pondělí 28. září 2020

Nedělní brunch v posteli

Poštěstilo se mi, že Druhorozený s Lucinkou odjel na celý prodloužený víkend na chalupu. Bylo sice deštivé a chladné počasí, ale jim to nevadilo a mně už vůbec ne, protože lenošit, když kapky bubnují do parapetu, je to úplně nej. Vždycky jsem odsuzovala snídat v posteli, protože drobky jsou velmi vynalézavé a přes všechna bezpečnostní opatření neochvějně končí na prostěradle. Tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu malicherná a užiju si opulentní brunch v peřinách drobkům navzdory. 

Problém nastal s tím, co budu vlastně jíst. Delší dobu se snažím Druhorozeného vyhladovět, tak v lednici moc jídla není, jen to, co on nemá rád a pak výdobytky přinesené z práce. Například zálohy ovoce a zeleniny po provedených analýzách a taky set sushi od obchodního řetězce, který na analýzy omylem poslal jiné vzorky. A když jsem ještě ze špajzu vyhrábla sušené mango, měla jsem jídla plné lůžko po Ex. A protože podzim, černý čaj s rumem. K tomu noťas a třetí řada německého famózního seriálu Babylon Berlin, a jelikož má tahle řada dvanáct dílů, protáhlo se mi válení na celý den. 

V posteli jen já a návaly. Ach, to je jediná novinka v mém životě. Jsem hormonálně rozbitá. Možná i proto jsem taková nostalgická a vzpomínám na léto, kdy jsem přeladila na Rádio Beat, ve Strašnicích u pana Úžasného vždy skvěle hrálo, až jsem se smíchem vyhrožovala, že se k němu nastěhuju, že doma mi hraje divný písničky. To ho možná vyděsilo. Teď na něj myslím pokaždý, když rádio pustím. Nejím banány, prý jsou plné chemie a snažím se nehrbit, pořád mě napomínal. Vyměnila jsem žárovku, kterou kritizoval, že má nepříjemný bílý světlo. I přes to válení jsem v  podstatě akční hrdinka.


úterý 22. září 2020

Kaštany

Nemám ráda svou novou práci, nenávidím Hloubětín, strašně se mi stýská po centru Prahy, po Františkánské zahradě, po panu Úžasným. Ježíš, co to tady píšu. Jediný plus nový adresy je kaštan, který roste přímo před domem, kde sídlí naše firma. Od dětství mám kaštany moc ráda, doma mám asi pět let malinký kaštan z Nepomuku, vedlejší vedlejší vesnice, kde má chalupu Ex. Za ty roky vevnitř seschl tak, že chrastí jako chrastítko pro děti. První letošní jsem vyfotila a poslala škodolibě Zuzaně, ona je z konce léta pokaždý úplně hysterická.

A já sbírám kaštany. Jsem úplně infantilní, ale ovládla jsem se a zvířátka už nevyrábím, taky není pro koho. Kaštany mám v batohu, na psacím stole, po kapsách, občas ze mě nějaký i vypadne, cestou domů držím kaštan v ruce. Druhorozený se mi směje, ale nedokážu se odolat. A kdo se ještě zabývá sběrem je straka. Zase jsem měla polámané karafiátky za oknem. A v místě, kde bylo vajíčko, jsem v truhlíku našla velký vlašský ořech. No, nechala jsem ho tam, straka zvítězila.





neděle 20. září 2020

Foukneš do pěny, Radka Třeštíková, 2020

Knihu kupovala Zuzana, potřebovala nutně něco ke čtení, volala mi z knihkupectví, co vybrat. Vyjmenovávala tituly českých autorů, většinu jsem měla doma a Zuzka je četla, ale ta paměť, ta paměť už není jako za mlada. Vybrala jsem si novou Třeštíkovou, ač jsem měla velké výhrady k Bábovkám, její styl psaní mě hodně baví a Veselí se mi líbilo moc.

Styl se mi líbí pořád, ale ten příběh se mi nelíbil. Těžkopádný, spletitý začátek, nesrozumitelné prostřihy do minulosti. Nějak jsem hlavní hrdinku nechápala, po rozvodu odjíždí na neplánovanou cestu po Evropě, v podstatě bez cíle a to, co během jízdy provádí, hraničí téměř se sebepoškozováním. Zpět, sebepoškozování to je, protože nechat si propíchnout bradavku v téměř padesáti letech, nelze jinak nazvat. Snaží se přefiknout každýho chlapa, kterýho potká. Naprosto úplná degradace ženy.

Až v druhé půlce knihy jsem Vladěně začínala trochu rozumět. Narození dcery s těžkou formou lupénky manželstvím jistě otřese, ale když se matka s nemocí nedokáže smířit víc než dcera, je odchod dospívající dcery asi nevyhnutelný. Manžel odejde k jiné ženě, Vladěna zůstane bez kamarádek (proč?), vlastní matce vyčítá zkažené dětství a její velká holčička bydlí radši u kamarádky a dává přednost klidu její rodiny. Někdy se život tak zamotá, že člověk zůstane sám a pak dělá nepochopitelný věci, jako je seškrabování přejetýho zajíce ze silnice.

Pořád nechápu, ale párkrát jsem se pořádně zasmála, obdivuju barvitou češtinu a neotřelá přirovnání. Svlékla bych svoji kůži jako punčocháče.




neděle 6. září 2020

Tak jsem tady..!

Snad jsem se konečně uvelebila. Ještě jednou moc děkuju Martinovi Rybenskému za převedení Padesátky na blogspot. Já jsem velmi, ale opravdu velmi konzervativní a nemám ráda žádné změny. Letošní rok je v znamení dvou velkých změn, tou první byla práce a pak konec Blogu.cz. Obě změny nesu dost těžce a úplně smířená, především s prací, nejsem doteď. Dorka mě neustále nabádá, abych vyhledala odborníka, že to není normální. Možná není, ale počkám, až bude hůř. Vkládání článků v celou sudou hodinu, rovnání sprchových gelů a šamponů podle velikosti a etiketou dopředu je přece úplně v pohodě.

Prvního září jsem bouřlivě oslavila začátek školního roku, protože poprvé po 24 letech nemám doma žádný dítě školou povinný ani líného studenta. Pecka. Léto uteklo tradičně jako voda, podzimní deprese za rohem. Celý červenec jsem randila s panem Úžasným, dokonce jsem nahlas řekla něco o renezanci vztahu. Já bláhová. Ráno mě od sebe odvážel neuvěřitelně rozvášněnou, celý den jsem nemyslela na nic jinýho než na sex. Láska skončila jeden páteční večer, kdy mě zapomněl doma. Mišulko, půjdeme na muziku? Byli jsme domluvení, že se sejdeme na koncertě Krausberry v Malostranské besedě, ale zřejmě se nakulilo něco zajímavějšího, především hodně piva. Naštěstí mě stopnul v předsíni těsně před odchodem (podobnost s výletem do Budějic čistě náhodná), vůbec si nepamatoval, že jsme se odpoledne domluvili. Měla jsem na sobě nové šaty a červené prádlo. Za tři dny napsal, že teprve střízliví. 

Kávu moc nepiju, pak jsem si dala v Mekáči latté a v tu ránu jsem byla stejně roztoužená jako při randění s panem Úžasným. Neuvěřitelný. Hned jsem gůglila, jestli je opravdu kafe afrodisiakum, protože pan Úžasný mi ho vařil ráno k snídani. S kokosovým mlékem. A fakt že jo, zřejmě za mou roztouženost mohl především kofein. Zbytečné vychvalování pána ze Strašnic. Tak já kafe pít nemůžu, leda před randetem s Patočkou, protože jsem už poučená a jeho jsem si tentokrát nechala v záloze. Ne jako před dvěma roky, kdy jsem mu domýšlivě napsala, že mám někoho jiného. Jak jsem pak byla celá šťastná, když se zkusmo ozval. Lepší Patočka než drátem do oka. I když po posledních problémech s rohovkou, by drát byl možná lepší.

Výlet do Lázní Mšené