sobota 20. srpna 2022

Ách, pan Úžasný se ozval

Jeden pátek odpoledne jsem ve schránce našla vzkaz napsaný na lístku vytrženém z malého bloku. Vzkaz jak za mlada, kdy ještě nebyly mobily. Pan Úžasný mě prosil, abych mu napsala na pracovní mail. Pan Úžasný, který mě jedenáct let nechce, který mě před dvěma roky zapomněl doma, když jsem měli jít na koncert Krausberry do Malostranské besedy, a od té doby se neozval. Na začátku léta jsem mu poslala sms. Prostě mi bylo smutno. Jen jsem se zeptala, jak žije, jestli žije. TÁHNI. ŠTĚTKO. Byla odpověď. Po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že odepsala nějaká jeho přítelkyně, protože muži nazývají ženy štětkami, když jim nechtějí dát, což nikdy nebyl můj případ. Pak se pár týdnů nedělo nic, až teď ten lístek. A zase jsem byla úplně vyjančená. 

V pondělí jsme si začali v pracovní době posílat maily, kde pracujeme, kde on bydlí a tak. Z opatrnosti jsem nenapsala, že už žiju sama. Zmínila jsem i svoji sms a šťavnatou odpověď na ni. Přiznal, že žije na Zbraslavi se semetrikou, kulantně řečeno, ale prý přestal pít, zhubnul a narostly mu vlasy. Nechápu jeho potřebu mít v šedesáti dlouhý vlasy. Holt každý se s tou starobou popasuje jinak. Poslal fotky, na kterých vypadá opravdu nemocně. Srdce se mi skoro zastavilo. Já poslala svoje patery zelený šaty, že je potřebuju vynést a přišlo mi naprosto přirozený, že se sejdeme co nejdříve, zvlášť když pracuje jednu stanici busem ode mě. Hezky jsme si psali několik dní.

Poslední mail měl v předmětu NE a pod ním:

Tímto žádám, aby jsi mě nekontaktovala a nepsala mi na tuto adresu.
Luboš

V kopii mailu byla nějaká Jarča K. Odepsala jsem oběma Nápodobně považovala celou akci za ukončenou. Ne tak Jaruna. Začala mi mailovat z Lubošovy soukromé adresy. To jsem rad ty krávo. Jedine štěstí žes vypadla z mého života. Nikdy víc o tobě neslyšet. A podobný perly. Odpověděla jsem, že je mi jasný, kdo píše. Pošahaná Jaruna přitvrdila a začala posílat sms z jeho mobilu. Krávo zasraná. Svině. Poslala jsem ji do prdele. Večer mi zazvonil telefon. Luboš. Tenkým hláskem jsem se bojácně ozvala. Jarušku si neber do pusy. Mužský hlas, ani nevím, jestli to byl vážně Luboš. Hovor trval 8 sekund. Už pěkně vyschízovaná jsem číslo okamžitě zablokovala.

V neděli jsem přijela k večeru domů, unavená z celodenního válení se na louce u Vltavy, spořádaně jsem ze sebe svlékla šaty i prádlo, hodila do pračky a už si vzala jenom hodně krátký domácí šaty. Bzučení domovního zvonku jsem se lekla. Pan Úžasný, jestli můžu jít před dům. Já, zbrklej blbeček, jsem hned vystartovala dolů. Na schodech se mi v hlavě promítla scéna, jak na mě venku zaútočí Jaruna, povalí mě na zem, mně se vyhrnou šaty a celá ulice, včetně venku kouřících štamgastů baru U Broučka, uvidí, že jsem pod nima nahatá. Myšlenkové pochody mozku jsou vážně nevyzpytatelné. Říká se tomu fantazie?


Za skleněnými dveřmi Luboš, vypadal líp než na fotkách, ale furt jako bezdomovec. Opatrně jsem otevřela na škvíru a rozhlížela se po Jaruně. Automaticky chtěl vejít do domu, ale tělem jsem blokovala vchod. Nechápal, čeho se bojím. Jaruny?! Já zase nechápala, kde sebral takovou čůzu. Divil se, proč jsem si zablokovala jeho číslo. Pak jsem si všimla obrovského narvaného batohu, co měl na zádech. Zbytky mé lásky okamžitě vysublimovaly. Nechci nikoho zachraňovat, o někoho se starat. Poslala jsem ho pryč, ať si dá svůj život do pořádku sám. Jsem sobecká? Jsem.

P.S. Konec příběhu dole v komentářích.

úterý 9. srpna 2022

Oslava narozenin

Tradiční tatarák se nekonal, protože další nový stůl bude až v prosinci. Dala jsem na doporučení šéfové Soni a objednala stůl v Haru sushi. Oslava byla krátce po tom, co jsem Druhorozeného vyhodila, a docela jsem měla strach, že nepřijde. Jídlo zadarmo? Jasně že přídu!  Nakonec byl jediný, kdo mě ten večer neštval. Do Holešovic jsme jeli spolu, celou cestu od tramvaje jsem hučela, že jdeme špatně, že restaurace je víc doprava k řece. A najednou jsme stáli před ní. Hned na začátku jsem se své rodině omluvila, že jsem vybrala nejteplejší den v roce. Ještě v šest hodin bylo 36 stupňů.

Nejdřív do mě Prvorozený rýpal, že jsem hloupá, když jsem truhláři zaplatila materiál za zpackaný stůl. Na slovo stůl startuju na první dobrou, červený hadr býka tak nedráždí. Synek pořád chtěl vědět, o kolik jsem přišla, až se mě máma zastala, že místo řečí může finančně přispět. Ve vteřině pohotově zareagovala Vendulka. To v žádným případě. Potřebuju novou klec na Alfa. Dost mě to zamrzelo, i když bych si stejně žádný peníze nevzala. Vendulka asi vůbec nepochopila, že je na oslavě a byla protivná celý večer. 

První problém, nebyl Hugo Spritz. Jenom Aperol. Brblala tak dlouho, až jsem jí řekla, že na svoje narozeniny nás může pozvat někam, kde ho mají. Prý pojedeme do Humpolce. Bezva. Už se moc těším. Vendulka nejí sushi, to jsem věděla, ale Prvorozený říkal, že si dá nudle, že v pohodě. Dlouho vzdychala nad jídelním lístkem, vždycky v jídle objevila něco, co jí nechutná. Koriandr, houby, kachnu. Nás totálně nadchlo sushi Philadelphia, a to se Druhorozený nejdřív ošklíbal. Hlavní chod proběhl bez problémů, kluci si dali kachnu, já s Vendulkou nudle, máma krevety. Druhorozený se cpal jak nezavřený, poručil si i kávu a jahody s čokoládou. Byla jsem dojatá matka, pak Vendulka dostala chuť na pohár. No pohár tady asi nemaj. Otráveně se znovu podívala do jídelního lístku. No neměli. Už dost nakvašeně jsem jí řekla, ať si na pohár zajde k Hájkovi. 

Máma chtěla ochutnat Aperol. A v tom vedru, po jediné skleničce, ji rázem měla jak z praku. Když jsme odcházeli strašně se smála a něco špitala Druhorozenému. Vůbec jsem babičce nerozuměl. Byla vopilá nebo co? Ta sranda mě stála tři tisíce 
Já ty hnusný narozeniny už slavit nebudu. Ani se stolem, ani bez stolu.

Haru sushi

středa 3. srpna 2022

Poslední článek o puberťákovi (vlastním)

Vážně jsem to udělala. Vážně jsem Druhorozeného vyhodila z bytu. Po dlouhém vyhrožování jsem svůj slib splnila. Nevěřil do poslední chvíle. Až když jsem mu řekla, že pokud nevrátí klíče a nevypadne, přijede Patočka a vymění zámek. Sám se, hrdina, nabídnul.  Proč chceš klíče, abych ti tu něco nesebral? Třeba stůl? Vtipně narážel na nový dvou metrákový stůl. Proč mě vyhazuješ teď, když jsem si konečně našel práci a chci přispívat na domácnost?! Protože mi došla trpělivost. Poslední kapka byla, když jsem potkala paní z čínské restaurace za rohem. Radostně se ke mně hrnula, aby mi oznámila, že jí synek týden dluží peníze za oběd. Roztomile švitořila pořád dokola Nevadí, známe še, ále nepšišel, dlóuho nepšišel. Hanbou jsem se mále propadla až do Austrálie nebo tam někam a vyšpulila dvě kila. 

Odešel jen s batůžkem. První noc jsem nespala a do práce přišla jak zmlácená. Nešťastná, jako by mi někdo unesl dítě, ukradl milovaného chlapečka, přitom jsem ho sama vykopla. Snažila jsem se Druhorozeného někam upíchnout celé dva roku od maturity. Nabízela jsem ho jako spolubydlícího všem mladým kolegyním, v zoufalství i Kubíkovi, ale ten má svého Honzu. Danuško, co? Naďo? No na mě nekoukej, mě ses ptala už dvakrát, odpálkovala mě Baruška. Zkoušela jsem ho přeposlat i Markétině ségře. Jak moc jsem fandila randění s Ledničkou. Bydlela sama v pronajatém bytě na Smíchově, ale od metra do kopce, byt suterénní a na ledové záchodové prkýnko se prý ráno nedalo sednout. Jestli není chlapec trochu rozmazlený. 

Ani po třech měsících nevím, kde teda bydlí. Už se neptám, protože je po svém otci rád tajemný a dělá mu dobře, když vyzvídám. Pracuje u Prvorozeného v restauraci, ve volnu chodí na brigádu do baru v Maiselově ulici. Musí být samý prachy. Občas přijede ke mně domů, uvaří mi něco dobrého, spokojeně se vykaká a zase odjede. Je roztomilý. Má Markétu z Valašského Meziříčí, se kterou se seznámil přes Tinder. Myslela jsem, že aplikace ukazuje lidi v blízkém okolí. Byla s rodičema na vejletě v Praze. Aha. Konečně nějaká informace o jeho životě.

Výlet na Mallorcu