Plavu..!

Začala jsem chodit plavat do bazénu v Hloubětíně. Prvorozený se mi směje, že jsem si vybrala bezva chvíli - zimu a energetickou krizi. Plavání si vymyslela moje oblíbená kolegyně Romana, já se jen přifařila. Od té doby, co odešla Jana, nemám v kanclu spřízněnou duši, proto oplenduju vedle u Romči. 

Koupila jsem si plavky v celku, ty jsem naposledy měla někdy v první třídě, pamatuju si, že byly modré s ošklivou kovovou ozdobou. Posledních padesát let nosím bikiny. Plavky v celku umí překvapit. Prsa mám měkký, plavky je dokonale splácly. Hrudník dospívajícího chlapce. Ovšem břicho mám asi tvrdý, protože to nesplácly vůbec. Naopak, láskyplně ho objímají. A nevěřte, že černá zeštíhluje. 

V Hloubětíně je slaná voda, to je fajn, ale já nejsem žádná plavkyně. Plavu opatrně, z vody v uších mám strach. I při mytí vlasů doma nad vanou, jakmile se mi dostane do uší, mám pocit, že se topím. Natož v bazénu, ale zatím dobrý. Vlezu do vody a plavu a plavu. S nikým se nebavím. Bazén přeplavu minimálně dvacetkrát, abych se dostala na půl kilometru. Romča plave jako kosatka, s tou se poměřovat nemůžu, ta má jednou tolik. Odplavu si svoje a při vylézaní schůdků se mi ruce klepou, že málem spadnu zpátky do vody.

Občas se připojí Romčina bývalá kolegyně Jana. Cestou zpátky se zastavíme na plzeň na Staré hospodě, musíme doplnit minerály po sportovním výkonu. Jenže já před plaváním nejím a po třech malých pivem ji mám jak z praku. Posledně jsem omylem vlítla na pánské toalety, a ten chlapík u mušle se tak lekl, že načůral vedle. 

Zase mám doma tašku s plaváním

Ošklivec, Činoherní klub (2022)

Asi bych měla přestat hodnotit představení podle délky a přívětivosti divadelní kavárny. Hodina a půl bez přestávky je pro mojí bederní páteř v současné době evidentně moc. Kavárna za jedna. Lístky vybírala Zuzana, ona má i ve své nové práci dost času na brouzdání po netu, já jsem ráda, když se stihnu vyčůrat. Na Vojtu Kotka jsem byla moc zvědavá, a asi maličko zklamání, zdálo se mi, že má na jeviště slabý hlas, a že je Činoherák malý. Nebo možná už hůř slyším, nebylo by divu, celý den jsem v hrozným randálu. Ale ostatním hercům jsem rozuměla vynikajícně. Myslím Martu Dancingerovou, Martina Fingera a Václava Šandu, kterého jsem vůbec neznala.

Divadlo na webkách píše, že jde o satirickou komedii. Pro mě spíš bláznivá černá komedie. Zápletka v podstatě jednoduchá, hlavní hrdina zjistí, že je ošklivec až ve chvíli, kdy na kongres odjíždí prezentovat jeho vynález podřadný asistent. Ošklivec by špatně reprezentoval a vynález neprodal. I žena se mu přizná, že neplánovala život s takovým šeredou, ale prý ho má ráda jako člověka. Plastická operace je jasná volba. Po ní je krásný a okamžitě úspěšný, jenže doktor ten jeho úžasný obličej začal vyrábět ve velkým a rázem všichni okolo vypadají stejně. Ztráta identity a těžká krize. V téhle chvíli jsem se trochu ztratila.

 

Líbilo se mi, že Vojta neměl žádnou masku, jako ošklivec byl uťápnutý, s krásou a obdivem žen mu velmi narostlo sebevědomí. Změna se ovšem nejvíc projevila v chování jeho okolí, od přezíravosti k obdivu. Velmi vtipný byl moment, kdy si odvedl jednu divačku na jeviště. Já bych nešla ani náhodou. Naprosto skvělý byl Martin Finger v dvojroli šéfa a plastického chirurga. Marta Dancingerová je křehká kráska a působí hrozně mile, po představení se mihla kolem nás, je neuvěřitelně štíhlá.

Zdroj: Činoherní klub

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti.