Jak básníci čekají na zázrak (2016), ČR

Mám ráda spisovatele Ladislava Pecháčka, miluju jeho knihu Osvobozené kino Mír a Básníci patří do mého života tak nějak samozřejmě, při premiéře prvního filmu mi bylo šestnáct. Na poslední díly jsem do kina nešla, přece jen jsem starší a opatrnější, ale uvedení v TV si většinou nenechám ujít. Počkala jsem si i na ten loňský. Stanici Primu, kde byl film v premiéře uveden nemám ráda, má děsně dlouhé bloky reklam, tak dlouhé, že zapomínám, co jsem sledovala, proto jsem si film nahrála.

Začátek takový seznamovací, co bylo a jak se všichni mají, kdo kde pracuje apod. Při rozhovoru herců Kříž-Matásek-Vaculík, jsem si uvědomila, jak pěkný, mužný hlas má Vaculík oproti zbylým dvěma. Dívala jsem se do první reklamy. Beru do ruky ovladač, abych ji přetočila a najednou nevěřím vlastním očím. V reklamě na lékárnu Dr. Max hraje Tereza Brodská. A pozor! To není reklama, to je děj filmu. "...kvůli mně, nebo že to tady máme levnější? " Kam se hrabe Ordinace.

V ten moment jsem film vypnula. Pane Pecháčku, moc se omlouvám, ale tentokrát už beze mě.

Hloupí lidé

Hloupost lidská nezná mezí a její hranice se stále posunuje.

Jsem dost nesnášenlivá a vytáčí mě spousta věcí, například když si v tramvaji nebo busu lidé sedají na sedadlo do uličky a tím blokují přístup k tomu zadnímu sedadlu. Vím, je to malicherné, nicméně každodenní setkání s tupostí. A jak jsem taková nesnášenlivá bába Přechodová, poslední veřejný výstup jsem měla o velikonocích v ZOO v pavilonu šelem.

Úplně jsem se nenávistně rozvášnila lidmi, co fotili s bleskem. Dav debilů, stojících před sklem a fotí a fotí ostošest zavřená zvířata. Nakonec jsem adresně napomenula jednoho pána zhruba v mých letech. Strašně se rozčílil, že s bleskem fotí všichni a proč jsem si zrovna vybrala jeho a že neumí blesk v telefonu vypnout. Byla jsem tak rozčilená, že jsem jen duchaplně řekla, že lvici svítí bleskem přímo do obličeje. Musela jsem odejít, ale celý den mě moc mrzelo, že jsem mu neřekla, že je kretén a dost starý na to, aby uměl zacházet se svým blbým mobilem. Protože i tak se mnou Zuzana do ZOO už nikdy nepůjde, i když na výlet se mnou jela i po aférce v Nelahozevsi.

Jak přežít s nemocným puberťákem (vlastním)

Druhorozený je velmi talentovaný simulant, on je vůbec děsná héérečka. Není proto divu, že v případě jeho nemoci jsem značně nedůvěřivá. Bohužel někdy, jeden případ z deseti, opravdu nemocný je. Ano, musel na Rusalce jet na kole pět kilometrů na nákup do Týna a logicky pět zpátky. Měl zápal plic a já se tenkrát stala Matkou roku. Mohlo mě napadnout, že když jsou prázdniny asi nesimuluje.

Tentokrát si stěžoval na silnou bolest v krku. Začínaly jarní prázdniny, zůstal doma. Dětská lékařka mu vzala krev, udělala výtěr z krku. Všechno v pořádku. Vykopla jsem ho tedy do práce, dva dny po dvanácti hodinách na nohách. Pořád si stěžoval na bolest v krku. Dva dny byl ve škole, třetí den jít odmítl a velmi důrazně se dožadoval lékařské pomoci. Naštvaně jsem šla s ním, lékařka nás poslala na ORL. Výsledek: angína, ATB a nominace na Matku desetiletí. Na oslavu jsem si koupila lahev Mistra Jägera.

Když ani po třech dnech braní penicilinu nebyl krk lepší, naopak krk jak Srstkův, vyrazili jsme na pohotovost ORL na Bulovku. Odtud pak na infekční. Výsledek z odběru krve: mononukleóza. Také jsem chtěla udělat test. Doktorka se mě velmi vážně zeptala jestli jsem těhotná nebo plánuju dítě, jinak je prý test zbytečný. Konečně jsme se pořádně zasmáli.

Patočka mi pro jistotu přestal i psát, aby náhodou něco nechytil. Začala jsem mít chuť dát si panáka rovnou po snídani. V podstatě jsem si s Druhorozeným po sedmnácti letech střihla další šestinedělí. Nemohl vůbec jíst. V noci cábroval po bytě a naříkal, stěžoval si na bolest, že se potí, že má horečku, že nemůže spát. Chodil za mnou a říkal mi to, nehledě na to, že já spala. Pak se mi nacpal na týden do manželské postele a chrápal víc než Ex.

Chci umřít, chci zabít, pořád nešťastně skřehotal. Panáka ve tři ráno? Proč ne?! Nabídla jsem mu, že se domluvím s jeho bratrem, zda se utracení ujme. Zbavila bych se obou najednou. Jeden by byl tuhej a druhej zavřenej. Psa bych přeposlala Markétě. Bohužel, udělalo se mu lépe a svůj život přehodnotil (a Prvorozený stejně není násilnický typ). Teď už řešíme pouze přísnou jaterní dietu, což je pro vášnivého milovníka KFC, řízků a svíčkové opravdu zničující. Láhev jsem statečně dopila. Měla bych tu dietu držet asi taky.

Opilí, Divadlo v Celetné (2017)

Přiznám se hned, šla jsem do divadla cíleně na Martina Hofmanna. Moc se mi líbil v seriálu Trpaslík i ve Všechnopárty u Karla Šípa. Z první grotesky v louži (ano, opravdová louže) jsem byla trochu vyděšená. Moc dlouhé a taky nemám ráda Adriana Jastrabana. Má nějakou vadu řeči, vůbec mu nebylo rozumět, tady sice hraje opilého, ale ostatním rozumět bylo. A opilí byli ve hře všichni, inu ruský autor Ivan Vyrypajev. Panáka po představení jsem si podle původního plánu nakonec nedala. Nemusím asi psát, proč.

Já bych hru trochu zkrátila, občas výkyvy v hereckých výkonech. Klidně bych dvě, tři postavy zrušila. Pro mě v textu zbytečně moc hoven a sraček a nakonec i toho Boha. Kromě skvělých mladých kluků, mě okouzlila Barbara Lukešová v roli Rózy, byla fakt báječná.

Jednoduchá scéna s pouliční lampou, louží a zastávkou. Bohatě stačí. Noční útržky z jednotlivých oslav, kde účastníci už mají notně přebráno. Na konci se pak náhodně sejdou zastávce. Opilecká veselost a bezstarostnost, která volné přechází do smutku a deprese. Zná to skoro každý z nás. Jak to ten alkohol dělá, že někdy řekneme i to, co se nikdy nemělo vyslovit? A vyslovené nelze vrátit zpět. A co pak s tím?

Paličaté trvání na nesmyslech a nekonečné opakování stejných vět. Ovšem hláška Slyším šeptání Boha ve svém srdci, je naprosto dokonalá a stojí za to představení vidět. Samozřejmě nejen kvůli ní. Smála jsem se moc a možná i sobě.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti.

Zdroj: ČT

Zavři oči, padá hvězda

Zavři oči, padá hvězda,

vážně se Ti to nezdá.

Můžeš si něco přát,

bude dlouho hřát.

Zavři oči, to bude pecka.

Není daleko, už je blízko,

letí hodně nízko.

A pak rána.

A tma.

..........

Chuděra, co si asi přála,

když tu tak blbě stála.

(Já se moc omlouvám, ale v poslední době mě vybraná TT poněkud iritují.)

Mám psa

Je velký rozdíl mezi "hlídám" psa a "mám" psa. "Hlídám" je takové veselé, časově omezené. "Mám" zavání věčností bez vděčnosti. Čtu Magdiny Psí deníky a snažím se na psa hystericky neřvat a nedávat nesmyslné povely. Doufám, že si toho cení (pes, ne Magda). Venčím bez vodítka, protože jinak se v klidu nevykaká. Na vodítku sebou navzájem děsně škubeme, a to je voser pro oba.

Venčit psa na sídlišti, kde má spousta lidí psa a další nemenší spousta má psy dva a uklízí po nich jen nepatrný zlomek, je vážně na poblití. Prvorozený platí poplatky za psa v Praze, aby ho přihlásil na chalupě a platil tam a méně, to mi přišlo hloupé. Jemu naštěstí moc složité. Já poctivě sbírám a mám celkem honičku vybrat to naše hovínko, nejlepší je, když se z něho ještě kouří. Mně by to venčení nevadilo, kdybych bydlela minimálně vedle nějakého velkého parku, ale to vobesraný sídliště je fakt příšerný. Každou chvíli našlápnu. Toliko o kakání.

Teď o čůrání. Bong počůral sedačku. Ráno pršelo, venčení jsem odbyla. Nenechala jsem ho chodit podél domů, kde nepršelo a nechtěla jsem, aby očůrával omítku. A pak jsme všichni odešli pryč, ale nebyl dlouho doma sám, to čůrání byla normální pomsta. Zavolala jsem Prvorozenému do práce, nechtěl věřit, zřejmě si myslí, že už trpím inkontinencí a mokrou skvrnu se zbaběle snažím hodit na psa. Netrpím. Co budeme dělat, ptal se syn. Nesmíme Bonga nasírat a bude to dobrý, povídám.

A ještě o štěkání. Bong je pes silně vítací, což přeloženo znamená, že skáče a štěká jako kretén pokaždý, když někdo přijde. Mám modřiny na stehnech a bojím se nosit punčochy. Vítá mě stejně po návratu z práce jako po příchodu ze sklepa, kam jsem v rychlosti odnesla prázdné sklenice. Štěkání je spojené i s hlídáním. Bydlíme v prvním patře, jak se v domě něco šustne, nabíhá se strašným štěkotem ke dveřím. Vážně uvažuju o tom, že na domovní dveře nalepím ceduli se žádostí, aby všichni nájemníci byli spořádaně do 20:00 hod doma, o víkendu do 21:00 hod, protože z toho jejich opileckého courání domů mezi druhou a třetí hodinou ranní mě vážně asi klepne.

"Na chuligána" už nechodí, ale mám tuhle fotku ráda. Byli jsme spolu na pivu v restauraci Léta Páně v Dolních Počernicích. Dělal mi mužský doprovod, abych nevypadala jako flundra, co chodí do hospody sama.