sobota 27. července 2019

Jak se do lesa

Byla jsem naprogramovaná na třicet let poskytování mateřský péče. Program fungoval spolehlivě do prosince loňskýho roku, kdy měl Prvorozený třicátiny. Od té doby dělání matky poněkud hapruje. Ne že bych vůbec nefungovala, ale výkyvy jsou v poslední době značný. Bez úspěchu se snažím dokopat Druhorozeného k maturitě, první kolo jsem neomluvitelně prošvihla, v srpnu dělá reparát z práva a češtiny. Neučí se vůbec, není hodný a já si s ním nevím rady. Na seznam běžných výhrůžek jako je bleskové vystěhování nebo fyzická likvidace pomocí ukrajinské mafie, jsem nově zařadila prázdninový týden, že s ním prostě nepojedu do kempu do jižních Čech. Na Rusalku jezdíme pravidelně každý rok, má tam svoji partičku vrstevníků a poprvé tam byl ještě v mém břiše. Koneckonců já tam svoji partičku už dávno nemám. To nemůžeš, to nesmíš, to neuděláš. Hořekoval zoufale.

A víte co? Převedla jsem mu na účet kus alíků, něco přihodila a chlapeček nakonec odjel se svým milujícím otcem. A protože jsem měla v práci dovolenou nahlášenou a byly velký horka, zůstala jsem doma s plánem, že se budu jezdit různě koupat. S mámou jsem se byla podívat na nudu na Hostivaři, vstupný 120 korun mi přišlo vážně přehnaný, jeden den jsem byla na koupališti v Motole, tam se mi líbilo, jen jsem si vybrala špatný místo na ležení, do hodiny bylo okolo mě neuvěřitelný množství malých harantů. Příště na druhou stranu. Samozřejmě nejlepší byla Rabyně na Slapech, že jsem tam jela skoro dvě hodiny mi nevadilo.

Do autobusu nastoupil starý manželský pár, pán si sedl vedle mě. Ovanul mě pach staroby, v duchu jsem doufala, že můj Calvin Klein se v horku ještě drží. Paní pokračovala dál do vozu, za okamžik se pro pána vrátila, že je tam místo pro oba. Sedl jsem si sem, tak tady zůstanu, odvětil vzdorovitě. CK byl zřejmě OK. Po několika zastávkách paní najednou vystoupila a zmateně se dívala do busu na svého muže. Pán se ani nezvedl a posunkoval, ať nastoupí zpátky. Mezitím se dveře zavřely. Dědek furt v klidu ukazoval, ať jde teda dopředu k řidiči, který jí naštěstí otevřel. Bylo to o fous a chuděra už zůstala u něho. Musíte si paní víc hlídat, kde si budete hledat nějakou novou, he?, povídám. Pán se tak krásně rozesmál. Ve smíchu jsou všichni krásní, starý nebo mladý. Mrška jedna, a jak byla rychlá, přidala jsem přidrzle. Stejně za chvíli zavře oči, uzavřel debatu.

neděle 21. července 2019

Něco málo o sexu

Když mi bylo 49, odmítl mi můj roztomilý gynekolog předepsat další antikoncepci, že je to zbytečný, že jsem už stará. Tenkrát jsem byla dost dotčená, sice jsem po pár letech veselého života žila v celibátu, ale to kouzlo mírné a pravidelné menstruace za prášky stálo. V mládí jsem upejpavá nebyla, ale první impuls většinou dával chlap. I teď bylo libido v normálu, že ho antikoncepce potlačuje se mi nezdálo. Ovšem co bez těch hormonů začalo vyvádět moje tělo, to bych vám teda nepřála. Samozřejmě nemám představu, jak moc myslí na sex nadrženej chlap, ale já si v hlavě pořád točila porno.

V zoufalství jsem napsala Patočkovi, kterého jsem předtím tři roky odmítala. Byl překvapený, ale nebránil se. Pamatuju si, jak jsem rozechvělá vcházela do jeho bytu. Představovala jsem si kdovíco, že se na mě vrhne, že mě sváže nebo... Zkrátím to. Bez vysprchování by mi nedal a poskytl manželský sex bez fantazie. Scházíme se pořád, občas se vybičuje k lepšímu výkonu, to si nadšeně říkám, ještě by se s ním dalo pracovat, ale pak se dlouho neozve se a jsme zase na začátku. Nikdo jiný mě nechce, nebo ho nechci já. Nadbíhal mi v práci vrchní kotelník, jenže byl silnej kuřák a nevoněl mi. Proč je život tak složitej?

Ten hormonální přetlak je tu opět, pomalu aby se se mnou báli chlapi jet výtahem. Někde jsem četla, že dobře vybavený muž se pozná podle silných palců u rukou. Ježíš, kotelník měl tlapy jako medvěd. A tak sedím v metru a prohlížím si ruce všech mužů a přemýšlím o velikosti jejich chlouby. Pořád se zdráhám napsat péra, přece jen jsem slušná holka. Nebo spíš vilná bába?

sobota 13. července 2019

Trhlina, Josef Karika, 2016 (česky 2019)

Tentokrát z úplně jiného ranku, ale kolegyně Veronika byla z knihy tak nadšená a poutavě obsah vyprávěla, že jsem se chytla drápkem. Mysteriózní horory většinou nečtu. Trhlina začíná jako dobrý psychologický příběh, který se až ke konci v horor zvrtne. Všichni ho připodobňují k Záhadě Blair Witch. Já si vždycky říkám, no jo, v Americe tam je možný všechno, ale v Tribeči na Slovensku?! Jsem taková patriotka a Slovensko je kousek, proto jsem si knihu půjčila.

Hlavní hrdina Igor je úspěšný bloger a pro zajímavý článek se dokáže přeskočit, ve finále i obětovat svoji přítelkyni. Nezaměstnaný vysokoškolák brigádně vyklízí budovu staré psychiatrie, v trezoru najde zápisy a nahrávky z léčby jednoho pacienta, který se před sedmdesáti lety ztratil v pohoří Tribeč. Za dva měsíce se stejně záhadně objevil, zraněný a pomatený. Co se mu stalo a kde byl, nedokázal vysvětlit. Igor začne zběsile gůglit a zjistí i další případy záhadných zmizení v pohoří Tribeč. Můžete taky, všechny odkazované články jsem našla.

V honbě za senzačním článkem se spojí s dalšími lidmi a vyrazí se ztratit do hor. Nesourodá skupinka čtyř lidí, Igor, přítelkyně Mia, pragmatický fyzik David a milovník konspiračních teorií Andrej. Vlastně se na výpravu nikomu nechtělo, ale mužská ješitnost je vzájemně vyhecovala, jen Mia se připojila z lásky. My ženský jsme fakt někdy trubky. Bylo to napínavý, nemohla jsem se od knížky odlepit a výlet do Tribeče ani náhodou. Víc neprozradím.

Slováci si knihu celkem rychle zfilmovali, původně tři díly pro TV, ve výsledku film skoro dvouhodinový, na ČSFD má jen 59%. Veru se o filmu vyjádřila dost nelichotivě, možná padlo i slovo "sračka". Není důvod jí nevěřit. Film působí zmateně a spousta důležitých vysvětlujících scén se do něj nevešla.


Zdroj: Alza.cz

středa 10. července 2019

Výlet na Slapy

Přes zjevné problémy na startovní čáře, já jsem měla doznívající střevní virózu, Zuzana zlomenou pravou ruku, to byl nezapomenutelný výlet. Naprosto na pána jsem dojely ze Smíchovského nádraží busem na pláž v Nové Rabyni. Byla krásná horká sobota. Po pár hodinách opalování a plavání jsme vyrazily do čtyři kilometry vzdálené farmy Michael, kde svoji dceru vdávala Olina, jedna vyšehradská matka.



Romantické prostředí zrekonstruované farmy je pro svatbu úplně bezkonkurenční, okouzleně jsem si prohlížela celý areál. Ta chcíplá slepice ve výběhu hned na začátku byla jediným smítkem celé té krásy, a protože tam ležela, i když jsme odcházely, o svatební hostinu jsem neměla strach. Svatba jak z americkýho filmu, nádherná nevěsta měla čtyři družičky ve vínových šatech s odhalenými zády, ale žádný trapný zapínání nebo opraný ramínka podprdy, všechny byly bez. Takový sexy družičky jste nikdy neviděli. My se byly podívat jen na obřad, shrábly výslužku a putovaly zpět na pláž.



Po krátké chvilce Zuzana zafantazírovala, že by bylo fajn, kdyby nás ty čtyři kiláky zpět někdo svezl. Stačila jsem jen uštěpačně podotknout, jasně, dvě stopařky po sezóně, a už u nás zabrzdil frajer na čtyřkolce, jestli nechceme svézt. My zezadu nevypadáme špatně asi. Já jsem pohoršeně řekla že ne, Zuzana nadšeně vykřikla ano. Naštěstí máme malé prdelky, vešly jsme se v pohodě. Nasedla jsem první, přede mě ta blbka a pak řidič. Nepamatuju se, kdy jsem se tak strašně bála. Že se čtyřkolka převrhne a všichni se zabijeme. Prý jsme jeli jen šedesátkou, ale byla jsem posraná i bez virózy. Obě jsme řvaly, ať zpomalí. Jízdu na čtyřkolce škrtám z pomyslného seznamu přání, na kterém asi stejně nebyla. Už nikdy více. Konec dne se nesl už jen příjemným povalováním u vody bez dalších adrenalinových zážitků.

pátek 5. července 2019

Moc ráda jím

Objednala jsem se na gyndu jako první pacientka, abych byla včas v práci. Pan doktor měl půlhodinové zpoždění. Už ho ty prciny nějak netankujou. Při loučení se na mě dlouze podíval a řekl Bude škoda až ztloustnete, čímž definitivně potvrdil, že jsem bába Přechodová. V tu chvíli byl smutnější než já. Vím, že bych si měla dávat bacha na to, co a kolik jím. Teď už opravdu. Jenže...jenže já jídlo fakt miluju.

Jedinou motivací jet ráno do práce je pro mě představa, jak si dám v centru něco dobrého k obědu. A nejen k obědu. Do firmy jdu okolo Ovocnýho Světozoru, můžu tedy úspěšnost dne podpořit chlebíčkem nebo dortem. I když vyloučím všechny okolní hospody, kde jsem se pohádala, cák mi u nich přestalo chutnat nebo jsem dlouho čekala, je výběr ještě pořád dost velký. Spravedlivě střídám novou indickou restauraci Namaste, Dhabu a Sushi Time, občas si zaprasím v KFC, sjedu do salátovny na Florenc.

Na jaře jsem vážně uvažovala o výpovědi, byla jsem dokonce na čtyřech pohovorech, pominu-li fakt, že mě nikde nechtěli, kdo by taky chtěl starou a prostořekou asistentku, byla jsem upřímně zděšená polohou některých firem. Když jsem vystupovala z busu v tiché ulici na Smíchově, všude rodinné domy a spousta zeleně, první co mě napadlo bylo, kam sakra budu chodit na jídlo.

A jak mě milý Pán Bůh potrestal za nestřídmost? Seslal na mě střevní virózu. Takovou tu, jak nevíte, kterou část těla dřív strčit nad toaletní mísu, přičemž střídání obou v rychlém sledu nedoporučuju.

Zazvonil zvonec