Nedaří se

V poslední době nejsem nějak ve formě. Jak se to pozná? Třeba tím, že jsem várku černého prádla vyprala s papírovým kapesníčkem. To se mi nestalo už léta. A jak blbě vidím, v první chvíli jsem si říkala, sakra čí je to puntíkovaný tričko, než mi došlo, že moje a ty puntíky že jsou žmolky rozmáčenýho kapesníku. Vzápětí jsem si přesně uvědomila, v jaké kapsičce zůstal, a byla to moje kapsička, ani jsem nemohla řvát na Druhorozeného. Hodinu mi trvalo, než jsem prádlo obrala a pověsila.

Schvácená jsem si sedla se skleničkou rybízovýho vína na chvíli k blogu. A už byl čas jít ven se psem, kterého jsem měla na hlídání. Zkoušela jsem umluvit Druhorozeného, který se chystal randit u nás na sídlišti. Dost se vzpouzel, ale nakonec si Bonga vzal s sebou. Odcházel v půl desátý večer, v jedenáct mi mimoděk blesklo hlavou, jen aby se mu pes nezaběhl. Dolila jsem si víno a pustila Příběh služebnice. Za deset minut mi zvonil mobil. Druhorozený nemá psa, muckal se na lavičce se slečnou, pes se nudil a odešel pryč. Skoro jsem brečela. Né, to mi neříkej, že si děláš prdel, že to není pravda. Kde jsi? Byl daleko a srandu si nedělal. Vystartovala jsem jak šílená, ale už při obouvání bot jsem měla pocit, že slyším venku štěkot. Vyběhla jsem před dům a opravdu jsem v dálce viděla běžet našeho podrvaťáka. Jak jsem najednou za to jeho štěkání byla vděčná. Na zavolání celej šťastnej přiběhl. Měla jsem tlak až do nebe a slzy v očích.

Druhý den ráno jsem se vydala na trh na Náplavku. A jak furt nejsem ve formě, byla jsem líná si umýt vlasy, po rybízáku jsem byla trochu opuchlá, ani jsem se nemalovala. Koupila jsem kuře, brambory, mrkev a košík byl těžký. Ploužila jsem se shrbená a cpala se pljeskavicí v nějaký placce. Od ucha k uchu upatlaná omáčkou. Zleva se ozvalo Ahoj. Jak to, že vždycky když nechcete nikoho známýho potkat, zákonitě se objeví vedle vás. Patočka. Ani nechci vědět, co si myslel, když mě uviděl. Takový fuj bábě jsem se cpal do kalhotek, třeba. Já bych se teda k sobě rozhodně nehlásila. Závistivě se podíval na macaté kuře, nad nabídkou ochutnání pljeskavici se jenom ošklíbl, měl prý štrůdl. Nějak jsme si neměli co říct. Tak ahoj.

Na pracovním pohovoru

Nakreslete listnatý strom.

No, to nemyslíte vážně tenhle starý Baumův psychologický test?! Dyť ho už všichni znají. Nakreslím vám strom přes celý papír s hlubokými kořeny, s květy, listy a jablíčky. Do košaté koruny posadím čapí hnízdo s celou čapí rodinkou. Přijmete mě? Protože podle obrázku jsem tedy optimistická, osobnostně zralá, mám energickou a vyrovnanou povahu, mám chuť ke změnám, podle kmenu přiměřeného koruně jsem si vědoma svého intelektu. Že jsem debil, který má na stromě zároveň květy i zralé plody, doufám nevadí. O čápech ani nemluvě.

Obrázek od milé Barušky, která se mě snaží přesvědčit, že nejsem debil.

Tiché roky, Alena Mornštajnová, 2019

První kniha od této spisovatelky a chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na popisný styl psaní. Nikdy bych neřekla, že Mornštajnová je o tři roky starší než já, zdálo se mi, že knihu napsala nějaká stará bába. Jak jsem teď četla dvě knihy od Olgy Scheinpflugový (Balada z Karlína, Sestry), tak mi styl a čeština přišly stejný.

Nicméně samotný příběh je zajímavý a logicky uzavřený. Mám moc ráda rodinné ságy, nebo prostě zachycení celého života, i když na konci mám deprese z toho, jak život rychle uteče a zůstávají chyby, které nejdou napravit. Bohdana, Bohem darovaná dcera, žije s mrzoutským otcem a jeho druhou ženou Bělou, je jedináček, maminka umřela, když byla malá. Nemocná babička ji při poslední návštěvě osloví Blanko, přitom v jejich rodině nikdy žádná Blanka nebyla. A nebo byla? Bohdana se rozhodne tajemství rozluštit, trvá jí to asi dvacet let. Zase jsem si uvědomila, jak jsou chyby ve výchově a nedostatek lásky devastující, protože Bohdanin otec byl přesný příklad toho, jaký rodič rozhodně být nemá.

P.S. Každá nová kapitola začíná poslední větou té předešlé. Taková blbost, vím, ale strašně mě to bavilo.

Zdroj: Databáze knih

Jím nevěsty

Kolegyně mě pozvala na rozlučku se svobodou, docela jsem se bránila, v mém věku mi přišlo trapné někde křepčit s mladýma holkama. Prý v pohodě, přijede i její maminka, budu jí dělat společnost. A tak proč ne? Koneckonců pozvání je určitá pocta. Startovaly jsme v baru na Pavláku, já po barech moc nechodím a nová zkušenost se hodí. Organizátorka rozlučky koupila Kristýně šerpu s nápisem Budoucí nevěsta, diadém se závojem, nám ostatním placky a brčka. Brčko mě trochu zaskočilo, to bude tou padesátkou asi. Nebo i vám připadá nechutný?

Dávno vím, že cuba libre je zrádný pití, ale nedbám. Já na všech flámech vydržím až do konce, protože mám strach, že by mě ostatní po odchodu pomlouvali. Tj. posléze jsem se vprdelila i na diskotéku Techtle Mechtle. Tak tady jsem byla stoprocentně nejstarší, druhá matka byla o dost mladší. Tančím, až když mám v krvi přes dvě promile alkoholu. Tančila jsem. To byly starý hity, to si nikdo nedovede představit. Dýdžej hrál snad jenom pro mě, ale když pustil Raketou na Mars, informovala jsem sms Druhorozeného, protože tahle písnička je příšerná odjakživa. Nechtěl věřit.

Ve dvě jsem byla doma jak na koni, teda taxíkem s Oldou, který vozí Prvorozeného, sice jsem na něj čekala asi dvacet minut, ale zase nemusím navigovat, protože když je tma, neorientuju se vůbec, a levou s pravou si pletu i za střízliva. Ráno jsem Druhorozenému fňukala, že jsem někde ztratila brčko. Podíval se zoufale bolestně. To jsi mi říkala už v noci. Aha.

Máte tam chybu, "Jím" se píše s i, povídal synek

Jahody v Bille

Zase jsem se předvedla jako natlakovaná bába Přechodová, i když myslím, že okolí mi skrytě fandilo. Chtěla jsem svému chlapečkovi (19) koupit v Bille jahůdky (Helga už mě nečte!). Jahody byly balené ve vaničkách po půl kilu. V prvních třech, které jsem vzala do ruky, byly plesnivé, úplně chlupaté. Přestalo mě to bavit, očima jsem hledala někoho ze zeleniny. Marně. Nebyla jsem líná dojít ke vchodu do skladu, mihla se tam nějaká postava, volám na ni. Postava okamžitě zmizela. To už jsem bublala.

Šla jsem s nákupem ke kase, zaplatila to svoje, ukázala plesnivé jahody a chtěla vedoucího prodejny. Jako já jsem nechtěla být na tu Ukrajinku hnusná, ale když důležitě krabičku otáčela na všechny strany a tvrdila, že nic nevidí, hnusná jsem byla. Já plíseň poznám, zbytečně se nezdržujte, vyrábíte si uměle frontu. Zašeptala něco do telefonu. A ještě měla strach, abych jí s nezaplacenýma jahodama náhodou nezdrhla.To jsem rozhodně v úmyslu neměla. Objevil se mladý cápek, jahody si mám prý vyměnit. A za co? Za zelí?

Půjdeme hezky spolu, povídám. Vypadal překvapeně. U pultu nevěřícně čuměl na krabičky, ze kterých tekla šťáva. Snažil se kontrovat jedním balíčkem relativně dobrých. Tydle dou. To už jsem šla do vrtule. Jako zákaznici mě tohle strašně uráží. Jak si vůbec dovolíte dát plesnivý zboží do prodeje? Dost jsem přidala volume a raději odešla. Taky by mě mohli nechat odvézt ve svěrací kazajce.

Ani cena u nich nebyla, asi záměrně.

Poslední nerande

Můj blog oslavil třetí narozeniny. Uteklo to jako voda. Založení blogu mám spojené s depresí z padesátých narozenin, začátkem sexu s Patočkou a výletováním se Zuzanou. První dva roky jsem si držela normu šesti článků měsíčně, teď jsem polevila na pět, ale stejně mám pocit, že se strašně opakuju. Stále výlety a občasné randění s Patočkou, který má někde kousek za Prahou priateľku. Svoji laťku jsem postupně snižovala, až zůstala zemdlelná ležet na zemi. Já bych s ním chtěla trávit víc času, případné časové prodlevy naštěstí vykrýval pan Úžasný (děti si tady už nečtou).

Nově jsem odmítala rande ve všední den, chtěla jsem jen víkendové, a ani tak jsem nebyla spokojená. O Velikonocích jsem domýšlivě chtěla nějaký výlet, ale nakonec se spokojila s vycházkou na Petřín. Taková neplánovaná hrrr schůzka. Zrovna jsem přijela domů upocená z válení se na louce v Braníku, protože byl nádherný sluneční den. Rychlá sprcha, umýt vlasy a na pusu nová rtěnka, asi patnáctá ve stejném odstínu do sbírky.

Mezitím jsme si psali, kde přesně se sejdeme. Konečně jsem vystartovala, venku ušla pár metrů a přišla mi sms, že se nemůžeme sejít na Národní třídě. COŽE?! On dnes do centra nemůže. Jó, to už tady bylo, ten strach, aby nás někdo spolu neviděl, jenže tentokrát se moje laťka nějak zvetila a já odepsala, ať už mi teda nepíše. Otočila jsem to zpátky domů a u sousedky se opřela o zvonek. Pomoc! Help! Hilfe! Ayuda! Ta blonďatá bestie samozřejmě nebyla doma. Ale telepatie funguje, zazvonila na mě o hodinu později. Lahev Prosecca, a nenechaly jsme na něm nit suchou.

A to jsem ty narozeniny (moje) slavit nechtěla