Blbá smrt

Ona skoro každá smrt je blbá, ale někdy je ještě blbější. Když jsem četla první zprávy o smrti Jana Třísky, říkala jsem si, že do Vltavy skočil schválně. Přece není možný, aby dospělý střízlivý člověk spadl z Karlova mostu. Tak je to možný. Já jsem taková spořádaná a poslušná holčička odjakživa, nikdy bych si na zídku mostu nesedla, i děti jsem vždy nutila, aby dodržovaly pravidla, zákazy, příkazy. Na mostě, na lanovce, v ZOO. Otravná, ustrašená, nudná matka. Pro mě je naprosto nepředstavitelné, abych se po upozornění ochranky, že nesmím u sochy sedět, znovu vydrápala zpátky. Nechápu. Frajeřina? Nevychovanost? Málo respektu?

Je mi to líto. V mých očích zůstane stále mladý a krásný, jak si ho pamatuju z dětství.

Potulný loutnista z Popelky

Zdroj: Kinobox

Pohřeb až zítra, Švandovo divadlo (2017)

Divadelní hra Natálie Kocábové. Nebyla jsem zvědavá na nějakou protekční holčičku a o lístky jsem zájem neměla. Mívám zbytečné předsudky, často. Pak jsem si přečetla skvělé recenze, Zuzana taky a vynadala mi, že lístky nemám. Naštěstí je šlo ještě objednat za 120,-Kč/ks. No, nekupte to, zvlášť když za ně dostanete 90 minut bezvadný zábavy.

Spisovatelka, hudebnice, textařka a zpěvačka Kocábová hodně čerpala ze svého vlastního příběhu a zázemí, přečetla jsem si. Překvapivá myšlenka, opravdu. A právě proto, že si nevymýšlela blbosti, inspirovala se svojí temperamentní rodinou a přidala trochu nadsázky, vznikl svižný obraz jedné rodinné večeře v předvečer babiččina pohřbu. Pokus o klidný večer v sestavě: rozvedení manželé, dvě dospělé dcery, puberťák a nový matčin přítel (z Íráku/Íránu?), je předem marný. Kromě mně známých herců (Robert Jašków, Bohdana Pavlíková, Luboš Veselý) se mi moc líbila Natálie Řehořová.

P.S. Nikdy bych nevěřila, že i sako může mít stěžejní roli.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti.

Zdroj: Švandovo divadlo

Alzu už ne..!

Jsme v práci hodně slavící a dáváme si hezké dárky k narozeninám i jiným příležitostem. Funkce dárkové referentky připadla samozřejmě mně. Sama nerada dostávám hlouposti, proto se obdarovávaných občas na férovku zeptám, co by si přáli. Osvědčily se různé dárkové poukazy.

Jen u Alzy jsem tvrdě narazila. Do prodejny si nemůžete jen tak mírnyx týrnyx přijít a koupit si dárkový poukaz. Ten si musíte nejdříve objednat a pak si ho teprve vyzvednout, tj. žádná rychlá hurá akce se nekoná. A protože otravujete s poukazem a Alza s ním má zbytečnou práci, k té tisícikoruně za poukaz si naúčtuje ještě 35,- Kč a není jí to vůbec blbý. Proklientský přístup si tedy představuju jinak, proto se u nás ve firmě poukázky do Alzy už nedávají.

Prcám na vás

Zdroj: Alza

Zase podzim

Některé mé oblíbené blogerky tu šťastně vítají podzim, úplně se tetelí blahem, že konečně skončily vedra. Já mám pocit, že žiju jenom v létě a zbytek roku se na léto jen těším. Se začátkem školního roku mívám (z objektivních důvodů) velké deprese a k tomu ten podzim a vánoce na dosah. Letos jsem se v rámci projektu "Budu se mít ráda" rozhodla, že se nenechám podzimem otrávit a budu se tvářit, že je moc fajn. Třeba nakonec bude. Inspirovala jsem se u Atheiry a koupila si svíčku s podzimní vůní, do vázy nádherné astry a do špajzu rum. S touhle výbavou se depresím určitě ubráním.

Další blogerka právě nastoupivší do třeťáku, zodpovědně psala o maturitě, která se blíží a o výběru vysoké školy. To mě úplně zaskočilo, Druhorozený je taky ve třeťáku, tváří se, jako by byl v osmičce na základce a o významu slova "maturita" má jen mlhavé představy. Čtvrtého září vyhrožoval, že skočí pod metro, jen aby do školy nemusel. Zároveň tvrdí, že půjde na vysokou, abych ho nemohla vykopnout z bytu. Nevím, co je horší.

Protože i pes vypadal sklesle, chtěla jsem ho v jeho skoro sedmi letech konečně naučit aportovat. Prvorozený se mu nevěnoval a on sám zájem taky neměl. Druhorozený se jenom posmívá, že je pes blbej. Jsem naivní amatérka. Venku na míček totálně prcal. Ještě, že nedohodím moc daleko. Naštvaně jsem doma otevřela noťas a hledala rady a porady na diskuzích, emimino jsem automaticky přeskočila. Na solidně vypadajících stránkách jsem se dostatečně poučila. Začala jsem trénovat doma a v první řadě jsme si se psem ujasnili, co je to míček. Zelený tenisák. Ne plyšový pejsek, gumová kost nebo bavlněný uzel. Pes není hloupý, rychle pochopil, že dostane odměnu, když míček přinese. Jenže přinesl jen jednou. Podruhý už ne. Když jsi blbá a ten debilní míček furt zahazuješ, choď si pro něj sama. A pak, že zvířata nemluví. Jeho pohled byl naprosto srozumitelný. Naučila jsem oba syny mluvit, jíst příborem a utírat si zadek. Ten podvraťák prostě aportovat BUDE.

Holčiny a puberťák (vlastní)

Druhorozený studuje na střední zdravotnické škole obor vhodný spíše pro kluky, bezpečnostně právní činnost, přesto se všichni diví, že je na zdrávce. Školu si vybral zřejmě kvůli holkám, protože takové nepřeberné množství dívčin by nikde jinde nenašel. Pokaždý, když přijdu neplánovaně domů, s nějakou cácorkou se potkám. Jmenují se všechny stejně a stejně vypadají. Tedy kromě Lucky, maličko oplácané blondýnky. Ty ostatní jsou drobné dlouhovlasé brunetky. O panictví údajně přišel ve třinácti na paintballovém kempu. Nevěřila jsem. Jaký to bylo? Takový rychlý. Tak to bych ti i věřila. Přečetl si bráchovu knihu Nebuď takovej balvan a dostal startovací balíček prezervativů ve stylové plechové krabičce. Tím moje výchova v tomto směru skončila.

Občas ještě mívám záchvaty mateřské lásky a chci se synem sdílet nějakou kulturní akci. Třeba kino. Představa kina se starou matkou je ovšem pro Druhorozeného poněkud stresující. Vzal s sebou tedy starší kamarádku ze školy. Krásnou Carlu v černých šatech a rudou pusou, studentku zdravotnického lycea, která byla se svým francouzským šarmem naprosto okouzlující. Syn jí cestou shovívavě vysvětlil, že Míša (jako já) chodí jenom do Světozoru a ne na americký filmy. To není úplně pravda, někdy udělám i výjimku. My šli na dánskou detektivku a nakonec to byl jeden z nejhezčích prázdninových večerů.

Krásná Carla má ale mého chlapečka na háku, přece jen je skoro o dva roky starší. Občas se ptám, jak se má. Jó, viděl jsem ji, slušelo jí to, měla černý dlouhý šaty s takovou dírou. S dírou? No, koukaly jí nohy. Aha, ty myslíš rozparek. Z vlasů měla udělanou kouli. Hm, to bude asi drdól. A na nohách měla takový pěkný pantofle. Pantofle? Takový s páskama. Jasně, sandály. V budoucnu možná státní policie, módní každopádně ne!

Ty holčiny, co ho na háku nemají, Natálky, Viktorky a Vendulky, za ním jezdí obětavě domů. Druhorozený si je vyzvedne u metra a pokud mají zájem i o nějaký jiný program než sex, vyvede je do nákupního centra. Zpočátku jsem si myslela, že se s holkama jen vytahuje, že kecá. Večer jsem si vlezla do postele a jak jsem byla namatlaná pleťovým mlékem, něco se mi přilepilo na nohu. Rozsvítila jsem lampičku. Přes celé stehno jsem měla nalepený tmavý vlas. Sundala jsem ho, měl půl metru, a šla ho ukázat synkovi. Musel okamžitě vstát a čistě mi povléknout. Moje postel je a bude tabu. Víš, jak se blbě souloží na palandě? Nevím, a upřímně je mi to jedno. Pokud se ti to nelíbí, pronajmi si garsonku.

Děti úplňku (2017), ČR

Jsem zastánkyní umělého přerušení těhotenství především v případě, že se plod nevyvíjí tak, jak by měl. Možná jsem krutá, ale já to tak cítím. Nesnáším ty rodiče, kteří říkají, dali jsme mu šanci, aby bojoval. Bojoval o co? O těch pár let plných operací, bolesti a všelijakých přístrojů připojených na tělo? Děkuju pěkně. Kamarádka šla na přerušení v pátém měsíci, nechtěla dítě s Downovým syndromem. Stála jsem při ní. Jenže někdy je matka příroda velká svině a postižení důkladně schová.

Pod slovem autista jsem si vždycky představila Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man a posléze našeho ajťáka. Roztomilý, ale dost mimo. Druhorozený autistu používá jako běžnou urážku, hlavně směrem k Bongovi, psovi Prvorozeného. Dokumentární film režisérky Veroniky Stehlíkové Děti úplňku naprosto převrátil všechny moje představy. Ve filmu nás nechá nahlédnout do života čtyř rodin, které mají děti s nejtěžší formou autismu. A to je vážně peklo na zemi. Jsou to silní rodiče, kteří bojují s nemocí statečně. Nikdo neutekl, nikdo to nevzdal. Úplněk všechny problémy jen vždy víc vytáhne. Děti jsou nezvladatelné, nespí, vydávají skřeky, sebepoškozují se a jsou agresivní. Zpětně jsem se dočetla, že byly vybrány i další rodiny, ale jejich děti byly tak neklidné, hlučné a agresívní, že natáčení nebylo vůbec možné.

Desetiletá Dorotka je moc hezká holčička, ale kouše sebe i ostatní, mlátí hlavou do zdi, nespí, křičí a pláče. Má dvě zdravé starší sestry, milující mámu a tátu, který svým článkem v Respektu stál u zrodu natočení tohoto dokumentu.

Třináctiletá Adélka se bije pěstí do obličeje, je agresívní i na tři mladší zdravé sourozence, hází vším, co se jí dostane do ruky. Do stacionáře musí kvůli agresivitě cestovat upoutaná na vozíku. Čtyřiadvacetiletý Míša má klecovou postel, která vlastně není klecová, protože nemá strop, ale výsledek je v podstatě stejný. Útočil na rodiče i v noci, třeba každé dvě hodiny. Počůrává se a snaží se rodičům při každé příležitosti vypíchnout oči. V autě mají přepážku, aby nenapadal mámu při řízení, když ho veze do denního stacionáře, v lepší případě na tři hodiny dvakrát týdně. Nemůže se s ním nikam jít, útočí i na ostatní lidi. Rodiče péči už nezvládají. Dospělá Marcela hází věci pod postel, během několika minut nahází všechno možné i nemožné pod postel, její máma věci pak vyndavá pohrabáčem a pokud zapomene zamknout v kuchyni skříňku, cpe se dcerka hladkou moukou až k dušení. Nemůže zůstat bez dohledu ani vteřinu, stejně jako ostatní děti. Táta jí nedávnou umřel, stará se o ni jen máma. A až umře i ona, kam Marcela půjde?

Žádný stacionář nebo domov nebere klienty s problematických chováním, paradoxně ti nejvíc problémoví tedy zůstávají v rodině. Všichni rodiče sní o nějakém domově pro své děti, kde by o ně bylo v dospělosti postaráno, rodiče Michala ho hledají už dva roky. Domov, kde by své děti mohli navštěvovat a kde by byly v dobré péči. Například v Nautisu, domově se zvláštním režimem pro lidi s problémovým chováním v Libčicích nad Vltavou. Domov ovšem nemá peníze na nové prostory pro další klienty, ti současní nikam neodejdou, zůstanou až do smrti a na pořadníku je dalších asi 80 lidí, bez vize do budoucna. Pozlatit by se měli všichni, kteří tu pracují a ne jim házet klacky pod nohy, o platech ani nemluvě. Diskusi ohledně problematiky na nejvyšších místech otevřela tragédie matky z Chomutova, která i se svým dvacetiletým autistickým synem ze zoufalství skočila pod vlak. Opravdu stát nemá peníze? Nechce se mi věřit.