úterý 6. září 2022

Úsporný režim

Děda mě a ségru brával na výlety po českých hradech a zámcích. Nové Hrady, Žleby, Křivoklát, Trosky. Z výkladů průvodců si dávno už nic nepamatuju. Jen jedna věta mi utkvěla v paměti. Ve středověké kuchyni se nádobí mylo jednou týdně. Připadalo mi to krajně nechutný. Ne tak dnes. 

V panice z toho všeho kolem nás, jsem najela na úsporný režim. Mám oblíbený takový akorát rendlík. Nejdřív jsem v něm uvařila brambory, zbylý kmín jsem vytřela papírovou utěrkou. Následovala rýže, s hřebíčkem jsem si poradila stejně. Že na tom dně furt něco zůstává? Pravda, teď byl v hrnci od rýže takový šlem, ale špagetám nevadil. Další jídlo byla krupicová kaše, ale to už musel jít do myčky. Kaši musím příště nechat až na sedmý den. Hrnek na čaj vydrží v oběhu celý týden, jen z něho občas vypláchnu mušky. Když peču maso, nahážu do pekáčku i přílohu. Brambory jsem přestala loupat, abych zbytečně netupila škrabku. 

Sprchování mi odměřují miniaturní přesýpací hodiny, které dostal synek u zubaře, aby věděl, jak dlouho si má čistit zoubky. Myslím, že to jsou tři minuty. Stíhám úplně v pohodě. Moje prabába se koupala potmě, aby ušetřila elektriku. Ještě mám rezervy.

A jak blbnete vy?

sobota 3. září 2022

Caveman, jeskynní muž, Terasy Harfa (2022)

NIKDY. Nikdy jsem se v divadle nesmála celý představení. Jen jsem opravdu opožděná, protože hra se hraje asi 10 let a já si myslela, že ji napsal Patrik Hartl, který jen režíroval. Zuzana hru viděla s Jaroslavem Duškem. Tentokrát one man show Jakuba Slacha. Text napsal Rob Becker, když studoval antropologii, prehistorii, psychologii... a já nevím co všechno ještě. Premiéra byla v roce 1991, na Broadwayi v roce 1996. Pro české prostředí je trochu upravená, protože pochybuji, že by americký holky skákaly gumu. 

Tentokrát jsem vyrazila s kolegyněmi z práce, ale stejný model, nestarala jsem se o nic a ještě jsem byla jak nesvéprávná dovedena na místo. Sice jsme byly trochu nervózní, půl dne lilo jak z konve a pořadatel tvrdil, že se hraje za každého počasí, naštěstí pršet přestalo. Také jsme velmi ocenily oranžové podsedáky a deky ke dražším vstupenkám, které jsem chtěla hlavně já, abych lépe viděla. 

Neskutečná smršť vtipných postřehů, hlášek a popisů reálných situací z pohledu muže a pak i ženy. Nepamatuju si samozřejmě všechny, ale konečně jsem pochopila ten propastný rozdíl mezi mužem a ženou. Mezi lovcem a sběračkou. Ženy spolupracují, muži vyjednávají. I teď se směju. Rtuťovitý štíhlý Jakub Slach předvedl opravdu famózní výkon. Tohle představení by mělo být povinné pro všechny. Na konci Jakub poznamenal Vlastně jste se celý večer smáli sami sobě. A měl pravdu.


A protože OC Harfa je Romči rajón, ukázala nám při odchodu velkou klouzačku. Taky jsem si myslela, že se sklouznu, ale uzavřený tubus, to není pro mou klaustrofobii úplně to nejlepší. 


P.S. Děkuji skvělé Romče, že zorganizovala a vzala mě s sebou

P.S. Bloudičko, pět z pěti

S rozmazanou Markétou

sobota 20. srpna 2022

Ách, pan Úžasný se ozval

Jeden pátek odpoledne jsem ve schránce našla vzkaz napsaný na lístku vytrženém z malého bloku. Vzkaz jak za mlada, kdy ještě nebyly mobily. Pan Úžasný mě prosil, abych mu napsala na pracovní mail. Pan Úžasný, který mě jedenáct let nechce, který mě před dvěma roky zapomněl doma, když jsem měli jít na koncert Krausberry do Malostranské besedy, a od té doby se neozval. Na začátku léta jsem mu poslala sms. Prostě mi bylo smutno. Jen jsem se zeptala, jak žije, jestli žije. TÁHNI. ŠTĚTKO. Byla odpověď. Po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že odepsala nějaká jeho přítelkyně, protože muži nazývají ženy štětkami, když jim nechtějí dát, což nikdy nebyl můj případ. Pak se pár týdnů nedělo nic, až teď ten lístek. A zase jsem byla úplně vyjančená. 

V pondělí jsme si začali v pracovní době posílat maily, kde pracujeme, kde on bydlí a tak. Z opatrnosti jsem nenapsala, že už žiju sama. Zmínila jsem i svoji sms a šťavnatou odpověď na ni. Přiznal, že žije na Zbraslavi se semetrikou, kulantně řečeno, ale prý přestal pít, zhubnul a narostly mu vlasy. Nechápu jeho potřebu mít v šedesáti dlouhý vlasy. Holt každý se s tou starobou popasuje jinak. Poslal fotky, na kterých vypadá opravdu nemocně. Srdce se mi skoro zastavilo. Já poslala svoje patery zelený šaty, že je potřebuju vynést a přišlo mi naprosto přirozený, že se sejdeme co nejdříve, zvlášť když pracuje jednu stanici busem ode mě. Hezky jsme si psali několik dní.

Poslední mail měl v předmětu NE a pod ním:

Tímto žádám, aby jsi mě nekontaktovala a nepsala mi na tuto adresu.
Luboš

V kopii mailu byla nějaká Jarča K. Odepsala jsem oběma Nápodobně považovala celou akci za ukončenou. Ne tak Jaruna. Začala mi mailovat z Lubošovy soukromé adresy. To jsem rad ty krávo. Jedine štěstí žes vypadla z mého života. Nikdy víc o tobě neslyšet. A podobný perly. Odpověděla jsem, že je mi jasný, kdo píše. Pošahaná Jaruna přitvrdila a začala posílat sms z jeho mobilu. Krávo zasraná. Svině. Poslala jsem ji do prdele. Večer mi zazvonil telefon. Luboš. Tenkým hláskem jsem se bojácně ozvala. Jarušku si neber do pusy. Mužský hlas, ani nevím, jestli to byl vážně Luboš. Hovor trval 8 sekund. Už pěkně vyschízovaná jsem číslo okamžitě zablokovala.

V neděli jsem přijela k večeru domů, unavená z celodenního válení se na louce u Vltavy, spořádaně jsem ze sebe svlékla šaty i prádlo, hodila do pračky a už si vzala jenom hodně krátký domácí šaty. Bzučení domovního zvonku jsem se lekla. Pan Úžasný, jestli můžu jít před dům. Já, zbrklej blbeček, jsem hned vystartovala dolů. Na schodech se mi v hlavě promítla scéna, jak na mě venku zaútočí Jaruna, povalí mě na zem, mně se vyhrnou šaty a celá ulice, včetně venku kouřících štamgastů baru U Broučka, uvidí, že jsem pod nima nahatá. Myšlenkové pochody mozku jsou vážně nevyzpytatelné. Říká se tomu fantazie?


Za skleněnými dveřmi Luboš, vypadal líp než na fotkách, ale furt jako bezdomovec. Opatrně jsem otevřela na škvíru a rozhlížela se po Jaruně. Automaticky chtěl vejít do domu, ale tělem jsem blokovala vchod. Nechápal, čeho se bojím. Jaruny?! Já zase nechápala, kde sebral takovou čůzu. Divil se, proč jsem si zablokovala jeho číslo. Pak jsem si všimla obrovského narvaného batohu, co měl na zádech. Zbytky mé lásky okamžitě vysublimovaly. Nechci nikoho zachraňovat, o někoho se starat. Poslala jsem ho pryč, ať si dá svůj život do pořádku sám. Jsem sobecká? Jsem.

úterý 9. srpna 2022

Oslava narozenin

Tradiční tatarák se nekonal, protože další nový stůl bude až v prosinci. Dala jsem na doporučení šéfové Soni a objednala stůl v Haru sushi. Oslava byla krátce po tom, co jsem Druhorozeného vyhodila, a docela jsem měla strach, že nepřijde. Jídlo zadarmo? Jasně že přídu!  Nakonec byl jediný, kdo mě ten večer neštval. Do Holešovic jsme jeli spolu, celou cestu od tramvaje jsem hučela, že jdeme špatně, že restaurace je víc doprava k řece. A najednou jsme stáli před ní. Hned na začátku jsem se své rodině omluvila, že jsem vybrala nejteplejší den v roce. Ještě v šest hodin bylo 36 stupňů.

Nejdřív do mě Prvorozený rýpal, že jsem hloupá, když jsem truhláři zaplatila materiál za zpackaný stůl. Na slovo stůl startuju na první dobrou, červený hadr býka tak nedráždí. Synek pořád chtěl vědět, o kolik jsem přišla, až se mě máma zastala, že místo řečí může finančně přispět. Ve vteřině pohotově zareagovala Vendulka. To v žádným případě. Potřebuju novou klec na Alfa. Dost mě to zamrzelo, i když bych si stejně žádný peníze nevzala. Vendulka asi vůbec nepochopila, že je na oslavě a byla protivná celý večer. 

První problém, nebyl Hugo Spritz. Jenom Aperol. Brblala tak dlouho, až jsem jí řekla, že na svoje narozeniny nás může pozvat někam, kde ho mají. Prý pojedeme do Humpolce. Bezva. Už se moc těším. Vendulka nejí sushi, to jsem věděla, ale Prvorozený říkal, že si dá nudle, že v pohodě. Dlouho vzdychala nad jídelním lístkem, vždycky v jídle objevila něco, co jí nechutná. Koriandr, houby, kachnu. Nás totálně nadchlo sushi Philadelphia, a to se Druhorozený nejdřív ošklíbal. Hlavní chod proběhl bez problémů, kluci si dali kachnu, já s Vendulkou nudle, máma krevety. Druhorozený se cpal jak nezavřený, poručil si i kávu a jahody s čokoládou. Byla jsem dojatá matka, pak Vendulka dostala chuť na pohár. No pohár tady asi nemaj. Otráveně se znovu podívala do jídelního lístku. No neměli. Už dost nakvašeně jsem jí řekla, ať si na pohár zajde k Hájkovi. 

Máma chtěla ochutnat Aperol. A v tom vedru, po jediné skleničce, ji rázem měla jak z praku. Když jsme odcházeli strašně se smála a něco špitala Druhorozenému. Vůbec jsem babičce nerozuměl. Byla vopilá nebo co? Ta sranda mě stála tři tisíce 
Já ty hnusný narozeniny už slavit nebudu. Ani se stolem, ani bez stolu.

Haru sushi

středa 3. srpna 2022

Poslední článek o puberťákovi (vlastním)

Vážně jsem to udělala. Vážně jsem Druhorozeného vyhodila z bytu. Po dlouhém vyhrožování jsem svůj slib splnila. Nevěřil do poslední chvíle. Až když jsem mu řekla, že pokud nevrátí klíče a nevypadne, přijede Patočka a vymění zámek. Sám se, hrdina, nabídnul.  Proč chceš klíče, abych ti tu něco nesebral? Třeba stůl? Vtipně narážel na nový dvou metrákový stůl. Proč mě vyhazuješ teď, když jsem si konečně našel práci a chci přispívat na domácnost?! Protože mi došla trpělivost. Poslední kapka byla, když jsem potkala paní z čínské restaurace za rohem. Radostně se ke mně hrnula, aby mi oznámila, že jí synek týden dluží peníze za oběd. Roztomile švitořila pořád dokola Nevadí, známe še, ále nepšišel, dlóuho nepšišel. Hanbou jsem se mále propadla až do Austrálie nebo tam někam a vyšpulila dvě kila. 

Odešel jen s batůžkem. První noc jsem nespala a do práce přišla jak zmlácená. Nešťastná, jako by mi někdo unesl dítě, ukradl milovaného chlapečka, přitom jsem ho sama vykopla. Snažila jsem se Druhorozeného někam upíchnout celé dva roku od maturity. Nabízela jsem ho jako spolubydlícího všem mladým kolegyním, v zoufalství i Kubíkovi, ale ten má svého Honzu. Danuško, co? Naďo? No na mě nekoukej, mě ses ptala už dvakrát, odpálkovala mě Baruška. Zkoušela jsem ho přeposlat i Markétině ségře. Jak moc jsem fandila randění s Ledničkou. Bydlela sama v pronajatém bytě na Smíchově, ale od metra do kopce, byt suterénní a na ledové záchodové prkýnko se prý ráno nedalo sednout. Jestli není chlapec trochu rozmazlený. 

Ani po třech měsících nevím, kde teda bydlí. Už se neptám, protože je po svém otci rád tajemný a dělá mu dobře, když vyzvídám. Pracuje u Prvorozeného v restauraci, ve volnu chodí na brigádu do baru v Maiselově ulici. Musí být samý prachy. Občas přijede ke mně domů, uvaří mi něco dobrého, spokojeně se vykaká a zase odjede. Je roztomilý. Má Markétu z Valašského Meziříčí, se kterou se seznámil přes Tinder. Myslela jsem, že aplikace ukazuje lidi v blízkém okolí. Byla s rodičema na vejletě v Praze. Aha. Konečně nějaká informace o jeho životě.

pondělí 18. července 2022

Patery zelený šaty

Před rokem jsem se vás snažila okouzlit Sbírkou infantilních triček. Poctivě musím napsat, že můj psychický stav se nelepší, máma mi nabídla, že s ní můžu jezdit do Bohnic na terapie. Její paní doktorka je prý moc hodná. Máma si myslí, že já si myslím, že jsem žába. Koupila jsem si patery zelený šaty. Ne samozřejmě najednou, ale postupně. Popravdě jen na třikrát. Začala jsem už loni. Za tři stovky i s igelitkou jsem si v Takko koupila první. S volány dole. Nadšeně jsem v nich vtančila v práci do kuchyňky a s výkřikem Mám nový šaty! se zatočila. Láďa, mladý a hezký laborant z mikračky, se zatvářil úplně stejně jako v podobných situacích Druhorozený. Nevěřícně vrtěl hlavou a oči otáčel v sloup. Jsem si ho nevšimla, no. Viděla jsem jen kolegyně. Pak byl rok byl klid. 

Moje kamarádka Daša, jedna z Vyšehradských matek, chodí moc hezky a vkusně oblíkaná, když ji chválíme, pokaždý řekne, že je věrná malému obchůdku v Košířích. Když má nový šaty Zuzana, Dáša jenom suše podotkne, že má skoro stejný za poloviční cenu. Letos v květnu jsem to už nevydržela a jela se do krámku podívat. Byla jsem fakt spokojená a vybrala si dvoje zelený šaty a žlutou blůzu. Dnes jsem jela s mámou a býlet, slovy dvouletého Druhorozeného na výlet. Vymyslela jsem, že vyrazíme obhlídnout hadříky do Košíř a pak procházkou dojdeme na Klamovku na oběd. Sraz na Andělu. 

Prodavačce jsem se smíchem řekla, že jestli si zase budu chtít koupit zelený šaty, ať mi je prostě neprodá. V tom mrňavým kvelbu jsme byly přes hodinu. Zákaznice plynule přicházely a odcházely, navzájem jsme si hodnotily vybrané šaty a doporučovaly další. Matka byla líná pořád se svlékat a oblékat při zkoušení každého nově objeveného kousku, ale pobíhat mezi stojany jenom v prádle jsem jí zamázla. Vybrala si moc hezké bílé šaty s drobným květinovým vzorem. Já jsem si vyzkoušela deset modelů a vybrala další dvoje zelený. Prodavačka se opravdu zdráhala mi je prodat, ale zle jsem po ní loupla očima. A ona vědoma si rčení, že bláznům se nemá odporovat, mi dala stovku slevu a pěknou igelitku s kopretinama.

Procházka po frekventovaný Plzeňský teda nic moc, ale na Klamovce byl klid a krásný stín. Pěkně jsme začunily, máma vrabce a malou plzeň, já líčka s bramborovou kaší a fofolu. Další výlet plánuju až na podzim a jsem ráda, že bydlím na Černým Mostě a ne blízko, jak si smutně stěžovala jedna zákaznice, pro kterou se obchod stal vyloženě drogou. Na podzim mají v nabídce i kabelky, batohy a barevný punčocháče.





středa 6. července 2022

Pracovní sobota

Mívám jednu sobotní šichtu v měsíci. A i po dvou letech, co jsem v nové práci, i když už bych o práci v laboratoři jako o nové asi mluvit neměla, se blížím k budově velmi rozechvělá. V sobotu jsem na klientském servisu sama a nikdy nevím, co nebude fungovat, co bude špatně, co se zkrátka posere. První překážkou je vypnutí alarmu, pořád si nejsem jistá, jak přesně mám postupovat. Uklidňuju se představou, že aspoň Jiřík, vedoucí laboratoří, v půl osmé ráno vstane a bude dělat něco užitečného, až ho vzbudí chlapík z centrální ochrany, jestli výjezd nebo zase jen planý poplach. Jak ráda jsem viděla rozsvícené světlo v mikrobiologické laboratoři, Sebík a Dáša už pracovali.

V sobotu vozí jeden řidič vzorky z mlékárny, druhý žrádlo pro psy. Já musím sýry zaregistrovat do programu, oštítkovat, nafotit a dát na mikračku. Žrádlo je zaregistrované brněnskou kanceláří, to jenom naštítkuju a vyfotím. Vypadá to jednoduše, ale občas nejde spustit program, zničehonic stávkuje tiskárna, mlékárna má špatně označené vzorky, nějaké chybí nebo přebývají. Brno má svoje krmiváře rozmazlené a občas musím jejich vzorky posílat na expres testy vitamínů do Dánska. Objednám odvoz DHL, holky z jejich klientského servisu pokaždý zavolají, jestli souhlasím se šesti stovkama za vyzvednutí zásilky. Už se známe. Tahle sobota proběhla naštěstí v klidu, i řidič DHL přijel brzy a nemusela jsem v kanclu tvrdnout do oběda.

Z Hostivaře, Radiová, zastávka na znamení (laboratoř nemůže sídlit na Václaváku, ale škoda) jsem odjela na oční pohotovost na Bulovku. Sloužil doktor, se kterým se známe jen od vidění, jsem provařená pacientka. Bolí vás oko od středy a přijedete v sobotu. Proč?!. Protože jsem si myslela, že to přejde? Protože si celý život nechci připustit, že mám poškozené oči? Doktor nesouhlasně zavrtěl hlavou. Protože mám v práci moc práce? Doktor se zamračil. Protože jsem debil?! Sestřička se zasmála a doktor roztál. Tak si sedněte. Prý to nic není, dostala jsem mastičku, kterou mám doma a zacálovala devadesát korun pohotovostní poplatek.

Zbytek soboty jsem strávila čuměním na Netflix, ale strašně dlouho mi trvalo, než jsem si vybrala seriál. Už mě unavují povinné kvóty na obsazení herců všech ras včetně Eskymáků, že všichni gayové jsou charakterní, zatímco největší hajzl je bílý heterosexuální muž, nebaví mě lesby řešící těhotenství. Málem jsem skončila u Chalupářů. 



středa 22. června 2022

P.S.

Po dvou měsících reklamování stolu, jsem v zoufalství napsala truhláři, který kdysi u Prasátka dělal nějaké drobné opravy ve starém bytě, jestli by mi stůl nedal do stavu, aby by se u něj dalo konečně jíst. Je to velký chlap a velký sympaťák a moc se mi tenkrát líbil. Nechápu, proč jsem ho neoslovila rovnou, místo toho kopyta z Boleslavi. Popsala jsem mu situaci a přiložila i odkaz na minulý článek na blogu. 

Zavolal a strašně se smál. Přijel a smál se ještě víc. Nerad prý hodnotí práci druhých, tak si jen tiše mumlal: Hm, proč je ta deska tak vysoká, celý je to takový masívní, hm tady je to lepený, tady vykytovaný a opravený, ty desky jsou jen přibližně stejně široké, hm je to celý nějaký šikmý. Lehnul si na zem a zkoumal stůl dál. Do opravy prý nepůjde, všechno je špatně, ale samozřejmě mi může vyrobit stůl nový.

Takže další dohadování s přespolním truhlářem. Začala jsem vyhrožovat právníkem, ale protože jsem měkká, slíbila jsem zaplatit cenu materiálu, jen abych se té hrůzy zbavila. Nedovedete si představit, kolik si za ty klády napočítal! Ale jsem šťastná. Zaplatila jsem opět zálohu, jsem zocelená a vím, že si musím dát pozor na výšku lubů.



Další nový stůl bude vyrobený do 20. prosince, už nyní jsem úplně hrbatá.

úterý 24. května 2022

O stolečku

Zamilovala jsem se do sousedčina jídelního stolu. Totálně. Vášnivě. Bezhlavě. Stůl jí doma zůstal po dceři Monice, která si ho nechala udělat na zakázku, ale do nového bytu se jí už nehodil. A protože jsem nikde nenašla stůl, který by odpovídal mým představám, dlouhý a úzký, napsala jsem Monče o kontakt na truhláře. Sice mě varovala, že truhlář byl nespolehlivý a pomalý, ale já jsem paličatá býčice a neposlouchám cizí rady. Koneckonců, řekla jsem si, stůl je pěkný a já nikam nepospíchám. Velmi pečlivě jsem naměřila rozměry, poslala zálohu a nic. To mě mělo varovat, na dotaz ohledně barvy a laku už neodpověděl, ale termín dodání dodržel podle smlouvy. Bude překvapení.

S Druhorozeným jsme rozebrali starý stůl a odkutáleli ho do kontejneru na velkoobjemový odpad. Přijel truhlář, otevřel dodávku, v ní stůl ve vysokým lesku s divnou barvou. Teda ne takovou, jakou bych si představovala u stolu z bukového masivu. Moje chyba, že jsem při jednání nebyla dost důsledná. Do myšlenkových veletočů mi truhlář řekl, že stůl v dílně špatně uřízli a je tedy o dvacet centimetrů delší. Teď. Teď byla ta chvíle, kdy jsem měla vycouvat a odmítnou stůl převzít. Ale já né. Nechtěla jsem být za hysterku, taky jsem věděla, že stůl se i tak vejde. Za dobrou vůli jsem dostala slevu celých 5 procent. Stůl velký a těžký jak kráva. Kdyby nebyl doma Druhorozený, truhlář by ho sám do bytu nedostal.

Poctivě jsem se snažila s novým stolem sžít. Moc to nešlo. Sedělo se mi u něj nepohodlně, připadala jsem si malá a krátkoruká. Bože, já blbě změřila výšku. Kdepak. Nebudete věřit, kromě těch dvaceti cenťáků na délku je stůl ještě o tři a půl vyšší, než jsem chtěla. Takže ze tří mnou určených rozměrů jsou dva špatně. Truhlář navrhl zkrácení nohou. Jenže deska je hrozně masívní a luby (nevěděla jsem, co to je, ale už vím) taky, to jsou rozměry, které navrhl truhlář. Už teď se stěží pod stůl vejdeme, Prvorozený se nevešel vůbec a Vendulka s kejtičkama si taky stěžovala na málo místa. Po měsíci dohadování jsem odeslala odstoupení od smlouvy, ale truhlář mě docela vyfakoval. Za patnáct tisíc mám doma jídelní stůl, u kterého se nedá jíst. Na oslavu narozenin pozvu rodinu do japonské restaurace.



sobota 14. května 2022

Králova řeč, Divadlo pod Palmovkou (2022)

Asi jako všichni okolo, jsem nejprve viděla stejnojmenný film, takže jsem byla orientovaná a věděla, že hra je napsaná podle deníků králova logopeda. Na Martina Stránského v roli krále jsem těšila moc, miluju jeho hlas i v reklamách a Bender z Futuramy je v jeho podání přímo k sežrání. Martin Stránský byl skvělý. V roli logopeda exceluje Dušan Sitek, všem holkám nám byl povědomý z různých seriálů, shodly jsme se na Policii Modrava, ale jeho jméno neznala žádná, což si teda fakt nezaslouží. 

Jednoduché, ne moc nápadité kulisy. Simona Vrbická jako královna měla být jen krásná a usměvavá, víc prostoru nedostala. A byla krásná a usměvavá. Překvapilo mě jak Kateřina Macháčková zestárla, málem jsem ji nepoznala. Inu stáří je svinstvo.

Doporučuji návštěvu divadelní kavárny.
 

P.S. Bloudičko, čtyři a půl z pěti.

M. Stránský a D. Sitek


úterý 19. dubna 2022

Výlet do Kladna

Trasu Lidice-Buštěhrad-Kladno opět vymyslela Zuzana. Já jsem v Lidicích nikdy nebyla, tento oblíbený školní výlet mě minul. Nechat si ho ovšem až do období přechodové emoční přecitlivosti a války na Ukrajině, nebylo zrovna šťastné. Sousoší lidických dětí jsem samozřejmě znala z fotek, ale v reálu je to síla, a nebyla jsem jediná, kdo stíral slzy.


Z Buštěhradu jsme byly zklamané. Sice jsme na zámku dostaly skvělou kávu, ale zase depka pro změnu z jeho zchátralosti. Pak budova pivovaru, který je taky na zbourání. Po vymazlených Lidicích si člověk připadal jak pár let po válce. Paní ze zámku se chlubila městskými mozaikami, prý bude Buštěhrad městem mozaik. Bohužel jsme se nějak zamotaly a městský znak přešly, ale tahle je taky moc hezká.


                                                 

Dobrá místní žena nám doporučila na jídlo restauraci U Bejčků ve Švermově, nebyla úplně po cestě, ale co by člověk pro kus dobrého žvance neudělal, že. Kousek od restaurace jsme u vietnamské večerky vtipkovaly, že v nejhorším si tady nakupíme. A nakoupily, protože v neděli se nevařilo. Takže rohlíky a šunka na lavičce na dětském hřišti. Jak nejsem ta bába, a asi nikdy ani nebudu, tak mi ti uvřískaní parchanti jdou hrozně na nervy. Centrum Kladna se mi líbilo moc, zámecký park velikonočně vyzdobený úplně nejvíc, jen zpáteční cesta busem do Prahy trvala přes hodinu. Celkem 18 kilometrů.





neděle 13. března 2022

Nechce...!

Patočka mi popřál ke Dni žen a zdvořile se zeptal, jestli jsem už synka osamostatnila. Po mé záporné odpovědi se zase diskrétně odmlčel. On by rád za mnou jezdil posilovat pánevní dno, ale s frekvencí jeho návštěv bych stejně neposílila ani ň. Druhorozený koupil Lucince růži, pozval ji na oběd a dostal zase kopačky. Podruhý. Myslím, že nás ještě jedno kolo čeká. Synek je teď moc smutný, Lucinku mi před dvěma roky představil jakou svoji budoucí ženu a prý vážně věřil, že se někdy vezmou. V nastalé situaci odmítá mluvit o stěhování. 

Z bytu ho vyhazuju asi od jeho čtrnácti let. Celý ty leta tvrdí, že se odstěhuje jako brácha na své dvaadvacáté narozeniny. Ten kouzelný den byl 26. února. A nic. Strašně rychle to uteklo, tvrdí zadumaně a nechce se hnout. Když byl v létě na Rusalce a praskla žárovka na záchodě, tři dny jsem čůrala potmě, protože mám závrať i na židli, ale to není důvod, držet si doma příživníka.

Dlouho mu trvalo, než si po maturitě našel práci. Prý ho nikde nechtěli zaměstnat. Nikde, kde by ho práce bavila. A to je maličko problém, protože jeho baví jenom hraní na počítači. Nakonec práci našel, pracoval dvanáctky dlouhý a krátký týden, i noční míval. Jezdil do kanceláře na Petřiny, kde hrál na playstationu fotbal, FIFU. Sama nechápu a vysvětlit babičkám, že neběhá celý den po hřišti, byl docela problém. Pak pan šéf přestal platit a Druhorozený je zase doma. Přinesla jsem ze sklepa krabice od banánů. Přestala jsem mu žehlit prádlo. Já, které se při žehlení vyplavují endorfiny. Ovšem výměna zámku, jak mi stále radí Patočka, mi připadá vážně brutální.

neděle 27. února 2022

Skleněný strop, Divadlo Ungelt (2022)

Asi jsem vážně divná. Mně se představení nelíbilo. Ale hezky popořadě. Krásný divadlo Ungelt a jeho perfektní divadelní bar. Chodím se moc ráda, i když jak stárnu a blbě vidím, mám problém se všemi těmi úzkými schody, do baru, do sálu. Jsem tam celá zamotaná a bojím se, že sebou někde švihnu.

I Jiřího Langmajera a Táňu Vilhelmovou mám ráda. Hrají rozešlý pár, který se stále miluje, ale spolu žít nemůžou, oba strašně rozdílní, že jsem jim tu lásku ani nevěřila. Myslím, že autor David Hare si představoval postavu Kyry mladší než je Táňa, pak by jejich odlišné názory na život dávaly větší smysl. Ona jako nadšená učitelka, která jezdí učit problémové děti přes celé město, on bohatý restauratér. Ona svobodná, on vdovec. Ještě předtím on ženatý a ona jeho milenka. No, o přestávce bych šla klidně domů, bylo mi úplně jedno, jak hra dopadne.

P.S. Bloudičko, dva a půl z pěti.

Foto: Jan Malíř


středa 16. února 2022

Jílovské vyhlídky

První letošní výlet, přidala se k nám i Olina s Danou. Z Budějárny busem do Jílového u Prahy. Vykulily jsme se před kavárnou, na kávu jsme se těšily celou cestu z Prahy. Kavárna a galerie U Zlatého korálku na náměstí. Kafe (my), chlebíček a hořická trubička (Zuzana) a pak už jen nahoru a dolů. Do kopce a z kopce. Bezhospodové pásmo. Olina měla v placatici portské. 

Já nemám zimní sportovní vybavení, šla jsem oblečená jako do práce. Kotníky mě bolely už po třech kilometrech, ale počasí bylo nádherné a výhledy z vyhlídek famózní. Poprvé jsem viděla sjezdovku v Chotouni. Bylo tam narváno. Jílovské vyhlídky jsou okruh, logicky jsme tedy skončily zase v Jílovém. Protože nás míjel náš bus, chystaly jsme se do hospody, ale když jsme na náměstí zjistily, že je ještě na zastávce, ochotně jsme popoběhly. Řidič byl milý a otevřel znovu dveře.
Celkem 17 kilometrů, pocitově 30.

Takový hezký náměstí v Jílovém mají, a udělali z něj parkoviště

Chotouň

Všechny fotky od Dany




pondělí 14. února 2022

Linda Vista, Činoherní klub (2021)

Z mého pohledu skvělá one man show Vasila Fridricha. Herce, kterého jsem poprvé zaregistrovala v televizním Metanolu, tady skvěle táhne celé představení. Chlapík Wheeler, kterému se moc nedaří, sympatický lůzr, kterýmu držíte palce, abyste nakonec zjistili, že je vlastně pěkný hajzl a nic lepšího si nezaslouží. A jestli se na konci poučí? Kdoví. Na mrňavém jevišti se vystřídalo celkem dost herců, mě potěšila Lucie Žáčková jako exmanželka, exotický prvek poskytla krásná Ha Than Špetlíková v roli sousedky.
 
Linda Vista je bytový komplex, kam se Wheeler konečně odstěhuje po dvou letech bydlení v garáži bývalé ženy. Hra je anoncována jako komedie. Hořká komedie je určitě výstižnější. Mužská krize středního věku, hlavní hrdina bez ženy a pořádné práce. Ale stačí se rozhlédnout a najednou je ženských kolem spousta. Nová kolegyně, mladičká sousedka nebo dohozená kamarádka. Stačí si vybrat. 

Mě osobně pobuřuje porozvodový nezájem otců o děti, jakoby s koncem manželství skončilo i rodičovství. To je věc, nad kterou se neodkážu povznést (vlastní zkušenost), takže skvěle napsaný text, protože mě lehkomyslný Wheeler děsně rozčiloval a držela jsem s bývalkou.
 
Přestavení pěkné, ale tři hodiny jsou moc a hra zbytečně ztrácí grády.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti.

Vasil Fridrich, zdroj: Činoherní klub

neděle 23. ledna 2022

Lednové zastavení

První týden v lednu jsem si vzala dovolenou. Na konci roku jsem byla pořád v práci a když ne, někde jsem cábrovala a pila svařené víno, za celý život jsem ho tolik nevypila. Teď jsem si chtěla odpočinout. Naplánovala jsem si i cvičení. Necvičila jsem ani jednou. 

Pozvala jsem domů na tatarák Vyšehradské matky, s Druhorozeným nás bylo deset. Sousedka mi zase půjčila své stejné židle. V Ikea jsem koupila velkou skleněnou mísu, v tý jsem míchala kilo a půl masa. Po půl hodině jsem myslela, že budu mít zánět šlach. Maso jsem rozdělila a do jedné půlky přidala ještě kapary. S výsledkem jsem byla moc spokojená. Druhorozený fungoval jako portýr a číšník, sama bych určitě zdárný průběh večera nezvládla. Jen těch topinek, co jsem usmažila! Holky synka moc chválily, jako vždy byl velmi okouzlující, ale také lehce přidrzlý. 

Za odměnu jsem ho druhý den vzala na snídani do Kavárny co hledá jméno. Druhorozený šel rovnou z noční, měla jsem strach, že v 8:03 budeme první otravní hosti. No, byla jsem překvapená, kolik lidí tam už bylo. Zrovna se dost ochladilo a uvnitř byla zima a navrch jsme dostali studenou kávu, ale druhou šanci jim ještě dám, protože vejce benedikt bylo božský. V devět hodin bylo narváno.

Bong byl špatný už delší dobu, odpoledne volala Vendulka, že jede na veterinu, jestli chci taky. V Letňanech jsem byla první, pak dorazil Prvorozený z práce a společně jsme počkali na Vendulku. Pes vyskočil z auta, zaštěkal a zavrtěl ocasem. Připadala jsem si jako vražedkyně, před námi pár zvířat, čekání hrozný. Do ordinace jsem nešla, vytáhla jsem sudoku a luštila. Musela jsem si zaměstnat mozek, bylo mi na omdlení. Doktor ještě Bongovi udělal sono, pak vyšel a ze skladu vzal černý igelitový pytel. Sbalila jsem luštění a začala brečet. V čekárně všichni zcepeněli, když Prvorozený s pytlem v náručí odcházel. Vendulka taky uřvaná. Ještě cesta do krematoria zvířat. Tam šel synek sám. Za ty prachy by vážně mohli být milejší. V autě jsem měla záchvat paniky a chtěla se pro Bonga vrátit.

V sobotu mě spřátelená matka vytáhla na koncert Schodiště do Malostranský besedy. Já jsem teda chtěla jít jinam, ale byla jsem jediná. Zdeňka cestou ještě nabrala dva amanty, co se jí dvoří. Chci být obézní zrzka. Dala jsem si předsevzetí, že v Besedě najdu Kačenku, která je velkou fanynkou skupiny. I brýle jsem si plánovala nacvaknout. Nebudete mi věřit, ale první, koho jsem tam potkala, byla vážně Kačka. Čtu její blog šest let. Ona si svoje fotky občas na blog dává, já ne, proto jsem byla ve výhodě. Shledání vážně dojemný, zase se projevily moje mateřský pudy a absence dcery, snad mi promine.

Za ten první lednový týden jsem toho stihla hodně, stihla jsem i dospět.





neděle 2. ledna 2022

Můj rok 2021

  • Lucinka k nám zanesla covid
  • Druhorozenému bylo dvacet jedna
  • Prvorozený si vzal Vendulku, při obřadu sněžilo
  • Držím se v nové práci, jen na Hostivař si nemůžu zvyknout
  • Mně bylo padesát pět
  • Prvorozený se vrátil do Obecního domu
  • Stále kamarádím s VendyW, s nikým jiným z Blogu.cz jsem se neviděla
  • Druhorozený se živí hraním počítačové hry
  • Cvičící týden na Rhodosu, docela jsem se snažila
  • Návaly jsou nesnesitelné
  • Bong má agresívní formu rakoviny
  • Sopka na La Palmě udělala z rodiny mé sestry bezdomovce
  • Prvorozený s Vendulkou si místo mimina pořídili štěně maliňáka Alfa
  • Prvorozený oslavil Kristova léta
  • Lucinka se rozešla a zase sešla s Druhorozeným
  • Byla jsem čtyřikrát v divadle
  • Jana dala výpověď
  • Celoroční celibát
  • Druhorozený má deadline stěhování 26.2.2022, držte mi pěsti
  • Z pověrčivosti už uplynulý rok nehodnotím

31.12.2021, fotila Dáša 


Úsporný režim