S Druhorozeným jsme rozebrali starý stůl a odkutáleli ho do kontejneru na velkoobjemový odpad. Přijel truhlář, otevřel dodávku, v ní stůl ve vysokým lesku s divnou barvou. Teda ne takovou, jakou bych si představovala u stolu z bukového masivu. Moje chyba, že jsem při jednání nebyla dost důsledná. Do myšlenkových veletočů mi truhlář řekl, že stůl v dílně špatně uřízli a je tedy o dvacet centimetrů delší. Teď. Teď byla ta chvíle, kdy jsem měla vycouvat a odmítnou stůl převzít. Ale já né. Nechtěla jsem být za hysterku, taky jsem věděla, že stůl se i tak vejde. Za dobrou vůli jsem dostala slevu celých 5 procent. Stůl velký a těžký jak kráva. Kdyby nebyl doma Druhorozený, truhlář by ho sám do bytu nedostal.
Poctivě jsem se snažila s novým stolem sžít. Moc to nešlo. Sedělo se mi u něj nepohodlně, připadala jsem si malá a krátkoruká. Bože, já blbě změřila výšku. Kdepak. Nebudete věřit, kromě těch dvaceti cenťáků na délku je stůl ještě o tři a půl vyšší, než jsem chtěla. Takže ze tří mnou určených rozměrů jsou dva špatně. Truhlář navrhl zkrácení nohou. Jenže deska je hrozně masívní a luby (nevěděla jsem, co to je, ale už vím) taky, to jsou rozměry, které navrhl truhlář. Už teď se stěží pod stůl vejdeme, Prvorozený se nevešel vůbec a Vendulka s kejtičkama si taky stěžovala na málo místa. Po měsíci dohadování jsem odeslala odstoupení od smlouvy, ale truhlář mě docela vyfakoval. Za patnáct tisíc mám doma jídelní stůl, u kterého se nedá jíst. Na oslavu narozenin pozvu rodinu do japonské restaurace.
