pátek 16. července 2021

Výlet do Lázní Mšené

Psala jsem tu o skvělé kávě z cukrárny na náměstí v Mšenu. Ozvala se VendyW, že tam byla v lázních, tak jsme si ujasnily, že Mšeno a Lázně Mšené nejsou jedno a to samé, a operativně naplánovaly výlet. Cesta se mi zkomplikovala výjezdem k babičce Hele. Měla velké bolesti bederní páteře a vůbec nemohla vstát z postele. Bývalý muž byl na chalupě a po večeru s místními opilci nemohl ráno za volant. Brutálně jsem vzbudila Druhorozeného, který se domů dokulil ve tři ráno z nějakýho mejdanu. Syn svého otce. Nechtěla jsem kazit výlet, kdybychom čekali na sanitku dýl, synek by s babičkou počkal. Když jsem ji viděla, bylo mi do breku. Další level hry Život, který mě za nedlouho taky čeká.

Sanitka přijela fakt hned, Helu snesli na křesle dolů a já frčela na Hlavní nádraží, kde Vendy už kupovala jízdenky. Jely jsme do Roudnice nad Labem, tam nám těsně před nosem ujel autobus do lázní, takže oběd na náměstí a pak hned káva v cukrárně na druhé straně.


 
Další bus jel až za dvě hodiny, daly jsme tedy přednost vlaku. Od zastávky je do lázní opravdu kousek. Vendy se tu kdysi léčila po operaci páteře a vzpomínky má jen hezké, ukázala mi dům, kdy byla ubytovaná, kam chodila na procedury a kam na jídlo. Všechny budovy byly blízko sebe, taky bych moc chtěla do lázní, ale žádný z mých neduhů ještě na lázně nedosáhne a wellnes pobyty se mi zdají dost předražené. Moc peněz za málo muziky. A parafínový zábal na ruce nepovažuju za proceduru, ten mi udělá Hanka během pedikúry.



P.S. Věřili byste, že na neurologii, kde leží Hela, pracuje sestra, která těm dospělým, rozbitým ženským, který celý den leží s pytlíkem chcanek u postele, v deset večer nekompromisně vypne televizi?!





sobota 10. července 2021

Jana mi zachránila život

I kdyby byl kohout meruňka, tak je to k hovnu. Povzdechla si Baruška nešťastně nad hromadou velikonočních perníčků. Zákazník si přál mikrobiologickou analýzu nějakých perníků dohromady a nějakých zvlášť, a ani to množství mu nefalírovalo. Naše práce je tak specifická a humor nepřenosný, že bych pracovní storky psala zhruba pro čtyři lidi. Vyprávět se už vůbec nesnažím, tuhle větu jsem si ale musela zapsat, protože je vážně kouzelná. Lístek jsem nechala na botníku, Druhorozený mi pak volal, od jaký Báry má ten debilní vzkaz.

Ráno jsem si oblékla bílé tříčtvrťáky. Letos poprvý, fakt jsem přibrala, sotva jsem je zapnula. Jako bych měla na sobě železnou obruč, ale náhradní model nebyl vymyšlený a bus mi jede jednou za čtvrt hodiny. A já si dávám sakra bacha, abych ten v 6:57 stihla. Cestou nepohodlí, ale kalhoty stály patnáct stovek, přece je nevyhodím. Po hodině sezení v práci mě divně rozbolelo břicho a začaly mi dřevěnět nohy. 

Když jsem si na záchodě kalhoty rozepla, měla jsem na břiše hluboký vrypy a kůži přeskládanou do divných obrazců. No, to asi není úplně zdravý, řekla jsem nahlas. V kanclu zatím Jana vášnivě popisovala, jak si večer protřídila šatník a v autě má několik pytlů oblečení pro charitu. A doma logicky místo pro nové kousky.

Ve chvíli, kdy jsem se definitivně rozhodla, že kalhoty sundám a zbytek pracovní doby strávím v kalhotkách a tričku, Janě sepnulo. Má v autě v pytli podobný kalhoty, jen o pár čísel větší. Vážně vyndala téměř identické, že jsem se převlékla, nikdo nepoznal. Všem jsem to samozřejmě vykvákala sama. Mé vnitřní orgány se zase vrátily do původní velikosti. Jana mi zachránila život.

To vážně nevymyslíš

středa 23. června 2021

Tloustnu do plavek

Jak urvaná ze řetězu v posledních dnech pořád někde cábruju. Byla jsem v divadle, v kině, na neonovém minigolfu v centru Prahy. To byl vánoční dárek od mámy Lucinky, taky Lucky. Konečně se mohl zrealizovat a strávily jsme moc hezkou hravou chvíli ve společnosti našich dětí, zakončenou procházkou na náplavce. Samozřejmě jsem prohrála, ale to mi vůbec nevadí. Měla jsem na sobě plandavé lněné kalhoty a volné tričko, na fotce vypadám, že vážím sto dvacet kilo. Příště jdeme na bowling, jsem na řadě a bowling hraju určitě líp.

Byla jsem se koupat v rybníce v Motole, teda koupání to moc nebylo, labuťák docela fest útočil a operoval po celé ploše rybníka. Bych se utopila, kdyby to zkusil i na mě. Toho kluka tutově štípnul do zadku, a to už byl skoro venku z vody. Byla jsem na Žlutých, Vltava 18 stupňů. To jsem taky neplavala. Byly jsme v hospodě s holkama z práce. Dvanáct nás bylo, pravda i dva chlapci došli, ale jeden je na chlapce a druhý přítel Kačenky, tak ti se nepočítají.

V práci pořád masakr, a to nastoupily dvě nový kolegyně, ale nějak nestíhají tempo. Mě neskutečně vytáčejí zemědělci, na každý pole mají jinou firmu, pro každou musí být nová cenová nabídka, vzorky do laboratoře nosí rovnou z pole, obalený hlínou a diví se, že jedna cibule na analýzu pesticidů je málo. Prý mu přišlo, že nese zeleniny zbytečně moc. Příště přiveze tý cibule jen půlku.
 
Chovatelka drůbeže pošle kůžičky z kuřecích krků na analýzu salmonelly, dva vzorky, a vůbec se neobtěžuje je nějak označit. Jak já mám vědět, co je z porážky 14. června a co z 20. června. Nebo posílám fotky dvou identických balíčků mletého masa, aby mi zákazník rozklíčoval, který je který. Buď mám objednávku nebo vzorky, když mám oboje najednou, jsem celá šťastná. V noci se budím hrůzou, co jsem zase zmrskla. Mouku jsem zapomněla poslat do laboratoře v Německu, gumový bonbony z Lidlu mi někdo sežral před senzorickou analýzou. Asi byly dobrý, senzorika OK.

Přijdu domů, pustím si fotbal, otevřu plechovku Ryze hořký, nasypu si brambůrky do misky. Možná jsem měla být chlap, zatímco holky hubnou do plavek, já tiše tloustnu.

neděle 20. června 2021

Chlast (2020), Dánsko

Na tenhle film jsem chtěla jít už dávno, hned jak jsem zaregistrovala, že dostal Oscara za neanglicky mluvený film. Teda né, že by Oscaři pro mě byly nějak určující, v posledních letech mě ty jejich velekorektní podmínky udělení dost iritují. Zorganizovala jsem společnou návštěvu kina Světozor s dalšími třemi Vyšehradskými matkami.

Žádné informace jsem si dopředu nezjišťovala, stačil mi Mads Mikkelsem v hlavní roli. Film názorně vysvětlí podstatu úsloví Chlastá jako Dán. Jeden norský filozof údajně tvrdí, že když se člověk narodí, schází mu půl promile. Čtyři vyhořelí učitelé se rozhodnou v praxi vyzkoušet, zda opravdu půl promile alkoholu jejich život, a především krizi středního věku, výrazně vylepší. Vlastně takový vědecký experiment. A bude stačit jen půlka? On ten život s chlastem je přece jen veselejší. Zkušení ovšem vědí, že nedopadá dobře. Film nemoralizuje, ukazuje. Jsem nadšená ještě teď.

ČSFD 81% 



https://www.youtube.com/watch?v=WuClROtJCaw

sobota 12. června 2021

Runners, La putyka (2021)

Po strašně dlouhý době konečně divadlo. Představení vybrala Zuzana, ostatní vyšehradské matky se ihned přidaly. Já dost váhala, měla jsem strach, že se mi představení nebude líbit, že nebudu chápat, ale zase ta zničující představa, že půjdou někam beze mě. A taky ten aperol před představení, že jo.

No, po prvních deseti minutách jsem chtěla odejít, ale technicky to nešlo. Taky jsem byla dotčená, že herci občas mluvili anglicky. Možná jsem se měla lépe připravit, Dana byla dokonale v obraze, věděla třeba, že obrovský běžící pás, stěžejní prvek inscenace, byl vyrobený přímo pro představení v Británii.

Runners/Běžci zobrazení uspěchané doby, té rychlosti, se kterou se snažíme všechno stihnout a zrychlujeme a zrychlujeme a zastavit se už nelze. V jednu chvíli představitel běžce rychlost pásu zřejmě úplně nezvládl a odlétl někam daleko, kam asi nechtěl Živá hudba, na mě moc ryčná. Skvělá taneční kreace. Dech beroucí artistické číslo, i když artisty od dob Televarieté vůbec nemusím, protože prostě zdržovali program. Teď jsem nevěřícně poposedávala. To se vyprávět nedá, to se musí vidět. Mně jen trochu déle trvalo, než jsem se chytla.

Bohunka kvůli nějakým zdravotním potížím nedorazila, Zuzana její lístek vrátila do poklady, kdyby se na poslední chvíli ještě našel nějaký zoufalec. Holčina z kasy si pak Zuzanu našla ve frontě před vstupem a dala jí těch šest stovek vstupného. I tahle milá prkotina podpořila krásný večer.

P.S. Bloudičko, nebyla jsem ten správný divák, ale závěrečný standing ovation mluví za vše.


Zdroj: Lidovky.cz

neděle 25. dubna 2021

A vážně ti nespad'...?!

Touhle otázkou mě přivítala Vendulka, když jsem v pátek dorazila do penzionu U Malířských, kde měla svatbu s Prvorozeným. Kadeřnice jí vyráběla účes a Vendulka byla nervózní, že ženich někde zahálí. Nějak nechce věřit, že mi v batolecím věku nespadl hlavou na zem. Prý je strašně zpomalený. No, po kom asi, sama nejsem žádný rychlý šíp. 

A ruku na srdce, komu nikdy nesklouzlo dítě z postele, nevypadlo z postýlky, nezkoušelo na kšírách bungee jumping z kočárku. I mně se Prvorozený svalil z válendy, jestli na hlavu, to nevím. Našla jsem ho řvoucího na zemi, v okamžiku kdy ztichnul, jsem si myslela, že je mrtvý, ale to jen přijeli do ulice popeláři a on soustředně poslouchal. Při první procházce s Druhorozeným jsem špatně zaparkovala kočárek, a než jsem nakoupila u stánku zeleninu, silný vítr kočárek převrhl. Druhorozený, utemovaný v kožešinovém fusaku od Zuzany, se ani neprobudil.

Také jsem se nechala odborně učesat. Kadeřnice mi natupírovala a nalakovala vlasy. Udělala ze mě "pani" s helmou. Ukrajinská vizážistka mi pod oči namatlala oranžový třpytivý rozjasňovač. Všechny svoje fotky jsem v mobilu smazala. Dnešní svatby se velice pečlivě dokumentují. Kde jsou boty? Fotí se. Kde jsou šaty? Fotí se. Kde jsou prstýnky? Fotí se. Fotí se nevěsta i ženich, jak se oblékají. A to vše se paralelně i točí kamerou.

Právem jsem byla skeptická k dubnovému termínu svatby. Sněžilo. Nevěsta trvala na obřadu na louce a moc jsem obdivovala oddávající, že jí vyhověli. Byla mi strašná zima a v okamžiku, kdy jsem dostala pokyn, abych přivedla syna k oltáři, rozběhla jsem se a syna táhla za sebou, jako kdysi do školky. Naštěstí mě rozmáčený trávník trochu zbrzdil, podpatky se mi zaryly do země a málem jsem doběhla bosá.
 
Za odměnu nám naštěstí majitelé připravili skvělou hostinu a hlavně řádně zatopili v kachlových kamnech. Nevěsta házela svatební kyticí a mě všichni hecovali, ať jdu taky chytat. To určitě. Na starý kolena si komplikovat život třetí svatbou. Krásnou kytku chytila přítelkyně Vendulčina bratra. Nešla nechytit. Vendulka ji po Aničce normálně mrskla. A první manželská hádka proběhla při krájení dortu, nicméně Prvorozený se přiženil do báječné rodiny a jeho ženě obdiv, jak celou svatbu zařídila.





čtvrtek 15. dubna 2021

Výlet do Mělníka

První delší procházka se psem po covidu byla do Dolních Počernic, celkem asi pět kilometrů a domů jsem došla úplně gumová, ani mluvit jsem nemohla. Další venčení v Divoké Šárce s Prvorozeným a Vendulkou, osm kilometrů. Pomalu se lepším. K našemu výletování se Zuzanou se ale připojily další Vyšehradské matky a svou namakaností podstatně zvedly počet kilometrů. Z výletu do Prokopské údolí jsem se asi po osmi kilometrech mlčky odpojila a nasedla v Hlubočepích do prvního autobusu, který jsem uviděla. Odvezl mě na stanici metra Smíchovské nádraží Já prostě pořád nemám žádnou kondici (jako bych ji snad předtím měla).

Dala jsem si pár týdnů oraz, pevně rozhodnutá se zúčastnit dalšího výletu. Zuzana se úplně zbláznila a naplánovala trasu z Mšena do Mělníka. Optimisticky jsme začaly skvělou kávou v cukrárně U Živných a Měšťáků v Mšeném na náměstí a moc nás mrzelo, že nemůžeme dovnitř, cukrárna je opravdu luxusní. Po cestě vlakem a busem do Mšena bych klidně po kávě zase jela domů.

Cesta kokořínským údolím je fakt krásná a civilizovaná. První hospoda U Grobiána, tam jsem měla horkou griotku, v penzionu Harasov u stejnojmenného rybníka, jsem si dala boršč. Nádherný místo na koupání, ale v létě asi taky mraky lidí. Šlapala jsem spořádaně zpočátku bez keců, ale závěrečných pět kilometrů jsem fakt trpěla. Poslední tři kilometry od okraje Mělníka na nádraží jsem vážně uvažovala o taxíku. Domů jsem dorazila úplně zdecimovaná, levou nohu jsem za sebou táhla jak starý syfilitik. Hrozně mě bolelo koleno.

Celkem 22 kilometrů a konečně pěkné fotky od Dáši a Dany.





Bývalý hotel Harasov z roku 1912, snad v rekonstrukci






pátek 26. března 2021

Dělám bábovičky

Vůbec mě nenapadlo, že bych měla na blížící se svatbu něco upéct, až v práci se mě Markéta na férovku zeptala, co peču. Trochu mě teda zaskočila a doma jsem hned gůglila svatební koláčky. Také jsem se při vycházce v Divoké Šárce zeptala Vendulky, jak je to s pečením. No, docela mě vyfakovala, že bude péct s mámou. Se mnou se prý nepočítá, ale můžu si upéct výslužku do práce. Do konverzace se vložil Prvorozený s tím, že stejně umím jen bábovku. Zahřálo mě u srdce, asi infarkt.

A tak jsem se rozhodla zakoupit malý silikonový bábovičky. Jsou vážně roztomilý. Úplně jsem zapomněla na svoji dávnou negativní zkušenost se silikonem při pečení velikonočního beránka. Vymazávat je třeba! Rozinky naložené delší dobu v rumu se vrátily do své původní velikosti, moc se jich do formiček nevešlo. První várka byla tvarohová, bábovičky byly dobré, ale světlé, takové neduživé a protože mi zbylo dost těsta, které jsem samozřejmě snědla a pak mi bylo blbě, koupila jsem ještě jedno balení formiček.

Na druhou várku jsem zkusila klasický recept od sousedky, jenže těsta do báboviček jsem dala moc a v troubě hrozně nabylo. Při kontrolním náhledu jsem se zděsila. Uvnitř se peklo šestnáct malých krtin. Já vím, měla jsem fotit, ale bude vám muset stačit moje barvité vyprávění. Ke konci pečení těsto zase trochu slehlo, ale takový špičatý kopeček přece jen zůstal a bábovičky se v krabici spíš povalovaly než spořádaně seděly. Co je to za bábovky, zeptal se Druhorozený a obočí mu v údivu vylétlo až ke kořínkům vlasů. To jsou bábovky zapichovací!





neděle 7. března 2021

Sbírka infantilních triček

Před blížící se mi padesátými pátými narozeninami (fuj!), jsem se rozhodla trochu probrat šatník. A nesmlčím ani to, že nové kousky kupuju o číslo větší a potřebné místo získám zlikvidováním své sbírky infantilních triček:

Tričko s barevnou kočičkou z lesklých flitrů demonstruje moji zálibu v lesklých věcech. Měla jsem se dát k cirkusu. To jsem nosila na návštěvu k mámě, protože má kočku. Po Piště, která jí opustila v požehnaném kočičím věku, má teď divošku Špulku. K Vánocům jsem jí koupila dřevěnou špulku s nalepenými barevnými kousky příze. Ani nechtějte vědět, kolik stála.

Bílé tričko s pejskem jsem si brala na venčení Bonga, voříška, kterého si Prvorozený před deseti roky vzal z útulku v Tróji. Tričko obdivují především holčičky školkového věku. Na venčení není úplně praktické, nebo jsem prostě čuně, pro které bílá barva není nejlepší.

Šedé tričko se zajíčkem jsem si stylově vzala na velikonoční fotbalový turnaj Druhorozeného. Byla jsem jediná aktuálně oblečená matka. Hrozně se za mě tenkrát styděl, dokud se nezatáhlo nebe a ochladilo, pak jsem si vzala džísku.

Barevné tričko s Maggie Simpson jsem dostala k svátku od Druhorozeného. Byl to snad jediný a první dárek, který jsem si neobjednala. Byla jsem nadšená, nosím ho na pilates, tedy pokud je nějaké pilates povolené. Z nostalgických důvodů tričko zůstává v šatně.

Tričko s velkou sovou, jaké měli všichni ostatní, jsem si koupila sama, bez ohledu na to, že "ostatní" byli zhruba o čtyřicet let mladší.

Zelené tričko s holčičkou, která kope chlapečka do koulí a s nápisem Girls kick balls, jsem dostala k Vánocům od Prvorozeného. Také srdcová záležitost.

Bílé tričko se šikmookou holčičkou a anglickým textem, kterému nerozumím a jsem líná použít překladač, jsem dostala od neteřinky Sary z Kanárů. Přece nemůžu vyhazovat dárky!

V šedém tričku Esprit s otisky rtů na celé přední straně, z nichž jeden je lesklý a jeden rudý, se bojím chodit i do práce, abych nebyla terčem vtípků našich řidičů. Obzvlášť Petr dokáže být velmi ironický.


P.S. Nakonec jsem žádný tričko nevyhodila, třeba v nich budu ještě okouzlovat vnoučata.



pátek 5. února 2021

Puberťák (vlastní) s covidem

Druhorozený naříká, že umře. Neslibuj, neplníš, hnusně zavrčím. Nebyl ve stavu, aby si někam došel na test, odvézt ho neměl kdo, ale podle příznaků je jasný. Koneckonců Lucinka je pozitivní. Za týden zhubnul pět kilo, já pět nabrala. Přece to nevyhodíš, trefně poznamenala Jana. Já měla test negativní a byla jsem celá šťastná, že kvůli mně nemusí holky z práce do karantény. Ovšem zůstat zdravá zavřená v malým bytě, to taky není žádný karneval.

Synek úplně znetopýřil. Už před nemocí měl přehozené spaní, ale teď se budí za tmy, a tím rozhodně nemyslím ráno. Možná je i světloplachý. Přes den se chodím dívat, jestli dýchá. Sotva ho v té změti polštářů, peřin a dek identifikuju. První dny vůbec nechtěl jíst, bolelo ho v krku. Teď vařím jídlo na osmou večer, nechávám ho na botníku u dveří jeho pokoje. Špinavé nádobí odmítá vracet, došly mi hrnky.

Hecla jsem se a upekla dukátové buchtičky. I kus rumu jsem obětovala do vanilkového krému. Loupu pomela, krájím papriky, připravuju odvar ze šalvěje na výplach pusy. Má hrozné afty. Nechce chodit doma v roušce a krákorá, že mu chybí Lucinka. Ta zatím doma spolehlivě nakazila mámu i bráchu.
Po deseti dnech v karanténě mám první příznaky covidu, rýmu, kašel a teplotu. Stejně jsem své imunitě příliš nevěřila. Test mám samozřejmě pozitivní. Trpělivě Druhorozenému vysvětluju, že teď jsem nemocná já a on se o mě musí starat. Pochopil po svém, jednou denně se mě zeptá, jak mi je.

 


PS. Synek se polepšil. Snídaně do postele.


pondělí 1. února 2021

V karanténě

V pátek byl Druhorozený s Lucinkou na procházce. Krásně nasněžilo. Vrátili se fialoví. To má ale synek nápady, furt sedí doma na prdeli a vyleze ven, když mrzne. V sobotu nebylo Lucince nejlíp a v neděli odcházela domů s teplotou a hrozným kašlem, až jsem si myslela, že má zánět průdušek. V pondělí začal kašlat synek, prý to od Lucinky chytil. Měl teplotu. 

Začala jsem být ve střehu, ale do práce jsem šla i v úterý, protože jsme zase v oslabeném počtu. Do laboratoře na Slovensku jsem napsala varování, v Čechách si všichni dali novoroční předsevzetí, že budou svoje výrobky a plodiny testovat v naší laboratoři a pokud již testují, tak množství vzorků ztrojnásobí.

Řidiči neustále vozili další a další vzorky, až jsem úplně ztratila přehled, co kde je. Naštěstí máme novou recepční, protože nás zásobovalo i DHL a zákazníci osobně. Přišla bába s pohankou. Přišel chlapík s hromadou malých lahviček, v kterých byly nějaké zasr omáčky, udal jméno firmy, o které nikdo v životě neslyšel, velmi mlhavý nástřel požadovaných mikrobiologických analýz a odešel.

Půl dne jsme pak zjišťovaly, co s nimi. Moje nervy neměly nervy s chlapíkem po telefonu mluvit. Chtěl mít nějaké omáčky v lednici, nějaké při 20 stupních, první analýzy hned, další po sedmi dnech, ale jaké furt nevěděl. Telefon jsem předala Máje. Mluvila s ním čtyřicet pět minut, než žádanku dali dohromady. Myslím, že si během hovoru i potykali.

Ve středu jen já a Jana na práci, na kterou nás má být pět, nemluvě o tom, že Áďa zasněně vypráví, že když ona nastoupila do firmy, bylo jich v zákaznickém servisu sedm. SEDM. Ve středu odpoledne pípla zpráva od Lucinky, že je pozitivní na covid. Vstala jsem od počítače a jela domů. Zatím mám být v karanténě, na test je prý ještě čas.

sobota 16. ledna 2021

Bokovka, Barbora Vajsejtlová, 2020

Čtu. Čtu hodně. Čtu skoro pořád. Schovávám se v knížkách, když se mi nedaří, když nejsem spokojená se svým životem. Čtení je pro mě droga. Dočtu a hned si beru další knihu. Mám ráda bazar na Databázi knih a nejsem líná běhat neustále na poštu.

Banální příběh, jakých jsou kolem stovky, tisíce, možná miliony. Nevěra tu je od začátku věků, tak se nastřádá. Karolína se na firemním večírku opije a dotáhne si do garsonky ženatého kolegu. Užijí si báječný sex, Marek je z Karolíny úplně na větvi, srovnává její vytrénované tělo s obtloustlým tělem své ženy po dvou dětech. Tohle mě vždycky pobouří. Asi je Bokovka dobře napsaná, že se nechám vytočit.

Pro Karolínu je to zpočátku jen další milostná aférka se ženáčem, Marek vyprahlý z nedostatku vášně po letech manželství. City nikdo neinvestuje. Zatím. Baví mě popisování stejných situací oběma protagonisty. Ve stylu: Celou cestu poslouchala mé vyprávění s obdivem/Celou cestu žvanil jenom o sobě. Karolína se zamiluje zhruba ve chvíli, kdy Marek chce ze vztahu vycouvat, uvědomí si, že by o svoji rodinu velmi nerad přišel. Nerad by přišel o ženu. o holky, o dům. Ovšem cílevědomá Karolína chce rodinu taky. A jako psychopatka mu zpočátku nepřišla. Marek asi nevěděl, že kdo si hraje s ohněm, může shořet.



pátek 1. ledna 2021

Můj rok 2020

  • Měla jsem pneumokokový zápal plic
  • Paní B mě po 6,5 roku vyhodila z práce
  • Druhorozenému bylo dvacet
  • Šest týdnů na pracáku
  • Nastoupila jsem do klientského servisu zkušební laboratoře
  • Druhorozený mi představil Lucinku, svoji budoucí ženu
  • Bylo mi padesát čtyři
  • Prvorozený na dovolené v Tatrách požádal Vendulku o ruku
  • Druhorozený konečně odmaturoval
  • Skončil Blog.cz
  • Kvůli koronaviru jsem nebyla na dovolené
  • Viděla jsem dvě Čerfovy výstavy, vídám se s VendyW, s Vílou jsem navštívila Barušku
  • Mám návaly
  • Naše firma se přestěhovala na nejokrajovitější okraj Prahy
  • Prvorozenému bylo třicet dva, svatba bude v dubnu
  • Pan Úžasný mi dal zase kvinde, předala jsem Patočkovi
  • Oba synové jsou bez práce, Druhorozený si ani žádnou nenašel
  • Už dvakrát jsem napsala, že uplynulý rok stál za hovno, a ten nový byl pak ještě horší

Výlet do Lázní Mšené