sobota 31. prosince 2016

Můj rok 2016

  • Založila jsem blog
  • Bylo mi padesát, vzala jsem rodinu na báječný oběd do Imperial Café
  • První souprava od Swarovski, z náušnic mi hnijou uši
  • Skoro po třech letech jsem skončila s celibátem, zpětně si říkám, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet
  • Byla jsem přijata do Autorského klubu, článek na titulce Prezident buran a Blog dne v úterý
  • Tradiční dovolená na Rusalce
  • Prodloužený víkend v Teplicích nad Metují u Soni
  • Prvorozenému bylo 28 let, bydlí s Markétou a Bongem na Praze 4
  • Druhorozenému bylo 16 let, kupodivu prošel do druháku, bydlí stále se mnou
  • Celý rok jsem poctivě chodila na pilates
  • Byla jsem čtyřikrát v divadle
  • Konečně jsem se naučila vařit svíčkovou
  • V té firmě, ve které jsem, jsem už 3,5 roku
  • Stále jsem nenašla chlapa, co by stál za řeč, jen za hřích (...a z hříchů se budu zpovídat až u nebeský brány, jen doufám, že zrovna nebude zaskakovat Petronel, protože šupem, ale šupem by mě poslal do pekla)
  • Letošní nesplněné plány jsem plynule přesunula na rok 2017 (a že jich pár bylo)

úterý 27. prosince 2016

Jak být inspirativní

Co jsem naučila Kristinu

1) Pít malou kávu. Jak? Koupila jsem jí malý hrnek.

Chtěla jsem jí přivézt dárek z dovolené u Týna nad Vltavou. Loni jsem koupila mýdélko z obchodu Dobromysl na Brašově. Je to obchod, kde se prodávají výrobky dementů z blízkého sociálního zařízení, tedy dárek echt z Týna a takové se špatně shánějí. Snad i ten obchůdek samotný byl chráněné pracoviště, prodávající slečna byla zvláštně pomalá, ale velmi milá.

Oproti loňsku se prodejna se přestěhovala, našla jsem ji přímo na náměstí ve větších prostorech. Já ráda svoje těžce vydělané peníze utratím pro dobrou věc. Prodavačka byla tentokrát příjemná paní zhruba v mých (tj. nejlepších) letech. Rozhodla jsem se koupit hrníček na kávu. Byl moc pěkný, zelený s kytičkou, ale neměl podšálek. I modrý se čtyřlístkem byl moc pěkný, opět bez podšálku. Jeden pro Kristinu, jeden pro mě, ale byla jsem neústupná, podšálky nebo nic. Dobře, tak aspoň jeden. Nikde ovšem žádný barevně vhodný nebyl.

Prodavačka zavolala na pomoc kolegyni ze skladu. Hledaly obě na všech poličkách, ve všech skříňkách. Stále nic. Nakonec mi v zoufalství nabídly talířek z čajové soupravy. To mi bylo blbý, souprava by zůstala nekompletní, ale evidentně se mě už chtěly zbavit. Fajn, beru ho. Zamilovaně si prohlížím hrníček s talířkem. Krása a...a najednou jsem si uvědomila, že Kristina zásadně pije velké kafe z velkých hrnků. A řekla jsem to nahlas, safra. Obě prodavačky se na mě zuřivě podívaly a myslím, že by je z vraždy z fleku pro nepříčetnost osvobodili. Zaplatila jsem a rychle vypadla.
A protože je Kristina moc hodná, pije kávu z toho mrňavýho hrnku!

P.S. Vedoucí obchodu se jmenuje Marie Šílená, a opravdu nekecám.



neděle 25. prosince 2016

Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, Divadlo v Dlouhé (2016)

Přesně si pamatuju, jak jsem před deseti lety táhla vzpouzejícího se fotbalistu smykem do divadla. Nebylo mu ještě sedm. Vřískal, že si domluvil s klukama fotbálek. V té době ho nic jiného nezajímalo a nic jiného nedělal, než kopal do míče. V té době jsem ještě byla silnější než on a dotáhla ho do Divadla v Dlouhé na hru Jak jsem se ztratil. Když zhasla světla, seděl s otevřenou pusou a soustředěně se díval. Když se herci objevili i nahoře na balkonech, vstal, aby lépe viděl. Střih. Letos jsme byli posedmé, šel dobrovolně...a pusu měl zavřenou.

Představení na motivy povídky Ludvíka Aškenazyho mělo premiéru už v roce 2000. Příběh malého Pavlíka Tesaře, hraje Pavel Tesař, který se v šedesátých letech na Štědrý den ztratí v centru Prahy. Pavlík se nijak nestresuje, toulá se po Praze a potkává různé lidi a pohádkové postavy. Za dobu uvádění hry nám Pavel Tesař trochu zestárl, i vlasy ubyly, ale pořád všechny dokáže přesvědčit, že mu je pět let. K tomu mu v jednotlivých scénách pomáhá i to, že ostatní herci mají chůdy, úžasný Jan Vondráček a Martin Veliký, a také rekvizity jsou předimenzované. Synkovi se moc líbí Magdalena Zimová, mimo jiné i v roli holčičky se sirkami, je jí maličko přes čtyřicet, ale vypadá fakt jak holčička. Divadlo má prostě úžasný kouzlo.

Zatím se možná zdá, že je představení spíš pro děti. Není. Je tam spousta báječných vtipů i pro dospělé. Herci jsou velmi muzikální a živá muzika na jevišti, to je to úplně nejvíc. Hity šedesátek jako To všechno vodnes' čas, Roň slzy, ale i Purpura, která vás skvěle vánočně naladí. Poslední přídavek (místo dřívější Tu kytaru jsou koupil kvůli tobě) je Půlnoční. Zpívá celý divadlo, vždycky jsem hrozně dojatá a vděčná, vděčná za tu krásu, u které jsem mohla být.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.



neděle 18. prosince 2016

Čím krmit puberťáka (vlastního)

Že jí jenom pár jídel, je asi i moje vina. S jistotou, že to bude k jídlu, uvařím spolehlivě jen 5 jídel + krupicovou kaši. Ještě umím dobře namíchat tatarák. Chlapec má teď období, kdy k snídani jí jenom rohlík namazaný malinovou marmeládou, jinou nechce. Předtím několik let jedl jen jahodovou. Malinová zrovna došla, plácla jsem mu na rohlík domácí meruňkovou. Prý, co je to za sračku, teče to ven. Jemně jsem ho upozornila, aby volil slova, když neví, kdo marmeládu vyráběl. Kdo? Tipni si. Kristina? Ó, je vynikající.

Do školy dva rohlíky se šunkou, nic jiného nežere. Kalhotkám v batohu dělal společnost plesnivý chléb se sýrem. Už to víckrát neudělám, zkoušet svačinu obměnit. Pak oběd ve školní jídelně. Celkem navštěvuje třetí školu, všude údajně vařili hnusně. Na základce jsem se ještě denně ptala, co měli dobrého k obědu a zdálo se mi divné, že mají rajskou dvakrát týdně. Zavolala mi hospodářka, jestli vím, že synek nebyl dva měsíce na obědě. Nevím, děkuju a taky jste mohla dát vědět už po tom prvním měsíci, že. Na střední se můžu podívat na webky jídelny, jestli oběd odebral. Bojím se, mám v poslední době vyšší tlak, nestojí to za to.

Doma k odpolední svačině jí ovoce a aspoň dva jogurty Miller Mix, zase pouze jeden druh. Jak blbě vidím, tak jsem nad nimi v obchodě řekla, no smůla, tvoje jogurty nemají a šla od regálu pryč. Od té doby mi nevěří, že v Bille a Albertu je vážně neprodávají. Z ovoce nejdřív spořádá mandarinky, pak otráveně zbaští banány a jablka nechá shnít, pokud mu je nenakrájím na čtvrtky. Jiné druhy ovoce nejí, v létě může i jahody, maliny a borůvky. Ovoce ovšem nesmí mít žádnou fyzickou ani psychickou vadu a musí mít správný (rozuměj dokonalý) tvar. Každý kousek bedlivě prohlédne a běda, pokud najde otlak, stroupek nebo nedejbože dirku.

K večeři je samozřejmě nejlepší KFC, ale v případě nouze si umí udělat špagety s kečupem, kuřecí prsa s rýží a vajíčka se slaninou. Pomalu mě dotahuje. Když chce, umí i po vaření dokonale uklidit kuchyň. Bohužel, chce málokdy. Skoro každý víkend vařím řízky s bramborovou kaší. Ty mu také vyhovují. Sadisticky k nim přidávám brokolici uvařenou v páře. Pro zpestření a po velkém tlaku jsem se letos (!) naučila vařit svíčkovou, ale odmítám ji dělat častěji než jednou za měsíc. Datum zhotovení pečlivě zapisuju do kalendáře, abychom se furt nehádali, kdy je svíčková opět na řadě. Až v lednu.



neděle 11. prosince 2016

Umím odpouštět..?

Jsem rozvedená pět let a v minulosti se moc nevrtám. Mozek opravdu špatné vzpomínky potlačuje, ale jsou tam a občas se ukáží. Můj muž u soudu o výživné prohlásil, že zrovna dneska, teď dopoledne dostal výpověď. Soudkyně se na něj jen shovívavě usmála a vysvětlila mu, že ona bude vycházet z údajů zaměstnavatele a on pak může následně soud požádat o snížení. Asi byla na podobné tanečky zvyklá. Rozvedli nás pár měsíců poté bez jeho přítomnosti. Naivně si myslel, že jeho souhlas je nutný. Ví Bůh, kdo mu radil.

Syna mám já, i když ex zpočátku vykřikoval něco o střídavé péči. Alíky posílá pravidelně a taky mě pravidelně lituje, jak to mám s puberťákem těžký, jako by ani nebyl jeho. Ale je! Je po jeho rodičích, podobný babičce Hele s povahou po dědkovi. Bingo. Když mi došla trpělivost, syna jsem mu poslala. Přece jen střídavá péče, tři roky já, teď tři roky ty. Prý jsem se zbláznila, po čtrnácti dnech mi ho přeposlal zpátky s taškou plnou špinavýho prádla. Jako z tábora.

V poslední době mě pořád přemlouval, abych s ním šla na večeři, když jsme měli letos ty kulatý narozeniny. Nakonec mě umluvil, ale dala jsem si podmínky:
- žádný Slevomat a podobné
- objednaný stůl
- restaurace na béčkovým metru

Řekl, ať něco vyberu sama, že furt někam chodím. Zřejmě má o mém současném životě pomýlené představy, chodím jenom do Lokálu v Dlouhé a to většinou se ségrou, tj. málo. Protože bychom se nikam nepohnuli, napsala jsem Kristině, jak se jmenuje ta restaurace, kde byli naposledy s Honzou. Home Kitchen na Andělu. Poslala jsem mu webky, kam teda. Poděkoval a předběžně plánoval neděli. Vybrala jsem si oblečení, jídlo i pití. Už je to 6 týdnů, od té doby se neozval. Když se Kristina ptala, jaká byla večeře, připadala jsem si velehloupě.

V době před rozvodem byl hnusný a tiše, aby syn neslyšel, mi říkal, že jsem píča a že by si o mě neopřel ani kolo a podobný věci. Cha. Celý by se opřel, jen kdybych ho nechala. Při jedné hádce, zrovna jsem si na PC s někým psala, mě v hrozný zuřivosti chytil za obě uši a vší silou zmáčkl. Bolest mi úplně vyrazila dech, ani jsem nepípla. Pak pustil a odešel. Zůstala jsem sedět celá ohromená, tou bolestí i tím, že si dovolil na mě sáhnout. Tak zákeřně, tak zbaběle. Uši mi hořely. A jak bolely. Týden jsem sykala bolestí při oblékání a svlékání, v noci se budila při každém pohnutí. Plachťáky pořád jak Rudá záře nad Kladnem. Byla jsem u doktorky, tvářila se pobaveně. No, rudý uši, trochu oteklý a zhmožděný. Poslala by mě na ORL, ale při představě doktora Vejvalky, taky se culícího nad mými boltci, jsem odmítla. Kam se na mě hrabal Mach při házení blinkru na zábradlí. Já týden svítila dálkovýma.

Opravdu jsem tak blbá, hladová a bez paměti, že jsem s ním chtěla jít na večeři?!

středa 7. prosince 2016

Anděl Páně 2 (2016), ČR

Od chvíle, kdy jsem si přečetla, že se točí dvojka, jsem se do kina moc těšila. Původní plán byl, že půjdu s Evičkou, že to ve 3,5 letech v pohodě zvládne, i doma prý vydrží celou filmovou pohádku. S blížící se premiérou Kristina znejistěla a řekla, že chce pohádku taky vidět a jde s námi. Zpočátku jsem to brala jako důkaz nedůvěry, ale kdyby film Efku nebavil a chtěla odejít, já bych neviděla konec. Příšerná představa! Efku jsem samozřejmě podcenila, vydržela celých 99 minut filmu a i ten děsný blok reklam před ním. Tláskala se spokojeně popcornem a byla velmi soustředěná divačka.

Tvůrci vzali to nejlepší z jedničky a řádně vytunili. Víc vtípků na biblické postavy a události (Baruška bude plesat), víc zmetků pekelnejch a matlů a úplně nejvíc Petronela s Uriášem. Celý film táhne Jiří Dvořák a Ivan Trojan, v podstatě neslezou z obrazu. Charismatický Dvořák hraje hlavně očima. S takovým čertem do pekla? Nechala bych se svést. Kdo za těch jedenáct let od jedničky vůbec nezestárnul je Klára Issová, potvora jedna, jako Panna Marie. Anna Čtvrtníčková v roli Anežky se mi nelíbila a nevěřím, že by se nenašla jiná, šikovnější holčička a i Vice Kerekes, její matce, více podobná. Čtvrtníčková by zazářila spíše v roli dcery Shreka. Jiří Bartoška jako Pán Bůh byl v prvním díle božský, ale ve dvojce mi připadal jako senilní dědeček, asi před filmem neměli pouštět tu debilní reklamu, kde představuje veterináře a furt cení zuby ve falešném úsměvu.

Samotný příběh je slabý a marně si lámu hlavu, pro jak staré děti pohádka vlastně je. Na konci málo uvěřitelná proměna párkaře ve velkého dobráka. To jsem jim teda nezbaštila. Snad jen tomu, že pošle Anežku do školy, aby se jí elegantně zbavil, věřím. Skvělé lokace, až zpětně jsem zjistila, že se točilo i v Českém Krumlově. Opravdu krásné romantické uličky. Líbila se mi i hudba Ondřeje Gregora a Brzobohatého a text Gábiny Osvaldové u společné písně obou hrdinů. Avizovaná písnička Karla Gotta s dcerou je přilepená až na konci, jako titulková druhá píseň a působí dojmem dodatečného nápadu. Zřejmě dle mistrova aktuálního zdravotního stavu.



středa 30. listopadu 2016

Zkouším žít

...jakoby po noci nepřišlo ráno

Jedno úterý večer mi Patočka poslal rozlučkovou sms. Prý potřebuju někoho volného a naše scházení necháme v rovině občas pivo a pokec. Sakra, já vím přece nejlíp, co potřebuju. Nebyla jsem zrovna ve formě, měla jsem podrážděný trojklanný nerv, nicméně jsem v sobě uvolnila spisovatelsko-masochistické ambice a své myšlenky jsem si zapsala. Ne, že bych hned běžela pro tužku a papír, ale co se mi honilo hlavou, jsem si párkrát v duchu zopakovala a uložila do mozku. V rámci té esemeskové smršti mi velkoryse nabídnul, že za mnou přijede a můžeme někam zajít. To jsem odmítla s tím, že mám rozečtenou divnou knihu*) a po pilates se mi už nikam nechce. A byla to pravda.

Byla jsem překvapená, poslední dvě rande byly dost dobrý. První, co jsem si řekla bylo: ke všemu ještě tohle! Nos mě brněl a málem mi uletěl, starosti s puberťákem, hodně práce. Moc jsem se snažila všechno zvládnout, stihnout, udělat...jela jsem hodně na doraz. A pak mi došlo to nehorší: To jako se mnou už nebude spát, nebo coo?! Budu muset víc cvičit, sakra. Zvukovou kulisu mi dělalo moje oblíbené rádio, mimoděk jsem vnímala slova písničky...žít, jakoby po noci nepřišlo ráno. No, nebyla jsem líná se podívat do play listu, cože to bylo za chlapce, kteří tak hezky doladili atmosféru. Skupina Poetika s písní Zkouším žít.
Pravidelně čtu na netu rady Josefa Hausmanna a vím, jak jsou ženský po padesátce (čtyřicítce, třicítce) už bez šance. Má pravdu, předsedo.

Za tři se Patočka ozval, že by mě rád viděl, na pivo jít nechtěl a nic nevysvětloval. Cavyky jsem rozhodně nedělala, viz výše. A namaluj se, poradil mi otcovsky syn. Zase randím, ale málo. V sobotu se miláčik ptal, co budu dělat, aby se jasně vyjádřil, jestli se sejdeme, to ne. Tak jsem mu napsala, že jsem si právě něco domluvila, razím do víru velkoměsta a odmlčela se. Své vizi sobotního flámu jsem úplně propadla a napsala i panu Úžasnému, že dnes večer mám program. Chudák, ten asi koukal, protože naposledy mi přál k svátku. S pocitem, že jsem naprosto neodolatelná žena, jsem se svalila na sedačku, přikryla se psem a čučela na StarDance.

P.S. Psal hned ráno, jestli nemám kocovinu. Nemám.

*) Michel Faber Pod kůží

sobota 26. listopadu 2016

Sophiina volba

Knihu Sophiina volba od Williama Styrona jsem četla před více než třiceti lety. Tenkrát jsem ještě vlastni děti neměla, ale i tak mi připadala její volba strašně zrůdná. Sophia musela po příjezdu do koncentráku vybrat, které ze svých dětí pošle hned do plynu. Druhé dítě by zatím mělo teoretickou naději na přežití. Vybrala holčičku, protože věřila, že starší chlapec bude mít větší šanci. Už ho nikdy neviděla.

Jednou večer jsem zapomněla vypnout TV a najednou slyším z pořadu typu SuperStar větu: Dnes čeká porotu Sophiina volba. Musí vybrat nejlepšího zpěváka z blablabla.... Málem jsem si televizi rozbila, když jsem honem nemohla najít ovladač, abych tu hrůzu vypnula. Sakra, jsem ňáká přecitlivělá, to je asi věkem, ale úplně se mi z toho srovnání udělalo na blití.

Za tři dny jsem na Můstku potkala mladýho kluka s prasátkem na vodítku. Jak blbě vidím, nejdřív jsem si myslela, že má divnýho pejska, ale ocásek mě navedl. Takový roztomilý prasátko, všichni ho obdivovali, taky ho chci. Kluk byl středem pozornosti a dělalo mu to evidentně dobře. Doma jsem si prasátko vygůglila, našla jsem hezký webky s radami, jak prasátka chovat, o jejich povaze apod. Jedna chovatelka se svěřila, jaká je to Sophiina volba, vybrat pro nově narozené další majitele, aby se dostali do dobrých dlaní a nebyli následně sežráni. No, do prdele. To se všichni zbláznili? Napsala jsem jí hnusný mail, co si o té její těžké volbě při umístění malých vepříků myslím. Samozřejmě neodpověděla.

Mně prostě tohle nové přirovnání uniklo, používat ho nebudu a chraň ruka Páně moje děti, kdyby ho někdy vypustily z pusy.

sobota 19. listopadu 2016

Prezident Buran

Politiku sleduju běžně, žádný extrém. Občas se podívám na nedělní Otázky Václava Moravce a musím říct, že se bavím královsky.

Využiju současné beztrestnosti, než soudruzi schválí zákon proti hanobení prezidenta republiky, abych si taky maličko šťouchla. V Otázkách VM dne 13.11.2016 se pan premiér Bohuslav Sobotka zasekl při odpovědi, zda si s panem prezidentem tyká nebo vyká. No, ééhm. Nakonec z něho vylezlo, že jsou ve fázi tykání. Další účastnice debaty, paní poslankyně Miroslava Němcová podotkla, že ona prezidentovi vyká, on jí tyká. Ježíš, to je ale buran, blesklo mi hlavou. Mirce je 64 let, mimochodem vypadá skvěle, ale i kdyby jí bylo dvacet, přijde mi jednostranné tykání opravdu nepatřičné, neslušné, nevychované.

Pak jsem si vzpomněla na loňské předávání státních vyznamenání dne 28.10. Velmi diskutované bylo ocenění herečky Jitky Frantové, které byla obviňována ze spolupráce s STB, ale to teď není podstatné. Mě uchvátila jiná věc. Paní Frantová si na akci v 83 (!) letech vzala šaty bez rukávů. Na šaty bez rukávů si dávám pozor už teď. A dobře dělám. Pan prezident jí předal ocenění a dlouho, ale opravdu dlouho jí pumpoval rukou. Asi ve svých 71 letech ještě nevěděl, jak se podává ruka. A potřásal a potřásal, až Jitce ta povislá kůže na pažích lítala na všechny strany. Kamera to zabírala hódně zblízka. Bylo mi jí líto. Příště nepodcenit nejen výběr šatů, ale i buranství Miloše Zemana.

Já jsem naštěstí v obou směrech z obliga.

neděle 13. listopadu 2016

Ty víš kdo...

...já jsem.

Celý život si kupuju malé boty, krátké kalhoty a řvavé rtěnky. Moji synové si nepřáli, abych si malovala pusu, když jsem s nima někam šla. Nejvíc si samozřejmě ubližuju těma malýma botama. Moje nohy by vždy chtěly raději spočinout v té krabici od bot, ale v ní se chodí fakt blbě. Možná je to tím, že mám levou nohu o půl čísla větší než pravou. Pokud vyhovím levé noze, z pravé mi padá bota. Pokud vyhovím pravé, levá noha strašně naříká.

Jsem peciválka a nejradši jsem doma s dobrou knihou a hrnkem čaje, v zimě nejlépe s rumem. Prvorozený často vyhrožoval, jak vyrazí do světa, až bude velký. Věřila jsem, že nebude po mně. Pak se ve dvaadvaceti odstěhoval z Čerňáku (Černý Most, Praha 9) na Ládvíčko (Ládví, Praha 8) a vzal si z útulku štěně. A bylo vymalováno. Když měl možnost ucházet se o práci v hotelu na Maledivách, na pohovor ani nedošel. Druhorozený naopak tvrdí, že mě nikdy neopustí a tajně si zjišťuje, kolika let se dožívají ženy v České republice. Těší se, až tu bude bydlet sám, ovšem s takovou dlouhověkostí nepočítal.

Dobrodružnou povahu má v naší rodině jen Světlanka. Po revoluci vyrazila za kámošem do Švédska, v Německu sedla do špatného vlaku a pokračovala do Dánska. A v té době bez mobilů i do toho Švédska nakonec dorazila. Pak odjela pracovat do Itálie, seznámila se s Robertem a spolu odešli na Kanáry. Se svým italským mužem a dvěma dcerami tam žije už přes dvacet let.

Ještě jsem malicherná a stále řeším návštěvnost svého blogu. Když jsem tady zavěsila spisovatele Hájíčka, Černovláska si hned vedle plácla článek "Sex mimo domov a na veřejnosti". No, s tím se prostě nedá soupeřit. To uznávám.


čtvrtek 10. listopadu 2016

Jak nebýt konzervativní

Co mě naučila Kristina

Mám ráda své rituály, vyjeté koleje, jezdím skoro dvacet na dovolenou na stejné místo. Nerada zkouším něco nového. Jsem prostě stará konzerva. Kristina je moje kolegyně přes tři roky, nebo teda spíš já její...já jsem nastoupila později.
Vypadá jako mladší Reese Witherspoon a je jí skoro přesně o dvacet let míň než mně. Obě jsme rohaté znamení, doma máme podobné záclony a stejné skleněné misky, jak jsme náhodně zjistily z fotek. Teď jsme si nezávisle na sobě koupily stejné boty. Stejné šaty jsem si v Lidlu koupila už cíleně, jen nemám ty její prsa a úžasnej velkej zadek. Mám postavu jak teploměr. Ještě máme doma stejný rendlíky Tuplip a už s tím vypočítáváním končím!

1) Naučila mě nakupovat na Zoot. Já jsem dost lenivá a chodit po obchodech mě strašně nebaví. Tady si objednám ve své velikosti několik věcí, naposledy patery šaty. Vyzkouším a zaplatím jen to, co mi sedí, zbytek vrátím. Nejdřív jsem měla s množtvím objednaných věcí problém, ale když jsem viděla ostatní holčiny s plnýma náručema hadrů, dala jsem se do klidu.

2) Naučila mě jíst v Sushi Time v Jindřišské. Já asijská jídla moc nevyhledávám, tady si dávám jediné jídlo, a to nudle s hovězím masem, bambusovými výhonky a arašídy. Kristina jí samozřejmě hůlkama, já vidličkou, hůlky se naučím používat až v příštím životě.

3) Naučila mě chodit pro saláty do Green factory. To je salátovna, kde z čestvých surovin přímo před vámi připraví salát buď z nabídky nebo sestavený podle vaší chuti. Bohužel, jak se ochladilo, zase prasím v KFC.

4) Naučila mě nakupovat potraviny přes net. Konečně jsem se odhodlala nechat si minerálky přivézt až do bytu. Dnes jsem schopná objednat i ovoce a zeleninu, maso jsem ještě nezvládla. Já prostě musím všechno vidět, osahat a očuchat, abych byla spokojená. Začínala jsem s Tescem, ale mají drahou dopravu, teď nakupuju v Koloniálu. Kristina se mezitím posunula na Rohlík. Tuhle osvětu šířím i mezi kámoškama, protože není nic lepšího, když vám mladej frajer doveze nákup až do předsíně.

5) Teď si nemůžu vzpomenout, ale určitě zase nákupy nebo žrádýlko, případně nákup žrádýlka.

neděle 6. listopadu 2016

Jiří Hájíček

Není nad to, číst si knihu o stavbě Hněvkovické přehrady a ležet pár set metrů od ní, v kempu Rusalka. Rybí krev, první kniha, kterou jsem od Jiřího Hájíčka četla, zakoupená tradičně v Týně u paní Sekyrové. Připadala jsem si stylová a aby mi to vydrželo, snažím se nějakýho Hájíčka mít s sebou na každou dovolenou. Kromě toho, že hezky píše a je pěknej chlap, je prý i moc milý, říkala mi knihkupkyně.

Rodák z Českých Budějovic, ročník 1967. Píše knihy z jižních Čech, z venkova. Knihy pro někoho možná nudné, ale mně to jeho pomalé tempo vyprávění vyhovuje. Obyčejné, uvěřitelné lidské příběhy a Hájíček taky umí krásně popsat jednotlivá roční období, vykreslí naprosto přesně barvy, vůně i zvuky okolní přírody. Je znát, jak ten svůj kraj miluje, kluk jeden ušatej.
Zatím jsem zvládla přečíst:

Zloději zelených koní (2001), zfilmováno 2016
Příběh novodobých zlatokopů, vlastně vltavínokopů. Téměř zničující příběh o vášni, o neuvěřitelné lásce k ženě a vltavínům.
Více viz Filmy.

Selský baroko (2005)
Pro milovníky bádání a historie, začátek se odehrává v padesátých letech minulého století v období kolektivizace vesnice. Příběh o konci velkých sedláků a jedné krasavice. Stará křivda, která se táhne s dalšími generacemi. O umění odpouštět, o trestu a vině. Pro mě i letní romance, horko, vyprahlé cesty a hezká blondýnka, která svádí hlavního hrdinu genealoga.

Rybí krev (2012)
Stavba přehrady potřebné pro provoz jaderné elektrárny Temelín. Násilné vystěhování obyvatel z jejich domů na břehu řeky do paneláků v Týně nad Vltavou. Nechtěla bych to zažít, Týn se mi moc líbí, ale sídliště je příšerný. Příběh žen, které přežijí všechno, protože jsou od přírody tak nastavené.

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014), povídky
Prostě povídky z vesnice. Já bych ty povídky víc natahovala, mám pocit, že v nejlepším vždy skončí.

Dešťová hůl (2016)
Datum vydání se trefilo do roční doby, začátek vyprávění se odehrává na podzim. Současný příběh z vesnice, o tom jak jsou všichni okolo hladoví, jak každý kouká urvat pro sebe co nejvíc, v rodině i mimo ni. O zkorumpovaných zastupitelích, o tom, jak je těžké se bránit. Jedna linka příběhu i o nenaplněné touze po dítěti. Jó, špatná rozhodnutí nás doženou i po letech ve chvíli, kdy to už nečekáme.



neděle 30. října 2016

Ztracené kalhotky

V pondělí ráno se mi při cestě ze šatny do koupelny podařilo ztratit kalhotky. Oblékám se vždycky v koupelně, mám tam puštěné topení. Jsem pipka spořivá a jinde zatím netopím. Vzdálenost asi deset kroků, schválně jsem si ji odkrokovala. V ruce držím čisté oblečení, ale kalhotky nikde. Nebyly na podlaze, na botníku, na sušáku. Zaboha jsem je nemohla najít a já nesnáším hledání, vždycky se strašně rozzuřím. Pak jsem si řekla, prcám na kalhotky a vzala si jiný. Jak vidíte, přestala jsem se rozčilovat nad synovým slovníkem a mluvím stejně sprostě jako on. Oboustranná spokojenost.

Ve středu večer za mnou přišel puberťák a tvářil se samolibě víc než jindy. V ruce držel MOJE kalhotky. Podívej, co jsem měl v batohu. Když pominu, že kalhotky byly nezvěstný tři dny, nechci ani vědět, co všechno se na dně batohu nachází. To jsou moje kalhotky, radostně je vítám. Fuj, hodil je po mně štítivě. Kdyby patřily nějaký holce ze školy, klidně by s nima spal, blbeček jeden. I s nošenejma. Ježíš, jsou čistý, v pondělí ráno se mi ztratily, vysvětluju. A pročs mi je strčila do batohu? Nestrčila přece, ztratily se. Snad si nemyslíš, že holky ze školy nosí takový obyčejný černý kalhotky. Právě, že nosej, ohradil se zkušeně... Ten batoh jsem měl zavřenej, jak se tam teda mohly dostat, coo? Nevím, asi zavřený nebyl. Byl. Tak dobře.

Jsou prostě věci mezi nebem a zemí, které vysvětlení nemají.

pátek 28. října 2016

Zloději zelených koní (2016), ČR


Příběh novodobých zlatokopů, vlastně vltavínokopů. Příběh o vášni a zničující lásce k ženě a vltavínům, který se ve filmu nějak ztratil. Film je volně inspirovaný knihou Jiřího Hájíčka, tak volně, že autor prý prohlásil, že své dílo nepoznává. Se nedivim. Kdybych si na přebalu nepřečetla, že se plánuje premiéra filmu, asi bych film vůbec nezaregistrovala, tak nenápadně prošuměl.

O kvalitě jsem si nedělala iluze, už podle plakátu, na kterém byl pouze Pavel Liška v roli Kači. Scénáristé z vedlejší postavy udělali hlavní. Liška prostě víc táhne, než méně známý Marek Adamczyk v roli Pavla, navíc hrdiny vyrobili ploché, černobílé, přitom v knize byli tak perfektně psychologicky vykreslení. Dodali hloupou dramatickou zápletku, bez které by to asi nebylo vono. Mě nejvíc zajímaly scény kopání vltavínů. Taky to byly jediný scény, který se mi líbily.

Příběh ve zkráceném, špatně identifikovatelném časovém úseku, kde ani na konec té velké lásky nedojde. Po revoluci je těžba vltavínů o hubu. Nová doba přináší samozřejmě i nové možnosti, ale Pavel o ně nestojí. Nemá ambice jako Karolína, ve filmu Jenovéfa Boková, která se mu postupně vzdaluje, on je furt stejný.
V knize Kača říká Pavlovi:
"...Prostě jí už nestačíš. Ty jsi obyčejnej kluk z vesnice, chodíš ve vaťáku a v kalhotách se záplatama, na palici nosíš zmijovku a na nohách gumovky. Ona dělá byznys, kšeftuje s barákama a s pozemkama. Jezdí po světě, je paní ředitelka, vozí se ve fáru a chodí po recepcích, je jiná kasta, tak to konečně pochop, ty vole!"

Tři scénáristé Wlodarczyková, Wlodarczyk a Jarchovský. Proč si, sakra, nevymysleli svůj příběh, než prznit dobrou knihu?



čtvrtek 20. října 2016

Moje milovaná světýlka

Jako býčice (...a ať si NASA plácá o posunutých měsíčních znameních co chce) jsem velmi materialisticky založená. Miluju své věci, kolikrát daleko víc, než některý lidi. Miluju svůj telefon Huawei, který jsem dostala pod stromeček od Prvorozeného. Do té doby jsem měla starou Nokii, měla jsem ji ráda a nestyděla se za ni. Jen v restauraci jsem ji nesměla dávat na stůl, děti mi říkaly, ty si nech tu hrůzu v kabelce. Své founy měly samozřejmě vystavené. V práci můj nový telefon okomentoval Bóďa, náš rumunský ajťák, slovy: Vitej Mišo v jednadvacátým století.

Co sedím na call centru, mám vypnuté zvonění, naštěstí většinou chodí jen esemesky. To pak na mobilu bliká zelené světýlko. Nejvíc se telelím, když píše Patočka nebo pan Úžasný. Nemává to se mnou jako v šestnácti, ale od padesátých narozenin jsem čekala víc klidu. Jsem pak taková celá nesoustředěná. Bohužel, zeleně většinou svítí puberťák. I když se mi podaří ráno ho vykopnout směr škola, ještě to neznamená, že se nevrátí zpátky. To mě pak bombarduje esemeskama, že je mu špatně, že chce domů, ať zavolám třídní, že bolest hlavy/břicha/kotníku nebo průjem se nedá prostě vydržet. Moje jediná obrana je: neodpovídat. Ani jemu, ani třídní.

Bílé světýlko je WhatsApp, to bývá Kristina, moje kolegyně, píšeme si, když je doma s nemocnou Efkou nebo máme zážitky z víkendových výletů. A posíláme si fotky. Naposledy jsem jí poslala fotku muchomůrky, to když jsem byla podvodně vylákána svým ex na chalupu na houby. Tvrdil, že jsou tam mraky hub. Byly, ale červený. Poslední fotka od ní je holčička v halloweenských šatech s netopýrama na školkovou párty. Evičko, co to je? Papír.

Modré světýlko je Skype a to píše jedině Světlanka, moje ségra, která přes dvacet let žije na Kanárech. To svítí jen občas, protože si pravidelně o víkendu telefonujeme. V pubertě jsme na sebe byly hnusný, nadávaly jsme si do krav a sviní zasr. Teď se zásadně oslovujeme Světlanko/Michalko. Svatosvatě jsem jí slíbila, že za ní v únoru na tu jejich samotu mezi banánama přijedu. Nerada cestuju a z Prahy neletí přímý spoj, ale teď to má černé na bílém a ještě veřejně.

čtvrtek 13. října 2016

Buchty a klobásy (2016), USA

Jsem lehce infantilní, mám ráda animovaný filmy. Vyrostla jsem na tvorbě Jiřího Trnky a Hermíny Týrlové. Pak dlouho nic výraznějšího, taky jsem už byla dospělá, až velká pecka Slepičí úlet Nicka Parka (2000) a za pár let ještě francouzský Obchod pro sebevrahy (2012).

Chtěla jsem samozřejmě vidět i nový mládeži nepřistupný animák Buchty a klobásy. Puberťák nejdřív slíbil, že půjde, pak ale prohlásil, že je velký a že na žádnou animovanou píčovinu nejde. OK. Přestala jsem dělat snídaně a svačiny. Patočka se upřímně zděsil, že jsem dětinská. Pan Úžasný řekl, ale Mišulko, vždyť víš, že pořád jezdím. Olina má nechodící sádru. Zuzana je trapně normální. A ségra bydlí na Kanárech.

Nakonec se mnou šel vyhladovělý puberťák. A to je dobře, protože nikdo jiný by takový film asi neocenil. I na mě to bylo zbytečně moc sprostý. Syn se mi posmíval, že chci, aby mluvil slušně a pak ho smykem odtáhnu na tohle. Původní myšlenka dobrá. Trvanlivé potraviny nakukají ostatním potravinám, že lidé jsou bozi, kteří je nákupem dostanou do šťastného světa. Všichni tedy chtějí být koupeni. Až při výměně zboží jim vrácená medová hořčice sdělí pravdu. Lidé je zabíjejí. Film je roztomile nekorektní. V téhle rovině je spousta skvělých vtipů a pokud ustojíte i mluvící použitý kondom (obsah naštěstí nemluvil, to bych neustála ani já) vyražte do kina. Nevím, nakolik syn pobral náboženské a rasové narážky, něco snad ano. Pan Žvejkačka jako Stephen Hawking byl úžasný, toho identifikoval.

P.S. Vůbec jsem netušila, že potraviny jsou tak nadržené a závěrečný gruppensex se mi nelíbil.




sobota 8. října 2016

Život ve tmě

Na dvacáté narozeniny jsem Prvorozeného pozvala do restaurace Pod křídlem noci. Šli jsme sami dva, abychom si večeři v klidu užili a probrali nějaké interní rodinné záležitosti. Restaurace měla dvě části: světlou a tmavou. Hned po příchodu do světlé části jsme museli odevzdat mobily a hodinky do příručního trezůrku. Synek děsně prskal, nedá bez mobilu ani ránu. Pak jsme si objednali jídlo a pití. Číšník nás odvedl do přechodové místnosti, kde bylo šero a kde si nás převzala nevidomá servírka Růženka.

Já jsem se postavila za ni, dala jí ruce na ramena, syn se stejně zařadil za mě, prostě klasický vláček a Růženka nás odvedla do temné místnosti, kde se jedlo. V životě jsem takovou tmu nezažila, to byla tma, která by se dala krájet. Tma jak v prdeli. Tma, která vás pohltí a obejme. Tma, která jde vzít do ruky. Úplně mě zachvátila panika, rozbušilo se mi strašně srdce a chtěla jsem odejít, ale protože to byla moje akce, pochlapila jsem se. Těžko se to vypráví, to musí každý zažít asi sám. Uklidnila jsem se až na židli u stolu. Syn byl samozřejmě v pohodě.

Potvrdilo se nám, jak stoprocentně platí, že se jí i očima. Bez té vizuální stránky jídlo hrozně ztrácí na zábavě. Chytře jsme si objednali pivo, kdesi ve tmě měl nějaký pán problém s naléváním vína do sklenic. V předkrmu jsem měla kousky hodně uzrálého sýra, který mi nechutnal, nevěděla jsem co s ním a naprosto neomylně si ho furt cpala do pusy. Pak jsem si vzala na ochutnání synův předkrm v misce, čímž jsme Růženku při sbírání nádobí trochu rozhodili. Při podávání nádobí ode mě čekala ten talíř a ne misku.

Součástí večeře bylo také čtení povídky nevalné úrovně, které se k nám neslo z repráků odněkud zeshora. Vím minimálně o deseti blogerkách, které by tu nudu hravě smázly. Když jsme chtěli odejít, opět jsme odjeli vláčkem s Růženkou. V přechodové místnosti jsem cítila ohromnou úlevu a k Růže velký vděk, jako by mě zachránila z jeskyně. Měla jsem chuť jí obejmout a dát pusu. Následná cena odpovídala záchranné akci. Platilo se ve světlé místnosti. Tedy ne, jak předpovídali kamarádi, že mě oberou poslepu. Jídlo nebylo nic moc, ale zážitek k nezaplacení.

neděle 2. října 2016

Proč už se nevsázím

Před sedmi lety, kdy mé manželství (obrazně řečeno) pomalu umíralo na úbytě, i občasné chrlení krve bylo, jsem se rozhodla zpříjemnit si život milencem. Kolegyně mi poradila seznamku na netu a já se vesele začala seznamovat. Randila jsem jak zamlada.

Nový nápadník, věk 40, výška 185 cm, štíhlý, tmavovlasý z Mladé Boleslavi. Už čekal Na Chvalech, je tam hezká kavárna. Čekal v nablýskané červené Octavii, nu asi dostal zaměstnaneckou slevu. Vystoupil z auta a šel mi naproti, vypadal sympaticky, byl oholený, podal mi ruku, měl ostříhané nehty... potud dobrý. Pozdravil. Neměl přední zuby. Neměl ani zadní zuby. Teda jenom nahoře. Asi jsem malicherná, ale chtěla bych, prosím, chlapa se zubama, alespoň s předníma.
Chtělo se mi utýct, ale maminka mě slušně vychovala, bohužel. Šlo se na kafe.

Bylo mu špatně rozumět. Pochopila jsem, že je rozvedený, prodali s bývalkou barák, koupil si auto a zbytek peněz dal nějakýmu podvodníkovi, který mu sliboval koupi garsonky. Na nové zuby nezbylo. Snažil se moc neotevírat pusu, břichomluvec jeden, debata byla svízelná. Ovšem nejhorší bylo, že já jsem se mu líbila a při rozloučení se chtěl líbat.
Uff. Konečně se mi podařilo zdrhnout.

Jenže při té mé trapné slušnosti jsem ho nedokázala odpálkovat, nedokázala jsem mu na rovinu říct, že ho nechci. Nejen kvůli zubům, ale i pro jeho celkovou jednoduchost. Narodil se v Boleslavi, vyučil se a hned po vyučení začal pracovat ve Škodovce. Fandí Bolce ve fotbale i v hokeji, jezdí na všechny zápasy. Fanouškovskou šálou je omotaný i v létě.

Psali jsme si přes net, uháněl mě o další rande a já se stále vymlouvala. Když v podzimním kole ligy měla Sparta hrát proti Bolce a on se děsně vytahoval, že vyhrají, řekla jsem, že se klidně vsadím o cokoli, že ne. Smála jsem se mu, že jsou bez šance. Sázka? OK. Když vyhrajeme, tak se se mnou pomiluješ, napsal. A sakra. Já slovo držím, to je tou špatnou výchovou. Tabulku ligy jsem nesledovala, ale moje víra ve vítězství Sparty byla neotřesitelná.

Kolegyně, která moji seznamovací anabázi sledovala s velkým zájmem, byla na větvi. Hrálo se v sobotu večer. Zavolej mi, prosila, Přemek fotbal nesleduje, chci vědět co nejdřív, jak jsi dopadla. Můj exmuž fotbal miluje a kopaná je jediná věc, které opravdu rozumí. V sobotu večer se samozřejmě díval.

Ledabyle jsem se přišla zeptat, kolik to je. Boleslav vede 1:0. COŽE...???!!! Jak je to možný...??? Prý, co by ne. Jsou třetí v tabulce, Sparta hraje tužku, dostanou ještě jednoho a já to vypnu, otráveně řekl. Kolena mi podklesla, musela jsem se opřít o kuchyňskou linku. Odkdy tě fotbal tak bere, výjimečně si mě muž všimnul. Taky si umí vybrat chvilku. V duchu jsem se viděla v peřinách s bezzubým. Naprosto bezvládně jsem se složila k TV. Byly to děsný nervy, co mám povídat, nakonec Sparta vyrovnala a plichta nebyla předmětem sázky. Kolegyně byla mrtvá smíchy, ale podezřívám ji, že držela palce Boleslavi. Od té doby se nevsázím.

středa 28. září 2016

Sedm statečných (2016), USA

Na tenhle film se nechystám. Já jsem konzervativní konzerva. Nemám ráda remake filmů, i když ten původní americký film Sedm statečných (1960) byl natočený podle japonského filmu Sedm samurajů (1954). V asijských filmech se ale ztrácím, všichni herci mi připadají stejní.

V nových Sedmi statečných v rámci všeobjímající korektnosti hraje černoch, asiat, hispánec a indián. Genderovou rovnováhu doplňuje statečná vdova. Já si počkám na další filmové zpracování, ve kterém bude hrát gay a lesba. Možná i pedofil, protože i on se tak narodil a za svou jinakost nemůže. Pak to teprve bude film vyhovující všem. Všem? Nebo jsem snad na někoho zapomněla?






neděle 25. září 2016

Výlet do Teplic nad Metují

Soňu jsem si nabrnkla na základce na třídních schůzkách Prvorozeného. Byla sympatická a líbila se mi. Krásná ženská, která vypadá jako bohyně hojnosti se vším, co k ní patří. Ona nechodí, ona pluje. A protože naši synci měli ve škole občas problémy, po schůzkách jsme zašly na skleničku, abychom ty negativní informace lépe vstřebaly. Ze schůzek se postupně stala významná společenská událost. Po rozvodu se Soňa vrátila do Teplic do rodného domu, to už byli kluci na střední. Vídáme se v Praze jen párkrát do roka. Dlóóuho mě zvala k sobě na návštěvu.

Já nejsem moc velká cestovatelka, jezdím leda metrem do práce, a to bez přestupu. A Teplice nad Metují jsou daleko, ale nakonec jsem se koncem srpna vykejvala. Že pojedu busem, vlakem, vlakem a vlakem mě velmi stresovalo. Zasekla jsem se hned v Hradci Králové, když jsem se ptala, jak se dostanu z autobusového na vlakové nádraží. Hodná paní mi poradila: Tady doprava a pak doleva. Kromě toho, že jsem skoro slepá, si ještě pletu pravou s levou. Když si paní všimla mého zoufalého pohledu, řekla: Tam, jak je to modrý auto a okolo toho žlutýho domu. Hurá, barvy umím. Vlaky jsem pak zvládla celkem v pohodě, ptala jsem se asi jenom dvacekrát.

V Teplicích se v té době konal 33. Mezinárodní horolezecký filmový festival. Tohle malý město bylo narvaný spoustou mladých lidí, dětí a psů. Soňa s kamarádkou Ivanou v rámci pořadatelských povinností prodávala ve stánku lístky na koncerty, tak jsem se potulovala parkem s doprovodnými akcemi a pozorovala cvrkot. Nejdéle jsem, logicky, zůstala u klády. Soutěž byla jednoduchá, vydržet na kládě dýl než soupeř, popřípadě ho rozhoupáním shodit a nevymáchat se v bazénku. Jak jednoduché a jak zábavné. Soutěžily i holky. Vydržela jsem až do vítězného finále a fandila jak dobře zaplacená.


Na koncert Anny K. šli hlavně místní, horolezci si počkali na Pumpu a Abraxas. Na Annu K. jsem nešla, byla jsem unavená z cesty, jen jsem z povzdálí poslouchala. Překapilo mě, jak má hluboký hlas. Nevím, jestli po prodělané nemoci, každopádně jsem si chvílema myslela, že zpívá chlap. Ještě mluvila o lidičkách, srdíčkách a jak nás všechny (z Teplic) má moc ráda. Mě bude mít ráda, až zazpívá v Praze. Nejsem smutná.

neděle 18. září 2016

Proboha prosím, miluj mě!

Nápis na dveřích dámské toalety v žižkovské hospodě U vystřelenýho voka mě hodil o pět let zpátky. Tenhle zoufalý výkřik byl můj a chtěla jsem, aby mě miloval pan Úžasný. Ne, nebylo mi šestnáct, bylo mi čtyřicet pět a chtěla jsem moc věcí najednou. Získat novou práci a obstát v ní, najít si novýho chlapa a konečně se rozvést. Ze všeho se mi nakonec podařil jen rozvod, a to k soudu můj muž ani jednou nepřišel. Naivně si myslel, že když nepřijde na jednání, rozvést nás nemůžou. Můžou. Pojišťování taky nebylo to pravé ořechové a pan Úžasný mě nechtěl.



S panem Úžasným jsem se seznámila na internetové seznamce (ještě před Patočkou). Tři děti se třemi ženami, 3/3 (moje skóre 2/2), prý chtěl jen první dítě, druhé dvě ženy ho obelhaly, tvrdily, že berou antikoncepci. Hm, tos jim připadal tak úžasný? Připadal, sama jsem si odpověděla. Moc se mi líbil, je to typ chlapa, který se k ženě chová jako ke královně a ona si pak zákonitě tak připadá. Jenže byl takový neukotvený, neměl práci, jen velké plány, mrňavý kutloch v Holečkově ulici, ale říkal mi Mišulko, tak mi nikdo předtím (ani potom) neříkal. Po první společné noci mi poslal básničku, ztratila se mi někde ve starém mobilu, škoda. Byl nespolehlivý, dost pil (se mnou i beze mě), rande různě rušil a přesouval, nohy jsem si kvůli němu holila 2x denně, až vyšuměl pryč úplně. Pietně jsem v mobilu smazala jeho číslo, zapila žal a jela dál podle původního plánu. Pak poslal mail, jestli bych mu neručila na půjčku. Dalibor se mi smál. Vidíš, a ty jsi měla strach, že se už neozve.To by snad bylo lepší! Odpověděla jsem výrazně ošklivě. On, básník a romantická duše nemá rád ostrá slova.

Asi po roce přišla sms, jestli se sejdeme. Podle oslovení jsem poznala, kdo píše. Žádný brikule jsem nedělala. Pořád byl tak krásný a úžasný a mě dávno opustila touha někoho si nacpat do života. Byl to moc hezký večer. Od té doby se vídáme jednou, dvakrát do roka, probereme život, děti, práci. Jezdí jako Modrý anděl. Opilec vozí opilce. Tady na Žižkově jsem byla s ním, hrála tu jeho oblíbená kapela Ty syčáci. Díky nápisu jsem krásně nostalgicky zavzpomínala, úplně jsem se dojala, asi už vážně stárnu.

Sama jsem nikdy žádného muže asi nemilovala, každopádně jsem žádnému ještě neřekla Miluju tě, to jsem šeptala jen synům do jejich malinkých oušek. Jsi moje největší láska na světě, dýchala jsem jim horce do klíční jamky. Dnes šeptám tohle vyznání jen psovi, nikdo jiný si ho nezaslouží.

úterý 13. září 2016

Pankrác '45, Švandovo divadlo (2016)



Dnes je velmi módní hrát divadlo ještě v nějakém menším prostoru v rámci samotnýho divadla. I Švandovo divadlo má v suterénu Studio. Nevýhoda je, že vstupenek na představení je málo a nejsou číslované, proto si milovníci prvních řad ( já) musí pospíšit.

Příběh pěti žen, které se sejdou v létě roku 1945 v jedné cele. Kromě jedné jsou všechny postavy reálné a opravdu vězněné byly, jen ne všechny společně. Vyprávění o tom, jak by jejich dny ve vězení mohly ubíhat. Nejznámější postavy jsou herečky Adina Mandlová a Lída Baarová. Pamětníci říkají, že Baarová byla hodně hloupá a naivní, Mandlová zase chytrá a zlá. Každopádně role Adiny je velmi vděčná. Hrát krásnou, ironickou a protřelou herečku je radost a Klára Cibulková je skvělá i v reklamách, natož v divadle. Doufám, že Réka Derzsi jako Lída trochu přehrává, protože jestli ne, tak Baarová byla vážně hrozná blbka. Krásnou Hanu Krupkovou, která okouzlila i kriminálního radu pražského gestapa, hraje neméně krásná Eva Josefíková. Trojici známých postav doplňuje Židovka Julie Andrey Buršové a Bohdana Pavlíková jako Neznámá, ze které se posléze vyklube manželka K. H. Franka.

Jednoduchá scéna s mřížemi, plechový kýbl a lavór, moc věcí k dokreslení místa není potřeba, povedené kostýmy. Hašteření hereček, jejich vzájemná ironie, Mandlová pochopitelně vede. Probírá se hlavně otázka viny a neviny, to je hlavní téma hry. Kdo sedí právem a kdo neprávem. Proč je ve cele i Julie, která byla v koncentráku? Proč Hana Krupková, která pomáhala parašutistům? Zdánlivá vina hereček je jasná. Ale je vina zamilovat se v jednadvaceti do nesprávného muže? Několik let před začátkem války?

P.S. Bloudičko čtyři a půl z pěti.

Komorní příběh, při kterém přemýšlíte, jak byste obstáli sami. Jsem ráda, že jsem se narodila do klidný doby. Ruku do ohně bych za sebe nedala.



pátek 9. září 2016

Strach z vlastních myšlenek

Sežrat. Sežrat je dokud jsou malý a roztomilý. Nenechat je vyrůst. O kom mluvím? O dětech. Jak je možný, že z toho nádhernýho, voňavýho miminka vyroste drzý puberťák? Všichni rodiče si myslí, že jejich dítě bude výjimka, bude pořád k zulíbání a puberty si ani nevšimnou. Taky jsem si to myslela.

Prvorozený se dal ještě zvládnout, ale Druhorozený, jak jsem již psala, byl nesnesitelný už v břiše. První babybox v Hloubětíně zprovoznili až v roce 2005, to bylo synovi pět a aby se tam vešel, musela bych ho naporcovat. Tím by ovšem vložení do babyboxu ztratilo svůj původní smysl. Moje dobrá matka mi radila, abych ho tam jen přivázala, ale synek byl šikovný a znal svoji adresu i s číslem popisným. To by taky neprošlo. Zatím jsem nenašla legální způsob, jak se ho zbavit a do plnoletosti asi nevydržím, přitom mít druhý dítě byl můj nápad. Ví to, a s oblibou mi říká To sis posrala život, co?

On mě vytáčí úplně programově třeba tím, že mluví sprostě. Zakázala jsem mu používat výrazy prcám/mrdám/šukám na to. Pohotově přidal jebu na to a hádal se do krve, že tenhle výraz jsem nezakázala. Ječím a vyhrožuju, že dostane do držky. Od koho, ptá se vyzývavě. Najmu si za pětikilo nějakýho Ukrajince. Bože, jak hluboko jsem klesla.

Už jsem přemýšlela o lobování za zřízení babyboxů pro velké děti, něco na způsob mobilních toalet toi toi, kam by se dítě odložilo, služba (třeba měšťáci, stejně jen dávají pokuty) by ho vyzvedla a odvezla na 48 hodin do děcáku, aby se srovnalo. Jenže to bych fyzicky už nezvládna, násilím ho někam strčit, dávno mě přepere. Pokud teda neštípu a netahám za vlasy. Pereš se jak holka, říká zhnuseně. Ano, jsem holka.

Pokoj má plný odpadků. Nepovolila jsem mu v pokoji odpadkový koš, stejně by ho nevynášel. Instalací koše by se nic nezměnilo, protože by potřeboval i vlastní koš na špinavý prádlo a myčku. Je to můj pokoj, vztekle reaguje na výtky. Ano, tvůj pokoj, ale v mém bytě. Od doby, kdy jsem ho podezřívala, že má pod postelí mrtvýho Hrušku (úhlavní nepřítel ze základky), protože ten smrad, co se linul z pokoje byl neuvěřitelný, ve vlastním zájmu udržuje aspoň dýchatelno.

Se slzou v oku vzpomínám, jak jsem nechtěla, aby šel na střední školu do jinýho města. Měla jsem strach, že by můj milovaný chlapeček bydlení na intru nezvládl, že by mu tam ubližovali. Byla jsem to opravdu já? Bylo to tohle dítě?
V momentě, kdy vypadne, udělám si z jeho pokoje ložnici. Mám vybraný nábytek, koberec i barvu výmalby. Jsem proto špatná matka?

neděle 4. září 2016

Stěhování na CC

Byla jsem přesazená. Ne, že bych na původním místě zlobila, ale z úsporných důvodů naše firma ukončila nájem kanceláře ajťákům. A tak ředitel IT sedí na mém místě a já putovala na call centrum. Po dovolené jsem měla přestěhovaný stůl i šuplíky, na stole srovnané těžítko, kalendář, sešívačku, tužky a kancelářské sponky. Kristina ostatním vysvětlila, že jsem lehce autistická a musím mít své věci, jak jsem zvyklá. Všechno bylo na svém místě, jen v jiné místnosti.

Nejdřív jsem byla pořádně zpruzená a říkala, že kdybych chtěla pracovat v call centru, tak tam pracuju, ale je to jako se vším, i přestěhování má své kladné stránky. Sedíme tu max ve čtyřech, jsem zašitá v nejvzdálenějším kanclu, nikdo mi nevidí na monitor a kolem sebe mám mladý lidi. Což mě výrazně omladilo, si teda myslím a chodím do práce ve Světlančiných roztrhaných džínách, ale jenom v pátek.
.
Naše firma se zabývá zasílám peněz bez bankovních účtů. Tady vložíte peníze na pobočce a za pět minut je může příjemce vyzvednout kdekoli na světě. Bohužel, tato služba bývá velmi často zneužívána k různým podvodům. Většina podezřelých transferů se blokuje a následně řeší přes CC. Úkolem je podchytit potenciální oběti a zabránit jim v zaslání peněz podvodníkům. Nejvíc frčí internetové seznamky. Muži naletí krásné Vasilise z Ruska. Oblbnutí prsatou blondýnou posílají peníze na letenky, na víza. Pak je Vasilisa nemocná nebo má nemocné děti, tak peníze na doktora. Mezitím letadlo uletí, vízum propadne....Těm nadžencům vůbec nedochází, že u PC sedí klidně chlap a peníze na pobočce vyzvedne stoletá Vasilisa zkroucená artritidou. Neuvidí nevěstu ani peníze.

Ženský se pro změnu seznamují s americkými vojáky. Průběh je vždy stejný, tři měsíce si s vojákem zamilovaně píšou, dostávají fotky urostlých Amíků v uniformách. Pak přijde prosba o peníze. Miláček je na misi v Beninu/Kamerunu/Senegalu a potřebuje nutně peníze, protože ztratil mobil, kreditní karty nebo je po úraze v nemocnici. A ženský šílený peníze posílají, vůbec jim nevadí, že se příjemce jmenuje třeba Abua Kebua. Ano, typicky americký jméno. Pokud jim firma převod peněz zamítne, plakají operátorům do telefonu. Vysvětlují, zapřísahají, křičí. Nejlepší byla ta, co chtěla poslat peníze do Ghany adoptivnímu synovi svého amerického přítele. Na co? Na letenku. Syn je se školou na výletě v Ghaně (!) a nemá letenku zpět do USA. Přítel leží v nemocnici. Viděly ty ženský někdy mapu světa? Řežu se tu smíchy a k tomu zhulený hudební redaktor rádia Impuls v srpnu pouští Tichou noc.

Sophia se snaží přesvědčit další dámu, že se zřejmě stala obětí podvodu. Posílá 950 € do Německa. Komu ty peníze posíláte? Manželovi na letenku. Váš muž se jmenuje Uršula? Ne, ta paní, co je vyzvedne. Proč je nevyzvedne manžel? Je v Afghánistánu na misi. A tu příjemkyni znáte? Ne, poslala mi mail. V rádiu Merry Christmas.

Když zákazníci přijdou o peníze, požadují zpět částku po nás. To teda smůla. Bezva jsou také nákupy aut z Anglie. Podezřele nízká cena. Důvod prodeje? A sakra, tady potřebuju auto s opačným řízením. Prachy tradičně v čudu, auto nikde. V rádiu White Christmas.

Dojemné jsou příběhy adopce pejsků z afrického útulku. Peníze na letenku, peníze na přepravní schránku. Pejsek je na letišti ve Francii a je nemocný. Peníze na léky. Pak je pejsek na letišti v Německu. Schránku někdo ukradl je třeba zaplatit novou. Nemusím snad ani psát, že pejsek nikdy nedorazil. Stejně jako půjčky z Beninu, záhadná dědictví, výhry v loterii bez losu apod., kvůli kterým se posílají různé poplatky za vyřízení nebo převedení.

Komu není shůry dáno v apatyce nekoupí.






středa 31. srpna 2016

Životopis po deseti letech

Jsem stará jako Večerníček, a kromě té padesátky máme společnou už jen dětskou naivitu. I když …blablabla. To jsem tu říkala před deseti lety a dneska mi to vtipný vůbec nepřipadá, ale mám nějakou zrůdnou touhu těch uplynulých deset let zhodnotit. Rozvod mě tenkrát pěkně semlel, ale naštěstí jsem neměla moc času se litovat. Musela jsem si najít práci a nový byt. Ještě před rozvodem jsem nastoupila k Orálkovi jako jeho asistentka. Nic jiného jsem nesehnala, měla jsem praxi jen jako matka, zato dlouholetou. Můj šéf se mi líbil hned od začátku, i přes ten trapas při pohovoru a v kalupu při odchodu jsem si všimla, že snubák nemá, což sice nevylučuje, že není zadaný, ale i tak to pro mě byla pozitivní informace, která mě nakopla k tomu, abych mu zavolala a o práci trochu zabojovala.

Radkovi se narodila třetí dcera. Přiznávám, měla jsem škodolibou radost. Tak moc si přál syna, že naše dcery uvedl jako důvod k rozvodu. Holky z toho naštěsí měly srandu a spíš se věnovaly svým dospělým životům, než našim tahanicím okolo rozchodu a dělení majetku. Adélka byla roztomilá holčička, podobná Radkovi a tím pádem i holkám, chápala jsem jejich nadšení z mimina, a když jsem se časem přenesla přes hořkou porozvodovou křivdu, hlídaly holky ségru i u nás doma.

Alberta se po maturitě nedostala na svoji vysněnou vysokou a odjela do Anglie dělat au-pair. Trochu se tam zasekla, rozjívený děti jí lezly na nervy, teď pracuje v baru, má anglickýho kluka a do Prahy se jí zpátky rozhodně nechce.
Bára dál studuje a pracuje v Radkově optice na Proseku. Je moc šikovná, vždycky byla tatínkova hodná holčička a i s Markétou, svojí macechou vychází velmi dobře.

První týdny v nové práci (co týdny, spíš měsíce) byly vážně hektický. Než jsem všechno pochopila, naučila se, taky jsem musela odpustit Agátě v recepci ten povedený vtípek. Na nějaké tokání se šéfem nebylo ani pomyšlení. Abych vyrovnala svoji citovou deprivaci, koupila jsem si štěně bulteriéra, samozřejmě holku. Maruška je nádherná a ty blbý kecy o prasopsovi nás nechávají v klidu. Do kanclu jsem to měla kousek a chodila venčit místo oběda. Oběma nám to prospívalo a konečně jsem trochu zhubla.

První rande se šéfem bylo až po roce a půl. Byla jsem za ctnostnou, to si teda myslel Václav, to o té ctnosti. Chudák, nevěděl, že mám na sobě vousatý kalhotky. Dobře mi tak, pipce šetrný. Vousatý kalhotky jsou normální černý krajkový kalhotky Evona, u kterých po prvním vyprání popraskaly všechny jemný gumičky a pak smutně visely dolů jako vousy, kalhotky s plnovousem. Bylo mi líto je vyhodit, zastrčila jsem je dozadu do košíku s prádlem a omylem je ten památný den ve spěchu oblékla. Takže žádný důvěrnosti.

Sestěhování dohromady jsem se strašně bránila, ale znáte ty starší chlapy. Chtěl full servis u sebe doma, ale nechtěl Marušku, protože je úzkostlivě čistotný, opravdu až přehnaně. Já jsem se odmítla čoklice vzdát. Dohadovala jsem se s Vaškem rok, než jsme se přistěhovaly. Neměl Marušku rád a Maruška jeho. Nikdy bych nevěřila, že největším problémem ve vztahu a důvodem k rozchodu může být pes. Všechny starosti s venčením, veterinou apod. byly moje, popřípadě Báry. Logicky. Můj pes, moje starosti.

A pak přišel Černý pátek. Brzy ráno jsem jela k zubaři s oteklou pusou a venčení musela přenechat Vaškovi. Zpruzeně mi pak volal, že ho Maruška neposlouchala, nekadila a čuměla na něj výsměšně. Odpovídala jsem jen Dobvze, dobzve (dobře). Pusa furt nechtěla splasknout. Snad se naschvál nevykaká v obýváku, potvora jedna, doufala jsem.
V jedenáct hodin se doma zapnul robotický vysavač. A ty psí hovínka rovnoměrně rozetřel v tenké vrstvě po celé plovoucí podlaze. První přišel domů Vašek, já se zdržela na poště. Okamžitě zase volal a pro změnu nebylo rozumět jemu. Měl astmatický i hysterický záchvat zároveň.

No, pakovaly jsme se obě. Vysavač za patnáct litrů šel okamžitě do popelnice. Jakmile Vašek vychladl, chtěl abychom se vrátily, ale mezi námi toho špatnýho bylo víc, nejen ta posraná podlaha. Nechěla jsem a dala výpověď. Od jisté smrti hladem mě zachránila Eva, nabídla mi práci provozní ve své kavárně kousek od Vltavy. A tady je teprv ten správný hukot a těch pěkných chlapů, co sem chodí...








čtvrtek 25. srpna 2016

První zajímavá vzpomínka

Moje první vzpomínky z dětství z roku 1969, to mi byly tři, jsou spojené s Vinohrady, s domem v Šafaříkově 24, kde mě hlídala moje prababička Marie. V té době jí bylo sedmdesát let. Pocházela z vesnice a už ve dvanácti letech šla sloužit, a přesto byla odjakživa marnivá, nikdy třeba nenosila na hlavě šátek, vždy měla jen malý klobouček. Praděda přišel v první světové válce o nohu. Pak dostal trafiku. Zamlada nosil protézu, ale já si ho pamatuju bez ní, jenom s berlema. Prababička si kdysi domluvila dvě rande najednou a z okna se dívala, kdo přijde první na místo schůzky na roh ulice. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Vyhrál Josef Vnouček a protože byl velký fešák, ani chybějící noha nevadila. Umleli si tři dcery.


Prababička Marie

Rodiče museli chodit do práce, já jsem byla pořád chcíplá a nemohla do jeslí, proto jsem byla u ní. Chodily jsme do parku na Tylově náměstí, teď mi park připadá hrozně titěrný. Občas jsme šly i na náměstí Míru. Ke svačině pribiňák a rohlík. Po dědově smrti jsem spala zastlaná v jeho velké posteli. Volala jsem z ní na babičku, ať za mnou přijde. Až dopletu řadu, odpovídala.

Nejdřív bydleli ve velkém bytě s koupelnou a záchodem ve čtvrtém poschodí, kde byly lepší byty. Dům byl samozřejmě bez výtahu, široké točité schodiště s tepaným zábradlím. A protože bylo schodů hodně, stavovala se babka ve třetím patře u Koblasů popovídat si. Pamatuju si jejich manželské postele s nastlanými peřinami pod přehozem, na kterém seděla panenka v nažehlených bleděmodrých šatech a kloboučku. Strašně se mi líbila a pokaždý jsem si ji chtěla vzít s sebou. Panenka, o které se mi i zdálo. Taky si pamamatuju fotku jejich jediného syna v rámečku na nočním stolku. Krásný tmavovlasý kluk s hustým obočím. V květnu 1945 padl na barikádě. Bylo mu dvacet let. Z toho domu si ještě vzpomínám na pana Smerečanského, byl z Ruska, měl dveře se zlatou, naleštěnou klikou a vždycky mi dal čokoládový bonbon.

Když děda umřel, babička si kvůli schodům vyměnila byt s partají ve třetím (!) patře. Byla hrozně paličatá a do hezkého bytu v přízemí Na Jezerce, který ji sehnali naši nechtěla. Vyměněný byt byl malý, 1+1, bez koupelny. Společný záchod pro dvě rodiny na pavlači. Ta druhá rodina měla lepší toaletní papír, tak jsem si ho brala.
Za několik let pan Koblasa ovdověl a dali se s babkou dohromady. Před rekonstrukcí domu město nájemníky přestěhovalo kousek dál, do Záhřebské ulice. To už šli spolu do jednoho bytu. A mně se po dvaceti letech podařilo vydyndat obdivovanou panenku. Nechala jsem jí ušít nové šaty, ale podcenila jsem výběr barvy, oranžová jí k pleti opravu nesedí.


Připadá vám příšerná? Mně dneska už taky.

neděle 21. srpna 2016

Odkvetlá pampeliška II

Nabídka byla pouze jednorázová a byla náležitě využita.

Tuhle větu jsem měla připravenou, protože se Patočka neozval v době, která mi přišla přiměřená. Já jsem holka a prostě nebudu psát první. Je sranda, že v padesáti řeším stejné věci jako v šestnácti. Olina mi vysvětlovala, že je zadaný a tím pádem je delší komunikační dráha. Pak přišla sms, která začínala: Promiň... Tak to taky není dobrý. Při další schůzce mi Patočka mile vysvětlil, že v tom krásném, staromládeneckém bytě nebydlí sám. Na hradě je ženská. Měla jsem se lépe rozhlédnout, asi. Tím se logisticky všechno nějak ztížilo a frekvence posilování je značně omezena. Zřejmě se budu muset pustit do cviků, které jsem si vygůglila. Docela mě to mrzí a hlavně mě mrzí ty promarněné tři roky. Milování s ním je rozhodně lepší než konverzace.

Vím, že nejsem úplně normální, doma se například uklidňuju vytíráním dlažby v chodbě a na sušáku mám kolíčky srovnané podle barvy. Ke všemu jsem lenivá a sušák mám stále roztažený naproti vchodovým dveřím. A to je možná ten problém. Každý chlap, který je požádán o výměnu digestoře/opravu toalety/o sex, první co v mém bytě uvidí, jsou srovnané kolíčky. Většina se snaží hned zdrhnout, a to i ti z první skupiny placení městem. Sportovec zvládnul jen jednu noc a při odchodu mi kolíčky nenápadně zpřeházel. Okamžitě jsem měla kopřivku a než dojel domů, byly kolíčky zase v cajku. Když měl ale přijet Patočka, sušák jsem prozíravě uklidila.




Jsem býčice a v horoskopu na příští týden mám napsáno: Hlavně v rodině se setkáte s maximálním pochopením pro realizaci vašich plánů. To mě rozesmálo. Syn tvrdohlavě odmítá odjet na víkend na chalupu se svým otcem.

úterý 9. srpna 2016

Gangsterova přítelkyně, Karolina Ramqvistová, 2009 (česky 2016)

Každý rok jezdím na dovolenou do kempu kousek od Týna nad Vltavou a pokaždé si v Týně v knihkupectví paní Sekyrové koupím nějaké knihy, protože je milá a abych její podnikání trochu podpořila. Většinou mám knihy předem vybrané, přibližně znám jméno autora a název knihy, ale někdy taky ne. Kdysi dávno jsem z Petry Braunové udělala Zdeňku Braunerovou (malířka) a název knihy znala jen velmi přibližně. Paní Sekyrová si poradila i s tak mlhavými informacemi a knihu našla. Víc takových zákaznic a hodí si mašli.

Letos jsem šla najisto, chtěla jsem Gangsterovou přítelkyni. Přečetla jsem si, blbka jedna, recenzi v Reflexu. Švédská kniha roku. Skvělá. Psychologický portrét ženy. Spousta análního sexu. Prostě prázdninové čtení jako víno. Paní Sekyrová samozřejmě takový brak v prodejně neměla, ale objednala, holka zlatá.

První rána byla cena 362,- Kč. Druhá rána byla, že kniha je neskutečně nudná. 284 stránek o unuděné holce, která nechce studovat ani pracovat a nabalí si gangstera, aby se o ni někdo staral. Žádnýho chudáka, k Valentýnovi dostane velký dům. Velmi ho miluje. 284 stránek o holce, která čeká na návrat nebo aspoň zavolání svého milého, který odešel do práce. Přeloženo: odešel přepadnout nějaký peněžní transport a podle potřeby klidně někoho zastřeli. Ona mezitím doma z nudy uklízí, 10x denně otře celou kuchyň ubrouskem na nerez. Samozřejmě dostala i psa, chodí tedy venčit. Logicky kamarádí jen s ostatními manželkami a přítelkyněmi gangsterů, její rodina ji nechápe. Holky se sejdou na večeři. Pijí a šňupou. Taky nuda. Všechny se strachují o své milce, vystavené velkému nebezpečí v podobě úmrtí při výkonu gangsterského povolání. Moc jsem si přála, aby toho jejího někdo odprásknul.

Gangsterovu přítelkyni opravdu číst nemusíte, obětovala jsem se za vás. Případnému zájemci knihu pošlu za cenu poštovného.

P.S. A ten anál tam skoro nebyl.

neděle 7. srpna 2016

Prázdniny s puberťákem (vlastním)

Syn na Rusalku jezdí už od doby, co byl v mém břiše. Kemp v jižních Čechách, třicet chatek k pronajmutí, za nima les. Naše partička dospělých se rozpadla, někdo přestal jezdit, pár starších už umřelo, ale děti spolu drží pořád. Už jezdíme jen na týden, ale pravidelně ve stejném termínu, aby se všechny děti potkaly. No děti, nejstarším už bude osmnáct. Matěj byl loni sám se slečnou. Letos jenom sám. A protože děti dospívají, ze všechno nejvíc řeší vztahy a chtěly je navazovat i v tady, bohužel se úplně nesešly: Matěj chtěl Nikolu, Nikola chtěla Prokopa, Prokop chtěl Vlaďku, Vlaďka chtěla Davida...a David prý chtěl nějakého chlapce. Bylo by hezké, kdyby chtěl Matěje a kruh se uzavřel, ale nechtěl a že je na kluky byla jen pomluva. Mimo kruh zůstala šťastně zadaná Adriana a Roman, kterému to bylo fuk. Počasí bylo skvělé, děti jezdily na kolech do Týna na koupaliště a na kebab, večer v kempu hrály na schovku a tradičně velkoryse přibraly i prcky. Vyžbrundaly litry kofoly, teda kromě jednoho večera, který se maličko zvrhnul. Jinak dobrý. Tak snad příští rok zase.

Jsem krutá matka a trvala jsem na tom, že syn bude o prázdninách chodit na brigádu.
- Proč, když jsou prázdniny?
- Protože o prázdninách se prostě na brigády chodí, taky jsem chodila a brácha též.
Začal tedy pracovat, ale práce bylo málo, chodil jen nárazově. Měla jsem proto potřebu zaměstnat ho drobnými úkoly doma. Napsala jsem na lísteček CO má udělat a nechala vedle snídaně. Ráno byl ještě tuhý, má úplně přetočené spaní. Po návratu z práce nebylo uděláno NIC.
- Proč? Nechala jsem ti lístek.
- Sem ho neviděl.
- To není možný, byl vedle snídaně.
- Sem si jí vzal do postele.
- Aha.
Nevzdala jsem se a lístek druhý den plácla rovnou na chleba.



Až teď nastává nejkrásnější část prázdnin, odjíždí na týden hrát paintball.
- Máš všechno, ta taška je nějaká prázdná...
- Tak si tam vlez.
Nevlezla. Potupně jsem syna předala u autobusu. Proč potupně? Protože on všem tvrdí (hlavně holkám), že žije sám, nesmím se k němu na veřejnosti hlásit.

pondělí 1. srpna 2016

Učitelka (2016), SR

Tradičně kino Světozor, já snad ani jinam netrefím.

Po české televizní inscenaci Zakázané uvolnění tu máme slovenskou televizní inscenaci Učitelka.
Základem příběhu je skutečná událost z osmdesátých let. Utajená třídní schůzka, na které za podpory ředitelky školy podepisují rodiče (nejdřív jen tří dětí) stížnost na třídní učitelku. Scény ze schůzky střídají prostřihy na začátek školního roku, kdy nová učitelka nastoupila a následně vytvořila podnik Proučitelku, s.p.

Film o lidské posranosti se vzepřít, protože ani soudruzi by své soudružce takovýhle chování nedovolili. A rodiče zabojují, až když jde opravdu o život. Souška si z dětí i jejich rodičů udělala otroky. Odměnou jsou prozrazená témata zkoušení a písemek a vlídné zacházení. Matka kadeřnice dělá vlasy zadarmo, taxikář vozí zadarmo, astrofyzik se k ničemu nehodí, ale mohl by poskytovat (kvalitní) sex. Nechce, pacholek, tak frustraci odnáší syn.

Celý film jsem přemýšlela, jestli bych své děti pustila uklízet k učitelce domů. Myslím, že ne. Osmdesátý léta nejsou padesátý. Učitelka Zuzany Mauréry je sladká bolševická mrcha (Nejlepší ženský herecký výkon, MFF KV). Přesně odpovídající vtipu Jaký je rozdíl mezi učitelem a pedofilem? Pedofil má děti rád.

Konec naprosto předvídatelný, ale kdyby tam nebyl, byla bych asi taky nespokojená. Skvělá, naprosto skvělá hudba Michala Novinskiho. Jan Hřebejk dostal ve Varech Křišťálový globus, cesta k dalším grantům je tedy otevřená.




čtvrtek 28. července 2016

Bloguju, protože...

...mě to baví.
...ráda píšu.
...mojí nejvěrnější čtenářkou je ségra, která bydlí daleko.
...si myslím, že některý články jsou fakt dobrý!
...bych si asi všechno nepamatovala.
...jsem ráda (ale někdy taky ne), když sem zajdou moje děti.
...se občas donutím udělat fotku.
...tak hezky zpracuju negativní vzpomínky (školka).
...se elegantně vypořádám se všemi křivdami (Sportovec).
...si jako blogerka připadám zajímavá.
...prostě proto.


středa 20. července 2016

Odkvetlá pampeliška

Jako odkvetlá pampeliška si připadám už delší dobu a když jsem potkala tohle (pro mě) stylový tričko, byla moje odkvetlost zpečetěna definitivně. Dyť mě už potěší, když si Vietnamec v trafice všimne, že jsem si minulý týden nebyla pro program televize. Pak teda s přiblblým úsměvem dodal: Já myslel umřela. Dělala jsem, že neslyším, nebudu se zbytečně nasírat hned po ránu. Chyběla jsem mu přece!

Po dvou měsících na blogu mám pocit, že nemám o čem psát. Teda ne, že bych neznala dost příběhů, lidí a různých drbů, ale začínám mít strach z negativních reakcí. Adresu blogu jsem samozřejmě poslala všem kamarádkám, děti si tu čtou, v práci jsem se taky pochlubila. Znám pár tajemství a psát je nemůžu (mmch Sophi gratuluju k neplánovanému zabřeznutí). Já, která tady psala cinty o přehnané korektnosti, mám strach psát, protože blog není jako deníček, který po zapsání zážitků uplynulýho dne zamknete malým klíčkem a strčíte pod polštář. I moje matka sem trefí. A to má noťas jen na telefonování přes Skype a když chce vědět, co dávají v kině, jede se tam podívat.


Přivolávání vnučky se zatím nedaří, rozhodla jsem se tedy svou aktivitu nasměrovat jinam. Třeba skončit s celibátem a jít na rande s Patočkou. Pracovně mu říkám Poslední nabídka sexu v tomto životě. A já prostě potřebuju posilovat pánevní dno, no...

Letos mu bylo 52, známe se 3,5 roku, tenkrát byl čerstvě rozešlý s přítelkyní, časem se zase dali dohromady. Naše rande byly jak přes kopírák, někde jsme se sešli na pivo, lehce se cinkli, na Florenci jsem ho vykopla z béčkovýho metra na céčkový ( bydlel na Pankráci) a sama pokračovala na Čerňák. O žádné další sbližování jsem nestála. On se naštval, čtvrt až půl roku vydejchával a pak se ozval znovu. Má neuvěřitelnou výdrž nebo si nechce nechat ujít odměnu za probenděný peníze. Někdy jsem se ozvala i já, jako třeba teď. Vlastně se mu nedá nic vytknout, snad jen to, že je z Košic a trochu hutorí. A občas mi připadá maličko nudný.

Vyrazili jsme na zahrádku restaurace Klamovka. Nikdy jsem tam nebyla, levý břeh Vltavy moc neznám, ale Klamovka je strategicky blízko jeho novýho bytu. Konečně béčkový metro a ujištění, že bydlí sám. Venku nádherně, zahrádka narvaná, servírka se spiklenecky usmívala. Tak nevím, jestli s ní něco měl, nebo sem vodí všechny holky ze svýho fanklubu, protože je fakt pěknej chlap. Občas trpívám stihomamem, ale známe se z internetový seznamky, což mluví samo za sebe.

Hodně jsem uvažovala nad tím, jestli má peníze (ne na útratu, ale celkově), protože jsem se potkala s pár nezaopatřenými pány, co by se ke mně hned nastěhovali, ani puberťák by jim nevadil a ještě měli tu drzost ptát se na teplý večeře. Tss. Ani obědy nebývají vždy teplý. A Patočka chodil furt ve svetru s našitýma záplatama na loktech. Tuhle blbou módu jsem nesnášela už v dětství.

Na zahrádce se ometal smutný, opuštěný pes, vypadal jak hyena, ale na to, abych si ho vzala domů, jsem naštěstí těch piv měla málo. Byl čas splnit misi. Vyrazlili jsme. Byla jsem mile překvapena (bytem). Novostavba, byt malý, ale luxusní (ty záplaty mě prostě zmátly), takový chlapský, v tmavých teplých barvách, bez kytek a obrázků. Dvacetimetrová terasa s houpačkou. Automaticky jsem si prohlédla oblečení na sušáku. Ne, žádné holčičí věci tam nebyly.

Móc se mi tam líbilo a pokud budu mít koule aspoň jako Patočka (malý), napíšu, co bylo dál....

neděle 17. července 2016

Jak vybrat dítěti jméno

Ani po nejzodpovědnějším výběru nebude dítě spokojené. To si musíme ujasnit hned v úvodu. Sama jsem příkladem. Jsem Michaela. Máma mi neprozřetelně prozradila, že ve výběru byla i Zuzana. Ach jo. Zuzana je výrazně hezčí jméno. Představovat se jako Michaela mi vždycky přišlo nafoukaný, Michala se mi nelíbí a Míša se mi zdála moc familiérní. Se svým jménem jsem se srovnala až nyní. Hrdě se všem představuju jako Míša. Padesátka Míša.

Moje fyzioterapeutka, krásná Helena je také nespokojená, jméno jí připadá nemoderní, víc se jí líbí sestřino jméno Erika. Jména sourozenců by měla spolu ladit, tj. krátká nebo dlouhá, česká nebo cizí, módní nebo nemódní. Ikdyž obliba jmen se mění a jména dříve považovaná za zastaralá jsou dnes na špici oblíbenosti, např. Eliška, Anežka, Vojtěch nebo Matyáš.

Oba moji synové jsou též se svými jmény nespokojení a to jsem je vybírala s takovou láskou. Jsem zastánkyní názoru, že jména mají osoby především rozlišovat, po sobě jsem jméno nechtěla a jméno po otci jsem zavrhla hned, protože muži přicházejí a odcházejí, děti zůstávají.

Starší Šimon má jméno hebrejského původu, znamená slyšící, naslouchající. Celý dětství se tvářil, že je hluchý. V pěti letech se chtěl jmenovat Martin po svém kámošovi z Vyšehradu, v šesti letech Evžen po největším třídním raubíři. Dodnes si pamatuju, jak jsem pedagogicky selhala a hodně, hodně vysokým hlasem se ptala: To se vážně chceš jmenovat Evža? Evža debža? Pak byl klid, možná i díky informaci, že v osmnácti se může přejmenovat klidně na Ramba. Varianta pro holku byla Dominika, chtěla jsem raději Veroniku, ale tenkrát byla Veronik spousta.

Mladší Prokop má jméno řeckého původu, znamená buď průkopník nebo připravený k boji. Byl nesnesitelný už v břiše, a aby dostál svému jménu, prorval se na svět loktem napřed. Nečekal tady nic dobrého. Varianta pro holku byla Karolína, na základce měl ve třídě Karolíny čtyři. Uff. Ta obliba mi při výběru nějak unikla. Moje favoritka byla Zlata, ale bohužel neprošla přes muže, i paní učitelka se po Šimonovi ptala, jak jsem na tak blbý jméno přišla. Nevím, mně se líbí pořád a hlavně Zlatek není tolik. Šimon bráchu chtěl a jméno neřešil. Původně chtěl psa, ale byl zmanipulován na sourozence. Hořce pak litoval. Prokop je se jménem nespokojený jako programově se vším, náhradní variantu nemá. Když jsem na něj v ZOO zavolala jménem, přišel a procedil naštvaně skrz zuby: Když už jsi mi dala tak debilní jméno, tak na mě aspoň neřvi!

neděle 10. července 2016

Výlet do Nelahozevsi

Výlet do Nelahozevsi
(pro Světlanku, protože ona s námi jezdit nemůže, cák bydlí daleko)

Rozhodly jsme se se Zuzanou, že vyrazíme na výlet. A býlet, jak říkal můj Druhorozený. Pojedeme vláčkem do Nelahozevsi, pak půjdeme podél Vltavy někam a tam zase nasedneme na vlak zpět do Prahy. Opět jsme si nevzaly s sebou nic k jídlu a po zkušenostech z Roztok se domluvily, že nepůjdeme hned do první hospody. Jsme rozmazlený, zvyklý na polední meníčka a mimo Prahu trpíme.

Do Nelahozevsi jsme přijely v době oběda a protože hned u zámku byla sympatická, poměrně plná zahrádka, porušily jsem předsevzetí okamžitě. Taky to nevypadalo, že by ještě další hospoda někde byla. Na tabuli bylo několik hotových jídel. Mladej, hezkej kluk, co obsluhoval, omlouval svou rychlost/pomalost tím, že je na place sám. Daly jsme si colu a objednaly řízek a smažený květák s bramborama. A čekaly. Čekaly dlouho.

Po třičtvrtě hodině nám obsluhující oznámil, že došly brambory a jestli si tedy dáme hranolky a pořád tvrdil, že neví, kdy jídlo dostaneme. Po hodině dostali jídlo s bramborama (asi to naše) lidi u vedlejšího stolu, kteří dorazili před 10 minutama. To už jsem byla nejen příšerně hladová, ale i zuřivá a vyrazila se podívat do kuchyně.

V kuchyni dědek s bábou a nic, co by připomínalo oběd. No, dědek s bábou, o moc starší než já asi nebyli. Tak jim povídám, že my na to kašlem a čekat na jídlo nebudem. A jak jsem byla pořádně nasraná, ještě jsem dodala, když to neumíte, tak to nedělejte. Bábu málem kleplo. Sundala si zástěru, mávala s ní jak toreador a řvala, že si to mám zkusit sama. A proč bych to dělala? Já mám přece svojí práci, vysvětluju.

Šla jsem ven a číšníkovi říkám, že teda jdeme pryč. Hned vás zkasíruju, najednou byl akční hrdina. To určitě, povídám, my nic platit nebudeme. Ale dámy, tak to budu muset zaplatit já, naříkal.
Ne, to je pozornost podniku za zbytečný čekání. To zaplatí pán. Mávla jsem směrem do kuchyně.
Zuzana říkala tenkým hlasem, že by to zaplatila, nemá ráda scény. NIKDY. Jsem jí to nedovolila.
Hned vedle hospody je vietnamská prodejna, vyrazily jsme tam pro něco k jídlu. Za minutu se přiřítil rozběsněný dědek. Prej, víte, že utéct bez placení je nezákonný? hulákal. Vietnamec se schovával za kasu. Já jsem neutekla bez placení, já jsem rovnou řekla, že ty coly platit nebudu. A neutíkala jsem, neběhám už leta, hulákala jsem taky. Dědek odešel.

Asi nemusím psát, že na zámku nám utekl začátek prohlídky o fousek, prý bylo plno a nechtěli nás k nim ani vetknout. Další prohlídka za hodinu. Tak jsme se v podloubí nacpaly těma prasárnama z prodejny a šly jinam. Podél Vltavy furt pryč, ani jsme pořádně nevěděly, kde jsme. Celkem cca 10km. Pak Libčice nad Vltavou a domů.
Příště jedeme do Posázaví, Zuzana má čtyři mapy.



sobota 9. července 2016

Kobry a Užovky ( 2015), ČR

Mám ráda český filmy a proto se snažím chodit do kina, abych podpořila další tvorbu. Výjimkou jsou filmy Zdeňka Trošky, sorry. Při posledních Českých lvech jsem měla pocit, že jsem z nominovaných filmů moc neviděla, jen Kobry a Užovky, ale jak se ukázalo, bohatě jsem si s ním vystačila, dostal 8 Lvů. Jedna z posledních rolí Věry Kubánkové, už byla v roli babičky taková křehoučká, že by ji vítr odfoukl.

Pamatuju si, jak jsem vypadla z kina úplně rozsekaná a šla hned na panáka. Příběh dvou bratrů, neukotvených v životě. No, to je asi slabý slovo, jeden je feťák na zabití (dokonáno), druhý tak nějak neví co se sebou, matka alkoholička (matky si ovšem nevybíráme) taky na ránu a to malý město děsivý. Jedinečná příležitost pro bráchy Hádkovi, nikdo jiný by nebyl tak přesvědčivý. Matěj skvěle přebral i Lvy. Mám plán. Tahle hláška mě dostala, používám ji stále, i když jsem naprosto bez plánu stejně jako Kobra. Užovka taky není zrovna kladný hrdina, ale palce jsem mu držela. Chci dobrý konce, aspoň pro někoho. Okouzlila mě cílevědomost Lucie Polišenské v roli hospodské. A ano, nemyslím si, že by Lucie Žáčková byla taková kráva, jakou hrála. Herečka měla zbytečně strach, že dostane neodpáratelnou nálepku velký Milky. Lva jsem jí moc přála.

Jedinou výtku mám ke scéně sexu Kobry a Zuzky v noci na náměstí. Aspoň kousek nahatýho zadku Kryštofa Hádka mohl být vidět. Pro větší autentičnost. Chlapi prostě mívají kalhoty stažený.



středa 6. července 2016

Jak pečovat o citlivou pleť

Jako silná alergička s velmi citlivou a suchou pletí celý život hledám nějakou úžasnou kosmetiku, která mi bude vyhovovat a výrazně omlazovat. Hlavně omlazovat, samozřejmě. Zatím mi vyhovuje jen jeden krém od Biodermy. Občas si koupím nový od nějaké dražší značky, ale čím víc vytuněný, tím horší mívám reakce. Namatlám si obličej a pokud to není úplně ono zkusím dekolt a když pořád ne, postupuji po těle směrem dolů. Nejhezčí pleť mám tedy na zadku a byly i takový, co skončily na patách. Na kosmetiku jsem musela přestat chodit. Mám nový krémíček, vyzkoušíme ho, pěla kosmetička, všem zákaznicím vyhovuje. Ne, já fakt nechci zkoušet nic novýho. Kosmetička se nedala a já skončila zase na kožním s opuchlým obličejem.

Provařená jsem skoro u všech kožařů v Praze, radějí už nikam nechodím, ale nedávno si Zuzana našla novou šikovnou doktorku a já se k ní objednala taky. Byla vážně milá a se zájmem si prohlédla všechny moje pupínky, lišeje, strupy a vrásky. Podělila jsem se o všechno, nejsem lakomá. Pak jsem naivně čekala, že sáhne do šuplíku pro leták nějaké úžasné farmaceutické společnosti a já nadšeně poběžím do lékárny utratit další spoustu peněz.
Sádlo, modrá Indulona a nelezte na sluníčko, řekla doktorka. A sbohem.

Indulona mi na roztírání připadá moc tuhá a ten lanolín v ní mi nedělá dobře. Zakoupila jsem tedy půl kila syrovýho vepřovýho sádla a vyškvařila. Bez soli. No, roztírá se bezvadně, ale když se večer namažu, celou noc mám vepřoknedlozelový sny a ráno vstávám hladová. Naštěstí spím sama, vůně/smrad nikomu nevadí. Jen když jsem hlídala přes víkend psa, promazávání jsem vynechala. Bong i přesto moji novou vůni zaregistroval a voněla jsem mu náramně, protože kam se hrabe Calvin Klein na poctivý vepřový sádlo.


O,5 kg/cca 20,- Kč
Sádlo vydrželo asi 3 měsíce, škvarky jsem snědla.

pátek 24. června 2016

Anežka & Ruda

Anežka byla odjakživa tlustá, tlustá byla i máma a babička, spolu bydlely v činžáku na Žižkově. Ve dvaceti ji v tramvaji pouštěli sednout, mysleli, že je těhotná. Holka krev a sádlo. Milovala jenom Františka, ale ten si vzal hubenou ušatou tykev a měl s ní dvě malé ušaté tykvičky. Roky ubíhaly, babička odešla do nebe a pak máma, hezky chronologicky, jak to má být. Anežka zůstala v bytě sama se psem. Nikdy se nevdala, nikdo ji nechtěl. Nebo nechtěla ona? Kdo ví, jak to bylo doopravdy.

Vždycky měla psa s mužským jménem, žádný Bobík nebo Šmudla, jak by voříškovi slušelo. Toho prvního našla u popelnic. Kňučel, hladový a smradlavý z těch sraček okolo. Vzala ho do náruče, bylo jí jedno, že si umaže nový baloňák a odnesla ho rovnou do vany. Vořech dostal jméno Franta. Žil s ní hezkých 14 let. V té době se všechny její kamarádky vdaly a měly děti. Anežka měla jenom Frantu a občas nějakou avantýru s pejskařem z okolí, většinou ženatým. Vyučila se prodavačkou, jako prodavačka pracovala a nikdy nepřemýšlela o jiné práci. Nebyla hloupá, jen prostě neměla žádné větší ambice. Měla moc ráda jídlo, pracovala většinou v lahůdkách a cpala se obloženými chlebíčky. No bóže, tak jsem tlustá, no a co, říkala vždycky. Když se Franta doštěkal do psího nebe, celý barák si oddechl, byl to strašně uňafaný debil. Následoval Lojza, ten v pěti letech zmizel, asi ho tenkrát někdo na Žižkově sežral. A proto šup do Troje pro novýho psa.

Pak maličko ztrácím o jejích čoklech přehled. Pamatuju si hlavně Oldřicha, protože tam nastal ten posun. Tomu z nějakého záhadného důvodu odmítala jméno zdrobňovat. Striktně ho oslovovala Oldřichu. Tím začala přeměna psa v přítele. Anežka nastoupila do Kauflandu. Nerada o sobě mluvila, nerada říkala, že je sama bez dětí. Jednou řekla, že pospíchá domů, že na ni Oldřich čeká. Ostatní prodavačky si myslely, že je to její přítel. Nic jim nevymlouvala. Byl přítel a čekal. Od té chvíle cíleně budovala jeho image. Nelhala. Oldřich s ní opravdu do kina nechtěl, raději se díval na fotbal. Že se dívá jen chvíli a pak si soustředěně líže koule, to samosebou nedodala. Co budeš Oldovi vařit, ptaly se holky. To je fuk, on sežere všechno, odpovídala se smíchem. Prostě pořád mluvila pravdu. Po třech letech začal mít Oldřich velké problémy s ledvinami. Musím jít s Oldřichem k doktorovi, sám by nešel, bojí se, mlžila v práci. No, on hlavně sám na veterinu netrefil. Veterinář doporučil utratit. Anežka totálně zblbla a místo na psa, myslela, jak případnou ztrátu Oldřicha vysvětlí v práci. Dokonce chtěla vytisknout parte s pohřbem bez obřadu, dostala by i placené volno. Ješitnost jí nedovolila variantu, že by ji Oldřich opustil kvůli jiné ženě. To nikdy, raději pohřbít. Jak řekla, udělala.

Veterinář dostal souhlas, Kaufland dostal výpověď, Anežka nastoupila do Billy. Dneska v pětapadesáti letech vypadá stejně jako v pětatřiceti, kulatý obličej bez vrásek a zrzavé mikádo. Příjemná ženská, a že má mladýho přítele Rudu jí všichni věří. Divocha Rudu s fešácky zahnutým ocasem.


Rufus, ilustrační foto Megan Cuccu

Zazvonil zvonec