neděle 25. dubna 2021

A vážně ti nespad'...?!

Touhle otázkou mě přivítala Vendulka, když jsem v pátek dorazila do penzionu U Malířských, kde měla svatbu s Prvorozeným. Kadeřnice jí vyráběla účes a Vendulka byla nervózní, že ženich někde zahálí. Nějak nechce věřit, že mi v batolecím věku nespadl hlavou na zem. Prý je strašně zpomalený. No, po kom asi, sama nejsem žádný rychlý šíp. 

A ruku na srdce, komu nikdy nesklouzlo dítě z postele, nevypadlo z postýlky, nezkoušelo na kšírách bungee jumping z kočárku. I mně se Prvorozený svalil z válendy, jestli na hlavu, to nevím. Našla jsem ho řvoucího na zemi, v okamžiku kdy ztichnul, jsem si myslela, že je mrtvý, ale to jen přijeli do ulice popeláři a on soustředně poslouchal. Při první procházce s Druhorozeným jsem špatně zaparkovala kočárek, a než jsem nakoupila u stánku zeleninu, silný vítr kočárek převrhl. Druhorozený, utemovaný v kožešinovém fusaku od Zuzany, se ani neprobudil.

Také jsem se nechala odborně učesat. Kadeřnice mi natupírovala a nalakovala vlasy. Udělala ze mě "pani" s helmou. Ukrajinská vizážistka mi pod oči namatlala oranžový třpytivý rozjasňovač. Všechny svoje fotky jsem v mobilu smazala. Dnešní svatby se velice pečlivě dokumentují. Kde jsou boty? Fotí se. Kde jsou šaty? Fotí se. Kde jsou prstýnky? Fotí se. Fotí se nevěsta i ženich, jak se oblékají. A to vše se paralelně i točí kamerou.

Právem jsem byla skeptická k dubnovému termínu svatby. Sněžilo. Nevěsta trvala na obřadu na louce a moc jsem obdivovala oddávající, že jí vyhověli. Byla mi strašná zima a v okamžiku, kdy jsem dostala pokyn, abych přivedla syna k oltáři, rozběhla jsem se a syna táhla za sebou, jako kdysi do školky. Naštěstí mě rozmáčený trávník trochu zbrzdil, podpatky se mi zaryly do země a málem jsem doběhla bosá.
 
Za odměnu nám naštěstí majitelé připravili skvělou hostinu a hlavně řádně zatopili v kachlových kamnech. Nevěsta házela svatební kyticí a mě všichni hecovali, ať jdu taky chytat. To určitě. Na starý kolena si komplikovat život třetí svatbou. Krásnou kytku chytila přítelkyně Vendulčina bratra. Nešla nechytit. Vendulka ji po Aničce normálně mrskla. A první manželská hádka proběhla při krájení dortu, nicméně Prvorozený se přiženil do báječné rodiny a jeho ženě obdiv, jak celou svatbu zařídila.





čtvrtek 15. dubna 2021

Výlet do Mělníka

První delší procházka se psem po covidu byla do Dolních Počernic, celkem asi pět kilometrů a domů jsem došla úplně gumová, ani mluvit jsem nemohla. Další venčení v Divoké Šárce s Prvorozeným a Vendulkou, osm kilometrů. Pomalu se lepším. K našemu výletování se Zuzanou se ale připojily další Vyšehradské matky a svou namakaností podstatně zvedly počet kilometrů. Z výletu do Prokopské údolí jsem se asi po osmi kilometrech mlčky odpojila a nasedla v Hlubočepích do prvního autobusu, který jsem uviděla. Odvezl mě na stanici metra Smíchovské nádraží Já prostě pořád nemám žádnou kondici (jako bych ji snad předtím měla).

Dala jsem si pár týdnů oraz, pevně rozhodnutá se zúčastnit dalšího výletu. Zuzana se úplně zbláznila a naplánovala trasu z Mšena do Mělníka. Optimisticky jsme začaly skvělou kávou v cukrárně U Živných a Měšťáků v Mšeném na náměstí a moc nás mrzelo, že nemůžeme dovnitř, cukrárna je opravdu luxusní. Po cestě vlakem a busem do Mšena bych klidně po kávě zase jela domů.

Cesta kokořínským údolím je fakt krásná a civilizovaná. První hospoda U Grobiána, tam jsem měla horkou griotku, v penzionu Harasov u stejnojmenného rybníka, jsem si dala boršč. Nádherný místo na koupání, ale v létě asi taky mraky lidí. Šlapala jsem spořádaně zpočátku bez keců, ale závěrečných pět kilometrů jsem fakt trpěla. Poslední tři kilometry od okraje Mělníka na nádraží jsem vážně uvažovala o taxíku. Domů jsem dorazila úplně zdecimovaná, levou nohu jsem za sebou táhla jak starý syfilitik. Hrozně mě bolelo koleno.

Celkem 22 kilometrů a konečně pěkné fotky od Dáši a Dany.





Bývalý hotel Harasov z roku 1912, snad v rekonstrukci






A vážně ti nespad'...?!