Tak díky, pojišťovno..!

Druhorozený byl se školou na povinném lyžařském výcviku, jel chudáček s prvákama, protože loni, když byl v prváku a měl jet, vyrobil si nějakou nemoc a zůstal doma. Příští rok ho s nima ještě čeká branný kurs, protože si letos v jeho termínu pořídil slušnou mononukleózu.

Den před návratem domů mu z nočního stolku někdo šlohnul sluchátka. Paní profesorka mu řekla, že si je zřejmě někam založil a určitě je najde. Nenašel, samozřejmě, není blbej. Přijel nasraný, protože to byly nový sluchátka Apple za devět stovek, na který si sám vydělal, tj. devět hodin na place s holanem plným piva.

Škola je pojištěná u České pojišťovny, tak jsme sepsali pojistnou událost. Já psala za dítě, třídní za školu. Musela jsem napsat, že sluchátka byly na nočním stolku, že pokoj nebyl zamčený, protože někdo lyžovat nebyl a musel mít přístup do pokoje, doložit doklad o zaplacení. Pak napsala pojišťovna a chtěla ještě něco vysvětlit. Prostě vopruz. Po třech měsících nám oznámili, že škola za ztrátu nezodpovídá a tudíž ČP nic platit nebude. Pecka. Vím, život není spravedlivej a tohle je jenom začátek toho, co všechno mého chlapečka ještě čeká, ale vychovávejte pak ty pacholky, když jeden je oprávněně ukřivděný a ten druhý se někde tlemí, jak je snadný a beztrestný vzít si něco, co není jeho.

Oslava slunovratu

Vždycky o slunovratu si uvědomím, jak ten čas rychle letí, že jsem si ještě nic neužila a dny se zase začínají krátit. Letos jsem si naplánovala oslavu někde venku, počasí mi kupodivu přálo a doma se mi tři měsíce zbůhdarma chladily dvě lahve Prosecca. A protože Patočka sekt a mě nemá moc rád, pozvala jsem na piknik pana Úžasného, ten má rád aspoň ty bubliny. Slíbila jsem, že všechno přivezu, on měl zajistit jen louku. Bydlí teď v Liboci, volba byla tedy jasná: obora Hvězda, u rybníčku, kde je piknikové místo. Tam bylo plno, tak jsem si sedli kousek dál na lavičku a začali hodovat.

Okolo chodila spousta lidí se psy, asi je to oblíbené místo k venčení, Bylo nádherně, ptáci pěli, psi běhali pro aporty do vody a občas se nějaký přišel podívat, co to baštíme dobrého. Oáza klidu a program lepší než v televizi, což ovšem není až takový výkon, i místo u stolu se uvolnilo. Měla jsem strach, abych dovalila dost jídla, tak jsem koupila čerstvý kozí sýr obalený v bylinkách, pecorino s ořechy, jemňounce nakrájený italský špek, dva druhy hummusu, rajčata, okurku, papriku, banány a spoustu světlého a tmavého pečiva. Pan Úžasný mi asi moc nevěřil, tak koupil kedlubny, ředkvičky, svazek mrkve, šunku, rohlíky a samozřejmě dostatek piva. Jídla na dva dny.

V noci jsme se přes jednu místní hospůdku přesunuli plynule domů. V tomhle jeho podnájmu jsem byla poprvé. Bydlení jsem v alkoholové euforii vychválila, ale ráno mě přepadl smutek. Jedna místnost zařízená jako ložnice, nádobí na stolečku, trvanlivé potraviny srovnané na nějaké pohovce. Provizorium nastálo. Smutek z toho, že takový pěkný, voňavý a chytrý chlap v pětapadesáti bydlí tak zoufale, ani Prvorozený neměl svoje první bydlení tak hrozný. On ten život s chlastem je veselejší a jednodušší, ale ty konce nestojí za to.

A zajímá vás, mé milé čtenářky, jestli byl i romantický sex? Tak nebyl. Pan Úžasný má v háji koleno z neuváženého sportování v mládí (vzpírání), měl ho otejpované, sotva chodil a asi ho i dost bolelo. A já seděla v malinách. Přesně v mém stylu. Škoda, protože má opravdu krásný, obřezaný nástroj.

Mlčeti zlato

Alice znuděně zívla a protáhla se na kancelářské židli. V deset snědla dopolední svačinu, v jedenáct odpolední svačinu, ve dvanáct oběd, který si přinesla z domova. Těstoviny s cuketou a kuřecím masem. V jednu byla připravené odejít, ale to samozřejmě nemohla, protože pracovní doba jí končí až v pět hodin. Zapsala a roztřídila doručenou poštu, připravila tu k odeslání, objednala si nákup v Koloniálu a přečetla Plesk. Fakt dřina. Po práci byla domluvená s Marcelou že se staví u ní doma na pokec a kousek vína.

S Marcelou se znaly takových let, že je raději nepočítala. S dětma chodily společně na písek, bydlely kousek od sebe. Prostě staré staré kámošky. U Marcely žádné novinky, jako obvykle. V kuchyni se mihnul její osmnáctiletý syn. Ahoj Míro, jak se máš? De to. Máš nějaký děvče? Ne. A nějakýho chlapce, zeptala se Alice trochu přidrzle. Mám Petra, odpověděl a podíval se na ni takovýma psíma očima. Marcela ztuhla. Míra se rychle protáhl kolem, sebral klíče z botníku a práskl dveřma. Vždycky to byl takový hubený, tichý klučík a nezdálo se, že by si dělal srandu. Marcela zběsile mrkala, jako by nevěřila vlastním očím a přitom šlo vlastně o uši. Konverzace nad dvojkou bílého se nějak zasekla. Alice se nechtěla vyptávat a tak se celkem rychle odporoučela.

Druhý den volala ubulená Marcela, že Míra vážně využil její nejapnou otázku ke svému coming outu. Prý nevěděl, jak jim to říct. Není divu, znala Mirka jako poněkud despotického otce, který Míru dost válcoval a nejen Míru, ale i dvacetiletou Marcelku a o velký Marcele ani nemluvě. Mezi slzami naznačila, že v téhle dramatické chvíli není u nich Alice vítána, Mirek si teď žádný návštěvy nepřeje. Samozřejmě, pomyslela si Alice, Marcelka je zrovna bez partnera, mohla by se jí třeba zeptat, jestli nemá nějaký děvče!

Jeden krásný červnový den

Ráno jsem se natřásala doma před zrcadlem v nových kulotkách a natřásala jsem se opravdu hodně, páč nemám velké zrcadlo, tak různě vyskakuju nebo si beru židličku, ale stejně jsem pak kolikrát zděšená, když se cestou do práce uvidím ve výloze našeho pekařství. Druhorozený když mě viděl, jen suše poznamenal To zas bude s tebou léto, Míšo. Nemá rád ty moje široké rozevláté modely. Někdy opravdu přestřelím, jako s šaty na ramínka, co jsem si koupila na Kanárech. V té kabince byly vážně OK a ségra mě ještě hecovala, ale když jsem v nich vyrazila do práce, připadala jsem si díky vysokým rozparkům jako chytrá horákyně. Oblečená/neoblečená. Opravdu to není model pro 50+, pokorně uznávám.

Prvorozený vzdychal, že se mu nechce do práce a chtěl, abych mu napsala omluvenku. Já byla po ránu veselá (možná zbytkový alkohol, měla jsem večer po divadle 3 malá piva a jednoho Mistra Jägera) a do práce se těšila. Bóďa, náš rumunský ajťák, udělá palačinky, Kristina přinese čerstvou, vlastnoručně vyrobenou jahodovou marmeládu, já donesu šlehačku, Filip koupí ovoce na ozdobení, chlubila jsem se. Je to vůbec práce, kam to chodíš, maminko, ptal se Prvorozený. Jasně, že je. A zodpovědná.

Jíťa z účtárny bude ještě navrch slavit narození třetího vnoučete, chlapečka Tomáše. A to je, bába, jen o půl roku starší než já! Po dvou holčičkách konečně kluk. Je moc ráda, protože její syn byl rozhodnutý plodit děti, dokud se nedočká dědice jména a trůnu (no, u nich spíš traktoru).

Čtyři jsem snědla

Kolegové se mi zase posmívali, že neumím otevřít láhev sektu. Bojím se, nikdy v životě jsem to nezkoušela, všem vysvětluju, že jsem neporodila dva syny, abych si sama otvírala bubliny! Vždycky je po ruce nějaký schopný chlap.

Večer ještě rychlé rande s Patočkou. Když jsem se dožadovala nějaké romantiky, bylo poukázáno na kytkatý povlečení (prý jako na louce) a řev kosů zvenku. Romantika jako prase, ale jinak opravdu krásný červnový den, kdyby byly všechny aspoň takovýhle...

A koupila jsem si taky pivoňky, abych měla radost

Přidávám fotku z mé zodpovědné práce

Mrzák Inishmaanský, Divadlo v Celetné (2017)

Černá komedie o tom, co se stane, když do nejzapadlejšího zapadákova v Irsku v roce 1934 přijedou filmaři až z Ameriky, ale taky o lásce a sounáležitosti. Irsko asi není tak špatná země, když do ní přijedou filmaři až z Ameriky, když do ní přijede francouzský zubař nebo když...tahle věta provází celé představení.

V poměrně krátké době jsem znovu vyrazila na Martina Hofmanna (pomalu bych mohla založit fanouškovský blog). Oproti Opilým má v této hře více prostoru. Těší mě, že díky slabosti pro něj, v divadle objevuju pro mě neznáme herce, kteří jsou také skvělí. Tentokrát to byly tety Eva Elsnerová a Jitka Nerudová a samozřejmě Matouš Ruml v roli mrzáka. Všichni herci hráli s obrovskou chutí a sami se během hry několikrát odbourali.

Opět jednoduchá a vychytaná scéna, velmi vtipně představené jednotlivé postavy, včetně jejich věku, krásné hudební předěly s tanečními čísly mezi jednotlivými scénami.

Pokud se vám taky zdá divný název bonbónů Marshmallow, běžte do divadla, teta Eileen vám význam slova naprosto srozumitelně vysvětlí.

Matouš Ruml

A protože jsem kvůli dietě Druhorozeného vynechala oslavu narozenin, (my vždycky hrozně čuníme, tatarák, dort, pivo, bubliny), rozhodla jsem direkt, že se půjde do divadla. Na lístky jsem si, pravda, počkala dva měsíce, ale šla jsem najisto. Tak tedy Mrzák ještě jednou s mámou a oběma kluky. Prvorozený si musel vzít dovolenou, Druhorozený byl nalákán na Martina, s mámou problém nebyl.

Jsem velká plánovačka všeho, naplánovala jsem si tedy, že koupím tetám kytku a tetě Eileen do ní vetknu pytlík Marshmallow. Druhorozený nespokojeně pískal a furt mi je chtěl sežrat, nechápal, proč by herečka měla dostat (údajně jeho) bonbony. Počkej, uvidíš v divadle. Uviděl a pochopil. Herci se zase párkrát odbourali, diváci brečeli smíchy. Bohužel i v prvních řadách byla volná místa a to je vázně hrozná škoda.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Ve svém oblíbeném květinářství jsem koupila čerstvé pivoňky a myslím, že obě herečky měly radost

Výlet do Letů

Tentokrát jsem jela naštěstí bez psa, ten měl víkendový program se svým páníčkem. My vlakem do Černošic. Mapu, tu správnou, jsme měly se Zuzanou obě, i přesto jsme se najednou ocitly v lese na rozcestí bez modré značky, bez jakýchkoliv značek nebo rozcestníků. Nevím, jak to děláme, asi teda blbě. Patočka byl zrovna volně ložený a že za námi přijede. Psal, kde prý jsme. Někde v lese, poslala jsem fotku cesty a též naznačila, že nám chlapec s autem nechybí. Na výlety se přece jezdí vlakem.

Jsme v lese

Zuzana chtěla mermomocí dojít do Letů, furt blábolila o nějaké hospodě s nabídkou XXL řízků, jako kdybychom se my, báby Přechodový, měly cpát řízkama, ale byla neústupná, tak jsme přece jen do Letů dorazily. Bylo mi jasný, že musíme, protože pokud ne, budeme tam muset dojít příští nebo přespříští nebo přes přespříští výlet. Ona se snadno nevzdává. Cesta přes Karlík byla fajn, všude hezké domy a dobří lidé, kterých jsme se ptaly na cestu, jako ostatně vždycky. V Karlíku kdysi koupil vilku Karel Gott jedné své milce, jak stylové.

V Letech jsme tu Zuzaninu hospodu pro tlusťochy nenašly, ale narazily jsme na báječnou restauraci U zlatý rybky a tam jsme se po 17 uťapaných kilometrech zaslouženě nacpaly. Rybí restaurace s vlastními sádkami, kde to najdete. Daly jsme si pstruha. Šéfkuchař Lukáš Soukup je mladý kluk, viděla jsem ho, jak něco baští lžící na terase, nechtěla jsem ho rušit u jídla, jako poděkování tedy dávám odkaz.

Bylo krásné odpoledne, tak jsme se po jídle přesunuly na plátěná lehátka u břehu Berounky. Panáky nám slečna přinesla až sem. Patočka litoval, že se nepřipojil hned ráno, nějak si nevšiml, že mu nikdo ani neříkal. Když mám Zuzanu, nepotřebuju Patočku a naopak.

A nakonec stačilo už jen přejít most přes řeku a na nádraží v Řevnicích nastoupit do vlaku.