Když Baruška přišla do práce v avokádových ponožkách Dedoles, pochválila jsem jí je s tím, že pěkný, ale pro mě moc bláznivý. Každá ponožka úplně jiná! Na to jsem fakt už stará. Dneska mám patery. Pak si Baruška koupila batoh Vuch a Zuzana z mikračky taky. Nechala jsem se strhnout a vybrala si moc pěkný batoh, který jsem po asi dvouletém denním nošení úplně rozdrbala. Nastal čas vybrat si nový. Jak mám ráda furt ty stejný věci, koupila bych si samozřejmě ten samý, kdyby se ovšem ještě vyráběl.
Nejdřív jsem velmi zodpovědně vybírala na netu, pak jsem se starým batohem vyrazila do prodejny v centru Prahy. V prodejně jsme byly jen dvě zákaznice. Po prodavačce jsem chtěla jedinou věc, vědět, který batoh z nové nabídky je stejně velký. Znechuceně se podívala na toho mýho chudáka a prý, že takový batoh nikdy neviděla, že musí být hrozně starý a dál jsem ji nezajímala. Nakvašeně jsem odešla a doma na kontaktní adresu poslala zlostný mail.
Přemýšlela jsem i o nové peněžence. Mám pěknou žlutou, taky Vuch, ale je špatně vymyšlená, přepážka v kapsičce na drobné je moc nízká, mince vypadávají do boků a těsně pod zipem čekají, až kapsičku otevřu a pak všechny vyskočí na zem. Takže peněženku otevírám úplně připosraně, nejlépe nad otevřeným batohem, abych peníze nesbírala ze země. Další radši ne.
Batoh jsem si vybrala na e-shopu. Po vyzvednutí jsem byla zklamaná z barvy, na netu nevypadala tak vyblitě. Vidět ho v prodejně, tak si ho nekoupím. No, dva roky to vydržím. Vnitřní kapsa je už bez pásky na suchý zip, holt se šetří na všem. Co mě ale dostalo nejvíc, je boční vstup do hlavního prostoru. Rozepla jsem zip v domnění, že je to kapsa, kam jsem si chtěla dát žvýkačky a ruka se ocitla uvnitř batohu. To chcete mít - na batohu kapsu pro kapsáře!
