Wind River (2017), GB, CAN, USA

Tentokrát kino Atlas, protože lístek za 120,- Kč a sama, protože se mnou nikdo nechtěl jít. Dopředu jsem si žádné informace nezjišťovala, jen jsem se letmo podívala na ČSFD, 85%. V indiánské rezervaci Wind River, téměř na konci světa, nalezne stopař a ochránce hospodářských zvířat Cory (Jeremy Renner) uprostřed zasněžené pláně mrtvou indiánskou dívku. Pro nás, nebo alespoň pro mě, jsou indiáni hrdinové z knížek, v Americe jsou však vnímáni jako obyvatelé druhé kategorie. Člověk si to musí při sledování filmu připomenout.

Všude sníh, mráz, blíží se vichřice. Z FBI pošlou mladou holku, přifrčí z Las Vegas dost nalehko oblečená. Agentka Jane (Elizabeth Olsen) vypadá samozřejmě jako modelka a Cory je taky velký fešák, ten vypadá jako Patočka. Zkraje jsem měla strach, aby se thriller nezvrhl v milostnou romanci. Naštěstí ne. Jane celkem logicky požádá Coryho o pomoc při vyšetřování. On loví predátory, ona jednoho hledá. Film je inspirovaný skutečnými událostmi, možná proto působí tak realisticky. Autorem podmanivé a zároveň děsivé hudby je Nick Cave. Běhal mi mráz po zádech. Zápletka je jednoduchá, v podstatě nejsou žádné falešné stopy, rozuzlení je přímočaré. I slzu jsem uronila.

Oba snímky YouTube

Cvičím, ale nerada

Od malička nemám ráda pohyb. Nikdy jsem nesportovala ani netancovala, nebavilo mě to, já si četla. Tělocvik jsem ustála, ale dodnes nesnáším ty potem smradlavý šatny. O různém poskakování a běhání si myslím, že je vyloženě nezdravé, zvlášť pro ženy. I ty děti jsem si vyrobila tak nějak v klidu. Až v pětačtyřiceti to na mě dolehlo, začaly se mi plácat o sebe stehna a bolely mě záda. Tělo chtělo pohyb. Ortoped se na mě šibalsky usmál. Ve vašem věku, milá dámo, jedině pilates. No, tak dobře.

Začala jsem poctivě jednou týdně cvičit, vydržela dva roky, pak nová práce a nové časové rytmy, musela jsem skončit. Malá pauza a padesátka na krku. To břicho už nešlo ani zatáhnout (a nejde teda pořád) a bolest zad mě budila ze spaní. Kristina mi hledala cvičení v centru Prahy, ale já už musím mít všechno přes dvoreček, dál se nevypravím. Našla jsem tedy pilates s úžasnou Darinou kousek od bytu. Mé malé pokroky mě uvádí v nadšení natolik, že jsem zkusila cvičící víkend, protože plánuju na léto rovnou cvičící týden v Řecku. Musela jsem přece zjistit, jestli ve zdraví přežiju a co za holky se mnou pojede.

Nalepila jsem se na starou starou kamarádku Ivu, vyšehradskou matku, která víkend pořádala a do Srb u Kladna mě i dovezla. Ona je zodpovědná občanka, v mailu nás dopředu nabádala, že jsou zrovna volby a pokud nestíháme, ať si zařídíme voličský průkaz, že procházkou půjdeme volit v Srbech. Já jsem trochu (možná víc) ignorantka a zaskočilo mě, že pro středočeský kraj jsou jiní kandidáti než v Praze, v panice jsem zakroužkovala cizí lidi, jen abych vyšachovala batmana Bendu. Nemám ho ráda, neptejte se proč, sama nevím. Jak jsem pospíchala, automaticky jsem strčila jejich propisku do kabelky. V Srbech měli naší zásluhou sto dvaceti procentní volební účast a ta za ukradenou propisku snad stála.

Nakonec (a na konec Japonec) jsem byla moc spokojená, v hotelu Astra se o nás báječně starali, na pobytu byly samý bezvadný baby. Cvičení jsem zvládla v rámci možností, vynechala jsem jen kvůli první tiskovce po volbách v TV, ale taky jsem už byla unavená a voda v bazénu se mi zdála studená. Jedlo se a pilo úplně normálně, teda někdo i víc, třeba Ivča, která slavila narození první vnučky Miriam. Pravidelně jezdí pedikérka, která dělá i kosmetiku a masérka. Naprostý komfort. Pojedu ještě jeden víkend na jaře na Slapy a pak v červnu hurá na Samos. Moc se těším.

Zdroj: CK Fisher

Pohlavní životy siamských dvojčat, MeetFactory (2017)

Tentokrát lístky vybrala a zajistila Zuzana. Hra Pohlavní životy siamských dvojčat podle románu Irvine Welshe, autora Trainspottingu a Sviňáka. Čekala jsem, že ve hře se bude mluvit sprostě, ale když jsou tak příšerně sprostý holky, už mi to vadí. Nakonec možná přestanu používat i své oblíbené sloveso prcat (zdravím Blondýnku).

Skotský autor napsal příběh z americké Miami. Fitness trenérka Lucy (Zuzana Stivínová) a tlustá umělkyně Lena (jenom navlečená Pavla Beretová). Lucy pomáhá Leně s hubnutím, když nevidí očekávané výsledky, lstí dopraví Lenu do opuštěného objektu, kde ji připoutá a nutí drasticky hubnout. I na psaní výkaly na okna došlo, osobně doufám, že to byla čokoláda. Situace se pak paradoxně obrátí, ale nechci děj moc prozrazovat. O sexu siamských dvojčat se mluvilo hlavně v televizi v rámci právě probíhající kauzy.

Americky hysterické, občas jsem se zasmála, občas jsem byla znechucená. Krásná a skvělá Zuzana Stivínová po osmi letech na divadelních prknech, Pavla Beretová zářila jen o trochu méně, spíš nedostatkem prostoru, ale já jsem si měla raději přečíst knihu.

P.S. Bloudičko, tři a půl z pěti.

Zdroj: MeetFactory

Tlapkožrout

Pes se mi na chalupě rozbil. Lítal po lese jako blázen a asi se někde nabodnul, protože kulhá. V neděli po přejezdu z lesa na oběd do Věšína ani nechtěl vystoupit, bál se, že se jde zase na houby. Nechali jsme ho v autě, z předního sedadla se spokojeně díval na projíždějící auta. Při návratu domů jsem Prvorozenému hlásila, že pes kulhá. Pak kulhání sice přešlo, ale Bong si začal hrozně vykusovat tlapku, tak moc, že na koberci a na sedačce byly velké vyslintané fleky. Prvorozený furt v klidu, to je prý normální. Pes znovu začal kulhat. Prohlédla jsem tlapku, byla celá červená a oteklá.

Na veterinu jsem s sebou vzala i Druhorozeného, protože jsem neměla hotovost a v ordinaci nemají terminál. A taky mám ráda mužský doprovod. Veterinu máme kousek a v ní mladou doktorku. Pes dostal piškoty, injekci proti bolesti a dezinfekční gel na ošetření, to vše za dvě stovky. Druhorozený přemlouval veterinářku, ať na účet napíše čtyři kila, že stáhne bráchu a pak ji někam pozve. Vypadala vyděšeně. Příště ho nechám doma.

Večer po ošetření gelem jsem tlapku zavázala. A ten Tlapkožrout si se stejnou vášní začal okamžitě okusovat jinou. Fakt bezva. Nasazenou ponožku si stejně sundavá a nic funkčnějšího jsem nevymyslela, tak Tlapkožrouta hlídám, jako jsem hlídala děti. Místo nech si ten nos, říkám nežer si tu nohu, vidím tě. Druhorozený si navrch ještě strhával strupy. Nějaký pako mu v raném věku řeklo, že se pak rána líp hojí. Nech si ten strup. Celý dětství si velmi soustředěně všechny strupy oďuboval, proto mu neustále někde tekla krev. Teď kontroluju psa, jestli se nežvejká. Honzík v práci mi říkal, že to dělá ze stresu nebo z nudy. Co s tím? Terapie? Druhý pejsek? Koťátko? Mám v bytě a na sobě ještě málo chlupů?

Šťastné údolí (2014), GB

Údolí rozhodně není šťastné. Trochu ironický název představuje skvělý šestidílný kriminální seriál. Ve srovnání s vystajlovanými americkými kriminálkami je opravdu syrový a bezútěšný. Hlavní postavou příběhu z anglického maloměsta je unavená policajtka (Sarah Lancashirová), táhne jí na padesát a aby se po sebevraždě osmnáctileté dcery mohla starat o vnuka, odešla z kriminálky zpátky na okrsek. A je vážně dobrá, má tu správnou policajtskou intuici a přes všechny překážky jede jak tank.

Zápletkou je únos mladé holky pro výkupné. Brutalita a bezcitnost. Postavy jsou dobře vykreslené a děj nemá nelogické zvraty. Bohužel, po bezvadných čtyřech dílech ztrácí série trochu dech, poslední díly jsou jaksi zbytečné psychologické patlání, ale i tak doporučuju ke shlédnutí, samozřejmě ne milovnicím romantických komedií. Souhlasím se Stanislavem Dvořákem, který na Novinkách napsal: Tristní je fakt, že ČT uvádí seriál ve 22.25. Nejlepší čas od 20.00 věnuje opakování svého veledíla Vyprávěj.

Ano, jsou lidé, co chodí v pátek ráno do práce a není jich málo.

Zdroj: Televize. cz

Na starý kolena nymfomankou

Už jsem se otřepala ze společné dovolené se svým Ex, mohli jsme tedy směle vyrazit na víkend na chalupu jeho rodičů kousek od Rožmitálu pod Třemšínem. Mám to tam ráda, pes to tam má rád a děti byly celé šťastné, že o víkendu na ně nebudu ječet. Spustila jsem až v neděli v půl sedmé večer, a to se cení. Chtěla jsem hlavně na houby, chalupa je u lesa a když opravdu rostou, jsou hřiby hned za barákem. V sobotu ráno přijela busem z Prahy Zuzana. Tentokrát to s houbama tak žhavé nebylo, museli jsme jít hódně daleko do lesa. Zpočátku žádné ani nebyly, ale já nejsem ambiciózní, chodím ráda po cestičkách a do žádného roští nelezu. Já sbírání neprožívám. Ex ano. Zuzana taky. Chvíli byla zpruzená, pak jsme našli dobré místo a holka se nám rozhoubařila. Skákala po lese jak černá gazela, ona je takový tmavý typ, já jsem seděla na pařezu a vstřebávala poslední sluneční paprsky do zásoby na zimu.

Na Zalánech byla Svatováclavská pouť, přijel pan farář a sloužil mši venku. My bezvěrci (a byla nás převaha), jsme seděli u stolů, cpali se dobrotama, pili a hlučeli. Byli jsme párkrát napomenuti. Pouť si místní vystrojili sami, pozemek zapůjčil Exův spolužák ze základky. Nepředstavujte si pouť s atrakcemi, jen vynikající jídlo, točený Gambrinus, mši a slušnou kapelu. Řezník naložil krkovičku a kuřecí křídla, udělal jitrnice a tlačenky. Jeho dobrá žena napekla skvělé zákusky, které se prodávaly za pět korun kus! Urvala jsem jenom jeden. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit, a to je prý loni rozdávala zadarmo. Řezník by si měl udělat doma pořádek. Seděli jsme se známými, veselili se a bylo nám moc dobře.

Zuzaně se líbil stejný Domorodec jako mně, tak jsem byla ráda, když k večeru zase ofrčela domů. Já si na něj myslím roky, já mám přednostní právo se na něj zamilovaně dívat. Zuzana je zadaná, on teda taky. Však jsme se nedostali dál, než na sahaní si na ruce, kdo je má studenější. Má velké upracované dlaně. Bylo to moc krásný, připadala jsem si jak v šestnácti. A protože nám šestnáct dávno není a měli jsme upito, při loučení mi pošeptal: Bych tě vojel. Já tebe taky, odpověděla jsem a šli jsem oba spořádaně domů. Nedovedete si představit, jak padesátku taková věta potěší. Blaženě se culím ještě teď. Podzim dokáže být vážně půvabný.

P.S. Po přečtení článku se mi děti hrozně smějí, Domorodec prý říkal: Bych už vodjel. Protože vedle sebe vedl kolo. Kluci tvrdí, že jsem děsně domýšlivá a mají ze mě druhý vánoce.