čtvrtek 22. srpna 2019

Trdlo, truhlík a trumpeta

Co mají tahle slova společného? Dají se použít jako roztomilé hanlivé oslovení, respektive já bych je měla zase začít používat, protože jsem v posledních letech v mluvě velmi zhrubla a Druhorozenému už neřeknu jinak než debile nebo kreténe. Stydím se i teď. Trdlo mi kdysi vrátila do slovníku jedna matka z fotbalu. Občas s námi jel i Prvorozený kouknout na bráchu, jak hraje. Máma Samuela měla pěkný velký prsa, ráda nosila hluboké výstřihy (i v zimě) a Prvorozený se v nich soustavně topil. Když jsem ji na to upozornila, řekla potěšeně a tak zvláštně něžně To je trdlo! Byla to hodná matka.

Truhlíka používám v práci, když jemně napomínám kolegy, víc si samozřejmě nedovolím. A kdo je trumpeta? Byla jsem na návštěvě u babičky Hely, mé extchýně, a zase jsem se chlubila, že mám na výběr dvoje černý šaty do rakve. Hela se zamyslela a usoudila, že žádný vhodný teda nemá. Velkoryse jsem jí nabídla, že jí jedny klidně půjčím. Ona se strašně rozesmála, v životě jsem ji snad neviděla takhle rozchechtanou. Vůbec nemohla mluvit a když se uklidnila, zeptala se mě A jak ti je vrátím?

úterý 20. srpna 2019

Mokrá ryba, Volker Kutscher, 2007 (česky 2017)

Seriál Babylon Berlin mě naprosto okouzlil, obě řady jsem jsem zatím zhlédla třikrát. Ústřední písničku si pouštím pořád. Naivně jsem se domnívala, že některé situace, které jsem nepochopila nebo doplnění osudů vedlejších postav najdu v knize, která se stala předlohou seriálu. Jak moc jsem se na čtení těšila, tak moc jsem se nadřela s přelouskáním 568 stránek. Kniha je úplně jiná, resp ten seriál je jiný. I když se přenesu přes drobné detaily například, že bytná Elizabeth Behnkeová je v knize prsatá blondýna, zatímco v seriálu je upjatá bruneta, nic není totožné. Postavy, charaktery, příběh.

Poctivě se snažím zjistit, jestli bych byla z knihy odvázaná, kdyby se mi dostala do ruky před filmovým zpracováním. Jestli by mě příběh ambiciózního policejního komisaře Gereona Ratha, který v Berlíně v roce 1929 pátrá na vlastní pěst po pachatelích brutální vraždy neznámého Rusa, dokázal tolik nadchnout. Hodně politiky, hodně postav. Spíš než detektivka je to obraz meziválečného Berlína s jeho okázalým nočním životem, nezaměstnaností a sociálními problémy. Doporučuju k ruce mapku města, protože Rath furt zmiňuje, kterou ulicí jede přes který náměstí kam. V seriálu mi komisař nesympatický nepřipadal, tady bohužel velmi.

To, co nabízí seriál navíc, je vizuální stránka příběhu, a je naprosto nepřekonatelná, kniha nikdy nedokáže přiblížit prostředí dokonale. Auta, kostýmy, interiéry bytů bohatých i velmi chudých a navrch ještě hudba. V dohledné době se ke knihám Volkera Kutschera vracet určitě nebudu.


Zdroj: Databáze knih

neděle 11. srpna 2019

Proč mít děti

Po letech mateřství jsem usoudila, že mít děti je opravdu velká nenávratná investice do projektu, který ne vždy se zdaří. Děti jsou roztomilé tak krátkou chvíli, že ani nemá cenu je vyrábět. Nyní jsem svůj názor přehodnotila. Po zkušenostech posledních dnů si myslím, že je fajn děti mít, a to co nejdříve. Ideální je párek, první syn a druhá dcera, aby syn byl ve vašich padesáti letech samostatný s vlastním autem a pro jistotu vás i unesl.

V pondělí jsem se z chirurgie s ortézou a francouzskými holemi dopotácela pouze k první lavičce, dál to nešlo, taky mi překážela velká kabelka, ve které jsem kromě krabičky s obědem měla ještě narvanou botu, byla mi sice k ničemu, ale zahodit jsem ji rozhodně nechtěla. Zavolala jsem Prvorozenému, jestli pro mě může přijet. Mohl. Jel přes celou Prahu, ale já si ráda počkala. Přijel frajersky téměř k lavičce a ještě se nabídl, že mě do auta odnese.

A teď nastává ten zádrhel, protože místo dcery jsem si porodila druhého syna. Zatímco holčičky jsou starostlivé a předpokládám, že umí ve dvaceti letech alespoň trochu vařit a pečovat o domácnost, Druhorozený se o tyhle záležitosti nezajímá ani zbla. Domácí péče trochu hapruje, abych na něj furt nevolala, všechno mi nanosil k ruce. Druhá půlka mojí manželské postele je pokrytá souvislou vrstvou věcí. Mám tu minerálku, citron, lžičku, noťas, mobil, ovladač, knihu, poslední Reflex, křížovky, propisku, program televize, injekce do břicha a návod na aplikaci, dezinfekční čtverečky, kapesníky, papírové utěrky, vlhčené ubrousky, brýle, čokoládu, zrcátko, jelení lůj a peněženku, ale peníze v ní nejsou a platební kartu má Druhorozený.

Svůj úraz beru smrtelně vážně. Ležím. Nevstávám. Nevolám. Telefonuju, protože Druhorozený je zavřený ve svém pokoji se sluchátky na uších, občas mi mobil milostivě zvedne. Krátce ho zaujaly pouze injekce a hole, s nimiž cvičí nebo po mně střílí. Obrazně samozřejmě. Teď musel přijít zabít mouchu. Noha smrdí a na mě se už slétává hmyz.

středa 7. srpna 2019

Zlomeniny

Zhruba před měsícem mi Zuzana poslala svoji fotku. Stála v krásných letních šatech před velkým zrcadlem, na zdvižené pravé ruce měla čerstvou sádru. Moc hezký šaty, píšu jí. Chvilku ji nechávám vyšťavit a pak dodám, a s tou rukou jsi dělala co, blbečku? Hrála po sto letech badminton, uklouzla a zlomila si ten kloub mezi dlaní a prsteníčkem, ale jak je taková akční hrdinka (a taky marnivá holka) na sádrovně si vymohla, že jí musí koukat aspoň dva prsty, aby se mohla malovat. Svého starého dobrého muže poslala koupit návlek na sádru, aby mohla plavat a pak jela na týden na kola.

Takže logicky první co jsem udělala, když jsem se v pondělí vykulila z chirurgie na Karláku bylo, že jsem si vyfotila nohu s ortézou a poslala jí fotku s dodatkem, že jsem výrazně lepší. Protože mám zlomenou nohu v kotníku. A co jsem dělala já, blbeček? Šla jsem v paláci Ligna po neosvětlených schodech, a myslela si, že už jsem dole a...a nebyla. Došlápla jsem na kotník, chodidlo se mi úplně otočilo nahoru, zapraštělo to jako když šlápnete v lese na suchou větev. Inu, jsem stará větev, rádoby vtipně poznamenal Druhorozený.






pondělí 5. srpna 2019

Babičko, v ledničce není nic k jídlu!

Občas zajdu v pracovní den na oběd s mámou, ochotně za mnou jezdí do Vodičkovy. Je ovšem maličko problémová, nechce chodit do Dhaby ani do indické Namaste, chce klasickou hospodu s pivem. V tom nejsme ve shodě, mě už hospody nebaví, nechutná mi tam, ale nechala jsem se ve čtvrtek umluvit na Lucernu, protože v okolí nic zajímavýho nevařili. Pak se ozvala Zuzana, jestli půjdeme na jídlo, když jsem jí napsala, že jdu s matkou, odpověděla, že se klidně přifaří. Dobře. A do třetice všeho dobrého telefonoval Druhorozený, že se staví na oběd. Naše sestava ho vůbec nerozhodila. Naopak.

Holky mě pěkně načas vyzvedly v pasáži, synek byl na cestě. Stihly jsme si vybrat jídlo, ještě jsem škodolibě mámě připomněla, že do Lucerny jsme přestaly chodit, protože tam byla pomalá obsluha a na každým jídle UHO. Druhorozený volal, kde přesně jsme, šla jsem mu ven naproti s telefonem na uchu. Prý mám zvednout ruku a zamávat, že mě nevidí. OK, taky jsem ho neviděla, neměla jsem brýle. Pak chtěl, abych zvedla i druhou ruku a vyskočila. Poslala jsem ho do prdele a šla zpátky, najednou stál vedle mě. Ahóój babičko, vítal se žoviálně, ahóój Zuzano, obě líbnul na tvář. Hérečka jeden. Obsluha byla tentokrát rychlá, ale UHO bylo zase.

Příjemně jsme klábosili, než si Druhorozený na mě začal stěžovat. Babičko, my doma v ledničce nemáme nic k jídlu, je tam jenom chlast! Pivo, bohemka, prosecco, víno, aperol, jäger. To přece není normální! Zapomněl, šmudla, na rum ve špajzu. V žádný spořádaný domácnosti nechybí rum, bubliny musí být nachlazené, kdyby náhodou přišla návštěva, pivo je zdravý na trávení, aperol se pije v létě a jäger zbyl od vánoc. Jsem dcerou své matky a ta má pochopení, pohoršená vůbec nebyla.

čtvrtek 1. srpna 2019

Óda na Fidorku

Výjimečně nemyslím tu sušenku, i když jednu dobu jsem na té modré s kokosem dost ujížděla, a v dobách nezřízené žravosti se tajně cpala i tou megasladkou zlatou. Pěju chválu na Fidorku skvěle veršující a komentující. Na Fidorku, která nemá vlastní blog, ale vášnivě píše komentáře. Na Fidorku, o které nikdo nic neví, na kterou není žádné spojení. Na Fidorku, která komentuje slovensky a oživuje mi vzpomínky na dětství, kdy slovenština byla jazykem, kterému všichni rozuměli, kdy v TV běžely slovenské seriály, inscenace a filmy. Né jako dneska, kdy je seriál Milenky předabovaný do češtiny, sice se hlavní hvězdy namluvily samy, ale i tak dílko připomíná spíš rakouskou telenovelu. A toho, kdo namluvil Lukáše Latiňáka, by měli pro výstrahu rovnou zastřelit.

Mým dětským idolem mužské krásy byl princ Bajaja, Ivan Palúch. Postupně jsem milovala aj Miška Dočolomanského, tenkrát se nevědělo, že je na kluky, Juraje Kukuru, a jak jsem byla mladá a blbá, nedocenila jsem charisma Štefana Kvietika. Nad ním teda nyju zpětně. A taky mám ráda Táňu Drexler, porotkyni ze StarDance, slovenskou tanečnici, která žije v Německu. A nejsem sama, protože i po těch veletočích, které ČT se soutěží provedla, si nedovolila Táňu vyměnit. Bych se přestala dívat.

Slovenčina je taká pôvabná a niektoré Slovenky sú veľmi očarujúce.
Fidorko díky.



P.S. Chtěla jsem dát na všechny odkazy, ale Blog.cz nefunguje.

Výlet do Mělníka