pondělí 15. června 2020

Konec adorování Prvorozeného

Ve srovnání s Druhorozeným se Prvorozený jeví jako úspěšný mladý muž a jeho dávné hříchy jsou zapomenuty. Nastal čas je trochu provětrat. Z oslavy osmnáctin ho přinesl kamarád Lukáš. Velmi populární je historka o jeho maturitě. Měl poslední možný termín z matiky a den před zkouškou se opil. Ráno nebyl k vzbuzení a telefon nebral ani v poledne, kdy se už měl chystat k odchodu. Z práce jsem zoufale volala jeho kamarádce, která bydlela naproti, aby ho šla prozvonit domovním zvonkem. Barunka nebyla moc ochotná, chystala si právě koupel a nebyla nalíčená! Umluvila jsem ji. Prvorozený pak to pracně získané maturitní vysvědčení zapomněl v pizzerii.

Po odstěhování měl takové velmi bujné období. O víkendech občas přijel ráno opilý, okradený nebo rovnou přepadený. Probouzel se zmatený na lavičce na konečný tramvaje, ale domů vždycky nějak dojel. Tady si postěžoval a usnul a někdo z rodiny pak musel dojet na Ládví vyvenčit psa, to jsem ho ještě odmítala hlídat. Trpělivost mi došla, když zazvonil v neděli v půl pátý ráno celý od krve. Ty vole, maminko, mám zlomený nos. Sanitka ho přivezla na adresu v občance. Po vystřízlivění měl jít do nemocnice na srovnání v narkóze, ale nevěděl, ve které ho ošetřili. Naštěstí měl v bundě lékařskou zprávu. V Thomayerce.

Rok a čtvrt trvající soužití po rozchodu s Markétou taky nebyl žádný karneval. Strašná spousta špinavýho prádla, z pokoje Druhorozeného udělal skladiště a nějaké drobné opravy v bytě ho taky netankovaly. Hotelový host. Pak se zamiloval do Markéty II, kozatý zadaný mandy z Chomutova s malou drzou holčičkou, když si tam chtěl koupit byt, vyhrožovala jsem mu, že ho nechám zbavit svéprávnosti. Po skončení vztahu se nám všem velmi, ale opravdu velmi ulevilo.

Teď měl pár roků klidné a spokojené období. Do koronaviru. Jeho zaměstnavatel šel po karanténě do insolvence a synek zůstal po jedenácti letech bez práce. Byl asi na pěti pohovorech, všude ho chtěli. S životopisem, kde má ve třiceti jedna letech jedinýho zaměstnavatele, je ve svý branži skoro unikát. Vybral si Průhonice. Náš další výlet se Zuzanou bude právě tam.

sobota 13. června 2020

Maličkost pro premiéra a jiné povídky, Michaela Mlíčková Jelínková, 2019

To jsem zase jednou naletěla zaplacené recenzi, jinak si své zklamání z knihy nedokážu vysvětlit, a dokonce vím, kdo byl autorem. Radkin Honzák. Pan doktor napsal: "Povídky mají....věrohodný dialog, dramatický spád a překvapivou pointu." Možná jsem přečetla ve svém životě příliš povídek, abych byla u těhle překvapená. Z devíti se mi líbily tři. Zlatá Martina Formanová.

Musím se přiznat, jsem vysazená na jména. Nemám ráda, když postavy mají zvláštní, neobvyklá jména, jako by jim spisovatelka chtěla dát punc nějaké výjimečnosti a nic lepšího ji nenapadlo. Malart, Nourová, Salomon, Salomé. Podobně jako Marcus Žiga.

Nejlepší povídka je o muži, který žil třicet let v bezdětném manželství se semetrikou, kterou asi nikdy nemiloval, a které se vyloženě bál. Nesměl chodit do hospody a místo finále mistrovství světa ve fotbale - Ordinace v růžový zahradě. Ze zbabělce se stal pomstychtivý hajzl v momentě, kdy jeho žena po mrtvici ochrnula a protože se bála pavouků, založil v domě prosperující pavoučí farmu. Scéna, kde Věra s vytřeštěnýma očima pozoruje pobíhající pavouky po peřině, byla jak z hororu.
Bojím se stáří a nemohoucnosti.



středa 3. června 2020

Výlet do ZOO

Návštěvu ZOO jsem po karanténě považovala za svou občanskou povinnost, taky jsem jí poslala pětikilo na účet. Zuzana se ani moc nebránila a místo výletu do Mšeného se jelo do Tróje. Vtipně jsme si vybraly den, kdy se otevírala expozice australských a tasmánských zvířat. Samozřejmě fronta jako hrom, naštěstí nás právě vycházející informovala, že tasmánští čerti nejsou vůbec vidět, asi chrní. Ani sloní miminko jsme neviděly, bylo schované mezi mámou a další slonicí, ale v pavilonu bylo puštěné krásné video, jak se mrně snaží postavit na nohy. Doporučuju zkouknout i další videa na YouTube.

Se zahradou se pojí moje nejranější vzpomínky, rodiče nebo děda mě tam brali dost často. Pokaždé mi koupili papírový slunečník s třásněma, které jsem soustavným otevíráním a zavíráním vždycky utrhala. Taky jsem vydyndala žužu, po kterým mi bylo blbě. Bála se obrovských kovových mravenců, kteří mívali ulámané nohy od tupých návštěvníků. Teď byli v cajku a už se jich nebojím. Pamatuju starý pavilon opic, kde byl příšerný smrad. Pamatuju velkýho gorilího smutnýho samce za prasklým bezpečnostním sklem. Ve třech letech jsem seděla na slonu Petrovi, který po několika letech ušlapal svého ošetřovatele a musel být utracen.

Všichni v sobotu vyrazili do ZOO. Osm a půl tisíce návštěvníků. V poledne byl ukončen prodej lístků, přijet z nějakýho vidlákova, skončím ve svěrací kazajce. Oběd jsme si daly v restauraci Oceán u vchodu. Musím velmi pochválit, měla jsem vynikající hovězí pečeni s jemnou hříbkovou omáčkou a knedlíky, sice nesnáším plastové příbory, ale přenesla jsem se přes to. V pohodě jsme nachodily 7 kilometrů a pak ještě další 2 ve Stromovce, kam jsme se přívozem přesunuly. Bezvadný výlet ukončila sklenička Aperolu Spritz. Začala jeho sezóna.

Výlet do Mělníka