Puberťák (vlastní) s covidem

Druhorozený naříká, že umře. Neslibuj, neplníš, hnusně zavrčím. Nebyl ve stavu, aby si někam došel na test, odvézt ho neměl kdo, ale podle příznaků je jasný. Koneckonců Lucinka je pozitivní. Za týden zhubnul pět kilo, já pět nabrala. Přece to nevyhodíš, trefně poznamenala Jana. Já měla test negativní a byla jsem celá šťastná, že kvůli mně nemusí holky z práce do karantény. Ovšem zůstat zdravá zavřená v malým bytě, to taky není žádný karneval.

Synek úplně znetopýřil. Už před nemocí měl přehozené spaní, ale teď se budí za tmy, a tím rozhodně nemyslím ráno. Možná je i světloplachý. Přes den se chodím dívat, jestli dýchá. Sotva ho v té změti polštářů, peřin a dek identifikuju. První dny vůbec nechtěl jíst, bolelo ho v krku. Teď vařím jídlo na osmou večer, nechávám ho na botníku u dveří jeho pokoje. Špinavé nádobí odmítá vracet, došly mi hrnky.

Hecla jsem se a upekla dukátové buchtičky. I kus rumu jsem obětovala do vanilkového krému. Loupu pomela, krájím papriky, připravuju odvar ze šalvěje na výplach pusy. Má hrozné afty. Nechce chodit doma v roušce a krákorá, že mu chybí Lucinka. Ta zatím doma spolehlivě nakazila mámu i bráchu.
Po deseti dnech v karanténě mám první příznaky covidu, rýmu, kašel a teplotu. Stejně jsem své imunitě příliš nevěřila. Test mám samozřejmě pozitivní. Trpělivě Druhorozenému vysvětluju, že teď jsem nemocná já a on se o mě musí starat. Pochopil po svém, jednou denně se mě zeptá, jak mi je.

 

PS. Synek se polepšil. Snídaně do postele.

V karanténě

V pátek byl Druhorozený s Lucinkou na procházce. Krásně nasněžilo. Vrátili se fialoví. To má ale synek nápady, furt sedí doma na prdeli a vyleze ven, když mrzne. V sobotu nebylo Lucince nejlíp a v neděli odcházela domů s teplotou a hrozným kašlem, až jsem si myslela, že má zánět průdušek. V pondělí začal kašlat synek, prý to od Lucinky chytil. Měl teplotu. 

Začala jsem být ve střehu, ale do práce jsem šla i v úterý, protože jsme zase v oslabeném počtu. Do laboratoře na Slovensku jsem napsala varování, v Čechách si všichni dali novoroční předsevzetí, že budou svoje výrobky a plodiny testovat v naší laboratoři a pokud již testují, tak množství vzorků ztrojnásobí.

Řidiči neustále vozili další a další vzorky, až jsem úplně ztratila přehled, co kde je. Naštěstí máme novou recepční, protože nás zásobovalo i DHL a zákazníci osobně. Přišla bába s pohankou. Přišel chlapík s hromadou malých lahviček, v kterých byly nějaké zasr omáčky, udal jméno firmy, o které nikdo v životě neslyšel, velmi mlhavý nástřel požadovaných mikrobiologických analýz a odešel.

Půl dne jsme pak zjišťovaly, co s nimi. Moje nervy neměly nervy s chlapíkem po telefonu mluvit. Chtěl mít nějaké omáčky v lednici, nějaké při 20 stupních, první analýzy hned, další po sedmi dnech, ale jaké furt nevěděl. Telefon jsem předala Máje. Mluvila s ním čtyřicet pět minut, než žádanku dali dohromady. Myslím, že si během hovoru i potykali.

Ve středu jen já a Jana na práci, na kterou nás má být pět, nemluvě o tom, že Áďa zasněně vypráví, že když ona nastoupila do firmy, bylo jich v zákaznickém servisu sedm. SEDM. Ve středu odpoledne pípla zpráva od Lucinky, že je pozitivní na covid. Vstala jsem od počítače a jela domů. Zatím mám být v karanténě, na test je prý ještě čas.