Dovolená snů (těch špatných)

Druhorozený periferně od počítače vnímal, že se s Ex delší dobu dohadujeme, kdo s ním letos pojede na Rusalku. Konečným verdiktem, že pojedeme oba (šest let po rozvodu), byl překvapený. Ale táta bude mít svou chatu?! Ne, budeme všichni včetně psa v jedné. No, to si děláš kozy?! Upřímně se zhrozil chlapeček. Nedělám, je to jenom týden, nějak to spolu vydržíme. Nějak jak?! Nechtělo se mi, ale bývalý mě ukecal, prý musím dohlížet na jídlo, když je Druhorozený po té dietě a sliboval výlety a nákupy autem. Já musím jezdit na kole.

Vážně jsme odjeli v této sestavě. Nebyl to dobrý nápad. Už to víckrát neudělám a pokud bych snad zase chtěla, zabte mě! Psa jsme vzít museli, protože Prvorozený chodil do práce a pes nemůže být celý den doma sám. U chaty jsem ho přivázala, Ex ho vždycky odvázal a pes se strašlivým štěkotem startoval na každýho, kdo šel kolem a kolem někdo chodil furt, protože naše oblíbená chata č. 29 je strategicky blízko hospody i bazénu. Zase jsem ho přivázala, Ex odvázal. Nakonec přivazování vyřešil Bong po svém, debilním chytáním vos, kterých byly letos mraky. Vosa ho poštípala a on zřejmě v posttraumatickém stresu strávil čtyři dny zalezlý pod postelí, kde se klepal ve dne v noci. Do normálu se aktivoval zase vybíháním až poslední den. Já ho přivázala, Ex odvázal.

Můj bývalý se nějakou záhadnou časovou smyčkou vrátil zpátky do doby našeho manželství, což stvrdil i tím, že si svoje špinavý prádlo házel mezi to mé a synovo. Odmítla jsem to třídit. V Týně na náměstí Míru na mě řval, že mám půl hodiny na nákup, pak odjíždí, cák zaplatil nejkratší parkování. Já ječela, že nejsem žádná jeho stará, ať si jede třeba do prdele. Prý stará jsem každopádně To určitě, jsem o deset let mladší. Zná mě přes dvacet let a ví, že tohle na mě nikdy neplatilo, nevím, proč to pořád zkouší. Šel to doplatit. Nakoupila jsem v klidu jídlo, dárky a knihu. Jenom v knihkupectví jsem spokojeně strávila dvacet minut.

Náměstí Míru, Týn nad Vltavou

Na kole jsem vyrazila pouze dvakrát s Druhorozeným na kebab do města. Zakázal mi brzdit a volal na mě Mišulko, za pět minut u Tesca. Přitom mi tak říkat nesmí, Mišulko mi říká jen pan Úžasný. Jinak byl Druhorozený jediný úplně bez problémů. Jen ty děti, čím jsou větší, tím hůř se spolu domlouvají. Matěj, který je nejstarší a jezdí už sám vlastním autem, byl takový rozkladný prvek. Kde jsou ty časy, kdy všichni parchanti jezdili jen na kolech. Nakonec i na schovávanou zase hráli, byla jsem úplně dojatá, když jsem je viděla.

Co si pamatuju, za těch dvacet let, je pikola pořád ta stejná lampa a dřív než v deset večer se nezačíná. Syn hrál na schovku už v šesti, sedmi letech, o půlnoci jsem ho odchytávala a jak blbě vidím a tma jak v ranci, musela jsem číhat kousek od lampy, až ho zapikají, schramstnout a odtáhnout do chaty. A pokud měl zrovna pikat, byl naštvaný nejen on. Jen Standa, když správcoval kemp, snažil se je od lampy vyhnat, prý dělají velký povyk a ruší ostatní. Každý večer jsem poslouchala synovy stížnosti na Standu, jak je šikanuje, jak jim zakazuje skákat do bazénu, nechce je pouštět na kulečník. Každé ráno, když jsem se vykulila z chatky, viděla jsem, jak jde Standa dolů přes louku pevným krokem ke mně. Stěžoval si na Druhorozeného, jak skáče do bazénu, řve a neposlouchá. Každý večer a každé ráno stejné. Kupodivu dřív vzdal žalování syn, Standa ještě pár dnů vydržel, než definitivně zjistil, že to nemá cenu. Rusalka je svobodná země.

S laskavým svolením Druhorozeného

Osm, Radka Třeštíková, 2017

Před dovolenou jsem si nějak knihu nestihla vybrat, čím je dražší, tím víc se rozmýšlím. Věděla jsem, že vyšla nová kniha od Radky Třeštíkový, ale ještě jsem od ní nic nečetla. Bábovky četla Kristina, zkoušela jsem loudit, ale byly jen půjčené. Odjela jsem tedy na Rusalku bez knihy a nákup si klasicky nechala do knihkupectví paní Sekyrové v Týně nad Vltavou. A zase jsem váhala a probírala všechno možné a shodla se s knihkupkyní, že Hájíček píše prostě málo. Nakonec jsem si odnesla Osm za hříšných 350,- Kč, ale kniha má 380 stánek a sama dobře vím, jaká dřina psaní je.

Třeštíková píše lehce, vtipně a moderně. Typické čtení na dovolenou. Osm je vztahový propletenec opravdu řádně propletený, Zuzana asi řekne, že až moc, až je těžko uvěřitelný, ale knihu ještě nečetla. Nechci moc prozrazovat, postřelená mladá holka v nemocnici si po probrání z kómatu nepamatuje poslední rok života. Všichni ji měli rádi, tak proč ji někdo chtěl zabít? Ten poslední rok byl ovšem plný zvratů a velkých změn, jen si vzpomenout.

Hezké je rozdělení knihy na několik chronologicky zpřeházených částí, naštěstí jsem se nezamotala. Té avizované detektivní zápletky jsem se trochu bála, já se novým českým detektivkám vyhýbám, ale autorka ji ustála se ctí. Nejdřív se mi líbilo prozrazování budoucího děje, takové malé narážky, co bude, pak to už trochu nudilo a připomínalo Nepřepínejte, dívejte se až do konce.

Všude píšou bestseller. No, byla bych umírněnější, ono mezi slepými jednooký králem platí i tady.

Všude samá Markéta

Druhorozený měl jít na kontrolu k mé zubařce a jak je pako, pamatoval si samozřejmě jenom, že se jmenuje Markéta. Z čekárny kliniky pak pro jistotu volal, jestli je správně u Markéty Horákový. Ne, naše zubařka je Procházková, ale třeba se vdala, nějak si prostě poraď, je ti proboha sedmnáct, to snad zvládneš. Zvládnul. Nevdala se, dvě Markéty ordinují vedle sebe. Při své kontrole jsem se zubařky ptala, jestli je jméno Markéta podmínkou pro přijetí na tuto kliniku, protože ta předchozí se jmenovala stejně. Zubařka se smála, prý ne-e.

Pan Úžasný má dceru Markétu. Honzík v Kristinině bříšku by byl taky Markéta, kdyby teda neměl toho pinďoura. Prvorozený se rozešel s Markétou a našel si znovu Markétu. Před nimi měl dvě Venduly za sebou. Dělá to určitě kvůli mně, protože můj mozek nová jména už špatně vstřebává. Novou Markétu jsem dlouho neznala, protože jako jedna z mála nemá FB. Věděla jsem jen, že pravidelně čte můj blog. Ví tedy dobře, jaká jsme skvělá rodina.

Večer se syn přiřítil domů s krásnou kyticí a krabičkou bonbónů Lindor. Prý mi to posílá Markéta. Radost vystřídalo zděšení: Že ona chce požádat o jeho ruku. Jinak jsem si kytku nedokázala vysvětlit a protože Markéta čekala dole v autě, šla jsem si ji i přes protesty Prvorozeného prohlédnout. Zapřísahala se, že o ruku nežádá. Jen aby.

Loni jsem čarovala, abych si přivolala vnučku. Všem v práci holčičky, ať dcery nebo vnučky, děsně závidím. Nakonec je trumfnu a budu mít vnučku rovnou pětiletou, protože Markétina Nelinka oslaví v srpnu páté narozeniny. To jsou holt ty velký boty po Efce, jak je dlouhá, tak má i velkou nožku.

Výlet do Kerska

Zuzana vymýšlí a plánuje výlety, já mám na starosti výběr divadel a zařizování lístků. Tentokrát jsem si ale nafoukala výlet do Hájenky v Kersku. To je ta hájenka z filmu Slavnosti sněženek. Zdeněk tam nedávno byl, pak i Kristina s celou širokou rodinou, všichni nadšení. Tedy gastro výlet. Zuzana se přizpůsobila moderní době a měla staženou mapu v mobilu. To bylo fajn, protože jsme poprvé po celou dobu výletu naprosto přesně věděly, kde jsme a kolik kilometrů jsme ušly. Vlakem do Nymburku a 15 kilometrů do Hájenky krásnou krajinou, cestou voňavými borovicovými lesy, minimum lidí.

Svatojosefský pramen

Vodu jsme ochutnaly, byla hodně železitá, jako cucání rezavého starého klíče, ale asi jde jen o zvyk, lidí, co si čepovali bylo dost. A obě s nedostatkem železa bojujeme.

Hájenka nezklamala, naštěstí má velkou zahrádku, kam se ta spousta hostů pohodlně vejde. Podle Kristinina pokynu jsem si dala kančí se šípkovou. Vynikající, a protože jsem fakt čuně, k těm dvěma malým postřižinským jedenáctkám (mimochodem moc dobrým) jsem ještě poslala půlku porce domácích lívanečků se zakysanou smetanou a borůvkama. Pak mi bylo těžko.

Z Kerska vlak nejezdí a já paličatě trvala na vláčku, vydaly jsme se na nejbližší nádraží, což bylo ještě asi 5 kilometrů. Jenže Zuzanino koleno má limit zhruba 14 kilometrů a můj ukazováček (?) na levé noze 15 kilometrů. Naše končetiny si tedy prosadily, že se pojede busem rovnou z Kerska do Prahy. Nakonec jsem byla spokojená hlavně já, protože bus končil na Černém Mostě, Zuzana pokračovala domů do Podolí.

Tohle není můj hlas..!

Tenhle vysoký ječák, to nemůže být můj hlas. Nepříjemný jekot, který tahá za uši a i sklo v oknech by se chvělo, kdyby tam nebyl plast. Ale jo, jsem to já, žádná jiná ženská v místnosti není a Druhorozený mlčí. Umění vytočit mě za dobu od svého narození vypiloval k naprosté dokonalosti. Má mě na první dobrou. Jsem směšná, řvu, koktám a prskám, ale stejně mi to není nic platný.

Oba moji synové byli chtění a oba velmi miluju, nicméně Prvorozenému říkám, že je z děcáku a Druhorozenému, že jsem ho našla v popelnici. Možná to na nich zanechalo nějaké následky. Ty zjevné jsou nechuť uklízet a učit se. Problém s úklidem teď nově řeším i s Prvorozeným a opět bez velkých výsledků. Chlupy z Bonga mám i v podprsence a na Prasátkově skleněném jídelním stole jsem taky našla chlup z našeho psa. Kudy chodím, tudy línám. A co se týče školy Druhorozeného, letos jsem se na prázdniny těšila jako nikdy v životě. Jsem unavená, křičím a mluvím sprostě, potom se stydím, omlouvám a vzpomínám, jak jsem byla strašně šťastná, když se mi kluci narodili.

No jo, ale pak dávám Druhorozenému do ruky svačinu a on mi zpruzený naštvaně řekne, že nechtěl ty (čtyři) rohlíky se šunkou namazat máslem. Víš co? zeptám se. Tázavě se podívá. Polib mi prdel! Sakra, čí to byl hlas?! Ten není můj. Co je to za hnusnou matku?! Kde se tady vzala?!

P.S. Svým normálním a milým hlasem zdravím Klávesničku a Kočkomilku, které jsou teprve na startu.

Uklízení s puberťákem (vlastním)

V tom našem přeplněném hnízdě jsme čtyři, uklízím jenom já jediná. Psa, který luxuje drobky nepočítám, na druhou stranu totiž strašně líná. Dobře patnáct let říkám synovi, aby nechodil doma bos. Zbytečně. Teď, co máme psa, vypadají jeho ponožky jako sněžnice ze sobí srsti. K tomu není schopný hodit špinavé oblečení do prádelního koše. Zásadně ho nechává na prolamovaném víku s neochvějnou důvěrou, že se prádlo během noci samo proseje dovnitř. Každé ráno je pak jeho opětovným nálezem nemile překvapený. Za to ovšem nemůže, protože tenhle návyk zdědil po svém otci. Genetika je neuvěřitelný svinstvo. V poslední době se mstím tak, že mu svršky házím do postele a pokud v ní leží, snažím se mířit na hlavu, jsem ale bohužel dost nešikovná. Jen občas slavím úspěch, to když jsou v ranci i kalhoty s páskem se železnou přezkou.

Máme jeden centrální odpadkový koš v kuchyni. Zřízení vlastního v pokoji jsem nedovolila ani Prvorozenému, Druhorozený má teď u sebe několik nelegálně držených krabic s odpadky a nevynáší je. Legalizací by se stejně nic nevyřešilo. To by synek pak chtěl i vlastní koš na špinavé prádlo, myčku, ledničku, toaletu... No, to se rovnou může odstěhovat někam do garsonky. Nechce.

Konečně už umí převzít a uklidit nákup z Koloniálu, který přivezou domů a ví, že přepravní papírové krabice musí nacpat zpět řidiči, protože fakt nevím, co s nima. Naposledy jsem objednala i zmrzlinu. Čtyřikrát jsem mu řekla, aby ji nezapomněl dát do mrazáku. První, co jsem po příchodu domů uviděla na botníku, byla hranatá plastová krabička se zmrzlinou v tekutém stavu. Byla jsem přesvědčená, že mě klepne, že to snad dělá schválně, že to přece není možný! Myslel sem, že to sou vlhčený ubrousky. Jasně, ubrousky Gelato Madre. A v tom případě je zmrzlina kde? Pokrčení ramen. Přecenila jsem ho, přebrání nákupu ještě nezvládá.

Toto prý nebyl žádný osobní vzkaz (mouky spořádaně uklidil do špajzu)