neděle 31. května 2020

Jarní únava?

Pořád jsem hrozně unavená a nemyslím si, že je to jarní únava. Stáří to bude. Z práce jezdím úplně vyřízená a s vymetenou hlavou. Jsem ráda, že od metra trefím domů. Děsím se chvíle, kdy budu muset zavolat synkovi, aby si pro mě k výstupu přišel a odvedl mě. Budu si ovšem pamatovat jeho jméno? Měla bych si kluky do mobilu uložit jako Dítě 1 a Dítě 2. Mámu si snad pamatovat budu, v nejhorším zavolám jí. Ona je v daleko lepší kondici než já. A prý nemám mít náladu napíču, když poslouchám Hegerovou, konstatovalo Dítě 2. Myslím, že ona za moji rozladu určitě nemůže.

Druhorozený opustil bezpečí svého pokoje. Vydal své mladé tělo všanc koronaviru, aby mohl být s Lucinkou. Odvázal se natolik, že s ní jel domů, kde byl představen matce Lucce st. a bráchovi. Vrátil se velmi spokojený, dostal večeři. Tu má obvykle jen, když si ji vyrobí sám. Co jsi to za matku?! vykřikuje dotčeně. Ta tvoje, broučku. Všichni se mě ptají, kdy bude maturovat. Nevím, a když se zeptám, odpověď si stejně nepamatuju, takže si tady hned píšu ZÍTRA.

neděle 24. května 2020

Výlet Radotín-Černošice-Radotín

Zuzana nám vymyslela hezký desetikilometrový výlet z Radotína do Černošic. První zádrhel byl, že se připojil Provozený s Vendulkou a Bongem, ale nechtěli jet s námi vlakem, že přijedou do Radotína autem. Další zádrhel byl, že se jedna herečka rozhodla skoncovat se životem a skočila na Andělu pod metro, takže já musela na Můstku vystoupit a utíkat na tramvaj, ale vlak nám stejně ujel. Druhá půlka výletníků mezitím zpruzeně čekala na parkovišti v Radotíně.

Někde jsem četla, že papírový kapesník se v přírodě rozkládá třicet let, proto po čůrání v lese dávám použitý zodpovědně do postranní kapsy batohu. Výlet byl moc fajn, rádi se okolo Berounky potulujeme. V pohodě jsme došli do Černošic, cukrárna měla otevřené okénko, ale fronta s rozestupy se táhla skoro až do lesa. Čekat se nám nechtělo. Byla jsem příjemně unavená a těšila se domů. Prvorozený opět sabotoval vlak a chtěl dojít zpátky k autu, a že nás pak odveze se Zuzanou domů. Mně se teda vůbec nechtělo, jenže všichni se na mě dívali jako na nejslabší článek. Pes by se možná přidal na moji stranu, ale pásl se opodál jako koza a debatu nesledoval.

Tak jsme vyrazili podél řeky zpátky do Radotína. V rozčilení jsem se vysmrkala do zmuchlaného kapesníčku z postranní kapsy. Bylo horko, šlapali jsme po polní cestě, abychom se nemotali na cyklostezce na druhé straně. Pes s vyplazeným jazykem šel těsně u nás. Potřebovali jsem řeku přejít, ale lávka v nedohlednu. Vendulka strašila, že tam ani žádná není, až prý Lahovický most. Zuzana lehce znervózněla, výhružně jsem jí řekla, že bude muset lávku postavit, ať už si sbírá kameny. Samozřejmě lávka už stála, jen daleko. Byla jsem úplně vyřízená a Vendulka toho měla taky dost. Celkem 19 kilometrů.



středa 20. května 2020

Povídání o pejskovi a kočičce

Ne, nebyla to vždycky taková idyla. Na začátku teda vůbec ne, chvíli trvalo, než si na sebe zvykli, až společné bydlení v Letňanech je smířilo. Tady jsou zvířata na chalupě, fotila je fotografka Martina, kamarádka Vendulky. Bong trochu kazí záběr, protože čumí za Prvorozeným do domu.

Oba chalupu milují, Bong v autě při odbočce na Láz stoprocentně pozná, kam se jede a začne nedočkavě kňučet, úplně se klepe, aby už byl na zahradě. A z domácí kočičky Mily se stala úplná divoška sedící spokojeně vysoko na smrku, tak vysoko, že jsem fotku posílala jako kvíz Hledej kočku.

Po týdenním pobytu nastal čas odjezdu zpátky do Prahy. Mila se snažila zdrhnout, Bong rozvážně přihlížel, sám se do žádných rebelií nepouští, je poměrně opatrný. Kočka byla lapena, pes nastoupil dobrovolně. V pondělí přijel Prvorozený s Vendulkou na tatarák výjimečně bez psa. Proč? Prý jsou obě zvířata po návratu domů nasraná a nemluví s nimi. To znám, když jsem Bonga poprvé koupala, dva dny se na mě ani nepodíval.


Foto Martina Valichrachová

sobota 9. května 2020

Na co Alice zapomněla, Liane Moriarty, 2010 (česky 2015)

Tak úžasná a jednoduchá zápletka. Proč jsem na ni sakra nepřišla sama? Alice na páteční hodně stepu upadne a pořádně se praští do hlavy, když se probere, všem okolo tvrdí, že je těhotná a má strach o děťátko. Také si myslí, že jí je dvacet devět let, ale ty cizí ženský okolo tvrdí, že jim poslala pozvánku na oslavu svých čtyřicátin.

A tak toho dne Alice Mary Loveová zašla do tělocvičny a někam přitom založila jedno desetiletí svého života.

Zapomenout deset let života? Nepamatovat si nejen porody svých děti, ale i to jak vypadají. Bláznivý? Možná, ale každopádně skvělý, opravdu skvělý čtení. Dlouho jsem se u knížky tak nenasmála.

P.S. Zdatnější čtenářky určitě ví, že Liane Moriarty napsala Sedmilhářky! Já to zjistila až, když jsem si autorku nadšeně gůglila.




Výlet do Lázní Mšené