Taková hodná holka

Kdysi dávno měla moje máma potřebu vlastnit nemovitost. Dodneška nechápu, proč koupila polorozpadlý dům se zahradou v centru malého zaprášeného města ve východočeském kraji. Mně bylo šestnáct, já žádnou touhu opouštět Prahu samozřejmě neměla. Potkaly nás tam všechny problémy, které mohou takové amatéry potkat. Například nestandardní sousedi zleva.

Starší manželský pár, kde paní byla evidentně alkoholička, jestli i pán si už nepamatuju. Měli dospělé děti, dceru s rozštěpem patra a kluky jednovaječná dvojčata s rozštěpem rtu i patra. Bezvadný genetický kód, včetně mdlé inteligence, i když těžko posoudit, moc rozumět jim nebylo. Všechny jejich děti měly po dvou dětech. Sousedi chovali prase v chlívku hned u našeho plotu, smrad neskutečný. Na blátivém dvorku měli zvláštní paviání slepice s růžovým zadkem bez peří. No, možná to byla nějaká nemoc. Taky se jim oběsil pes, měl blbě zamotaný řetěz a skočil z boudy dolů. Předem plánované sebevraždě bych i věřila.

Dcera Lída byla rozvedená, manžel ji opustil, měla Lidušku a Jarouška, děti zhruba ve školkovém věku, stejné placaté obličejíky s modrýma očima. Pracovala v místní fabrice jako pomocná dělnice a bydlela v domě s rodiči. Byla to taková zanedbaná smutná ženská, zpětně si uvědomuju, že byla vlastně dost mladá. Její vypitá matka ji pořád chválila: Liduna je taková hodná holka, stará se o děti, do práce chodí a na chlapa se ani nepodívá. Proč na ni v poslední době tak často vzpomínám? Já jsem taky taková Liduna.

Večírek

Nastal můj nejdůležitější pracovní den letošního roku, oslava dvacátého výročí zahájení činnosti naší firmy, tak jsem chtěla pěkně vypadat. Mám trochu rozježené obočí, ne nijak silné, ale neposedné chloupky několikrát denně rovnám. Abych byla dokonalá, koupila jsem si průhledný gel na jeho úpravu. Ráno doma v koupelně to vypadalo dobře, až pozdě odpoledne jsem si při letmém pohledu do zrcadla všimla, že na levém obočí mám něco, co vypadá jako zaschlé sperma.

Večírek pro obchodní partnery v salonku velkého pražského hotelu. Pronajali jsme si i moderátorku, měla sice louboutinky, ale ani za týden se nenaučila tříslovný český název naší společnosti. Naštěstí jsme s Filipem na stěnu nalepili velkou ceduli s dvacítkou a jménem, furt se na ni dívala a stejně to nakonec zvorala. Původně jsem navrhovala, aby večer odmoderovala Kristina, která každopádně ví, kde pracuje a mohli jsme v pohodě ušetřit patnáct litrů.

Někde v hotelu měli večírek též betonáři, hodně jich zabloudilo i k nám. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy viděla pohromadě tolik hezkých chlapů, jen nerada jsem je vyháněla pryč. Toho posledního si nám tu mohla nechat, ten byl hodně dobrej, řekla smutně Hana, Kristinina máma. Nakonec se do sálu ještě vřítil malý přičmoudlý chlapík. Bojechtivě jsem mu vyrazila vstříc. Tady se žádný obejda zadarmo ládovat nebude. Ehm, to byl pán od veselého focení. Bohužel vzhledem k vyššímu věku nebyl mezi hosty o focení takový zájem, jak slibovala večírky protřelá Helga. Zmaškařit se k nepoznání a pak se fotit je pro mě stále nepochopitelná zábava. Na všech fotkách snad kromě dvou byla Kristina, i se nabízela, že by mohla jezdit jako blonďatá rekvizita. Majitel atrakce rozhodně nebyl proti.

Zato karikaturistu jsme mohli ztrhat, maloval moc hezky a rychle. Nekompromisně jsem sepsala pořadník a velmi důsledně hlídala jeho dodržování. Semetrika ve mně opět ožila. Bohužel se s postupujícím večerem kvalita obrázků horšila a ty poslední připomínaly domeček kreslený jedním tahem.

Malý zádrhel byl jen s dortovou fontánou, kterou jsem koupila. Kuchař šel najisto a na obale mi ukázal větu Tortová fontana len na vonkajšie použitie. Koho by to napadlo? No, mě teda ne. A už jsem byla v průseru. Návrh přivézt dort na terasu a dívat se skrz okno byl zamítnut. Nakonec se mě zželelo panu vrchnímu a fontánu povolil s tím, že v nejhorším případě bude dalším bodem programu příjezd hasičů. Naštěstí nebyl. Svoji pozici ve firmě jsem si udržela i nadále. Minimálně do konce tohoto roku.

Studna lží

Studna lží je poslední článek na SRDCI BLOGU.

Nejlepší víkend, Patrik Hartl, 2018

Četla jsem všechny jeho knihy, žádnou jsem si nekoupila (ani bych to neudělala), vždycky ke mně nějak došly. Pokyn vydavatele zřejmě zněl jasně, co nejvíc postav a stránek. Postavy se mi hrozně pletly, spletenec rodinných a pracovních vztahů, kde se používají jen křestní jména. Když Dáša volá mámě, napíše Hartl, že volá Markétě. Pak se v tom vyznejte. Výchozím bodem je zážitková agentura, její majitelka a zaměstnanci a docela mi trvalo, než jsem na to přišla. Vyprávění je plytké, bez humoru a napětí, přitom spousta scén by se dala více vygradovat. Na konci jsem si vůbec nepamatovala, co bylo na začátku, a to jsem knihu přečetla za 6 dnů. Pár zdejších blogerek by Hartlovi určitě natrhlo prdel.

Zdroj: Alza

Randím jen s holkama

Kromě podzimních depresí se poslední měsíc zmítá též vírem setkávání s kamarádkami. S těmi letitými i novými. Přijela Soňa z Teplic nad Metují, náhodně jsem v lékárně potkala po hodně letech spolužačku Evu ze střední. Je z ní hezká kozatá bába. Rozuměj, kdysi měla malý prsa a má devítiletou! vnučku. Viděla jsem se se třema vyšehradskýma matkama. Asi vážně mluvím dost sprostě, vypadaly poněkud překvapeně, když jsem spustila. Ale né tak sprostě jako Blondýna, ta mě teda trumfla. Přijela s VendyW do Prahy a hezky jsme probraly život. Mám krásné a vtipné kamarádky. Ano, i mě někdy mrzí, že nejsem na holky, stejně jako Blondýnu v jejím famózním článku o seznamování.

Taky jsem zkoušela najít si chlapa přes seznamku, tolikrát jsem si pak nad zatuchlým kafem říkala PROČ. Proč tady sedím s chlapíkem, který měl v profilu o dvacet kilo a deset let mladší fotku. Hned na mě vybalil, že je mu žena nevěrná a že jí to chce oplatit. No, se mnou rozhodně ne. Proč mu manželka místo zahejbání radši nekoupí šampon na mastný vlasy a nepošle ho k zubaři, radost by měli všichni okolo. Asi se jí už nechce. Chápu, manželství je v podstatě nudná záležitost. Tolikrát jsem si říkala, proč sedím v kavárně s nějakým blbcem, když mám tolik krásných a vtipných kamarádek.

Jen mé pevné přátelství se Zuzanou má povážlivé trhliny. Co překročila padesátku jí fakt hrabe. Neustále se pozoruje. Už nemůže nosit krátký šaty, protože se jí hrnou kolena. Cože? Ta kůže na nich je taková povislá. Ptala se na moje kolena. Jakoukoliv změnu jsem rezolutně popřela. Doma jsem samozřejmě zjistila, že mám kolena taky shrnutý. Pak řešila celulitidu na stehnech, za drahý peníze chodila na baňkování. V neděli mi zoufalá volala z Palladia, že si chtěla koupit novu podprdu a v kabince uviděla strašlivou celulitidu na pažích. Na svých. Ztrácím trpělivost, jsem hnusná. To ti, ty vole, baňkováním poslali tu celulitidu nahoru na ruce, příště řekni, ať ti ji šoupnou na záda, tam si tak nečumíš. Jako já žiju ve velmi křehký rovnováze, stačí opravdu fouknout a jsem hned v prdeli. Jestli se zase začnu zkoumat a objevím na pažích ďolíky, tak za to může jednoznačně Zuzana.

Deštivé dny, Divadlo ABC (2018)

Standing ovation. Nekorektní, vulgární, skvělý. Takové bylo představení hry Deštivé dny amerického autora Keitha Huffa. Denny (Richard Krajčo) a Joey (David Švehlík) jsou kamarádi od dětství a dnes jsou parťáky u chicagské policie. Zuzana překvapila sama sebe, že koupila lístek do divadla za 800,- korun. Taky si už houby pamatuje a snažila se mě přesvědčit, že to byla cena za oba lístky, v divadle pak počítala místa, aby měla představu, za kolik herci hrají.

Jak mám výhrady ke Krajčovu probabišovskému postoji, musím ale objektivně přiznat, že talent teda chlapec má. V podstatě to byl jeho další koncert, za roli získal Thálii v roce 2012. V první půlce jsem sice měla pocit, že ho špatně slyším, a litovala diváky ve vzdálenějších řadách. My měly šestou řadu a vzhledem k velkorysému prostoru mezi řadami, jsme byly celkem daleko. Chvíli bylo opravdu lépe slyšet Davida Švehlíka, jehož hlas fakt miluju (celýho ho miluju), v druhé půlce naštěstí Krajčo přidal volume.

Zlý a hodný policajt, kde ten hodný není tak úplně hodný a ten zlý je... no, i o tom by se dalo polemizovat.

P.S. Bloudičko, pět z pěti.

Zdroj: Městské divadlo v Českém Krumlově