Potvrzení o zrušeném létu, Jana Knitlová, 1982

Bylo mi ho skoro líto. Kdyby věděl, že milování pro mě bude jenom vedlejším produktem spalování...

Všechny ženy, které chtějí zhubnout, by si měly přečíst útlou knížečku (Helga promine) Jany Knitlové Potvrzení o zrušeném létu, protože nápad vykrmit manžela, aby si hrdinka nepřipadala vedle něj tlustá, je prostě geniální. A jestli vyšel nebo ne, to nechci prozrazovat. Na knihu jsem si vzpomněla, jak teď blbnu s kalorickými tabulkami. Je to čtení na jedno odpoledne, ráda jsem ji znovu prolistovala, i když jsem četla snad pětkrát.

Zorka je maminka dvou malých kluků, normální pracující třicetiletá holka, která se snaží, co nejvíc může. Ale někdy se prostě nezadaří. I do odtučňovacích lázní odjede, je úplně posedlá představou patnácti kil dole. Příběh neztratil nic na půvabu ani po téměř čtyřiceti letech od vydání. Samozřejmě takové milé retro, ale vtipné a čtivé. Občas nějaká soudružka, ale tak se dříve prostě oslovovalo.

Zdroj:Gramodesky shop

Podzimní dny

Podzimní deprese u mě nastupují už v létě, přesně se začátkem školy, i když školou povinná dávno nejsem. Pozitivní zpráva je, že Druhorozený udělal reparát z práva. Úspěch mu maximálně stoupl do hlavy a on uvažuje o studiu práv na vysoké škole. Osobně si myslím, že vůbec nemá představu, co to je VYSOKÁ ŠKOLA, a o výšku budovy se rozhodně nejedná. Po týdnu docházky do školy milostivě šel na oběd, potřeboval si pořádně prohlédnout prvačky. Kde jinde by našel pohromadě tolik dívek jako na zdrávce, že. Nová várka prý ale nic moc. Tutově kecal, protože jednu holčinu už měl doma. Užívá si odstranění vrchní postele palandy a pevného sešroubování svého lůžka. Snad to při té frekvenci návštěv nějakou chvíli vydrží a nebudu zase muset platit chlapa s vercajkem. Tentokrát opravdu myslím nářadí.

Letos jsem si koupila jenom jedny boty, podle toho taky můj botový park vypadá. Samý ojetiny. Ty mé jediné, krásné černé kozačky v lednu koupené, mi Bong z lásky podrápal. Když jsem nebyla doma, odtahal je do kouta a spokojeně na nich ležel. Ani jsem se nezlobila, mám si je uklízet do botníku, já vím. Abych rozehnala podzimní chmury, slíbila jsem si koupi nových botek. Samotné podzimní dekorace zatím nezabírají.

Snažím se být pozitivní a hledat na podzimu ty hezké věci:

• dozrávají kaštany
• rostou houby
• čaj s rumem chutná daleko lépe než v létě
• zapaluju si doma voňavé svíčky
• je nádherně barevný
• zkouším vařit z dýní
• nevypiju tolik piva
• nejsem zpocená

Srovnávám

Nevím, jestli je to typická vlastnost Čechů, to věčné srovnávání se s ostatními. Ženy podléhají více a málokdy jsou samy se sebou spokojené. Naštěstí věkem sebevědomí roste, a tak nejvíc v pohodě jsou spíš ty opraný mašle, co už mindráky nemají. Několik dekád jsem se trápila malým poprsím, každé poměřování končilo fiaskem, i můj muž měl prsa větší než já. Pak jsem řešila vlasy. Odjakživa mám vlasy jemné, pár porodů a potratů jejich hustotě také neprospělo. Mohla bych pokračovat dál, ale se mi nechce.

V poslední době jsem srovnávání raději přesměrovala na chlapy. Na střídačku jsem randila s Patočkou a panem Úžasným. Když jsem byla s jedním, chtěla jsem být s tím druhým, a naopak. A srovnávala fest. Patočka je nemluvný a nudný milenec. Ovšem pánevní dno je třeba posilovat. Taky má hezký byt na Smíchově. Pan Úžasný moc pije, ale má krásný obřezaný nástroj a celkově se dost vyzná, ale ten jeho podnájem byl hrozný a daleko. Situace se otočila, když se pan Úžasný přestěhoval do příjemného bytu ve Strašnicích. Jenže já nejsem normální. Sedím ráno v tramvaji a přemýšlím, jestli je do práce cesta pohodlnější ze Strašnic nebo ze Smíchova, jestli je lepší poslouchat rádio City nebo Beat, jestli je při návratu domů lepší nakupovat na trhu na Náplavce nebo na Kubáni. Já jsem schopná počítat i kolik kdo večer zapálil svíček. Vyhrál pan Úžasný o tři.

Myslím na to, že Patočka nikdy neuvařil večeři a pan Úžasný ano, že ani jeden ráno nevstane z postele, když odcházím.

Rozhodla jsem se tuhle schízu rozseknout a nechat si jen pana Úžasného. A pak jsem byla dlouho nemocná. Mám pocit, že mi někdo ukradl léto, mám ukřivděné i sny. Nějak se všechno pokazilo. Nezbývá než každoročně zazimovat a počkat na začátek biatlonové sezóny. Kdo chce víc, nemá nic.

Návštěva Bonga

Prvorozený si sice platí byt v Letňanech, ale zatím se přesunul pouze do vedlejší ulice, brzy jsme se potkali. Jdu s nákupem a vidím našeho psa běžet po chodníku. Tradičně štěká jako blázen. Co je to za blbýho uštěkanýho psa?, zavolám. Cikorka za mnou pohotově kontruje Co je to za blbou krávu? Ale to už se na mě řítí Bong s ještě větším štěkotem, skáče jako Pérák a snaží se mi čumákem vyšťouchnout mé jediné vidoucí oko. Dojemné shledání.

To se událo před pár měsíci, teď už se mi občas regulérně stýská, o psovi jsem hodně mluvila a přivolala tím hlídání na pár dnů. Proč to nefunguje ohledně chlapů? Prvorozený psa přivedl ve středu dopoledne, když jsem byla v práci, sklápěcí postel jsem samozřejmě neměla zavřenou. Hezký pelíšek si Bong v čistém povlečení udělal. Druhorozený mi škodolibě řekl, že si myslel, že zákaz válení se v mojí posteli už neplatí. Platí! A pro oba. Zato sedačka je volně přístupná. Chyběl mi ten kontakt, to hřejivý chlupatý pako na klíně nebo aspoň pevně přimknuté. Díváme se zase spolu na televizi nebo v objetí spíme.

Druhorozený se mi svěřil, že je se mnou jako s matkou celkem spokojený, že to docela de, že sou horší matky, ale pak vždycky přijde ta chvíle, ten moment, kdy ho zklamu. Trapně vtipkuju, mluvím na cizí psy, nahlas se zasměju. Šli jsme spolu pro sushi, pochválila jsem čínské majitelce účes, a protože ona špatně rozumí česky, pomáhala jsem si rukama a nemluvila ve větách. Hezký. Vlasy. Nový. Druhorozený jenom otáčel oči v sloup. Cestou zpátky zkoumal, kde bydlí Vendulka, která teď o bráchu a psa pečuje, prý ho tam jednou slyšel štěkat. Ne, nevím, jak se jmenuje příjmením. Podívej se na zvonky, jestli tam není připsaný Bong. To byla ta chvíle, ten moment, kdy jsem si to zase posrala.

V mojí posteli

Peklo kalorických tabulek

Mám svého výživového poradce. Přišel sám a ujal se mě naprosto bezplatně. Vlastně jsem ho ani nechtěla, protože moc dobře vím, co jíst a pít nemám. Vím, ale neposlouchám se. To je tak, když máte kolem sebe hyperaktivní lidi. Něco jsem plácla o tom, že bych potřebovala trochu zhubnout, kolega se hned chytil a udělal mi profil na Kalorických tabulkách. A cák jsem nešikovná a nezměnila si heslo, může mě Honza průběžně kontrolovat. Zapisuju poctivě všechno, můj poradce se chytá za hlavu. Jeho přednastavený víkendový jídelníček jsem smázla, protože v něm nezohlednil to dvoukilový kuře, co jsem si objednala z farmy.

Kalorické tabulky mi zkazily celý víkend. Myslela jsem si, jak se skvěle držím, žádná čokoláda, celkově strašně málo jídla. No, tabulky si to nemyslí, taktak se vejdu s kaloriemi, soustavně přešvihávám sacharidy a tuky, vláknina pokulhává někde daleko vzadu. Za domácí griotku k dopolední a odpolední svačině jsem byla vyplísněna. Přitom byla od Kristiny, jeho ženy.

Nepovedené sobotní ráno s čajem s medem místo cukru. V neděli jsem už takovou blbost neudělala. Honza mi taky nechtěl věřit, že můj selský kefír má 3,6% tuku. Opravdu má, poslala jsem fotku etikety.

Celou nedělní vycházku se Zuzanou jsem o mlela o tabulkách. Po třech ušlých kilometrech byla v Hodkovičkách k obědu zasloužená tří set gramová grilovaná krkovice. Zuzana si dala i panáka becherovky a velmi nekompromisně odmítla vytvoření vlastního tabulkovýho profilu. Fotku jídla jsem Honzovi operativně poslala. Evidentně špatný nápad. To maso bylo skoro přes celý talíř, a kdybych ty kalorie chtěla vychodit, musím prý rychlým tempem pochodovat až do rána. Po dalších třech kilometrech mě morálka opustila úplně a já do sebe v hospodě v Podolí hrkla dvě malý plzně.

Můj výživový poradce se mnou nemluví.

stánek U Sváry

Úsměvy smutných mužů (2018), ČR

Se Zuzanou a kino Atlas, protože ve Světozoru měli poslední lístky, dopředu a každý jinam. Tady byl velmi milý barman a nabídl mi zajímavé pivo. Zpátky k filmu. Udělala jsem školáckou chybu a přečetla si všechny recenze na Čsfd a pak jsem číhala na nedostatky, o kterých se psalo. Nepříjemná klipovitost děje, která není pouze záležitostí traileru, jak jsem si původně myslela. A beatbox mi taky neseděl. Zuzaně se nelíbily vnitřní monology hlavní postavy v podání Davida Švehlíka, prý jak pokračování soudce AK.

Zdroj:Kinometropol

Film je natočený podle knihy Josefa Formánka, též se podílel na scénáři. Je to autobiografický příběh o jeho (snad) úspěšném boji s chlastem. Většina děje se odehrává v léčebně. Oproti filmům s podobným tématem je fakt realisticky zobrazeno to pitím devastující ničení těla, to byly pro mě nejsilnější scény. Deliria a zoufalý nahý Švehlík ve sprše. Formánek dokáže veškeré své konání sepsat a vydat, jestlipak on nezačal pít schválně, aby měl o čem psát? Když začal trénovat na maraton, neběhal taky jen tak, ale v reality show ČT Parta maraton. Mmch překvapilo mě kolik lidí přišlo do sálu s dvojkou vína. Já to pivo do sebe hrkla radši před začátkem.

Shodly jsme se, že po tom všeobecném nadšení z filmu, jsme čekaly tak nějak víc. Možná je to tím, že ve svém věku už máme dost načteno a zkouknuto. Např. Dnes naposled, Dobří holubi se vracejí, Ikarův pád.

Pro ty, kteří své pití zatím zvládají. Na etiketě je napsáno: Odpovědným pitím přispíváte na podporu lokálních projektů. Neodpovědným ještě více.