstvý koriandr. Ta mýdlová chuť je hrozná.

O hře španělského autora Frederica Garcii Lorcy píše divadlo na webkách: Bernarda Alba chce po smrti svého muže svůj dům neprodyšně uzavřít a své dcery v něm. Všechny jsou ovšem už dospělé, všechny touží po svobodě, vlastním životě a lásce. Bernarda se ale rozhodla uzavírat sňatky svých dcer jen s muži jim rovnými, protože je pyšná na své společenské postavení. Osm let chce držet smutek, šílená představa. Pět neprovdaných dcer držet doma. Klasická hra moderně udělaná, ale pořád klasika. Žádná divočina. Krásná živá muzika, kapela RAZAM. A tančilo se taky krásně. 

Terezu Bebarovou v roli Bernardy jsem poznala pouze po hlase, tak dobře byla nalíčená, zestárlá. Nicméně smekám před Reginou Rázlovou v roli Poncie. Ano, role uštěpačné báby je vděčná, ale v jejím věku obdivuhodný výkon. Byla vážně skvělá. 

Ovšem genderově naprosto nevyvážená hra, na jevišti samý ženský, o chlapech se jen mluví.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo na Vinohradech

Andrea Černá a Regina Rázlová, zdroj: Divadlo na Vinohradech

 

Budu bába...!!!

Tu sobotu, co mě a mámu pozval Prvorozený s Vendulkou na večeři, aby konečně oficiálně oznámil, že čekají mimino, byl Patočka a Mladý chlapec nezávisle na sobě na výstavě ForArch. Když jsem to zjistila, úplně mě to odbouralo, smála jsem se nahlas jako blázen. Naštěstí vzápětí volala ségra a mohla jsem se o veselost podělit. Napsala jsem to Mladému chlapci, poslal jen pár rejpavých sms. 

Synek vybral nově otevřenou pizzerii Masaryčka. Velikánský prostor, průměrné jídlo, ale opravdu roztomilý číšník. Prvorozený mu při odchodu dal vizitku, kdyby třeba chtěl změnit místo. Měli jen Budvar, který nikdo u ostatních stolů nepil. Nevěřícně jsem listovala nápojovým lístkem, ale opravdu jsem jiné pivo nenašla. Jedno jsem si dala, čepují do moc hezkých půllitrů. Pak radši bubliny. Že budu v únoru bába jsem už na rozdíl od mámy věděla. Překvapením večera mělo být pohlaví děťátka. Já i máma jsme se snažily tu chvíli co nejvíce natáhnout, nejlépe až po jídle, ale Prvorozený se prořekl. Bude to Vanda. Velký dojetí, konečně holčička.

Po večeři chtěl synek jít někam na pořádný pivo. Máma a Vendulka jely domů a já byla už domluvená s Patočkou, že mě někde v centru vyzvedne. Už delší dobu jsem měla chuť se pořádně opít. Prvorozený nekompromisně rozhodl, že Patočka dojede za námi. Chudák Patočka, byl dost zaskočený, když nás našel stát před Pultem, a asi se mu nelíbilo, že mu syn suverénně tyká. Za deset let známosti jsem si nevšimla, že je těžký introvert, až teď mě na to Prvorozený upozornil. V rychlém tempu jsme dopili a šli se podívat do Červeného jelena, tady jenom jedno pivo. Pak byl už čas nejvyšší jít domů, ale já byla jak urvaná z řetězu. A synek je po mně, ten odkráčel lehkým krokem zkontrolovat kolegy do své restaurace a s nimi pak šel nečekaně ještě na pivo.

Táhla jsem Patočku Celetnou ulicí do pivnice za Druhorozeným. Cestou jsem mu svěřila, že jsem zamilovaná do Mladého chlapce a on musí počkat, až se zase odmiluju. Ani se mi nechce popisovat, jak se tvářil. A to má priateľku. Závěr večera mám trochu v mlze. Druhorozenému jsem prý šestkrát řekla, že budu bába Vandy a že se jeho bratr opil, přitom jsem sama měla co dělat, abych nespadla z vysoké židle. Že jsem cestou k Patočkovi na Smíchov fotila, jsem zjistila náhodou včera, když jsem v mobilu hledala nějakou fotku. V 0:18 jsem novinku napsala Vendy. Bylo mi špatně dva dny.

P. S. A jak jsem byla ještě rozněžnělá po předchozích událostech, druhý den cestou na metro jsem míjela dvě malé cikánečky, první na koloběžce, druhá měla odstrkovadlo, povídám Vy jste hezký holky vlasatý. Protože samozřejmě měly krásný dlouhý vlasy. Ta na kolobrndě se na mě pěkně usmála prvňáčkovsky bezzubou pusou a řekla Děkujeme! Překvapila mě, já neumím přijímat komplimenty dodneška.

P.S. V práci se mě ptal František, co budu vyvádět, až se holka narodí.

Fotím dobře, fotím ráda

Babyboom, Činoherní klub (2023)

Konečně hezké představení a Zuzana se z pracovních důvodů nezúčastnila. Ověřená divadelní kavárna, tu máme rády. Hra slovenské autorky Zuzy Ferenczové je svižná a vtipná. Povánoční den v porodnici, tři ženy s porodními bolestmi, jejich partneři a otrlá sestřička. Z těch sedmi herců jsem znala jen Jana Hájka a moji milovanou Lucii Žáčkovou, která je skvělá úplně ve všem, co jsem viděla. Za film Kobry a užovky získala Českého lva za vedlejší roli, 2015. Cenu přebírala dojatá a měla velmi krátké a netuctové poděkování. Dodnes si ho pamatuju!

Nejvíc se mi líbil příběh páru, kde muž dítě nechtěl, ale partnerka tajně vysadila antikoncepci. Nešťastný zoufalý kluk v situaci, se kterou si neví rady a není schopen ji vyřešit. Na druhé straně milující a pečující pipina. Bylo mi ho líto a pak zase ne. Vždycky jsem svým synům říkala, že každá holka, se kterou se vyspí, se může stát matkou jejich dítěte. Ať na to při výběru proboha myslí.

Úžasná byla Markéta Stehlíková v roli sestřičky. Sestřička byla asi vůbec nejlépe napsaná postava. Závěrečný dialog mezi ní a zoufalým skoro otcem, Viktor Zavadil, mě fakt uzemnil.

On: Dáš mi to číslo (telefonní)?

Ona: Moje číslo nepotřebuješ.

On. A co potřebuju?

Ona: Na to si musíš přijít sám.

Omlouvám se, pokud nejsem přesná, také nechci o ději víc prozrazovat, běžte raději do divadla.

P.S. Bloudičko, čtyři a půl z pěti.

Markéta Stehlíková a Viktor Zavadil, zdroj: Činoherní klub

Jan Hájek a Lucie Žáčková, zdroj: Činoherní klub

Všechno je, jak má být

Patočkovi se u mě líbí, asi má závratě, protože je rád, že bydlím v první patře, nebo má trauma z filmu Skleněné peklo, neptala jsem se. Je spokojený s písničkami na rádiu Beat, že hned naproti je večerka, že v Hokejce mají tankovou plzeň. Mladý chlapec všechno kritizuje, včetně písniček na Beatu, což mě velmi popuzuje, ani nevím proč. Hned v březnu jsem mu psala, že se s někým scházím, aby si nemyslel, že jsem opuštěná chudinka, která se na něj třese. Třesu. 

Chlapec je na mě moc dominantní, takový alfa samec. Říká, že spolu nemůžeme být, že bychom se zabili. A má pravdu. Přes moje protesty mi v koupelně přivrtal držák na sprchu. Málem mě kleplo, když vrtal do nových obkladů. Pak přitáhl tyč na závěs k vaně. Bilý nemocniční závěs jsem nevděčně odmítla. Zůstala mi jen nainstalovaná tyč. Po pár týdnech jsem kapitulovala, mám závěs s motivem bambusu. Ten jsem taky nechtěla, ale Mladý chlapec je spokojený, konečně má koupelnu podle svého gusta. On je vůbec hodně čistotný. Posledně našel v posteli nějaké fuj a tvářil se zhnuseně, jako by to byl kus uschlé předkožky. 

Objevila jsem u sebe lehký náznak monogamie. Nemůžu se milovat s dvěma muži najednou. Teda ani na střídačku. Mám pak morální kocovinu a technicky též nezvládám. Patočka měl vždy zelený ručník, teď má zelený ručník Mladý chlapec a Patočka vyfasoval potupný oranžový. Dle zásluh. Pořád jsem povlíkala postel, prala ložní a ručníky a připadala si jako coura. A při dnešních cenách elektřiny a vody bych se rychle zruinovala.

Začal si mě všímat chlapík z ochranky, nejdřív z dálky vehementně zdravil, pak zavolal, že se jmenuje Josef. Když jsem v sobotu odcházela v dešti z práce domů, vyběhl se se mnou rozloučit a prohlédnout konečně zblízka. Od té doby je pořád zalezlý ve vrátnici. Taky dobře. Narušil by mi barevnou posloupnost ručníků

Výlet na Menorcu

Menorcu jsem navrhovala já, protože Soňa v práci říkala, že její Michal se vrátil nadšený. Málo turistů a krásné pláže. Odjelo nás pět, Dana se musela starat doma o nemocnou maminku. Vilka byla hezká, ale jeden záchod pro pět holek umístěný v koupelně je maličko problém. Čůraní se stalo veřejným. Jednoduše jsme Dáše vysvětlily, že kvůli čůrání nemůže blokovat umyvadlo a vanu. Můj dojem z ostrova je ovlivněný tím, že čtyři dny ze sedmi bylo zataženo. První den na pláži jsme strašně zmokly, k autu jsme se brodily po kotníky vodou. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy nemohla jít, protože jsem měla oči plné vody. Všeobecný strach o mobily, Zuzana měla mobil zmáčený na horách a Dáša si ho totálně utopila v Pobaltí. Tentokrát bez ztráty.

Pláže jsou opravdu krásné, samá romantická zákoutí, ale lidí bylo všude dost. A vesměs nejsou vybavené, tedy žádné slunečníky, lehátka, toalety, sprchy. Na ostrov jezdí převážně Španělé. Jednou jsme zaslechly slovenštinu, dvakrát němčinu a angličtinu. Najezdily jsme spoustu kilometrů, celý pobyt půjčené Berlingo obětavě řídila Kačka. Menorca nenabízí moc památek, za chvíli nebylo kam jezdit. Oproti Mallorce bylo jídlo všude vynikající, možná proto jsme se furt někde cpaly. Obsluha byla velmi milá, všude se nás ptali, odkud jsme. Všechny peníze jsem projedla. Dvakrát jsme byly i na snídani, což osobně považuju za vrchol luxusu a rozmazlenosti. Kačka mě neustále podporovala větou: Má se boží dárek zkazit, ať se radši bříško roztáhne! Momentálně je bříško ve fázi stahování a je pěkně nasraný!

P.S. Pro příští rok uvažujeme o Krétě.

Jsem splašená

Po odchodu Dáši z mikračky jsem v baráku nejstarší zaměstnanec. Pokud tedy nepočítám řidiče. Ještě je stejný ročník Jitka B z chemie, ta se o dovolené ne vlastní vinou zrakvila na kole, prý má skoro utržené ucho. Chudák holka, já kolo už vzdala. Vzhledem k věku bych měla být pro své kolegyně a kolegu vzorem rozvážnosti a klidu. Nejsem. Jsem splašená jak půlroční tele a zbrklá podobně. Vzteklá jsem prý po mámě a klidní mě Naděnka, holčina ve věku Druhorozeného.

Nejsem moc technický typ, ale že si neporadím ani s datumovým razítkem, jsem nečekala. Dva měsíce jsem na objednávky plácala datum s rokem 2032, než mě konečně upozornila Baruška od auditorek. Zapamatovat si nové heslo do eolových objednávek je taky problém, přitom jsem se zasadila o to, aby bylo jednoduché a pak nesmyslně píšu Zelenakralik místo Zelenazelva. Ještě nejsem úplně debilní, ale mozek do kartotéky ukládá zpomaleně, předchozí heslo bylo Bilykralik.

Na dovolené si mám prý hlavně odpočinout!

O plážové tašce

Pár dnů před odletem na dovolenou jsem si vzpomněla na plážovou tašku. Balancovala jsem na malé židličce, abych dosáhla na poslední polici v šatně. Vzhledem k tomu, že jsem všechny umělohmotné kabelky vyhodila a těch kožených zas tolik nemám, jsem celkem rychle zjistila, že taška na polici není. Jako první mě napadl Patočka. Ukradl mi plážovou tašku! Jsem fakt paranoidní.

Patočka v mé šatně ani nikdy nebyl. Už jednou jsem ho v podezřívala, že je kleptoman, to když jsem nemohla najít ponožky, které jsem koupila babičce Hele. V záchvatu uklízení před jeho příchodem jsem je strčila do košíku s nářadím a šoupla do skříně. Našla jsem je až za dva měsíce. Babička už dávno měla nové.

Abych se dala do klidu, udělala jsem si Aperol spritz a pátrala v paměti, kde ta taška může být. Svůj mozek si představuju jako obrovskou kartotéku a dvě malé hbité ručičky, které se rychle jednotlivými kartami probírají, jako kdysi sestra na gyndě. Vypila jsem skoro půlku, než ručičky kartu našly. Plážová taška - vyhozena. Byla špinavá, ale nesměla se prát, nějaký přírodní materiál, údajně. Tys to stejně zkusila a taška se ve vodě rozpustila. Bingo! Už si vzpomínám.

Vyrazila jsem do nákupního centra pro novou. Víte, že už všude mají podzimní a zimní věci?

 

Botanická zahrada Praha

Botanickou zahradu zahradu vybrala Vendy. Byla překvapená, že jsem souhlasila, já to roští moc nemusím, ale jsem jí dlužnicí, byla se mnou na výstavě Ondřeje Sekory v Pelléově vile, kam žádná vyšehradská kámoška nechtěla. Ochotně by mě doprovodila jen moje sestra, kdyby nežila na tom blbém ostrově, kde když nesoptí, tak aspoň hoří.

Počasí se vybralo a byl vážně teplý den. Vendy zná všechny kytky jmény, i latinskými, to bych jí ještě odpustila, ale to zastavování kvůli focení je náročný, vždycky jsem se někde zhroutila na lavičku. Nakonec samozřejmě škemrám, aby mi fotky poslala do mailu. Dokonce jsem tak drzá, že je strkám na svůj blog.

Ve skleníku Fata Morgana létalo ještě pár krásných motýlů, ale mně se nejvíc líbila japonská zahrada. Byl tam stín, ticho. Moc krásné místo k zastavení. Koukly jsme se i na malou výstavu Czech Nature Photo, Vendy by se směle mohla zúčastnit. A na závěr tradičně Náplavka a Aperol.

Zdroj: VendyW  :-D
 

Noční chlebík

Když se mi dostal tenhle vzorek do ruky, nechtěla jsem věřit svému vidoucímu oku. Noční chlebík. Vysoký obsah bílkovin. Vhodný pro večerní konzumaci. Chléb speciální, krájený. Někdo podnikavý skvěle zaplnil díru na trhu, a vymyslel pro tlusťochy a nás bez pevné vůle, chlebík, který můžeme jíst i v noci. Nejdřív přišla Marcy z mikračky, že nemá datumovku, nějakej chleba. Servilně jsem vyskočila a běžela pro něj. I tak jsme dostali vynadáno, že si máme na suchý datumovky dávat pozor, ale já byla přesvědčená, že jsem jim vzorek určitě dala.

Pro jistotu jsem si chlebíky přepočítala a zdálo se mi, že jich mám ve skladu podezřele moc. Vzala jsem do každé ruky jeden sáček a vyrazila do prvního patra na chemii, zeptat se, jestli oni chlebíky mají. Na chemické analýzy jsou potřeba dva. Rozverně jsem pytlíky v rukách roztočila, vypadala jsem jak cvičenka ze spartakiády, taky se mě vedoucí laboratoří zeptal, co tady nacvičuju. Jíťa je hodná, mrkla do programu a zjistila, že analýzy jsou už rozjeté.

Spokojeně jsem se svými chlebíky zase odhopkala dolů. Sotva jsem si kecla ke počítači, přišla Kristýnka, že nemá číslo 35756 na senzoriku. Noční chlebík. Kolik vás pro ten blbej chleba ještě příde?  Ale můžu jsi za to sama, jsem z Mladého chlapce tak rozjívená, že se nesoustředím na práci.

Příběh ze ZOO, Divadlo Ungelt, letní scéna (2023)

Začátek zase špatný. Musela jsem z práce odejít dříve a držet se Kubíka, který mě dovedl na stanici tramvaje směrem na áčkové metro. Vedl mě pěšinou hrozným roštím, vůbec jsem netušila, kde jsem. Kdyby mi utekl, motám se tam ještě teď. Tramvaj na metro jsem zvládla už sama. Nastoupila jsem do vlaku a okamžitě se začetla do blogu Ženy s moly, který systematicky sjíždím. Skvostný. Najednou vlak vyjel z tunelu a mě málem kleplo, že jsem omylem nastoupila zase do tramvaje. Fakt mě ta moje práce dost zmáhá.

Sraz byl dvě hodiny před představením v restauraci na Novém světě, byla jsem sobě na škodu skoro přesná. Dvě hodiny na tvrdý lavici na zahrádce a pak další hodina a kousek na další tvrdý lavici. Hra se mi nelíbila, asi jsem vážně divná. Teda kluci taky říkali, že příště půjdou jen do hospody a divadlo vynechají. Byli s námi i Vyšehradští otcové, Zuzana omylem poslala nabídku do jiné skupiny. 

Když nemáte vztah k lidem, měli byste někde začít. Třeba na lavičce v Central Parku po cestě ze zoo... Sugestivní dílo génia (Edvard Albee) amerického dramatu, píše na webkách divadlo. Krásný David Švehlík a sympatický Ondřej Brousek. Švehlík měl dlouhý monolog o psovi, který nudil až to bolelo. Hodinu se nic neděje, samý tlachy. Cvok provokuje upjatého konzervativního chlapíka na lavičce. Ve finále hra nabere trochu spád a o lavičku se porvou. Konec předvídatelný.

Zdroj: Divadlo Ungelt

P.S. Bloudičko, dva z pěti.

Bokovka

Kdyby si všichni ženáči přečetli skvělou knihu Bokovka od Barbory Vajsejtlové, rozhodně by si zahýbání odpustili, ale muži obecně méně čtou a knihy pro ženy nejspíše nevyhledávají vůbec. K příběhu pasuje úsloví Chytrý a ostražitý ptáček do každé budky nevleze. Stala jsem se taky bokovkou a snad budu do budoucna více při smyslech. A pokud sexuoložka Laura Janáčková tvrdí, že žena po pětatřicítce utáhne muže jenom na vaření, nevěřte jí, moje milé čtenářky. Lže! 

Vendy měla informace o Mladém chlapci z první ruky. Byla jsem z něho úplně vyjančená. Ty vole, jestli tohle je láska, tak to nechci! Říkala jsem srdnatě. Ráda mám svůj život pod kontrolou, a protože Mladý chlapec měl výpadek v komunikaci, rozhodla jsem se city k němu maličko rozředit. V pátek jsem měla náhradní volno a pozvala mámu na snídani do Café 22, kde jsem byla se Soňou a moc se nám tam líbilo. Kdybych byla bohatá, nejenže už nikdy nevařím, já bych si ani snídaně nedělala a chodila jenom do kaváren.

Patočka bydlí odtud pár stanic tramvají, navrhla jsem mu, že se po snídani u něj zastavím pomazlit. Moc se mu to nezdálo, měl před dovolenou a prý spoustu nedodělávek. Zařaď mě mezi ně! Vůbec mu to nepřipadalo vtipný, ale já byla permanentně rozvášněná. Po snídani jsem si dala decku prosecca na kuráž a vyrazila k němu. Byla to tak rychlá akce, že ani nestojí za zaznamenání. V podstatě jsem ho znásilnila. Při odchodu domů jsem se otočila, stál ve dveřích a vypadal, že přemýšlí o podání trestního oznámení. Chudáček.

Já spokojeně nasedla do metra, vyndala z batohu poslední Mornštajnovou a dala se do čtení. A četla jsem až do osmi večer. Knížka se mi líbila moc, nejvíc z těch co jsem od ní přelouskala. A určitě si nemyslím, že vykradla příběh nějaký pošahaný malířky. Dlouho jsem dělala matku a své svobody se stále nemůžu nabažit. Celý den si číst, nevařit, dívat se na filmy s titulky. Nádhera. Ovšem když jsem nedávno dvě hodiny na netu vybírala novou pračku, najednou jsem si přála mít nějakýho "manžela", který by se postaral. V panice jsem hladila po dvířkách lednici a tiše jí domlouvala, že se s těma novýma holkama (myčka a pračka) musí skamarádit, že mě v žádném případě nemůže opustit, protože už takhle vydělám jen na spotřebiče.

Výlet do Křenova

Letošní prodloužený víkend s Vyšehradskými matkami se konal ve východních Krkonoších v Křenově. Vybrala Bohunka, a vybrala dobře. 

Den před odjezdem jsem měla na tatarák pozvané milované kolegyně. V poslední době využívám svůj velký stůl hlavně k hoštění kamarádek a kolegyní. Kluci mají v restauracích směny proti sobě a Vendulka se mnou nemluví od 27. prosince, kdy jsem jí neuváženě napsala, že nechápu, proč se s Prvorozenými brali. Markétka s Danuškou vědí, že mám ráda biskupský chlebíček, společně mi upekly. Byla jsem fakt dojatá a maličko nerada jsem chlebíčky vzala s sebou do Krkonoš, protože jsem je vážně nezvládla tak rychle sežrat.

V pátek výlet na Kralovický Špičák, 13 kilometrů, v podstatě celá cesta v dešti. Zuzana ždímala i kalhotky, byla roztomilá s nahatou pipinou uprostřed hor. Dáša cestou dolů uklouzla na kamenech, ta nám pro změnu ukázala zadek. Uprostřed levé půlky měla zaražené něco, co vypadalo jako husí vejce. Všechny jsme byly úplně vyjevené, i Dana zapomněla fotit. V životě jsem takovou bouli neviděla. Modřina se jí pak vybarvila přes celý zadek a po příjezdu do Prahy jí krev na chirurgii odsávali jehlou. Tři stříkačky. Pořád má malou bouli, pokud se nevstřebá, doktor jí zrosolovatělou krev v září vyřízne.

V sobotu Rýchory, 22 kilometrů, Dáša šlapala statečně bez řečí. V Rýchorské boudě jsme se skvěle najedly. Měla jsem krůtu.

V neděli okruh v Mladých Bukách, 12 kilometrů. Na louce jsem si natrhala kopretiny, ale měla jsem strach z pokuty.

P.S. Já prostě nedokážu mít všechny fotky stejně velký.

O sexu

Nejdříve se zdálo, že návaly úplně přestaly, aby se vrátily v nečekané chvíli s daleko větší intenzitou. Mám nával snad každých patnáct minut, při práci na počítači se mi mlží brýle. A k tomu mám strašnou chuť na sex. Chtíč jsem přisoudila těsným džínům, zase jsem přibrala, a brazilským kalhotkám. Který ďábel mi našeptal koupit si tohle blbý prádlo, co se zařezává, kam to jde. Vyhodila jsem šestery krajkové kalhotky a koupila nudné hladké o číslo větší. Poprvé v životě velikost M. Úleva žádná, stále rujná medvědice. Hormonální veletoč jsem maličko podcenila. Stěžovala jsem si svému gynekologovi a žádala o pomoc v rámci jeho pravomocí. Moc se smál, ale pomoci mi prý není a po hormonální substituci mě bolí křečové žíly. Ale prý nejsem jediná přechodová nymfomanka, řekl povzbudivě.

Novou postel mi sešrouboval Patočka, ale zatěžkávací zkouškou ji podrobil Mladý chlapec. Nevím, proč se mi při té příležitosti vybavil přejezd tanků přes Most Klementa Gottwalda. Před patnácti lety jsme se čtyři měsíce scházeli, po skončení jsem se dávala rok dohromady. Byla jsem zblblá jako můra, která vlítne do plamene svíčky. Poprvé nevěrná. Potkali jsme se na dovolené v jižních Čechách, kde jsme oba byli s rodinami. Syn našeho známého, Káča natěšeně říkala, že přijede. Když jsem ho poprvé zdálky uviděla, pohrdlivě jsem si pomyslela, takovej pořízek ramenatej, blbě oblečenej. Šla jsem se představit a jak jsem na ty hlasy, já na zadek chlapům nekoukám, už mě zaujal. Večer jsme všichni seděli venku, popíjeli a povídali si. Něco jsem vyprávěla, asi jsem mlela už dlouho a on chtěl taky prostor, tak mě chytil za zápěstí. V tu chvíli jsem byla ztracená. On si samozřejmě nic nepamatuje, respektive pamatuje si něco úplně jiného. Upřímně musím napsat, že tenkrát jsem první impuls dala já. Stydím se, je mladší o devět let, ale nemůžu si pomoct. 

Teď to bylo tak napůl, řešila jsem s ním rozbitou myčku, vyměnili jsme si pár vtipných zpráv, já podle rady koupila novou a bylo mi líto, že ho neuvidím. Klopotně jsme si domlouvali schůzku a když konečně mohl, nepřející pračka mě nepustila. Čekala jsem v koupelně na ždímání a z dlouhé chvíle si u zrcadla počítala vrásky, dostala jsem se lehce přes padesát a koupelna byla najednou plná vody. Přijel tedy ke mně a dal si ovocný čaj. Bože, nikdo v naší rodině nepije ovocný čaj. V podstatě už byl na odchodu, pak střih a byli jsme v posteli. Vůbec to nechápu. (S Patočkou jsem randila tři roky, abych si pak potvrdila, že je nudný i v posteli.) Myslím, že jsme byli překvapení oba. Mnou. Takový výbuch vášně, lásky, něžnosti nebo co to bylo, nikdo nečekal. Paměť těla? Chlapci se z toho blbnutí udělal opar. 

Ať je vám šestnáct nebo šedesát je to furt stejný. Těším se na něj jak malá holka, úplně se klepu. Nejlepší sex v životě, a to jsem se tomuto koníčku dost věnovala. Píše mi krásný nemravný zprávy, musím je včas před smrtí smazat. Říká mi spoustu lichotek. Ano, nenabídl žádný vztah, jen vytržení ze všedních dnů. Zatím mi to stačí.

Best Team

Tenhle týden jsem měla službu na sýry. Sýry a posílání výsledkových protokolů jsou nejhorší. Na ostatní služby, jako je třeba zvedání telefonů a úklid vozíků, se kašle a dělá to, kdo má zrovna čas nebo náladu. Sýry jsou velká zakázka a trvá celkem dlouho, než se všechny objednávky stáhnou z programu a vytisknou, připraví štítky a musí se odnést pracák na mibi. Zapomněla jsem jenom jednou. Posílání protokolů je ještě větší voser. Když se vám konečně podaří odeslat pár protokolů, okamžitě následují maily od rozhořčených zákazníků proč není protokol v angličtině, když je v objednávce zaškrtnutý, proč nemá výsledky salmonelly ale listerie, kterou nechtěl (sorry jako), je ta máta teda v pořádku, vůbec těm hodnotám pesticidů nerozumím. Všechno vyřešit je vážně na palici.

Mlékárna chce expresní analýzy, ale máme nemocné dva řidiče, dostáváme vzorky až po obědě, mikračka na nás hrozně tlačí. Co tlačí, vyloženě nás šikanují. Pracujeme ve dvou, musíme si pomáhat, jinak to nejde zvládnout. Ve středu se ke mně přidala Naděnka. Co se scházím s Mladým chlapcem, mám v hlavně úplně vymeteno. Silnější výraz by byl příhodnější, ale napsaný se zdá velmi vulgární. Třídily jsme svorně sýry, lepily štítky a fotily. U toho si povídaly o koníkovi, na kterém Naďa jezdí. Atmosféra okolo byla příšerná, protože Táňa nevědomky podepsala novou smlouvu se starou mzdou a vypadalo to, že se sebere a odejde pryč. Navěky.

Najednou jsem zjistila, že mám ty zasr sýry špatně naštítkovaný, na strouhaných jsem měla štítky na plátky a naopak. Rychle jsem je vytahala ze škopku, přelepila a přefotila. Hlavně že na štítku ten název mám napsaný. Průser jako prase, kdybych si nevšimla a předala na mibi. A jak mám vymeteno, smála jsem se jako blázen. I Naďa se začala smát, protože mozzarelly měla taky blbě. Taková dvojchyba se ještě nikomu nepovedla. Druhý den mi Naďa řekla, že nám koupila čaj. Speciální čaj pro nás dvě.

V pátek mi pomáhala Táňa, podařilo se jí vybojovat zvýšení mzdy, zůstala. Sýry proběhly v pohodě, ale odpoledne jsem se zamotala u jedné zakázky, bylo už hodně hodin a mikračka čekala na vzorky, já nebyla schopná stáhnout objednávky z programu, furt mi tam naskakovaly nějaký starý. Rolovala jsem myší nahoru a dolů, čuměla na čísla objednávek, až se mi udělalo špatně a málem jsem si nazvracela do klávesnice. Naďa mi pomohla s jednou objednávkou, sama měla práce nad hlavu, ale já nebyla schopná pochopit, kde dělám chybu. Když se mi začal lámat hlas pláčem, suše poznamenala, že jsem se už zbláznila a poslala mě s hrnky do kuchyňky, ať nám udělám čaj a dotáhla zakázku za mě. Naděnku mi seslalo nebe za Janu, která tady vydržela jen rok.

Výlet do České Třebové

V sobotu jsem v práci, ano, chodím občas i v sobotu, chválila Marcy z mikračky, jaká je frajerka, že sama letěla do Ameriky. Večer jsem si na ni vzpomněla, když jsem nebyla schopná na první dobrou koupit na netu jízdenku do České Třebové. Vendy jsem poslala asi milión otázek přes WhatsApp. Nakonec jsem si fanfarónsky koupila místenku do první třídy vlaku, který vyjížděl z Prahy. Za tu dražší cenu jsem dostala půllitr neperlivé vody a nějaká potetovaná bába mi v půl jedenácté dopoledne nabízela panáka vodky. To už za prachy.

V Třebové na peróně na mě čekala hodná VendyW, zná mě a ví, že zabloudím všude. S mužem mě odvezli k sobě domů do Rybníku, kde žádný rybník není, a protože jsem mazaně přijela v poledne, dali mi oběd. Po grilovaném steaku jsme zase jeli zpět do Třebové, kde byla vernisáž její výstavy fotek v restauraci Eva. Musím se pochlubit, že jsem celou tu dobu k zahájení Vendy podporovala, teda hlavně slovem. Myslím, že se fakt dobře hecla, když do toho šla. Jedna fotka je z naší procházky Prahou. Je skvělý mít vystavené fotky. Kdo to má? Osobně znám jenom ji a Petra, který také na zahájení přijel. Moc bych jí přála, aby výstava měla úspěch a nějaké fotky i prodala.

Nikoho nepřekvapí, že Vendy má nádhernou zahradu, známe ji z fotek na blogu, v reálu je vážně obrovská. Teď mě mrzí, že jsem neudělala nějaké fotky, a nejen zahrady, ale i dvou mainských kocourů, dandíka a pošahaného jezevčíka, který mě okamžitě adoptoval, nehnul se ode mě, musela jsem ho neustále hladit a on mi za to olizoval kotníky nebo zápěstí. V půl desátý večer jsem byla celá ulepená s počínajícím revmatismem. Jezevčík byl násilně odtržen a zahozen do vedlejší místnosti.

Mám slabost pro pampelišky

Z poslaných se mojí sestře nejvíc líbila hlava panenky, ideální na plakát detektivky, poznamenala vtipně

7. narozeniny

Můj blog oslavil sedmé narozeniny. A protože jsem začala psát, abych se vyrovnala s padesátými narozeninami, je zřejmé, že jsem spíš Šedesátka než Padesátka, jak mi sem škodolibě psala Jaruna, ale název blogu rozhodně měnit nebudu. Nejsem moc ambiciózní, nemůžu tedy napsat, jestli jsem čekala, že vydržím psát tak dlouho. Ve srovnání s mými oblíbenými blogery jsem skoro začátečnice. První blog, který jsem celý přečetla, byla Niternice, hned po ní mě nadchla Sweetsymphony, dnes Inspirováno životem, s Kačkou jsem se i neplánovaně potkala. Na Blogu.cz bylo nepřeberné množství zajímavých blogů, pořád po něm pláču. Po jeho skončení jsem pocítila velký odliv čtenářů. A nejen čtenářů, i některé mé oblíbené blogerky to zabalily, je jich už tolik, že nebudu vypisovat.

Vždycky jsem obdivovala lidi, co si píšou deník, tu jejich vytrvalost a disciplínu. Ty bohužel nemám, ale dělat nepravidelné zápisy na blog mě baví. Když si je občas zpětně čtu, sama se nestačím divit. Mám velmi krátkou krátkodobou paměť. Sedm let mého života. Dokopala jsem Druhorozeného k maturitě, Prvorozený se oženil, paní B mě na hned vyhodila z práce, párkrát jsem skočila v nemocnici, milovala jsem se se třemi muži, Glosátora nebudu počítat, tam jsme zůstali na půli cesty, konečně bydlím sama. Našla jsem si kámošku na výlety, VendyW je jediná blogerka, se kterou se pravidelně vídám. V padesáti letech má člověk už svůj kruh přátel a nové přibírá výjimečně. Kulturní úroveň mi pozvedl Čerf, ráda chodím na jeho výstavy. Návštěvnost se drží na slušné úrovni, občas krásný výkyv směrem nahoru, to když se o mně zmíní Soňa Malinová na svém blogu. Ta holka má jméno jak z červené knihovny a díky ní mám pár nových čtenářek, které přelouskaly zpětně celý blog. Neuvěřitelné.

Moje milé čtenářky, moji milí čtenáři,

čtěte mě a pište mi komentáře. Ani nevíte, jak moc mi to dělá dobře. Moc. Mám vás ráda, a s vámi a psaním je ten život vážně hezčí!

Dárek od Prvorozeného, přivezl mi ho do práce

Návštěva lékaře

Návštěva lékaře vyrobí jen další a další návštěvy lékařů. Pobolívalo mě levé ucho, jenom trochu, ale občas jím projela ostrá bolest. Zaléhaly obě, taky proto jsem trpěla naposledy v divadle. Myslela jsem, že to mám z plavání. Pan doktor na ORL řekl: pozánětlivý stav. A dal mi kapky do nosu. Protože se nic nezlepšilo, šla jsem na ORL znovu, ale prý mám být trpělivá, ono to přestane, nebo taky ne. 

Při pravidelné prohlídce na gynekologii mi pan doktor našel něco v děloze, a mimino to rozhodně není. Buď se to ztratí, nebo taky ne. Mám jít na kontrolu za šest neděl. A dostala jsem žádanku na mamograf. Nejbližší termín na Karláku i na Bulovce byl 22. prosinec. Moje návaly nikoho nezajímají.

Účastná byla jen moje milá plicařka. Empaticky vyslechla moje stížnosti na ostatní lékaře, na práci a soukromý život. Podotkla, že na psychiatrii můžu jít i bez doporučení, a poslala mě na FeNO vyšetření a CT hrudníku.

O smutku

Když byl Druhorozený doma sám, když ještě jeho doma bylo u mě, nezavíral dveře při sezení na toaletě. Proč, jsem nikdy nepochopila. Já je zavírám vždycky, před útokem malých synů jsem se i zamykala. Na toaletě trávím co nejméně času, nikdy si tady nečtu, i kdyby se nakrásně můj pobyt protáhl na celé dopoledne. Připadá mi nehygienické brát si sem knihy či časopisy.

Druhorozený spokojeně trůní a vybírá si jídlo z naší oblíbené čínské restaurace, Bong se přišel podívat, co tam sakra tak dlouho dělá a samozřejmě chtěl i podrbat.

Někde jsem četla radu psychologa, že pokud se s rozchodem nevyrovnáte do roka, měli byste vyhledat odbornou radu. V lednu to byl rok, co Prvorozený s Vendulkou museli Bonga nechat uspat. Je mi po něm pořád smutno. A když na něj vzpomínám, chce se mi brečet. Je to ještě normální? Měla bych někam zajít?

Matky & synové

V sobotu ráno v devět hodin volala Soňa z Teplic nad Metují, že se chystá do Prahy. Jsem ostuda, ještě jsem se slastně povalovala v posteli. V poslední době moje nejoblíbenější činnost. Hned po jídle. Občasný sex nestojí za zmínku. Měla jsem fakt radost, protože jsme se dlouho neviděly. Dopoledne přišel Prvorozený smontovat druhý rošt nové postele. 

Postupně si v bývalém dětském pokoji zařizuji ložnici, nejdřív jsem půl roku čekala, až mi správní firma vymění rozbité okno, které se vyrábí na zakázku, pak přišli malíři, pak jsem si koupila postel v Ikea a pak jsem střídavě prosila kluky, aby mi ji přišli smontovat. Matka dvou synů! Něco asi dělám špatně, sousedka má dvě dcery a když něco potřebuje, přifrčí některý zeťák. 

Měsíc se tu válelo pět velkých krabic, než došel Patočka. Už pochopil, že je pro mě zajímavý jen, když přijde s vercajkem. Složil postel a jeden rošt, pak ho opustily síly. Není divu, rošt se skládal po jednotlivých prkýnkách. Střídavě jsem prosila syny, aby přišli smontovat druhý rošt. Od obou jsem si vyslechla opovržlivé poznámky na Patočkovu výdrž.

Teď tedy Prvorozený v nevěřícím údivu kroutí hlavou nad ikeáckým plánkem a složeným roštem. Jak mohly Patočkovi zbejt dva zámky? No jo, inženýr! Synek opravil první rošt, složil druhý. Když chce, tak je i šikovný. A protože od druhé třídy kamarádí se Soniným Lukášem, věděl, že jeho máma přijede na víkend. A Lukáše napadlo vzít nás, matky, do mexické Barabizny na Zbraslavi, kde spolu byli kdysi s přítelkyněmi, dnes už bývalými. Akce Matky & synové. 

Synci nás do restaurace dovezli auty, prvotřídní servis. Setkání bylo opravdu bouřlivé, až se ostatní hosté ohlíželi. Smažené jalapeňos s čedarem, Nachos con Queso, biftek, Vepřové Chivay. Samý mexický dobroty, jen to pivo jsme měli české. Soňa poznamenala, že jediná výhoda stáří jsou dospělé děti, které tě občas někam vyvedou. Na závěr jsme si ještě poručily panáka Legendaria, který mě naučila pít Adélka z práce. Chutná úplně stejně dobře jako Božkov, ve kterém jsem měla namočené rozinky do štrůdlu.

Blázinec nanečisto

Stalo se to nejhorší, co mě v práci může potkat, recepční Kačka zůstala doma s nemocnou holčičkou. Jsem její zástup a málem jsem se zhroutila hned první den. Na recepci neustále někdo zvoní, většinou řidiči, co přivezli nějaký materiál do laboratoří nebo zákazníci. Běžím otevřít dveře, abych zjistila, kdo přijel a pak běžím zase zpátky, abych z dalších dveří vyjela ven s vozejkem. Samozřejmě prší. Řidič nasází na vozejk deset velkých krabic, a je hodný, vytlačí ho zpátky dovnitř. Dodáky orazítkuju, zapíšu do knihy, okopíruju a i s vozejkem předám laboratoři. Mají velkou radost. 

Zvoní pán na servis přístrojů. Snažím se soustředit na svoji práci, ale jak jsem pod tlakem, dělám chyby a pak je pracně opravuju. Píšou mi ze subdodavatelské laboratoře z Německa, že jsem jim neposlala med. Mají objednávku bez vzorku. Med mám v záloze, musím kousek odlít do vzorkovnice, nalepit štítek, znovu vytisknout objednávku. Hrozný zdržení. Zvoní telefon, zákazník chce dříve výsledky obsahu vápníku. Řeknu mu, že na chemii se se vším dlouho crcají, ale že se zeptám a napíšu. Zvoní kurýr s léky pro vedoucího laboratoří. Dostal dvě koruny dýško.

 

Konečně přijede náš řidič a vyloží moje vzorky jednoho řetězce. Asi sedm banánových krabic plných různých potravin a drogerie. Zase někdo zvoní. Zákazník přinesl lísku brambor a objednávkový protokol, kde bylo napsáno jen BRAMBORY HORNÍ POLE. Kolonky, kde se vyplňují požadované analýzy samozřejmě prázdné. Prý je jen posel, bránil se, když se mi moje nasranost promítla do obličeje. Znovu někdo zvoní. Tentokrát zákazník se vzorky a vzorně vyplněným protokolem. Bramboráři jsem řekla, že zavolám do družstva a vyřeším. Paní, která ví, tam nebyla. Paní, se kterou jsem mluvila, chtěla vědět, jak vypadal posel. Jenže jak se mi tam sešli ti chlapci dva, zapomněla jsem, který byl který.

Zvoní paní z České pošty s doporučeným dopisem pro jednatele. Odnáším do prvního patra. Celý dopoledne se snažím poslat zákaznici výsledkový protokol v angličtině, původně ho chtěla jen v češtině. Pořád v programu zapomínám někde něco přidat, zavřít, otevřít nebo přiložit. Protokol se mi pořád ukazuje bez vyhodnocení. Můj mozek se schoulil v rohu lebky a odmítá spolupracovat. Chce se mi brečet. Zvoní pán, který přišel za vedoucím laboratoří.

Napsala jsem mail na chemii, kdy bude vápník. Šla jsem si fotit a štítkovat svůj řetězec. Každý vzorek se musí zadokumentovat s patřičným čárovým kódem. Kuřata, jogurty, sýry, šunky, prací gely, mýdla. Zvedám těžký bedny. Pak jdu zaregistrované vzorky rozdělit do laboratoří. V chlaďáku jsou 3 stupně. Musím zabalit ty, co jedou do světa, a protože mám i mražené, balím se suchým ledem. Nesnáším suchý led. Soustředím se, aby mi zase něco nechybělo. Objednám DHL a mám nervy, že přijede, než stihnu všechno zabalit. Přijel před posledním balíkem. V tom fofru jsem zapomněla přibalit objednávku. Příjemná změna, vzorky bez objednávky. 

Volá vrchní bramborář, je dotčený, prý poslal protokol vyplněný. Odpovídám, že brambory poznám úplně spolehlivě a víc tam nebylo. Upřesní tedy analýzy pesticidů, já zapíšu do objednávky a jemu pošlu mail, aby dohodnuté ještě potvrdil. V programu stornuju vzorky z řetězce, které nepřišly. Zvoní telefon. Pán z vrátnice se ptá jestli u nás pracuje Matleó Matlejev, nebo tak nějak. Nepracuje. 

Když odcházím domů, mám pocit, že jsem slezla z řetízkového kolotoče. Večer mě jeden hezký muž pozval na rande. Pračka mě nepustila ven. Když pere, stojím u ní a utírám vodu, kterou naprosto nepředvídatelně vypouští nějakým tajným otvorem.