pátek 5. února 2021

Puberťák (vlastní) s covidem

Druhorozený naříká, že umře. Neslibuj, neplníš, hnusně zavrčím. Nebyl ve stavu, aby si někam došel na test, odvézt ho neměl kdo, ale podle příznaků je jasný. Koneckonců Lucinka je pozitivní. Za týden zhubnul pět kilo, já pět nabrala. Přece to nevyhodíš, trefně poznamenala Jana. Já měla test negativní a byla jsem celá šťastná, že kvůli mně nemusí holky z práce do karantény. Ovšem zůstat zdravá zavřená v malým bytě, to taky není žádný karneval.

Synek úplně znetopýřil. Už před nemocí měl přehozené spaní, ale teď se budí za tmy, a tím rozhodně nemyslím ráno. Možná je i světloplachý. Přes den se chodím dívat, jestli dýchá. Sotva ho v té změti polštářů, peřin a dek identifikuju. První dny vůbec nechtěl jíst, bolelo ho v krku. Teď vařím jídlo na osmou večer, nechávám ho na botníku u dveří jeho pokoje. Špinavé nádobí odmítá vracet, došly mi hrnky.

Hecla jsem se a upekla dukátové buchtičky. I kus rumu jsem obětovala do vanilkového krému. Loupu pomela, krájím papriky, připravuju odvar ze šalvěje na výplach pusy. Má hrozné afty. Nechce chodit doma v roušce a krákorá, že mu chybí Lucinka. Ta zatím doma spolehlivě nakazila mámu i bráchu.
Po deseti dnech v karanténě mám první příznaky covidu, rýmu, kašel a teplotu. Stejně jsem své imunitě příliš nevěřila. Test mám samozřejmě pozitivní. Trpělivě Druhorozenému vysvětluju, že teď jsem nemocná já a on se o mě musí starat. Pochopil po svém, jednou denně se mě zeptá, jak mi je.

 


PS. Synek se polepšil. Snídaně do postele.


Puberťák (vlastní) s covidem