neděle 31. prosince 2017

Můj rok 2017

  • Po deseti letech jsem se opět vykejvala k ségře na Kanáry
  • Nutila jsem Druhorozeného chodit do školy s mononukleózou
  • Po šesti letech se domů vrátil Prvorozený (se psem), přitom byl dávno odškrtnutý jako vychované dítě
  • Druhorozenému bylo sedmnáct, je ve třeťáku
  • Bylo mi padesát jedna
  • Tradiční dovolená na Rusalce a prodloužený víkend v Teplicích nad Metují
  • Dostala jsem kalhotky s prostřiženým rozkrokem (někdy prostě stačí přání vyslovit)
  • První cvičící víkend v životě
  • Milovala jsem se s cizím mužem v cizím pokoji
  • Celý rok jsem poctivě cvičila pilates
  • Prvorozenému bylo dvacet devět
  • Pracuji ve stejné firmě a dostala jsem přidáno (díky Filipe)
  • Byla jsem osmkrát v divadle
  • Měla jsem pět článků na titulce a Blog dne ve středu
  • Letošní nesplněné plány jsem už vzdala, na rok 2018 nepřesouvám nic

středa 20. prosince 2017

Vánoční povídka se šťastným koncem

Martin se rozhodl, že si Kačenku udobří, koupil krásnou voňavou jedli, může si ji ozdobit podle svýho. Ani na stojan nezapomněl. Zítra je Štědrý den. Počítal, že už bude doma u pohádky Anděl Páně připravovat bramborový salát. Vyprávěli si o všech svých vánočních rituálech. Okna tmavá, telefon nebrala, hmm, pořád uražená. Smutně se rozhlédl tichou ulicí, na rohu hospoda, když si sedne do toho výklenku, uvidí na vchodové dveře a nebude tu jak kokot mrznout. Staropramen, ach jo, objednal si grog. Výhled měl skvělý, ale Kačenka nikde. Při třetím grogu zabočil do ulice taxík. Z něj vystoupila vrávorající Kačenka a dlouhovlasý hubený frajer, který ji hned majetnicky vzal kolem ramen. Martin bleskurychle popadl stromek, u výčepu nechal dvě kila a pádil ven. Ještě stáli u dveří, zřejmě problém s jemnou motorikou. Dík, že ses mi postaral o Kačku, řekl uštěpačně směrem k dlouhánovi. Kačenka vypadala hodně překvapeně. MaMaMartine...víc ze sebe nevysoukala. Vzal jí ze studený ruky klíče, odemkl a postrčil ji dovnitř. Frajer venku ho vůbec nezajímal. Ten zůstal chvíli nerozhodně stát a pak se odklátil pryč.

Vytáhnout jedli a Kačenku do prvního patra byla docela dřina, snažila se mu vysvětlit, že se opila, protože je móc nešťastná, do toho začala podezřele škytat. Doma se nechala poslušně uložit do postele, oblečná, džíny jí prostě nešly sundat. K posteli ještě šoupnul kyblík, co našel v komoře. Káča přestala škytat a začala tichounce chrápat. Taky dobře. V obýváku si pustil televizi, nějaká romantická komedie asi. Zručně rozbalil stromek a postavil ho do stojanu. Nad ozdobami nepatrně popřemýšlel, pak navěsil úplně všechny. Hnědé, zelené, fialové, růžové, i ty bílé a stříbrné pohozené v předsíni. Krása stíhala nádheru. Měl pocit dobře vykonané práce a vzpomínal na stromek doma ve Vrádišti, který je vždy ověšený slaměnými ozdobami a perníčky. Příští rok tu bude taky takový, pomyslel si sebevědomě.

Ráno v kyblíku kupodivu nablito nebylo. To se divili oba. Káču strašně bolela hlava a pohled na velebarevný stromek ji dorazil. Krásný, až oči přecházejí. No, může si za to sama, měla se vykašlat na Davida a jet z práce domů. Dala vařit brambory a vajíčka na salát. Martin automaticky pustil pohádky. Chová se tu jako doma, pomyslela si nespokojeně Káča, ale pak si vzpomněla na ty včerejší drinky, může Martinovi děkovat, matně vzpomínala, jak nadrženě se choval David v taxíku.
Venku začalo sněžit. Martin vytáhl Kačenku na procházku na Petřín, aby rozchodila kocovinu. Na Petříně byla narváno, ale to jim nevadilo. Sbírali sněhový poprašek, snažili se koulovat, moc to nešlo, asi měli příliš horké ruce. Martinovi připadala Kačenka nádherná a ona se s Martinem cítila v bezpečí. Šťastný konec nebo šťastný začátek?

pátek 15. prosince 2017

Vánoční povídka, která se nevešla

Káča nakoupila bílé vánoční ozdoby, přibrala i pár stříbrných, letos je in bílá barva. Doma měla umělou jedličku, jen metr padesát vysokou, aby mohla ozdoby každý rok měnit, aby se nezruinovala a vešla do bytu. Už měla sadu hnědých, zelených, růžových a fialových. Martin byl upřímně zděšen, když mu vyprávěla o své představě vánoc. On by nejraději živý smrk a na něm perníčky a slámový nesmyly. To určitě. Dala si takovou práci se zařízením a vyladěním bytu a pak se zamiluje do nějakýho vidláka z Moravy a všechno bude jinak. Zamiluje? Zarazila se. Je opravdu zamilovaná?

Máma se jí vždycky ptala, jestli si představuje toho kluka, co má, jako otce svých dětí. Nechci mít ušatý děti po Karlovi, odbyla ji. Pak hloupý po Kubovi, líný po Mirkovi. A co Martin? Ten by šel, jen kdyby nebyl z ještě většího zapadákova než ona sama. Byla strašně zklamaná, když jí to řekl. Tak si přála kluka z Prahy a k rodičům jezdit maximálně do Počernic, ale někam za Hodonín? Stačí naši v Chotěboři. Za ty roky v Praze mluví jako křtěný Vltavou, kdo to měl poznat, sakra.
Odmalička toužila po Praze, hned po maturitě vyrazila do víru velkoměsta, zvládla jenom bakaláře a nakonec dělá vedoucí pošty na Újezdě, která je ještě menší než ta jejich doma. Jak záviděla Káje, když šla šéfovat novou pobočku do nablýskanýho nákupního centra, taková šance je už mizivá, zas tolik nákupáků tu není. Sice poskočila na její post, ale stejně.

Chtěla být na Štědrý den v Praze, Martin u rodičů. Plánoval ji všem představit, věřil, že budou stejně nadšení jako on. A navrch to není Pražanda, to je další velký plus. Ona strašně nechtěla, prý ani náhodou. Poprvé se pořádně pohádali, nakonec jí vyčetl i že mu nechce dát klíč od bytu. Jen zlostně přimhouřila ty krásný zelený oči. Dobře, on teda jede do Vrádiště, práskl dveřma, hodně. Káče to bylo líto, ty blbý klíče mu klidně mohla svěřit, když je mohl mít Mirek a musela pak měnit zámek. Ráno a vlastně celý den se furt dívala na mobil, jestli nepíše. Byla naštvaná, dolejzat nebude. Zítra je Štědrý den. Před zavíračkou se na poště objevil David, co sváží balíky. Tolikrát ji zval na drink, je sice mladší, ale dneska půjde ráda.

Martin se rozhodl, že si Kačenku udobří, táhl krásnou voňavou jedli, může si ji ozdobit podle svýho. Ani na stojan nezapomněl. Zítra je Štědrý den. Počítal, že už bude doma u pohádky Anděl Páně připravovat bramborový salát. Vyprávěli si o všech svých vánočních rituálech. Okna tmavá, telefon nebrala, hmm, pořád uražená. Smutně se rozhlédl tichou ulicí, na rohu hospoda, když si sedne do toho výklenku, uvidí na vchodové dveře a nebude tu jak kokot mrznout. Staropramen, ach jo, objednal si grog. Výhled měl skvělý, ale Kačenka nikde. Při třetím grogu zabočil do ulice taxík. Z něj vystoupila vrávorající Kačenka a dlouhovlasý hubený frajer, který ji hned majetnicky vzal kolem ramen. Víc vidět nepotřeboval. Šel zaplatit k výčepu, hospodský ho obratem vrátil pro stromek. Nechal ho pak na chodníku.

U Kačenky svítila růžová lampička.




neděle 10. prosince 2017

Na hraně

Na hraně je rozhodně můj blog. Už jsem byla peskována, že píšu intimnosti ze života svých dětí, že to není dobré. Mohla bych třeba zkazit Druhorozenému případnou prezidentskou kandidaturu, kdyby v budoucnu nějaký investigativní šťoura našel tyhle moje plky. Kluci jsou zatím v klidu. O Prvorozeném moc nepíšu. Druhorozený zatím chtěl cenzurovat jen článek o holkách, ale v celkem nepodstatné věci, že je nevodí na rande do nákupního centra.

O sobě píšu věci, které bych psát neměla, něco je i za hranou. To moje celoživotní hledání lásky, ovšem pouze v teplých měsících. Zkoušela jsem autocenzuru, ale povídání bylo tak nudné, to ségře udělat nemůžu a dodatečné detaily vyprávěné přes Skype, to by se chuděra ani nedostala ke slovu. Za hranou je i moje oblíbená historka, jak se před pár lety matka ve Stromovce zhulila trávou do bezvědomí, na blogu jsem ji ještě nevyprávěla. Asi ani nebudu.

Po oslavě slunovratu jsem bilancovala, ale protože jsem byla taková rozjitřená a měla ještě maličko naváto, už při psaní jsem jasně věděla, že to nebude článek k otištění. Psala jsem o svém mladém milenci, kterého jsem měla ještě v manželství a který mi zlomil srdce. No, srdce to tak úplně nebylo. A o těch dalších po rozvodu. Za ten půlrok jsem nenašla odvahu si článek znovu přečíst, je pořád v mailu mezi rozepsanými. Vypadala bych jako promiskuitní alkoholička nebo alkoholová promiskuita. Přitom alkoholičkou bych byla ráda. Ty, které znám jsou veselé a nad věcí.

středa 6. prosince 2017

Mikulášská

Mám za sebou nejdůležitější společensko-pracovní akci letošního roku. Mikulášskou nadílku pro děti a vnoučata zaměstnanců. V naší malé firmě prožíváme velký babyboom, a tak bylo pozváno 15 dětí ve věku od tří měsíců do sedmi let, Mikuláš, čert a Andělka. To znamená vybrat 15 dárků + ještě 3 dárky pro vesnická vnoučata, která nejezdí, nakoupit ovoce a čokoládu, udělat hezké balíčky s jmenovkami. Hodně mi pomohla Kristina. Nejhorší bylo vyrazit z rodičů soupis hříchů a pochval, nejdůležitější bylo svařit víno. Rendlíky jsem si přivezla vlastní, vařič mi obstaral Ex. Červené bylo tradiční a bílé s hruškou opět upřednostňováno. Spousta pobíhání, řvaní, slz a dlouhých nudlí. Opravdu vydařené pozdní odpoledne, máme krásné a šikovné děti.

Kristininýmu Honzíkovi byly už tři měsíce, ona i Honza mě na střídačku zásobují novými a novými fotkami rozesmátého nemluvněte. Mé oblíbené blogerky také rodí syny jedna za druhou a uveřejňují roztomilé fotky. A na mikulášské jsem si občas mimino ulovila nebo jen hezky přitulila. Není proto divu, že se mi zdál šíleně živý sen. Měla jsem třetího syna. Měla jsem ho u sebe v posteli a kojila. Probudila jsem se celá opocená a šátrala zmateně rukama po peřině, kde to dítě mám. Šťastná jsem se pak probrala do reality, protože v mít padesáti dítě, nota bene bez chlapa, je vážně průser.

Několik let vyhrožuju svým dětem, že už nic nedostanou, že na Mikuláše prcám. A pokaždý samozřejmě vyměknu a připravím nadílku v červeném celofánu, jakou nám se ségrou dělala máma. Mým základem je půlkilový balík pistáciových oříšků, ovoce, čokoláda a od určitého věku i balíček prezervativů. Prvorozený řekl, že chce nadílku pouze od Mikuláše, jinak ne. Druhorozený řekl, že byl hodný a neví, v čem by se měl polepšit. A to nemluvím o tom, že se málem porvali u sobotního oběda. Pak jsem měla s každým zvlášť osobní pohovor. Případná bitka se rozhodně bude odehrávat na dvorečku, určitě ne v mém malém bytě. Příští rok se na ně vážně vykašlu.



sobota 2. prosince 2017

Mých 7

Ve smršti všelijakých žebříčků a toptenů, kde se hodnotí nejlepší film, nejlepší písnička, nejkrásnější ňadra a největší pinďour (výraz penis mi připadá příliš nafoukaný), jsem se rozhodla sepsat svůj Žebříček 7 nejlepších českých knih, které jsem přečetla bez výhrad a které možná až nekriticky miluju. Všechny jsem četla minimálně dvakrát, vracím se k nim i po desítkách let od prvního přečtení a občas se mi mimoděk vybaví některé úryvky nebo situace z nich. Čekejte proto jen slova chvály a výkřiky nekontrolovaného nadšení.

Abych byla spravedlivá, vezmu to hezky chronologicky. Karel Jaromír Erben, Kytice to je jasně základka, některé básničky byly v čítance, líbily se mi, sbírku jsme měli doma a já si ji dobrovolně přečetla. Pak občas jen ty oblíbené. Když se Juraj Jakubisko chystal podle básní natočit film, byla jsem skeptická, ale to já jsem vždycky. Prvorozený byl na základce, já si koupila vlastní knížku a synkovi přečetla ty zfilmované. Rodinná návštěva kina. Druhorozenému bylo osm měsíců, celou dobu, co jsme byli v kině, řval v náručí mojí mámy, která ho u nás doma hlídala. Po návratu ho po mně hodila a řekla, že víckrát nehlídá. Film je nádherný, své předloze rozhodně neudělal ostudu. Vodník a Svatební košile jsou úžasně vizuálně zpracované, něco tak krásného jsem dlouho neviděla, byla jsem naprosto unesená.

Jaroslav Havlíček, Neviditelný konec základy nebo začátek střední školy. Loni jsem ji četla znovu, snad popáté a furt mě baví příběh Petra, tvrdého kariéristy, který šel urputně za svým i přes mrtvoly a nakonec stejně šťastný nebyl. Film Prokletí domu Hajnů podle románu se mi nelíbil, neměl to napětí knihy, ten postupný rozpad rodiny.

Jaromíra Kolárová, Chtěla bych ten strom to bylo po maturitě, byla jsem o něco mladší než hlavní hrdinka Zuzana, která se zamilovala do ženatého muže ve věku svého otce, dnes jsem o něco starší než podváděná manželka Eva. Tak nevím komu teď fandit, ale víc rozumím oběma.
Eva Bezděková uvítala křeslo, musela sebrat všechny síly, aby se do něho nesesunula, sedla si způsobně, uplatnila dosud pěkné nohy. Asi je natahovací, pomyslila si Zlatka, co je to za krávu.

Pak byla revoluce a rázem spousta nových knih, teda hlavně těch starých, které už vyšly v exilu. Lenka Procházková, Růžová dáma když čtu tuhle knihu nebo třeba povídky Přijeď ochutnat, moc bych si přála umět psát, umět vyprávět příběh, který čtenáře pohltí, že rychle čte a čte a na konci je mu moc líto, že příběh skončil. Opět mladá holka a několikaletý výsek z jejího života, který začíná znásilněním.

Edgar Dutka, Slečno, ras přichází je tak krásná kniha, ta by měla být určitě v čítankách. Je jedna pasáž, u které jsem napoprvé i napodruhé brečela. Potřetí to snad zvládnu bez slz. Přitom mi nejdřív vadilo, že se příběh odehrává v Austrálii.

Petra Soukupová, K moři o Petře jsem psala zvlášť v rubrice Knihy, nechci se opakovat. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou knihu vybrat, všechny jsou skvělé, druhá volba je asi Pod sněhem.

Ladislav Pecháček, Osvobozené kino Mír Pecháček mě jako spisovatel dlouho míjel, znala jsem samozřejmě Básníky, hlavně první díly, na poslední jsem se odmítla dívat. Také film Dobří holubi se vracejí je natočený podle jeho knihy. Milovníkům povídek doporučuji Hořkou čokoládu. Osvobozené kino Mír mi půjčila máma, už mám samozřejmě svoji. Sága jedné zajímavé rodiny začíná v padesátých letech, vypravěčem je mladší syn. Pane Pecháčku, klaním se za fantastické zaznamenání let minulých.
Všichni se tvářili vážně. Nedalo se jim nic vytknout.
- Bude prostě volit individuálně, uzavřel definitivně předseda. - Poznamenejte si ho.
- Indivindi..., přikývl člen a učinil poznámku u otcova jména.

Děkuji všem, kteří poctivě dočetli. Tohle jsou první knihy, které mě napadly, po sedmi kouscích jsem přestala, proto se sem nedostal Jiří Hájíček a Zloději zelených koní nebo třeba Jarmila Loukotková s Medúzou. A kdo je ve vašem řebříčku?


S hrůzou jsem zjistila, že Soukupovou nemám!

Zazvonil zvonec