Padesátka v Človíčkově

Domluvila jsem si rande s Martinkou, která byla zrovna na výletě v Praze, a protože má malého synka, sešly jsme se v Človíčkově, pro mě úplně nezmapovaný podnik. Jak jsem už taková bába Přechodová nervózní, byla jsem v diskomfortu hned v úvodu, protože horko a nemohla jsem je poznat. Do paměti jsem si uložila světlejší a kratší vlasy u Martinky a u Máti zase tmavší. Ani nevím proč.

Posadila jsem se nonšalantně na židličku, kabelku přehodila přes opěradlo. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že panáka mi nikdo nepřinese, a že se asi sedět u stolečku nebude vůbec, protože Máťa zběsile kroužil kolem a ani pizza ho nezajímala. Musela jsem se tedy zout a jít za nimi do herní zóny. Po deseti minutách jsem si uvědomila, že ty vnoučata až tak moc nepotřebuju, řev tam byl teda neuvěřitelný. Když jsme se s chlapečkem trochu otrkali, šla Martinka dojíst pizzu. Cpala ji do sebe takovým fofrem, až jí spontánně vylézala z uší. Bylo mi jí líto, i když si matně vzpomínám, že tohle mi kdysi hrozný nepřišlo.

Já zodpovědně seděla u bazénku s míčkama a snažila se komunikovat na příslušné úrovni. Přišel větší kluk s gymnastickým míčem a hodil ho těsně vedle Máťi. To jsem byla ještě klidná, ale když se tam snažil hodit další, už jsem ho okřikla. Vymajzni, parchante! Ten míč tam nemůžeš házet, mám tam dítě, nevidíš?! Se zkřivenou pusou odběhl. Kdepak, já ještě budu dobrá babička. Martince bylo zase líto mě, když jsem vyprávěla o Druhorozeném. Byla na něj velmi zvědavá, ukázala jsem i kratičké video.

Máťa se úžasně zklidnil u knížky a tím si mě naprosto získal. Konečně jsme byli ve shodě. Maličkým prstíkem ukazoval na hasičská auta a vydával spokojené zvuky a nad obrázkem srnky radostně vypískl. Byl úplně k sežrání. Odchod proběhl bez scének, to moji kluci odevšad odcházeli vzpouzející se. Asi jsem někde udělala chybu. Spoustu chyb. Martinka synka oblékla, připla na bříško a šlo se domů.

Edith Piaf: Dnes nechci spát sama, Divadlo Kampa (2019)

Pro ty, co mají husí kůži, když slyší píseň Non, je ne regrette rein. Dvě holky, Vanda Hauserová a Petra Bílková, piáno, tahací harmonika, mikrofon a pár hadříku. Nic víc. Dokonale to stačilo. Představení je inspirované životopisnou knihou zpěvaččiny o dva roky mladší nevlastní sestry Simone Berteaut. Knihu jsem četla, viděla jsem i film Edith Piaf s Marion Cotillard, takže povědomí o jejím životě jsem měla. Vanda Hauserová je typově podobná, malá drobná blondýnka se silným hlasem. Černá paruka, odkoukaná gesta a iluze živé Edith je tu. Představení trvá 85 minut bez přestávky, to mám ráda, přídavek a čau.

Představení vybrala máma, už ho viděla a byla nadšená, ona je vůbec velká zpěvaččina obdivovatelka. Já jsem o nějakém Divadle Kampa ani nevěděla. Je to takové zastrčené rodinné divadlo nečekaně na Kampě, ale bylo vyprodáno.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo Kampa

Zase hlídám psa

Strávila jsem víkend se psem v depresi. Původní představa lenošení bez vaření, protože Druhorozený na brigádě až v Brně, vzala za své, když mi zavolala Vendulka, jestli pohlídám Bonga. Prvorozený je v práci a ona jede na návštěvu ke známým na Vysočinu, tam bydlí velký pes, který našeho chce sežrat a jeho rozhodnutí je prý neměnné. Fajn. Pes je v depresi, protože chce být s Vendulou, jak předtím šíleně miloval Markétu, teď miluje ji. Kňučel, když odcházela a pak dlouho stál u dveří se svěšeným ocasem a tupě čuměl do zdi.

Když držím v ruce nějakou dobrotu, ožije. Jedno rychlé mlask a je zase smutný. Mlask. Mlask. Vůbec to nezabírá. Venku, venku je to fajn, pokud neprší. To se zabaví bezvadně, ale přijdeme domů a Kde je Vendulka? Ách, ona tu pořád není! V sobotu pršelo, v neděli byla zima, v kapuci nemám potřebný výhled a tak hulákám na psa, který stojí vedle mě. To mu taky nepřidalo.

Žádné konkrétní plány na víkend jsem stejně neměla. Patočka tu byl ve čtvrtek, zůstal do rána a odešel s pocitem hrdiny, který má minimálně na měsíc splníno. Na páteční předávku psa jsem pro nás připravila tatarák. Spřátelené blogerky zrušily z objektivních důvodů výlet do Prahy na výstavu nějakého roští. Na Náplavku se mi v dešti nechtělo. V sobotu večer jsem se s Bongem válela na sedačce a dívala se na StarDance. Kdo tady nedávno nafoukaně tvrdil, že v sobotu večer jsou doma jen starý a vošklivý holky? A víte co? Byl to docela hezký víkend.

Fotila Vendulka

Kdybych se mohla vrátit v čase

Každý by se někdy rád vrátil do minulosti, aby mohl něco špatnýho ve svým životě změnit. Tedy předpokládám, že špatnýho. To je naprosto přirozená věc. Mě nejvíc trápí, že jsem svým synům vybrala nekvalitní otce. Jsem nepoučitelná. Některý rozhodnutí vám nic nepřinesou, jsou prostě jenom blbý. Nevěřím v Boha, ale bála bych se měnit minulost. Brala bych to jako rouhání a čekala trest. Bůh by mě potrestal na dětech, si pak říkám. I přes ty Druhorozeného excesy jsem se svými syny spokojená. S jiným mužem bych měla i jiný děti. A měla bych strach z nějakýho mentálního nebo fyzickýho postižení. Proto se takovou myšlenkou už nezaobírám.

Možná jenom takový krátký vrácení se do pondělního rána, kdy jsem si pracně sehnala mladýho kluka, který mi ze starýho okna za šest stovek odmontoval nový žaluzie, aby mi další chlapík vzápětí řekl, že na nový okno stejně nebudou pasovat. A jal se vybourávat okno starý. Šest stovek nenávratně v prdeli, randál a prach. Nechtěla jsem se dívat, šla jsem nakoupit. S velkou těžkou taškou a dvěma rolema vánočního papíru v každý ruce jsem šla na kafe do Starbucks. U pultu jsem s nima docela dlouho šermovala, než jsem vytáhla zákaznickou kartu s tím, že ani nevím, jestli na ní mám ještě peníze a jedním dechem se mladý holčině svěřila, že mi doma bouraj. Pak mi spadly dvě role na zem. Už jsem byla fakt na pláč. Holčina mi vrátila moji kartu. Víte co? Dneska si dáte kafe na mě. Nakonec jsem bulila dojetím. Eliško, díky moc!

Šťastný vyvolený, Divadlo VERZE (2019)

Asi není překvapením, že mám ráda malá divadla, v Národním divadle jsem byla jenom jednou s Prvorozeným na dětském představení Mauglí, ve Vinohradském ani nemapatuju. Divadlo VERZE hraje ve Vršovickém divadle Mana v krásné budově Husova sboru. Divadlo je kousek od mojí střední školy, Vršovice se od dob mé docházky strašně změnily, bohužel už byla tma, když jsem vystupovala z dvaadvacítky, tak jsem se nemohla moc kochat. Divadlo našla Zuzana, představení jsem vybrala já.

Jiskřivá konverzační komedie se odehrává v bytě manželů, Linda Rybová a David Matásek, kteří pozvali na večeři dávnou kamarádku, Jana Janěková ml, s jejím novým partnerem, Matouš Ruml. Co čert nechtěl, nedopatřením přišel i její bývalý milenec, který se s rozchodem za celých pět let ještě nesmířil. To už je samo o sobě nějaká diagnóza. A hned máte zaděláno pro nečekané vztahové komplikace, břitký humor a trochu toho zamyšlení na konec. Co víc k tomu psát. Snad jen to, že Linda Rybová je stále velmi krásná a Igor Chmela jako odvržený nápadník naprosto úžasný.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Divadlo na Šantovce

Francouzská láska

Ivu jsem znala od vidění ze střední, chodily jsme do stejného ročníku, já studovala všeobecnou ekonomiku, ona zahraniční obchod. Byla menší prdelatá, na krátko ostříhaná a všechno oblečení měla kafé braun do zelena. Taky si pamatuju takový příšerný kabát na zapínání s dřevěnými olivami. Podobný hacafrak pak nosil i její Martínek. Od dětství tohle zapínání nesnáším a vůbec nevím proč. Po letech jsme se potkaly na plácku na Vyšehradě. Iva patřila do skupiny matek, které tu venčily děti a já jsem se s Prvorozeným v kočárku k nim cíleně přifařila. V týhle bezva partičce jsem strávila skoro deset let. Ivu jsem nejdřív vůbec nepoznala. Měla úplně jiný vlasy. Delší, zesvětlený, nádherně vlnitý a barevný oblečení. Byla hubenější, ale s postavou hrušky moc neuděláte, takže malý prsa, štíhlý pas, úplně ploché bříška, ale furt zadek a silný stehna. Po narození druhého chlapečka se opřela do cvičení až tak, že si udělala licenci.

Já se odstěhovala na Černý Most a s matkama z vyšehradskýho spolku se viděla tak jednou za rok. Můj mail se Ivě zamotal mezi maily cvičenek a pravidelně mi posílala pozvánky na cvičící akce. Několik let. Až jsem se před dvěma roky přihlásila. Předposlední akcí byl cvičící týden na Sardinii. Po pár dnech pobytu si holky všimly, že po Ivče pokukuje sympatický vysoký Francouz, který tam byl s tmavovlasou paní. Já jsem si samozřejmě ničeho nevšimla, protože jsem koukala hlavně na zem, abych s bolavým kotníkem někde špatně nedošlápla. Iva se rozvádí, resp její muž odešel k jiné ženě. Jediné pozitivní na rozvodu je to zhubnutí. A ona je teď velmi štíhlá, krásně opálená plus ty fantastický blonďatý vlasy, se nedivím, že se Francouz vždycky objevil v její blízkosti nebo někde zcela nepokrytě vyčumoval.

Iva vědoma si jeho zájmu, při vylézaní z moře rozkmitala boky tak, až málem upadla. V moři se i představili. Iva trochu francouzsky mluví. Houf jejích nejoblíbenějších cvičenek neustále monitoroval Francouzův pohyb, takže Iva vyrazila ke konkurenci na zumbu, když dostala echo, že on je poblíž. Byl úplně okouzlený, Iva je skvělá tanečnice. Fakt romantika, jen ta jeho přítelkyně/manželka/kamarádka jim to kazila, třeba když je nenechala večer spolu tančit a demonstrativně muže začala líbat. Před odjezdem Ivina rychlá rota přinesla na papírku roztřesenou rukou napsaný jeho mail. Nebyl k přečtení, zřejmě byl velmi vzrušen. Rota vyrazila zpět s kontaktem na Ivu. Jak to udělaly nevím, předávka prý proběhla v nějakém roští za zády jeho tmavovlásky.

Po návratu domů začala čilá mailová korespondence. Dominique hraje úspěšně petanque a rybaří, trochu jsme si zagůglily. Psal krásné dopisy plné silných objetí, jak ji bude všude něžně líbat a doufat, že se brzy uvidí. S překladem pomáhala Ludvika i Google. Ke vší smůle nebydlí v Paříži, ale v Bodeaux, kam nejsou z Prahy přímé lety. A naopak. To jsem zjišťovala já. Idylka skončila, když Ivě dvakrát zavolala jeho žena, ta co byla na Sardinii. Představila se jako právoplatná manželka a žádala Ivu, ať Dominiqua nekontaktuje, že mají dvě malé děti. On napsal, že je nemocná. Čím to je, že všechny manželky jsou nemocné?! Ach jo. Další kdo si sám vyrábí vnoučata, další kdo je zadaný a bezostyšně nadbíhá jiné ženě.