Tloustnu do plavek

Jak urvaná ze řetězu v posledních dnech pořád někde cábruju. Byla jsem v divadle, v kině, na neonovém minigolfu v centru Prahy. To byl vánoční dárek od mámy Lucinky, taky Lucky. Konečně se mohl zrealizovat a strávily jsme moc hezkou hravou chvíli ve společnosti našich dětí, zakončenou procházkou na náplavce. Samozřejmě jsem prohrála, ale to mi vůbec nevadí. Měla jsem na sobě plandavé lněné kalhoty a volné tričko, na fotce vypadám, že vážím sto dvacet kilo. Příště jdeme na bowling, jsem na řadě a bowling hraju určitě líp.

Byla jsem se koupat v rybníce v Motole, teda koupání to moc nebylo, labuťák docela fest útočil a operoval po celé ploše rybníka. Bych se utopila, kdyby to zkusil i na mě. Toho kluka tutově štípnul do zadku, a to už byl skoro venku z vody. Byla jsem na Žlutých, Vltava 18 stupňů. To jsem taky neplavala. Byly jsme v hospodě s holkama z práce. Dvanáct nás bylo, pravda i dva chlapci došli, ale jeden je na chlapce a druhý přítel Kačenky, tak ti se nepočítají.

V práci pořád masakr, a to nastoupily dvě nový kolegyně, ale nějak nestíhají tempo. Mě neskutečně vytáčejí zemědělci, na každý pole mají jinou firmu, pro každou musí být nová cenová nabídka, vzorky do laboratoře nosí rovnou z pole, obalený hlínou a diví se, že jedna cibule na analýzu pesticidů je málo. Prý mu přišlo, že nese zeleniny zbytečně moc. Příště přiveze tý cibule jen půlku.

 
Chovatelka drůbeže pošle kůžičky z kuřecích krků na analýzu salmonelly, dva vzorky, a vůbec se neobtěžuje je nějak označit. Jak já mám vědět, co je z porážky 14. června a co z 20. června. Nebo posílám fotky dvou identických balíčků mletého masa, aby mi zákazník rozklíčoval, který je který. Buď mám objednávku nebo vzorky, když mám oboje najednou, jsem celá šťastná. V noci se budím hrůzou, co jsem zase zmrskla. Mouku jsem zapomněla poslat do laboratoře v Německu, gumový bonbony z Lidlu mi někdo sežral před senzorickou analýzou. Asi byly dobrý, senzorika OK.

Přijdu domů, pustím si fotbal, otevřu plechovku Ryze hořký, nasypu si brambůrky do misky. Možná jsem měla být chlap, zatímco holky hubnou do plavek, já tiše tloustnu.

Chlast (2020), Dánsko

Na tenhle film jsem chtěla jít už dávno, hned jak jsem zaregistrovala, že dostal Oscara za neanglicky mluvený film. Teda né, že by Oscaři pro mě byly nějak určující, v posledních letech mě ty jejich velekorektní podmínky udělení dost iritují. Zorganizovala jsem společnou návštěvu kina Světozor s dalšími třemi Vyšehradskými matkami.

Žádné informace jsem si dopředu nezjišťovala, stačil mi Mads Mikkelsem v hlavní roli. Film názorně vysvětlí podstatu úsloví Chlastá jako Dán. Jeden norský filozof údajně tvrdí, že když se člověk narodí, schází mu půl promile. Čtyři vyhořelí učitelé se rozhodnou v praxi vyzkoušet, zda opravdu půl promile alkoholu jejich život, a především krizi středního věku, výrazně vylepší. Vlastně takový vědecký experiment. A bude stačit jen půlka? On ten život s chlastem je přece jen veselejší. Zkušení ovšem vědí, že nedopadá dobře. Film nemoralizuje, ukazuje. Jsem nadšená ještě teď.

ČSFD 81% 

https://www.youtube.com/watch?v=WuClROtJCaw

Runners, La putyka (2021)

Po strašně dlouhý době konečně divadlo. Představení vybrala Zuzana, ostatní vyšehradské matky se ihned přidaly. Já dost váhala, měla jsem strach, že se mi představení nebude líbit, že nebudu chápat, ale zase ta zničující představa, že půjdou někam beze mě. A taky ten aperol před představení, že jo.

No, po prvních deseti minutách jsem chtěla odejít, ale technicky to nešlo. Taky jsem byla dotčená, že herci občas mluvili anglicky. Možná jsem se měla lépe připravit, Dana byla dokonale v obraze, věděla třeba, že obrovský běžící pás, stěžejní prvek inscenace, byl vyrobený přímo pro představení v Británii.

Runners/Běžci zobrazení uspěchané doby, té rychlosti, se kterou se snažíme všechno stihnout a zrychlujeme a zrychlujeme a zastavit se už nelze. V jednu chvíli představitel běžce rychlost pásu zřejmě úplně nezvládl a odlétl někam daleko, kam asi nechtěl Živá hudba, na mě moc ryčná. Skvělá taneční kreace. Dech beroucí artistické číslo, i když artisty od dob Televarieté vůbec nemusím, protože prostě zdržovali program. Teď jsem nevěřícně poposedávala. To se vyprávět nedá, to se musí vidět. Mně jen trochu déle trvalo, než jsem se chytla.

Bohunka kvůli nějakým zdravotním potížím nedorazila, Zuzana její lístek vrátila do poklady, kdyby se na poslední chvíli ještě našel nějaký zoufalec. Holčina z kasy si pak Zuzanu našla ve frontě před vstupem a dala jí těch šest stovek vstupného. I tahle milá prkotina podpořila krásný večer.

P.S. Bloudičko, nebyla jsem ten správný divák, ale závěrečný standing ovation mluví za vše.

Zdroj: Lidovky.cz