Scény z manželského života, Švandovo divadlo (2020)

V krátké době podruhé v divadle, lístky tentokrát koupil Zuzanin mladší brácha David a šel s námi i se svojí ženou Klárou. Nedostatek divadelních her nutí tvůrce adaptovat filmové scénáře. Většinou bývám skeptická, ale Bergmanův film jsem naštěstí neviděla.

Rozpad patnáctiletého, prý úžasně fungujícího manželství a omleté klišé - manžel si našel mladičkou milenku, aby pak časem zjistil, že láskou jeho života je první žena. V hlavní roli skvělí Michaela Badinková a Michal Dlouhý, dvě vedlejší postavy skoro nestojí za zmínku, objevily se jen za začátku představení, ale protože oba herci zůstali i na děkovačku, smekám. Barbara Lukešová a Vasil Fridrich. Barbara se sice tvářila dost nasraně, ale to asi proto, že kytky dostali Badinková s Dlouhým.

Druhá půlka mě strašně zklamala, děj se nikam neposunul, pořád stejné hysterické výlevy, stejné teatrální odchody a návraty, zbytečné natahování děje. Asi se opakuju, možná jsem divná, ale v budoucnosti budu preferovat představení krátká, tj. bez přestávky, protože i přes bezvadné herce jsem se nemohla dočkat konce.

P.S. Bloudičko, tři a půl z pěti.

Zdroj: Scena.cz

Jméno, Divadlo VERZE (2020)

Jsem živá. Byla jsem v divadle. Mně se prostě to vršovický divadlo Mana moc líbí. Opět podobná konverzačka jako Šťastný vyvolený a podobné kulisy. Obývací pokoj. A v obýváku manželů, Jany Janěkové ml. a Romana Zacha, se na marockou večeři sejde jejich kamarád z dětství Petr Lněnička, bratr ženy Honza Dolanský a později přijde i jeho těhotná žena Linda Rybová. Tématem večera je výběr jména pro chlapečka, který se má za pět měsíců narodit.

Rozhovor nastávajícího otce a jeho sestry:

- A co Nicola?

- Nicola je přece jméno pro holku.

- Nicola je jméno pro kluka i pro holku.

- No, a já chci jméno pro kluka i pro kluka.

Otec potutelně prozradí, že vybrané jméno začíná na písmeno A. Všichni hádají. Adam. Albert. Alexandr. Alfréd. Amadeus. Antonín. Armand. Artur.

- Ne, bude se jmenovat Adolf.

- ADOLF...?!

Jaké zavládne zděšení si asi umíte představit.

Roman Zach se se svým civilním herectvím docela ztrácel, občas ho bylo špatně slyšet. Vůbec si ho nedovedu představit na jevišti velkého divadla. Jinak jsme se smály opravdu hodně, a že jsme na dobrém představení, jsme se utvrdily hned po vstupu do divadla. Jiří Bartoška se svou paní si vybrali stejné. Paní Bartošková vypadá skvěle.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo VERZE

Krotitelka snů, Simona Monyová,1998

Jak jsem druhý měsíc doma se zápalem plic, jsem zpruzená a nic mě nebaví, taky nemám co číst, proto jsem se vrátila ke knihám Simony Monyový. Nejvíc se mi líbí ty ze začátku jejího psaní, pak už knížky sekala jak Baťa cvičky, tři za rok. V knihovně mám dvanáct kousků, pouze u čtyř si pamatuju děj. Je jasný, že úroveň některých je fakt velmi nízká. Škoda. Spisovatelka bezesporu talentovaná. Mám ráda její jízlivý humor a úsporný styl, ovšem některé příběhy jsou vyloženě zkratkovité.

U mě vede Deník citového vyděrače a Krotitelku snů. V Krotitelce rozvíjí až klišoidní příběh opuštěné ženy, jejíž muž odešel k mladé milence. Ale ten vtip a nadhled, který vtiskla své hrdince Marii, ta opravdovost dopadu rozchodu na děti, pětiletou Natálku a čtrnáctiletýho Šimona, to je realita bohužel běžná. Marie má naloženo opravdu dost, kromě toho že ji trápí váha a příznaky stárnutí (a koho ne!), stará se o maminku s Alzheimerem a bezúspěšně posílá do nakladatelství rukopis své první knihy. Čtenářky v diskuzích vyčítají autorce smutný konec. Myslím, že Simona Monyová věděla o smutných koncích své.

Zdroj: Bazar Brno

Ženy sobě

Opět jsem se s novým rokem rozhodla skončit s Patočkou. Abych byla úplně přesná, usoudila jsem, že průměrný sex jednou za měsíc mi nestojí za to radostné chvění, když pípne mobil a to následné zklamání, když je to jen vyúčtování čehosi. Raději si vygůglím cviky na posílení pánevního dna. Vím, opakuju se, ale už umím dva.

Tentokrát jsem byla vážně tvrdá, v listopadu jsem vymazala všechny zprávy, fotky i jeho číslo. Popřál mi hezký Vánoce a pak i nový rok. Přání jsem okamžitě smázla, vzápětí jsem si sice řekla, no, je slušnost odpověděl, ale nebylo kam a paměť na čísla nemám žádnou. Přišla jsem o motivaci holit si nohy a přilehlé okolí, o pocit, že jsem žádoucí ženou. Moje volba. Nemyslím si, že se už nikdy neuvidíme. To ne, Praha je malá. Třeba se potkáme na jaře na trhu na Náplavce, ale to bych si musela přivstat nebo on zaspat. Chodí rád na snídani na štrůdl, já zase na pljeskavici, ani ty chutě nemáme stejný.

Umím být sama, vždycky jsem si vystačila a čím jsem starší, tím jsem paličatější. Inu, býčice. Když člověk žije v páru, stále bere ohled na toho druhýho. Musí se radit, domlouvat na různých věcech, čekat na jeho názor, obává se nepříjemný reakce, takže pořád přemýšlí, co a jak říct, což svým způsobem brzdí či omezuje. Čtu na Blogu.cz zápisky ostatních žen, mladých i starších, které zůstávají v nefungujících vztazích bez lásky.

A kdyby jenom bez lásky, ale i bez elementární slušnosti. Žijí s člověkem, který jenom bere a nic nedává. Taky jsem takovýho měla, proto jsem se rozvedla. Nebojte se být samy, buďte odvážné a sebevědomé. Získáte pro sebe spoustu času, který můžete věnovat svým koníčkům, přátelům a cestování. Nevzdávejte se.