Nepíšu, čtu

Vždycky když se mi v životě něco sere. Čtu. Skáču po hlavě do knih jako jiní do hluboké vody, nořím se do příběhů, abych nemyslela na ten svůj. Když jsem se rozváděla, když jsem nemocná, teď když mám pocit, že se mi všechno vymyká z rukou. V roce 1978 mi teta Handa napsala do památníčku Vyrosteš a vždy v knížce najdeš odpověď na svou cestu vpřed. Asi ji stále hledám. Když jsem se podruhé rozváděla, dal mi Honza Tajný deník Adriana Molea. Dokoupila jsem si všechny další díly a přečetla je snad pětkrát.

Při tom svém zuřivém čtení dělám pořád stejnou chybu. Vyberu si autora a přečtu co nejvíce jeho knih, abych pak zjistila, že motivy a styl psaní se opakují. Sveřepě hledám stejná slova a  obraty. Nyní podrobně zkoumám Jiřího Březinu a Jakubu Katalpu. Začala jsem Březinou. V rozhlase jsem poslouchala četbu na pokračování knihy V kopřivách ve skvělém podání Lenky Šestákové. Obratem jsem přečetla Na kopci. Sto padesát stránek jsem se nudila, dalších sto padesát mě čekalo k rozuzlení, které jsem tipovala hned na začátku. Další bylo Promlčení. A jo, tahle byla dobrá. Nakonec jsem přečetla Polednici. Tady jsem viděla tu podobnost s Kopřivama.

Aby čtení nebylo tak fádní, prokládala jsem detektivky romány Jakuby Katalpy. Úlice jsem přečetla na doporučení Čerfa. Pak Zuzanin dech. Příběhy pěkný, ale najednou toho ošklivýho bylo moc. Zkusila jsem knihu ze současnosti Doupě, i když jsem tušila, že se mi líbit nebude. Nemám ráda přeskakování z českého prostředí do ciziny, tady úplně zbytečný a hlavní postavy byly pošahaný. Nakonec jsem se pustila do knihy Je hlína k snědku? Jako by ji psal někdo jiný. U popisování zabíjačky psa jsem se málem pozvracela. V knihovně mě čekají ještě Němci. A pak uvidím. 

Broučku

Oslovuji své syny broučku. Aspoň se mi nepletou jména. Můj děda byl z jedenácti dětí, to bych nezvládla. Druhorozeného jsem dlouho oslovovala jménem Prvorozeného. Ségra se mi smála, prý Šimon 1 a Šimon 2, ale měla to podobně. Sara 1 a Sara 2. A moje první tchýně říkala Prvorozenému první měsíc Michalko, druhá tchýně říkala Druhorozenému Filipe, podle kocoura, co měli na chalupě.

Kdysi dávno jsem Prvorozenému volala, Ahoj, broučku...standardně jsem začala a předestřela svoji prosbu. Synek byl někde venku a v mobilu jsem uslyšela velmi hrubý holčičí hlas. Ty vole, matka ti říká broučku, jo?! Tuhle holčinu doma ani představovat nemusíš. řekla jsem mu pak nakvašeně. Ani jsem to neměl v plánu, suše ucedil.

Poté, co se nám v práci rozpadl tým, máme na léto na výpomoc brigádníka. Je to syn našeho nového šéfa. Bude mu jednadvacet a je naprosto skvělý.  Kromě toho, že měří 195 centimetrů a je pěkný, je vážně moc šikovný a milý. Jsem vilná bába, jsem z něho úplně na větvi, ale jak jsem zjistila nejsem sama, je obdivován napříč celou firmou a všemi generacemi žen. A jak jsem permanentně v presu, už jsem ho taky oslovila broučku. Omluvila jsem se, naštěstí mě bere celkem s nadhledem, ale jednou matka, pořád matka. Musím si dávat pozor na pusu. 

 

Naďa dala výpověď

S výpovědí Naděnka vyhrožovala už před rokem a půl, na to konto jsem odjela na tři týdny do lázní, protože jsem přepokládala, že ve firmě už pracovat nebude a tudíž nebude mít na starosti moje rozmazlené zelináře. Okamžitě jsem taky začala vymýšlet dárek na rozloučenou. Vlastně sobecký dárek, aby na mě měla památku na furt, až já tady nebudu. Moc mi na tom záleželo. Naděnku jsem si chtěla integrovat do rodiny, ale Prvorozený je pro ni moc starý a Druhorozený zase moc mladý, nehledě na to, že celou dobu co Naďu znám, je šťastně zadaná. Brala jsem ji jako vlastní holčičku, kterou nemám.

Naděnka je hamižná, sama to o sobě říká, ale zároveň okamžitě dodává, že za to nemůže, že je po babičce Růžence. Taky je trochu straka a má ráda šperky, ale to skoro každá žena. V poslední době nosím na krku přívěsek písmeno M z bílého zlata, který jsem kdysi dávno dostala k vánocům od bývalého muže. Vymyslela jsem, že jí nechám udělat ze žlutého zlata ve stejném stylu N. 

Měla jsem nějaké úlomky zlata, tak jsem si myslela, jak hezky ušetřím, ale práce zlatnice je drahá, neušetřila jsem nic, ale přívěsek je moc pěkný. Naděnka si výpověď rozmyslela, já dárek uložila do skříně. Ve chvíli, kdy jsem uvažovala, že na krabičku napíšu, pro koho je, aby k ní přívěsek doputoval, kdyby se se mnou něco stalo, Naděnka výpověď vážně podala.

Po skoro pěti letech náš tým opustila holčina, která ve dvaadvaceti letech přišla jako hotová ženská. Inspirativní, schopná, vtipná. Máme stejný smysl pro humor a spiklenecký teorie. Zase jsem si ověřila, jak moc dobře vycházím s holkama v rohatým znamení. Je beran.

Sbalila tu svoji botanickou zahradu, udělala tiramisu a roládu a odfrčela s Honzou na Mauricius.

Nadi stůl

 

O opravě deštníku

Deštník jsem si koupila za dávných skvělých časů, když jsem pracovala na Václaváku. Mojí jedinou povinností bylo doprovázet kolegyni s hotovostí z pobočky Western Union do banky. Jednoho horkého odpoledne přišla zničehonic příšerná průtrž mračen. Sophi se schovala na pobočce, já zapadla do vedlejší prodejny kabelek a velmi soustředěně si vybrala deštník. Výběr zabral nějaký čas a při placení kartou se tenkrát ještě musel vzorově podepsat pokladní blok. Než jsem všechno zvládla, bylo po dešti, ale deštník jsem si vybrala krásný holový s kanýrem.

Vůbec nevím jak a kdy, ale najednou jsem měla vypadlý jeden drát. Ševci u nás na Černém Mostě měli příjem na opravy, ale po covidu tuhle službu jako nevýdělečnou zrušili. Našla jsem na netu recenzi na nějakého starého pána, který deštníky opravuje na Andělu. Pro jistotu jsem zavolala, jestli ještě žije. Žije.

Já nejsem žádná fajnovka, ale to, co jsem našla za plechovými vraty průchodu, mě úplně uzemnilo. Fakt jsem měla strach. Šílený zápach moči, létající holubi, odpadky. Jako bych se propadla do jiného století. Za rohem naštěstí malá kadibudka nebo co to původně bylo a v ní seděl za okýnkem pán a opravoval deštník. Ten prostor byl tak malý, že v něm můj deštník nešel ani otevřít. Zaplatila jsem a dostala lístek od šatny číslo 158. To největší retro.

V den, kdy jsem si měla deštník vyzvednout, byla budka zavřená, ale pak jsem si všimla upozornění, že pan Mejla je vedle v hospodě. Seděl spokojeně u stolu, pil pivo a před ním ležely další tři deštníky k opravě, které mu tam znalí zákazníci donesli. Pan Mejla si vzal francouzskou berli, já vzala ty deštníky a šli jsme do budky pro ten můj. Spokojenost a ještě zážitek.

Chytám ptáky

V šedesáti je čas přeorientovat se na opeřence. Naděnka mi pomohla stáhnout do mobilu aplikaci na rozeznávání zpěvu ptáků. Teda musela ještě zavolat o radu svému Honzovi. Měl velmi pobavený hlas a řekl něco jako: Hmm, prý máte v práci moc práce. Aplikace Merlin je skvělá, jen je v angličtině. 

První chytání proběhlo hned při obědové pauze venku u jídelního stolu. Byla jsem nadšená a furt mě to drží. Sice si jména ještě pořád musím dávat do překladače, ale pokroky dělám. V Hostivaři okolo firmy a cestou od busu je mlynařík dlouhoocasý, pěnice slavíková, pokřovní a černohlavá, sýkora modřinka a koňadra, bažant obecný, ťuhýk obecný, stehlík obecný, slavík obecný, pěnkava obecná, kos černý, budníček menší, červenka obecná, rehek domácí a zahradní, konipas luční. 

Doma na Černém Mostě není ptactvo tak pestré a já nebezpečně vykloněná z okna máchala mobilem na všechny strany. Kos černý, vrabec domácí, jiřička obecná, holub hřivnáč, straka obecná, kavka obecná, rehek domácí. V truhlíku za oknem mám zase vajíčko, zřejmě holubí, jak tipovali odborníci z České ornitologické společnosti. Loni v truhlíku vydrželo asi tři měsíce, než si ho zase někdo odnesl. Letos je rafinovaně přikryté květem afrikánu. 

P.S. Ségra mi poradila, jak aplikaci přehodit do čj. 

O palačinkách

Teorii o první a druhé palačince jsem četla na blogu u Kačenky. Moc se mi líbila. To odvěké soupeření mezi sourozenci, koho mají rodiče radši, komu nadržují, kdo se jim víc povedl. Podle téhle teorie se první palačinka nikdy nepovede, povedená je až ta další. Kačenka je první palačinka a má pocit, že její mladší bratr, druhá palačinka, je z pohledu rodičů povedenější. Není to pravda, Kačenka je velmi povedená palačinka. 

Opatrně jsem se zeptala Druhorozeného, jestli se mu první palačinka vždycky povede. Občas mi je dělával, když bydlel ještě doma. Samozřejmě, odpověděl namistrovaně. Že jsem se vůbec ptala. Nicméně když jsem mu vysvětlila, jak to s palačinkami a dětmi je, nadšením úplně zaržál. Zřejmě se mu potvrdil nějaký soukromý názor ohledně bratra. 

Prvorozený měl v pivnici velkou akci, sto dvacet Kanaďanů s manželkami, zaměstnance nějaké firmy. Měli objednané menu složité na obsluhu, k tomu i školu čepování piva. Od covidu je v gastru nedostatek kvalitních lidí, proto Prvorozený požádal bráchu o výpomoc.

Ten nezaváhal, usmlouval počet hodin a k jídlu si poručil kuřecí soté. Večeře probíhala v příjemném tempu bez zádrhelů. Prvorozený spokojeně procházel mezi stoly, hosté byli ve skvělé náladě a bavili se o palačinkách, které se v pivnici vůbec nedělají, a střídavě se dívali na mé syny. Kdopak je asi s palačinkovou teorií seznámil? Prvorozený je velkorysý, tuhle potupu zvládnul. Ovšem když slyšel vtip, který brácha hostům vyprávěl, šel do vrtule.

- Víš, že křeček po sexu umře?

- Ne.

- No, ten poslední, kterýho jsem vopíchal umřel.

Maminko, já toho debila na brigádu už nikdy nevezmu!

O příborníku

Loni jsem si pořídila novou kuchyň. Do takové velké akce bych sama nešla, kdybych neměla Igora, jednoho vyšehradského otce, který pracuje v kuchyňském studiu. Původní kuchyň mi montoval taky on. Rozjela jsem za ním do Strašnic, sice měl před plánovanou cestou do Ameriky, ale čas si našel. Vybrala jsem si skříňky, úchytky, pracovní desku, dřez a baterii. Igor odjel a nic se nedělo, i když se skříňky už měly vyrábět. Po návratu mi zavolal, že nemůže najít poznámky s vybranými věcmi, ať se zastavím znovu. Skříňky a úchytky jsem si pamatovala, ale u pracovní desky jsem váhala a zbytek věcí jsem nedala vůbec. Pracně jsme dávali komponenty dohromady, když otočil papír na našel ty původní poznámky na druhé straně. Bezva. Netrefila jsem ani tu pracovní desku. 

Ke kuchyni jsem měla jediné přání navíc. Chtěla jsem ještě jeden plastový příborník do šuplíku. U staré kuchyně jsem měla taky dva. V prvním příbory a ve druhém drobné věci jako otvíráky, špejle, gumičky a tak. Když Igor přijel zkontrolovat namontovanou kuchyň, už na to má lidi, příborník samozřejmě neměl. Zapomněl. Kdybych ho neznala tolik let, myslela bych si, že je neschopný pako.

Další příborník se musel objednat, dodací lhůty samozřejmě dlouhé. Je to takový velký plastový krám, který se musí podle velkosti šuplíku oříznout. Igor pečlivě šuplík změřil. Čekala jsem přes měsíc, když příborník konečně dorazil, Igor zavolal, že ztratil lísteček s rozměry. Nerada měřím cokoli a teď jsem už byla úplně vynervovaná. Předala jsem mu údaje. Druhý den zase volal, že jsem to změřila nějak blbě, vůbec se mu rozměr nezdál, že uřízne jinak. Zrovna v pátek, kdy mi psycholožka řekla, že nejsem debil. Asi mi lhala. Vyrazila jsem do Strašnic pro ten zatracený kus plastu. A víte, kdo to blbě změřil? Igor. Příborník je malý, v šuplíku lítá sem a tam. Nový měl být v lednu, ale nějak se mi nechce Igorovi volat.

No, já jsem se v měření určitě nesekla

Tak nejsem debil!

Nástup do laboratoře na začátku roku 2020 mám spojený s prvními příznaky přechodu jako jsou návaly, špatné spaní a nezvladatelné emoce. Hlavně ty emoce! Hned první den jsem chtěla z té strašné práce odejít, ale nastal lockdown, nikdo nevěděl, co bude a já tam uvízla. Zhruba před dvěma roky jsem si své praktické doktorce stěžovala (už píšu jak Ježura, dej jí Bůh klidné spočinutí) na problémy s pamětí. Ulehčeně jsme problém svedly na tempo a množství práce. Nač si přidělávat starosti, že.

V posledních měsících se mi zdálo, že je to horší. Někam se svižně rozběhnu, doma nebo v práci, nohy furt dobrý, to jo, ale najednou nevím, co jsem chtěla. Debil. Naděnka mě uklidňuje, že si taky nic nepamatuje. Ale nepamatovat si odpoledne, co bylo ráno? Ze subdodavatelské laboratoře přijde mail, že nemají vzorek sójového suku. Pošlu nový. Pak se ke mně ten mail dostane znovu přeposlaný z ASM. Pošlu další. Recepční se ptá, jestli jsem suk už neposílala včera. Nevím. Pak se ptala Danuška. Já jim ten zasr suk poslala snad čtyřikrát!

Posílám na technickou podporu žádost o opravu výsledkového protokolu, kde se mi v české verzi objevuje výsledek senzoriky v angličtině. A ne, překládat ho rozhodně nebudu. Ve finále přišla manažerka. Ale tenhle problém jsme už, Míšo, řešily. Aha, a jak jsme ho vyřešily, Kačko? 

Svoje starosti ohledně Alzheimera jsem vybalila na neuroložku, a protože jsem se při líčení problémů chvílemi plácala do hlavy jako Judy, dostala jsem poukaz na vyšetření paměti na psychologii. Chvíli mi trvalo, než jsem se dopídila, kam se mám objednat. Naštěstí někdo vypadal a já dostala skvělý termín. Vyšetření trvá zhruba tři hodiny, vzala jsem si dovolenou.

Pokud si připadáte jako debil, během vyšetření budete mít stoprocentní jistotu. Musela jsem dělat všechno, co neumím, co nerada dělám. Třikrát mi psycholožka ukázala obrázek, a já furt nevěděla, jestli je ten trojúhelník špičkou nahoru nebo dolů. Šeptala jsem sprostá slova. Počítat od stovky dolů po sedmi. Mozek udělal kotrmelec. Měla jsem pocit, že jsem se za celý život nikam neposunula, nic se nenaučila. Pořád jsem hrozně zbrklá. Překreslování geometrických obrazců. Michalka v první třídě. Výkres zmačkaný, upocený, obrázky šišatý. S jediným rozdílem, rozbrečela jsem se až na konci vyšetření.

Výsledek? Velmi dobře se znám, jsem na sebe příliš přísná, příliš náročná, příliš kritická. Už teď je vidět, že jsem v normálu daného věku a vzdělání. Podrobnější vyhodnocení zašle na neurologii. Byla by vhodná terapie. To se ségra a holky z Vyšehradu budou muset víc ponasnažit. 

Bojím se

Ke koním vzhlížím s velkým respektem a se zdrženlivým odstupem. Naposledy jsem seděla jako tříletá na poníkovi. Naděnka mi sice nabídla, že bych se mohla projet na Colombovi, ale protože zrovna půl hodiny mluvila o tom, jaký je plašan a jak kouše ostatní koně, zdvořile jsem odmítla. 

S Vendulkou a Vandou jsme vyrazily dát koníkům pár tvrdých krajíčků a kůrek. Jako zdánlivě spolehlivá jsem vyfasovala pytlík. Jenže my šly dovnitř ohrady! Doposud byli koně vždy za ohradou. Rázem jsem se ocitla v obklíčení tří koní. Úplně jsem se rozklepala. Vendula měla ze mě srandu, Vanička nekomentovala. Zatím. Byla celá rozradostněná, ta se nebojí vůbec. Seděla na koníkovi a držela se hřívy.

Koně strašně funěli, ten jejich horký dech, byla jsem v totální panice. A nerozuměli slovům Kurva, už nic nemám!  Šli po mně, i když jsem prázdný pytlík zbaběle zahodila. 

Pak se mi smál i Petr, Vendulky táta. Ty jsi šahala koně? Ne, oni šahali na mě!

 

Kůň má velký zuby, Colombo

Kalhoty do gumy a těhotenský šaty

V lázních moc dobře vařili. Po příjezdu jsem si dala jednu sběračku polévky. Nejsem zvyklá jíst polévku před druhým jídlem, leda na Štědrý den. Pak jsem zjistila, že do talíře se vejdou sběračky tři, to když byla špenátová nebo květáková. Měla jsem strach, že hodně přiberu, nakonec to nebylo tak strašný vzhledem k tomu, jak jsem se cpala. Jediný pohyb kromě občasného cvičení a plavání, byla rychlá chůze do Třeboně a zpět.

Mám doma váhu, kterou mi dalo Prasátko. Nelíbil se mu display nebo co. Baterii jsem ještě neměnila, ale mám pocit, že najednou váží špatně. Když se ti nelíbí co váha ukazuje, ještě to neznamená, že váží špatně, maminko! Řeklo mi některý dítě. Podle místa, kam váhu postavím, mám od 60 do 65 kilo. Ani zprůměrovaná hmotnost se mi nelíbí.

Vyřadila jsem z šatníku troje letní šaty. Černý úplně upnutý, který jsem si kdysi koupila kvůli panu Neúžasnému a jemu se moc líbily. Obepínaly tělo jako rukavice, teď jsem v nich vypadala pokročile těhotně. Pak zelený s rybama, už byly opraný a ta móda one size není pro mě, byly zbytečně velký a fotkách jsem vypadala na sto kilo. A ty drahý černý lněný. To teda nevím, co jsem viděla v tý kabince, když jsem je zkoušela! Byly divný a já se v nich cítila divně.

A teď hurá na nákupy! Zajímají mě především kalhoty do gumy a těhotenský šaty.

O (mém) těle

Říká se paměť těla. Moje tělo si každopádně pamatuje všechno daleko líp než já. Pamatuje si porody, potraty chtěné i nechtěné, zlomeniny, operace, spálení sluncem. Jsem zjizvená jak starý pirát. 

Celý život jsem byla hodně štíhlá a neustále čelila narážkám na malý prsa. Prsa po tátovi. Kozy sis nechala doma?  Dokonce i v době, kdy jsem už byla mámou dvou synů, si jeden primitiv podobnou poznámku dovolil. A před mým mužem, který dělal, že neslyší. Prsa mi narostly až v přechodu, až teď po sezóně. I když Patočka a Mladý chlapec byli z mých tučných ňader nadšení. Teď odpovídám na otázku, jestli je mám umělý. Nechápu.

Pevně věřím, že je jiná doba, jak říká Druhorozený a že chlapi už nejsou tak neomalení. Druhorozený třeba o tlustých holkách říká, že jsou šťavnaté. 

Nejsladší na světe

Moc dobře si pamatuju, jak jsem při poslechu pohádky O chytré horákyni, byla zklamaná odpovědí na otázku, co je nejsladší na světě. Prej spravedlivej spánek!, plácala jsem se v rozčilení do čela. Já, odjakživa velká milovnice čokolády, bych možná na milost vzdala i ten med, třeba čokoládu v tý době ještě neznali, ale spánek?! Milovala jsem mléčnou čokoládu Orion v modro bílém obalu, kterou nám, mně a mladší ségře, nosil děda. Svoji jsem snědla okamžitě a pak ještě půlku vyloudila od ségry. 

Teď po padesáti letech musím poctivě uznat, že horákyně měla pravdu. Jak je krásné spát celou noc, nebudit se strachem, že jsem nějaké zasr vzorky poslala do špatné laboratoře, že je Prvorozený nešťastný, že se Druhorozený dlouho neozval. Teprve teď mi mateřství ukazuje, zač je toho loket. Probudím se v půl třetí ráno a v mozku mi šrotují samý hnusný věci. Kdybych mohla vrátit čas, byla bych lepší mámou, byla bych trpělivější a víc kluky chválila. Teď jsem jen přihlížející divák jejich života, který už nic neovlivní. 

Obsah utku

V naší firmě jsem nejstarší, v týmu jsem i služebně nejstarší, ale to neznamená vůbec nic. Měla bych být kolegům vzorem klidu a rozvahy. Nejsem. Naučila jsem všechny říkat zpíčený! Jsem zbrklá hysterka, kterou musí klidnit pětadvacetiletá Naděnka. Hrozně mě to štve, snažím se zklidnit, třeba luštěním sudoku, ale když zjistím, že mám v jednom chlívku dvě devítky, jsem úplně zuřivá.

Je pro mě těžké pracovat dlouhodobě ve stresu a šíleném tempu. Pod tlakem se stávám dyskalkuličkou a dyslektičkou. Pětimístná čísla nedávám vůbec a do mailu jsem napsala, že zákaznice chce stanovit obsah utku. Dost dlouho mi trvalo, než jsem rozklíčovala, že to má být obsah tuku.

Ve čtvrtek jsem si rozbila sešívačku, tu růžovou, kterou jsem podědila po nějaké Kristýně. Její jméno jsem z boku sešívačky smazala lihem skoro před pěti lety. Teď ležela rozprsknutá na podlaze, péro někam odskákalo a mně bylo do breku. Možná je to znamení z toho blázince odejít. Vašek, který mi sešívačku zase smontoval, říkal, že to žádný znamení neni, že jsem jen nešikovná!

O aviváži

Vždycky jsem měla hezký vztah k prádlu, bavilo mě prádlo věšet, žehlit a skládat. Docela brzy jsem si svoje oblečení žehlila sama, moje matka mi připadala málo pečlivá. Výběr aviváže prožívám stejně jako výběr parfému. V poslední době se mi moje vášeň maličko vymkla z ruky. V Globusu mě naučili na novou koncentrovanou aviváž Lenor. Opravdu nádherná exotická vůně. Stihla jsem spotřebovat jen dvě balení a aviváž zmizela z regálu. Trpělivě jsem obešla pár drogérií, ale nikde ji neměli. Vybrala jsem si náhradní, ale fakt je to pouze náhradnice. Opět jsem se vrátila do Globusu. Nic. Dostala jsem neodolatelnou chuť kopat do regálu a řvát Chci zpátky svoji aviváž! Nemůžete mi ji zase vzít!  Nakonec jsem jen bouchla pěstičkou do police. Při představě, jak mě z obchodního centra vyvádí nějaký namistrovaný pako z ochranky, jsem se ovládla. 

A pak! Ách! Při dalším nákupu jsem ji našla. Moje milovaná aviváž se potupně krčila v oddělení výprodeje. Jsem jediná, komu voní? Vzala jsem jich tolik, kolik jsem unesla

Můj tým

Už nikdy

Už nikdy nekoupím domů pánský sprchový gel. Nikdy. Poslední měsíce se myju gelem po Mladém chlapci. Je to velmi frustrující. Při další návštěvě drogerie nakoupím samý nejvíc holčičí vůně, samý růžový balení a pokud by mi tady přes noc uvízl nějaký muž, bude holt vonět jako holka. 

Držák na sprchu, který Mladý chlapec navrtal proti mé vůli, mi nakonec nevadí vůbec. Vadí závěs u vany. Ten je pro mě naprosto zbytečný, on se za ním schovával, protože se styděl, že je tlustý, když ale sundám tu tyč, musím omítku oškrábat a vymalovat. Sešroubovaná knihovna mi taky nevadí, to jsem skoro zapomněla, že ji dával dohromady on.

Čínský hliníkový ruční lis na citrusy mám pořád doma. Stále jsem neopustila myšlenku, že s ním budu objíždět základní školy s přednáškou pro dívky z druhého stupně na téma Vážím si sama sebe. Zatím lis odnesu do sklepa, chtěla jsem již dnes, že se budu věnovat úklidu, ale bylo mi chladno a proto jsem si oblékla pončo. A jistě všichni chápete, že v ponču se uklízet nedá. 

Vedle sklenička s pískem z ostrova La Palma

O koberci

Slíbila jsem kytkám v ložnici, že v mrazech už nebudu spát s otevřenou ventilačkou a že koupím koberec, protože šeflera i fíkus na protest proti zimě shazovaly listy. Naštěstí se včas oteplilo a kytky přežily. Musím ten svůj holobyt nějak zateplit. Jednu jalovou proválenou neděli jsem si na netu vybrala světle béžový koberec a hned ho vyrazila do Ikea koupit. Nebyl drahý, protože je zřejmě vyrobený z PET lahví. A taky je lehký, nadšeně jsem u regálu vypískla, když jsem zjistila, že váží necelých šest kilo. V pohodě jsem ho donesla domů. Pěkně jsem ho položila, i tu těžkou postel jsem zvedla, aby se mi pod ni dostal.  A jen tři návaly jsem u toho měla.

Jsem šikovná, výjimečně jsem se pochválila a zálibně se podívala na položený koberec.

 A do prdele, dyť je šedej! V první chvíli mi prolétlo hlavou, že jsem koupila omylem jiný. Ne. Na obale je napsáno světle béžový. Přísahám, že v obchodě v umělém světle vypadal béžově. V pondělí jsem storku vyprávěla v práci Naděnce. Moc se mi smála, má stejný koberec a stejný zážitek.

O konturce

Když se naše recepční chystala na svatbu, našla si na Facebooku vizážistku. Po omalování vypadala jako laciná štětka. Oslovila další a tentokrát vypadala fantasticky. A nejen na svatbě, i pak se řídila jejími radami a úplně prokoukla. Pro jistotu jsem si na vizážistku vzala kontakt, co kdyby. Kdyby nastalo s Mladým chlapcem V poslední době dost sjíždím Instagram a ty dobře nanesený šminky vám uberou klidně i dvacet let.Bez problémů jsem se s Marikou domluvila, že přijede ke mně domů a v klidu probereme moje představy. 

Přifrčela hodně nalíčená samice a s razancí pojišťovačky se do mě pustila. Zastupovala značku Mary Kay a hned mě začala těmito produkty odličovat a následně líčit. Všechny fantastický, účinný a nejlepší na světě, říkala. Už po prvním mě začal pálit obličej, ale jsem nepoučitelná a něco málo dekorativní kosmetiky jsem nakonec objednala, ale do žádné malířské akademie se pouštět nebudu. A ještě moc hezkou rtěnku jsem si vybrala, ale jak mám nevýrazné rty, potřebuju k ní ještě konturovací tužku. Marika odpovídající odstín neměla, ale prý bude mít. 

Při předání zakoupené kosmetiky ještě konturku neměla. Byla jsem docela našťouchnutá, především na sebe, protože zhruba před dvaceti lety jsem si slíbila, že si už nikdy rtěnku bez tužky nekoupím. Za dalších čtrnáct dní mi ji Marika přivezla do práce. Vůbec k rtěnce neseděla. Poslala jsem Marice fotku hřbetu ruky s čárou růžovou rtěnkou a fialovou konturkou. Odepsala, že na puse bude vypadat jinak. Ano, ale pořád fialově. Úplně mě odbourala. 

Za dalších čtrnáct dní si ji vzala zpět a slíbila, že mi nějakou koupí sama v Douglas. Za pár dnů mi hrdě oznámila, že pro mě má tužku za jedenáct stovek. Nevím, jak přišla na to, že jsem bohatá, asi že jsem jí nalila do kávy Bailey's. Dobře mi tak. Dalších čtrnáct dní se neozvala, proto jsem vlítla do DM drogerie a za čtyřicet korun si koupila krásnou růžovou konturku přesně ladící ke rtěnce, teď mi zase chybí Mladý chlapec.

Pár odpovědí Jaruně

Protože mi blog zase spamuje Jaruna, musela jsem si nastavit schvalování komentářů, je úsměvné, že musí schvalovat i ty svoje. Za skoro osm let, co píšu blog, jsem tu žádné hloupé nebo urážlivé komentáře neměla, ale protože jsem nechtěla být neuctivá ke svým čtenářkám, pár jsem jich v dobré vůli asi pustila. Vendy mi napsala, co to schvaluju za žvásty, jako odběratelce jí také chodí do mailu. Možná nejsou všechny komenty a nepříjemné otázky od ní, ale i tak si tu udělám trochu pořádek a k některým se vrátím (furt mám tendenci se k něčemu vracet!) a jiné teprve zveřejním.

Dal ti najevo, co pro něj znamenáš?

Znamenám pro něj jen skvělý sex, nic víc.

Nebo jen levný sex?

Pro mě určitě ano, platit bych mu měla já, je o devět let mladší.

A to si tak málo ceníš sama sebe?

Odpovídala jsem, že mám asi problém s nízkým sebevědomím, ale s Mladým chlapcem zažívám nejlepší sex v životě, a to jsem se tomuhle koníčku věnovala hodně poctivě. To se těžko vysvětluje a dobrý sex je nejlepší zbraň proti stresu, který mám v práci.

Vzpomínám, v srpnu 2020, kdy už při 1.navstěvě ve Strašnicích bylo třeba pořádně uklidit zažranou letitou špínu...

Bez otazníku ale jasná Jaruna. Je rozhodně lepší než já, mě by nenapadlo při první návštěvě chlapovi gruntovat byt. Pan Úžasný měl ve starých Strašnicích pronajatý příjemný byt a letitá zažraná špína nebyla rozhodně moje. Když se dva roky poté objevil s batohem u mě, vypadal jak bezdomovec a nevoněl, možná byl na útěku od své milované Jarušky už několik dnů.

Po zemi i v posteli se válelo dámské spodní prádlo různých velikostí, které bylo tvé?

Teď se fakt směju. Čím jsem starší, tím dražší prádlo mám, zcela logicky. A rozhodně ho nikde nenechám. Když jsem já u něho byla, žádné prádlo se nikde neválelo. 

Možná by bylo nejlepší, kdyby si Jaruna taky založila blog a tam si psala ty svoje verze pravdy. Já bych ho četla určitě, má velký smysl pro nadsázku.

Všichni moji chlapci vědí, že mám ráda chryzantémy

Ještě se vrátím

Ještě se vrátím k vánočnímu dárku od Mladého chlapce. Prostě mi to nedá. K obveselení kolegyň jsem lis na citrusy vzala do práce. Všetečná Naděnka hned vygůglila, že je to čínský padělek. Originál vypadal vážně líp. Obětovala půlku vlastního citronu! Jednotlivé komponenty do sebe příliš nepasují, ale šťávy se vylisovalo dost. Jenže velkými dírkami sítka propadaly do nádobky i pecky. Lis je celkem nestabilní, a jak nejsem moc šikovná, hned jsem ho zvrhla a půlku šťávy vylila. No, pobavily jsme se náramně. V Táboře se prý nasmáli taky, jakoby nestačil ten můj loňský vánoční stromeček, který koupil Prvorozený. Takový koště prý v životě neviděli. Naďa je z Tábora.

Co už taková legrace není, je, že ten dárek přesně ilustruje vztah Mladého chlapce ke mně. Zbytečný laciný šunt, který někde dostal zadarmo k nákupu a elegantně se ho zbavil. Po vánocích mi sice mi nabídl, že spolu někam zajdeme a já si vyberu dárek podle svého, ale to už není ono. A prý nechápe, jak mě taková blbost může vytočit. Úplně s přehledem a doruda!

Moji milí,

kvůli jedné urputné čtenářce, která mi sice skvěle navyšuje návštěvnost, ale její hloupé komentáře tady mít nechci, musím opět vaše komentáře před uveřejněním schválit. Vím, že mě čtete a děkuji všem za podporu. Více tady a tady.

Povánoční

Miluju Mladého chlapce je eufemismus pro Tahám se s ženatým chlapem o 9 let mladším. Před patnácti lety mi dal k svátku noční košilku. Jak jsem zimomřivá, brala jsem si ji hlavně k moři. Mám ji pořád. Chlapec vypadal dojatě, když jsem mu košilku ukázala. I jsem se do ní narvala. Slíbil mi koupit novou, taktně neřekl větší. Vánoční dárek jsem dostala zabalený v krabici, která nesympaticky chrastila. A k ní lahev Bailey's. 

Rozbalení jsem nechala opravdu až pod stromeček. A dobře jsem udělala. Při předání řekl, že je prakticky založený a že je to jen taková blbost. Já jsem zase velmi výbušná a možná, kdyby seděl včera vedle mě, tím dárkem bych ho praštila, protože jsem dostala ruční hliníkový lis na citrusy. Naštěstí jsem byla doma sama, i tak jsem si nahlas řekla Hezký vánoce, babi!

Vývoj nechtěným směrem