Výlet do Chotěšova u Stodu

Původně jsem se domlouvala s VendyW, že na vernisáž výstavy fotek Čerfa pojedeme společně, ale ona si nemohla vzít dovolenou a já tu svoji už nechtěla rušit. Paličatě jsem se rozhodla, že pojedu sama. Já, se svým velmi špatným smyslem pro orientaci. Druhorozený říká, že né špatným, ale vůbec žádným. Normálně moje výlety organizuje Zuzana nebo Vendy, napíšou v kolik a na kterém nádraží mám být. Jsem zvyklá na dokonalý servis.

Maličký problém nastal hned v rychlíku do Plzně. Takový pěkný mladý muž mi oznámil, že sedím na jeho místě. Po ujasnění, že vlak jede opravdu do Plzně, jsem se částečně uklidnila a s převahou odpověděla, že mám taky sedadlo číslo 95. Ano, ale v jiném voze, mile odvětil. Mě by teda nenapadlo, že ve vlaku je víc sedadel s číslem 95. To vidím jako jasné selhání ČD.

V Plzni mi moje aplikace nahlásila, z kterého nástupiště mi jede další vlak do Chotěšova. Tam jsem se jedné paní zeptala jen na směr, kterým mám jít ke klášteru a úplně v pohodě jsem dorazila. I s dostatkem času si klášter pořádně prohlédnout. Čtvrtá Petrova výstava, na které jsem byla. Zahájení ve velkém stylu a přišlo opravdu hodně lidí, i muzika byla a moc dobré slané pečivo. Většinu fotek jsem  znala, do soutěže o jednu z nich jsem si opět napsala Malostranskou diagonálu. 

Překvapilo mě, jak často se v klášteře filmuje, ale kde taky hledat tak krásnou a zdevastovanou barokní památku pro natáčení válečných filmů nebo hororů.

Zpátky byla výluka na trati, naštěstí jsem se  v rychlíku seznámila s jedním chlapíkem ze Stodu, který mě v Berouně spolehlivě vyvedl z nádraží a posadil do busu, který nás odvezl do Prahy. Výlet velmi vydařený, další výstava bude v Praze. 

Bába v akci

Svoji vnučku jsem v náručí držela pouze po narození v porodnici. Pak jsem byla velmi zdrženlivá, bála jsem se její křehkosti, i když ze zkušenosti samozřejmě vím, že děti jsou téměř nerozbitné a lehce omyvatelné. Pak ani nebyla příležitost, většinou jsem jezdila s kočárkem a Vanda spala. I tak se mi zdály úzkostné sny, že jsem ji upustila, že jsem ji nechala na kraji postele, ona spadla a nedýchala. Bába bláznivá jsem. 

V neděli jsem se celý den povalovala u kačáku a s Vendulkou jsme byly domluvené, že se stavím jen na kafe, že jsem holčičku dlouho neviděla. Neměli doma smetanu a já kávu bez smetany nemůžu, protože mi nechutná. Vendulka se nabídla, že teda pro ni dojde, že vezme i odpadky, že cajk. Mají vietnamskou večerku v domě. Vanička ležela na zemi na hrací dece a moc hezky se na mě smála. Jenže ve zlomku vteřiny se úsměv změnil v příšerný škleb a začala řvát. Nějak vycítila, že máma není.

Já v panice, přeci jí nenechám na zemi takhle řvát, jsem jí konečně drapla do náruče. Je už taková bytelná a řvala jako tur. Tu bezzubou tlamičku měla rázem přes celý obličej. Ty vole, Vaničko, neřvi. Nevim, co mám s tebou dělat, povídám v rozčilení. Letmo jsem se podívala na Alfa, jestli si nemyslí, že jí ubližuju a nebude ji chtít bránit. Ne, hlídal dveře a taky fňukal po paničce. I Mila se přišla podívat, co se děje. Jen Vendula vytáhne paty z bytu, jsou všichni vyjančení. Zvířata i dítě. Napadnul mě dudlík jako záchrana, našla jsem ho akorát, když se Vendulka vrátila. Bleskurychle jsem ho našroubovala Vaničce do držtičky. Konečně ticho.

Při dalším hlídáním jsem značně posunula své limity. Ten blbý vratký kočárek svírám pevně oběma rukama, nepustím ho ani na vteřinu, protože se bojím, že mi ho někdo ukradne. Tentokrát jsem odvážně zaparkovala před malým obchůdkem s potravinami, že si koupím v tom vedru nanuka. Popravdě spíš jsem zatarasila dveře a čtyřmi skoky zvládla nákup. A v lese jsem se i vyčůrala. Schovaná za kočárkem jsem pro jistotu jednou rukou držela levý přední kolo. Jsem na sebe pyšná. 

O dovolené

Musela jsem si vzít pár dní dovolené. Když odcházíte z bytu v sedm ráno a vrátíte se v sedm večer s pocitem lůzra, který nezvládá svoji práci, nejde to jinak. Počasí úplně stejně kopírovalo loňské, když jsem byla v práci, byly vedra, když jsem zůstala doma, na válení u vody to rozhodně nebylo. 

Nabídla jsem se Vendulce s vozením Vaničky a nastoupila hned v pondělí. Vaničce už byly čtyři měsíce, žulila se na mě i na větve komíhající se ve větru, teda hlavně na větve, a občas něco broukla než usnula. Rychlým tempem jsem vyrazila do Milíčovského lesa, celkem cca 6 kilometrů.

V úterý mě Vendulka pozvala na výlet do Kerska, vyzvedla mě doma a odvezla do lesa, tam vyrazila s Alfem běhat a já podle pokynů, abych se neztratila, jela s kočárkem po cestě furt rovně až k závoře, na tu jsem plácla rukou jak při štafetě a zase jela zpátky. Vendulka se psem se k nám po běhu přidala. Celkem cca 8 kilometrů.

Ve středu mě Romča vytáhla na hodinu jógy na trávníku před nákupním centrem. Ano, chodili kolem lidi, ale já měla dost práce nespadnou při psovi na čumák, že jsem si jich nevšímala. Po cvičení jsme procházkou došly do Počernického pivovaru na lehkou večeři a dvě dvanáctky. Zpátky potmě velmi romantické, ale s holkou. Celkem cca 6 kilometrů.

Čtvrtek byl bez sportovních výkonů, napsala jsem do skupiny Vyšehradských matek, jestli dáme odpolední drink, ale mohla jen Zuzana. Skončily jsme U Libuše v Podskalí. Na večer jsem se domlouvala s Patočkou, už je odstěhovaný v tom Vidlákově, kde postavil dům. Nacpal se mi domů, že ráno potřebuje něco nakoupit na Černém Mostě. Byla to docela sranda, spali jsme v posteli jak sestra s bratrem. Co mi Mladý chlapec zlomil srdce, no srdce to tak úplně nebylo, nejsem na hrátky s Patočkou naladěná. V rámci dietního programu jsem ve čtvrtek do sebe naklopila pět malých plzní. Takhle asi nezhubnu.

V pátek přijela VendyW a chtěla se podívat do Umělecké zahrady v Nuslích. Dvě rodilé Pražandy a musely jsme jít podle mapy. Zahrada byla zavřená, protože je přístupná jen ve středu a v sobotu. Vendy podcenila domácí přípravu. Vyšláply jsem schody ke stanici metra a pokračovaly přes Vyšehrad se zastávkou v hospůdce Na hradbách zase dolů k Vltavě. Pak už jen přes Železniční most doprovodit Vendy na bus do Mníšku.

Celkem cca 6 kilometrů.

Černý Most