ZAVŘENO

Po dlouhé době se ozval pan Úžasný. Hořekoval nad zavřenými hospodami, a když jsem se pochlubila svými utěšenými zásobami alkoholu, okamžitě chtěl přijet. Stále si nepamatuje, že mám doma ještě dítě. Tak prý pro mě ze Strašnic přijede a dáme si do trumpetky u něj. Vymluvila jsem se na karanténu, protože jsem neměla oholený nohy. A kdyby jenom nohy. Ten kontrast nazrzlých vlasů a šedivý škatulky, to není nic, co by mu vylepšilo erekci.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na máminu sestřenici, která si při barvení vlasů na blond automaticky přemázne i pičku. Jenže já chodím do Gala studia ke Karolíně. Ta by asi koukala, kdybych chtěla kus barvy do krabičky k dalšímu využití. A Kája není hloupá, hned by věděla, že obočí si barvit asi nebudu. Pan Úžasný mě celkem vytrvale dál lákal na plzeň a přihodil i pečenou kachnu. Přišla jsem tedy nejen o skvělý sex, ale mohla se i pořádně nadlábnout. Jenže já mám teď ZAVŘENO.

(V poslední době mě Téma týdne dost irituje a články o koronaviru a pomstě Matky přírody mi lezou neskutečně krkem, tak proto.)

Padesátka zase v práci

Tady mělo být několik teček a ....a už zase ne. Zatím se ale držím. Vybrala jsem si ten Hloubětín a kdyby na mě nebyli ve firmě všichni tak hodní, druhý den bych dozajista nepřišla. Moje pozice je Pracovník zákaznického servisu ve zkušební laboratoři. Při pohovoru slibovali pestrou a zajímavou práci. No, jak pro koho. Pestrý na tom je, že nikdy nevíte, jaký vzorky přivezou, ale co je zajímavýho na štítkování a focení dvaceti balíčků krájený vysočiny od pěti různých výrobců, to fakt teda nevím. Zatím umím jen spolehlivě vytisknou štítky, což je asi milióntina toho, co bych měla umět.

Program, se kterým pracuju mi připadá strašně složitý, balení a zasílání vzorků do laboratoří na Slovensko nebo do Německa mě nebaví. Začala jsem tím, že jsem zablokovala vstupní heslo do DHL celé firmě i pobočce v Brně. Jsem tak vynervovaná, že nevím ani, jaký je rok a všude píšu 2000, zlomový rok v mém životě. Narodil se Druhorozený. I takový jednoduchý úkol jako odnést balíček na malý bílý stolek jsem nezvládla. Kde je ten stoleček? Pod oknem. Tam žádný stoleček není. Kolegyně se na sebe významně podívaly. Ježíš, vona je fakt úplně blbá, má brejle a stejně je slepá. Stoleček tam opravdu nebyl. Někdo nám ho ukradl.

Domů chodím totálně vyčerpaná s pocitem, že práci absolutně nezvládám a asi nikdy nezvládnu. Kupí se mi prádlo na milované žehlení. Do toho vyleze z nory Druhorozený. Co bude k večeři? Nic, zařvu. Hmm, to bylo včera taky. Vařila jsi na dva dny, Míšo?

Skvělý retro

Vstříc pohovorům

Tak strašně moc jsem se chtěla vrátit do centra, ale dost to vázlo, a když jsem se konečně proboxovala na Václavák, nabídli mi pracovní dobu od devíti do šesti. Některé pohovory se podobaly malým výletům, měla jsem chuť vzít si batůžek se svačinou, třeba když jsem jela do Divoké Šárky. Žluté metro, zelené metro, tři stanice tramvají. Mladý sympatický jednatel se tvářil tajemně jako obchodník s jadernými hlavicemi, přitom nakupoval zlaté slitky a následně prodával s deseti procentním ziskem. Taky jsem byla na pohovoru někde na Zahradním Městě. Žluté metro, jeden autobus, druhý autobus a pozor...zastávka na znamení! To byl fakt vidlákov. Z Vodičkovy ulice výrazný sešup do zóny bez restauračních zařízení.

Musím též zmínit svůj chybějící smysl pro orientaci. Adresu v Libni jsem si nastudovala na mapce, ale neuvědomila jsem si, že přijedu tramvají z druhé strany. Můj cíl měl být hned za prvním rohem a docela jsem zpanikařila, když tam byla úplně jiná ulice. Naštěstí ten mladý muž, ke kterýmu jsem se v zoufalství rozběhla, byl moc milý a nasměroval mě správným směrem.

Pak jsem vyrazila do areálu hloubětínské Tesly a to byl teprv opravdový adrenalin. Vzala jsem si puntíkovaný šaty, vypulírovala kozačky a soustředěně se podívala do mapky. A zase jsem se zamotala, měla jsem jít do nízkýho baráku kousek od hlavní budovy Tesly, dvakrát jsem ji oběhla a marně hledala mezi sklady a garážemi firmu nebo aspoň šipku s jejím jménem. Chlapík, kterýho jsem se ptala, mě samozřejmě poslal někam do pryč.

Foukal ostrý mrazivý vítr, uši jsem instinktivně tiskla k hlavě, aby mě neodnesl. Šlápla jsem do rigolu plnýho bláta a personalistka firmy mi nebrala telefon. Vážně se mi chtělo brečet. To jako v padesáti letech nepřijdu na pohovor, protože jsem taková blbka, že netrefím? Napodruhý mi personalistka telefon zvedla a navigovala do hlavní vrátnice pro pomoc. Vrátný si teda dal načas, než se zvedl a ukázal mi na plánku areálu, kam mám přesně jít. Plánek mi půjčit nechtěl, protože je to jednoduchý. Doleva, doprava, rovně a na konci doleva. Co jako nechápu?

Pražské vycházky

První pražská vycházka byla jen taková kondiční, výstava Bořka Šípka v Tančícím domě. Sklo nádherný a barevný. Byla i možnost zhlédnout o Bořkovi krátký dokument, ke konci natáčení bylo vidět, že je už hodně nemocný. Úplně se mi sevřelo srdce. Pak jsme se lehce prošly přes Kampu a nakonec zakotvily U zavěšeného kafe kousek od hradu, tady se pravidelně zastavujeme na Silvestra.

Další byla Prokopským údolím, ta byla kolem dvanácti kilometrů, Zuzana se dostává do ráže a přestává brát ohled na to, že jsem v rekonvalescenci. Ale tady to mám ráda a objevily jsme sympatický pivovar Prokopák, kde jsem zase přišla pivu na chuť, ale utopenec byl hnusnej.

Následovala vynucená vycházka před představením v Divadle v Řeznické. Fakt jsem nechtěla, ale Zuzana si mě vyzvedla doma a byla by i schopná použít fyzického násilí. Trasa Kyje, Hloubětín, Malešice. Až návštěva Malešického mikropivovaru mě s vycházkou smířila, protože jsem se potěšila bramborovými plackami a vynikající chmelonádou. Odtud jsme už využily MHD. Skoro třináct kilometrů.

Při zatím poslední vycházce jsme startovaly z Hostivařského náměstí po červené okolo přehrady. To je moc hezká a oblíbená cesta, takže mraky lidí, kol a psů. Dál přes Petrovice a Křeslice do Průhonic. V Křeslicích návštěva hospůdky U 2 dubů, ovar a dvě malý piva Bernard. Opět třináct kilometrů, to je vzdálenost, kterou zvládneme bez problémů. Z Průhonic pěkně busem na Opatov.

Pozdrav z Křeslic

Falešná nota, Divadlo v Řeznické (2020)

Po komediích nyní vážný kousek, představení vybírala Zuzana, ale já jsem souhlasila, a to jsem ještě před začátkem absolvovala skoro třináctikilometrovou vycházku po Praze. Zuzana si mě vyzvedla doma, nebylo úniku a do divadla jsem došla obalená blátem.

Hra se vrací daleko do minulosti, do období druhé světové války. Malé divadlo, jednoduchá scéna šatny dirigenta, dva herci. Pavel Rimský a Martin Finger. Slavný skladatel a jeho věrný obdivovatel nebo válečný zločinec a mstitel smrti svého otce? Jakkoli si myslím, že se máme vracet k hrůzám války a výkony obou herců byly velmi dobré, hra pro mě nebyla zřejmě ta pravá.

P.S. Bloudičko, tři a půl z pěti.

Zdroj: Idnes

V síti (2020), ČR

První burcující ukázky jsem viděla v kině Světozor před francouzským filmem Tenkrát podruhé. I jako matka dvou dospělých synů jsem byla naprosto šokovaná. Tématem dokumentu je zneužívání dětí na internetu, tady především dvanáctiletých dívek. Následně jsem zhlédla všechny upoutávky a pořady k dokumentu v České televizi, která se na natáčení podílela. Pak jsem vyrazila s matkou (opět tandem nezaměstnaná+důchodkyně) na premiéru do kina.

Dokument začíná castingem mladistvě vyhlížejících dospělých hereček, přípravou tří dětských pokojíčků pro "dvanáctileté holčičky" a založením jejich falešných profilů na sociálních sítí. Jen se profily zavěsily, ozvali se první dospělí muži. Je fakt zrůdný, co po holkách všechno chtěli. A to následné vydírání, pokud vymámili nějaké odhalené fotky. Ani tvůrci sami nečekali takové množství prasáků, kteří během deseti dnů oslovili tři figurantky. Hluboce smekám před autory scénáře a režiséry Bárou Chalupovou a Vítem Klusákem. Hluboce smekám před herečkami Terezou Těžkou, Anežkou Pithartovou a Sabinou Dlouhou.

Pokud si myslíte, že máte dostatek informací z tisku a ČT, že vám film už nic nového neukáže, mýlíte se. Také jsem měla trochu strach, abych se během těch 100 minut nenudila. Nenudila. Takovou smršť ztopořených pér jsem v životě neviděla. Neuvěřitelné dialogy, schůzka naživo s obtloustlým primitivním párem, který chtěl dvanáctiletou holku vzít do trojky. A nevadí, že je mi dvanáct? Nevadí, proč by mělo?! To byly situace, které člověk musel nahlas komentovat. Co je ovšem zvláštní, že jsem i zasmála jako dlouho ne, protože ty holky byly fakt úžasný!

Jsou dvě varianty filmu od 12 let a od 15 let přístupné. Pevně věřím, že tu pro mladší uvidí všechny dvanáctileté až skoro patnáctileté děti, protože ani kluci na sociálních sítích nejsou ušetřeni podobných ataků. Snad školy pochopí tu naléhavost a chytnou se příležitosti děti varovat opravdu reálným příkladem. Na ČSFD 91 %

Policie České republiky si vyžádala materiály z natáčení a zahájila trestní stíhání.

Zdroj: ČT