neděle 30. června 2019

Kdyby

Kdybych tenkrát nepotratila, možná bych měla holčičku, jmenovala by se Lucie. To bych zase neměla Druhorozeného, protože na další dítě bych si s Ex už netroufla. Ale kdybych tu holčičku měla, také bych si z ní vychovala kavárenskou povalečku jako je Kristinina Efka. Můžou jít spolu do kavárny na snídani holky ve věku 6, 30 a 50? Můžou, jen musí být naladěné na stejnou vlnu a pak spolu stráví úžasný dopoledne.

Tentokrát výběr padl na Zmrzlinový salon na Národní třídě. Daly jsme si klasickou snídani, chléb, vajíčka, šunku, uzeného lososa, kávu a prosecco. Malá slečna měla malinovou limonádu a palačinku s nutellou. Nechci salonu tady dělat moc reklamu, ale všechno bylo skvělý, jen nutelly možná zbytečně moc. S placením jsem byla na řadě já. Evička byla roztomilá, když řekla, že zaplatí, respektive zaplatila by, ale bohužel má peníze doma na poličce kam nedosáhne. Jó, to si ještě počkáme, než to ona otočí. Kdybych měla holčičku, chtěla bych takovouhle stejnou.

Na cestu domů koupila Kristina ještě zmrzlinu, ale žádný odvaz se nekonal. Vanilková, mangová a lesní plody. Jsme konzervativní buňka. Slaný arašíd, rakytník s rozmarýnem nebo jahody s mátou někdy příště.


S laskavým svolením Kristiny

sobota 29. června 2019

Hlídám psa II

Tentokrát hlídám čtrnáct dní. Prvorozený s Vendulkou odletěl do Egypta. To se mi moc nelíbilo. Kočičku Milu hlídají druzí rodiče v Písku. To se nelíbilo Druhorozenému, rád by ji doma zlobil, stejně jako zlobí psa. A tak místo romantických procházek s nějakým chlapem venčím na sídlišti Bonga. Druhorozený byl z večerního venčení po posledním incidentu vyloučen. Smutně se kochám rozkvetlými lípami a bedlivě sleduju zvětšující se kaštany. Život mi utíká pod rukama.

Vstávám brzy, abych nepřišla pozdě do práce. Náš podvraťák je odjakživa takový rozvážný a procházka nám zabere dost času. Nejdřív všechno roští důležitě očuchá, pak zkouší označkovat z pravé strany. Není to ono. Zkusí levou. Sakra, ta je ještě horší. V poklidu se vrací k první variantě. Po třech metrech stejný rituál. Já očumuju opodál, on se občas podívá, jestli tam furt jsem. Jsem. Dvakrát denně sbírám teplý hovna. Možná ten pes moc žere, já chodím jenom jednou.

Už při otevírání domovních dveří slyším ten jeho šílený štěkot. Na druhou stranu mě vítá aspoň někdo, Druhorozený sedí přilepený u počítače a maximálně zavrčí, o nějakém šťastném poskakování nemůže být ani řeč. A Bong má takovou radost, že mi přinese i dárek, třeba odměrku na granule nebo nabíječku na mobil.

V pátek ráno se zamiloval do patnáctiletého vykastrovaného pejska. Už se zdálo, že ho té druhé paní nechám, ať mi odpoledne zavolá na číslo z obojku. Zatvářila se tak nesouhlasně, že jsem Bongovi připla vodítko a smykem ho odtáhla. V sobotu jsem mu v půl sedmý značně vztekle vysvětlovala, že o víkendu se do práce nechodí, tudíž není potřeba vstávat. V neděli to samé. Přitom pes o mém věku a fyzické formě nemá valné mínění, každý ráno je překvapený, že nejsem mrtvá a vstanu, opět mě vášnivě vítá.

pondělí 24. června 2019

Výlet na Vítkov

Už někdy na začátku jara jsem fňukala, že bych se chtěla podívat na Vítkov, kde jsem snad kdysi dávno byla se školou a od té doby ne. Je to ostuda, jsem rodilá Pražanda. Zuzana je opravdu dokonalá, připravila mi vycházku přímo na míru. Startovaly jsme na u mě na Černém Mostě. Cestu ke Kyjskýmu rybníku jsem zvládla v pohodě bez mapky, dál už šéfovala ona. Nikdy bych nevěřila, že se dá v Praze najít tak dlouhá a krásná cesta přírodou přímo do širšího centra. První zastávka byla hned u Kyjáku v restauraci U rybníka, daly jsme si česnečku bez česneku. Dál jsme pokračovaly Hloubětínem podél Rokytky a okolo Hořejšího rybníka. U rybníka je nové molo se schůdky do vody. Tady jsem v životě nebyla.


Zdroj: Pražská příroda

Potom přes Hrdlořezy na vrch Třešňovka, kde je volně přístupný třešňový sad. O něm se zmiňovali v magazínu Metropol na ČT1, o možnosti natrhat si třešně ví málo lidí. Zuzana byla třešní hodně chtivá, ale spodní větvě byly otrhané a na stromy se nám lézt nechtělo. Rodinka kousek dál piknikující měla s sebou hliníkové schůdky. Těm se nedá konkurovat. Kolemjdoucí pán jen vtipně poznamenal, že se diví, že do sadu nechodí česat Vietnamci.



Přes šílenou Spojovací nahoru klidnou ulicí Na Balkáně až na Pražačku, tam další odpočinek v Prague Central Grill & Bar, velmi honosný název pro příjemnou venkovní hospůdku. Celkem plynule bez výrazného stoupání jsme se ocitly na Vítkově. Celkem asi 12 kilometrů.

neděle 16. června 2019

Jak trestat puberťáka (vlastního)

Možná jsem za název článku měla dát otazník, protože nevím. Já bych Druhorozeného občas i plácla, ale mám strach, že mi plácnutí instinktivně (nebo i bez instinktu) vrátí. Nechci zbytečně riskovat. A nechci dopadnout jako Baruška, která si o synka ruku zlomila. Zatím mě Druhorozený bije dlouhou umělohmotnou červenou lžící na boty, kterou si nevím proč tak zamiloval a které říká Excalibur. Strašně rád mě s ní mydlí přes zadek a pak zlomyslně nahlas počítá vteřiny, během kterých se mi povolené svalstvo klepe. Když mu členka jeho fanklubu udělala cucflek téměř přes celý krk a nějaká nová adeptka se mu posmívala, přesvědčil ji, že to jsou stopy po škrcení. Prý mě hrozně rozzuřilo, že nebyl připuštěn k maturitě. To ano, ale škrtit mě teda nenapadlo.

Občas seberu kabel od wifiny, ale bez valného efektu. Neučí se stejně, navíc okupuje sedačku a v televizi sjíždí animované seriály. Já nejdřív strašně řvu a pak se u Futuramy směju nahlas. Nakonec jsem přece jen na něco přišla. Za trest byl vegetariánský víkend. Chlapeček byl přesvědčený, že si nic takového nedovolím. Krize nastala hned v sobotu v poledne. Bramboráky? To není žádný jídlo! Taková mrdka, to nemyslíš vážně, Míšo! Hohó, měla jsem kamennou tvář hráče pokeru. Navíc jsem byla okouzlena tím, jaké jsou bramboráky rychlé a levné jídlo. V neděli našel synek v lednici zastrčený balíček anglické slaniny. Radostně poskočil a udělal si ji s vejci. Ale stejně jsem měla pocit zadostiučinění a dost odvahy záškodnickou akci provést opakovaně.

středa 12. června 2019

Rekonstrukce, Viktorie Hanišová, 2019

Zklamání. Už anotace knihy mě moc nenadchla. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nepotřebuju takové vyhrocené zápletky, ale říkala jsem si, Hanišová píše dobře a Houbařka se mi líbila moc. Tentokrát jsem se nemohla chytit, ploché papírové postavy, nikomu se nedalo fandit a paradoxně žádné napětí.

Od tragického dne uplynulo skoro deset let, Eliška studuje střední školu a snaží se vypátrat, co a proč se tenkrát přesně stalo, protože matka nenechala dopis na rozloučenou. Je minulostí úplně posedlá, až jí hrábne. A mě vůbec nezajímalo, proč její matka udělala takovou strašnou věc. Konec opět bez konce. Hanišová prostě svoje příběhy neumí uzavřít nebo naschvál nechce.

P.S. A větu: ....ve svém pronajatém jedna plus jedna v jedné z nejohavnějších pražských čtvrtí (Černý Most)...na straně 280 si mohla klidně odpustit.


Zdroj: Databáze knih

středa 5. června 2019

Já veganka nebudu

Na pár dní přifrčela z Madridu moje dvacetiletá neteřinka Megan. Tři roky byla vegetariánka, teď je rok veganka. Pořád přemýšlím, jak se jí to v naší tatarákový rodině mohlo stát. Když tu byla v prosinci s celou rodinou, nestihli jsme bowling ani žádnou veganskou restauraci. Na to jsem ji do Prahy nalákala, aspoň teda myslím. Pěkně jsem si restaurace vyhledala. Na první večeři jsme vyrazily i s mámou do Maitrey. Musím poctivě říct, že vegetariánský burger s kozím sýrem byl nejlepší, co jsem kdy jedla. Megan si dala veganský guláš, máma měla salát.




Neteřinka je taková skromná, neměla žádný požadavky ohledně programu, jen vyslovila přání, podívat se do nějakýho sekáče. Jeden den jsme tedy podnikly Tour de Second hand. Já v sekáčích nenakupuju, ale připravila jsem trasu asi s osmi a obědem plánovaným v Plevelu ve Vršovicích. Prolezly jsme hadrárny, které mi smrdí menstruací, i pěkné butiky, kde nakupovaly opravdu šik oblečené ženské.

Nevydařila se mezizastávka v Plevelu, v pondělí mají zavřeno. Megan naštěstí pohotově vygůglila nedaleké veganské bistro Chutnej. A opět mi přistál na stole burgr, tentokrát jsem si furiantsky objednala cizrnový falafel. Prozíravá neteřinka si dala řepáka, batátové a zeleninové hranolky jsme si rozdělily. Jídlo bylo skvělý a my pokračovaly v tour. Finálním úlovkem byly šaty, košile, tílko, malá dámská aktovka a pro mě tmavě modrý svetřík.

K večeru se mi bolestivě nafouklo břicho, odhadem tak pátý měsíc včetně pohybů. Cizrna! A kurva! Já luštěniny normálně moc nejím. Kulminace nastala kolem čtvrté ranní. Spala jsem s Megan v manželské posteli, protože Druhorozený odmítl uvolnit svůj pokoj. A hlavně nechtěl spát se mnou. Nikdo se mnou nechce spát. Potichu jsem se odešla odvzdušnit na toaletu. To potichu jsem si mohla klidně odpustit. Málem jsem probudila celý barák a obkladačky neopadaly jen proto, že jsou bytelně přilepený. Jsem zpátky na své masové stravě a jsem tomu ráda.

Výlet do Mělníka