pondělí 25. února 2019

Děti stárnou

...my ne.

První svobodné rozhodnutí po rozvodu bylo znovu se scházet s partičkou kamarádek a jejich muži (a lahví bohemky) na Štědrý den odpoledne na Vyšehradě. Tam jsem v kruhu ostatních matek a dětí strávila prvních deset let života Prvorozeného. Nejdřív jen společné venčení, později celé rodiny jezdily v létě pod stan a v zimě na hory. Pak jsem se s druhým mužem odstěhovala na Černý most a vzápětí povila Druhorozeného. S kamarádkama jsem se párkrát v roce sešla, jejich děti jsem neviděla léta. My dospělí jsme zřejmě furt stejní, děti nás poznávají a kupodivu se k nám hlásí, samy jsou úplně jiné.

Dáša je vystudovaná doktorka práv, ale odjakživa se živí jako průvodkyně. Objednávala pro svoji skupinu Němčourů stůl v restauraci, kde pracuje Prvorozený, samozřejmě ho nepoznala. Prosimvas, můžete nám tyhle stoly dát k sobě a ty židle přidat sem? Jasně, Dášo, odpověděl synek. Ta vykulila oči tak, že si málem vysklila brýle. Podobný zážitek měl i její muž, který je nejstarším žijícím otcem našeho spolku. Jednou se na něj v tramvaji usmívala hezká mladá blondýnka. František byl velmi potěšen, celý se na sedadle napřímil, nafoukl a hlavou mu evidentně problesklo něco jako, eště je to dobrý, eště to pude. Příští stanici holčina vystupovala, cestou se k němu naklonila a povídá Ahoj Františku, já jsem Zuza Boháčová. Tak se zase vypustil, dyť ji zná od malička.

Neměla bych být škodolibá, taky se nechytám. Občas se nám na Vyšehrad podaří vytáhnout i děti. Bohunko, ta holka s foťákem vedle Adama, co vypadá jak Francouzka, to je jeho děvče? Bohunka se zasmála. To je naše Zuza. Ať mi nikdo netvrdí, že se od dětství strašně nezměnila. K dětem jsme shovívaví, známe je od plen, co od plen, některé i z břicha. Stále je oslovujeme zdrobněle. Loni jsem s použitím lehkého nátlaku přivedla Druhorozeného. Odmítl bubliny, musela jsem mu nalít mistra Jägera do placatice. Běž si ťuknout i s Editkou a Nelinkou, ukazuju za sebe. Tam dvě tlustý třicítky. Editka? Nelinka? To si děláš prdel?! Nedělám.

sobota 23. února 2019

Veselí, Radka Třeštíková, 2018

Opět dárek Druhorozeného babičce Hele, kniha se stává tradicí pod vánoční stromeček, samozřejmě pod mým odborným vedením. Tentokrát se Třeštíková rozjela pořádně, 412 stránek, proto jsem se k ní dostala až teď. Po přečtení Bábovek, jsem ke knize přistupovala maličko s nedůvěrou, ale když člověk nemá žádná velká očekávání, může být jedině překvapen. Já teda byla. Mile. Konečně pěkný, vtipný a ucelený příběh a nevadilo, že mi babka prozradila konec. Sice vyprávění párkrát spadlo až do grostesky a starý otřepaný fóry jak v Troškově filmu jsou taky zbytečný.

Eliška se po patnácti letech vrací z Prahy zpátky k rodičům do Veselí. Ty roky ve velkoměstě nebyly tak úspěšný, jak si původně představovala, ani láska se nekonala, teda ne na celý život, proto se rozhodla začít znovu. Jinak a lépe. Otevře si v centru města obchod s rybářskými a mysliveckými potřebami. Ta linka byznysu na malém městě se mi líbila moc. Podnikání jde ztuha a ne vždy se podaří, i když do něj dáte úplný maximum. Dojímal mě osud Jarky, která si otevřela malou kavárnu. Všechno bylo skvělý, prostor, jídlo, servis, ale lidi nechodili. Eliška bojuje statečně a chce i lásku. Chce toho moc?

Radka Třeštíková si nedělá iluze o lidech, o jejich věrnosti, zbabělosti, lhaní, o neschopnosti komunikace. Jó, tak to na tom světe chodí, zpívá Hana Hegerová. Rozhodně nečekejte žádnou červenou knihovnu. Ve třetí třetině se mi zdálo, že příběh trochu ztrácel dech, ale vydavatel zřejmě chtěl hodně písmenek. Dočetla jsem a bylo mi líto, že nevím, co bude dál.



neděle 17. února 2019

První letošní výlet

Na rozdíl od Zuzany nemám ve svém slovníku sloveso větrat se. Teda používám sloveso větrat, ale bez toho zvratného se. Nejvíc větrám, když smažím bramboráky. A co jsem dělala celou zimu? Intenzivně jsem se větrala. Prostě chodila furt venku. Zuzana byla milosrdná, a tak v rámci vycházek po Praze jsme si střihly i nějakou tu výstavu. Určitě nejlepší byly retro Vánoce v Tančícím domě a Podolská v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Mistrů Jägerů bylo též nepočítaně.

S prvními teplejšími a slunečními dny Zuzka zase nasadila botky z kůže toulavejch psů a vymyslela první letošní výlet. Takový lehký na rozjezd před sezónou, ani vlak nebyl zakomponovaný. Autobusem do Řeporyjí a odtud po naučné stezce údolím Dalejského potoka. Celkem nás překvapilo, že jsme chvíli bruslily na ledě, i proto jsme se z trasy odklonily a šly nazdařbůh Prokopským údolím, pak se kvůli sluníčku vyškrábaly nahoru a pak zase dolů na Radlickou. Já vím, výlet žádná sláva, ale dobrých dvanáct kilometrů, bohužel bez hospody. Cestou jsme sice minuly Černýho kouhouta, tu znám, je fajnová a kousek do kopce. Jenže já měla boty obalené blátem, takové blátnice. Příště přitažlivější trasu. Třeba opět do Kerska a Hájenky.




úterý 12. února 2019

Dopis

Milá Marcelo,
mám radost, žes mi napsala o svém stěhování a fandím Ti. Na takový razantní krok je třeba mít koule. Chápu, že se nechceš svěřovat na blogu, není každá jako já, aby ve svém deníčku všechno na sebe vyzvracela. Stěhování od chlapa je zásadní událost a mohlo by být vnímáno i zbytečně negativně, ale jsou i ženy, které mají rády svobodu. Naše účetní má celou noc rozsvíceno, když její muž nespí doma, pro mě velmi úsměvné.

Zhruba od svých šestnácti toužím bydlet sama a ještě se mi to nepovedlo, tahle zkušenost mi moc chybí. Od mámy jsem se stěhovala k prvnímu muži do Nuslí, po rozvodu jsem se odstěhovala s Prvorozeným a budoucím novým mužem na Černý Most. Plynule do mrňavýho bytu přibyl Druhorozený, toho jsem si vymyslela já a dobře mi tak.

Nikdy jsem nebyla vlastní paní a v padesáti toužím po podobných věcech jako v těch šestnácti. Aby když si uklidím, bylo uklizeno, když se chci celý den válet v posteli a dívat se na televizi, abych neměla výčitky svědomí, abych nemusela vařit a nikdo za mnou nechodil, že má hlad. Jen po těch návštěvách chlapců tolik netoužím a pomaličku se k vysněnému cíli blížím.

Z mého bytu 1+1, cca 60 metrů čtverečních, odešel před osmi lety Prvorozený, bylo mu 22 let. Doma bylo takové bouřlivé období a já už uvažovala o rozvodu. Pak se mi pracně podařilo vyšoupnout Ex. Nechtěl, byli jsme rozvedení, už měl pronajatou garsonku, ale furt docházel domů a kradl mi jídlo z ledničky. Nakonec jsem mu musela zbytek věcí zabalit sama. Nechtěl vrátit klíče. Na můj argument, že já taky nemám klíče od jeho bytu, odpověděl, že mi je klidně dá. Ne, díky.
Zamnula jsem si spokojeně ruce.

To bylo skoro před sedmi lety, teď zbývá jenom Druhorozený. Dá-li Bůh, budu konečně žít sama, protože jediný zájemce o přistěhování na Černý Most je pan Úžasný a krom toho, že dost pije, má na můj vkus moc oblečení a knih. Sem se nikdo další určitě nevejde.

sobota 2. února 2019

Projekt "Dvéře"

Docela mi dlouho trvá, než se rozhodnu k nějaké akci. Nové interierové dveře jsem plánovala koupit už loni. Nic drahého, nějaké obyčejné, koneckonců bydlím v magistrátním bytě a už jsem do něho investovala dost. Vybrat typ a barvu nebylo těžké, prosklené bílé. Největší problém byl určit, které jsou levé a které pravé. Já jsem si to nastudovala, pak jsem si nakreslila i plánek, ale asi blbě. Určitě blbě.

Nakupuju ráda v Hornbachu, ti chlapi tam jsou pěkní a ochotní. Teda aspoň vždycky byli. Dneska jsem si vybrala obzvlášť velkýho fešáka. Já se hlavně ptala, jestli je trpělivý, hodně trpělivý. Takových je jen pár na světě, odpověděl lišácky. Měla jsem fakt z prdele kličku, protože on byl jedním z nich. Ukázala jsem mu plánek. Označil levé a pravé dveře. Moc se mi to nezdálo, protože stejné dveře vedle sebe měl jedny levé a druhé pravé. Ohradila jsem se, následovala pantomimická scénka, kterak vcházím do dveří. Názorně jsem mu ukázala, jak otevírám šestery! dveře a vcházím do místnosti. Během chvilky byl kolem nás hlouček nadšených diváků. Možná jsem příliš domýšlivá a ostatní nakupující pouze čekali, až na ně přijde řada. Těžko říct.

I tak si nejsem úplně jistá, zda mám dveře správně. Dvoje jsou na objednávku a až budou hotové, všechny vyzvedne brácha Koďase a nainstaluje. On mě už zná, v nejhorším je vymění. Zatím budu pozitivní a věřit tomu fešákovi.

Výlet do Lázní Mšené