Jeden pátek odpoledne jsem ve schránce našla vzkaz napsaný na lístku vytrženém z malého bloku. Vzkaz jak za mlada, kdy ještě nebyly mobily. Pan Úžasný mě prosil, abych mu napsala na pracovní mail. Pan Úžasný, který mě jedenáct let nechce, který mě před dvěma roky zapomněl doma, když jsem měli jít na koncert Krausberry do Malostranské besedy, a od té doby se neozval. Na začátku léta jsem mu poslala sms. Prostě mi bylo smutno. Jen jsem se zeptala, jak žije, jestli žije. TÁHNI. ŠTĚTKO. Byla odpověď. Po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že odepsala nějaká jeho přítelkyně, protože muži nazývají ženy štětkami, když jim nechtějí dát, což nikdy nebyl můj případ. Pak se pár týdnů nedělo nic, až teď ten lístek. A zase jsem byla úplně vyjančená.
V pondělí jsme si začali v pracovní době posílat maily, kde pracujeme, kde on bydlí a tak. Z opatrnosti jsem nenapsala, že už žiju sama. Zmínila jsem i svoji sms a šťavnatou odpověď na ni. Přiznal, že žije na Zbraslavi se semetrikou, kulantně řečeno, ale prý přestal pít, zhubnul a narostly mu vlasy. Nechápu jeho potřebu mít v šedesáti dlouhý vlasy. Holt každý se s tou starobou popasuje jinak. Poslal fotky, na kterých vypadá opravdu nemocně. Srdce se mi skoro zastavilo. Já poslala svoje patery zelený šaty, že je potřebuju vynést a přišlo mi naprosto přirozený, že se sejdeme co nejdříve, zvlášť když pracuje jednu stanici busem ode mě. Hezky jsme si psali několik dní.
V neděli jsem přijela k večeru domů, unavená z celodenního válení se na louce u Vltavy, spořádaně jsem ze sebe svlékla šaty i prádlo, hodila do pračky a už si vzala jenom hodně krátký domácí šaty. Bzučení domovního zvonku jsem se lekla. Pan Úžasný, jestli můžu jít před dům. Já, zbrklej blbeček, jsem hned vystartovala dolů. Na schodech se mi v hlavě promítla scéna, jak na mě venku zaútočí Jaruna, povalí mě na zem, mně se vyhrnou šaty a celá ulice, včetně venku kouřících štamgastů baru U Broučka, uvidí, že jsem pod nima nahatá. Myšlenkové pochody mozku jsou vážně nevyzpytatelné. Říká se tomu fantazie?
