Duet pro jeden hlas, La fabrika (2021)

Představení vybírala Zuzana. Všechny jsme věděly, že téma hry není optimistické, ale když na jeviště Stivínová přijela na elektrickém vozíku, byly jsme jak opařené. Krásná Zuzana Stivínová jako houslová virtuozka nemocná roztroušenou sklerózou a Jan Novotný jako špičkový psychiatr, který léčí její duši. Můj oblíbený herec měl děsný sykavky, asi nový zuby. Postupný fyzický a psychický rozklad nemocné ženy, nechuť a nedostatek sily bojovat s nemocí mi jen připomněl, že bych se více měla zabývat možností eutanázie v ČR.

Představení jedna velká deprese. Já osobně nemůžu s autorem, panem Kempinským, souhlasit. Nemyslím si, že ke štěstí stačí parsek slunce na tváři. A už vůbec si nemyslím, že děti jsou pojistkou manželství, garancí toho, že muž ženu neopustí. Po skončení hry nám Zuzana všem koupila panáka. Dobrovolně.

P.S. Bloudičko, tentokrát nebudu hodnotit.

Zdroj: La fabrika

Spike už není k mání

Všichni okolo mají zvířata. Prvorozený s Vendulkou dva psy a kočku, máma má kočku, jedna Kačka v práci kočku, druhá Kačka čoklici z romský osady na Slovensku. Začala jsem také uvažovat o kočce, protože obesraný Černý Most mě k venčení vůbec neláká. A protože si myslím, že hlavní funkce kočky je válet se vám na klíně a nechat se hladit, což ovšem kočka mojí matky nikdy nedělala, ani první ani druhá, rozhodla jsem se pro kocoura. Paralelně bych vyřešila i problém s odstěhováním synka, má alergii na kočky.

Následně nastal problém s kytkama, břečťan se snaží zakořenit v podlaze a i ostatní mají dlouhé šlahouny svádějící ke kočičímu hraní. Zúžila jsem výběr na dospělého kocoura. Druhorozený se mi posmíval, že i dospělý kocour se rád pohoupe na kytce. Podle mého nestandardního chování vůči břečťanu si už všichni myslí, že v něm mám zakleté srdce. Zúžila jsem jsem výběr na dospělého třínohého kocoura.

V útulku jsem našla Spikea. Moc se mi líbil. Která packa mu chybí, ptal se synek. Přední. Tak to máš blbý, Míšo. Bude mít silný zadní a všude skákat a shazovat ti věci! Strašil mě. Podívala jsem se na netu na pelíšky, záchůdky a škrabadla. Napsala do útulku obsáhlý mail, proč a nač chci třínohého kocourka. Obratem mi přišla odpověď, že Spike už svůj domov má. A nevím, jestli se mi to zdálo, ale mezi řádky jsem četla, že by mi stejně žádný zvíře nedali. Takže dotaz, jestli by mi nějakýho jinýho nevyrobili, jsem ani neodeslala.

Poděkování

Moje milované čtenářky a čtenáři,

všem vám moc děkuju za útěšná slova podpory po živelné pohromě, které zasáhla rodinu mojí sestry na ostrově La Palma. A především vám děkuju za finanční pomoc, která byla opravdu velkorysá. Moc si jí vážím. Znovu jsem ve svém slovníku oprášila slovo vděčnost. Našla jsem jeho opravdový význam. Nedávno jsem si myslela, že cítím vděčnost ke své sedmnáctileté myčce, narvané špinavým nádobím, která po půldenním trucování zase začala plnit své povinnosti. Dojatě jsem ji poplácala po boku, ale byla to jen úleva, že nemusím sáhnout do kasičky. Moje dnešní vděčnost má úplně jiný rozměr. Skoro všechny jsem vás identifikovala, některé jste mi i maličko pomohly. Nejradši bych vás pevně objala. Což je u autistky, jako jsem já, nevídané.

Dojímali jste mě k slzám. Poprvé jsem se rozbrečela v buse ráno cestou do práce. To pípla první zpráva o příchozí platbě na účet. Pak jsem se vyloženě rozeštkala v pracovním procesu. A asi jsem popotahovala dost nahlas, protože se mě Jana zeptala, jestli potřebuju pomoct s registrací vzorků, přitom celer z Betonky už byl hotový a zaregistrovat brambory z pole Za kostelem byla hračka. Potřetí si nepamatuju, přestala jsem se sledovat, ale ani zpráva u platby, abych nebrečela, to nespravila. Naopak, bulila jsem ještě víc.

Škoda, že moji ségru neznáte osobně, je to skvělá holka, pracovitá a vtipná, báječná kuchařka. To její vaření obdivuju moc, sama vaření vyloženě nesnáším. Při každé návštěvě mě strašně rozmazlovala. Na Kanárech se vaří lehce, pestře, hodně zeleniny. Po návratu do Prahy jsem si pokaždé slibovala, že nasazenou kvalitativní laťku udržím i doma. Nepovedlo se. Kdysi jsem například při vaření vyřkla méně užívaný název zeleniny. Slovo baklažán Druhorozeného zaskočilo, myslel si, že je to další výraz pro mužské přirození, zavřel se do svého pokoje a odmítl se večeře zúčastnit.

Koukám, že jsem se rozběhla úplně jiným směrem, původně jsem chtěla jen poděkovat. 

MOC DĚKUJU. ZA SEBE. ZA SÉGRU. ZA CELOU RODINU.

Když sopka zuří

Naposledy jsem o ségře žijící na ostrově La Palma psala v únoru 2017, to jsem se vrátila z návštěvy. Letos 19. září začala místní sopka po padesáti letech chrlit lávu a zatím nepřestala. První dny se pro její rodinu situace nezdála tak vážná, pak se ale v sopce začaly otevírat nové a nové chřtány plivající lávu. Těsně před uzavřením oblasti, kde měli restauraci a minigolf, stihla odvézt koťata.

Thelma a Luisa

Místní obyvatelé zůstali úplně bez informací, vláda zakázala v oblasti katastrofy pouštět drony, ale naštěstí se vždycky našel rebel a ostatní informoval, jak si stojí. Jestli jsou už bezdomovci nebo ještě ne. A láva se nebezpečně valila širším a širším korytem. Když jim sebrala obživu, byla ségra pořád strašně statečná a optimistická. Říkala hlavně, že barák je v bezpečný zóně. Já jí při každým hovoru bulila do telefonu. Já, v bezpečí svýho malýho sociálního bytu na Černým Mostě, kde nehrozí povodně, tornáda ani sopky. Mohla bych se živit jako plačka na pohřbech.

Nervózní Rufus pár dní před evakuací

Pak přišla rychlá evakuace z domu, kterou nezvládla stará fenka boxera, švagr se pod dohledem policie druhý den vrátil a pohřbil ji na zahradě. Tři kočky jsou kdovíkde, slepice udusily sopečné plyny. Po pár dnech přišli i o dům. Náhradní bydlení poskytla kamarádka. Do jejího vyňuňaného apartmánu se nastěhovali s koťaty, malým voříškem a štěnětem kanárský dogy, která jen tak mimoděk v nestřeženém okamžiku ukousla kus stolu. Když nedevastuje byt, honí koťata.

 

Bora

Je to těžký, hrozná bezmoc. Najednou nemáte žádný doma. Prvorozený s Vendulkou měli přiletět na ostrov na svatební cestu. Už to nestihli. La Palmu navštívil premiér i král s královnou, slíbili pomoc. zatím žádná nepřišla. Kamarádka ségře založila stránku na podporu. Dlouho jsem přemýšlela nad tímhle článkem, ale jednou si píšu deník, tak je třeba udělat zápis. Nechtěla jsem, aby byl moc žebravý, ale samozřejmě budu moc vděčná, když někdo ze čtenářů přispěje. A protože pro hodně lidí je složité posílat peníze do ciziny, přikládám i svůj účet.

https://adagiohelp.com/

1192513015/3030

P.S. Velká frajerka je naše matka, penězi přispěl milenec současný i bývalý.

Brzlík a sojka

Moje sousedka Naďa je pěkná prsatá blondýna s velkýma bílýma zubama a zářivým úsměvem. Její život se skládá z dvanáctiletek. To ji v práci sbalí nějaký chlap, odvede si ji do svého domečku, který mu ona pomůže dostavět nebo zútulnit, zušlechtí zahradu. Jenže po těch dvanácti letech se vztah nějak pokazí a Naděnka se vrátí do svého bytu na sídlišti. Je hrozně nešťastná, ale já se sobecky raduju. Mám spřízněnou duši na dosah a partačku na pití bublin.

 
Teď vdávala prvorozenou dceru, ukazovala mi svatební oznámení, na něm dva barevní ptáčci. Jako fanynka Krkonošských pohádek jsem sojku identifikovala okamžitě, ovšem u druhého ptáčka jsem tápala. Ani jsem nechtěla věřit, že takový hezký ptáček u nás poletuje. To je brzlík, řekla Naďa s převahou. Lahev bohemky byla skoro prázdná. Dobře, takže brhlík. Ujasnily jsme si, kdo sídlí v lese a kdo dutině hrudní. A proč brhlík a sojka? Protože dojemná písnička Pavla Dobeše moc hezky připomíná vztah její dcery a nastávajícího muže. 

Také oba strašně odlišní. Ona vystajlovaná obchodní zástupkyně farmaceutický firmy a on zhulený týpek s pivkem v ruce před barem v naší ulici. Oba ubrali, mají se rádi, a krásnou holčičku stihli už před svatbou.

https://www.youtube.com/watch?v=1i_313RDUe8

Krabička na výslužku

Úča musí pryč, divadlo VERZE (2021)

Divadlo Verze tentokrát v prostorách Divadla v Celetné. Už jsem tu psala oslavné ódy na konverzačky tohoto divadelního spolku založeného dvěma manželskými páry. Linda Rybová + David Prachař, Jana Janěková + Igor Chmela. Ke spolupráci přizvali ještě Petru Špalkovou a Kristýnu Frejovou. Pět rodičů se na mimořádné třídní schůzce snaží přesvědčit učitelku, aby se vzdala třídnictví jejich páťáků.

 Argumentují zhoršenými známkami svých potomků, špatnou atmosférou ve třídě a viní samozřejmě učitelku. Vystupují i jménem ostatních rodičů a ohání se výrazy jako je nekompetentnost, nekoncepčnost, nedostatečná empatie a podobně. Motivací je strach, že se děti kvůli špatným známkám nedostanou na osmiletý gympl. Velmi vděčná scénka chování rodičů ve třídě v době nepřítomnosti učitelky. Dokonce jí z kabelky vyhrábou notes se známkami. Bacha už de! Panika a všichni si sedají na svý místa. Ty známky v notesu nebyly vůbec špatný. Neměli by si učitelku radši nechat?

Návštěva baru, Aperol spritz, představení hodinu a půl v kuse. Igor Chmela k sežrání, Petru Špalkovou jsem nikdy neviděla v ničem hloupém a Kristýna Frejová byla úžasná. Skvělý večer.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo v Celetné

Výlet na Rhodos II

Těsně před odjezdem jsem udělala školáckou chybu, vygůglila si recenze našeho hotelu. Nebylo to hezký čtení. V práci mě sice Romča uklidňovala, že recenze píšou hlavně naštvaní hosté a ti spokojení se neobtěžují. Protéká záchod, špinavá koupelna, do bazénu se smí jen do šesti, jídelna jak závodka, jídlo neochucené a neslané, maso udušené na troud.

 
A víte co? Záchod opravdu protékal, ale opravili ho už po druhém upozornění. Koupelnu jsem si zblízka moc neprohlížela, a když jsem omylem odkopla mřížku kanálku v podlaze, vylezl obrovský šváb. Teplá voda tekla minimálně. Bazén mě nezajímal, nemám bazény ráda. Jediný kontakt bylo sáhnutí na dno v dětské části pro odfouknutý kapesníček. Ovšem kvalita jídla byla pro mě opravdu velký problém. V souvislosti s cenou pobytu jsem se cítila podvedená. Maso vysušené, že mě nebavilo ani kousat. Za celý život jsem nesnědla tolik hranolek, ty byly i slané. Řecký salát byl vynikající, jen v něm sýru feta bylo míň a míň, až zmizel úplně.

 
Naštěstí moře všechno zachránilo. Příjemnou procházkou přes rozkvetlý lepší resort okolo minimarketu a velmi sympatického baru. Pláž oblázková, dostatečně široká a dlouhá, voda teplá a čistá. Miluju moře! Maličko jsme přeháněly cvičení, já skoro dva roky necvičila, a teď třikrát denně 45 až 60 minut byl fakt nářez. Cvičení před snídaní u bazénu, před obědem aquaerobik v moři a před večeří zase u bazénu. Byly jsme jen čtyři cvičenky a dost dobře nešlo hodinu zatáhnout, Ivča si hned všimla. Kde jsou ty časy, kdy nás bylo ke třiceti a dvě cvičitelky. To Ivuška ztrácela přehled.

P.S. Zdravím Bibi, která nás svojí něžnou slovenštinou vrátila do dob společné republiky.

Pití koktejlů v hotelovém baru bylo život ohrožující, cestou na pláž nás zachraňovala tahle krásná barmanka 

OMOUVÁM SE, ALE STÁLE MI NEJDE ODPOVÍDAT NA KOMENTÁŘE.

Světačky

Přijela Soňa z Teplic nad Metují a protože se z ní stala tetka z vesnice, sama to říká, daly jsme si spicha pod vocasem. Jak za starejch časů, právě mi zpívá Krausberry. Chlapi na nule, ale kámošky mám skvělý. Prvorozený se po všech těch lockdownech zase vrátil do milovaného Obecního domu. Naše cesta logicky vedla k němu. Dvě malý plzně a lehký předkrm a opět jsme se kochaly nádherným interiérem bývalé francouzské restaurace. Naštěstí ještě nebylo moc hostů, synek s námi i chvilku poseděl. Jak je to dávno, co jsme spolu jezdili na výlety.

Byl jeden z posledních letních večerů. Z Obecňáku jsme šly na Staromák. Cizinců výrazně přibylo, u orloje byl docela slušný chumel. Počkaly jsme na panáčky v devět hodin. Sonin prvorozený Lukáš mimo jiné občas dělá vyhazovače v baru v Melantrichově ulici. Spokojeně jsme dohopkaly k němu. Bar Double Trouble a dva míchaný drinky. Moc brzo na hosty, a tak i Lukáš měl čas poklábosit. První věc, která mi na našem věku připadá fajn, dospělý děti pracující v prima podnicích, kam rády zajdeme, když seděl Prvorozený za kasou v Lidlu, nebyla jsem tam ani jednou. Cestou domů jsme si připadaly jak největší světačky, kterým pořád ještě patří svět. Alkohol? Genius loci?

Nevím, ale Praha je vážně magická.

Restaurace Obecní dům, zajděte klidně jenom na plzeň

Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2021), ČR

Na ČSFD 77 %, ale jestli to není tím, že jsou lidi nadšení, že vůbec do toho kina můžou jít. Jiné vysvětlení pro tak nadhodnocené číslo nemám. Já fanynka Patrika Hartla nejsem, přesto jsem četla všechny jeho knihy. Zvědavost a tak. Jednu mám i doma, dárek od Ježíška. Taky jsem ji tady náležitě rozcupovala.

Předlohu k filmu jsem četla kdysi dávno a vůbec si ji nepamatuju, takže vývojem příběhu jsem byla i překvapená. Co ovšem nepřekvapilo, byly klišoidní postavy žen. Žádná nebyla normální, spíš karikatury. Dvouhodinová stopáž je vážně moc. První půlka jako komedie ještě jde, ale ta druhá se tváří jako drama. Hartl tlačí moc na pilu. Rádoby vtipné scény jsou tak dlouhé, až vtipné přestávají být. Například etuda s pórkem. A ty dramatické jsou vážně peklo.

Nejlepší byl jednoznačně Hynek Čermák, naopak z milovaného Davida Švehlíka jsem byla zklamaná, ale úplně jeho vina to asi není. Martin Pechlát pěkně zpívá, ale nevěřím, že byl měl takový mimořádný úspěch jen tím, že se navlíkne do dámských večerních šatů a prdne si na hlavu zrzavou parku. Celý gay klub byl z něho auf.

Do svého oblíbeného kina ale každopádně běžte, ať nezkrachuje a napište mi svůj dojem. Já byla v kině Atlas a pěkně podpořila i zdejší bárek.

Moje milé čtenářky a čtenáři,

z nějakých záhadných důvodů mi nejde odpovídat na vaše komentáře. Za všechny moc děkuju.

Výlet do Lázní Mšené

Psala jsem tu o skvělé kávě z cukrárny na náměstí v Mšenu. Ozvala se VendyW, že tam byla v lázních, tak jsme si ujasnily, že Mšeno a Lázně Mšené nejsou jedno a to samé, a operativně naplánovaly výlet. Cesta se mi zkomplikovala výjezdem k babičce Hele. Měla velké bolesti bederní páteře a vůbec nemohla vstát z postele. Bývalý muž byl na chalupě a po večeru s místními opilci nemohl ráno za volant. Brutálně jsem vzbudila Druhorozeného, který se domů dokulil ve tři ráno z nějakýho mejdanu. Syn svého otce. Nechtěla jsem kazit výlet, kdybychom čekali na sanitku dýl, synek by s babičkou počkal. Když jsem ji viděla, bylo mi do breku. Další level hry Život, který mě za nedlouho taky čeká.

Sanitka přijela fakt hned, Helu snesli na křesle dolů a já frčela na Hlavní nádraží, kde Vendy už kupovala jízdenky. Jely jsme do Roudnice nad Labem, tam nám těsně před nosem ujel autobus do lázní, takže oběd na náměstí a pak hned káva v cukrárně na druhé straně.

 
Další bus jel až za dvě hodiny, daly jsme tedy přednost vlaku. Od zastávky je do lázní opravdu kousek. Vendy se tu kdysi léčila po operaci páteře a vzpomínky má jen hezké, ukázala mi dům, kdy byla ubytovaná, kam chodila na procedury a kam na jídlo. Všechny budovy byly blízko sebe, taky bych moc chtěla do lázní, ale žádný z mých neduhů ještě na lázně nedosáhne a wellnes pobyty se mi zdají dost předražené. Moc peněz za málo muziky. A parafínový zábal na ruce nepovažuju za proceduru, ten mi udělá Hanka během pedikúry.

P.S. Věřili byste, že na neurologii, kde leží Hela, pracuje sestra, která těm dospělým, rozbitým ženským, který celý den leží s pytlíkem chcanek u postele, v deset večer nekompromisně vypne televizi?!

Jana mi zachránila život

I kdyby byl kohout meruňka, tak je to k hovnu. Povzdechla si Baruška nešťastně nad hromadou velikonočních perníčků. Zákazník si přál mikrobiologickou analýzu nějakých perníků dohromady a nějakých zvlášť, a ani to množství mu nefalírovalo. Naše práce je tak specifická a humor nepřenosný, že bych pracovní storky psala zhruba pro čtyři lidi. Vyprávět se už vůbec nesnažím, tuhle větu jsem si ale musela zapsat, protože je vážně kouzelná. Lístek jsem nechala na botníku, Druhorozený mi pak volal, od jaký Báry má ten debilní vzkaz.

Ráno jsem si oblékla bílé tříčtvrťáky. Letos poprvý, fakt jsem přibrala, sotva jsem je zapnula. Jako bych měla na sobě železnou obruč, ale náhradní model nebyl vymyšlený a bus mi jede jednou za čtvrt hodiny. A já si dávám sakra bacha, abych ten v 6:57 stihla. Cestou nepohodlí, ale kalhoty stály patnáct stovek, přece je nevyhodím. Po hodině sezení v práci mě divně rozbolelo břicho a začaly mi dřevěnět nohy. 

Když jsem si na záchodě kalhoty rozepla, měla jsem na břiše hluboký vrypy a kůži přeskládanou do divných obrazců. No, to asi není úplně zdravý, řekla jsem nahlas. V kanclu zatím Jana vášnivě popisovala, jak si večer protřídila šatník a v autě má několik pytlů oblečení pro charitu. A doma logicky místo pro nové kousky.

Ve chvíli, kdy jsem se definitivně rozhodla, že kalhoty sundám a zbytek pracovní doby strávím v kalhotkách a tričku, Janě sepnulo. Má v autě v pytli podobný kalhoty, jen o pár čísel větší. Vážně vyndala téměř identické, že jsem se převlékla, nikdo nepoznal. Všem jsem to samozřejmě vykvákala sama. Mé vnitřní orgány se zase vrátily do původní velikosti. Jana mi zachránila život.

To vážně nevymyslíš

Tloustnu do plavek

Jak urvaná ze řetězu v posledních dnech pořád někde cábruju. Byla jsem v divadle, v kině, na neonovém minigolfu v centru Prahy. To byl vánoční dárek od mámy Lucinky, taky Lucky. Konečně se mohl zrealizovat a strávily jsme moc hezkou hravou chvíli ve společnosti našich dětí, zakončenou procházkou na náplavce. Samozřejmě jsem prohrála, ale to mi vůbec nevadí. Měla jsem na sobě plandavé lněné kalhoty a volné tričko, na fotce vypadám, že vážím sto dvacet kilo. Příště jdeme na bowling, jsem na řadě a bowling hraju určitě líp.

Byla jsem se koupat v rybníce v Motole, teda koupání to moc nebylo, labuťák docela fest útočil a operoval po celé ploše rybníka. Bych se utopila, kdyby to zkusil i na mě. Toho kluka tutově štípnul do zadku, a to už byl skoro venku z vody. Byla jsem na Žlutých, Vltava 18 stupňů. To jsem taky neplavala. Byly jsme v hospodě s holkama z práce. Dvanáct nás bylo, pravda i dva chlapci došli, ale jeden je na chlapce a druhý přítel Kačenky, tak ti se nepočítají.

V práci pořád masakr, a to nastoupily dvě nový kolegyně, ale nějak nestíhají tempo. Mě neskutečně vytáčejí zemědělci, na každý pole mají jinou firmu, pro každou musí být nová cenová nabídka, vzorky do laboratoře nosí rovnou z pole, obalený hlínou a diví se, že jedna cibule na analýzu pesticidů je málo. Prý mu přišlo, že nese zeleniny zbytečně moc. Příště přiveze tý cibule jen půlku.

 
Chovatelka drůbeže pošle kůžičky z kuřecích krků na analýzu salmonelly, dva vzorky, a vůbec se neobtěžuje je nějak označit. Jak já mám vědět, co je z porážky 14. června a co z 20. června. Nebo posílám fotky dvou identických balíčků mletého masa, aby mi zákazník rozklíčoval, který je který. Buď mám objednávku nebo vzorky, když mám oboje najednou, jsem celá šťastná. V noci se budím hrůzou, co jsem zase zmrskla. Mouku jsem zapomněla poslat do laboratoře v Německu, gumový bonbony z Lidlu mi někdo sežral před senzorickou analýzou. Asi byly dobrý, senzorika OK.

Přijdu domů, pustím si fotbal, otevřu plechovku Ryze hořký, nasypu si brambůrky do misky. Možná jsem měla být chlap, zatímco holky hubnou do plavek, já tiše tloustnu.

Chlast (2020), Dánsko

Na tenhle film jsem chtěla jít už dávno, hned jak jsem zaregistrovala, že dostal Oscara za neanglicky mluvený film. Teda né, že by Oscaři pro mě byly nějak určující, v posledních letech mě ty jejich velekorektní podmínky udělení dost iritují. Zorganizovala jsem společnou návštěvu kina Světozor s dalšími třemi Vyšehradskými matkami.

Žádné informace jsem si dopředu nezjišťovala, stačil mi Mads Mikkelsem v hlavní roli. Film názorně vysvětlí podstatu úsloví Chlastá jako Dán. Jeden norský filozof údajně tvrdí, že když se člověk narodí, schází mu půl promile. Čtyři vyhořelí učitelé se rozhodnou v praxi vyzkoušet, zda opravdu půl promile alkoholu jejich život, a především krizi středního věku, výrazně vylepší. Vlastně takový vědecký experiment. A bude stačit jen půlka? On ten život s chlastem je přece jen veselejší. Zkušení ovšem vědí, že nedopadá dobře. Film nemoralizuje, ukazuje. Jsem nadšená ještě teď.

ČSFD 81% 

https://www.youtube.com/watch?v=WuClROtJCaw

Runners, La putyka (2021)

Po strašně dlouhý době konečně divadlo. Představení vybrala Zuzana, ostatní vyšehradské matky se ihned přidaly. Já dost váhala, měla jsem strach, že se mi představení nebude líbit, že nebudu chápat, ale zase ta zničující představa, že půjdou někam beze mě. A taky ten aperol před představení, že jo.

No, po prvních deseti minutách jsem chtěla odejít, ale technicky to nešlo. Taky jsem byla dotčená, že herci občas mluvili anglicky. Možná jsem se měla lépe připravit, Dana byla dokonale v obraze, věděla třeba, že obrovský běžící pás, stěžejní prvek inscenace, byl vyrobený přímo pro představení v Británii.

Runners/Běžci zobrazení uspěchané doby, té rychlosti, se kterou se snažíme všechno stihnout a zrychlujeme a zrychlujeme a zastavit se už nelze. V jednu chvíli představitel běžce rychlost pásu zřejmě úplně nezvládl a odlétl někam daleko, kam asi nechtěl Živá hudba, na mě moc ryčná. Skvělá taneční kreace. Dech beroucí artistické číslo, i když artisty od dob Televarieté vůbec nemusím, protože prostě zdržovali program. Teď jsem nevěřícně poposedávala. To se vyprávět nedá, to se musí vidět. Mně jen trochu déle trvalo, než jsem se chytla.

Bohunka kvůli nějakým zdravotním potížím nedorazila, Zuzana její lístek vrátila do poklady, kdyby se na poslední chvíli ještě našel nějaký zoufalec. Holčina z kasy si pak Zuzanu našla ve frontě před vstupem a dala jí těch šest stovek vstupného. I tahle milá prkotina podpořila krásný večer.

P.S. Bloudičko, nebyla jsem ten správný divák, ale závěrečný standing ovation mluví za vše.

Zdroj: Lidovky.cz

A vážně ti nespad'...?!

Touhle otázkou mě přivítala Vendulka, když jsem v pátek dorazila do penzionu U Malířských, kde měla svatbu s Prvorozeným. Kadeřnice jí vyráběla účes a Vendulka byla nervózní, že ženich někde zahálí. Nějak nechce věřit, že mi v batolecím věku nespadl hlavou na zem. Prý je strašně zpomalený. No, po kom asi, sama nejsem žádný rychlý šíp. 

A ruku na srdce, komu nikdy nesklouzlo dítě z postele, nevypadlo z postýlky, nezkoušelo na kšírách bungee jumping z kočárku. I mně se Prvorozený svalil z válendy, jestli na hlavu, to nevím. Našla jsem ho řvoucího na zemi, v okamžiku kdy ztichnul, jsem si myslela, že je mrtvý, ale to jen přijeli do ulice popeláři a on soustředně poslouchal. Při první procházce s Druhorozeným jsem špatně zaparkovala kočárek, a než jsem nakoupila u stánku zeleninu, silný vítr kočárek převrhl. Druhorozený, utemovaný v kožešinovém fusaku od Zuzany, se ani neprobudil.

Také jsem se nechala odborně učesat. Kadeřnice mi natupírovala a nalakovala vlasy. Udělala ze mě "pani" s helmou. Ukrajinská vizážistka mi pod oči namatlala oranžový třpytivý rozjasňovač. Všechny svoje fotky jsem v mobilu smazala. Dnešní svatby se velice pečlivě dokumentují. Kde jsou boty? Fotí se. Kde jsou šaty? Fotí se. Kde jsou prstýnky? Fotí se. Fotí se nevěsta i ženich, jak se oblékají. A to vše se paralelně i točí kamerou.

Právem jsem byla skeptická k dubnovému termínu svatby. Sněžilo. Nevěsta trvala na obřadu na louce a moc jsem obdivovala oddávající, že jí vyhověli. Byla mi strašná zima a v okamžiku, kdy jsem dostala pokyn, abych přivedla syna k oltáři, rozběhla jsem se a syna táhla za sebou, jako kdysi do školky. Naštěstí mě rozmáčený trávník trochu zbrzdil, podpatky se mi zaryly do země a málem jsem doběhla bosá.

 
Za odměnu nám naštěstí majitelé připravili skvělou hostinu a hlavně řádně zatopili v kachlových kamnech. Nevěsta házela svatební kyticí a mě všichni hecovali, ať jdu taky chytat. To určitě. Na starý kolena si komplikovat život třetí svatbou. Krásnou kytku chytila přítelkyně Vendulčina bratra. Nešla nechytit. Vendulka ji po Aničce normálně mrskla. A první manželská hádka proběhla při krájení dortu, nicméně Prvorozený se přiženil do báječné rodiny a jeho ženě obdiv, jak celou svatbu zařídila.

Výlet do Mělníka

První delší procházka se psem po covidu byla do Dolních Počernic, celkem asi pět kilometrů a domů jsem došla úplně gumová, ani mluvit jsem nemohla. Další venčení v Divoké Šárce s Prvorozeným a Vendulkou, osm kilometrů. Pomalu se lepším. K našemu výletování se Zuzanou se ale připojily další Vyšehradské matky a svou namakaností podstatně zvedly počet kilometrů. Z výletu do Prokopské údolí jsem se asi po osmi kilometrech mlčky odpojila a nasedla v Hlubočepích do prvního autobusu, který jsem uviděla. Odvezl mě na stanici metra Smíchovské nádraží Já prostě pořád nemám žádnou kondici (jako bych ji snad předtím měla).

Dala jsem si pár týdnů oraz, pevně rozhodnutá se zúčastnit dalšího výletu. Zuzana se úplně zbláznila a naplánovala trasu z Mšena do Mělníka. Optimisticky jsme začaly skvělou kávou v cukrárně U Živných a Měšťáků v Mšeném na náměstí a moc nás mrzelo, že nemůžeme dovnitř, cukrárna je opravdu luxusní. Po cestě vlakem a busem do Mšena bych klidně po kávě zase jela domů.

Cesta kokořínským údolím je fakt krásná a civilizovaná. První hospoda U Grobiána, tam jsem měla horkou griotku, v penzionu Harasov u stejnojmenného rybníka, jsem si dala boršč. Nádherný místo na koupání, ale v létě asi taky mraky lidí. Šlapala jsem spořádaně zpočátku bez keců, ale závěrečných pět kilometrů jsem fakt trpěla. Poslední tři kilometry od okraje Mělníka na nádraží jsem vážně uvažovala o taxíku. Domů jsem dorazila úplně zdecimovaná, levou nohu jsem za sebou táhla jak starý syfilitik. Hrozně mě bolelo koleno.

Celkem 22 kilometrů a konečně pěkné fotky od Dáši a Dany.

Bývalý hotel Harasov z roku 1912, snad v rekonstrukci

Dělám bábovičky

Vůbec mě nenapadlo, že bych měla na blížící se svatbu něco upéct, až v práci se mě Markéta na férovku zeptala, co peču. Trochu mě teda zaskočila a doma jsem hned gůglila svatební koláčky. Také jsem se při vycházce v Divoké Šárce zeptala Vendulky, jak je to s pečením. No, docela mě vyfakovala, že bude péct s mámou. Se mnou se prý nepočítá, ale můžu si upéct výslužku do práce. Do konverzace se vložil Prvorozený s tím, že stejně umím jen bábovku. Zahřálo mě u srdce, asi infarkt.

A tak jsem se rozhodla zakoupit malý silikonový bábovičky. Jsou vážně roztomilý. Úplně jsem zapomněla na svoji dávnou negativní zkušenost se silikonem při pečení velikonočního beránka. Vymazávat je třeba! Rozinky naložené delší dobu v rumu se vrátily do své původní velikosti, moc se jich do formiček nevešlo. První várka byla tvarohová, bábovičky byly dobré, ale světlé, takové neduživé a protože mi zbylo dost těsta, které jsem samozřejmě snědla a pak mi bylo blbě, koupila jsem ještě jedno balení formiček.

Na druhou várku jsem zkusila klasický recept od sousedky, jenže těsta do báboviček jsem dala moc a v troubě hrozně nabylo. Při kontrolním náhledu jsem se zděsila. Uvnitř se peklo šestnáct malých krtin. Já vím, měla jsem fotit, ale bude vám muset stačit moje barvité vyprávění. Ke konci pečení těsto zase trochu slehlo, ale takový špičatý kopeček přece jen zůstal a bábovičky se v krabici spíš povalovaly než spořádaně seděly. Co je to za bábovky, zeptal se Druhorozený a obočí mu v údivu vylétlo až ke kořínkům vlasů. To jsou bábovky zapichovací!

Sbírka infantilních triček

Před blížící se mi padesátými pátými narozeninami (fuj!), jsem se rozhodla trochu probrat šatník. A nesmlčím ani to, že nové kousky kupuju o číslo větší a potřebné místo získám zlikvidováním své sbírky infantilních triček:

Tričko s barevnou kočičkou z lesklých flitrů demonstruje moji zálibu v lesklých věcech. Měla jsem se dát k cirkusu. To jsem nosila na návštěvu k mámě, protože má kočku. Po Piště, která jí opustila v požehnaném kočičím věku, má teď divošku Špulku. K Vánocům jsem jí koupila dřevěnou špulku s nalepenými barevnými kousky příze. Ani nechtějte vědět, kolik stála.

Bílé tričko s pejskem jsem si brala na venčení Bonga, voříška, kterého si Prvorozený před deseti roky vzal z útulku v Tróji. Tričko obdivují především holčičky školkového věku. Na venčení není úplně praktické, nebo jsem prostě čuně, pro které bílá barva není nejlepší.

Šedé tričko se zajíčkem jsem si stylově vzala na velikonoční fotbalový turnaj Druhorozeného. Byla jsem jediná aktuálně oblečená matka. Hrozně se za mě tenkrát styděl, dokud se nezatáhlo nebe a ochladilo, pak jsem si vzala džísku.

Barevné tričko s Maggie Simpson jsem dostala k svátku od Druhorozeného. Byl to snad jediný a první dárek, který jsem si neobjednala. Byla jsem nadšená, nosím ho na pilates, tedy pokud je nějaké pilates povolené. Z nostalgických důvodů tričko zůstává v šatně.

Tričko s velkou sovou, jaké měli všichni ostatní, jsem si koupila sama, bez ohledu na to, že "ostatní" byli zhruba o čtyřicet let mladší.

Zelené tričko s holčičkou, která kope chlapečka do koulí a s nápisem Girls kick balls, jsem dostala k Vánocům od Prvorozeného. Také srdcová záležitost.

Bílé tričko se šikmookou holčičkou a anglickým textem, kterému nerozumím a jsem líná použít překladač, jsem dostala od neteřinky Sary z Kanárů. Přece nemůžu vyhazovat dárky!

V šedém tričku Esprit s otisky rtů na celé přední straně, z nichž jeden je lesklý a jeden rudý, se bojím chodit i do práce, abych nebyla terčem vtípků našich řidičů. Obzvlášť Petr dokáže být velmi ironický.

P.S. Nakonec jsem žádný tričko nevyhodila, třeba v nich budu ještě okouzlovat vnoučata.

Puberťák (vlastní) s covidem

Druhorozený naříká, že umře. Neslibuj, neplníš, hnusně zavrčím. Nebyl ve stavu, aby si někam došel na test, odvézt ho neměl kdo, ale podle příznaků je jasný. Koneckonců Lucinka je pozitivní. Za týden zhubnul pět kilo, já pět nabrala. Přece to nevyhodíš, trefně poznamenala Jana. Já měla test negativní a byla jsem celá šťastná, že kvůli mně nemusí holky z práce do karantény. Ovšem zůstat zdravá zavřená v malým bytě, to taky není žádný karneval.

Synek úplně znetopýřil. Už před nemocí měl přehozené spaní, ale teď se budí za tmy, a tím rozhodně nemyslím ráno. Možná je i světloplachý. Přes den se chodím dívat, jestli dýchá. Sotva ho v té změti polštářů, peřin a dek identifikuju. První dny vůbec nechtěl jíst, bolelo ho v krku. Teď vařím jídlo na osmou večer, nechávám ho na botníku u dveří jeho pokoje. Špinavé nádobí odmítá vracet, došly mi hrnky.

Hecla jsem se a upekla dukátové buchtičky. I kus rumu jsem obětovala do vanilkového krému. Loupu pomela, krájím papriky, připravuju odvar ze šalvěje na výplach pusy. Má hrozné afty. Nechce chodit doma v roušce a krákorá, že mu chybí Lucinka. Ta zatím doma spolehlivě nakazila mámu i bráchu.
Po deseti dnech v karanténě mám první příznaky covidu, rýmu, kašel a teplotu. Stejně jsem své imunitě příliš nevěřila. Test mám samozřejmě pozitivní. Trpělivě Druhorozenému vysvětluju, že teď jsem nemocná já a on se o mě musí starat. Pochopil po svém, jednou denně se mě zeptá, jak mi je.

 

PS. Synek se polepšil. Snídaně do postele.

V karanténě

V pátek byl Druhorozený s Lucinkou na procházce. Krásně nasněžilo. Vrátili se fialoví. To má ale synek nápady, furt sedí doma na prdeli a vyleze ven, když mrzne. V sobotu nebylo Lucince nejlíp a v neděli odcházela domů s teplotou a hrozným kašlem, až jsem si myslela, že má zánět průdušek. V pondělí začal kašlat synek, prý to od Lucinky chytil. Měl teplotu. 

Začala jsem být ve střehu, ale do práce jsem šla i v úterý, protože jsme zase v oslabeném počtu. Do laboratoře na Slovensku jsem napsala varování, v Čechách si všichni dali novoroční předsevzetí, že budou svoje výrobky a plodiny testovat v naší laboratoři a pokud již testují, tak množství vzorků ztrojnásobí.

Řidiči neustále vozili další a další vzorky, až jsem úplně ztratila přehled, co kde je. Naštěstí máme novou recepční, protože nás zásobovalo i DHL a zákazníci osobně. Přišla bába s pohankou. Přišel chlapík s hromadou malých lahviček, v kterých byly nějaké zasr omáčky, udal jméno firmy, o které nikdo v životě neslyšel, velmi mlhavý nástřel požadovaných mikrobiologických analýz a odešel.

Půl dne jsme pak zjišťovaly, co s nimi. Moje nervy neměly nervy s chlapíkem po telefonu mluvit. Chtěl mít nějaké omáčky v lednici, nějaké při 20 stupních, první analýzy hned, další po sedmi dnech, ale jaké furt nevěděl. Telefon jsem předala Máje. Mluvila s ním čtyřicet pět minut, než žádanku dali dohromady. Myslím, že si během hovoru i potykali.

Ve středu jen já a Jana na práci, na kterou nás má být pět, nemluvě o tom, že Áďa zasněně vypráví, že když ona nastoupila do firmy, bylo jich v zákaznickém servisu sedm. SEDM. Ve středu odpoledne pípla zpráva od Lucinky, že je pozitivní na covid. Vstala jsem od počítače a jela domů. Zatím mám být v karanténě, na test je prý ještě čas.

Bokovka, Barbora Vajsejtlová, 2020

Čtu. Čtu hodně. Čtu skoro pořád. Schovávám se v knížkách, když se mi nedaří, když nejsem spokojená se svým životem. Čtení je pro mě droga. Dočtu a hned si beru další knihu. Mám ráda bazar na Databázi knih a nejsem líná běhat neustále na poštu.

Banální příběh, jakých jsou kolem stovky, tisíce, možná miliony. Nevěra tu je od začátku věků, tak se nastřádá. Karolína se na firemním večírku opije a dotáhne si do garsonky ženatého kolegu. Užijí si báječný sex, Marek je z Karolíny úplně na větvi, srovnává její vytrénované tělo s obtloustlým tělem své ženy po dvou dětech. Tohle mě vždycky pobouří. Asi je Bokovka dobře napsaná, že se nechám vytočit.

Pro Karolínu je to zpočátku jen další milostná aférka se ženáčem, Marek vyprahlý z nedostatku vášně po letech manželství. City nikdo neinvestuje. Zatím. Baví mě popisování stejných situací oběma protagonisty. Ve stylu: Celou cestu poslouchala mé vyprávění s obdivem/Celou cestu žvanil jenom o sobě. Karolína se zamiluje zhruba ve chvíli, kdy Marek chce ze vztahu vycouvat, uvědomí si, že by o svoji rodinu velmi nerad přišel. Nerad by přišel o ženu. o holky, o dům. Ovšem cílevědomá Karolína chce rodinu taky. A jako psychopatka mu zpočátku nepřišla. Marek asi nevěděl, že kdo si hraje s ohněm, může shořet.

Můj rok 2020

• Měla jsem pneumokokový zápal plic

• Paní B mě po 6,5 roku vyhodila z práce

• Druhorozenému bylo dvacet

• Šest týdnů na pracáku

• Nastoupila jsem do klientského servisu zkušební laboratoře

• Druhorozený mi představil Lucinku, svoji budoucí ženu

• Bylo mi padesát čtyři

• Prvorozený na dovolené v Tatrách požádal Vendulku o ruku

• Druhorozený konečně odmaturoval

• Skončil Blog.cz

• Kvůli koronaviru jsem nebyla na dovolené

• Viděla jsem dvě Čerfovy výstavy, vídám se s VendyW, s Vílou jsem navštívila Barušku

• Mám návaly

• Naše firma se přestěhovala na nejokrajovitější okraj Prahy

• Prvorozenému bylo třicet dva, svatba bude v dubnu

• Pan Úžasný mi dal zase kvinde, předala jsem Patočkovi

• Oba synové jsou bez práce, Druhorozený si ani žádnou nenašel

• Už dvakrát jsem napsala, že uplynulý rok stál za hovno, a ten nový byl pak ještě horší