Bokovka, Barbora Vajsejtlová, 2020

Čtu. Čtu hodně. Čtu skoro pořád. Schovávám se v knížkách, když se mi nedaří, když nejsem spokojená se svým životem. Čtení je pro mě droga. Dočtu a hned si beru další knihu. Mám ráda bazar na Databázi knih a nejsem líná běhat neustále na poštu.

Banální příběh, jakých jsou kolem stovky, tisíce, možná miliony. Nevěra tu je od začátku věků, tak se nastřádá. Karolína se na firemním večírku opije a dotáhne si do garsonky ženatého kolegu. Užijí si báječný sex, Marek je z Karolíny úplně na větvi, srovnává její vytrénované tělo s obtloustlým tělem své ženy po dvou dětech. Tohle mě vždycky pobouří. Asi je Bokovka dobře napsaná, že se nechám vytočit.

Pro Karolínu je to zpočátku jen další milostná aférka se ženáčem, Marek vyprahlý z nedostatku vášně po letech manželství. City nikdo neinvestuje. Zatím. Baví mě popisování stejných situací oběma protagonisty. Ve stylu: Celou cestu poslouchala mé vyprávění s obdivem/Celou cestu žvanil jenom o sobě. Karolína se zamiluje zhruba ve chvíli, kdy Marek chce ze vztahu vycouvat, uvědomí si, že by o svoji rodinu velmi nerad přišel. Nerad by přišel o ženu. o holky, o dům. Ovšem cílevědomá Karolína chce rodinu taky. A jako psychopatka mu zpočátku nepřišla. Marek asi nevěděl, že kdo si hraje s ohněm, může shořet.

Foukneš do pěny, Radka Třeštíková, 2020

Knihu kupovala Zuzana, potřebovala nutně něco ke čtení, volala mi z knihkupectví, co vybrat. Vyjmenovávala tituly českých autorů, většinu jsem měla doma a Zuzka je četla, ale ta paměť, ta paměť už není jako za mlada. Vybrala jsem si novou Třeštíkovou, ač jsem měla velké výhrady k Bábovkám, její styl psaní mě hodně baví a Veselí se mi líbilo moc.

Styl se mi líbí pořád, ale ten příběh se mi nelíbil. Těžkopádný, spletitý začátek, nesrozumitelné prostřihy do minulosti. Nějak jsem hlavní hrdinku nechápala, po rozvodu odjíždí na neplánovanou cestu po Evropě, v podstatě bez cíle a to, co během jízdy provádí, hraničí téměř se sebepoškozováním. Zpět, sebepoškozování to je, protože nechat si propíchnout bradavku v téměř padesáti letech, nelze jinak nazvat. Snaží se přefiknout každýho chlapa, kterýho potká. Naprosto úplná degradace ženy.

Až v druhé půlce knihy jsem Vladěně začínala trochu rozumět. Narození dcery s těžkou formou lupénky manželstvím jistě otřese, ale když se matka s nemocí nedokáže smířit víc než dcera, je odchod dospívající dcery asi nevyhnutelný. Manžel odejde k jiné ženě, Vladěna zůstane bez kamarádek (proč?), vlastní matce vyčítá zkažené dětství a její velká holčička bydlí radši u kamarádky a dává přednost klidu její rodiny. Někdy se život tak zamotá, že člověk zůstane sám a pak dělá nepochopitelný věci, jako je seškrabování přejetýho zajíce ze silnice.

Pořád nechápu, ale párkrát jsem se pořádně zasmála, obdivuju barvitou češtinu a neotřelá přirovnání. Svlékla bych svoji kůži jako punčocháče.

Maličkost pro premiéra a jiné povídky, Michaela Mlíčková Jelínková, 2019

To jsem zase jednou naletěla zaplacené recenzi, jinak si své zklamání z knihy nedokážu vysvětlit, a dokonce vím, kdo byl autorem. Radkin Honzák. Pan doktor napsal: "Povídky mají....věrohodný dialog, dramatický spád a překvapivou pointu." Možná jsem přečetla ve svém životě příliš povídek, abych byla u těhle překvapená. Z devíti se mi líbily tři. Zlatá Martina Formanová.

Musím se přiznat, jsem vysazená na jména. Nemám ráda, když postavy mají zvláštní, neobvyklá jména, jako by jim spisovatelka chtěla dát punc nějaké výjimečnosti a nic lepšího ji nenapadlo. Malart, Nourová, Salomon, Salomé. Podobně jako Marcus Žiga.

Nejlepší povídka je o muži, který žil třicet let v bezdětném manželství se semetrikou, kterou asi nikdy nemiloval, a které se vyloženě bál. Nesměl chodit do hospody a místo finále mistrovství světa ve fotbale - Ordinace v růžový zahradě. Ze zbabělce se stal pomstychtivý hajzl v momentě, kdy jeho žena po mrtvici ochrnula a protože se bála pavouků, založil v domě prosperující pavoučí farmu. Scéna, kde Věra s vytřeštěnýma očima pozoruje pobíhající pavouky po peřině, byla jak z hororu.

Bojím se stáří a nemohoucnosti.

Na co Alice zapomněla, Liane Moriarty, 2010 (česky 2015)

Tak úžasná a jednoduchá zápletka. Proč jsem na ni sakra nepřišla sama? Alice na páteční hodně stepu upadne a pořádně se praští do hlavy, když se probere, všem okolo tvrdí, že je těhotná a má strach o děťátko. Také si myslí, že jí je dvacet devět let, ale ty cizí ženský okolo tvrdí, že jim poslala pozvánku na oslavu svých čtyřicátin.

A tak toho dne Alice Mary Loveová zašla do tělocvičny a někam přitom založila jedno desetiletí svého života.

Zapomenout deset let života? Nepamatovat si nejen porody svých děti, ale i to jak vypadají. Bláznivý? Možná, ale každopádně skvělý, opravdu skvělý čtení. Dlouho jsem se u knížky tak nenasmála.

P.S. Zdatnější čtenářky určitě ví, že Liane Moriarty napsala Sedmilhářky! Já to zjistila až, když jsem si autorku nadšeně gůglila.

Vrány, Petra Dvořáková, 2020

Mé milé čtenářky (čtenáři prominou),

také si někdy připadáte jako špatná matka? Dneska, včera, či vám prolétne hlavou letmá vzpomínka na dávnou situaci, kdy jste na dítě zbytečně řvala nebo ho ve vzteku pořádně plácla? Netrapte se, protože po přečtení této knihy pochopíte opravdový význam slov "špatná matka", i když zde je na místě spíš použít výraz "neuvěřitelná svině".

Vždycky jsem si myslela, že pro výchovu je lepší mít děti rychle za sebou, a že při stejném pohlaví nějaké nadržování a ohledy na mladšího odpadají. Já mám kluky od sebe jedenáct let, mladšímu se furt ustupovalo, všechno si vyřval. Vyhovět nebo zabít, jiná varianta nebyla. Kupodivu se ve zdraví dožil dvacítky.

Navenek spořádaná rodina. Táta, máma a dvě šikovné a chytré holky. Ovšem to, co se děje za dveřmi jejich domu je skutečně příšerný. Máma neuvěřitelně protěžuje o maličko starší Kačenku, mladší Baruny si zase až příliš všímá táta. Své syny jsem vehementně podporovala ve všech jejich aktivitách, v týhle rodině se Bářině talentu vyloženě nepřeje. Čtení mě hrozně rozčilovalo a konec mi opravdu vyrazil dech. A proč vrány? Protože hnízdí na stromě naproti domu a všechno vidí.

Zdroj: Databáze knih

P.S. Skvělý, ale fakt depka k pláči.

Krotitelka snů, Simona Monyová,1998

Jak jsem druhý měsíc doma se zápalem plic, jsem zpruzená a nic mě nebaví, taky nemám co číst, proto jsem se vrátila ke knihám Simony Monyový. Nejvíc se mi líbí ty ze začátku jejího psaní, pak už knížky sekala jak Baťa cvičky, tři za rok. V knihovně mám dvanáct kousků, pouze u čtyř si pamatuju děj. Je jasný, že úroveň některých je fakt velmi nízká. Škoda. Spisovatelka bezesporu talentovaná. Mám ráda její jízlivý humor a úsporný styl, ovšem některé příběhy jsou vyloženě zkratkovité.

U mě vede Deník citového vyděrače a Krotitelku snů. V Krotitelce rozvíjí až klišoidní příběh opuštěné ženy, jejíž muž odešel k mladé milence. Ale ten vtip a nadhled, který vtiskla své hrdince Marii, ta opravdovost dopadu rozchodu na děti, pětiletou Natálku a čtrnáctiletýho Šimona, to je realita bohužel běžná. Marie má naloženo opravdu dost, kromě toho že ji trápí váha a příznaky stárnutí (a koho ne!), stará se o maminku s Alzheimerem a bezúspěšně posílá do nakladatelství rukopis své první knihy. Čtenářky v diskuzích vyčítají autorce smutný konec. Myslím, že Simona Monyová věděla o smutných koncích své.

Zdroj: Bazar Brno

Mokrá ryba, Volker Kutscher, 2007 (česky 2017)

Seriál Babylon Berlin mě naprosto okouzlil, obě řady jsem jsem zatím zhlédla třikrát. Ústřední písničku si pouštím pořád. Naivně jsem se domnívala, že některé situace, které jsem nepochopila nebo doplnění osudů vedlejších postav najdu v knize, která se stala předlohou seriálu. Jak moc jsem se na čtení těšila, tak moc jsem se nadřela s přelouskáním 568 stránek. Kniha je úplně jiná, resp ten seriál je jiný. I když se přenesu přes drobné detaily například, že bytná Elizabeth Behnkeová je v knize prsatá blondýna, zatímco v seriálu je upjatá bruneta, nic není totožné. Postavy, charaktery, příběh.

Poctivě se snažím zjistit, jestli bych byla z knihy odvázaná, kdyby se mi dostala do ruky před filmovým zpracováním. Jestli by mě příběh ambiciózního policejního komisaře Gereona Ratha, který v Berlíně v roce 1929 pátrá na vlastní pěst po pachatelích brutální vraždy neznámého Rusa, dokázal tolik nadchnout. Hodně politiky, hodně postav. Spíš než detektivka je to obraz meziválečného Berlína s jeho okázalým nočním životem, nezaměstnaností a sociálními problémy. Doporučuju k ruce mapku města, protože Rath furt zmiňuje, kterou ulicí jede přes který náměstí kam. V seriálu mi komisař nesympatický nepřipadal, tady bohužel velmi.

To, co nabízí seriál navíc, je vizuální stránka příběhu, a je naprosto nepřekonatelná, kniha nikdy nedokáže přiblížit prostředí dokonale. Auta, kostýmy, interiéry bytů bohatých i velmi chudých a navrch ještě hudba. V dohledné době se ke knihám Volkera Kutschera vracet určitě nebudu.

Zdroj: Databáze knih

Trhlina, Josef Karika, 2016 (česky 2019)

Tentokrát z úplně jiného ranku, ale kolegyně Veronika byla z knihy tak nadšená a poutavě obsah vyprávěla, že jsem se chytla drápkem. Mysteriózní horory většinou nečtu. Trhlina začíná jako dobrý psychologický příběh, který se až ke konci v horor zvrtne. Všichni ho připodobňují k Záhadě Blair Witch. Já si vždycky říkám, no jo, v Americe tam je možný všechno, ale v Tribeči na Slovensku?! Jsem taková patriotka a Slovensko je kousek, proto jsem si knihu půjčila.

Hlavní hrdina Igor je úspěšný bloger a pro zajímavý článek se dokáže přeskočit, ve finále i obětovat svoji přítelkyni. Nezaměstnaný vysokoškolák brigádně vyklízí budovu staré psychiatrie, v trezoru najde zápisy a nahrávky z léčby jednoho pacienta, který se před sedmdesáti lety ztratil v pohoří Tribeč. Za dva měsíce se stejně záhadně objevil, zraněný a pomatený. Co se mu stalo a kde byl, nedokázal vysvětlit. Igor začne zběsile gůglit a zjistí i další případy záhadných zmizení v pohoří Tribeč. Můžete taky, všechny odkazované články jsem našla.

V honbě za senzačním článkem se spojí s dalšími lidmi a vyrazí se ztratit do hor. Nesourodá skupinka čtyř lidí, Igor, přítelkyně Mia, pragmatický fyzik David a milovník konspiračních teorií Andrej. Vlastně se na výpravu nikomu nechtělo, ale mužská ješitnost je vzájemně vyhecovala, jen Mia se připojila z lásky. My ženský jsme fakt někdy trubky. Bylo to napínavý, nemohla jsem se od knížky odlepit a výlet do Tribeče ani náhodou. Víc neprozradím.

Slováci si knihu celkem rychle zfilmovali, původně tři díly pro TV, ve výsledku film skoro dvouhodinový, na ČSFD má jen 59%. Veru se o filmu vyjádřila dost nelichotivě, možná padlo i slovo "sračka". Není důvod jí nevěřit. Film působí zmateně a spousta důležitých vysvětlujících scén se do něj nevešla.

Zdroj: Alza.cz

Rekonstrukce, Viktorie Hanišová, 2019

Zklamání. Už anotace knihy mě moc nenadchla. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nepotřebuju takové vyhrocené zápletky, ale říkala jsem si, Hanišová píše dobře a Houbařka se mi líbila moc. Tentokrát jsem se nemohla chytit, ploché papírové postavy, nikomu se nedalo fandit a paradoxně žádné napětí.

Od tragického dne uplynulo skoro deset let, Eliška studuje střední školu a snaží se vypátrat, co a proč se tenkrát přesně stalo, protože matka nenechala dopis na rozloučenou. Je minulostí úplně posedlá, až jí hrábne. A mě vůbec nezajímalo, proč její matka udělala takovou strašnou věc. Konec opět bez konce. Hanišová prostě svoje příběhy neumí uzavřít nebo naschvál nechce.

P.S. A větu: ....ve svém pronajatém jedna plus jedna v jedné z nejohavnějších pražských čtvrtí (Černý Most)...na straně 280 si mohla klidně odpustit.

Zdroj: Databáze knih

Tiché roky, Alena Mornštajnová, 2019

První kniha od této spisovatelky a chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na popisný styl psaní. Nikdy bych neřekla, že Mornštajnová je o tři roky starší než já, zdálo se mi, že knihu napsala nějaká stará bába. Jak jsem teď četla dvě knihy od Olgy Scheinpflugový (Balada z Karlína, Sestry), tak mi styl a čeština přišly stejný.

Nicméně samotný příběh je zajímavý a logicky uzavřený. Mám moc ráda rodinné ságy, nebo prostě zachycení celého života, i když na konci mám deprese z toho, jak život rychle uteče a zůstávají chyby, které nejdou napravit. Bohdana, Bohem darovaná dcera, žije s mrzoutským otcem a jeho druhou ženou Bělou, je jedináček, maminka umřela, když byla malá. Nemocná babička ji při poslední návštěvě osloví Blanko, přitom v jejich rodině nikdy žádná Blanka nebyla. A nebo byla? Bohdana se rozhodne tajemství rozluštit, trvá jí to asi dvacet let. Zase jsem si uvědomila, jak jsou chyby ve výchově a nedostatek lásky devastující, protože Bohdanin otec byl přesný příklad toho, jaký rodič rozhodně být nemá.

P.S. Každá nová kapitola začíná poslední větou té předešlé. Taková blbost, vím, ale strašně mě to bavilo.

Zdroj: Databáze knih

Balada z Karlína, Olga Scheinpflugová, 1935

Kdysi dávno jsem viděla televizní inscenaci z roku 1984 s Jiřinou Švorcovu v hlavní roli. Myslím, že jsem byla nemocná, nebo nějak podobně se flákala doma a z nudy se dívala dopoledne na televizi. Ten syrový příběh dvou nešťastných lidí z období první republiky, kdy nebylo všechno Kristián, se mi moc líbil. Člověk za život vidí spoustu filmů a přečte mraky knihy, ale jen některé se zadřou někam do podvědomí a my si na ně občas vzpomeneme. Cíleně jsem se pak podívala na další zpracování z roku 2001 s Jiřinou Bohdalovou. Scénárista a režisér Zdeněk Zelenka, jak jinak když hraje Jiřinka, si příběh poněkud upravil v majetkových poměrech hrdinů. Na to jsem ovšem přišla až nyní při čtení knihy.

Je to takový tenký svazeček, Helga promine, žádné čím víc textu, tím vyšší honorář autorce. Karla Zimová žije dvacet let v Karlíně v suterénním bytě, v přední místnosti má ruční mandl, v kamrlíku bez oken spí a vaří. Dům je blízko viaduktu a vlaky v noci strašidelně rachotí. Do Prahy přišla z vesnice, když si její sestra přivedla do rodné chalupy ženicha a pro ni tam už jaksi nebylo místo. Karla se ve dne dře u mandlu, počítá každý halíř, v noci ji sžírá hrozný strach ze smrti. Ze smrti uškrcením nebo udušením. V dětství viděla svého oběšeného otce a vzpomínky ji pronásledují téměř k zbláznění. Osamělý život staré panny změní až dědictví po sestře. Karla se rozhodne, že se vdá, aby se konečně zbavila strachu, protože když je teď bohatá, je riziko vloupání větší, přitom o dědictví nikomu neřekla. A ty vlaky v noci, ani by ji nikdo neslyšel volat o pomoc.

Přes seznamovací kancelář si najde starého mládence Václava. Je vychovaný a jemný, bývalý sluha v bohatých domech. Svatba. Všechno růžové. Dva osamělí lidé, kteří už nedoufali v nějaký vztah, domov, ztrátu panenství apod. Jenže žádné štěstí netrvá věčně, je hospodářská krize a Václav přijde o práci inkasisty. Karla nejvíc řeší, co řeknou lidi, co to má proboha za neschopného chlapa. Moc se bojí výsměchu a vyhání muže do zimy, aby ho doma náhodou někdo neviděl. Nějaká služka s košem prádla třeba, která by to všem v ulici vykvákala. Václav je ponížený a zoufalý, najde si též nezaměstnaného souputníka, který ho naučí kouřit, tahá do hospody, nabádá k okrádání manželky. Shodou okolností mandl nyní dobře prosperuje, Karla vydělává jednou tolik než před svatbou.

Proč se vlastně vdávala? Přece protože se strašně sama bála. A bojí se zase, když se muž toulá večer po putykách. Oba strašně zhrubli v mluvení i v chování. Karla je zlá, předhazuje mu, že ona je ta bohatá a úspěšná. Václav ji nenávidí. Konec může být jenom špatný, a taky je. Karlu potká to, čeho se nejvíc bála. Václav ji ve vyhrocené hádce uškrtí. Volaní o pomoc nikdo neslyší, po viaduktu právě supí vlak.

Zdroj: Aukro

Veselí, Radka Třeštíková, 2018

Opět dárek Druhorozeného babičce Hele, kniha se stává tradicí pod vánoční stromeček, samozřejmě pod mým odborným vedením. Tentokrát se Třeštíková rozjela pořádně, 412 stránek, proto jsem se k ní dostala až teď. Po přečtení Bábovek, jsem ke knize přistupovala maličko s nedůvěrou, ale když člověk nemá žádná velká očekávání, může být jedině překvapen. Já teda byla. Mile. Konečně pěkný, vtipný a ucelený příběh a nevadilo, že mi babka prozradila konec. Sice vyprávění párkrát spadlo až do grostesky a starý otřepaný fóry jak v Troškově filmu jsou taky zbytečný.

Eliška se po patnácti letech vrací z Prahy zpátky k rodičům do Veselí. Ty roky ve velkoměstě nebyly tak úspěšný, jak si původně představovala, ani láska se nekonala, teda ne na celý život, proto se rozhodla začít znovu. Jinak a lépe. Otevře si v centru města obchod s rybářskými a mysliveckými potřebami. Ta linka byznysu na malém městě se mi líbila moc. Podnikání jde ztuha a ne vždy se podaří, i když do něj dáte úplný maximum. Dojímal mě osud Jarky, která si otevřela malou kavárnu. Všechno bylo skvělý, prostor, jídlo, servis, ale lidi nechodili. Eliška bojuje statečně a chce i lásku. Chce toho moc?

Radka Třeštíková si nedělá iluze o lidech, o jejich věrnosti, zbabělosti, lhaní, o neschopnosti komunikace. Jó, tak to na tom světe chodí, zpívá Hana Hegerová. Rozhodně nečekejte žádnou červenou knihovnu. Ve třetí třetině se mi zdálo, že příběh trochu ztrácel dech, ale vydavatel zřejmě chtěl hodně písmenek. Dočetla jsem a bylo mi líto, že nevím, co bude dál.

Potvrzení o zrušeném létu, Jana Knitlová, 1982

Bylo mi ho skoro líto. Kdyby věděl, že milování pro mě bude jenom vedlejším produktem spalování...

Všechny ženy, které chtějí zhubnout, by si měly přečíst útlou knížečku (Helga promine) Jany Knitlové Potvrzení o zrušeném létu, protože nápad vykrmit manžela, aby si hrdinka nepřipadala vedle něj tlustá, je prostě geniální. A jestli vyšel nebo ne, to nechci prozrazovat. Na knihu jsem si vzpomněla, jak teď blbnu s kalorickými tabulkami. Je to čtení na jedno odpoledne, ráda jsem ji znovu prolistovala, i když jsem četla snad pětkrát.

Zorka je maminka dvou malých kluků, normální pracující třicetiletá holka, která se snaží, co nejvíc může. Ale někdy se prostě nezadaří. I do odtučňovacích lázní odjede, je úplně posedlá představou patnácti kil dole. Příběh neztratil nic na půvabu ani po téměř čtyřiceti letech od vydání. Samozřejmě takové milé retro, ale vtipné a čtivé. Občas nějaká soudružka, ale tak se dříve prostě oslovovalo.

Zdroj:Gramodesky shop

Do tmy, Anna Bolavá, 2015

Anna je od dětství posedlá sběrem léčivých rostlin. Sběr je pro ni to nejdůležitější v životě, stává se drogou, která ji ovládá. Anna sbírá lípu. Anna sbírá přesličku. Anna sbírá měsíček. Anna sbírá diviznu. Anna sbírá hluchavku. Anna sbírá třezalku. Anna sbírá ořešák. Anna sbírá tužebník. Anna sbírá řebříček. Jediné zpestření práce je úterní výkup usušených rostlin. Dozvíme se, že Anna byla vdaná a že je nemocná, evidentně. To je všechno. Pro mě dost málo.

Z mého pohledu možná knize uškodilo, že jsem ji četla nedlouho po Houbařce, která se mi líbila a je s knihou Anny Bolavé hodně srovnávána. Zpočátku jsem měla pocit, že čtu stejný příběh, ta podoba je fakt zarážející.

Cena Magnesia Litera za prózu.

Odpočinek válečníka, Christiane Rochefortová, 1958 (česky 1971, 2000)

V poslední době se stále víc vracím ke knihám, které jsem četla v mládí. Ještě pár let a vytáhnu dětská leporela. Na Databázi knih jsem si proto koupila Odpočinek válečníka. Tenhle šedesát let starý román neztratil lety nic na přitažlivosti a věřím, že v době vydání byl přímo šokující. Mladá, ale movitá studentka Genevieve v hotelu omylem vstoupí do cizího pokoje, kde najde sebevraha v bezvědomí. Zachrání ho a zamiluje se, jenže poměrně brzy pochopí, že zachráněný je alkoholik. 

Okouzlující, přitažlivý, vtipný, ale ochlasta. Genevieve vymění svůj nudný a spořádaný život za úžasný sex, ale jen s minimem lásky. Kam až je žena ochotná ve své lásce zajít, aby si udržela muže? Nechá se i bít? Po třiceti letech mám po přečtení znovu stejný pocit. Nevím, co je opravdová láska a vášeň. Nedokázala bych obětovat tolik, já bych milence nechala jít. Chvílemi je Renaudovo opilecké blábolení možná trochu zdlouhavé, ale i s ním je kniha vynikající. Musím pochválit i skvělý překlad paní Jarmily Fialové.

Kniha byla v roce 1962 zfilmována Rogerem Vadimem pod názvem Láska na polštáři s Brigitte Bardot a Robertem Hosseinem v hlavních rolích, film je úplně blbý, toporná Bardotka. Na ČSFD 71%.

To není moje věc, J.H.Chase, 1983 (česky 2007)

Čiré zoufalství mě donutilo sebrat mámě rozečtenou detektivku. Co rozečtenou, byla těsně před koncem! Knihy tohoto spisovatele románů drsné školy jsem milovala v šestnácti. Pracku v láhvi třeba, ale dneska jsem už rozmazlená detektivkami severskými. A to zřejmě hodně.

Už po pár stránkách jsem měla dost Jamisonovy tvrdé a chladné tváře. Jednoduchý, až naivní příběh bez napětí, to bych v současné situaci ještě překousla. Tradičně se všichni snaží všechny přečůrat. Bohužel, překlad paní Dagmar Markové prozrazuje práci s Google překladačem. Adeptka na aticenu Skřipec. Být to moje kniha, letí snad z okna. Pro ilustraci dvě perly z největších: "Je paní Lucy k mluvení, Same?" ...byl si jist, že je Shannon ukryta v Lucyině obchodním domě s bílým masem... Úžasně korektně popsaný bordel. Vážně pecka. Možná by bylo fajn poslat ten skvost zpátky do nakladatelství Ametyst.

Anežka, Viktorie Hanišová, 2015

Houbařku od Viktorie Hanišové mi doporučila Bloudička, Anežku jsem si našla už samostatně. Věřím, že touha po dítěti se může stát spalující posedlostí. Snažím se to pochopit, i když v mém životě se podařilo zplodit dítě hned, jak jsem si přála, a někdy i bez přání. Snažím se pochopit zoufalost žen, kterým brání zdravotní komplikace nebo možnost mít vlastní dítě prokaučovaly budováním kariéry. 

Jednou takovou je i Julie a protože je bez partnera, moc si vybírat nemůže. Vlastně jedinou možností je adopce čerstvě narozené cikánské holčičky. Julie sama je plná předsudků. Já také, a myslím, že oprávněně. O české společnosti ani nemluvě. Její báchorka o miminu z kubánského sirotčince je velmi průhledná. To je prostě špatný začátek a konec může být jedině smutný.

Nicméně zase se mi zdá, že Hanišová své příběhy ukončit neumí.

Houbařka, Viktorie Hanišová, 2018

Tentokrát tip od Bloudičky a zřejmě máme stejný vkus nejen co se žrádýlka týče, protože knížka se mi líbila, jen ten konec se mi zdál takový useknutý. Příběh pětadvacetileté Sáry, která žije osaměle v chatce v Pošumaví a snaží se uživit sběrem hub. Ve vzpomínkách se vrací do minulosti a čtenáři velmi rychle pochopí, že byla v dětství zneužívána. To je v poslední době takové oblíbené téma, a kdo nebyl zneužíván, jako by ani nebyl.

Houbařka není naštěstí psaná aby primárně šokovala, není to žádný bulvár, ale citlivé a smutné vyprávění o tom, jak může vlastní rodina dítěti posrat celý život. Držíte Sáře pěsti moc, ale vidíte, že její boj o normální život je strašně těžký a na dlouhou trať. Hanišová píše hezky výstižně, žádná zbytečná slova. Jo, a kupodivu jsem se i zasmála.

Karambol, Håkan Nesser, 1999 (česky 2017)

První setkání s tímto autorem "severských detektivek". Díky Zuzaně, která dostala knihu od Ježíška. Četla ji teda na můj vkus dost dlouho. Nechápu. Já se chytla hned zkraje a měla jsem problém ji odložit, v metru jsem se musela soustředit, abych nepřejela, doma jsem dva dny nic nedělala. Hotovo. Přečteno.

Skvěle a logicky vystavěný příběh, kde od začátku víme, kdo je vrah. Sledujeme tedy myšlenkové pochody obou stran, jeho i vyšetřovatelů. Pár detektivek jsem už přečetla, neváhám napsat, že jsem byla nadšená. Každý v životě udělá špatnou věc, někdo blbost, někdo nebetyčný průser, někdo zaviní tragédii. Každý se snaží důsledek svého konání omluvit, svést na okolnosti, na náhodu, na někoho jiného. To je asi normální reakce nás všech. Zbavit se viny. "Celé to byla jen nehoda a nehody nemají viníky. Dokonce ani aktéry, jen faktory a objekty mimo veškerou kontrolu... Nic se nestalo."

Opravdu? I když přejel vožralej chlap mladýho kluka?

Kdo zabil Snížka?, Petra Soukupová, 2017

Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četla dětskou knížku. Asi před deseti lety jsem předčítala Druhorozenému úžasné Mikulášovy patálie s neméně povedenými ilustracemi. I na přestavení v Divadle v Celetné jsme byli. Teď jsem neodolala knize, která se prolíná s knihou pro dospělé Nejlepší pro všechny stejné autorky.

Kniha je určená pro čtenáře od devíti let, spíš pro holky, protože celý příběh vypráví Martina a kluci stejně moc nečtou.

Snažila jsem se vrátit do dětských let a posoudit knihu tehdejším očima. Přiznám se, moc mi to nešlo, ale fakt jsem chtěla. V knize vůbec není, do které třídy Martina a její kamarádi chodí, kdybych nečetla Nejlepší pro všechny, vůbec bych se neorientovala. Tipovala bych, že jsou děti starší, každopádně oprsklé jsou hodně. Také mám ráda popisy jak kdo vypadá, což u Soukupové většinou chybí. Snížek je velký bílý pes, ale nezvladatelný a Martina si s ním bohužel neví rady. Pes utíká a škodí, až ho jednou najdou mrtvého v příkopu. Detektivní pátrání po pachateli zabití Snížka je přiměřeně věku napínavé a i úspěšné, je to vážně smutný příběh.Ve stylu vyprávění obou knih není žádný rozdíl možná proto, že tu dospěláckou vypráví z větší části stejně starý Viktor. Jen ten sex tam logicky není.

Kdybych měla doma malého čtenáře, byla bych celá šťastná. Kluci nečtou a mně to společné sdílení dobré knihy chybí.