pondělí 31. prosince 2018

Můj rok 2018

  • První kabelka z Pařížský ulice
  • Druhorozenému bylo osmnáct
  • Mně bylo padesát dva
  • Operace tříselné kýly
  • Nádherný cvičící týden na Rhodosu
  • Prvorozený se nastěhoval znovu do Letňan
  • Stala jsem se nedělní výběrčí Téma týdne
  • Zánět rohovky, týden ve špitále, 6 týdnů doma
  • Cvičící víkend v Srbech se stává tradicí
  • Viděla jsem se postupně s VendyW, Čerfem a Beallarou
  • Druhorozený udělal reparát z práva
  • Prvorozenému bylo třicet, bydlí s Vendulkou, Milou a Bongem
  • Byla jsem šestkrát v divadle
  • Měla jsem dva články na titulce (za rebelie zřejmě poslední)
  • Z objektivních důvodů žiju opět v celibátu
  • Celkově tenhle rok stál za hovno
  • Na rok 2019 mám jediný plán, zbavit se legálně Druhorozeného

pátek 21. prosince 2018

Western Union, dobrý den

Služba Western Union je zasílání peněz v hotovosti. Transakce trvá pouze několik minut a peníze si můžete vyzvednout na druhém konci světa. U nás je nejdostupnější na pobočkách České pošty.

Po mém přestěhování na call centrum netrvalo Filipovi dlouho, než ho napadlo, že když už na tom CC sedím, mohla bych rovnou vypomáhat na zákaznické lince. To bylo loni v létě, málem jsem se zhroutila. Každou křivdu si sem zapisuju, stačilo zalistovat a hned se mi vrátilo, jak bylo pro mě těžký radit s programem, který jsem stěží chápala. Když jsem to konečně zvládla, tak tradáá popojedem. Na jaře se spustil nový program pro tisíc poboček České pošty. Z každé pošty byla na školení jedna pracovnice, každá pošta dostala tištěný velmi podobný manuál s obrázky, Veronika se s ním hodně nacrcala. Pošty naskakovaly postupně, strávila jsem tři týdny přilepená k telefonu. A nejen já, všichni, i Filip přiložil ucho k dílu. Největší problém pro pošty byl, vůbec se do programu přihlásit. Máte u ruky manuál? Ne, já jsem na školení nebyla. Manuál? Kolegyně ho má doma. Very faine.

Pošty už fungují skvěle, teď nejvíc řešíme problémy s klienty, kteří naletěli podvodníkům a urputně se hádají že ne. Všechna zasílání peněz do afrických zemí, pokud zasílá občan ČR, jsou podvody. Není žádný pejsek v Kamerunu, půjčka z Beninu, charita v Nigerii nebo americký voják na misi v Ghaně, kterému ukradli peníze a mobil a je odkázaný pouze na pomoc dobré ženy z Čech. Už i na webkách americké armády je varování před těmito podvody. Denně tu žasnu nad tím, jak jsou lidé totálně bez mozku. Paní žádá o půjčku ve francouzské bance a poplatky za zprostředkování posílá frajerovi do Afriky. Víte, že Benin je chudá země v Africe? Ne. Údajná smlouva o půjčce je přeložená do češtiny přes google, razítko z brambory nebo stažené z nějakého jiného dokumentu.

Nadrženému chlapovi se úplně odkrví mozek a naposílá nějaké krasavici ze seznamky do Ruska 360 tisíc na cestovní výlohy. Kam proboha cestuje? Na Mars? Raketou na Mars zpívám si škodolibě a vyptávám se ho. Musím. Zuzana říká, že jí to připadá velmi ponižující, tahat z klientů proč a komu ty peníze posílají, ale my máme ze zákona povinnost podezřelé transfery nepouštět. Paní Horáčková, proč neposíláte ty peníze na charitu do Senegalu přes bankovní účet? Posílám je stejně jako Enrique Iglesias. Bohužel podvodníci se velmi často zaštiťují známými osobnostmi. Já si s Enriquem píšu! Tak to jo, v tom případě už nemám žádné otázky. Verčo, prosím tě, zablokuj ji. Další dáma prodává nějaký sedačky do Kalifornie, peníze pošle chlápkovi do Turecka. Vy něco prodáváte, a místo abyste dostala za své zboží peníze, posíláte je do Turecka. Rozumím tomu dobře? Nepřipadá vám to divné?

Je to sice maličko neprofesionální, ale nad zaslanými dokumenty se neskutečně bavíme. Pán posílá peníze svému údajnému známému na operaci žaludku do Ghany, nám předloží lékařskou zprávu z ortopedie s razítkem nemocnice z Kuala Lumpur. Falešná víza, smlouvy i doklady totožnosti. Moje nejoblíbenější je Miss Jogurt. Teda já nevím, jestli je to nějaká miss, ale takovou fotku jsem na dokladu v životě neviděla.



neděle 9. prosince 2018

Pořád to nechápu

Kristina vymyslela, že spolu půjdeme v neděli na snídani, zase taková akce "holky s holkama", a protože třetí do party byla její malá Evička (5,5 roku), výběr kavárny se řídil hlavně jejím vkusem. Café Chloé. Den předem jsem si vygůglila, kam vlastně jedu. A byla jsem upřímně zděšená, Kristina říkala něco o květinové stěně, která Efku nadchla, ale to co jsem viděla, předčilo všechna moje očekávání. Já vím, jsem stará a konzervativní, obliba selfie mě naprosto minula, ale fotit si kabelky v kavárně? Heč, podívejte se, kde byla moje kabelka.



Přijela jsem se značným náskokem, asi 12 minut před otevírací dobou a protože byly otevřené dveře, vnikla jsem dovnitř. Říkala jsem si, že třeba o adventu otevírají dříve. Neotvírají, aby byli tak hodní, že mě nevyhodili. Zabrala jsem tedy okamžitě jeden ze dvou stolků u stěny. Kavárna je titěrná, věšák nikde a kabát na těch kytkách nedržel. Moje holky měly trochu zpoždění, mezitím se nahrnulo dost lidí. Nechci být vošklivá, ale dávno nepamatuju tak neschopnou obsluhu. Holčiny byly milé, ale totálně mimo, kafe nosily obouruč. To i já ho do zasedačky nesu sebevědoměji a zvládnu i dva hrnky. Hlavně nosily všechno zvlášť a se značnými pauzami. Muffin. Káva. Ovesná kaše. Prosseco. Jahodová limonáda. Latté. Druhé prosseco a wrap jsme musely připomenout. Kaše byla vynikající. Na bubliny každá sklenička jiná.

Jakmile se uvolnil druhý stolek u květin, dospělé ženské! se okamžitě přemístily. I naše skupinka byla sledována ostřížím zrakem a než jsme se oblékly, dáma připravená vystartovat hrabala nohou pár minut naprázdno. A nakonec jsme neodolaly a též pořídily fotku. Takovou trochu jinou.


Aby vás to nepletlo, zajíček je Efčina kabelka
Zdroj: Kristiny mobil

pátek 7. prosince 2018

Konec výchovy puberťáka (vlastního)

Výchovu jsem ukončila po osmnácti letech, deseti měsících a dvanáci dnech, a ne z důvodu šťastného dovršení, ale prostě mi došly síly. Teď se jen snažím soužití se synem přežít bez Neurolu nebo vůbec přežít. Tím myslím, jak se mě snažil při posledním nákupu v našem OC strčit nenápadně pod projíždějící mašinku. Naštěstí byla už tak blízko, že jsem ji viděla i já. Také se ho snažím zbavit. Nápadně. Zkoušela jsem ho přeposlat několika zdejším blogerkám, seřazeno abecedně: AngryMagdě, Atheiře, která mi mile napsala, že jsem se posrala a Bobouš. Karol Dee zkoušel sám. Kačenku jsem vynechala, na mě je moc divoká.

Možná intuitivně vycítily nebo si přečetly v mých článcích, že jsem z Druhorozeného vychovala hotelového hosta. Hosta, který spoléhá na to, že hotelová služba z jeho pokoje odnese špinavé prádlo a nádobí, že hotelový údržbář opraví rozbitou sprchu. Jako ta sprcha mě vážně naštvala. Byla načatá dobře půl roku, to tu ještě bydlel i Prvorozený, taky hotelový host. Když hadice od sprchy definitivně praskla, Druhorozený se ani neobtěžovat mi to říct. V Hornbachu jsem zaměstnala půl tuctu prodavačů, protože jsem ještě potřebovala nějaký nástroj, kterým by se odšroubovala ta stará hadice. Vybrali mi sikovky. Když synek viděl, jak napumpovaná jsem přilítla domů, hadici bez keců vyměnil.

Výchovu jsem ukončila v den třicátých narozenin Prvorozeného. Po třiceti pracných, ale poctivých letech dělání matky je ze mě spolubydlící.



pátek 30. listopadu 2018

Taková hodná holka

Kdysi dávno měla moje máma potřebu vlastnit nemovitost. Dodneška nechápu, proč koupila polorozpadlý dům se zahradou v centru malého zaprášeného města ve východočeském kraji. Mně bylo šestnáct, já žádnou touhu opouštět Prahu samozřejmě neměla. Potkaly nás tam všechny problémy, které mohou takové amatéry potkat. Například nestandardní sousedi zleva.

Starší manželský pár, kde paní byla evidentně alkoholička, jestli i pán si už nepamatuju. Měli dospělé děti, dceru s rozštěpem patra a kluky jednovaječná dvojčata s rozštěpem rtu i patra. Bezvadný genetický kód, včetně mdlé inteligence, i když těžko posoudit, moc rozumět jim nebylo. Všechny jejich děti měly po dvou dětech. Sousedi chovali prase v chlívku hned u našeho plotu, smrad neskutečný. Na blátivém dvorku měli zvláštní paviání slepice s růžovým zadkem bez peří. No, možná to byla nějaká nemoc. Taky se jim oběsil pes, měl blbě zamotaný řetěz a skočil z boudy dolů. Předem plánované sebevraždě bych i věřila.

Dcera Lída byla rozvedená, manžel ji opustil, měla Lidušku a Jarouška, děti zhruba ve školkovém věku, stejné placaté obličejíky s modrýma očima. Pracovala v místní fabrice jako pomocná dělnice a bydlela v domě s rodiči. Byla to taková zanedbaná smutná ženská, zpětně si uvědomuju, že byla vlastně dost mladá. Její vypitá matka ji pořád chválila: Liduna je taková hodná holka, stará se o děti, do práce chodí a na chlapa se ani nepodívá. Proč na ni v poslední době tak často vzpomínám? Já jsem taky taková Liduna.

sobota 24. listopadu 2018

Večírek

Nastal můj nejdůležitější pracovní den letošního roku, oslava dvacátého výročí zahájení činnosti naší firmy, tak jsem chtěla pěkně vypadat. Mám trochu rozježené obočí, ne nijak silné, ale neposedné chloupky několikrát denně rovnám. Abych byla dokonalá, koupila jsem si průhledný gel na jeho úpravu. Ráno doma v koupelně to vypadalo dobře, až pozdě odpoledne jsem si při letmém pohledu do zrcadla všimla, že na levém obočí mám něco, co vypadá jako zaschlé sperma.

Večírek pro obchodní partnery v salonku velkého pražského hotelu. Pronajali jsme si i moderátorku, měla sice louboutinky, ale ani za týden se nenaučila tříslovný český název naší společnosti. Naštěstí jsme s Filipem na stěnu nalepili velkou ceduli s dvacítkou a jménem, furt se na ni dívala a stejně to nakonec zvorala. Původně jsem navrhovala, aby večer odmoderovala Kristina, která každopádně ví, kde pracuje a mohli jsme v pohodě ušetřit patnáct litrů.

Někde v hotelu měli večírek též betonáři, hodně jich zabloudilo i k nám. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla pohromadě tolik hezkých chlapů, jen nerada jsem je vyháněla pryč. Toho posledního si nám tu mohla nechat, ten byl hodně dobrej, řekla smutně Hana, Kristinina máma. Nakonec se do sálu ještě vřítil malý přičmoudlý chlapík. Bojechtivě jsem mu vyrazila vstříc. Tady se žádný obejda zadarmo ládovat nebude. Ehm, to byl pán od veselého focení. Bohužel vzhledem k vyššímu věku nebyl mezi hosty o focení takový zájem, jak slibovala večírky protřelá Helga. Zmaškařit se k nepoznání a pak se fotit je pro mě stále nepochopitelná zábava. Na všech fotkách snad kromě dvou byla Kristina, i se nabízela, že by mohla jezdit jako blonďatá rekvizita. Majitel atrakce rozhodně nebyl proti.

Zato karikaturistu jsme mohli ztrhat, maloval moc hezky a rychle. Nekompromisně jsem sepsala pořadník a velmi důsledně hlídala jeho dodržování. Semetrika ve mně opět ožila. Bohužel se s postupujícím večerem kvalita obrázků horšila a ty poslední připomínaly domeček kreslený jedním tahem.

Malý zádrhel byl jen s dortovou fontánou, kterou jsem koupila. Kuchař šel najisto a na obale mi ukázal větu Tortová fontana len na vonkajšie použitie. Koho by to napadlo? No, mě teda ne. A už jsem byla v průseru. Návrh přivézt dort na terasu a dívat se skrz okno byl zamítnut. Nakonec se mě zželelo panu vrchnímu a fontánu povolil s tím, že v nejhorším případě bude dalším bodem programu příjezd hasičů. Naštěstí nebyl. Svoji pozici ve firmě jsem si udržela i nadále. Minimálně do konce tohoto roku.

neděle 11. listopadu 2018

Nejlepší víkend, Patrik Hartl, 2018

Četla jsem všechny jeho knihy, žádnou jsem si nekoupila (ani bych to neudělala), vždycky ke mně nějak došly. Pokyn vydavatele zřejmě zněl jasně, co nejvíc postav a stránek. Postavy se mi hrozně pletly, spletenec rodinných a pracovních vztahů, kde se používají jen křestní jména. Když Dáša volá mámě, napíše Hartl, že volá Markétě. Pak se v tom vyznejte. Výchozím bodem je zážitková agentura, její majitelka a zaměstnanci a docela mi trvalo, než jsem na to přišla. Vyprávění je plytké, bez humoru a napětí, přitom spousta scén by se dala více vygradovat. Na konci jsem si vůbec nepamatovala, co bylo na začátku, a to jsem knihu přečetla za 6 dnů. Pár zdejších blogerek by Hartlovi určitě natrhlo prdel.



Zdroj: Alza

úterý 6. listopadu 2018

Randím jen s holkama

Kromě podzimních depresí se poslední měsíc zmítá též vírem setkávání s kamarádkami. S těmi letitými i novými. Přijela Soňa z Teplic nad Metují, náhodně jsem v lékárně potkala po hodně letech spolužačku Evu ze střední. Je z ní hezká kozatá bába. Rozuměj, kdysi měla malý prsa a má devítiletou! vnučku. Viděla jsem se se třema vyšehradskýma matkama. Asi vážně mluvím dost sprostě, vypadaly poněkud překvapeně, když jsem spustila. Ale né tak sprostě jako Blondýna, ta mě teda trumfla. Přijela s VendyW do Prahy a hezky jsme probraly život. Mám krásné a vtipné kamarádky. Ano, i mě někdy mrzí, že nejsem na holky, stejně jako Blondýnu v jejím famózním článku o seznamování.

Taky jsem zkoušela najít si chlapa přes seznamku, tolikrát jsem si pak nad zatuchlým kafem říkala PROČ. Proč tady sedím s chlapíkem, který měl v profilu o dvacet kilo a deset let mladší fotku. Hned na mě vybalil, že je mu žena nevěrná a že jí to chce oplatit. No, se mnou rozhodně ne. Proč mu manželka místo zahejbání radši nekoupí šampon na mastný vlasy a nepošle ho k zubaři, radost by měli všichni okolo. Asi se jí už nechce. Chápu, manželství je v podstatě nudná záležitost. Tolikrát jsem si říkala, proč sedím v kavárně s nějakým blbcem, když mám tolik krásných a vtipných kamarádek.

Jen mé pevné přátelství se Zuzanou má povážlivé trhliny. Co překročila padesátku jí fakt hrabe. Neustále se pozoruje. Už nemůže nosit krátký šaty, protože se jí hrnou kolena. Cože? Ta kůže na nich je taková povislá. Ptala se na moje kolena. Jakoukoliv změnu jsem rezolutně popřela. Doma jsem samozřejmě zjistila, že mám kolena taky shrnutý. Pak řešila celulitidu na stehnech, za drahý peníze chodila na baňkování. V neděli mi zoufalá volala z Palladia, že si chtěla koupit novu podprdu a v kabince uviděla strašlivou celulitidu na pažích. Na svých. Ztrácím trpělivost, jsem hnusná. To ti, ty vole, baňkováním poslali tu celulitidu nahoru na ruce, příště řekni, ať ti ji šoupnou na záda, tam si tak nečumíš. Jako já žiju ve velmi křehký rovnováze, stačí opravdu fouknout a jsem hned v prdeli. Jestli se zase začnu zkoumat a objevím na pažích ďolíky, tak za to může jednoznačně Zuzana.

pátek 2. listopadu 2018

Deštivé dny, Divadlo ABC (2018)

Standing ovation. Nekorektní, vulgární, skvělý. Takové bylo představení hry Deštivé dny amerického autora Keitha Huffa. Denny (Richard Krajčo) a Joey (David Švehlík) jsou kamarádi od dětství a dnes jsou parťáky u chicagské policie. Zuzana překvapila sama sebe, že koupila lístek do divadla za 800,- korun. Taky si už houby pamatuje a snažila se mě přesvědčit, že to byla cena za oba lístky, v divadle pak počítala místa, aby měla představu, za kolik herci hrají.

Jak mám výhrady ke Krajčovu probabišovskému postoji, musím ale objektivně přiznat, že talent teda chlapec má. V podstatě to byl jeho další koncert, za roli získal Thálii v roce 2012. V první půlce jsem sice měla pocit, že ho špatně slyším, a litovala diváky ve vzdálenějších řadách. My měly šestou řadu a vzhledem k velkorysému prostoru mezi řadami, jsme byly celkem daleko. Chvíli bylo opravdu lépe slyšet Davida Švehlíka, jehož hlas fakt miluju (celýho ho miluju), v druhé půlce naštěstí Krajčo přidal volume.

Zlý a hodný policajt, kde ten hodný není tak úplně hodný a ten zlý je... no, i o tom by se dalo polemizovat.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.



Zdroj: Městské divadlo v Českém Krumlově

pátek 26. října 2018

Jsem protivná..!

Pořád si na ten podzim nějak nemůžu zvyknout. Já se fakt snažím, ale nejde mi to. Pořád pláču, že mi někdo ukradl léto. Jsem protivná na všechny okolo. Vzteklá, negativní a držkatá v práci na Filipa. A to je špatně, protože Filip je můj šéf a taky by mě mohl klíďo píďo vyhodit. I Honza vážně pokýval hlavou a řekl, že bych si měla vrznout, abych byla příjemnější, co prý ti mí šoustálisti. Honzíku, na hovno. Od něho ta péče sedí, protože když se jim povedlo zajistit chůvu k dětem a jeho krásná žena mu navrhla, že by volno měli nějak kreativně využít a vyrazit třeba do hodinového hotelu, ten brambora nechtěl. Po deseti letech vztahu mu vířivka, sekt a sex s vlastní manželkou není dost dobrý.

Zajišťuju večírek pro obchodní partnery k dvacetiletému založení naší firmy. Pokyn zněl jasně. Veselé fotografování. Nesnáším fotografování a fotografování dospělých lidí v barevných parukách a žertovných brýlích považuju za úplné dno zábavy. To jim sakra nestačí chlast a jídlo? V prvním momentě jsem Filipovi řekla, že po mně nemůže chtít takový intelektuální propad. No, už to mám zajištěné, i karikaturista přijde. Věkový průměr hostů je zhruba sedmdesát let a to počítám i Kristinu a ročního Honzíka. To bude vážně skvělé jupí.

Na akci máme pronajatý krásný salonek ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Musím se dostatečně reprezentativně obléknout. Já mám moc ráda blejskavý oblečení a teď už jsou ho plný výlohy, vyhlédla jsem si jedny stříbrno černé šaty, ale nakonec jsem ušetřila, protože jsem vypadala jako stará cirkusačka. Vezmu si ty loňské červené a nové náušnice nechám pro jistotu na mikulášský večírek, ať každý vidí, že mám napečeno.



pondělí 22. října 2018

Milena má problém, Divadlo v Celetné (2018)

Autorské divadelní představení Šárky Vaculíkové. Ano, je neteř Lukáše Vaculíka, hezká hubená holčička. Viděla jsem ji ve Všechnopárty Karla Šípa, kde o představení velmi vtipně vyprávěla. Je trošku akfektovaná, ale to jsou skoro všechny hérečky, že. Milena má z nadcházející svatby lehkou paniku, snaží se zjistit, co vlastně manželský svazek muže a ženy všechno obnáší. 

Sice jsem nejdřív měla pocit, že jsme se Zuzanou špatně, že představení je pro jinou věkovou kategorii, celé divadlo se smálo, jen my dvě ne, ale pak jsme se celkem chytly. Milena se ptá mámy, kamarádek, babiček, zkrátka žen ve svém okolí na jejich vztahy. Všechny ženy ztvárňuje Šárka. Mně se nejvíc líbila babička, ta byla dokonalá. Jak už jsem taková stará a nervózní, trochu mi vadilo překřikování piána. Hra lehká a veselá, vyšumí jako bohemka a nic po ní nezůstane.

P.S. Bloudičko, tři z pěti.


Zdroj: TV Nova

pátek 19. října 2018

Výlet do Srbů

Loni touhle dobou jsem psala o víkendovém cvičení s Ivou. Chválila jsem hotel Astra a hlavně jeho zaměstnance, kteří se o nás starali jak o vlastní. V komentáři pod článkem mi napsal Mike, že jeho maminka tam pracuje jako recepční. Jak je ta naše země mrňavá, všichni jsme nějak propojení. Pro velký úspěch jsem vyrazila cvičit opět, ve volné chvilce jsem se stavila v recepci a světácky se zeptala, kdože má synka blogera. Trefa napoprý, byla tam jeho máma, dojaté jsme byly obě. Fakt hezký. A co mě ještě potěšilo? Bílé měkoučké osušky krásně vonící aviváží.

Letos nás bylo ještě víc, 40 holek, a co jsme vyváděly večer! Byly jsme úplně rozbabený, smály se všemu, vzpomínaly i na dovolenou na Rhodosu. Jak se jedno odpoledne hodně rozpršelo a my se schovaly do jediné budky na převlékání, moc nás tam bylo, ještě přišla zmoklá Jaruška, ale nechtěla do toho zapařena, jen se hrdě vyprsila, že je Miss mokrý tričko a zase odkráčela pryč. Miss v kategorii 60+, ale i mladý holky by s přehledem převálcovala. Tak tahle Jaruška mě seznámila s Jolandou. Dala tím mému životu úplně jiný rozměr. Pořád teď říkám Velký špatný. Pochlubila jsem se i Druhorozenému. Podíval se znechuceně. Seš vopožděná vo pět let. A co jako? Komu to vadí?

Byla jsem na masáži a pedikuře. Hanka paty ořezává téměř až na kost. Když jsem ji jemně upozornila, že se s nima moc nepáře, jen suše odvětila Však taky nejsou moje. Cvičila jsem přiměřeně a zaplavala si v úplně prázdném bazénu. Teda voda tam samozřejmě byla. Nádherný víkend to byl, skoro bych napsala Heč!


pondělí 15. října 2018

Tatarák

Pozvala jsem všechny na tatarák. Úplně všechny, ale Ex a babička Hela nemohli. Léty vychytaná akce. Židle dle potřeby dodá naše krásná sousedka Monika. Pro maso jezdím k řezníkovi do Dlouhé ulice, umíchat ho umím dobře a topinky pro jistotu dělají kluci. Nějak jsem ani nepředpokládala, že by Prvorozeného nová slečna tatarák nejedla. Ona by se vůbec nějaká vegetariánka nebo veganka v naší rodině nechytala. Prvorozený měl přijít dříve, Vendulka že dorazí později z práce.

Po zazvonění na domovní zvonek se raketovou rychlostí přiřítil Bong, že štěkal na celý barák snad ani nemusím psát, naštěstí bydlím v prvním patře. Dveře jsem nechala otevřené pro syna a vítala se se psem bouřlivě slovy Ty náš kočkomrde. A vítala jsem se dlouho. Najednou Druhorozený potichu říká Je vážně děsně malá. Kdo? Vendula, stojí v předsíni. Ach jo. Trapas hned na úvod, nakonec přišli najednou. První kolo topinek dělal Druhorozený, něco spálil, tak ho vystřídal Prvorozený a taky spálil. Naštěstí kupuju vždycky dvě malý šumavy. Kromě tataráku umím i skvělou svíčkovou, ale topinky mě pokaždý dostanou. Nechápu.

A jak se mi Vendula líbila? Líbila. Ale já tyhle informace sem psát nesmím, stejně jako Prvorozený už nesmí svým slečnám dávat odkaz na můj blog.

čtvrtek 11. října 2018

Ke dnu, Anna Bolavá, 2017

K její prvotině jsem měla dost výhrad. Ke dnu jsem nechtěla pustit z ruky. Sama jsem byla překvapená, jak jsem se nechala strhnout, protože jestli mi Anna v první knize připadala pošahaná, tak tady byli pošahaní úplně všichni, a mně to vůbec nevadilo. Nemůžu ani napsat, že jsem věkem laskavější, protože jsem knihy četla rychle za sebou. Já jsem pražská holka, narozená v porodnici v Londýnský ulici. Přírodu mám samozřejmě ráda, ale nejsem s ní tak spjatá, nedokážu se radovat z každého počasí, proto jsem byla okouzlená tím, jak Anna Bolavá dokáže tu svou jihočeskou krajinu popsat. S pokorou a láskou.

Pospíchá splynout s mlhou, kterou má tak ráda. Dnes ji bude mít sama pro sebe, málokdo z města půjde ven. Je sychravo a lidé se bojí. Dobře jim tak, mlha je nádherná...Její chlad pálí a vlhkost se vplétá do vlasů jako pentle hastrmanů z pohádkových knížek...V močálech houstne mlha a blíží se směrem k městu. Tiše se hýbe mezi stromy, natéká do ulic, obaluje obrubníky a zvedá se podél zdí domů a starých zahrad. Zaplní každou škvíru, pohladí každý hrbol a nateče do každého sklepního okna, které lidé zapomněli zavřít.

Tohle nikdy nedokážu napsat. Cena Magnesia Litera za prózu. Osudy obyčejných lidí z malého města se točí kolem záhadné smrti ženy místního lékaře. Lásky, nelásky, ambice, tajemství, smutek, smrt, kouzla, nedorozumění, stáří, samota. Všechno tu je.



úterý 2. října 2018

Výlet na Zalány

Tohle nebyl úplně tradiční výlet, protože nás Zuzanin muž odvezl na chalupu mého Ex na Zalány v Brdech. Já jsem chtěla na Svatováclavskou pouť a Zuzana na houby. Přesně jako loni, i ten pes byl s námi. Tentokrát bylo hub ještě méně, větší zima a s Domorodcem jsem se jenom letmo potkala, nějak nebyl ve společenské formě a na pouť nepřišel. Docela bída ve všech směrech.

První večer cestou z hospody v Nepomuku se k nám přidalo rozkošné odrostlé kotě. Bong si ho moc nevšímal, ani když pak v kuchyni ochutnávalo jeho granule. Je zvyklý na Vendulčinu kočku Milu. Na noc jsme kotě vyšoupli na zahradu, ráno čekalo u dveří a vydalo se s námi na houby do lesa. Já se moc nevyznám, ale myslím, že to byla kočička. V jednu chvíli si ji Bong pořádně očichal a nějak se mu příliš zalíbila. Houževnatě se ji snažil packou podstrčit pod sebe. Jí se to nelíbilo, já mu říkala, že je debil, že nepozná kočku. Kočka se ovšem zprznit nenechala, pokaždý vyskočila a sekla ho do čumáku. Druhorozený poprvé zalitoval, že nebyl s námi. Proč?
Protože já bych je někam zavřel a měli bysme štěťata. Kočička ale štěťátka rozhodně nechtěla a od naší houbařské výpravy se odpojila.

Dva dny jsem běhala po lese s heslem Zuzana musí mít houby a na množství, co si odvezla domů, jsem se vážně nadřela a nachodila kilometrů. Na pouť jsem dorazila poněkud vyčerpaná. Řezníkova žena si naše loňské rady vzala k srdci a domácí zákusky zdražila o sto procent, i tak cena 10 korun za kus byla lidová. Připomínám, že předloni je ta dobrá žena rozdávala zadarmo. Nestihla jsem udělat pěkné fotky, smršť nakupujících směřující od řezníkova stolu mi kazila výhled a pak už byly rozprodaný. Já nezaváhala, já měla všechno. Zákusky. Jitrnice, jelito, tlačenku světlou i tmavou s sebou. Grilovanou krkovici a k ní domácí okurky, naložená křepelčí vejce, čalamádu s cuketou a houbami. Aspoň že to žrádýlko zůstává, když láska není.



P.S. Ex chodil v chalupě v krátkých vytahaných boxerkách, vsedě mu z nich čuměly koule. Když jsem ho upozornila, otočil se k Zuzaně a uraženě řekl Jako kdyby mě nikdy neviděla nahatýho. Chudák Zuzana.

neděle 30. září 2018

Potvrzení o zrušeném létu, Jana Knitlová, 1982

Bylo mi ho skoro líto. Kdyby věděl, že milování pro mě bude jenom vedlejším produktem spalování...

Všechny ženy, které chtějí zhubnout, by si měly přečíst útlou knížečku (Helga promine) Jany Knitlové Potvrzení o zrušeném létu, protože nápad vykrmit manžela, aby si hrdinka nepřipadala vedle něj tlustá, je prostě geniální. A jestli vyšel nebo ne, to nechci prozrazovat. Na knihu jsem si vzpomněla, jak teď blbnu s kalorickými tabulkami. Je to čtení na jedno odpoledne, ráda jsem ji znovu prolistovala, i když jsem četla snad pětkrát.

Zorka je maminka dvou malých kluků, normální pracující třicetiletá holka, která se snaží, co nejvíc může. Ale někdy se prostě nezadaří. I do odtučňovacích lázní odjede, je úplně posedlá představou patnácti kil dole. Příběh neztratil nic na půvabu ani po téměř čtyřiceti letech od vydání. Samozřejmě takové milé retro, ale vtipné a čtivé. Občas nějaká soudružka, ale tak se dříve prostě oslovovalo.


Zdroj:Gramodesky shop

středa 26. září 2018

Podzimní dny


Podzimní deprese u mě nastupují už v létě, přesně se začátkem školy, i když školou povinná dávno nejsem. Pozitivní zpráva je, že Druhorozený udělal reparát z práva. Úspěch mu maximálně stoupl do hlavy a on uvažuje o studiu práv na vysoké škole. Osobně si myslím, že vůbec nemá představu, co to je VYSOKÁ ŠKOLA, a o výšku budovy se rozhodně nejedná. Po týdnu docházky do školy milostivě šel na oběd, potřeboval si pořádně prohlédnout prvačky. Kde jinde by našel pohromadě tolik dívek jako na zdrávce, že. Nová várka prý ale nic moc. Tutově kecal, protože jednu holčinu už měl doma. Užívá si odstranění vrchní postele palandy a pevného sešroubování svého lůžka. Snad to při té frekvenci návštěv nějakou chvíli vydrží a nebudu zase muset platit chlapa s vercajkem. Tentokrát opravdu myslím nářadí.

Letos jsem si koupila jenom jedny boty, podle toho taky můj botový park vypadá. Samý ojetiny. Ty mé jediné, krásné černé kozačky v lednu koupené, mi Bong z lásky podrápal. Když jsem nebyla doma, odtahal je do kouta a spokojeně na nich ležel. Ani jsem se nezlobila, mám si je uklízet do botníku, já vím. Abych rozehnala podzimní chmury, slíbila jsem si koupi nových botek. Samotné podzimní dekorace zatím nezabírají.


Snažím se být pozitivní a hledat na podzimu ty hezké věci:
  • dozrávají kaštany
  • rostou houby
  • čaj s rumem chutná daleko lépe než v létě
  • zapaluju si doma voňavé svíčky
  • je nádherně barevný
  • zkouším vařit z dýní
  • nevypiju tolik piva
  • nejsem zpocená




sobota 22. září 2018

Srovnávám

Nevím, jestli je to typická vlastnost Čechů, to věčné srovnávání se s ostatními. Ženy podléhají více a málokdy jsou samy se sebou spokojené. Naštěstí věkem sebevědomí roste, a tak nejvíc v pohodě jsou spíš ty opraný mašle, co už mindráky nemají. Několik dekád jsem se trápila malým poprsím, každé poměřování končilo fiaskem, i můj muž měl prsa větší než já. Pak jsem řešila vlasy. Odjakživa mám vlasy jemné, pár porodů a potratů jejich hustotě také neprospělo. Mohla bych pokračovat dál, ale se mi nechce.

V poslední době jsem srovnávání raději přesměrovala na chlapy. Na střídačku jsem randila s Patočkou a panem Úžasným. Když jsem byla s jedním, chtěla jsem být s tím druhým, a naopak. A srovnávala fest. Patočka je nemluvný a nudný milenec. Ovšem pánevní dno je třeba posilovat. Taky má hezký byt na Smíchově. Pan Úžasný moc pije, ale má krásný obřezaný nástroj a celkově se dost vyzná, ale ten jeho podnájem byl hrozný a daleko. Situace se otočila, když se pan Úžasný přestěhoval do příjemného bytu ve Strašnicích. Jenže já nejsem normální. Sedím ráno v tramvaji a přemýšlím, jestli je do práce cesta pohodlnější ze Strašnic nebo ze Smíchova, jestli je lepší poslouchat rádio City nebo Beat, jestli je při návratu domů lepší nakupovat na trhu na Náplavce nebo na Kubáni. Já jsem schopná počítat i kolik kdo večer zapálil svíček. Vyhrál pan Úžasný o tři.

Myslím na to, že Patočka nikdy neuvařil večeři a pan Úžasný ano, že ani jeden ráno nevstane z postele, když odcházím.
Rozhodla jsem se tuhle schízu rozseknout a nechat si jen pana Úžasného. A pak jsem byla dlouho nemocná. Mám pocit, že mi někdo ukradl léto, mám ukřivděné i sny. Nějak se všechno pokazilo. Nezbývá než každoročně zazimovat a počkat na začátek biatlonové sezóny. Kdo chce víc, nemá nic.

sobota 15. září 2018

Návštěva Bonga

Prvorozený si sice platí byt v Letňanech, ale zatím se přesunul pouze do vedlejší ulice, brzy jsme se potkali. Jdu s nákupem a vidím našeho psa běžet po chodníku. Tradičně štěká jako blázen. Co je to za blbýho uštěkanýho psa?, zavolám. Cikorka za mnou pohotově kontruje Co je to za blbou krávu? Ale to už se na mě řítí Bong s ještě větším štěkotem, skáče jako Pérák a snaží se mi čumákem vyšťouchnout mé jediné vidoucí oko. Dojemné shledání.

To se událo před pár měsíci, teď už se mi občas regulérně stýská, o psovi jsem hodně mluvila a přivolala tím hlídání na pár dnů. Proč to nefunguje ohledně chlapů? Prvorozený psa přivedl ve středu dopoledne, když jsem byla v práci, sklápěcí postel jsem samozřejmě neměla zavřenou. Hezký pelíšek si Bong v čistém povlečení udělal. Druhorozený mi škodolibě řekl, že si myslel, že zákaz válení se v mojí posteli už neplatí. Platí! A pro oba. Zato sedačka je volně přístupná. Chyběl mi ten kontakt, to hřejivý chlupatý pako na klíně nebo aspoň pevně přimknuté. Díváme se zase spolu na televizi nebo v objetí spíme.

Druhorozený se mi svěřil, že je se mnou jako s matkou celkem spokojený, že to docela de, že sou horší matky, ale pak vždycky přijde ta chvíle, ten moment, kdy ho zklamu. Trapně vtipkuju, mluvím na cizí psy, nahlas se zasměju. Šli jsme spolu pro sushi, pochválila jsem čínské majitelce účes, a protože ona špatně rozumí česky, pomáhala jsem si rukama a nemluvila ve větách. Hezký. Vlasy. Nový. Druhorozený jenom otáčel oči v sloup. Cestou zpátky zkoumal, kde bydlí Vendulka, která teď o bráchu a psa pečuje, prý ho tam jednou slyšel štěkat. Ne, nevím, jak se jmenuje příjmením. Podívej se na zvonky, jestli tam není připsaný Bong. To byla ta chvíle, ten moment, kdy jsem si to zase posrala.


V mojí posteli

pondělí 10. září 2018

Peklo kalorických tabulek

Mám svého výživového poradce. Přišel sám a ujal se mě naprosto bezplatně. Vlastně jsem ho ani nechtěla, protože moc dobře vím, co jíst a pít nemám. Vím, ale neposlouchám se. To je tak, když máte kolem sebe hyperaktivní lidi. Něco jsem plácla o tom, že bych potřebovala trochu zhubnout, kolega se hned chytil a udělal mi profil na Kalorických tabulkách. A cák jsem nešikovná a nezměnila si heslo, může mě Honza průběžně kontrolovat. Zapisuju poctivě všechno, můj poradce se chytá za hlavu. Jeho přednastavený víkendový jídelníček jsem smázla, protože v něm nezohlednil to dvoukilový kuře, co jsem si objednala z farmy.

Kalorické tabulky mi zkazily celý víkend. Myslela jsem si, jak se skvěle držím, žádná čokoláda, celkově strašně málo jídla. No, tabulky si to nemyslí, taktak se vejdu s kaloriemi, soustavně přešvihávám sacharidy a tuky, vláknina pokulhává někde daleko vzadu. Za domácí griotku k dopolední a odpolední svačině jsem byla vyplísněna. Přitom byla od Kristiny, jeho ženy.
Nepovedené sobotní ráno s čajem s medem místo cukru. V neděli jsem už takovou blbost neudělala. Honza mi taky nechtěl věřit, že můj selský kefír má 3,6% tuku. Opravdu má, poslala jsem fotku etikety.

Celou nedělní vycházku se Zuzanou jsem o mlela o tabulkách. Po třech ušlých kilometrech byla v Hodkovičkách k obědu zasloužená tří set gramová grilovaná krkovice. Zuzana si dala i panáka becherovky a velmi nekompromisně odmítla vytvoření vlastního tabulkovýho profilu. Fotku jídla jsem Honzovi operativně poslala. Evidentně špatný nápad. To maso bylo skoro přes celý talíř, a kdybych ty kalorie chtěla vychodit, musím prý rychlým tempem pochodovat až do rána. Po dalších třech kilometrech mě morálka opustila úplně a já do sebe v hospodě v Podolí hrkla dvě malý plzně.
Můj výživový poradce se mnou nemluví.


stánek U Sváry

sobota 1. září 2018

Úsměvy smutných mužů (2018), ČR

Se Zuzanou a kino Atlas, protože ve Světozoru měli poslední lístky, dopředu a každý jinam. Tady byl velmi milý barman a nabídl mi zajímavé pivo. Zpátky k filmu. Udělala jsem školáckou chybu a přečetla si všechny recenze na Čsfd a pak jsem číhala na nedostatky, o kterých se psalo. Nepříjemná klipovitost děje, která není pouze záležitostí traileru, jak jsem si původně myslela. A beatbox mi taky neseděl. Zuzaně se nelíbily vnitřní monology hlavní postavy v podání Davida Švehlíka, prý jak pokračování soudce AK.



Zdroj:Kinometropol

Film je natočený podle knihy Josefa Formánka, též se podílel na scénáři. Je to autobiografický příběh o jeho (snad) úspěšném boji s chlastem. Většina děje se odehrává v léčebně. Oproti filmům s podobným tématem je fakt realisticky zobrazeno to pitím devastující ničení těla, to byly pro mě nejsilnější scény. Deliria a zoufalý nahý Švehlík ve sprše. Formánek dokáže veškeré své konání sepsat a vydat, jestlipak on nezačal pít schválně, aby měl o čem psát? Když začal trénovat na maraton, neběhal taky jen tak, ale v reality show ČT Parta maraton. Mmch překvapilo mě kolik lidí přišlo do sálu s dvojkou vína. Já to pivo do sebe hrkla radši před začátkem.

Shodly jsme se, že po tom všeobecném nadšení z filmu, jsme čekaly tak nějak víc. Možná je to tím, že ve svém věku už máme dost načteno a zkouknuto. Např. Dnes naposled, Dobří holubi se vracejí, Ikarův pád.


Pro ty, kteří své pití zatím zvládají. Na etiketě je napsáno: Odpovědným pitím přispíváte na podporu lokálních projektů. Neodpovědným ještě více.

úterý 28. srpna 2018

Na Černém Mostě

Na Černém Mostě, sídlišti na okraji Prahy, bydlím dvacet let, stěhovala jsem do úplně novýho bytu. Za tu dobu se obyvatelé čtvrti značně proměnili. Jak říká moje matka Černý Most je opravdu černý. Sídliště chátrá, rozbitý lavičky, všude jsou odpadky, psí hovna a nákupní vozíky. Okolo stanice metra se navíc se potulují různý individua a žebráci, na lavičkách chrápou opilci. Když na návštěvu z Teplic nad Metují přijela Soňa, šla jsem jí raději naproti. Hned nás zmerčil takovej smradlavej týpek a vyrazil naším směrem. Ještě neotevřel pusu a už jsem na něj zle zasyčela Ani to nezkoušejte. Jen udělal čelem vzad. Soňa byla jak v Jiříkově vidění.

V sobotu jsem šla nakoupit. Dědek na lavičce s krabičákem v ruce se na mě otočil. Preventivně jsem se zatvářila zhnuseně, asi jako když jsem Prasátku říkala, že na tu VĚC v koupelně nebudu sahat, ať si koupí novou. Ta věc byla záchodová štětka dokonale obalená hovnem. Dědek se usmál a povídá Mladá paní vám to sluší, máte hezký botičky. No, celá jsem zjihla, ne že né. Včera zase jeden kořala vrávoravým krokem přitančil, jestli nemám ňáký drobný. Byl určitě mladší než já, fakt tohle somrování nesnáším. Moudře jsem mu poradila, že jestli potřebuje peníze, ať chodí do práce, že já i moji kluci taky chodíme. Zamyšleně pokýval hlavou. Hmm, to mě ještě nenapadlo.

neděle 19. srpna 2018

Válka s puberťákem (vlastním)

Druhorozený propadl ve třeťáku z práva, na konci srpna dělá reparát. Válku jsem vyhlásila hned na začátku prázdnin. Rozhodla jsem se pro bleskový ale čekaný úder, vyhrožuju už několik let. Bóďa, náš firemní ajťák, nejdříve přehesloval wifinu, pak mu od netu počítač odpojil úplně. Musím říct, že jsem čekala bouřlivější reakci na akci než jen nasraný obličej. V záloze jsem měla připravené i ruční zbraně. Synek v poklidu začal hrát hry, které má v počítači nainstalované nebo se dívá na filmy. Neučí se vůbec. Když mu došly akční filmy, zhlédnul Pretty Woman a Shreka.

Vlastně se žádná válka nekoná. Sedí spokojeně na sedačce vedle mě a hraje si s mobilem. Můžu se nechat přejmenovat? Můžu se jmenovat Míša?, ptá se. Chce i mé příjmení. Všichni se jmenujeme po svých otcích, na schránce máme tři jména. Můžeš. A proč? Abysme byli oba Míša. Jak mi budeš říkat? Budu ti pořád říkat Prokope, protože jsem ti tohle jméno vybrala. Uraženě odchází do svého pokoje, mé budoucí ložnice. Za chvíli mi zvoní telefon, na displeji Míša. Já jsem Míša! a žádnou jinou v mobilu nemám, sakra. Nechápavě hovor vymáčknu. Co to, do prdele, je? Straší tady nebo co? Vzápětí se přiřítí vytlemený Druhorozený. Proč mi nebereš telefon, Míšo? Ten pacholek si hrál s mým mobilem a přejmenoval se aspoň v něm. Občas propadám depresi, že se mi výchova úplně nezdařila, na druhou stranu kdyby ho vychovával Ex, tak má dodneška dudlík.

středa 15. srpna 2018

Miss Hanoi (2018), ČR

Jsem stále doma a už mi dost hrabe, proto jsem vytáhla Druhorozeného do kina. Kompromis při výběru filmu je tedy zřejmý. Velmi nerada jsem šla do našeho multikina, ale nebyla jiná volba, v rámci vycházky víc nestíhám a i synek by dál nešel. Lístky drahý, a ještě si ti parchanti drze řeknou o příplatek za lepší sedadla vzadu. To určitě. Vedle mě samozřejmě frajer s tím největším kyblíkem popcornu. Fuj. Zlatý Světozor.

Kdysi jsme spolu byli i na Raluce, prvním filmu režiséra a scénáristy Zdeňky Viktory. Nepřekvapil tedy stejný mustr, kdy se dlouho neděje nic a pak hrrr, všechno je jinak a rychlý konec. Ha Than Špetlíková jako první vietnamská policistka v ČR. Ve Varnsdorfu se stala vražda, s jejím vyšetřování přijede pomoct zkušený David Novotný. Stopy ho zavedou do místní vietnamské komunity, kde se Špetlíková stává naprosto nepostradatelnou. Ona je opravdu krásná, ovšem ve filmu ze všeho nejvíc běhá a pláče. Natáčelo se i v pražské Sapě. Záběry odtud a z autentických domovů Vietnamců jsou asi ty nejzajímavější. Trochu Kriminálka Anděl, ale na Švehlíka se líp kouká. Pan režisér si střihnul malinkou roli patologa. No, neměl by takový věci dělat.


Zdroj: ČSFD

sobota 11. srpna 2018

Do tmy, Anna Bolavá, 2015

Anna je od dětství posedlá sběrem léčivých rostlin. Sběr je pro ni to nejdůležitější v životě, stává se drogou, která ji ovládá. Anna sbírá lípu. Anna sbírá přesličku. Anna sbírá měsíček. Anna sbírá diviznu. Anna sbírá hluchavku. Anna sbírá třezalku. Anna sbírá ořešák. Anna sbírá tužebník. Anna sbírá řebříček. Jediné zpestření práce je úterní výkup usušených rostlin. Dozvíme se, že Anna byla vdaná a že je nemocná, evidentně. To je všechno. Pro mě dost málo.

Z mého pohledu možná knize uškodilo, že jsem ji četla nedlouho po Houbařce, která se mi líbila a je s knihou Anny Bolavé hodně srovnávána. Zpočátku jsem měla pocit, že čtu stejný příběh, ta podoba je fakt zarážející.

Cena Magnesia Litera za prózu.



úterý 7. srpna 2018

Co na Blog.cz chybí?

Mně chybí mé oblíbené blogerky, které byly aktivní, když jsem začala blogovat. Bavily mě moc a byly mi inspirací. Některé zdrhly jinam, Kočkomilka, Dorka, Baruška. Některé se staly matkami a píšou málo nebo skoro vůbec, Bloudička a Martinka. Líbila se mi i Aglaja Vopajšlíková, já seriál Taková normální rodinka miluju a jméno blogu mě hned zaujalo. Kam se ztratila krásná Karol, kterou se snažil sbalit Druhorozený. Některé vystřelily jako rakety a najednou je na blogu mrtvo, Gabriela. Tři deci psaní taky zabalila. Jako bonus jeden muž, Strážník obecní policie, vzdal nejen blogování, ale možná i tu práci, blog je zrušený.

Asi nejvíc mi chybí Lucie Česalová, napsala jsem jí v červnu mail, jak se jí daří. Je v pořádku, jen nemá čas, ale odpověď je tak kouzelná, že se ráda o kousek podělím:
Kluci jsou celkem v pohodě, jen ten nejstarší (myslím Tondu) ve chvíli, kdy překročil "pade", je protivnější (asi přechod bo co), prostřední je zlatíčko a nejmladšímu moc nerozumím. Nechce mluvit česky a já pro změnu nejsem ochotná s ním komunikovat italsky. Tak je to takový hodně veselý, nicméně pohlavek je internacionální a tím pádem se dohodneme vždy. A protože ho zatím lehce přeperu, je vlastně i s ním vše O.K.

Vy vtipný, úžasný holky s nadhledem, vraťte se zpátky a pište na Blog.cz!

sobota 4. srpna 2018

Komu dát místo v srdci?

Moje místo v srdci zabrala mléčná čokoláda Ritter Sport s celými mandlemi a dost se v něm, potvora, rozvaluje.
Zdroj: nemeckyeshop.cz

středa 1. srpna 2018

Padesátka v nemocnici II

Pořád si pamatuju to tetelivé chvění, se kterým jsem vítala nový rok. Tu víru, že to bude rok dobrý, protože končí osmičkou. Mám ráda sudá čísla. Jak jsem se klepala na čtyřdenní svátky. To je přece malá dovolená. A jak to dopadlo? Velikonoce. Prásk. Operace tříselné kýly na Bulovce. Červencové svátky. Prásk. Zánět rohovky a týden na očním na Bulovce. Člověk (já) se nemá dopředu na nic těšit nebo si plánovat, jak si užije celých čtrnáct dní doma bez Druhorozeného. Jak si bude domů tahat chlapy (Patočku) a vařit jenom tatarák. Nakonec jsem byla zalezlá jako krtek, i jsem tak vypadala. Jedno oko oteklé a zavřené, ekzém z mastičky, to druhé unavené, otevřené na škvíru. Žaluzie permanentně zatažené. Mám problémy s rohovkou dlouhodobě, ale v posledních letech jsme spolu vycházely celkem dobře, ve špitále jsem naposledy ležela v roce 2005.

Před nástupem do nemocnice jsem se snažila pozitivně namotivovat. Vynikající wifina, teče tam teplá voda, doma jsme měli zrovna odstávku. Voda první dva dny tekla taky studená a můj stav mi nedovoloval na noťasu moc blbnout. A Bulovka je široko daleko známá hnusným jídlem, přežívala jsem na čokoládě od návštěv. Když pominu roztomilý zlozvyk sestřiček nechávat otevřené dveře pokojů, aby návštěvy na chodbě měly dostatečný přehled, nemůžu si na jejich péči stěžovat. Jen prostě ten nedostatek soukromí nesnáším. Toalety společné s muži, genderově nevyvážené, protože dvě pro ženy a jedna pro muže. Možná třetí kabinku nechat pro ty, co nevědí, co jsou.

Měla jsem velkou kliku, protože víkend jsem strávila na pokoji sama s posledními zápasy MS ve fotbale. Propustili i tu paní, co ve dne v noci spala na zádech s otevřenou pusou a chrápala jak grizzly. Ovšem v pondělí byl pokoj opět v plné palbě, vedle mě zmatená babička, která najednou přestala vidět, pak jedna nezajímavá babka a Iveta, ta byla vážně boží. Nechci být vošklivá, ale její IQ bylo tutově dvouciferné. Mladší než já, ale zanedbaná a tlustá. Když měla zaplatit pětikilo za vyšetření, řekla, že nemá peníze. Chápu, taky bych byla nasraná, ale zaplatila. Já bych na rozdíl od ní ušetřila za cigára a dvoulitrový lahve kofoly, co pila. Při obědě se mě zeptala, jestli mi nebude vadit, když to po mně dojí. Nebude. Na talíři mi zbyly rozvařený kolínka s UHO.

Slepá babička, měla na jedné straně postele zábradlíčko, aby nespadla. Vůbec nevěděla, kde je. Stáří je strašně smutný. Najednou stála v uličce a šinula se pomalu pryč. Prý chce čůrat. Zazvonila jsem na sestru, ale asi jsem akční hrdinka, protože než přišla, měla jsem babku svlečenou, posazenou na gramofonu a vyčůranou. Byla jsem napomenuta, že to nemám dělat, ale já měla strach, že to nestihne, měla jenom inkontinenční vložku. Ráno přišla sanitářka, že ji umyje. Babičce se nechtělo, sanitářce taky ne, odešla. Zase jsem před příchodem někoho dala paní vyčůrat a že nebyla umytá, bylo sakra znát. Tak jsem si řekla, prcám na to a jdu domů. Kapky do očí každou hodinu si můžu dávat sama. Ještě jsem si postěžovala primáři na jednu doktorku, nabonzovala sanitářku a udělala zápis do sešítku ohledně fuj jídla. Mají mě tam rádi. Docházím na kontroly každý den a vůbec mi to nevadí. Jen mám strach, že mě moje zdravotní pojišťovna už nechá odstřelit.

P.S. Je to dlouhý, bylo to dlouhý.

čtvrtek 26. července 2018

Odpočinek válečníka, Christiane Rochefortová, 1958 (česky 1971, 2000)

V poslední době se stále víc vracím ke knihám, které jsem četla v mládí. Ještě pár let a vytáhnu dětská leporela. Na Databázi knih jsem si proto koupila Odpočinek válečníka. Tenhle šedesát let starý román neztratil lety nic na přitažlivosti a věřím, že v době vydání byl přímo šokující. Mladá, ale movitá studentka Genevieve v hotelu omylem vstoupí do cizího pokoje, kde najde sebevraha v bezvědomí. Zachrání ho a zamiluje se, jenže poměrně brzy pochopí, že zachráněný je alkoholik. 

Okouzlující, přitažlivý, vtipný, ale ochlasta. Genevieve vymění svůj nudný a spořádaný život za úžasný sex, ale jen s minimem lásky. Kam až je žena ochotná ve své lásce zajít, aby si udržela muže? Nechá se i bít? Po třiceti letech mám po přečtení znovu stejný pocit. Nevím, co je opravdová láska a vášeň. Nedokázala bych obětovat tolik, já bych milence nechala jít. Chvílemi je Renaudovo opilecké blábolení možná trochu zdlouhavé, ale i s ním je kniha vynikající. Musím pochválit i skvělý překlad paní Jarmily Fialové.

Kniha byla v roce 1962 zfilmována Rogerem Vadimem pod názvem Láska na polštáři s Brigitte Bardot a Robertem Hosseinem v hlavních rolích, film je úplně blbý, toporná Bardotka. Na ČSFD 71%.




pátek 20. července 2018

Nedůsledná matka

Po roce a čtvrt se odstěhoval Prvorozený s Bongem do pronajatého bytu v Letňanech. Oddychli jsme si všichni. Ta původní idea, že zůstane doma, než si našetří nějaké peníze na hypotéku úplně padla, a nejen z důvodu nového zpřísnění jejího poskytování. První rozlada nastala, když v lednu neměl na účtě ušetřenou částku, na které jsme se předem dohodli. Mně dával jen symbolický nájem, hned jsem ho zvedla. Pak si koupil ajfouna. Prý jen za dvacet tisíc. Mohla jsem se zbláznit, šetření si teda představuju jinak. Je ale na splátky, maminko. Ty vole, pořád je to dvacet litrů! Chtěl si udělat radost. Já, když si chci udělat radost, koupím si čokoládu s celými mandlemi a pak mám výčitky, že zbytečně utrácím a navrch ještě budu tlustá. Když jsem se uklidnila, řekla jsem mu, že azyl poskytnu pouze do konce roku, víc už nedám.

Byla jsem velmi zklamaná, že Prvorozený vůbec nerespektoval, že ten mrňavý byt je můj a Druhorozeného domov. Pro něj to byla jen noclehárna, prádelna, žehlírna, venčírna a skladiště, kde se nemusí uklízet. V prosinci oslaví třicátiny. Byla jsem málo důsledná ve výchově? Asi ano, když není schopný ani uklidit boty do botníku a postel má plnou prázdných plastových lahví. Boty nechával skoro přesně uprostřed chodby. Nebyla jsem líná to přeměřit, seknul se jen o dva centimetry.
První dny se mi po psovi stýskalo, jasně. Byla jsem zvyklá ho mít furt za zadkem, ale ulevilo se mi od venčení, nemusím z práce rovnou domů, moje povinnosti plynule převzala Vendulka. Bohužel, ten mladší syn je úplně stejný líný čuně. Holky, já se moc omlouvám a budu vždycky na vaší straně!

pondělí 16. července 2018

To není moje věc, J.H.Chase, 1983 (česky 2007)

Čiré zoufalství mě donutilo sebrat mámě rozečtenou detektivku. Co rozečtenou, byla těsně před koncem! Knihy tohoto spisovatele románů drsné školy jsem milovala v šestnácti. Pracku v láhvi třeba, ale dneska jsem už rozmazlená detektivkami severskými. A to zřejmě hodně.

Už po pár stránkách jsem měla dost Jamisonovy tvrdé a chladné tváře. Jednoduchý, až naivní příběh bez napětí, to bych v současné situaci ještě překousla. Tradičně se všichni snaží všechny přečůrat. Bohužel, překlad paní Dagmar Markové prozrazuje práci s Google překladačem. Adeptka na aticenu Skřipec. Být to moje kniha, letí snad z okna. Pro ilustraci dvě perly z největších: "Je paní Lucy k mluvení, Same?" ...byl si jist, že je Shannon ukryta v Lucyině obchodním domě s bílým masem... Úžasně korektně popsaný bordel. Vážně pecka. Možná by bylo fajn poslat ten skvost zpátky do nakladatelství Ametyst.




úterý 10. července 2018

Když se nedaří

Já teda znám jen, když se daří. Když se podaří, co se dařit má, když rozkvete růže z poupěte. Vyslechla jsem úpěnlivé volání Meduňky po nových výběrčích, té prosbě odolat nešlo a nechci ty holky nechat ve štychu. Dovolenou mám za sebou, na delší dobu se nikam nechystám, i v Řecku jsem blog sledovala, je to moje nová závislost vedle čokolády a pití. Nejsem sama, Evka to má podobně (blog, ne chlast). Blog mě baví a jsem tu ráda.

A proto, moje milá Nedělňátka i vy ostatní, pište v neděli jen krásné články na Téma týdne, ať mám z čeho vybírat, protože JÁ jsem vaše nová nedělní výběrčí. Budu se snažit být spravedlivá a necpat všude Glosátora. To přísahám!

pondělí 9. července 2018

Anežka, Viktorie Hanišová, 2015

Houbařku od Viktorie Hanišové mi doporučila Bloudička, Anežku jsem si našla už samostatně. Věřím, že touha po dítěti se může stát spalující posedlostí. Snažím se to pochopit, i když v mém životě se podařilo zplodit dítě hned, jak jsem si přála, a někdy i bez přání. Snažím se pochopit zoufalost žen, kterým brání zdravotní komplikace nebo možnost mít vlastní dítě prokaučovaly budováním kariéry. 

Jednou takovou je i Julie a protože je bez partnera, moc si vybírat nemůže. Vlastně jedinou možností je adopce čerstvě narozené cikánské holčičky. Julie sama je plná předsudků. Já také, a myslím, že oprávněně. O české společnosti ani nemluvě. Její báchorka o miminu z kubánského sirotčince je velmi průhledná. To je prostě špatný začátek a konec může být jedině smutný.
Nicméně zase se mi zdá, že Hanišová své příběhy ukončit neumí.



pátek 6. července 2018

Falešný vložky..?!

V závěrečném finiši mého menstruačního cyklu bych vás ráda seznámila s jedním zajímavým poznatkem. Prodávají se fake vložky Always. Poprvé jsem na ně narazila v naší vietnamské večerce. Balíček se mi zdál takový těžší a na omak tvrdší, ale měla jsem celkem kalup, tak jsem koupila. Jednotlivé vložky byly zabalené v modrém pytlíku, který nešel roztrhnout, to mě celkem rozhodilo. A hlavně, vložky špatně sály. Základní výrobní materiál překližka? Ponaučení pro mě? Příště drogerie. Dlouho jsem si dávala bacha, ty další jsem si přinesla od Rossmanna. Vůbec to nechápu. Má někdo vysvětlení?

Ano, obal je jiný, ale nápis Always je stejný na obou


Originál?

Tvářící se jako originál?


čtvrtek 28. června 2018

Čím bude puberťák (vlastní)

Že Druhorozený nebude fotbalistou, jak si původně přál, bylo jasné, když ve třinácti letech seknul ze dne na den s fotbalem. Pak chtěl být modelem, jenže na casting mu chybělo pár centimetrů, opravdu jen dva. Škoda, byl by dobrý manekýn. U zrcadla se vždycky ptá Po kom jsem takovej krásnej. Po babičce Hele, říkám. Nechce věřit. Nedovede si v osmdesátileté babičce představit tu krásnou okatou holku s pevnýma čtyřkama, kterou kdysi byla.

Pak prohlašoval, že bude profesionálním hráčem LoLka. Skoro se přiblížil, nadějnou kariéru jsem mu zkazila já sabotováním jeho hraní zbabělými úskoky, jako například odnášením kabelu k wifině nebo vyhazováním pojistek. Přestala jsem jeho budoucnost řešit, koneckonců je to jeho budoucnost, že. Oddechový čas jsem si užívala jenom chvíli. Teď ve třeťáku propadl z práva, reparát dělá v srpnu. Asi chce být propadlíkem.

Rád mě točí, rád se ptá Můžu být zpěvákem? Můžu být hercem? Klidně odpovídám ano, broučku, můžeš být vším, co chceš, ale musíš pro to něco udělat. Můžu být gigolo? Ano, i gigolo můžeš být. Co na to potřebuju? A tentokrát jsem, mé milé čtenářky, pedagogicky selhala. Potřebuješ velký péro a pořádnou výdrž. To mám. Znělo to dost sebejistě, a protože jsme právě nakupovali v Globusu, ukážu na bábu s vozejkem. Tvoje potenciální zákaznice. Od té doby jsme o profesi gigola nemluvili.

pátek 22. června 2018

Výlet na Rhodos

Vyrazila jsem s Ivou na cvičící týden na Rhodos, že její cvičenky jsou skvělé baby, jsem zjistila už na podzim v Srbech. Původní záměr byl sice ostrov Samos, ale zařídit pobyt pro 29 holčin (ehm, to jsme my) s možností cvičení není jen tak. Společné bydlení máme s Ivčou dávno vyzkoušené, manželská postel nás nerozhodila. Její muž je velmi šikovný optik, ale Iva si šla koupit cestovní balení zubní pasty samozřejmě bez brýlí. Koupila si Coregu, fixační krém na zubní náhrady. První ráno mi s pusou plnou lepidla říká, že si koupila nějakou blbou pastu. Ty vole, Ivčo, jsi nějak napřed, ale nevyhazuj, ještě se bude hodit. Na druhou stranu vám může potvrdit, že výrobek je opravdu kvalitní.





 


Chodila jsem cvičit jen ráno před snídaní, pak šup do moře si trochu zaplavat. V jedenáct byl aqua aerobic v moři, na ten se mi nechtělo, taky jsem byla líná si pořídit pomůcky. A jsem zřejmě introvert, protože taková šou, co ty holky předváděly, není nic pro mě. Chechtaly se a řvaly jak prokopnutý a zpívaly národní písně. V šest byl aerobic nebo zumba, prostě moc rychlý. Zato jsem nikdy nevynechala večerní posezení v baru u bazénu. Jakub z Dejvic nám tam míchal drinky. A míchal dobře. Nejvíc frčel Aperol. Celý pobyt jsme strávily s pokřikem jámas (na zdraví) a ťukáním. Saša upřímně přiznala, že ťukání je jediný moment, kdy je se svým mužem v kontaktu. S námi byla neustále.

Menší skupinka se rozhodla pro ranní výšlap do kapličky na blízké hoře, zrazovaly jsme je od plánu pro jeho nebezpečnost, když si výlet nenechaly rozmluvit, promptně jsme vymyslely záchrannou akci. Pokud se nevrátí ve stanovený čas, vyrazí zachránkyně ve třech skupinách. V první budou doktorky (psychiatrička, zubařka, očařka a rentgenoložka), ve druhé zdravotnický personál (tři porodní asistentky, zubní sestra a fyzioterapeutka) a v té poslední kadeřnice a vizážistky pro případnou úpravu před uložením do rakve. K našemu zklamání výlet proběhl bez problémů. A jestli smích vážně prodlužuje život, budu tu do sto dvaceti.

úterý 19. června 2018

Houbařka, Viktorie Hanišová, 2018

Tentokrát tip od Bloudičky a zřejmě máme stejný vkus nejen co se žrádýlka týče, protože knížka se mi líbila, jen ten konec se mi zdál takový useknutý. Příběh pětadvacetileté Sáry, která žije osaměle v chatce v Pošumaví a snaží se uživit sběrem hub. Ve vzpomínkách se vrací do minulosti a čtenáři velmi rychle pochopí, že byla v dětství zneužívána. To je v poslední době takové oblíbené téma, a kdo nebyl zneužíván, jako by ani nebyl.

Houbařka není naštěstí psaná aby primárně šokovala, není to žádný bulvár, ale citlivé a smutné vyprávění o tom, jak může vlastní rodina dítěti posrat celý život. Držíte Sáře pěsti moc, ale vidíte, že její boj o normální život je strašně těžký a na dlouhou trať. Hanišová píše hezky výstižně, žádná zbytečná slova. Jo, a kupodivu jsem se i zasmála.




sobota 9. června 2018

O psím stáří

Když si před sedmi lety vzal Prvorozený štěně z útulku, mohla jsem se zbláznit. Ano, nebydlel už doma, ale nechápala jsem, že se uváže k povinnostem, místo aby třeba vyrazil do světa, jak kdysi vyhrožoval. On se upíchnul se psem na Ládví. Takový podvraťák to je závazek na 15 let, strašila jsem ho, přitom jsem si sama nedovedla představit, co všechno starost o psa obnáší.

Dneska už to vím aspoň přibližně. Vím, že pes stárne jako člověk, dřív jsem o takových věcech vůbec nepřemýšlela. Nejstarší voříšek, kterého jsem viděla, byl dvacetiletý Michal. Nechtěla jsem majitelům věřit, že mu je vážně tolik, ale když přišel blíž, viděla jsem, jak je křehoučký, vypadal jak vylisovaný.

Večer potkávám starého pána se sedmnáctiletým pejskem, který už neslyší, nevidí a pomalu se šourá. Pejsek se občas zamotá a ztratí směr. Jsem celá naměkko. Minule jsem při venčení potkala paní, vezla prázdný sporťák, hlásila jsem se k ní i k pejskovi. Hned mi důležitě vysvětlila, že si je pletu, že její Fufík je stejně starý, na rozdíl od toho prvního je trop na nohy, ale myslí mu to dobře. Je furt v obraze. Zato Smolíkův Benny je už úplně mimo, procítěně sdělila. Fufík se vyčůral a sednul si. Panička ho zvedla, mrdla* do golfek s tím, že oni ještě obejdou blok. Dívala jsem se za nima a přemýšlela, čemu bych dala já ve stáří přednost. Jestli raději zdravé nohy nebo jasnou hlavu.

_________
* mrdnout oblíbený výraz Druhorozeného, synonymum slovesa dát/položit

úterý 5. června 2018

Socializovaný puberťák (vlastní)

Druhorozený v podstatě neměl nikdy kamarády, když nepočítám teda Vašíka, se kterým se kamarádil od školky, spolu taky hráli fotbal. Dnes už se nevídají, jsem ráda. Z Vašíka vyrostl pěkný řízek, potřetí šel do prváku, zatímco Druhorozený je ve třeťáku. Inu, když mají rodiče dost peněz a dobré vůle, je možné vše. Nakonec střední školu vzdal úplně, ale u fotbalu zůstal, třeba se jím bude živit. Druhorozený přestal hrát fotbal ve třinácti a od té doby se věnuje hraní na počítači, kamarády má pouze virtuální. Co se týče vztahů s dívkami, tam je socializovaný velmi dobře. Ten tmavý vlas, co ležel na zemi u postele měřil půl metru.

V poslední době se situace přece jen lepší, občas doma mluví o některých spolužácích. O všech jako o autistech. Pochopila jsem, že slovo autista je v dnešní době normální oslovení. A protože je to běžné oslovení, říká mi doma (i venku) autistko. Bránila jsem se hodně. Nicméně oprávněnost oslovení jsem potvrdila, když jsem Druhorozeného poslala brzo ráno na dentální hygienu, bohužel o týden dříve. Nechtěl věřit, že jsem se vážně sekla. Sekla, ale ve finále jsem měla pocit zadostiučinění, dávno jsem mu říkala, ať zkusí adoptivní rodinu.

Po oslavě osmnáctin si konečně našel novou brigádu. To ho musím vážně pochválit, protože dostává hezký peníze, nedělá nic a chodí tam rád. Občas se za ním zastaví někdo ze třídy nebo kamarád, se kterým jezdil před lety na paintballový kemp. Konečně jsou okolo něj živí lidi. A člověk, v tomhle případě matka, se musí radovat i z maličkostí.

pátek 1. června 2018

Karambol, Håkan Nesser, 1999 (česky 2017)

První setkání s tímto autorem "severských detektivek". Díky Zuzaně, která dostala knihu od Ježíška. Četla ji teda na můj vkus dost dlouho. Nechápu. Já se chytla hned zkraje a měla jsem problém ji odložit, v metru jsem se musela soustředit, abych nepřejela, doma jsem dva dny nic nedělala. Hotovo. Přečteno.

Skvěle a logicky vystavěný příběh, kde od začátku víme, kdo je vrah. Sledujeme tedy myšlenkové pochody obou stran, jeho i vyšetřovatelů. Pár detektivek jsem už přečetla, neváhám napsat, že jsem byla nadšená. Každý v životě udělá špatnou věc, někdo blbost, někdo nebetyčný průser, někdo zaviní tragédii. Každý se snaží důsledek svého konání omluvit, svést na okolnosti, na náhodu, na někoho jiného. To je asi normální reakce nás všech. Zbavit se viny. "Celé to byla jen nehoda a nehody nemají viníky. Dokonce ani aktéry, jen faktory a objekty mimo veškerou kontrolu... Nic se nestalo."
Opravdu? I když přejel vožralej chlap mladýho kluka?




sobota 26. května 2018

Začátek a konec

O svých dětech tu nepíšu moc laskavě, je načase prásknout i na sebe něco nepěkného. Třeba proč se mnou nechtějí chodit nakupovat potraviny (já teda s nima taky ne). Já si totiž při nákupu povídám, komentuju skoro každou věc, kterou dávám do tašky, a nejen ji. Chodím s velkou modrou taškou Ikea, košíky jsou moc malé, vozíky moc velké, mají špatná kolečka a celkově je nenávidím. Provedu vás tedy svým nákupem v Globusu od začátku do konce.

Dýňový chleba. Vezmu jenom půlku, nebudu ho zase vyhazovat. Nutella. Fakt drahá. Ježíš, bábo, ty bys ty brambůrky už taky žrát neměla. Zima, zima (jsem u lednic). Kuřecí prsa. Jak je může furt jíst (Druhorozený). Á, šunka od kosti ve slevě. To si vezmu čtyři. Máslo. Polský? No, to si strčte do prdele! (Obloukem házím zpět) Vajíčka. Podestýlkový, snad nekecaj, snad ty slepice podestýlku maj. No, já uhejbat nebudu. Zakysaná smetana. Takovýho tuku, že jsem to četla, sakra. Jak můžou bej ty děti tak tlustý. Co? Maďarsky vážně nerozumím, promiňte. Slovensky? Rezeň? Řízek? Omrvinky? Drobky? Jé, to je strouhanka, ta je támhle. Brambory. Praný, nejhnusnější v celý Praze. Ach jo. Rajčata. To nám sem Italové posílají pěknej hnus. Meruňky. Dát je do praku, někoho zabiju. Brokolice. Hezká...

Máme u nás na pokladně chlapce zhruba v mém věku, on při práci zásadně stojí a je ze všech nejrychlejší. Je to docela pěkný chlap, jen škoda, že nemá zuby. Tak rychle k němu. Kolik? Tolik?

neděle 20. května 2018

Obrácené rande

A je to tady. Pozvání, či spíše pobídka na čtvrtek do Vrádiště za účelem stavby nové kůlny. Ale Káča je připravená, tralala. Rozhodně odjet nemůže. V pátek má školení novýho programu služby, kterou pošta poskytuje. Jde poue ona, vedoucí, holky si pak sama proškolí. Nejdřív myslela, že Martinovi řekne, že školení je Brně, ale to by přece jen postrádalo logiku. Školení je na Pankráci. Že si mohla vybrat jiné datum samozřejmě nezmínila a v sobotu jde jako do práce za nemocnou Janu. Martin byl otrávený, dokonce se tvářil nevěřícně, a to si Káča konečně pamatuje, jak se jmenují děti jeho ségry.

Čtyři měsíce spolu bydlí a Káča se začíná nudit. Martin je takový usedlý typ, večer ho už nikam nevytáhne. Nejradši si dá doma víno a nějaký film, občas zajde s klukama z firmy na pivko a pečený koleno. To je všechno. Když vyrazí Káča s Karolínou na víno, je ukřivděný. Naposledy si jí už stěžovala, čímž rozbila iluzi šťastného vztahu spějícího ke svatebnímu marši. Karolína byla překvapená. Pověděla jí i o Davidovi, že se chystají spolu někam vyrazit. Takový Prcichtílek, odfkla zhnuseně Kája, balí všechny vedoucí pošt, na věku nezáleží, je to snad nějaká soutěž nebo co, ještě s jedním řidičem. Tak teď byla překvapená Káča. Dalo by se říct, že přímo zaskočená, měla zkažený zbytek večera. Karolína prostě žárlí, vyhodnotila situaci posléze, dělá vedoucí už dlouho a nikdy o randeti s Davidem nemluvila.

V pátek ráno cítila takové chvění, byla hrozně nervózní, nakonec musela sama sebe uspokojit, aby se trochu uklidnila. Oblékla si černé prádlo, černé přiléhavé šaty a černé punčochy s krajkovým lemem. Na školení to byl příliš dramatický model, ale s tím si hlavu nelámala, tu přemíru černé rozbila barevným kabátkem a kabelkou. Zcákala se Guccim. S Davidem byla domluvená, že ji vyzvedne na poště, zajdou někam na pizzu a pak do Blondies na koktejl.

Přišel brzo. Ještě musela všechno pozamykat. Nechtěl ji nechat, vlasy mu voněly mátou, teda asi. Ruce měl jak chobotnice a úplně všude. Pevně ji objal, přestala se bránit. Proč taky. Dostrkal ji ke skříňce s tiskárnou a posadil na ni. Kalhotky se nenamáhal sundat, jen je dal stranou. Káča byla úplně mokrá, potěšilo ho to. Těsně, než do ní vniknul, vzpomněl si na 06, bylo s ní daleko víc práce a přitom je celkem ošklivá. Káča byla zklamaná, že byl rychle hotovej. Ani se nezeptal, jestli něco bere. Uff, to je zase materiál.

Vzali jsme to nějak obráceně, ten sex měl být až na konec, horce zašeptal a líbnul jí za ucho. Tak určitě, odpověděla jako fotbalista. Posbírali saky paky a vyrazili na jídlo. Dál už večer probíhal podle zajetých zvyklostí, večeře, několik hodně koktejlů a povedenější sex, tentokrát v Káčině posteli, protože David údajně bydlel s kámošem. To se jí moc nelíbilo, nechtěla ho brát k sobě. Bude muset čistě povléknout, snad to nebude Martinovi podezřelý. A pak...pak už nemyslela na nic.

úterý 15. května 2018

Miluju cukr

Odmalička. Vždycky jsem měla ráda sladké pití. Hodně oslazený čaj s citronem, malinovku, žlutou limonádu nebo výjimečně colu. Broňa, broskvová limonáda byla fakt hnusná, ta se dala pít jen s rumem, ale to bylo samozřejmě až později. Bílý cukr je tak krásný, když na něj svítí sluníčko, třpytí se jako sníh. Doma jsme používali cukr krystal nebo krupici. Proto jsem ke kostkám měla odjakživa nedůvěru, zdálo se mi, že sladí méně. Na návštěvách jsem byla odvázaná z cukru bridge. Slíbila jsem si, že až budu velká, jiný nekoupím. V dospělosti jsem ale zjistila, že je snad vyráběný z polystyrenu, špatně se rozpouští a sladí minimálně.

Věrna rodinné tradici jsem kupovala krystal do doby, než jsem si přečetla hrůzu budící článek o škodlivosti bílého cukru, a kde jako náhradníka vychvalovali cukr třtinový. Třtinový cukr je tak krásný, když na něj svítí sluníčko, třpytí se jako zlato. Chutná trochu jinak než bílý, též není kvůli barvě vhodný do zálivky na okurkový salát. Ne, broučku, není tam nachcáno, je tam třtinový cukr. Doufala jsem, že vzhledem k jeho ceně a své vrozené spořivosti, slazení poněkud omezím. Je pravda, že ruka se třetí lžičkou se mi už hodně chvěje, nicméně ji pokaždé do hrnku čaje nebo Cara šoupnu.

V poslední době se moje váha přehoupla přes 60 kg, ta aktuální je 61,5 kg. Tolik jsem vážila, když jsem rodila Prvorozeného. Však také těhotně vypadám, ten cukr se ukládá na břiše a když už není místo, posouvá se hezky na záda. Za chvilku budu vypadat jako kuželka. Co s tím?

středa 9. května 2018

Co je štěstí?

Jsou dva druhy štěstí. To, co lítá kolem nás a to, které máme v sobě. Ani jedno nemůžeme uchopit, takže ho opravdu nelze chytit za pačesy, kopnout do prdele a podobně. Poletující štěstí nám pomůže vyhrát ve sportce nebo zařídí, abychom nenastoupili do letadla, které se za patnáct minut po startu zřítí. Štěstí v nás je ale úplně jiný level a každý ho vnímá různě. Pro někoho je to slastný pocit, obrovská radost, velká pýcha, hřejivé teplo v břiše, nečekaná úleva či úžasné tetelivé chvění. A záleží jen na nás, jak si štěstí vyrobíme. Někomu stačí na zahradě na sluníčku pít kafe, někdo potřebuje sta tisíce a jsou i tací, kteří své štěstí stále hledají a zoufale se ohánějí imaginárním právem na šťastný život.

Já mám největší štěstí spojené s narozením synů. To bylo v mém životě úplně nej, nehledě na současný stav. Později samozřejmě jejich sportovní úspěchy, ty školní za moc nestály. Prvorozený výborně plaval, v době, kdy se ostatní děti teprve učily plavat, on chodil na skoky do vody. Byla jsem hodně šťastná matka. O prázdninách se známými přeplaval Orlík, to jsem naštěstí neviděla, přivedli mi úplně fialového zmrzlého chlapečka. Druhorozený hrál dobře fotbal, když byl vyhlášený nejlepším hráčem turnaje, pýchou jsem se vznášela až u stropu.

Moje osobní štěstí, jenom to moje, je z doby, kdy šéfredaktorkou ve Story byla Tereza Kopáčová. Časopis měl tehdy rubriku Napsáno životem pro příspěvky čtenářek. A to byly teda hrozný cinty. Chtěla jsem dokázat sama sobě, že jsem lepší a poslala povídku. Za pár dnů mi přišel mail od Terezy, že se jí článek líbí, ale že je takový bez konce a že ona a čtenářky rozhodně konec chtějí. Vymyslela jsem konec. Napsala mi, že paráda, že uveřejní a ať pošlu číslo účtu, Vyskočila jsem ze židle a řvala radostí jako blázen. Moje nejkrásněji vydělané peníze. Koupila jsem si drahou peněženku, aby mi každý den připomínala, že jsem dobrá. Tenkrát jsem to moc potřebovala.

P.S. A když mi psaní ještě pochválila Tereza Boučková, nebylo se mnou k vydržení.

neděle 6. května 2018

Ve Vrádišti

Marcele se povedlo uspat všechny své drahoušky najednou, Dádulka spala v ložnici, Damík s Davídkem v pokojíčku. Sedla si ven na lavičku pod okno, s sebou velký hrnek kafe a Hopíka. Vyhřívala se na sluníčku v ucintaném tričku a vytahaných teplákách a přemýšlela nad víkendovou bráchovou návštěvou. Přijel představit svou novou slečnu. Nespokojeně se ušklíbla. Káča se jí nelíbila, taková nafoukaná Miss Pošta. Hezká byla, to jo, taky brácha nikdy ošklivou holku neměl. Všechny byly štíhlý, dlouhonohý. A takový zelený oči jako má Káča, ještě v reálu neviděla. Karel na ni taky furt čuměl. Blbec jeden. Marcela byla jen o pár let starší než Káča, ale vypadala aspoň o deset. Uvědomovala si to a byla naštvaná. Však na Káču taky dojde, až bude mít nějakýho oplégra. Ale to prý ona nechce. Dádulku si ani nepochovala. Všichni si chtějí Dádulku pochovat. A to tričko měla poblinkaný jenom trochu.

Pchá. To je teda na frajerku zvědavá, až na jaře přijede Martin pomáhat tátovi s tou kůlnou. Tvářila se docela kysele. Táta chce starou zbourat a hned zase postavit novou a myslí si, že by to s Karlem sami nezvládli. Jakoby náš Martínek byl nějakej Bořek stavitel, odmala byl levej jak šavle. Třeba Káča ani nepřijede a bude mít bráchu jen pro sebe a děcka. Jo, ta představa se ji líbila. Nebude se muset porovnávat s holkou, která se s takovým neuvěřitelným nadšením stará jen o sebe. Marcela se slastně protáhla, všechno bude fajn, nenechá se vyprovokovat k nějakým nepředloženým akcím, jako je třeba dieta nebo cvičení. Potřebovala by oboje, po třech dětech vypadala jak koule, vlasy jí taky už šediví, ale byla líná domluvit se s Hankou na barvení, vymlouvala se na děti, přitom obě babičky si ochotně drahoušky rozebíraly. Všechny najednou hlídat nechtěly. Jen to výstražný světýlko, někde v hloubi duše občas zablikalo, teď nějak víc, když myslela na Karla a jeho okouzlení Káčou. Vypadl jak nadržený kozel. Možná by měla hodit prdelí a něco dělat. Možná by stačilo občas mu podržet a celkově neštěkat.

Je zajímavé, že skoro ve stejnou dobu i Káča myslela na kůlnu, a také se tvářila dost nespokojeně. Představa prodlouženého víkendu ve Vrádišti se jí nezdála ani trochu. Měla Martina ráda, ale do jeho rodiny patřit nechtěla, což samozřejmě do budoucna tak nějak nepůjde. Opět si potvrdila teorii, že by si měla najít sirotka.

úterý 1. května 2018

Dvouroček

Můj blog měl druhé narozeniny, málem bych zapomněla, ale stavila jsem se u Barušky, ta slavila narozeniny třetí, tak to taky shrnu. Blogování mě pořád moc baví, s velkou chutí čtu i ostatní. Nemám je tady vyjmenované, je jich už hodně, ale čtu své oblíbené pravidelně, komentuju a občas i zmíním u sebe. Básničky psát neumím, o to více mi utkvěly v hlavě tyhle: Máslo Desáté ženy, Meduňčina zpívánka Moje dcera je hvězda, ta je vážně rozkošná, a můj milovaný Glosátor s Padesátkou. Člověk se vážně směje nahlas, mám blog.cz ráda.

Zdá se mi, že po dvou letech už nudím, stále se točím na jednom tématu. Jak se zbavit dětí a psa. Já si nemůžu pomoct, ale ta touha po svobodném bezdětném životě je fakt neuvěřitelně silná a s přibývajícími lety silnější a silnější. Moje mateřská láska je zkonzumována. Řeším, jak elegantně udat Prvorozeného a psa. Bohužel, nápad přeposlat je Atheiře nebo Magdě nevyšel. Asi tuší, že by jim přibyl nájemník, který po sobě nemyje vanu, nechává boty přesně uprostřed chodby a různě pohazuje prázdné plastové lahve. O psovi ani nemluvím. Naštěstí syn už slíbil, že se odstěhuje v červenci. Našla jsem v šití metr, ale moje vrozená šetřivost mi brání ho stříhat. Možná si skočím do Ikea pro ten jejich papírový na měření nábytku.

Dále mě trápí, zda Druhorozený zdárně ukončí třeťák. V případě, že propadne z práva, bude se stěhovat taky. Jen nevím kam, jeho otec ho do garsonky nechce, vůbec nikam ho nechce. Škola bohužel nabízí reparát i propadnutí zpět do třeťáku. To mi přijde nefér, protože střední škola není povinná a koho nebaví, má vypadnout a zbytečně netočit profesory. V tomto bodě se zatím s Druhorozeným neshodneme.

čtvrtek 26. dubna 2018

Nejdůležitější otázka

Nejdůležitější otázka je, co teď?

Moc jsem se těšila na jaro, na voňavý jarní vzduch, pak jsem se nadechla tak mocně, až jsem si vyrobila tříselnou kýlu. První rande se tedy posunulo až na duben. Bylo tradičně s Patočkou, nikdo jiný neměl zájem. Nebo měl, ale toho jsem zase nechtěla já. Třeba našeho vrchního kotelníka, ten mi dokonce volal do kanceláře a zval mě k sobě na Mistra Jägera. Byla jsem hodně překvapená, jeho mobil jsem si pro jistotu uložila, on je dost šikovný a můj byt celkem zoufale volá po opravách. Rande s Patočkou bylo hezké. Byl krásný den, pivo na Náplavce, pak jsme jeli přívozem na Smíchov a zase zpátky. To byl jeho nápad. Romantika jako hrom a ani nemusel veslovat.

Jen sex nebyl takový, jaký jsem si představovala. Podal průměrný výkon se svým průměrným vybavením. Možná je chyba ve mně, možná jsem už nějaká vyhaslá. Mám strach, že mi při operaci kýly z břicha omylem vyndali i libido, protože setkání s krásným instalatérem se mnou taky moc nezamávalo. A to jsem po něm kdysi rok bláznila. Podával se svým podprůměrným vybavením velmi nadprůměrné výkony. Zlomil mi srdce. No, srdce to tak úplně nebylo. Teď jsme si při pracovní schůzce jen povyprávěli o dětech, já se zasmála jeho pubertálním dvojsmyslným vtipům, pusa a šla jsem domů.

Nejdůležitější otázka je, můžu čekat v tomto směru ještě nějaké zlepšení?

Když sopka zuří