Blázinec nanečisto

Stalo se to nejhorší, co mě v práci může potkat, recepční Kačka zůstala doma s nemocnou holčičkou. Jsem její zástup a málem jsem se zhroutila hned první den. Na recepci neustále někdo zvoní, většinou řidiči, co přivezli nějaký materiál do laboratoří nebo zákazníci. Běžím otevřít dveře, abych zjistila, kdo přijel a pak běžím zase zpátky, abych z dalších dveří vyjela ven s vozejkem. Samozřejmě prší. Řidič nasází na vozejk deset velkých krabic, a je hodný, vytlačí ho zpátky dovnitř. Dodáky orazítkuju, zapíšu do knihy, okopíruju a i s vozejkem předám laboratoři. Mají velkou radost. 

Zvoní pán na servis přístrojů. Snažím se soustředit na svoji práci, ale jak jsem pod tlakem, dělám chyby a pak je pracně opravuju. Píšou mi ze subdodavatelské laboratoře z Německa, že jsem jim neposlala med. Mají objednávku bez vzorku. Med mám v záloze, musím kousek odlít do vzorkovnice, nalepit štítek, znovu vytisknout objednávku. Hrozný zdržení. Zvoní telefon, zákazník chce dříve výsledky obsahu vápníku. Řeknu mu, že na chemii se se vším dlouho crcají, ale že se zeptám a napíšu. Zvoní kurýr s léky pro vedoucího laboratoří. Dostal dvě koruny dýško.

 

Konečně přijede náš řidič a vyloží moje vzorky jednoho řetězce. Asi sedm banánových krabic plných různých potravin a drogerie. Zase někdo zvoní. Zákazník přinesl lísku brambor a objednávkový protokol, kde bylo napsáno jen BRAMBORY HORNÍ POLE. Kolonky, kde se vyplňují požadované analýzy samozřejmě prázdné. Prý je jen posel, bránil se, když se mi moje nasranost promítla do obličeje. Znovu někdo zvoní. Tentokrát zákazník se vzorky a vzorně vyplněným protokolem. Bramboráři jsem řekla, že zavolám do družstva a vyřeším. Paní, která ví, tam nebyla. Paní, se kterou jsem mluvila, chtěla vědět, jak vypadal posel. Jenže jak se mi tam sešli ti chlapci dva, zapomněla jsem, který byl který.

Zvoní paní z České pošty s doporučeným dopisem pro jednatele. Odnáším do prvního patra. Celý dopoledne se snažím poslat zákaznici výsledkový protokol v angličtině, původně ho chtěla jen v češtině. Pořád v programu zapomínám někde něco přidat, zavřít, otevřít nebo přiložit. Protokol se mi pořád ukazuje bez vyhodnocení. Můj mozek se schoulil v rohu lebky a odmítá spolupracovat. Chce se mi brečet. Zvoní pán, který přišel za vedoucím laboratoří.

Napsala jsem mail na chemii, kdy bude vápník. Šla jsem si fotit a štítkovat svůj řetězec. Každý vzorek se musí zadokumentovat s patřičným čárovým kódem. Kuřata, jogurty, sýry, šunky, prací gely, mýdla. Zvedám těžký bedny. Pak jdu zaregistrované vzorky rozdělit do laboratoří. V chlaďáku jsou 3 stupně. Musím zabalit ty, co jedou do světa, a protože mám i mražené, balím se suchým ledem. Nesnáším suchý led. Soustředím se, aby mi zase něco nechybělo. Objednám DHL a mám nervy, že přijede, než stihnu všechno zabalit. Přijel před posledním balíkem. V tom fofru jsem zapomněla přibalit objednávku. Příjemná změna, vzorky bez objednávky. 

Volá vrchní bramborář, je dotčený, prý poslal protokol vyplněný. Odpovídám, že brambory poznám úplně spolehlivě a víc tam nebylo. Upřesní tedy analýzy pesticidů, já zapíšu do objednávky a jemu pošlu mail, aby dohodnuté ještě potvrdil. V programu stornuju vzorky z řetězce, které nepřišly. Zvoní telefon. Pán z vrátnice se ptá jestli u nás pracuje Matleó Matlejev, nebo tak nějak. Nepracuje. 

Když odcházím domů, mám pocit, že jsem slezla z řetízkového kolotoče. Večer mě jeden hezký muž pozval na rande. Pračka mě nepustila ven. Když pere, stojím u ní a utírám vodu, kterou naprosto nepředvídatelně vypouští nějakým tajným otvorem.

 

O myčce

Po rozvodu jsem si musela koupit novou televizi, protože tu co jsme měli, jsi vzal bývalý. Pak se zbláznila lednička, začala si myslet, že je trouba a hřála. Pak odešla pračka. Byla jsem smířená, všechny byly letité. Po rozvodu mi zůstala věrná pouze myčka Zanussi, a byla by se mnou zřejmě i dál, kdybych nebyla zbytečně hyperaktivní. 

Pozvala jsem bývalé kolegy na tatarák, a protože jeden z nich je všetečný gay, měla jsem potřebu uklidit fakt pořádně. Zdálo se mi, že od stolu je vidět i za myčku, tak jsem za ni zajela mokrým hadrem a nešetrně šťouchla do zpuchřelých hadic. Půl hodiny před příchodem návštěvy jsem měla pod myčkou velkou louži. To vážně chcete! 

Okamžitě jsem psala svému instalatérovi, že mi praskla hadice a jestli může opravit. Pokud je to tlaková hadice, která je zvenku našroubovaná na závit, tak ano. Pokud je bez přerušení až dovnitř spotřebiče, musíš volat servis myček . Odpověděla jsem, že všechny hadice jsou vzadu. Samozřejmě, musíš myčku odtáhnout a podívat se. Byl hodně trpělivý, ale to už jsem smažila topinky a nebyl čas.

Ráno, s lehkou kocovinkou, se mi nechtělo nic řešit. Myčce je nejmíň osmnáct let, nastal čas na novou. Poreferovala jsem instalatérovi. Tak možná to není hadice, ale teče někde uvnitř? Odtáhla jsem myčku, byla to ta hadice pro servis. Odpovídám, že v hadici je malá dírka, že nafotím. Pošli fotku dírky, rád se podívám. Konverzaci jsem rázně ukončila a objednala novou.

Člověk vyřeší jeden problém, hned se objeví další. Ta líná italská pračka Candy viděla, jak chlapci z Datartu odnášejí starou myčku, a rozhodla se, že to taky zabalí. A to je jí teprve deset let!

Sobotní ráno po akci

A pak že mlíko nemá nožičky...!

Když si Druhorozený začal připravovat sám kakao, to mu bylo asi devatenáct let, varovala jsem ho, ať si dává bacha, aby mu neuteklo mlíko. Měl ze mě hroznou srandu, tvrdil, že mlíko nemá nožičky a tak nemůže utíkat. Co jsem si vychovala, to mám, povzdychla jsem si v duchu. Jednou mu mléko samozřejmě vzkypělo, a to čuměl, jak je rychlý i bez nožiček.

Vždycky jsem byla lehce infantilní a věkem se všechny špatné vlastnosti zhoršují, že. Na Tatarákové akce jsem nestihla koupit konvičku na mléko a Bohunce jsem se moc omlouvala, když jsem před ní ke kávě postavila petku Bohemilku. Opožděně jsem zabrousila na net a našla konvičku snů.

Poprvé jsem ji vytasila při akci Druhorozený vaří lososa. Mámě a synkovi jsem naservírovala kávu. A pak že mlíko nemá nožičky...! Spokojeně konstatoval synek. Jemně jsem mu vysvětlila, že to má být vemínko. No fůj, zhnuseně konvičku odstrčil. Znalosti jak kandidát na prezidenta, ach jo.

Vycházka do Hostivaru

Moje skvělá kolegyně Romča, ta, co mě zblbla na plavání a teď nechodí, umí plánovat bezvadné výlety, které vždycky končí v nějakém malém pivovaru. Většinou je organizuje pro svou rodinu a přátele s dětmi, ale už loni na podzim jsem si vyškemrala taky jeden. Romča vytyčila trasu, mailem pozvala všechny kolegy z firmy. Nakonec nás šlo dvanáct. Jelo se vlakem na Zbraslav, tedy regulérní výlet, šli jsme přes rozhlednu Závist do Dolních Břežan a na oběd do Olivova pivovaru.

Tentokrát vymyslela vycházku po Praze. Takovýhle akce miluju, jsem jak malá. Líbilo se mi, jak jsme se cestou na místo srazu různě potkávali v buse nebo na zastávce, jak jsme na sebe vesele mávali a volali (teda já jsem mávala a volala). Sraz byl v ulici v Korytech v Záběhlicích, deset lidí dorazilo a pěkně přes Toulcův dvůr do Hostivaře. Nejvíc mě okouzlily mokřady v Toulcově dvoře. Tam nás zavedla Lucka, máma dvou dětí se prostě vyzná.

V Hostivaru nastal maličko problém, neměli jsme rezervaci, kterou Romča jistojistě udělala. Nejdřív kontrola Hostivaru, protože jsou dva, byli jsme ve správném, pak kontrola datumu. Já se radovala, že vyrazíme ještě jednou, ale rezervace byla na den, který už byl. Naštěstí se nám v narvané restauraci povedlo uchvátit tři stoly. Opět jsme seděli po kancelářích, zase nevím nic novýho! Autem dorazila Adélka, které měla před operací utržených kolenních vazů, pro ni se organizovala vycházka v Praze, aby to za námi do hospody neměla daleko. 

Celkem cca 10 kilometrů.

Samozřejmě jsem všechno snědla