Svoji vnučku jsem v náručí držela pouze po narození v porodnici. Pak jsem byla velmi zdrženlivá, bála jsem se její křehkosti, i když ze zkušenosti samozřejmě vím, že děti jsou téměř nerozbitné a lehce omyvatelné. Pak ani nebyla příležitost, většinou jsem jezdila s kočárkem a Vanda spala. I tak se mi zdály úzkostné sny, že jsem ji upustila, že jsem ji nechala na kraji postele, ona spadla a nedýchala. Bába bláznivá jsem.
V neděli jsem se celý den povalovala u kačáku a s Vendulkou jsme byly domluvené, že se stavím jen na kafe, že jsem holčičku dlouho neviděla. Neměli doma smetanu a já kávu bez smetany nemůžu, protože mi nechutná. Vendulka se nabídla, že teda pro ni dojde, že vezme i odpadky, že cajk. Mají vietnamskou večerku v domě. Vanička ležela na zemi na hrací dece a moc hezky se na mě smála. Jenže ve zlomku vteřiny se úsměv změnil v příšerný škleb a začala řvát. Nějak vycítila, že máma není.
Já v panice, přeci jí nenechám na zemi takhle řvát, jsem jí konečně drapla do náruče. Je už taková bytelná a řvala jako tur. Tu bezzubou tlamičku měla rázem přes celý obličej. Ty vole, Vaničko, neřvi. Nevim, co mám s tebou dělat, povídám v rozčilení. Letmo jsem se podívala na Alfa, jestli si nemyslí, že jí ubližuju a nebude ji chtít bránit. Ne, hlídal dveře a taky fňukal po paničce. I Mila se přišla podívat, co se děje. Jen Vendula vytáhne paty z bytu, jsou všichni vyjančení. Zvířata i dítě. Napadnul mě dudlík jako záchrana, našla jsem ho akorát, když se Vendulka vrátila. Bleskurychle jsem ho našroubovala Vaničce do držtičky. Konečně ticho.
Při dalším hlídáním jsem značně posunula své limity. Ten blbý vratký kočárek svírám pevně oběma rukama, nepustím ho ani na vteřinu, protože se bojím, že mi ho někdo ukradne. Tentokrát jsem odvážně zaparkovala před malým obchůdkem s potravinami, že si koupím v tom vedru nanuka. Popravdě spíš jsem zatarasila dveře a čtyřmi skoky zvládla nákup. A v lese jsem se i vyčůrala. Schovaná za kočárkem jsem pro jistotu jednou rukou držela levý přední kolo. Jsem na sebe pyšná.
