středa 30. prosince 2020

Štědrý den

Na Vánoce peču jenom vanilkový rohlíčky, protože je mám nejlepší na světě. Taky nechci být tlustá. Plány mi ovšem zhatily nevěsty mých synů, obě přinesly cukroví tak skvělý, že se nedalo odolat. Prvorozený a Vendulka s námi byli povinně na Štědrý den, protože dva roky za sebou byli v Písku u druhých rodičů. Trochu jsme si ujasnili rodinné tradice. Vendulka byla celkem zděšená. U nás žádný rozkrajování jablíček a pouštění lodiček. Já držím jen dvě tradice, na Štědrý den mi nesmí viset vyprané prádlo a odpoledne se scházím s přáteli na Vyšehradě, při té příležitosti obvykle vypiju láhev bublin. Mám ráda Vánoce veselý. 

I přes koronavirový opatření se nás letos u pumpy na Vyšehradě sešlo hodně. Jenom Rašků bylo devět, Dáda má čtyři děti. Už se nechlubíme jen dětmi, ale i vnoučaty. Nějak jsem zapomněla, že je zákaz pití alkoholu na veřejnosti a hrdě jsem držela skleničku sektu. Ostatní měli různobarevné kalíšky. Prvorozený s Vendulkou se jen ukázali, Bong na vodítku štěkal jak debil, je debil, a šli kroužit po parku. Druhorozený nás také poctil svojí krásou, seznámil se konečně se Zuzaniným mužem a šel za babičkou Helou, která bydlí nedaleko.

Letos jsem podruhý zkoušela rybí polévku, byla výrazně povedenější než ta první mrkvová. Až během vaření kapří hlavy jsem si vzpomněla na šupiny pod talíř. Oďoubala jsem je, ale připadala jsem si jako vrah. I s obíráním masa jsem měla problém, bylo to takový moc osobní. Kdysi vařil polévku muž, pak mi ji kupoval Prvorozený ve Francouzské restauraci.

Pod stromečkem jsem měla zase nejvíc dárků, ale to bylo tím, že si pod něj infantilně dávám i dárky od holek z práce. Sama jsem si připadala úžasně nápaditá, když jsem Druhorozenému a Lucince dala stejné puzzle, oba jsou dost soutěživí, tak dostali příležitost. Puzzle pro děti od šesti let, 300 dílků. Nevím, jak to ti malí parchantíci dávají, ale Druhorozený s budoucí ženou skládali skoro tři hodiny. A kruci, už mi ten dárek tak vtipný nepřipadal. Naštěstí vyhrál synek, v opačném případě bych měla doma peklo celý rok.


 

neděle 20. prosince 2020

Kde jsou balíky..?

Druhorozený si konečně našel brigádu. Pořád vykřikuje, že má IQ 200, pracuje tedy pro Českou poštu, státní podnik. Třídí ve skladu balíky. Je moc spokojený a rychlý kariérní postup ho určitě nemine. Na poslední šichtě jich bylo pět. On, jeden cikán, který jezdil na nějakým stroji, zřejmě ještěrce, a tři cikánky, mladá a dvě starý tlustý. Starý?! Vol slova, synku. Dobře, bylo jim kolem padesáti a velmi radostně ho vítaly, protože už spolu pracovali. Zatvářila jsem se pochybovačně.

Prý nedokázaly rozdělit balíky podle poštovních směrovacích čísel. U každého města bylo na kleci uvedeno, od kterého do kterého čísla tam patří. Také mám s posloupností pětimístních čísel problém. Synek stál jak paša, holky četly psč a on jim rukou blahosklonně ukazoval na cedule. Brno, Olomouc, Ostrava. Holky běhaly a zásilky pěkně rozdělovaly. Bezchybná spolupráce. Problém nastal, když holky pracovaly chvíli bez dohledu. Nějak si pletly odesílatele s adresátem, a tak pražské odeslané balíky strkaly zpátky do Prahy.

- Umíš chytat?
- Proč?
- Protože je to křehký. Hop.

sobota 12. prosince 2020

3v1

Zdecimovaná z práce jsem si v pátek vzala dovolenou. A abych volný den náležitě zužitkovala, domluvila jsem se se Zuzanou, že odpoledne zajdeme na panáka. Ovšem Zuzana vyjančená z tiskovýho prohlášení ministra zdravotnictví, ze strachu z nových zavírání všeho, změnila plán.

Zatáhla mě do Fora Karlín na multidimenzionální výstavu impresionistů Bylo nebylo, Van Gogh, Monet, Renoir... Předem mi sice poslala na výstavu odkaz, ale já byla moc líná se podívat. Vstupné 295,-, korun mi vyrazilo dech (víkendové dokonce 345,- ), ale 30,- korun za šatnu mě rozzuřilo. To jsem teda odmítla vyšpulit a kabát jsem si vzala s sebou. Nakonec se mi na něm hezky sedělo.

Popsat výstavu je opravdu těžké. Kdo neviděl, nepochopí. Obrovský prostor, kde jsou na stěnách promítány maličko rozhýbané obrazy umělců, uprostřed velké kvádry, na kterých se objevovaly informace o malířích a též obrazy, k tomu klasická hudba. Ta teda byla dost hlasitá, ale dalo se za chvíli přivyknout. Snový Monet, roztančený Degas, zemité barvy Kubišty, Renoir a Pavane, Op. 50 Gabriela Faureho. Fakt nádhera.  

V pátek odpoledne nebylo moc návštěvníků, dobu strávenou v sále nikdo neměřil, projekci jsme zkoukly čtyřikrát. Ve stylu nonstop kina Hvězda. Nápoje se mohly brát do sálu, takže plánovaný Mistr Jäger byl taky. Ve výsledku výstava, koncert a bar v jednom.


Van Gogh


pondělí 9. listopadu 2020

Čekání na mrak

Podařilo se nám za provozu přestěhovat firmu do Štěrbohol, respektive na rozhraní Štěrbohol a Hostivaře. Nejdřív se stěhovala chemická laboratoř, pak postupně mikračka, já jsem slavnostně končila v sobotu registrací vzorků z Klatov, a konečně jsem se jela podívat na nové pracoviště. Moje nejhrůznější sny se splnily. Stanice autobusu na znamení. Bezhospodové pásmo. Ani žádný obchod. V docházkové vzdálenosti jen KFC. V brzké době vás čeká článek Vážím 80 kilo!

Jsem zklamaná, a nejsem sama. Obě laboratoře si prostorově polepšily, náš zákaznický servis si výrazně pohoršil. Všechny holky v jedný místnosti. Zatím jsme se nesešly, protože Áďa a Soňa jsou doma s dětma, Pavla je nemocná. Takže stále strašně práce v oslabeném počtu. I obě foto stanice, jak se jim honosně říká, k nám nacpali. Jen někdo nedomyslel, že k focení jsou třeba i žaluzie na oknech. Na ty si prý počkáme. V mezičase čekáme na mrak. Odmítla jsem lézt po stolech a lepit na okna papíry, aby nám nesvítilo sluníčko do očí a foťáku. Občas si říkám, že jsem se měla lépe učit. Papíry nalepila Kačenka, má vystudovanou chemii a šéfuje dvěma oddělením.

Moje úplně nejvíc nejlepší zakázka byly vzorky výrobce žrádla pro domácí mazlíčky. Deset větších pytlů čehosi, co divně smrdělo i mražené, natož když jsem to nechala do druhého dne povolit. Mým úkolem bylo obsah každého rozdělit do osmi malých krabiček a poslat do spřátelených laboratoří po Evropě. Zbytky tresky a lososa v pohodě, ale pytel s názvem  Plíce s tracheou, plný nařezaných kousků, na které jsem se ani neodvážila podívat, byl velká výzva. Nestydím se ani napsat výzva největší. To se mi už navalilo, ale u nás není čas na zvracení. U nás se nikdo zbytečným blitím nemůže zdržovat. U nás žádná fajnovka neobstojí. A nakonec celá vepřová játra, měla jsem samozřejmě rukavice, ale ruku od krve jsem měla až po rameno.

Všichni mi říkají, buď ráda, že máš v týhle blbý době práci. Ano, jsem ráda.

pátek 30. října 2020

Vážím 63 kilo..!

To jsem neměla ani, když jsem šla rodit Prvorozeného. Měla jsem malé bříško, všichni tipovali, že budu mít holčičku. A narodil se mi malý chlapeček. Tolik let jsem si váhu držela, ale s padesátkou jsem se dostala na magickou šedesátku a pak už to jelo. A furt mám hlad, i když se najím. Nějak mi nefunguje spojení mezi mozkem a žaludkem, který zřejmě nevysílá signály, že je plný. Ani nevím, kdy se to tak zvrtlo.

Byla jsem hubený mimino, máma se za mě styděla, že nemám žádný faldíčky. Od školky jasná anorektička, úplně jasně si pamatuju, jak mě nebavilo jídlo kousat, jak mi přišlo zbytečný a pocit hladu jsem vůbec neměla. Bezradná máma při jídle přidávala volume. Michalko papej. Míšo jez. MICHALO ŽER!

Též jsem byla celkem prostoduchá a školní svačiny házela do smotaného nového lina, které bylo nějaký čas před položením opřené o zeď na záchodě. Myslela jsem, že svačiny někdo sežere, třeba myši nebo tak. To překvapení posléze. Dva chleby se salámem k večeři jsem strčila pod skříň a tátovi tvrdila, že jsem je snědla. Bohužel, šoupla jsem je tam i s talířem. Dostala jsem tenkrát pořádně páskem přes zadek. Prý za lhaní.

Teď jsem přestala jíst čokoládu, už mám za sebou dva krušné dny. Bailey's jsem si zakázala. V lednici mám posledního Radegasta. Na návaly mi Zuzana dala bylinné kapky. Ten hajzl, co je vyrábí, doktor Popov, místo by je pojmenoval Žádoucí paní nebo podobně, je nazval Klimakterium, aby všichni kolem věděli, že jsem bába Přechodová. Ach jo. Chodím jenom do práce a nakoupit. Co je tohle za život.

sobota 17. října 2020

Nezaměstnaný puberťák (vlastní)

Druhorozený statečně odmaturoval a pak si dopřál zasloužené prázdniny. Zasloužené samozřejmě z jeho pohledu, že opakoval čtvrťák, mu nepřišlo podstatné. Lehce brigádničil ve dvou luxusních hotelech v centru Prahy jako snídaňový číšník. Tenkým hláskem jsem mu vysvětlovala, že už není student, že je třeba dospět a hledat stabilní práci. Pokaždý nasadil imbecilní výraz a nebyla s ním rozumná řeč, a to prý má nadprůměrné IQ. Pak vyplnil přihlášku k policii obratem dostal k vyplnění tolik formulářů, že se mu zatočila hlava a strčil je do šuplíku. Kvůli koronaviru přišel o brigády. Ohledně nějaký práce ticho po pěšině.

V srpnu byl na dvou utajených pohovorech, nechtěl nic říct a tvářil ve velmi namistrovaně. Po krátké době z něj vypadlo, že bude obchodník, bude prodávat bitcoiny a vydělávat 50 tisíc měsíčně. Šla jsem do vrtule a snažila se mu vysvětlit, co taková práce obnáší a výdělek je nejistý. Nevěřil, jsem prý strašně negativní. Fajn. Zkušenosti jsou vážně nepřenosné, ty si každý musí vyrobit sám. Po dvou dnech práce řekl, že ho to nebaví a skončil. Teď nemůže sehnat ani brigádu, teda nějakou, která by ho bavila. Ve dne spí, v noci hraje na počítači. Pan plukovník by z něj měl radost, málokdo se tak zavile drží doma.

Při nákupu v našem obchodním centru mi padlo do oka prasátko z teakového dřeva. Mozek bleskově vymyslel plán. Prase k praseti, a ty čtyři stovky, co jsem zaplatila, mi za tu srandu stojí. Druhorozený má v pokoji neuvěřitelný bordel. Stůl plný odpadků, plastových krabic od jídla, špinavého nádobí i oblečení. Prasátko jsem strčila pod svetr, jen prdelka s ocáskem mu vykukovala. A já se tetelila chvějivou radostí, co mu řeknu, až ho najde. Jak mu řeknu, že tam má takový chlívek, až se k němu stahují prasata z Klánovickýho lesa. Fakt jsem se moc těšila. Nepořádek jsem mu neustále předhazovala a dožadovala se nápravy.

Po třech dnech jsem to vzdala. Synek si zrovna u otevřeného špajzu stěžoval, že pes má doma víc dobrot než on. Logicky, protože Bong si špajz sám neotevře a nemůže sežrat všechno najednou na rozdíl od něho. A ty máš ve svém pokoji dárek a ani o něm nevíš! Ještě teď mi je líto, že jsem byla tak netrpělivá a připravila se o ten sladký moment překvapení, ale potěšilo mě, že Druhorozený vypadal skoro dojatě. Skoro.Ten hnůj nezmizel.






úterý 13. října 2020

Láska na první pohled

Jako býčice jsem materiálně založená. Možná víc, než je běžné. Mám k věcem hezký vztah, kolikrát lepší než k lidem. Své pokojové kytky hladím častěji než Druhorozeného. Párkrát už mě přistihl, jak se s nimi mazlím a tvářil se velmi ukřivděně. S peněženkou si povídám, pračku po dobrém výkonu spokojeně poplácám po boku, jen se žehličkou mívám občas rozepře, to když mi flusne rez na bílé prádlo.

Věděla jsem, že má Čerf s VendyW domluvené focení v Praze, abych byla přesnější, bylo to v létě, ten čas nějak hrozně letí, ale pamatuju si úplně přesně, jak jsem byla na fotky zvědavá. Čím jsem starší tím, jsem větší patriotka, Berounka mi doufám promine. Klikla jsem na Petrův blog a uviděla fotku, která mě naprosto okouzlila.

Znovu a znovu jsem se k Petrovi vracela, určitě si musel všimnout zvýšeného počtu návštěv. Asi jsem vážně opožděná, protože až po třech dnech neustálého kochání se fotkou, mi došlo, že Petr je fotograf a fotky prodává (překvapivě), já se s ním znám a dokonce mám v plánu jet na jeho výstavu do Dobřichovic. Abych se vám pochlubila, fotku jsem si u něj drze stáhla, protože chodba, kde visí je celkem tmavá a zelené froté prostěradlo při focení na posteli také nebylo úplně top.


Láska na první pohled opravdu existuje

Aspoň drobák, prosíme pěkně

pondělí 28. září 2020

Nedělní brunch v posteli

Poštěstilo se mi, že Druhorozený s Lucinkou odjel na celý prodloužený víkend na chalupu. Bylo sice deštivé a chladné počasí, ale jim to nevadilo a mně už vůbec ne, protože lenošit, když kapky bubnují do parapetu, je to úplně nej. Vždycky jsem odsuzovala snídat v posteli, protože drobky jsou velmi vynalézavé a přes všechna bezpečnostní opatření neochvějně končí na prostěradle. Tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu malicherná a užiju si opulentní brunch v peřinách drobkům navzdory. 

Problém nastal s tím, co budu vlastně jíst. Delší dobu se snažím Druhorozeného vyhladovět, tak v lednici moc jídla není, jen to, co on nemá rád a pak výdobytky přinesené z práce. Například zálohy ovoce a zeleniny po provedených analýzách a taky set sushi od obchodního řetězce, který na analýzy omylem poslal jiné vzorky. A když jsem ještě ze špajzu vyhrábla sušené mango, měla jsem jídla plné lůžko po Ex. A protože podzim, černý čaj s rumem. K tomu noťas a třetí řada německého famózního seriálu Babylon Berlin, a jelikož má tahle řada dvanáct dílů, protáhlo se mi válení na celý den. 

V posteli jen já a návaly. Ach, to je jediná novinka v mém životě. Jsem hormonálně rozbitá. Možná i proto jsem taková nostalgická a vzpomínám na léto, kdy jsem přeladila na Rádio Beat, ve Strašnicích u pana Úžasného vždy skvěle hrálo, až jsem se smíchem vyhrožovala, že se k němu nastěhuju, že doma mi hraje divný písničky. To ho možná vyděsilo. Teď na něj myslím pokaždý, když rádio pustím. Nejím banány, prý jsou plné chemie a snažím se nehrbit, pořád mě napomínal. Vyměnila jsem žárovku, kterou kritizoval, že má nepříjemný bílý světlo. I přes to válení jsem v  podstatě akční hrdinka.


úterý 22. září 2020

Kaštany

Nemám ráda svou novou práci, nenávidím Hloubětín, strašně se mi stýská po centru Prahy, po Františkánské zahradě, po panu Úžasným. Ježíš, co to tady píšu. Jediný plus nový adresy je kaštan, který roste přímo před domem, kde sídlí naše firma. Od dětství mám kaštany moc ráda, doma mám asi pět let malinký kaštan z Nepomuku, vedlejší vedlejší vesnice, kde má chalupu Ex. Za ty roky vevnitř seschl tak, že chrastí jako chrastítko pro děti. První letošní jsem vyfotila a poslala škodolibě Zuzaně, ona je z konce léta pokaždý úplně hysterická.

A já sbírám kaštany. Jsem úplně infantilní, ale ovládla jsem se a zvířátka už nevyrábím, taky není pro koho. Kaštany mám v batohu, na psacím stole, po kapsách, občas ze mě nějaký i vypadne, cestou domů držím kaštan v ruce. Druhorozený se mi směje, ale nedokážu se odolat. A kdo se ještě zabývá sběrem je straka. Zase jsem měla polámané karafiátky za oknem. A v místě, kde bylo vajíčko, jsem v truhlíku našla velký vlašský ořech. No, nechala jsem ho tam, straka zvítězila.





neděle 20. září 2020

Foukneš do pěny, Radka Třeštíková, 2020

Knihu kupovala Zuzana, potřebovala nutně něco ke čtení, volala mi z knihkupectví, co vybrat. Vyjmenovávala tituly českých autorů, většinu jsem měla doma a Zuzka je četla, ale ta paměť, ta paměť už není jako za mlada. Vybrala jsem si novou Třeštíkovou, ač jsem měla velké výhrady k Bábovkám, její styl psaní mě hodně baví a Veselí se mi líbilo moc.

Styl se mi líbí pořád, ale ten příběh se mi nelíbil. Těžkopádný, spletitý začátek, nesrozumitelné prostřihy do minulosti. Nějak jsem hlavní hrdinku nechápala, po rozvodu odjíždí na neplánovanou cestu po Evropě, v podstatě bez cíle a to, co během jízdy provádí, hraničí téměř se sebepoškozováním. Zpět, sebepoškozování to je, protože nechat si propíchnout bradavku v téměř padesáti letech, nelze jinak nazvat. Snaží se přefiknout každýho chlapa, kterýho potká. Naprosto úplná degradace ženy.

Až v druhé půlce knihy jsem Vladěně začínala trochu rozumět. Narození dcery s těžkou formou lupénky manželstvím jistě otřese, ale když se matka s nemocí nedokáže smířit víc než dcera, je odchod dospívající dcery asi nevyhnutelný. Manžel odejde k jiné ženě, Vladěna zůstane bez kamarádek (proč?), vlastní matce vyčítá zkažené dětství a její velká holčička bydlí radši u kamarádky a dává přednost klidu její rodiny. Někdy se život tak zamotá, že člověk zůstane sám a pak dělá nepochopitelný věci, jako je seškrabování přejetýho zajíce ze silnice.

Pořád nechápu, ale párkrát jsem se pořádně zasmála, obdivuju barvitou češtinu a neotřelá přirovnání. Svlékla bych svoji kůži jako punčocháče.




neděle 6. září 2020

Tak jsem tady..!

Snad jsem se konečně uvelebila. Ještě jednou moc děkuju Martinovi Rybenskému za převedení Padesátky na blogspot. Já jsem velmi, ale opravdu velmi konzervativní a nemám ráda žádné změny. Letošní rok je v znamení dvou velkých změn, tou první byla práce a pak konec Blogu.cz. Obě změny nesu dost těžce a úplně smířená, především s prací, nejsem doteď. Dorka mě neustále nabádá, abych vyhledala odborníka, že to není normální. Možná není, ale počkám, až bude hůř. Vkládání článků v celou sudou hodinu, rovnání sprchových gelů a šamponů podle velikosti a etiketou dopředu je přece úplně v pohodě.

Prvního září jsem bouřlivě oslavila začátek školního roku, protože poprvé po 24 letech nemám doma žádný dítě školou povinný ani líného studenta. Pecka. Léto uteklo tradičně jako voda, podzimní deprese za rohem. Celý červenec jsem randila s panem Úžasným, dokonce jsem nahlas řekla něco o renezanci vztahu. Já bláhová. Ráno mě od sebe odvážel neuvěřitelně rozvášněnou, celý den jsem nemyslela na nic jinýho než na sex. Láska skončila jeden páteční večer, kdy mě zapomněl doma. Mišulko, půjdeme na muziku? Byli jsme domluvení, že se sejdeme na koncertě Krausberry v Malostranské besedě, ale zřejmě se nakulilo něco zajímavějšího, především hodně piva. Naštěstí mě stopnul v předsíni těsně před odchodem (podobnost s výletem do Budějic čistě náhodná), vůbec si nepamatoval, že jsme se odpoledne domluvili. Měla jsem na sobě nové šaty a červené prádlo. Za tři dny napsal, že teprve střízliví. 

Kávu moc nepiju, pak jsem si dala v Mekáči latté a v tu ránu jsem byla stejně roztoužená jako při randění s panem Úžasným. Neuvěřitelný. Hned jsem gůglila, jestli je opravdu kafe afrodisiakum, protože pan Úžasný mi ho vařil ráno k snídani. S kokosovým mlékem. A fakt že jo, zřejmě za mou roztouženost mohl především kofein. Zbytečné vychvalování pána ze Strašnic. Tak já kafe pít nemůžu, leda před randetem s Patočkou, protože jsem už poučená a jeho jsem si tentokrát nechala v záloze. Ne jako před dvěma roky, kdy jsem mu domýšlivě napsala, že mám někoho jiného. Jak jsem pak byla celá šťastná, když se zkusmo ozval. Lepší Patočka než drátem do oka. I když po posledních problémech s rohovkou, by drát byl možná lepší.

pátek 14. srpna 2020

Výlet do Českých Budějovic

Tenhle výlet se nakonec nekonal, ale i tak si myslím, že stojí za zaznamenání. Můj starý starý kamarád mě pozval na víkend do svého krásného velkého domu na okraji Českých Budějovic. Sliboval, že uvaří a budeme se válet u jeho krásného velkého bazénu. Je pravda, že takhle jsme se domlouvali už několik let, ale teď jsme měli konečně i pevný termín a já si koupila jízdenky na vlak.

Známe se asi patnáct let, vždycky jsme spolu trochu flirtovali, ale zůstalo jen u toho. Můj muž kvůli Standovi udělal první opileckou žárlivou scénu. Paradoxně mi tím vložil do hlavy myšlenku, která mě do té chvíle vůbec nenapadla. Nevěru jsem pak uskutečnila s někým jiným a Standa se cítil dotčený, že jsem dala přednost mladšímu chlapci. Prvorozený byl výletem znechucen. Maminko, dyť je starej, to s nim budeš spát? No, to budeš, když jedeš k němu domů! Marně jsem mu vysvětlovala, že o sexu řeč nebyla. Koneckonců bude mu sedmdesát.

Těšila jsem se na víkend se zajímavým chlapem, se kterým jsem se nikdy nenudila. A já se občas s muži nudím. Těšila jsem se, jak mu budu vyprávět o své nové práci, z které jsem pořád hin, a jak jsem registrovala nový vzorek, třikrát jsem do programu zadala "půda" a pak jsem stejně byla překvapená, když jsem v lednici našla tři igelitky, ve kterých byla opravdu hlína a já nevěděla, co s ní.

Ve čtvrtek v šest hodin večer mi zavolal, potvrdil, že v Budějicích je jen jedno vlakové nádraží, kde mě vyzvedne z Jižního expresu. Připomenul plavky, nic jiného prý nepotřebuju. V devět hodin volal znovu, blekotal něco o sousedech, o tom, že byl celý den na slunci a že je ze mě nervózní, ať se nezlobím a zůstanu doma. Nevěřícně jsem stála nad otevřeným novým kufrem, kde uprostřed zabalených věcí ležela láhev dražšího červeného vína jako dárek. Musela jsem se smát. Koupila jsem si malý příruční červený kufřík, protože mám kufr, který je zbytečně velký a měla jsem strach, aby Standu hned na nádraží nekleplo, že se chci nastěhovat natrvalo. Taková jsem předvídavá holka, ale že nikam nepojedu, to mě teda nenapadlo. Řekla jsem mu, že si zřejmě ukousl moc velké sousto a šla stornovat jízdenky. Nevím, co dělám špatně, že se mě ti chlapi bojí.

P.S. Hned na začátku si Standa přál, abych o návštěvě nikomu neříkala, to ovšem zapomněl, že jsem blogerka. Doufám, že si to tu přečte!



středa 12. srpna 2020

Utíká mi léto

Už jsem byla uložená v posteli, klimbala jsem u Profesionálů, když jsem zaslechla větu Chci dostat Ranuka!, to byl zřejmě nějaký gangster.Teda já samozřejmě slyšela blbě, já slyšela Chci dostat nanuka! A víte co? Nebyla jsem líná o půlnoci vstát a dojít si do mrazáku pro ledňáčka. To byl pátek večer. V sobotu jsem byla tak citově deprivovaná, že jsem napsala Patočkovi, jestli by nešel na pivo. Pivo pro něj znamená sex. Nebyl proti, jen nevěděl, jestli ho priaťelka na večer uvolní ze sevření. Ani to mi nevadilo, tak hluboko jsem klesla, ale chci ještě využít posledních chvíle, kdy mám chuť. Vím od svých kamarádek, že je sex už tak netankuje. Ovšem kromě tý blonďatý nymfomanky, která se určitě ohradí v prvním komentáři.

O Slunovratu mám každoročně depesi, že se dny zkracují a já si vůbec nic neužila. Tak proto. Do odpoledních příprav, v poslední době trvají až několik hodin, a dnes dokonce bez jistoty klopýtavého orgasmu, zavolal pan Úžasný, jestli nezajdeme na žejdlík. Pro něj pivo znamená pivo. Bez rozmýšlení jsem kývla, lepší vrabec v hrsti. Viděli jsme se nedávno po dvou letech. Utíká mi život, nejen léto. Ztloustnul, to já taky, a nechal si narůst dlouhé vlasy. Na prahu šedesátky! Měl culík a ještě čelenku, jenže ty vlasy měl tak mastný, že jsem nenápadně pokukovala, jestli mu nekape olej na košili. On je chytrý a docela zábavný, a já jsem tak malicherná, že jsem to nevydržela a vlasy okomentovala. Ježíš, ti chlapi jsou tak ješitní, jim se nesmí nic říct. Vydýchával to tři týdny, než se znovu ozval.

Výlet do Strašnic je vždycky retro. Tentokrát jsme byli v baru Vesna, kde mají knihy a gobelín na zdi. A k tomu vynikající nefiltrovanou dvanáctku z Kácova. I romantika byla, když jsme se cestou domů vedli za ruce. Možná proto, že jsem trochu vrávorala. Patočka něco psal, ale nějak mi to bylo jedno. Důležité rozhodnutí po sobotním večeru, přeladila jsem si doma na Rádio Beat, protože City se nedá už poslouchat, písničky Za sto let a Kapradí mě vytáčejí až k zuřivosti. Pan Úžasný má Beat naladěný i v autě a muzika vážně skvělá. Písnička večera je Soudím, Miloš Dodo Doležal.



Bar Vesna

sobota 18. července 2020

Vajíčko

Stěžovala jsem si Druhorozenému, že mám nějaké polámané karafiátky za oknem. Vždycky uprostřed truhlíku. Ne, že by ho to nějak zajímalo, ale komu se svěřit, že. Odvětil, že to bude od ptáků. Co by čamráci hledali v truhlíku? Pak jsem přišla domů z práce a vážně tam seděla straka. Drze na mě čuměla a odletěla až, když jsem naštvaně klepla na okna. Asi nějaká voyerka nebo se jí líbilo moje růžičkové povlečení. Večer jsem zahradničila a zalila bez problémů.

Druhý den jsem uprostřed karafiátků našla vajíčko. Koukal mu jenom vršek a vypadalo neporušeně. Chvilku mi trvalo než jsem pochopila, co to vůbec je. Štítivě jsem od okna odskočila a letěla pro syna. Teda jen do vedlejší místnosti. Vajíčkóóó, mám tam vajíčkóóó. Fůj. Pojď ho vyndat. Ani nechci vědět, co si o mně myslel, kromě toho, že moc piju.
Bylo vážně celý, bílý. Tam bude mrtvej pták, tam bude mrtvej pták, pokračovala jsem úplně hystericky. To straky dělaj, že kradou kosákům vajíčka. V rozrušení jsem poskakovala a mávala rukama.

Vajíčko bylo velké skoro jako slepičí, jen kulatější. Synek mě chlácholivě pohladil po rameni, kosy a vrabce okamžitě vyloučil, je moc velký. Chtěla jsem, aby ho vyhodil, ale pak se dostavila taková ta sadistická, téměř pudová zvědavost a moc jsem chtěla vědět, co je uvnitř. Vzala jsem si neurol, aperol a čokoládu. Byla jsem připravená. Po rozbití jen žloutek a bílek. Ani nevím, jestli jsem cítila úlevu nebo zklamání.


Vajíčko jsem v hysterii nevyfotila, tak jen ilustrační foto

Ale letos jsem nezaváhala (15.7.2022)




středa 8. července 2020

Výlet do Nižboru

Miluju Nižbor. Od neděle. Tentokrát se Zuzana opravdu vytáhla. Jely jsme rychlíkem do Berouna, měl sice zpoždění a na vlak do Nižboru jsme musely BĚŽET, ale milá paní průvodčí říkala, že oni na nás čekali. Vystoupily jsme stanici za Nižborem v Žloukovicích, to je krásný vidlákov, odtud lesními cestami zpátky do Nižboru. Zámek jsme si prohlédly jen zvenku, na prohlídku se nám vůbec nechtělo, jen jsme se pokochaly romantickým výhledem na Berounku. Sešly jsme dolů, pak přes most na oběd do hotelu Praha. Vynikající debrecínský guláš a Birel Pomelo & grep. Bylo horko, no.

Pak zase zpátky přes most, vyvalit se na louku u řeky. Berounka byla oproti Vltavě krásně teplá, poprvé jsem letos plavala. A spálila si zase záda, Zuzana je černá jako cigoška, ta je v pohodě. Odtud už rovnou na nádraží se zastávkou ve vyhlášené Zastávce herce Tomáše Hanáka. Škoda, že tak nerada fotím, chyběla mi VendyW (odkaz se bojím dát). Tady jsme si daly dortík. Luxusní záležitost ve všech směrech.

Před pár lety chátrající dřevěný železniční sklad z roku 1876. Tomáš Hanák se jej rozhodl zachránit a proměnit v nádražní hospodu. Po moři administrativních bitev, tekoucích nervů, s pomocí studia Break Point, vznikl objekt, nabízející posezení nejen v původních vagonových kupé v lokále, ale i na náklad. rampách, v salonku starého vagonu či na prosluněném perónu. Můžete obdivovat panorama protějšího zámku, anebo ostře sledovat vlaky od/do Berouna. (zdroj Zastávka Nižbor)

Celkem 12 kilometrů.


Sem jsme se drze posadily

čtvrtek 2. července 2020

Puberťák (vlastní) odmaturoval

Propadlík si dlouho myslel, že má maturitu v kapse, že dostane kvůli karanténě maturitní vysvědčení na průměr známek. Maturita formalita, vykřikoval namachrovaně. Samozřejmě do tý doby, než vláda rozhodla, že maturity budou! To je nezákonný, ryčel teď nespokojeně. Argumentoval statistikama ostatních evropských zemí, které maturity zrušily. Slovensko, Belgie a Albánie byly rázem země zaslíbené. Věděl naprosto přesně, kolik kde bylo nakažených, kolik lidí na koronavirus zemřelo, věděl procenta k počtu obyvatel dané země a srovnával s naší republikou. Citoval zákon s lhůtou daných dní, které musí uplynout mezi písemnými a ústními zkouškami. Nic mu to nebylo platný.

Didakťák z angličtiny měl za jedna, ale češtinu jsem měla výrazně lepší já. Nebyla jsem líná ho zkusit. Opět jsem si potvrdila, že jsem se od své maturity nikam neposunula. Stále neumím psát čárky, o všechny body jsem v úloze přišla. Praktickou zkoušku zvládl taky v pohodě, ovšem z ústních byl vyloženě posraný, když jsem se pošklebovala Maturita formalita, neměl mě rád. A jestli maturitu udělá, pořádně se opije, tvrdil. To jsem zase měla strach, aby se mu něco nestalo a připomínala tragédii, kdy zhulákaný maturant spadl v zoo do výběhu tygrů. Druhorozený mě uklidnil, že by lezl leda k surikatám, protože on je surikatí král. Aspoň že tak.

Noc před ústními vůbec nespal, byla jsem zuřivá, a to jsem všem tvrdila, že maturita je jeho problém a mě už dávno nezajímá. Celý den jsem byla nervózní a v práci jsem si přiskřípla prst šuplíkem, ale opravdu fest. Měla jsem fialové gumové rukavice a vůbec mi neseplo, že to není prst nějakýho Marťana, ale můj vlastní. Au. Druhorozený celý šťastný odpoledne zavolal, ptala jsem se, co bylo nejhorší. Nejhorší bylo, jaks na mě ráno řvala!

pondělí 15. června 2020

Konec adorování Prvorozeného

Ve srovnání s Druhorozeným se Prvorozený jeví jako úspěšný mladý muž a jeho dávné hříchy jsou zapomenuty. Nastal čas je trochu provětrat. Z oslavy osmnáctin ho přinesl kamarád Lukáš. Velmi populární je historka o jeho maturitě. Měl poslední možný termín z matiky a den před zkouškou se opil. Ráno nebyl k vzbuzení a telefon nebral ani v poledne, kdy se už měl chystat k odchodu. Z práce jsem zoufale volala jeho kamarádce, která bydlela naproti, aby ho šla prozvonit domovním zvonkem. Barunka nebyla moc ochotná, chystala si právě koupel a nebyla nalíčená! Umluvila jsem ji. Prvorozený pak to pracně získané maturitní vysvědčení zapomněl v pizzerii.

Po odstěhování měl takové velmi bujné období. O víkendech občas přijel ráno opilý, okradený nebo rovnou přepadený. Probouzel se zmatený na lavičce na konečný tramvaje, ale domů vždycky nějak dojel. Tady si postěžoval a usnul a někdo z rodiny pak musel dojet na Ládví vyvenčit psa, to jsem ho ještě odmítala hlídat. Trpělivost mi došla, když zazvonil v neděli v půl pátý ráno celý od krve. Ty vole, maminko, mám zlomený nos. Sanitka ho přivezla na adresu v občance. Po vystřízlivění měl jít do nemocnice na srovnání v narkóze, ale nevěděl, ve které ho ošetřili. Naštěstí měl v bundě lékařskou zprávu. V Thomayerce.

Rok a čtvrt trvající soužití po rozchodu s Markétou taky nebyl žádný karneval. Strašná spousta špinavýho prádla, z pokoje Druhorozeného udělal skladiště a nějaké drobné opravy v bytě ho taky netankovaly. Hotelový host. Pak se zamiloval do Markéty II, kozatý zadaný mandy z Chomutova s malou drzou holčičkou, když si tam chtěl koupit byt, vyhrožovala jsem mu, že ho nechám zbavit svéprávnosti. Po skončení vztahu se nám všem velmi, ale opravdu velmi ulevilo.

Teď měl pár roků klidné a spokojené období. Do koronaviru. Jeho zaměstnavatel šel po karanténě do insolvence a synek zůstal po jedenácti letech bez práce. Byl asi na pěti pohovorech, všude ho chtěli. S životopisem, kde má ve třiceti jedna letech jedinýho zaměstnavatele, je ve svý branži skoro unikát. Vybral si Průhonice. Náš další výlet se Zuzanou bude právě tam.

sobota 13. června 2020

Maličkost pro premiéra a jiné povídky, Michaela Mlíčková Jelínková, 2019

To jsem zase jednou naletěla zaplacené recenzi, jinak si své zklamání z knihy nedokážu vysvětlit, a dokonce vím, kdo byl autorem. Radkin Honzák. Pan doktor napsal: "Povídky mají....věrohodný dialog, dramatický spád a překvapivou pointu." Možná jsem přečetla ve svém životě příliš povídek, abych byla u těhle překvapená. Z devíti se mi líbily tři. Zlatá Martina Formanová.

Musím se přiznat, jsem vysazená na jména. Nemám ráda, když postavy mají zvláštní, neobvyklá jména, jako by jim spisovatelka chtěla dát punc nějaké výjimečnosti a nic lepšího ji nenapadlo. Malart, Nourová, Salomon, Salomé. Podobně jako Marcus Žiga.

Nejlepší povídka je o muži, který žil třicet let v bezdětném manželství se semetrikou, kterou asi nikdy nemiloval, a které se vyloženě bál. Nesměl chodit do hospody a místo finále mistrovství světa ve fotbale - Ordinace v růžový zahradě. Ze zbabělce se stal pomstychtivý hajzl v momentě, kdy jeho žena po mrtvici ochrnula a protože se bála pavouků, založil v domě prosperující pavoučí farmu. Scéna, kde Věra s vytřeštěnýma očima pozoruje pobíhající pavouky po peřině, byla jak z hororu.
Bojím se stáří a nemohoucnosti.



středa 3. června 2020

Výlet do ZOO

Návštěvu ZOO jsem po karanténě považovala za svou občanskou povinnost, taky jsem jí poslala pětikilo na účet. Zuzana se ani moc nebránila a místo výletu do Mšeného se jelo do Tróje. Vtipně jsme si vybraly den, kdy se otevírala expozice australských a tasmánských zvířat. Samozřejmě fronta jako hrom, naštěstí nás právě vycházející informovala, že tasmánští čerti nejsou vůbec vidět, asi chrní. Ani sloní miminko jsme neviděly, bylo schované mezi mámou a další slonicí, ale v pavilonu bylo puštěné krásné video, jak se mrně snaží postavit na nohy. Doporučuju zkouknout i další videa na YouTube.

Se zahradou se pojí moje nejranější vzpomínky, rodiče nebo děda mě tam brali dost často. Pokaždé mi koupili papírový slunečník s třásněma, které jsem soustavným otevíráním a zavíráním vždycky utrhala. Taky jsem vydyndala žužu, po kterým mi bylo blbě. Bála se obrovských kovových mravenců, kteří mívali ulámané nohy od tupých návštěvníků. Teď byli v cajku a už se jich nebojím. Pamatuju starý pavilon opic, kde byl příšerný smrad. Pamatuju velkýho gorilího smutnýho samce za prasklým bezpečnostním sklem. Ve třech letech jsem seděla na slonu Petrovi, který po několika letech ušlapal svého ošetřovatele a musel být utracen.

Všichni v sobotu vyrazili do ZOO. Osm a půl tisíce návštěvníků. V poledne byl ukončen prodej lístků, přijet z nějakýho vidlákova, skončím ve svěrací kazajce. Oběd jsme si daly v restauraci Oceán u vchodu. Musím velmi pochválit, měla jsem vynikající hovězí pečeni s jemnou hříbkovou omáčkou a knedlíky, sice nesnáším plastové příbory, ale přenesla jsem se přes to. V pohodě jsme nachodily 7 kilometrů a pak ještě další 2 ve Stromovce, kam jsme se přívozem přesunuly. Bezvadný výlet ukončila sklenička Aperolu Spritz. Začala jeho sezóna.

neděle 31. května 2020

Jarní únava?

Pořád jsem hrozně unavená a nemyslím si, že je to jarní únava. Stáří to bude. Z práce jezdím úplně vyřízená a s vymetenou hlavou. Jsem ráda, že od metra trefím domů. Děsím se chvíle, kdy budu muset zavolat synkovi, aby si pro mě k výstupu přišel a odvedl mě. Budu si ovšem pamatovat jeho jméno? Měla bych si kluky do mobilu uložit jako Dítě 1 a Dítě 2. Mámu si snad pamatovat budu, v nejhorším zavolám jí. Ona je v daleko lepší kondici než já. A prý nemám mít náladu napíču, když poslouchám Hegerovou, konstatovalo Dítě 2. Myslím, že ona za moji rozladu určitě nemůže.

Druhorozený opustil bezpečí svého pokoje. Vydal své mladé tělo všanc koronaviru, aby mohl být s Lucinkou. Odvázal se natolik, že s ní jel domů, kde byl představen matce Lucce st. a bráchovi. Vrátil se velmi spokojený, dostal večeři. Tu má obvykle jen, když si ji vyrobí sám. Co jsi to za matku?! vykřikuje dotčeně. Ta tvoje, broučku. Všichni se mě ptají, kdy bude maturovat. Nevím, a když se zeptám, odpověď si stejně nepamatuju, takže si tady hned píšu ZÍTRA.

neděle 24. května 2020

Výlet Radotín-Černošice-Radotín

Zuzana nám vymyslela hezký desetikilometrový výlet z Radotína do Černošic. První zádrhel byl, že se připojil Provozený s Vendulkou a Bongem, ale nechtěli jet s námi vlakem, že přijedou do Radotína autem. Další zádrhel byl, že se jedna herečka rozhodla skoncovat se životem a skočila na Andělu pod metro, takže já musela na Můstku vystoupit a utíkat na tramvaj, ale vlak nám stejně ujel. Druhá půlka výletníků mezitím zpruzeně čekala na parkovišti v Radotíně.

Někde jsem četla, že papírový kapesník se v přírodě rozkládá třicet let, proto po čůrání v lese dávám použitý zodpovědně do postranní kapsy batohu. Výlet byl moc fajn, rádi se okolo Berounky potulujeme. V pohodě jsme došli do Černošic, cukrárna měla otevřené okénko, ale fronta s rozestupy se táhla skoro až do lesa. Čekat se nám nechtělo. Byla jsem příjemně unavená a těšila se domů. Prvorozený opět sabotoval vlak a chtěl dojít zpátky k autu, a že nás pak odveze se Zuzanou domů. Mně se teda vůbec nechtělo, jenže všichni se na mě dívali jako na nejslabší článek. Pes by se možná přidal na moji stranu, ale pásl se opodál jako koza a debatu nesledoval.

Tak jsme vyrazili podél řeky zpátky do Radotína. V rozčilení jsem se vysmrkala do zmuchlaného kapesníčku z postranní kapsy. Bylo horko, šlapali jsme po polní cestě, abychom se nemotali na cyklostezce na druhé straně. Pes s vyplazeným jazykem šel těsně u nás. Potřebovali jsem řeku přejít, ale lávka v nedohlednu. Vendulka strašila, že tam ani žádná není, až prý Lahovický most. Zuzana lehce znervózněla, výhružně jsem jí řekla, že bude muset lávku postavit, ať už si sbírá kameny. Samozřejmě lávka už stála, jen daleko. Byla jsem úplně vyřízená a Vendulka toho měla taky dost. Celkem 19 kilometrů.




středa 20. května 2020

Povídání o pejskovi a kočičce

Ne, nebyla to vždycky taková idyla. Na začátku teda vůbec ne, chvíli trvalo, než si na sebe zvykli, až společné bydlení v Letňanech je smířilo. Tady jsou zvířata na chalupě, fotila je fotografka Martina, kamarádka Vendulky. Bong trochu kazí záběr, protože čumí za Prvorozeným do domu.

Oba chalupu milují, Bong v autě při odbočce na Láz stoprocentně pozná, kam se jede a začne nedočkavě kňučet, úplně se klepe, aby už byl na zahradě. A z domácí kočičky Mily se stala úplná divoška sedící spokojeně vysoko na smrku, tak vysoko, že jsem fotku posílala jako kvíz Hledej kočku.

Po týdenním pobytu nastal čas odjezdu zpátky do Prahy. Mila se snažila zdrhnout, Bong rozvážně přihlížel, sám se do žádných rebelií nepouští, je poměrně opatrný. Kočka byla lapena, pes nastoupil dobrovolně. V pondělí přijel Prvorozený s Vendulkou na tatarák výjimečně bez psa. Proč? Prý jsou obě zvířata po návratu domů nasraná a nemluví s nimi. To znám, když jsem Bonga poprvé koupala, dva dny se na mě ani nepodíval.


Foto Martina Valichrachová

sobota 9. května 2020

Na co Alice zapomněla, Liane Moriarty, 2010 (česky 2015)

Tak úžasná a jednoduchá zápletka. Proč jsem na ni sakra nepřišla sama? Alice na páteční hodně stepu upadne a pořádně se praští do hlavy, když se probere, všem okolo tvrdí, že je těhotná a má strach o děťátko. Také si myslí, že jí je dvacet devět let, ale ty cizí ženský okolo tvrdí, že jim poslala pozvánku na oslavu svých čtyřicátin.

A tak toho dne Alice Mary Loveová zašla do tělocvičny a někam přitom založila jedno desetiletí svého života.

Zapomenout deset let života? Nepamatovat si nejen porody svých děti, ale i to jak vypadají. Bláznivý? Možná, ale každopádně skvělý, opravdu skvělý čtení. Dlouho jsem se u knížky tak nenasmála.

P.S. Zdatnější čtenářky určitě ví, že Liane Moriarty napsala Sedmilhářky! Já to zjistila až, když jsem si autorku nadšeně gůglila.




sobota 25. dubna 2020

Balíkářka

Dny před sebou stříhám na metru jako kdysi vojáci před civilem, jenže ten můj metr je nekonečný. Karanténu a nošení roušek mám spojené s novou prací. Karanténa se pomalu uvolňuje, roušky snad taky skončí, ale já v práci zůstanu. Když se netrápím nad laboratorním programem, fotím cvrččí mouku nebo balím balíky. Jsem balíkářka. Denně balím tři až šest balíků, některé jsou malé, jiné váží i sedmnáct kilo.

První den jsem přišla v nových šatech. Rychle jsem pochopila, že to nebyl dobrý nápad, druhý den jsem si vzala černé džíny, to taky nebylo ono. Teď chodím v keckách a deset let starých džínách, v mikině, kterou jsem sebrala Druhorozenému a jezdím v ní na výlety. Řeknu si o montérky. Černou kabelku Trussardi válím na zemi, protože jinde není místo, koupím si batoh.

Mozek se strašně vzpouzí učit se nové věci a já jsem nikdy nebyla moc technický typ. Dokonale jsem rozostřila foťák na velkém příjmu a v celé firmě jsou jen dva lidi, kteří to můžou napravit, ani jeden není samozřejmě k dispozici. Zároveň s novou prací jsem se začala učit anglicky. Já, angličtinou v životě nepolíbená. Chodím přes dvoreček ke Kristině, spřátelené matce z fotbalu.

Cestou cítím, jak se mi nevolí smršťuje mozek, až je úplně maličký, pevný a připravený odolávat jakýmkoli novým informacím. Snažím se být pozitivní, tempo výuky se řídí podle mých omezených možností. Když na mě přišla řada v jazykových kurzech španělštiny, vždycky jsem tu svou větu nějak dala dohromady, tady jsem na řadě pořád. Myslím, že věta Dobrý den, kde je tady vlakové nádraží? mě bude stát tak dvě stě tisíc.

pondělí 20. dubna 2020

Vrány, Petra Dvořáková, 2020

Mé milé čtenářky (čtenáři prominou),
také si někdy připadáte jako špatná matka? Dneska, včera, či vám prolétne hlavou letmá vzpomínka na dávnou situaci, kdy jste na dítě zbytečně řvala nebo ho ve vzteku pořádně plácla? Netrapte se, protože po přečtení této knihy pochopíte opravdový význam slov "špatná matka", i když zde je na místě spíš použít výraz "neuvěřitelná svině".

Vždycky jsem si myslela, že pro výchovu je lepší mít děti rychle za sebou, a že při stejném pohlaví nějaké nadržování a ohledy na mladšího odpadají. Já mám kluky od sebe jedenáct let, mladšímu se furt ustupovalo, všechno si vyřval. Vyhovět nebo zabít, jiná varianta nebyla. Kupodivu se ve zdraví dožil dvacítky.

Navenek spořádaná rodina. Táta, máma a dvě šikovné a chytré holky. Ovšem to, co se děje za dveřmi jejich domu je skutečně příšerný. Máma neuvěřitelně protěžuje o maličko starší Kačenku, mladší Baruny si zase až příliš všímá táta. Své syny jsem vehementně podporovala ve všech jejich aktivitách, v týhle rodině se Bářině talentu vyloženě nepřeje. Čtení mě hrozně rozčilovalo a konec mi opravdu vyrazil dech. A proč vrány? Protože hnízdí na stromě naproti domu a všechno vidí.


Zdroj: Databáze knih

P.S. Skvělý, ale fakt depka k pláči.

pátek 10. dubna 2020

Nákupní seznam

Za poslední měsíc jsem úplně sama snědla čtyři biskupské beránky a vypila čtyři lahve Baileys'. Jedna byla litrová. Při této frekvenci si nákupní seznam ani dělat nemusím, to si pamatuju. I čokoládu Ritter Sport s celými mandlemi beru automaticky při každém nákupu. A pak, když jednou nákupní seznam poctivě sesmolím, stejně se nemůžu dopočítat. Od začátku karantény se mi poprvé podařilo objednat nákup v Rohlíku. Předtím buď nebylo zboží nebo řidiči.

Nákup přebíral Druhorozený a pak mi zoufale volal do práce, kolik že jsem objednávala minerálek, že dokulil nákup domů a je zpocený jako prase. No, dva balíky jsem objednala, víc ani nejde. Aha, tak jich tu máš dvanáct, to je 72 lahví, to nemyslíš vážně, Míšo! A řidič se mi posmíval, že čekáme válku! Existence dodacího listu se správným počtem zůstala synkovi utajena, byl někde pod kuřetem. Balíky vod synek nechal hned u dveří, protože v našem pidi bytě je opravdu nebylo kam dát. Řidič mi řekl, že složil, co mu naložili.

Na zákaznické lince mě přepojili na manažerku na home office, měla minimálně tři děti. Povyprávěla jsem jí, jak byl řidič na syna nepříjemný, Druhorozený pak zhvízdal mě a já se domů cedila malou škvírou, protože ty dveře vážně víc otevřít nešly. Ona zkontrolovala můj nákupní seznam a krásně zvonivě se rozesmála, až jsem měla radost, že jsem ji tak pobavila. Uznala, že chyba byla na jejich straně, že si minerálky mám nechat a platit je nebudu, oni z hygienických důvodů nesmí brát zboží zpět. Škoda že se nespletli s colou nebo párečky. Obratem jsem zavolala Prvorozenému, spřátelené matce, bývalému muži a půlku rozdala.

sobota 4. dubna 2020

Karanténa s puberťákem (vlastním)

Druhorozený jede furt ve stejným módu, ten neví, že nějaká karanténa je. Do školy nechodí ani zdravý, ven nechodí ani o prázdninách. Sedí u počítače a hraje LoLko, když ale zjistil, že mu zavřeli KFC, docvaklo mu, že se něco asi děje. A mně svitla naděje, že se ho legálním způsobem zbavím. Umře hlady. Poté co mu došla cola, si nadsadil černou roušku a předpokládal, že v kapuci a roušce odejde z vietnamské večerky bez placení, spoléhaje na svůj nebezpečný vzhled. Venku znechuceně zjistil, že takhle vymóděný chodí celý Čerňák.

I v normálních dobách nerandí, všechny holčiny za ním dojíždějí domů. Dostanou mapku se šipkou namalovanou k našemu domu a přijedou. O holky není nouze, v metru mu jedna krásná brunetka dala lístek se svým jménem a telefonem. To já opravdu nechápu. Před dvacátými narozeninami zřejmě dospěl a svůj velmi početný fanklub rozpustil. Poprvé v životě přiznal, že je ve vztahu. Máme Lucinku. Po tomhle vážném kroku dostal několik velmi nenávistných sms zpráv od bývalých členek klubu.

Začal se zajímat o maturity. Zdá se, že propadlík všechny přečůrá a dostane maturitu jako odškodnění za to, že nemohl chodit do školy, jakoby tam snad někdy chodit chtěl. Nákaza se nám zatím vyhýbá. Druhorozený tvrdí, že je v rizikové skupině a odmítá se mnou chodit nakupovat. Lucinka obětavě dojíždí a zůstává dva dny. Tykáme si, říkám jí, ať nechodí bosa a koupila jsem pro ni růžový sprchový gel Fa. Synek vaří a já mám konečně holčičku.

pátek 27. března 2020

ZAVŘENO

Po dlouhé době se ozval pan Úžasný. Hořekoval nad zavřenými hospodami, a když jsem se pochlubila svými utěšenými zásobami alkoholu, okamžitě chtěl přijet. Stále si nepamatuje, že mám doma ještě dítě. Tak prý pro mě ze Strašnic přijede a dáme si do trumpetky u něj. Vymluvila jsem se na karanténu, protože jsem neměla oholený nohy. A kdyby jenom nohy. Ten kontrast nazrzlých vlasů a šedivý škatulky, to není nic, co by mu vylepšilo erekci.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na máminu sestřenici, která si při barvení vlasů na blond automaticky přemázne i pičku. Jenže já chodím do Gala studia ke Karolíně. Ta by asi koukala, kdybych chtěla kus barvy do krabičky k dalšímu využití. A Kája není hloupá, hned by věděla, že obočí si barvit asi nebudu. Pan Úžasný mě celkem vytrvale dál lákal na plzeň a přihodil i pečenou kachnu. Přišla jsem tedy nejen o skvělý sex, ale mohla se i pořádně nadlábnout. Jenže já mám teď ZAVŘENO.

(V poslední době mě Téma týdne dost irituje a články o koronaviru a pomstě Matky přírody mi lezou neskutečně krkem, tak proto.)

sobota 21. března 2020

Padesátka zase v práci

Tady mělo být několik teček a ....a už zase ne. Zatím se ale držím. Vybrala jsem si ten Hloubětín a kdyby na mě nebyli ve firmě všichni tak hodní, druhý den bych dozajista nepřišla. Moje pozice je Pracovník zákaznického servisu ve zkušební laboratoři. Při pohovoru slibovali pestrou a zajímavou práci. No, jak pro koho. Pestrý na tom je, že nikdy nevíte, jaký vzorky přivezou, ale co je zajímavýho na štítkování a focení dvaceti balíčků krájený vysočiny od pěti různých výrobců, to fakt teda nevím. Zatím umím jen spolehlivě vytisknou štítky, což je asi milióntina toho, co bych měla umět.

Program, se kterým pracuju mi připadá strašně složitý, balení a zasílání vzorků do laboratoří na Slovensko nebo do Německa mě nebaví. Začala jsem tím, že jsem zablokovala vstupní heslo do DHL celé firmě i pobočce v Brně. Jsem tak vynervovaná, že nevím ani, jaký je rok a všude píšu 2000, zlomový rok v mém životě. Narodil se Druhorozený. I takový jednoduchý úkol jako odnést balíček na malý bílý stolek jsem nezvládla. Kde je ten stoleček? Pod oknem. Tam žádný stoleček není. Kolegyně se na sebe významně podívaly. Ježíš, vona je fakt úplně blbá, má brejle a stejně je slepá. Stoleček tam opravdu nebyl. Někdo nám ho ukradl.

Domů chodím totálně vyčerpaná s pocitem, že práci absolutně nezvládám a asi nikdy nezvládnu. Kupí se mi prádlo na milované žehlení. Do toho vyleze z nory Druhorozený. Co bude k večeři? Nic, zařvu. Hmm, to bylo včera taky. Vařila jsi na dva dny, Míšo?


Skvělý retro

sobota 14. března 2020

Vstříc pohovorům

Tak strašně moc jsem se chtěla vrátit do centra, ale dost to vázlo, a když jsem se konečně proboxovala na Václavák, nabídli mi pracovní dobu od devíti do šesti. Některé pohovory se podobaly malým výletům, měla jsem chuť vzít si batůžek se svačinou, třeba když jsem jela do Divoké Šárky. Žluté metro, zelené metro, tři stanice tramvají. Mladý sympatický jednatel se tvářil tajemně jako obchodník s jadernými hlavicemi, přitom nakupoval zlaté slitky a následně prodával s deseti procentním ziskem. Taky jsem byla na pohovoru někde na Zahradním Městě. Žluté metro, jeden autobus, druhý autobus a pozor...zastávka na znamení! To byl fakt vidlákov. Z Vodičkovy ulice výrazný sešup do zóny bez restauračních zařízení.

Musím též zmínit svůj chybějící smysl pro orientaci. Adresu v Libni jsem si nastudovala na mapce, ale neuvědomila jsem si, že přijedu tramvají z druhé strany. Můj cíl měl být hned za prvním rohem a docela jsem zpanikařila, když tam byla úplně jiná ulice. Naštěstí ten mladý muž, ke kterýmu jsem se v zoufalství rozběhla, byl moc milý a nasměroval mě správným směrem.

Pak jsem vyrazila do areálu hloubětínské Tesly a to byl teprv opravdový adrenalin. Vzala jsem si puntíkovaný šaty, vypulírovala kozačky a soustředěně se podívala do mapky. A zase jsem se zamotala, měla jsem jít do nízkýho baráku kousek od hlavní budovy Tesly, dvakrát jsem ji oběhla a marně hledala mezi sklady a garážemi firmu nebo aspoň šipku s jejím jménem. Chlapík, kterýho jsem se ptala, mě samozřejmě poslal někam do pryč.

Foukal ostrý mrazivý vítr, uši jsem instinktivně tiskla k hlavě, aby mě neodnesl. Šlápla jsem do rigolu plnýho bláta a personalistka firmy mi nebrala telefon. Vážně se mi chtělo brečet. To jako v padesáti letech nepřijdu na pohovor, protože jsem taková blbka, že netrefím? Napodruhý mi personalistka telefon zvedla a navigovala do hlavní vrátnice pro pomoc. Vrátný si teda dal načas, než se zvedl a ukázal mi na plánku areálu, kam mám přesně jít. Plánek mi půjčit nechtěl, protože je to jednoduchý. Doleva, doprava, rovně a na konci doleva. Co jako nechápu?

úterý 10. března 2020

Pražské vycházky

První pražská vycházka byla jen taková kondiční, výstava Bořka Šípka v Tančícím domě. Sklo nádherný a barevný. Byla i možnost zhlédnout o Bořkovi krátký dokument, ke konci natáčení bylo vidět, že je už hodně nemocný. Úplně se mi sevřelo srdce. Pak jsme se lehce prošly přes Kampu a nakonec zakotvily U zavěšeného kafe kousek od hradu, tady se pravidelně zastavujeme na Silvestra.

Další byla Prokopským údolím, ta byla kolem dvanácti kilometrů, Zuzana se dostává do ráže a přestává brát ohled na to, že jsem v rekonvalescenci. Ale tady to mám ráda a objevily jsme sympatický pivovar Prokopák, kde jsem zase přišla pivu na chuť, ale utopenec byl hnusnej.

Následovala vynucená vycházka před představením v Divadle v Řeznické. Fakt jsem nechtěla, ale Zuzana si mě vyzvedla doma a byla by i schopná použít fyzického násilí. Trasa Kyje, Hloubětín, Malešice. Až návštěva Malešického mikropivovaru mě s vycházkou smířila, protože jsem se potěšila bramborovými plackami a vynikající chmelonádou. Odtud jsme už využily MHD. Skoro třináct kilometrů.

Při zatím poslední vycházce jsme startovaly z Hostivařského náměstí po červené okolo přehrady. To je moc hezká a oblíbená cesta, takže mraky lidí, kol a psů. Dál přes Petrovice a Křeslice do Průhonic. V Křeslicích návštěva hospůdky U 2 dubů, ovar a dvě malý piva Bernard. Opět třináct kilometrů, to je vzdálenost, kterou zvládneme bez problémů. Z Průhonic pěkně busem na Opatov.


Pozdrav z Křeslic

sobota 7. března 2020

Falešná nota, Divadlo v Řeznické (2020)

Po komediích nyní vážný kousek, představení vybírala Zuzana, ale já jsem souhlasila, a to jsem ještě před začátkem absolvovala skoro třináctikilometrovou vycházku po Praze. Zuzana si mě vyzvedla doma, nebylo úniku a do divadla jsem došla obalená blátem.

Hra se vrací daleko do minulosti, do období druhé světové války. Malé divadlo, jednoduchá scéna šatny dirigenta, dva herci. Pavel Rimský a Martin Finger. Slavný skladatel a jeho věrný obdivovatel nebo válečný zločinec a mstitel smrti svého otce? Jakkoli si myslím, že se máme vracet k hrůzám války a výkony obou herců byly velmi dobré, hra pro mě nebyla zřejmě ta pravá.

P.S. Bloudičko, tři a půl z pěti.


Zdroj: Idnes

pondělí 2. března 2020

V síti (2020), ČR

První burcující ukázky jsem viděla v kině Světozor před francouzským filmem Tenkrát podruhé. I jako matka dvou dospělých synů jsem byla naprosto šokovaná. Tématem dokumentu je zneužívání dětí na internetu, tady především dvanáctiletých dívek. Následně jsem zhlédla všechny upoutávky a pořady k dokumentu v České televizi, která se na natáčení podílela. Pak jsem vyrazila s matkou (opět tandem nezaměstnaná+důchodkyně) na premiéru do kina.

Dokument začíná castingem mladistvě vyhlížejících dospělých hereček, přípravou tří dětských pokojíčků pro "dvanáctileté holčičky" a založením jejich falešných profilů na sociálních sítí. Jen se profily zavěsily, ozvali se první dospělí muži. Je fakt zrůdný, co po holkách všechno chtěli. A to následné vydírání, pokud vymámili nějaké odhalené fotky. Ani tvůrci sami nečekali takové množství prasáků, kteří během deseti dnů oslovili tři figurantky. Hluboce smekám před autory scénáře a režiséry Bárou Chalupovou a Vítem Klusákem. Hluboce smekám před herečkami Terezou Těžkou, Anežkou Pithartovou a Sabinou Dlouhou.

Pokud si myslíte, že máte dostatek informací z tisku a ČT, že vám film už nic nového neukáže, mýlíte se. Také jsem měla trochu strach, abych se během těch 100 minut nenudila. Nenudila. Takovou smršť ztopořených pér jsem v životě neviděla. Neuvěřitelné dialogy, schůzka naživo s obtloustlým primitivním párem, který chtěl dvanáctiletou holku vzít do trojky. A nevadí, že je mi dvanáct? Nevadí, proč by mělo?! To byly situace, které člověk musel nahlas komentovat. Co je ovšem zvláštní, že jsem i zasmála jako dlouho ne, protože ty holky byly fakt úžasný!

Jsou dvě varianty filmu od 12 let a od 15 let přístupné. Pevně věřím, že tu pro mladší uvidí všechny dvanáctileté až skoro patnáctileté děti, protože ani kluci na sociálních sítích nejsou ušetřeni podobných ataků. Snad školy pochopí tu naléhavost a chytnou se příležitosti děti varovat opravdu reálným příkladem. Na ČSFD 91 %

Policie České republiky si vyžádala materiály z natáčení a zahájila trestní stíhání.


Zdroj: ČT

středa 26. února 2020

Únor

Od malička nemám ráda únor, je to takový nanicovatý nesympatický měsíc, a že se mi v něm narodil Druhorozený, můj vztah příliš nevylepšilo. Jak bylo v práci? Ptá se provokativně, vzápětí se v teatrálním gestu chytí za hlavu. No jo, dyť ty vlastně žádnou práci nemáš!

Po prodělaném zápalu mám jizvy na plíci a změny na mozku. Vážně. Ta plíce je asi jasná, ale že mi přestalo chutnat pivo, to nechápu. A centrum chutí sídlí v mozku. Jím skoro denně párečky, za celý život jsem nesnědla tolik párků. Taky KFC mě netankuje jako dřív a na kafe do Starbucks jsem se musela vyloženě přemlouvat. Cpu se čokoládou a piju Baileys'. Leze to hrozně do peněz.

Začínám být hysterická a odpovídám na všechny inzeráty, kde není angličtina a aktivní řidič. Chcete se stát redaktorkou nejčtenějšího týdeníku v zemi? Máte přehled o dění v tuzemském showbyznysu, ochotu účastnit se společenských akcí, časovou flexibilitu, jste zvídavá? Jasně! Jsem strašně zvědavá, kdo s kým se peleší. A hrnu tam životopis a sesmolím motivační dopis.

Teď mám ráda víkendy daleko víc, než kdy předtím. Nechodí mi do mailu odmítavé odpovědi. Už se je bojím otevírat. Udělala jsem si tabuličku, kam si zapisuju firmy, kterým jsem odpovídala na pracovní inzerát. Nejvíc mě nasere, když si ani nestačím udělat zápis a přijde Velmi si vážíme Vašeho zájmu...v tuto chvíli postoupili do dalšího kola výběrového řízení uchazeči, jejichž profil více odpovídal našim nárokům. Taky miluju výkonný personalisty, kteří takový mail pošlou v devět večer. Díky a hezkou dobrou!

úterý 18. února 2020

Tenkrát podruhé (2019), Francie

Máma mě vytáhla na představení pro důchodce do Světozoru. V sále jsem si konečně připadala mladá a žádoucí. Kdybyste měli možnost vrátit se v čase, která doba by vás lákala? Dvůr krále Ludvíka XVI., setkání s královnou Alžbětou, Hitlerem nebo se vrátit do let svého mládí. Když máte dost peněz, všechno je možný.

Agentura Time Travelers vám taková přání bez problémů splní. V obrovském studiu nainstalují potřebné kulisy a najmou odpovídající herce. Hrdina filmu Victor (Daniel Auteuil, 70) se chce vrátit do sedmdesátých let a znovu prožít seznámení se svou ženou Marianne (Fanny Ardant, 70). Chce si znovu užít bezstarostné mládí, vzájemnou přitažlivost a její obdiv, protože po letech manželství se to hezké ztratilo tam, kam se obvykle ztrácí hezké věci. Někam do pryč. On se poddává stáří, zatímco jeho žena je nebezpečně akční a navrch mu zahýbá. S kamarádem, jak jinak.

Od shlédnutí filmu pořád přemýšlím, kam bych se vrátila já. Zpátky do doby, kdy se narodili kluci? To jsem byla opravdu šťastná, jenže kašírovaná minulost s miminy podobnými těm mým? Má to nějaký smysl? Pro mě ne, já se iluzemi bohužel ošidit nedám. Viktor návratu do minulosti úplně podlehl, zamiloval se do herečky představující jeho ženu zamlada, trochu se potrápil, ale šťastného konce se dobral. Film je chvílemi skvělá komedie, chvílemi drama. Každopádně k zamyšlení. Na ČSFD 81 %.

A do které doby byste se chtěli vrátit vy?


Zdroj: protisedi.cz

středa 12. února 2020

U nás doma

"To sem teda myslel, že když si nezaměstnaná, budeš se o tu domácnost líp starat". Tuhle větu vypustil z pusy můj dvacetiletý syn. A vážně použil slova "domácnost" a "starat". Mluví jak z předminulýho století. WTF? Úplně mi vyrazil dech. Zůstala jsem stát jako opařená. Neměla jsem slov. To je vážně déjà vu. Takovou větu jsem už kdysi dávno slyšela a ten, co ji vyslovil, byl odejit. A teď mi tu vyrostla jeho věrná kopie.

Zdesetinásobila jsem nasazení při hledání nový práce. Přestala jsem ho ráno budit do školy a vařit mu čaj, čímž jsem docílila jen toho, že tam nejde. Na druhou stranu, když nebude chodit do školy, vyhodí ho. Když ho vyhodí, ztratí status studenta. Když nebude student, nemusím se o něj starat. Vezme si batůžek, surikaty a vyrazí do světa. A mně už nikdy nikdo nebude říkat takový hnusný věty!

čtvrtek 6. února 2020

Agresívní nezaměstnaná matka

Když jsem Druhorozenému rozechvělým hlasem oznámila, že jsem skončila v práci, zatvářil se dost znechuceně. Jako že jsem si nedokázala uhájit svý místo mezi lidma, který mám tak ráda. Chlapeček ještě nemá ty správné představy o reálném dospělém životě. Po týdnu mi svůj postoj osvětlil. Tak dva měsíce řikám těm holkám, že seš nemocná, že ke mně jezdit nemůžou. A teď jim mám říct, že mám doma agresívní nezaměstnanou matku?! Můžu o něm napsat, že je domácí typ, když se s členkami svého početného fanklubu schází zásadně doma ve svém pokoji? Nebo je spíš lakomý lenoch?

A proč jsem agresívní? Protože jsem chtěla, aby ráno vstal a šel do školy. A taky jsem se ptala, jestli si prázdné pet lahve (28 ks) schraňuje na postavení voru, tajně doufajíc, že by někam odplul. Někam daleko. Ne, prý si postaví potrubí na záchod, aby nemusel přerušovat hraní LoLka. Chcankovod?! Ach jo.

Těšila jsem se na návštěvu pracovního úřadu, jaký to bude adrenalinový zážitek a materiál pro psaní. Jsem však zklamaná. Normální úřad bez emocí, kde chybějící automat na pořadové lístky úsporně nahradili vyvěšeným papírem, kam se do kolonky i s časem příchodu každý zapsal. Příslušné pracovnice pak podle seznamu člověka vyvolaly a jeho jméno hned také škrtly. Jedna škrtala tak zběsile, že začmárala i mě. Ale já byla ve střehu a seznam průběžně kontrolovala. Formulář k registraci jsem měla neúplně vyplněný a něco dokonce špatně. Případná nabízená pracovní pozice tak může být leda dopékačka pečiva.


pondělí 3. února 2020

Ufňukaný článek

Ve středu dopoledne jsem zavolala své matce a optala se, jak se má a co dělá. Povaluju se na sedačce, piju kafe a luštím křížovky. Já dělám to samý, pochlubila jsem se. Máma zbystřila. No, skončila jsem v práci. A hned v pátek jsme šly do kina na odpolední představení pro důchodce. Lístek za sedmdesát korun, ale film byl zajímavý, být nezaměstnaná není tak úplně marný.

Přežila jsem pneumokokový zápal plic, a abych nepřišla o práci, nechala jsem se uschopnit zhruba o čtrnáct dní dřív. V ten den jsem ještě skočila na kožní s nějakým červeným fuj flekem na obličeji. Lékařka použila na vypálení tekutý dusík, bolelo to fest a v mžiku se mi udělal uprostřed tváře obrovský dvojpuchýř. Jako kdybyste mě viděli, dáte mi korunu, někdo možná i bůra. Ovšem v práci se tvářili jako bych byla prašivá, jak už všichni věděli, že jsem v nemilosti a nikdo si se mnou nechtěl zavdat. Very fine.

Paní B si mě po týdnu konečně zavolala do zasedačky a řekla, že mě ve firmě nechce (ani vidět). Podotýkám, že strup z tváře jsem měla už sloupnutý. Mluvily jsme obě dost nahlas a najednou. Důvodem výpovědi je, že jsem nemocná, že jsem furt nemocná, že jsem schválně nemocná a bůhví co dělám, když jsem nemocná. Konec po šesti a půl letech. Vážně směšný. Podepsala jsem dohodu a měla zmizet. Mám doma vypraný ručníky a utěrky, taková jsem hodná, zítra je přinesu, povídám. Já jsem je prala dvanáct let, kontrovala paní B. Však v pořádku, je to vaše firma.

První pomoc mi poskytla Šárinka, rozbalila Milku s celými lískovými oříšky.

sobota 1. února 2020

Náš pes je modelka II

Od posledního focení má náš voříšek z útulku v Tróji kratší srst, ale pánbůh zaplať, protože čerstvě po
stříhání vždycky vypadá jako dementní podvraťák. Já Vendulku chápu, to je přítelkyně Prvorozeného, bydlí spolu v pronajatém bytečku v Letňanech. Vendulka má kočičku Milu a uklízení všech těch chlupů je prostě náročný. Ani začátek soužití nebyl jednoduchý. Teď tedy myslím zvířata.

U sebe doma se Mila Bonga bála, trávila dny a noci na skříni, ale když tam nebyl, kousla Provozeného do palce u nohy pokaždý, jakmile ho vystrčil zpod peřiny. Pak na ni pes jednou vystartoval a zašlápnul ji v koutě. No, dostal na čumák a od té doby byl pokoj. Letňany jejich kamarádství jen potvrdily.

A je dojemné, jak Mila vítá Bonga z výletů. Přiběhne ke dveřím, nejdříve mu velmi pečlivě očichá fousy, aby zjistila, co dobrého baštil a potom se stejnou pečlivostí zkontroluje tlapky, aby věděla, kde běhal.


Foto Martina Valihrachová

pondělí 27. ledna 2020

Scény z manželského života, Švandovo divadlo (2020)

V krátké době podruhé v divadle, lístky tentokrát koupil Zuzanin mladší brácha David a šel s námi i se svojí ženou Klárou. Nedostatek divadelních her nutí tvůrce adaptovat filmové scénáře. Většinou bývám skeptická, ale Bergmanův film jsem naštěstí neviděla.

Rozpad patnáctiletého, prý úžasně fungujícího manželství a omleté klišé - manžel si našel mladičkou milenku, aby pak časem zjistil, že láskou jeho života je první žena. V hlavní roli skvělí Michaela Badinková a Michal Dlouhý, dvě vedlejší postavy skoro nestojí za zmínku, objevily se jen za začátku představení, ale protože oba herci zůstali i na děkovačku, smekám. Barbara Lukešová a Vasil Fridrich. Barbara se sice tvářila dost nasraně, ale to asi proto, že kytky dostali Badinková s Dlouhým.

Druhá půlka mě strašně zklamala, děj se nikam neposunul, pořád stejné hysterické výlevy, stejné teatrální odchody a návraty, zbytečné natahování děje. Asi se opakuju, možná jsem divná, ale v budoucnosti budu preferovat představení krátká, tj. bez přestávky, protože i přes bezvadné herce jsem se nemohla dočkat konce.

P.S. Bloudičko, tři a půl z pěti.


Zdroj: Scena.cz

sobota 25. ledna 2020

Jméno, Divadlo VERZE (2020)

Jsem živá. Byla jsem v divadle. Mně se prostě to vršovický divadlo Mana moc líbí. Opět podobná konverzačka jako Šťastný vyvolený a podobné kulisy. Obývací pokoj. A v obýváku manželů, Jany Janěkové ml. a Romana Zacha, se na marockou večeři sejde jejich kamarád z dětství Petr Lněnička, bratr ženy Honza Dolanský a později přijde i jeho těhotná žena Linda Rybová. Tématem večera je výběr jména pro chlapečka, který se má za pět měsíců narodit.

Rozhovor nastávajícího otce a jeho sestry:
- A co Nicola?
- Nicola je přece jméno pro holku.
- Nicola je jméno pro kluka i pro holku.
- No, a já chci jméno pro kluka i pro kluka.

Otec potutelně prozradí, že vybrané jméno začíná na písmeno A. Všichni hádají. Adam. Albert. Alexandr. Alfréd. Amadeus. Antonín. Armand. Artur.
- Ne, bude se jmenovat Adolf.
- ADOLF...?!
Jaké zavládne zděšení si asi umíte představit.

Roman Zach se se svým civilním herectvím docela ztrácel, občas ho bylo špatně slyšet. Vůbec si ho nedovedu představit na jevišti velkého divadla. Jinak jsme se smály opravdu hodně, a že jsme na dobrém představení, jsme se utvrdily hned po vstupu do divadla. Jiří Bartoška se svou paní si vybrali stejné. Paní Bartošková vypadá skvěle.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.


Zdroj: Divadlo VERZE


pátek 17. ledna 2020

Krotitelka snů, Simona Monyová,1998

Jak jsem druhý měsíc doma se zápalem plic, jsem zpruzená a nic mě nebaví, taky nemám co číst, proto jsem se vrátila ke knihám Simony Monyový. Nejvíc se mi líbí ty ze začátku jejího psaní, pak už knížky sekala jak Baťa cvičky, tři za rok. V knihovně mám dvanáct kousků, pouze u čtyř si pamatuju děj. Je jasný, že úroveň některých je fakt velmi nízká. Škoda. Spisovatelka bezesporu talentovaná. Mám ráda její jízlivý humor a úsporný styl, ovšem některé příběhy jsou vyloženě zkratkovité.

U mě vede Deník citového vyděrače a Krotitelku snů. V Krotitelce rozvíjí až klišoidní příběh opuštěné ženy, jejíž muž odešel k mladé milence. Ale ten vtip a nadhled, který vtiskla své hrdince Marii, ta opravdovost dopadu rozchodu na děti, pětiletou Natálku a čtrnáctiletýho Šimona, to je realita bohužel běžná. Marie má naloženo opravdu dost, kromě toho že ji trápí váha a příznaky stárnutí (a koho ne!), stará se o maminku s Alzheimerem a bezúspěšně posílá do nakladatelství rukopis své první knihy. Čtenářky v diskuzích vyčítají autorce smutný konec. Myslím, že Simona Monyová věděla o smutných koncích své.


Zdroj: Bazar Brno

sobota 11. ledna 2020

Ženy sobě

Opět jsem se s novým rokem rozhodla skončit s Patočkou. Abych byla úplně přesná, usoudila jsem, že průměrný sex jednou za měsíc mi nestojí za to radostné chvění, když pípne mobil a to následné zklamání, když je to jen vyúčtování čehosi. Raději si vygůglím cviky na posílení pánevního dna. Vím, opakuju se, ale už umím dva.

Tentokrát jsem byla vážně tvrdá, v listopadu jsem vymazala všechny zprávy, fotky i jeho číslo. Popřál mi hezký Vánoce a pak i nový rok. Přání jsem okamžitě smázla, vzápětí jsem si sice řekla, no, je slušnost odpověděl, ale nebylo kam a paměť na čísla nemám žádnou. Přišla jsem o motivaci holit si nohy a přilehlé okolí, o pocit, že jsem žádoucí ženou. Moje volba. Nemyslím si, že se už nikdy neuvidíme. To ne, Praha je malá. Třeba se potkáme na jaře na trhu na Náplavce, ale to bych si musela přivstat nebo on zaspat. Chodí rád na snídani na štrůdl, já zase na pljeskavici, ani ty chutě nemáme stejný.

Umím být sama, vždycky jsem si vystačila a čím jsem starší, tím jsem paličatější. Inu, býčice. Když člověk žije v páru, stále bere ohled na toho druhýho. Musí se radit, domlouvat na různých věcech, čekat na jeho názor, obává se nepříjemný reakce, takže pořád přemýšlí, co a jak říct, což svým způsobem brzdí či omezuje. Čtu na Blogu.cz zápisky ostatních žen, mladých i starších, které zůstávají v nefungujících vztazích bez lásky.

A kdyby jenom bez lásky, ale i bez elementární slušnosti. Žijí s člověkem, který jenom bere a nic nedává. Taky jsem takovýho měla, proto jsem se rozvedla. Nebojte se být samy, buďte odvážné a sebevědomé. Získáte pro sebe spoustu času, který můžete věnovat svým koníčkům, přátelům a cestování. Nevzdávejte se.

Zazvonil zvonec