Výlet do Mníšku pod Brdy

Snad po půl roce plánování jsem se konečně vykejvala k VendyW na chatu. Poskytla mi servis, na jaký jsem zvyklá od Zuzany, dostala jsem údaje o odjezdu busu a jméno zastávky, kde mám vystoupit. U kaple na mě čekala a já se o nic nemusela starat. Vůbec o nic, protože ten gejzír informací, co z ní prýští mě vyvazuje i z povinnosti konverzovat. Vendy vypráví o svých chlapech, o chatě, o kytkách, o stromech, o houbách, o focení, o psech, o kočkách, o Mníšku.

Její chata je dřevěný patrový srub se zasklenou verandou, rozkošným balkónkem nahoře a s obrovskou zahradou až k dálnici. Teda mě ten dálniční hluk dost iritoval, ale prý se na to dá zvyknout. Já jsem vůbec nějaká rozmazlená, mně by vadilo, že v chatě není voda a záchod jen chemický. Chtěla jsem radši čůrat na zahradě. Milá Vendy mě pohostila smaženými bedlami. Třikrát jsem se ptala, jestli jsou to opravdu bedly. Stále vidím trochu rozostřeně, ale jinak dobrý.

Z chaty jsme vyrazily do Kytína, to je krásná vymazlená vesnice s rybníkem a nově zrekonstruovaným pivovarem na návsi. To byla naše první zastávka. Na zahrádce narváno, sotva jsme se vešly, obsluha docela nestíhala, hned nám řekli, ať s jídlem nepočítáme, dostaneme jenom pití. Přijít hladová, tak se rozpláču. Od místních už víme, že je to standardní situace. Ovšem pivo mají skvělý, daly jsme si Kytínského doutnáka 13 a Kytínský mazut 13.

V Kytíně

Pivovar

Pak teda do kopce, to jsou holt Brdy. Pěkně v tempu do osady Na Rovinách do vyhlášené hospody Čunčí huba. Tady pivo a utopenec. Bylo nádherný počasí. V barokním areálu Skalka jsem už byla se Zuzanou, jen jsme přišly z jiné strany. Odtud jsme se skulily dolů do Mníšku na náměstí. Mníšek se mi fakt moc líbí, je takový upravený a na zastávce mají elektronický jízdní řád. Ráda se vrátím, nestihly jsme cukrárnu. Celkem asi 9 kilometrů.

Skalka

P.S. Jak to po sobě čtu, tak jsem docela nevděčná návštěva, to už asi žádný Mníšek nebude.

Fotky samozřejmě dělala Vendy, já takový pěkný neumím.

Praha mi smrdí

Když jsem se v září vrátila po týdnu ze Sardinie, Praha mi strašně smrděla. Jen jsem vyšla z letištní haly, nespokojeně jsem krčila nos. I doma jsem cítila nějaký puch, přitom smetí bylo vynesené, okno otevřené. Ty smrdíš!, vyřešil problém Druhorozený s elegancí sobě vlastní. Není to pravda.

A dneska zase. Vyšla jsem ráno do děsného smradu, já jsem normálně ve vzduchu cítila chcanky. Ještě jsem své pocity konzultovala s paní, co zametá chodníky. Je to taková sehnutá babička s koštětem a kyblíkem, který před sebou strká. Ten zvuk posunovanýho kýble mě o dovolené ráno v létě budil, to vždycky uklízela na dvorečku bordel po cikánech, pytlíky od chipsů, petky, plechovky apod. Sedí tam rodiny s dětmi celý odpoledne až do večera, pak se odkulí někam pryč, poněvadž v domech okolo nebydlí. Odpadky samosebou zůstávají.

Babka říkala, že smrdí nejvíc ty obechcaný rohy domů, v každém vchodu je několik psů, podle toho to taky vypadá. Náš Bong má rohy domů zakázaný, ale někdy ho taky neuhlídám. Nechápe, proč ostatní můžou a on ne. Diskriminace, štěká nespokojeně. Taky je to sídliště děsně obesraný, když jsem posledně hlídala psa, zase jsem omylem sebrala cizí hovno, jako přišlo mi docela studený, zase taková zima nebyla. Pak jsem našla to naše vlažný a nad tím pytlíkem plným hoven se málem pozvracela. Já chci zpátky k moři!

Cvičící víkend

Vypaseného bříška ze Sardinie si všiml i Druhorozený, podezřívá mě, že tam mám malého Patočku. Občas mě do břicha udeří se slovy Vylez, hajzle, to je MOJE máma.

Vyrazila jsem na cvičící víkend, po roce radostně na stejné místo, hotel Astra, Srby u Kladna. Zase jsem se nacpala Ivě do auta. Já vím, že prožívá těžké období, že ji nemám odporovat obzvlášť, když řídí, ale jsem nepoučitelná a občas s ní nesouhlasím. Iva se během jízdy při líčení rozvodových peripetií tak rozvášnila, že přestala sledovat navigaci. A navigace škodolibě mlčela. Třeba když jsme měly zahnout. Iva jela furt rovně a děkuji Bohu, že silnice rovná byla. Nakonec jsem silným hlasem prohlásila, že se chci dožít vnoučat a téma uzavřela. Zhruba před cedulí Vítá vás Karlovarský kraj jsme otáčely nazpět.

Já jsem šťastná, když mám kolem sebe lidi, co mám ráda a tady jsem měla všechny fajn baby z letního pobytu, a i nějakou navíc. Tolik ženské energie a smíchu málem posunulo bar. Tentokrát jsem cvičila hodně, až do úplného vysílení, v sobotu odpoledne jsem spala dvě hodiny jak zabitá. Trochu jsem přišla i na chuť cvičení se žížalama v bazénu. Bylo tam poměrně dost vody a když Ivča chtěla, abychom se postavily na celá chodila, některé cvičenky zahučely pod hladinu a začaly se topit. Užila jsem si pedikuru, parafínový zábal rukou a masáž zad.

Před odjezdem Iva objednala termín na příští rok. Zpáteční cesta probíhala v poklidu řešením našich vztahů s muži. Bývalými, současnými i těmi potenciálními. Shodly jsme se, že se nám občas při odmítnutí nějakého muže stane, že se z kalhotek ozve nespokojené Jakože cože?! No, to nemyslíš vážně?! Mozek se škatulkou nebývá vždy kompatibilní. Hezký víkend to byl.

Už to skončilo

Snad už skončila ta hysterie nad úmrtím Mistra. Věděla jsem, že je těžce nemocný, to samozřejmě věděli všichni, ale informace o jeho smrti mě přece jen překvapila, tak rychlý konec jsem nečekala. Buď se bulvár podařilo obelstít nebo se z piety držel trochu zpět. Člověk by měl mít právo na soukromí, a to nejen při svatbách a rození dětí. Kdysi vyprávěla Veronika Žilková, jak jeden bulvární fotograf spadl ze stromu, když se ji snažil vyfotit v pokoji porodnice po narození nemocného syna Melichara. Jak měl fotograf nutkavou potřebu předat čtenářů fotku nešťastné herečky, zdevastované porodem a smutnou zprávou.

Mistrovy písničky mě provázejí celý život, z nejranějšího dětství si pamatuju Lásku bláznivou i to, jak mi ho bylo líto, že se mu láska vyhýbá. No jo, to jsem byla ještě malá holka. Písničky ze šedesátých let poslouchám pořád, mám je i stažené v ipodu. Z těch nových jsem vzala na milost jen Když muž se ženou snídá. Pak už žádnou, nemám ráda staré hlasy. Nepřiměřená hysterie nad úmrtím zpěváka pop music, který sice nádherně zpíval, ale o jeho charakteru by se dalo polemizovat. Když umřel pan profesor Koutecký, informace jen lehce prošuměla.

V době sametové revoluce jsem byla doma se skoro ročním Prvorozeným. Muž chodil demonstrovat na Václavák, cinkat klíčema. Já byla připosraná doma u televize, pak jsem se odvázala a na boudu kočárku přišpendlila trikoloru. Přesně si pamatuju, jak při jednom přenosu z Melantrichu se vedle Karla Kryla objevil Mistr, aby spolu zazpívali hymnu. To byla chvíle, kdy jsem definitivně uvěřila v pád komunismu, protože Mistr hrál vždy na jistotu.

Ve smyčce, Divadlo v Řeznické (2019)

Lístky jsem koupila s předstihem už v létě a pak se mnou nikdo nechtěl jít. Zuzana byla pracovně v Brně, Druhorozený měl brigádu, Patočka údajně nemohl, pan Úžasný má něco s kotníkem a nemůže chodit, Ivča měla cvičení. Šla jsem tedy s matkou (promiň, mami). Hned v divadelním baru nepříjemné zpráva, paní Klára Heřmánková, která mívala spoustu báječného domácího jídla, už v divadle nepracuje. Přišla jsem hladová, tak jen tradiční obložený chlebíček.

Hra amerického autora Matthewa Lombarda o kdysi slavné, ale problémové herečce, která na sklonku kariéry přichází do nahrávacího studia, aby dotočila krátkou repliku do svého filmu. Tallulah Bankhead přijde opilá a práce na pár minut se protáhne na osm hodin. Představení trvá hodinu a půl. Já se ptám proč? Protože první dvě třetiny hry byly až úmorné opakováním opileckých excesů. Mám teorii, že představení jsou zbytečně natahovaná, aby o přestávce diváci udělali v baru nějakou tržbu, protože hodina by byla akorát a předpokládám, že by se ani nikdo nepočůral.

Nela Boudová je krásná a dobrá herečka, v roli úplně dokonalá, měla spoustu vtipných hlášek, ale byla to taková smršť k nezapamatování. Po přestávce se příběh zklidnil, zvážněl, ale pointa s homosexuální orientací střihače, Filip Cíl, mi přišla dost předvídatelná. Byla jsem v divadle, smála jsem se, ale vyšla jsem ven a nic ve mně nezůstalo.

P.S. Až příště někam přijdu pozdě, řeknu, že na dámách byla strašně dlóóóuhá fronta. To je jediný vtípek, který si pamatuju.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti

Filip Cíl, Nela Boudová, Zdeněk Velen

Zdroj: Divadlo v Řeznické

Prostě pusa..!

Moc se mi líbí móda rudých rtěnek, obdivně se otáčím za mladýma holka s pěkně namalovanou pusou. Tajemstvím mého proutěného košíčku (Helga promine) je sbírka rtěnek, k dnešnímu dni 12 kousků téměř totožného odstínu. Přitom si v posledních letech pusu maluju jen, když jdu na rande. Patočka ani výčepní na Klamovce z toho moc odvázaní nebývají, moje rtěnky rozhodně neslíbatelné nejsou a ulpívají na půllitru, o Patočkovi ani nemluvě.

Jejich špatná konzistence zapříčiňuje, že mi barva vzlíná nahoru vráskami mimo rty, vypadám pak jako upírka, popř. že jsem konečně zakousla svého nezvedeného potomka. Vrásky se mi dost prohlubují, přesně si uvědomuju ty situace, kdy mám rty útrpně semknuté. Když na mě klient nepříčetně řve do telefonu Kurvadoprdele vraťte mi moje peníze!, nebo když Druhorozený na otázku jestli byl ve škole, odpoví Možná?! Obličejová gymnastika ani jelení lůj už nezabírají.

Když jsem se poprvé sešla s VendyW, měla úžasně nalíčené rty materiálem, který nedoznal úhony ani po kávě a rybízovém víně. Šminky nakupuje na čínském e-shopu. Objednala jsem si taky. Místo rtěnek přišly lesky tak husté, že žádným způsobem nešly aplikovat. Byly i dost lepivé. Propadla jsem panice, že mám korálově rudé vteřinové lepidlo. Letěly do koše včetně řasenky, kterou jsem ani nezkusila, už takhle jsem furt na očním.

Chtěla bych mít pusinku jako peřinku, jako má Angelina Jolie, ale nemám, už jsem přemýšlela i o výplni kyselinou hyaluronovu. Za to může dovolená ve společnosti Ludviky, lekařky estetické medicíny. Druhorozený si úst u dívek taky všímá, proto se nám tu krátce mihla zrzavá Markéta s peřinkovou pusinkou. Stále se na ni ptám.