pondělí 9. listopadu 2020

Čekání na mrak

Podařilo se nám za provozu přestěhovat firmu do Štěrbohol, respektive na rozhraní Štěrbohol a Hostivaře. Nejdřív se stěhovala chemická laboratoř, pak postupně mikračka, já jsem slavnostně končila v sobotu registrací vzorků z Klatov, a konečně jsem se jela podívat na nové pracoviště. Moje nejhrůznější sny se splnily. Stanice autobusu na znamení. Bezhospodové pásmo. Ani žádný obchod. V docházkové vzdálenosti jen KFC. V brzké době vás čeká článek Vážím 80 kilo!

Jsem zklamaná, a nejsem sama. Obě laboratoře si prostorově polepšily, náš zákaznický servis si výrazně pohoršil. Všechny holky v jedný místnosti. Zatím jsme se nesešly, protože Áďa a Soňa jsou doma s dětma, Pavla je nemocná. Takže stále strašně práce v oslabeném počtu. I obě foto stanice, jak se jim honosně říká, k nám nacpali. Jen někdo nedomyslel, že k focení jsou třeba i žaluzie na oknech. Na ty si prý počkáme. V mezičase čekáme na mrak. Odmítla jsem lézt po stolech a lepit na okna papíry, aby nám nesvítilo sluníčko do očí a foťáku. Občas si říkám, že jsem se měla lépe učit. Papíry nalepila Kačenka, má vystudovanou chemii a šéfuje dvěma oddělením.

Moje úplně nejvíc nejlepší zakázka byly vzorky výrobce žrádla pro domácí mazlíčky. Deset větších pytlů čehosi, co divně smrdělo i mražené, natož když jsem to nechala do druhého dne povolit. Mým úkolem bylo obsah každého rozdělit do osmi malých krabiček a poslat do spřátelených laboratoří po Evropě. Zbytky tresky a lososa v pohodě, ale pytel s názvem  Plíce s tracheou, plný nařezaných kousků, na které jsem se ani neodvážila podívat, byl velká výzva. Nestydím se ani napsat výzva největší. To se mi už navalilo, ale u nás není čas na zvracení. U nás se nikdo zbytečným blitím nemůže zdržovat. U nás žádná fajnovka neobstojí. A nakonec celá vepřová játra, měla jsem samozřejmě rukavice, ale ruku od krve jsem měla až po rameno.

Všichni mi říkají, buď ráda, že máš v týhle blbý době práci. Ano, jsem ráda.

Čekání na mrak