pondělí 27. února 2023

Oběť stalkingu

Loni v srpnu jsem barvitě popsala poslední setkání s panem Úžasným. Článek měl mimořádný ohlas. Dole v komentářích jsem si postěžovala, že se pan Úžasný opět vrátil k Jaruně a mně zavolal, abych ho už nekontaktovala a hodnou Jarušku, jeho manželku, si nebrala do pusy. Číslo jsem si znovu blokla. Zůstala pravidelná mailová korespondence, protože Jaruna psala jeho jménem maily plné urážek. A já jsem zvyklá na každý mail poctivě odpovědět.

V jeden nedělní večer volalo soukromé číslo. Jako matka dvou synů, v předtuše katastrof, zvedám všechna čísla. Pan Úžasný, evidentně za podpory Jaruny, mi řekl, že jsem kráva zasraná a že mám Jarušce přestat psát. To bylo na podzim, psát přestala.12. ledna našla Jaruna můj blog. Konečně si přečetla, jak to bylo doopravdy, včetně toho lístku ze schránky. Někdo asi dostal do držky. Pod spoustu článků mi vložila tento komentář:

Milá Pade/Šede Mišulko.
Je to tady samý blábol...
V každém případě koukej všechen ten tvůj blábol o mě či mé manželce smazat.
Smazat.
Okamžitě a zcela.
Okamžitě smaž vše co jsi tady nablábolila o mě a o mé choti.
A neváhej s tímto úkonem.
Protože další fáze je face to face.
Pan Úžasný


Nestačila jsem je mazat. Problém byl v tom, že spamovala i maily mých čtenářek, které měly zadaný odběr komentářů. Psala jsem o radu ostatním blogerkám, Majka mi poradila, ať si nastavím moderování komentářů. Každý komentář před zveřejněním musím schválit, i svoji odpověď. Uvědomila jsem si, co všechno jsem na blogu o sobě prozradila, jak jsem lehce dohledatelná. Nadarmo se neříká, že strach má velké oči. 

První noc jsem měla děsivý sny, jak se mi někdo dobývá do bytu. Ráno při odchodu do práce jsem se obezřetně rozhlížela na všechny strany. Radovala jsem se, když jsem rovnou z práce jela k mámě nebo do divadla, jak jsem je vypekla a domů se vrátila pozdě. Když zazvonila sousedka, měla jsem málem infarkt. Úplně paranoidní. Nejblíž k smrti jsem měla, když jsem si ve skleněné konvici ohřívala zbytek čaje. Něco jsem si sepisovala a na čaj zapomněla. Najednou strašlivá rána. Jaruna vypadla z digestoře, bylo první co mě napadlo. Ne, jen konvice se rozlítla na sto kusů.

Děti i kamarádky mi radí, ať zajdu na policii. To se mu úplně nechce. V létě jsem na polici odevzdala nalezený mobil s doklady, a ten chlapec v uniformě nevypadal nadšeně, že má pomáhat. Jaruna se nevzdává, i když se žádný její komentář na blogu už neobjevil. Já jsem smázla jedno písmenko jako projev dobré vůle, první písmenko jejího příjmení, protože samozřejmě vím, jak se jmenuje a kde bydlí. Pořád ty její aktivity nechápu. Kvůli chlapovi, který mě vždycky nechal? 

úterý 14. února 2023

Po čtyřech letech

Po čtyřech letech jsem se viděla se ségrou. Konečně. Nejdřív byl covid, pak se zbláznila sopka. Ještě jednou děkuji všem svým čtenářů, čtenářkám a Vyšehradským matkám za finanční pomoc, protože tyhle peníze byly v prvních měsících po erupci jediný, který měli. Teď ta naše malá bezdomovkyně byla čtrnáct dní v Praze. 

Čtrnáct dní v únoru, kdy byla děsná zima a dalo se chodit akorát tak do hospody, což vzhledem k tomu, že na La Palmě plzeň nečepují, ségře nijak nevadilo. Lidl tam jeden čas plechovkovou plzeň prodával, ale pak zase přestal. A tak jsme byly v Lokále v Dlouhý, v Pivnici v Obecním domě, U Sedlerů, Na Pekařce, v Kolkovně na Budějovický, Na staré hospodě v Hloubětíně, v Bramborách. Výjimkou byla Kozlovna v Lidický a jedenáctka kozel, vůbec nebyl marný. 

Vymyslela jsem jedinou kultůru, výstavu "Hardtmuth: od uhlu k tužkařskému impériu" v Národním technickém muzeu. Trefila jsem se, protože ségra od dětství pastelky miluje. Výstava byla zajímavá, ale hodně psanýho textu, až se nám ty jeho děti, vnoučata a pravnoučata pletly. Pamatuju si jen, že tuhu vlastnoručně míchala Matilda. 

Prvorozený svoji milovanou tetu vzal na venčení do Krčáku, do botanický zahrady v Tróji, do vinotéky a do Dock House na steak. Druhorozený ji nevzal nikam. Máma ji vzala s sebou na veterinu, kde potřebovala svý šílený kočce nechat ostříhat drápky a vzít krev. Nepovedlo se ani jedno. Nechápu, že někdo může mít doma divokou kočku. Třeba naše matka. Daly jí něco na uklidnění, ale asi špatný načasování, Špulka byla vláčná až po návratu domů. Spadla z topení. Ovšem na veterině byla absolutně nezvladatelná. Ségra plný ruce kočky, máma na zhroucení a veterinářka nasraná. Nakonec mámě řekla, ať se modlí, aby byla kočka zdravá, že ji nikdo neošetří. Minule Špulka mámě prokousla prst přes tlustou koženou rukavici, máma byla na ošetření na chirurgii.

Mě ségra vzala na opékání buřtů na Vyšehrad, to byla velmi povedená akce. Před občerstvením U Vratislava mají kovový koš s hořícím dřevem a vidlice, uvnitř prodávají buřty a klobásy. Ten den sice byla hrozná zima, ale u ohně nádhera. Všem můžu tuhle kratochvíli doporučit. Vyšehrad je překrásný místo. Byly jsme se podívat i na hřbitově, postály u hrobu Hanky Zagorové.

Ani se mi nechce psát, jak moc rychle ty dva týdny utekly a jak smutný bylo loučení. 

Ségra jí říká Poltergeist

Všechno je, jak má být