Zkouším žít

...jakoby po noci nepřišlo ráno

Jedno úterý večer mi Patočka poslal rozlučkovou sms. Prý potřebuju někoho volného a naše scházení necháme v rovině občas pivo a pokec. Sakra, já vím přece nejlíp, co potřebuju. Nebyla jsem zrovna ve formě, měla jsem podrážděný trojklanný nerv, nicméně jsem v sobě uvolnila spisovatelsko-masochistické ambice a své myšlenky jsem si zapsala. Ne, že bych hned běžela pro tužku a papír, ale co se mi honilo hlavou, jsem si párkrát v duchu zopakovala a uložila do mozku. V rámci té esemeskové smršti mi velkoryse nabídnul, že za mnou přijede a můžeme někam zajít. To jsem odmítla s tím, že mám rozečtenou divnou knihu^*) a po pilates se mi už nikam nechce. A byla to pravda.

Byla jsem překvapená, poslední dvě rande byly dost dobrý. První, co jsem si řekla bylo: ke všemu ještě tohle! Nos mě brněl a málem mi uletěl, starosti s puberťákem, hodně práce. Moc jsem se snažila všechno zvládnout, stihnout, udělat...jela jsem hodně na doraz. A pak mi došlo to nehorší: To jako se mnou už nebude spát, nebo coo?! Budu muset víc cvičit, sakra. Zvukovou kulisu mi dělalo moje oblíbené rádio, mimoděk jsem vnímala slova písničky...žít, jakoby po noci nepřišlo ráno. No, nebyla jsem líná se podívat do play listu, cože to bylo za chlapce, kteří tak hezky doladili atmosféru. Skupina Poetika s písní Zkouším žít.

Pravidelně čtu na netu rady Josefa Hausmanna a vím, jak jsou ženský po padesátce (čtyřicítce, třicítce) už bez šance. Má pravdu, předsedo.

Za tři se Patočka ozval, že by mě rád viděl, na pivo jít nechtěl a nic nevysvětloval. Cavyky jsem rozhodně nedělala, viz výše. A namaluj se, poradil mi otcovsky syn. Zase randím, ale málo. V sobotu se miláčik ptal, co budu dělat, aby se jasně vyjádřil, jestli se sejdeme, to ne. Tak jsem mu napsala, že jsem si právě něco domluvila, razím do víru velkoměsta a odmlčela se. Své vizi sobotního flámu jsem úplně propadla a napsala i panu Úžasnému, že dnes večer mám program. Chudák, ten asi koukal, protože naposledy mi přál k svátku. S pocitem, že jsem naprosto neodolatelná žena, jsem se svalila na sedačku, přikryla se psem a čučela na StarDance.

P.S. Psal hned ráno, jestli nemám kocovinu. Nemám.

^*) Michel Faber Pod kůží

Sophiina volba

Knihu Sophiina volba od Williama Styrona jsem četla před více než třiceti lety. Tenkrát jsem ještě vlastni děti neměla, ale i tak mi připadala její volba strašně zrůdná. Sophia musela po příjezdu do koncentráku vybrat, které ze svých dětí pošle hned do plynu. Druhé dítě by zatím mělo teoretickou naději na přežití. Vybrala holčičku, protože věřila, že starší chlapec bude mít větší šanci. Už ho nikdy neviděla.

Jednou večer jsem zapomněla vypnout TV a najednou slyším z pořadu typu SuperStar větu: Dnes čeká porotu Sophiina volba. Musí vybrat nejlepšího zpěváka z blablabla.... Málem jsem si televizi rozbila, když jsem honem nemohla najít ovladač, abych tu hrůzu vypnula. Sakra, jsem ňáká přecitlivělá, to je asi věkem, ale úplně se mi z toho srovnání udělalo na blití.

Za tři dny jsem na Můstku potkala mladýho kluka s prasátkem na vodítku. Jak blbě vidím, nejdřív jsem si myslela, že má divnýho pejska, ale ocásek mě navedl. Takový roztomilý prasátko, všichni ho obdivovali, taky ho chci. Kluk byl středem pozornosti a dělalo mu to evidentně dobře. Doma jsem si prasátko vygůglila, našla jsem hezký webky s radami, jak prasátka chovat, o jejich povaze apod. Jedna chovatelka se svěřila, jaká je to Sophiina volba, vybrat pro nově narozené další majitele, aby se dostali do dobrých dlaní a nebyli následně sežráni. No, do prdele. To se všichni zbláznili? Napsala jsem jí hnusný mail, co si o té její těžké volbě při umístění malých vepříků myslím. Samozřejmě neodpověděla.

Mně prostě tohle nové přirovnání uniklo, používat ho nebudu a chraň ruka Páně moje děti, kdyby ho někdy vypustily z pusy.

Prezident Buran

Politiku sleduju běžně, žádný extrém. Občas se podívám na nedělní Otázky Václava Moravce a musím říct, že se bavím královsky.

Využiju současné beztrestnosti, než soudruzi schválí zákon proti hanobení prezidenta republiky, abych si taky maličko šťouchla. V Otázkách VM dne 13.11.2016 se pan premiér Bohuslav Sobotka zasekl při odpovědi, zda si s panem prezidentem tyká nebo vyká. No, ééhm. Nakonec z něho vylezlo, že jsou ve fázi tykání. Další účastnice debaty, paní poslankyně Miroslava Němcová podotkla, že ona prezidentovi vyká, on jí tyká. Ježíš, to je ale buran, blesklo mi hlavou. Mirce je 64 let, mimochodem vypadá skvěle, ale i kdyby jí bylo dvacet, přijde mi jednostranné tykání opravdu nepatřičné, neslušné, nevychované.

Pak jsem si vzpomněla na loňské předávání státních vyznamenání dne 28.10. Velmi diskutované bylo ocenění herečky Jitky Frantové, které byla obviňována ze spolupráce s STB, ale to teď není podstatné. Mě uchvátila jiná věc. Paní Frantová si na akci v 83 (!) letech vzala šaty bez rukávů. Na šaty bez rukávů si dávám pozor už teď. A dobře dělám. Pan prezident jí předal ocenění a dlouho, ale opravdu dlouho jí pumpoval rukou. Asi ve svých 71 letech ještě nevěděl, jak se podává ruka. A potřásal a potřásal, až Jitce ta povislá kůže na pažích lítala na všechny strany. Kamera to zabírala hódně zblízka. Bylo mi jí líto. Příště nepodcenit nejen výběr šatů, ale i buranství Miloše Zemana.

Já jsem naštěstí v obou směrech z obliga.

Ty víš kdo...

...já jsem.

Celý život si kupuju malé boty, krátké kalhoty a řvavé rtěnky. Moji synové si nepřáli, abych si malovala pusu, když jsem s nima někam šla. Nejvíc si samozřejmě ubližuju těma malýma botama. Moje nohy by vždy chtěly raději spočinout v té krabici od bot, ale v ní se chodí fakt blbě. Možná je to tím, že mám levou nohu o půl čísla větší než pravou. Pokud vyhovím levé noze, z pravé mi padá bota. Pokud vyhovím pravé, levá noha strašně naříká.

Jsem peciválka a nejradši jsem doma s dobrou knihou a hrnkem čaje, v zimě nejlépe s rumem. Prvorozený často vyhrožoval, jak vyrazí do světa, až bude velký. Věřila jsem, že nebude po mně. Pak se ve dvaadvaceti odstěhoval z Čerňáku (Černý Most, Praha 9) na Ládvíčko (Ládví, Praha 8) a vzal si z útulku štěně. A bylo vymalováno. Když měl možnost ucházet se o práci v hotelu na Maledivách, na pohovor ani nedošel. Druhorozený naopak tvrdí, že mě nikdy neopustí a tajně si zjišťuje, kolika let se dožívají ženy v České republice. Těší se, až tu bude bydlet sám, ovšem s takovou dlouhověkostí nepočítal.

Dobrodružnou povahu má v naší rodině jen Světlanka. Po revoluci vyrazila za kámošem do Švédska, v Německu sedla do špatného vlaku a pokračovala do Dánska. A v té době bez mobilů i do toho Švédska nakonec dorazila. Pak odjela pracovat do Itálie, seznámila se s Robertem a spolu odešli na Kanáry. Se svým italským mužem a dvěma dcerami tam žije už přes dvacet let.

Ještě jsem malicherná a stále řeším návštěvnost svého blogu. Když jsem tady zavěsila spisovatele Hájíčka, Černovláska si hned vedle plácla článek "Sex mimo domov a na veřejnosti". No, s tím se prostě nedá soupeřit. To uznávám.

Jak nebýt konzervativní

Co mě naučila Kristina

Mám ráda své rituály, vyjeté koleje, jezdím skoro dvacet na dovolenou na stejné místo. Nerada zkouším něco nového. Jsem prostě stará konzerva. Kristina je moje kolegyně přes tři roky, nebo teda spíš já její...já jsem nastoupila později.

Vypadá jako mladší Reese Witherspoon a je jí skoro přesně o dvacet let míň než mně. Obě jsme rohaté znamení, doma máme podobné záclony a stejné skleněné misky, jak jsme náhodně zjistily z fotek. Teď jsme si nezávisle na sobě koupily stejné boty. Stejné šaty jsem si v Lidlu koupila už cíleně, jen nemám ty její prsa a úžasnej velkej zadek. Mám postavu jak teploměr. Ještě máme doma stejný rendlíky Tuplip a už s tím vypočítáváním končím!

1) Naučila mě nakupovat na Zoot. Já jsem dost lenivá a chodit po obchodech mě strašně nebaví. Tady si objednám ve své velikosti několik věcí, naposledy patery šaty. Vyzkouším a zaplatím jen to, co mi sedí, zbytek vrátím. Nejdřív jsem měla s množtvím objednaných věcí problém, ale když jsem viděla ostatní holčiny s plnýma náručema hadrů, dala jsem se do klidu.

2) Naučila mě jíst v Sushi Time v Jindřišské. Já asijská jídla moc nevyhledávám, tady si dávám jediné jídlo, a to nudle s hovězím masem, bambusovými výhonky a arašídy. Kristina jí samozřejmě hůlkama, já vidličkou, hůlky se naučím používat až v příštím životě.

3) Naučila mě chodit pro saláty do Green factory. To je salátovna, kde z čestvých surovin přímo před vámi připraví salát buď z nabídky nebo sestavený podle vaší chuti. Bohužel, jak se ochladilo, zase prasím v KFC.

4) Naučila mě nakupovat potraviny přes net. Konečně jsem se odhodlala nechat si minerálky přivézt až do bytu. Dnes jsem schopná objednat i ovoce a zeleninu, maso jsem ještě nezvládla. Já prostě musím všechno vidět, osahat a očuchat, abych byla spokojená. Začínala jsem s Tescem, ale mají drahou dopravu, teď nakupuju v Koloniálu. Kristina se mezitím posunula na Rohlík. Tuhle osvětu šířím i mezi kámoškama, protože není nic lepšího, když vám mladej frajer doveze nákup až do předsíně.

5) Teď si nemůžu vzpomenout, ale určitě zase nákupy nebo žrádýlko, případně nákup žrádýlka.

Jiří Hájíček

Není nad to, číst si knihu o stavbě Hněvkovické přehrady a ležet pár set metrů od ní, v kempu Rusalka. Rybí krev, první kniha, kterou jsem od Jiřího Hájíčka četla, zakoupená tradičně v Týně u paní Sekyrové. Připadala jsem si stylová a aby mi to vydrželo, snažím se nějakýho Hájíčka mít s sebou na každou dovolenou. Kromě toho, že hezky píše a je pěknej chlap, je prý i moc milý, říkala mi knihkupkyně.

Rodák z Českých Budějovic, ročník 1967. Píše knihy z jižních Čech, z venkova. Knihy pro někoho možná nudné, ale mně to jeho pomalé tempo vyprávění vyhovuje. Obyčejné, uvěřitelné lidské příběhy a Hájíček taky umí krásně popsat jednotlivá roční období, vykreslí naprosto přesně barvy, vůně i zvuky okolní přírody. Je znát, jak ten svůj kraj miluje, kluk jeden ušatej.

Zatím jsem zvládla přečíst:

Zloději zelených koní (2001), zfilmováno 2016

Příběh novodobých zlatokopů, vlastně vltavínokopů. Téměř zničující příběh o vášni, o neuvěřitelné lásce k ženě a vltavínům.

Více viz Filmy.

Selský baroko (2005)

Pro milovníky bádání a historie, začátek se odehrává v padesátých letech minulého století v období kolektivizace vesnice. Příběh o konci velkých sedláků a jedné krasavice. Stará křivda, která se táhne s dalšími generacemi. O umění odpouštět, o trestu a vině. Pro mě i letní romance, horko, vyprahlé cesty a hezká blondýnka, která svádí hlavního hrdinu genealoga.

Rybí krev (2012)

Stavba přehrady potřebné pro provoz jaderné elektrárny Temelín. Násilné vystěhování obyvatel z jejich domů na břehu řeky do paneláků v Týně nad Vltavou. Nechtěla bych to zažít, Týn se mi moc líbí, ale sídliště je příšerný. Příběh žen, které přežijí všechno, protože jsou od přírody tak nastavené.

Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014), povídky

Prostě povídky z vesnice. Já bych ty povídky víc natahovala, mám pocit, že v nejlepším vždy skončí.

Dešťová hůl (2016)

Datum vydání se trefilo do roční doby, začátek vyprávění se odehrává na podzim. Současný příběh z vesnice, o tom jak jsou všichni okolo hladoví, jak každý kouká urvat pro sebe co nejvíc, v rodině i mimo ni. O zkorumpovaných zastupitelích, o tom, jak je těžké se bránit. Jedna linka příběhu i o nenaplněné touze po dítěti. Jó, špatná rozhodnutí nás doženou i po letech ve chvíli, kdy to už nečekáme.