neděle 31. prosince 2017

Můj rok 2017

  • Po deseti letech jsem se opět vykejvala k ségře na Kanáry
  • Nutila jsem Druhorozeného chodit do školy s mononukleózou
  • Po šesti letech se domů vrátil Prvorozený (se psem), přitom byl dávno odškrtnutý jako vychované dítě
  • Druhorozenému bylo sedmnáct, je ve třeťáku
  • Bylo mi padesát jedna
  • Tradiční dovolená na Rusalce a prodloužený víkend v Teplicích nad Metují
  • Dostala jsem kalhotky s prostřiženým rozkrokem (někdy prostě stačí přání vyslovit)
  • První cvičící víkend v životě
  • Milovala jsem se s cizím mužem v cizím pokoji
  • Celý rok jsem poctivě cvičila pilates
  • Prvorozenému bylo dvacet devět
  • Pracuji ve stejné firmě a dostala jsem přidáno (díky Filipe)
  • Byla jsem osmkrát v divadle
  • Měla jsem pět článků na titulce a Blog dne ve středu
  • Letošní nesplněné plány jsem už vzdala, na rok 2018 nepřesouvám nic

středa 20. prosince 2017

Vánoční povídka se šťastným koncem

Martin se rozhodl, že si Kačenku udobří, koupil krásnou voňavou jedli, může si ji ozdobit podle svýho. Ani na stojan nezapomněl. Zítra je Štědrý den. Počítal, že už bude doma u pohádky Anděl Páně připravovat bramborový salát. Vyprávěli si o všech svých vánočních rituálech. Okna tmavá, telefon nebrala, hmm, pořád uražená. Smutně se rozhlédl tichou ulicí, na rohu hospoda, když si sedne do toho výklenku, uvidí na vchodové dveře a nebude tu jak kokot mrznout. Staropramen, ach jo, objednal si grog. Výhled měl skvělý, ale Kačenka nikde. Při třetím grogu zabočil do ulice taxík. Z něj vystoupila vrávorající Kačenka a dlouhovlasý hubený frajer, který ji hned majetnicky vzal kolem ramen. Martin bleskurychle popadl stromek, u výčepu nechal dvě kila a pádil ven. Ještě stáli u dveří, zřejmě problém s jemnou motorikou. Dík, že ses mi postaral o Kačku, řekl uštěpačně směrem k dlouhánovi. Kačenka vypadala hodně překvapeně. MaMaMartine...víc ze sebe nevysoukala. Vzal jí ze studený ruky klíče, odemkl a postrčil ji dovnitř. Frajer venku ho vůbec nezajímal. Ten zůstal chvíli nerozhodně stát a pak se odklátil pryč.

Vytáhnout jedli a Kačenku do prvního patra byla docela dřina, snažila se mu vysvětlit, že se opila, protože je móc nešťastná, do toho začala podezřele škytat. Doma se nechala poslušně uložit do postele, oblečná, džíny jí prostě nešly sundat. K posteli ještě šoupnul kyblík, co našel v komoře. Káča přestala škytat a začala tichounce chrápat. Taky dobře. V obýváku si pustil televizi, nějaká romantická komedie asi. Zručně rozbalil stromek a postavil ho do stojanu. Nad ozdobami nepatrně popřemýšlel, pak navěsil úplně všechny. Hnědé, zelené, fialové, růžové, i ty bílé a stříbrné pohozené v předsíni. Krása stíhala nádheru. Měl pocit dobře vykonané práce a vzpomínal na stromek doma ve Vrádišti, který je vždy ověšený slaměnými ozdobami a perníčky. Příští rok tu bude taky takový, pomyslel si sebevědomě.

Ráno v kyblíku kupodivu nablito nebylo. To se divili oba. Káču strašně bolela hlava a pohled na velebarevný stromek ji dorazil. Krásný, až oči přecházejí. No, může si za to sama, měla se vykašlat na Davida a jet z práce domů. Dala vařit brambory a vajíčka na salát. Martin automaticky pustil pohádky. Chová se tu jako doma, pomyslela si nespokojeně Káča, ale pak si vzpomněla na ty včerejší drinky, může Martinovi děkovat, matně vzpomínala, jak nadrženě se choval David v taxíku.
Venku začalo sněžit. Martin vytáhl Kačenku na procházku na Petřín, aby rozchodila kocovinu. Na Petříně byla narváno, ale to jim nevadilo. Sbírali sněhový poprašek, snažili se koulovat, moc to nešlo, asi měli příliš horké ruce. Martinovi připadala Kačenka nádherná a ona se s Martinem cítila v bezpečí. Šťastný konec nebo šťastný začátek?

pátek 15. prosince 2017

Vánoční povídka, která se nevešla

Káča nakoupila bílé vánoční ozdoby, přibrala i pár stříbrných, letos je in bílá barva. Doma měla umělou jedličku, jen metr padesát vysokou, aby mohla ozdoby každý rok měnit, aby se nezruinovala a vešla do bytu. Už měla sadu hnědých, zelených, růžových a fialových. Martin byl upřímně zděšen, když mu vyprávěla o své představě vánoc. On by nejraději živý smrk a na něm perníčky a slámový nesmyly. To určitě. Dala si takovou práci se zařízením a vyladěním bytu a pak se zamiluje do nějakýho vidláka z Moravy a všechno bude jinak. Zamiluje? Zarazila se. Je opravdu zamilovaná?

Máma se jí vždycky ptala, jestli si představuje toho kluka, co má, jako otce svých dětí. Nechci mít ušatý děti po Karlovi, odbyla ji. Pak hloupý po Kubovi, líný po Mirkovi. A co Martin? Ten by šel, jen kdyby nebyl z ještě většího zapadákova než ona sama. Byla strašně zklamaná, když jí to řekl. Tak si přála kluka z Prahy a k rodičům jezdit maximálně do Počernic, ale někam za Hodonín? Stačí naši v Chotěboři. Za ty roky v Praze mluví jako křtěný Vltavou, kdo to měl poznat, sakra.
Odmalička toužila po Praze, hned po maturitě vyrazila do víru velkoměsta, zvládla jenom bakaláře a nakonec dělá vedoucí pošty na Újezdě, která je ještě menší než ta jejich doma. Jak záviděla Káje, když šla šéfovat novou pobočku do nablýskanýho nákupního centra, taková šance je už mizivá, zas tolik nákupáků tu není. Sice poskočila na její post, ale stejně.

Chtěla být na Štědrý den v Praze, Martin u rodičů. Plánoval ji všem představit, věřil, že budou stejně nadšení jako on. A navrch to není Pražanda, to je další velký plus. Ona strašně nechtěla, prý ani náhodou. Poprvé se pořádně pohádali, nakonec jí vyčetl i že mu nechce dát klíč od bytu. Jen zlostně přimhouřila ty krásný zelený oči. Dobře, on teda jede do Vrádiště, práskl dveřma, hodně. Káče to bylo líto, ty blbý klíče mu klidně mohla svěřit, když je mohl mít Mirek a musela pak měnit zámek. Ráno a vlastně celý den se furt dívala na mobil, jestli nepíše. Byla naštvaná, dolejzat nebude. Zítra je Štědrý den. Před zavíračkou se na poště objevil David, co sváží balíky. Tolikrát ji zval na drink, je sice mladší, ale dneska půjde ráda.

Martin se rozhodl, že si Kačenku udobří, táhl krásnou voňavou jedli, může si ji ozdobit podle svýho. Ani na stojan nezapomněl. Zítra je Štědrý den. Počítal, že už bude doma u pohádky Anděl Páně připravovat bramborový salát. Vyprávěli si o všech svých vánočních rituálech. Okna tmavá, telefon nebrala, hmm, pořád uražená. Smutně se rozhlédl tichou ulicí, na rohu hospoda, když si sedne do toho výklenku, uvidí na vchodové dveře a nebude tu jak kokot mrznout. Staropramen, ach jo, objednal si grog. Výhled měl skvělý, ale Kačenka nikde. Při třetím grogu zabočil do ulice taxík. Z něj vystoupila vrávorající Kačenka a dlouhovlasý hubený frajer, který ji hned majetnicky vzal kolem ramen. Víc vidět nepotřeboval. Šel zaplatit k výčepu, hospodský ho obratem vrátil pro stromek. Nechal ho pak na chodníku.

U Kačenky svítila růžová lampička.




neděle 10. prosince 2017

Na hraně

Na hraně je rozhodně můj blog. Už jsem byla peskována, že píšu intimnosti ze života svých dětí, že to není dobré. Mohla bych třeba zkazit Druhorozenému případnou prezidentskou kandidaturu, kdyby v budoucnu nějaký investigativní šťoura našel tyhle moje plky. Kluci jsou zatím v klidu. O Prvorozeném moc nepíšu. Druhorozený zatím chtěl cenzurovat jen článek o holkách, ale v celkem nepodstatné věci, že je nevodí na rande do nákupního centra.

O sobě píšu věci, které bych psát neměla, něco je i za hranou. To moje celoživotní hledání lásky, ovšem pouze v teplých měsících. Zkoušela jsem autocenzuru, ale povídání bylo tak nudné, to ségře udělat nemůžu a dodatečné detaily vyprávěné přes Skype, to by se chuděra ani nedostala ke slovu. Za hranou je i moje oblíbená historka, jak se před pár lety matka ve Stromovce zhulila trávou do bezvědomí, na blogu jsem ji ještě nevyprávěla. Asi ani nebudu.

Po oslavě slunovratu jsem bilancovala, ale protože jsem byla taková rozjitřená a měla ještě maličko naváto, už při psaní jsem jasně věděla, že to nebude článek k otištění. Psala jsem o svém mladém milenci, kterého jsem měla ještě v manželství a který mi zlomil srdce. No, srdce to tak úplně nebylo. A o těch dalších po rozvodu. Za ten půlrok jsem nenašla odvahu si článek znovu přečíst, je pořád v mailu mezi rozepsanými. Vypadala bych jako promiskuitní alkoholička nebo alkoholová promiskuita. Přitom alkoholičkou bych byla ráda. Ty, které znám jsou veselé a nad věcí.

středa 6. prosince 2017

Mikulášská

Mám za sebou nejdůležitější společensko-pracovní akci letošního roku. Mikulášskou nadílku pro děti a vnoučata zaměstnanců. V naší malé firmě prožíváme velký babyboom, a tak bylo pozváno 15 dětí ve věku od tří měsíců do sedmi let, Mikuláš, čert a Andělka. To znamená vybrat 15 dárků + ještě 3 dárky pro vesnická vnoučata, která nejezdí, nakoupit ovoce a čokoládu, udělat hezké balíčky s jmenovkami. Hodně mi pomohla Kristina. Nejhorší bylo vyrazit z rodičů soupis hříchů a pochval, nejdůležitější bylo svařit víno. Rendlíky jsem si přivezla vlastní, vařič mi obstaral Ex. Červené bylo tradiční a bílé s hruškou opět upřednostňováno. Spousta pobíhání, řvaní, slz a dlouhých nudlí. Opravdu vydařené pozdní odpoledne, máme krásné a šikovné děti.

Kristininýmu Honzíkovi byly už tři měsíce, ona i Honza mě na střídačku zásobují novými a novými fotkami rozesmátého nemluvněte. Mé oblíbené blogerky také rodí syny jedna za druhou a uveřejňují roztomilé fotky. A na mikulášské jsem si občas mimino ulovila nebo jen hezky přitulila. Není proto divu, že se mi zdál šíleně živý sen. Měla jsem třetího syna. Měla jsem ho u sebe v posteli a kojila. Probudila jsem se celá opocená a šátrala zmateně rukama po peřině, kde to dítě mám. Šťastná jsem se pak probrala do reality, protože v mít padesáti dítě, nota bene bez chlapa, je vážně průser.

Několik let vyhrožuju svým dětem, že už nic nedostanou, že na Mikuláše prcám. A pokaždý samozřejmě vyměknu a připravím nadílku v červeném celofánu, jakou nám se ségrou dělala máma. Mým základem je půlkilový balík pistáciových oříšků, ovoce, čokoláda a od určitého věku i balíček prezervativů. Prvorozený řekl, že chce nadílku pouze od Mikuláše, jinak ne. Druhorozený řekl, že byl hodný a neví, v čem by se měl polepšit. A to nemluvím o tom, že se málem porvali u sobotního oběda. Pak jsem měla s každým zvlášť osobní pohovor. Případná bitka se rozhodně bude odehrávat na dvorečku, určitě ne v mém malém bytě. Příští rok se na ně vážně vykašlu.



sobota 2. prosince 2017

Mých 7

Ve smršti všelijakých žebříčků a toptenů, kde se hodnotí nejlepší film, nejlepší písnička, nejkrásnější ňadra a největší pinďour (výraz penis mi připadá příliš nafoukaný), jsem se rozhodla sepsat svůj Žebříček 7 nejlepších českých knih, které jsem přečetla bez výhrad a které možná až nekriticky miluju. Všechny jsem četla minimálně dvakrát, vracím se k nim i po desítkách let od prvního přečtení a občas se mi mimoděk vybaví některé úryvky nebo situace z nich. Čekejte proto jen slova chvály a výkřiky nekontrolovaného nadšení.

Abych byla spravedlivá, vezmu to hezky chronologicky. Karel Jaromír Erben, Kytice to je jasně základka, některé básničky byly v čítance, líbily se mi, sbírku jsme měli doma a já si ji dobrovolně přečetla. Pak občas jen ty oblíbené. Když se Juraj Jakubisko chystal podle básní natočit film, byla jsem skeptická, ale to já jsem vždycky. Prvorozený byl na základce, já si koupila vlastní knížku a synkovi přečetla ty zfilmované. Rodinná návštěva kina. Druhorozenému bylo osm měsíců, celou dobu, co jsme byli v kině, řval v náručí mojí mámy, která ho u nás doma hlídala. Po návratu ho po mně hodila a řekla, že víckrát nehlídá. Film je nádherný, své předloze rozhodně neudělal ostudu. Vodník a Svatební košile jsou úžasně vizuálně zpracované, něco tak krásného jsem dlouho neviděla, byla jsem naprosto unesená.

Jaroslav Havlíček, Neviditelný konec základy nebo začátek střední školy. Loni jsem ji četla znovu, snad popáté a furt mě baví příběh Petra, tvrdého kariéristy, který šel urputně za svým i přes mrtvoly a nakonec stejně šťastný nebyl. Film Prokletí domu Hajnů podle románu se mi nelíbil, neměl to napětí knihy, ten postupný rozpad rodiny.

Jaromíra Kolárová, Chtěla bych ten strom to bylo po maturitě, byla jsem o něco mladší než hlavní hrdinka Zuzana, která se zamilovala do ženatého muže ve věku svého otce, dnes jsem o něco starší než podváděná manželka Eva. Tak nevím komu teď fandit, ale víc rozumím oběma.
Eva Bezděková uvítala křeslo, musela sebrat všechny síly, aby se do něho nesesunula, sedla si způsobně, uplatnila dosud pěkné nohy. Asi je natahovací, pomyslila si Zlatka, co je to za krávu.

Pak byla revoluce a rázem spousta nových knih, teda hlavně těch starých, které už vyšly v exilu. Lenka Procházková, Růžová dáma když čtu tuhle knihu nebo třeba povídky Přijeď ochutnat, moc bych si přála umět psát, umět vyprávět příběh, který čtenáře pohltí, že rychle čte a čte a na konci je mu moc líto, že příběh skončil. Opět mladá holka a několikaletý výsek z jejího života, který začíná znásilněním.

Edgar Dutka, Slečno, ras přichází je tak krásná kniha, ta by měla být určitě v čítankách. Je jedna pasáž, u které jsem napoprvé i napodruhé brečela. Potřetí to snad zvládnu bez slz. Přitom mi nejdřív vadilo, že se příběh odehrává v Austrálii.

Petra Soukupová, K moři o Petře jsem psala zvlášť v rubrice Knihy, nechci se opakovat. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou knihu vybrat, všechny jsou skvělé, druhá volba je asi Pod sněhem.

Ladislav Pecháček, Osvobozené kino Mír Pecháček mě jako spisovatel dlouho míjel, znala jsem samozřejmě Básníky, hlavně první díly, na poslední jsem se odmítla dívat. Také film Dobří holubi se vracejí je natočený podle jeho knihy. Milovníkům povídek doporučuji Hořkou čokoládu. Osvobozené kino Mír mi půjčila máma, už mám samozřejmě svoji. Sága jedné zajímavé rodiny začíná v padesátých letech, vypravěčem je mladší syn. Pane Pecháčku, klaním se za fantastické zaznamenání let minulých.
Všichni se tvářili vážně. Nedalo se jim nic vytknout.
- Bude prostě volit individuálně, uzavřel definitivně předseda. - Poznamenejte si ho.
- Indivindi..., přikývl člen a učinil poznámku u otcova jména.

Děkuji všem, kteří poctivě dočetli. Tohle jsou první knihy, které mě napadly, po sedmi kouscích jsem přestala, proto se sem nedostal Jiří Hájíček a Zloději zelených koní nebo třeba Jarmila Loukotková s Medúzou. A kdo je ve vašem řebříčku?


S hrůzou jsem zjistila, že Soukupovou nemám!

úterý 28. listopadu 2017

Betonová zahrada, Švandovo divadlo (2017)



Tentokrát jsem šlápla hodně vedle, a co je horší, táhla jsem s sebou Druhorozeného. Hra na motivy románu Iana McEwana byla pro mě (a i pro synka) příliš bizarní.

V rámci natěšení se na divadlo jsme zašli do Costy na čokoládu, latté a muffiny. Čokoláda byla v dvouuchém hrnku, syn malým ouškem prostrčil prst a pak mu nešel ven. Vyjímečně to nebyl prank, protože to zděšení ve tváři bylo naprosto opravdové. Naštěstí jen pár vteřin, než prst konečně vytáhl. To vypadá na zajímavý večer, pomyslela jsem si.

Lístky jsem nevybírala, byly mi přiděleny a byly do první řady, což by celkem nevadilo. Co vadilo, byla hra samotná. Stupidní dialogy a nesmyslné hemžení na jevišti. Všichni řvali a stejně jim bylo špatně rozumět. Představení trvá 90 minut bez přestávky. Já chci přestávky, protože po půl hodině jsem to už nemohla vydržet. Dodatečně se omlouvám, ale já se prostě zvedla a šla domů, dítě v závěsu.

A jak se odchází během představení z první řady? Blbě. Byla tma a já se dost špatně orientuju. Druhorozený se styděl a nechtěl jít první, já se přerazila o schod a pak narazila do zdi. A že se mnou synek už nikam nepůjde, nemusím asi psát.

P.S. Bloudičko, nula z pěti.


 

Zdroj: Švandovo divadlo

pátek 24. listopadu 2017

Zazimováno

Prvorozený se mě zeptal, kdy zase budu mít nějaký rande, nejlépe s noclehem. Jemně poukazoval na to, že jsem furt doma a soustavně ječím na něj i na bráchu. Je po sezoně, mám zazimováno, odpověděla jsem. Eeh...? No, kromě toho, že mě nikdo nechce, je venku tma a zima. Vážně tě nikdo nechce? Dělal překvapenýho. Neumytý vlasy a tepláky ucintaný od vaření, co se diví, sakra.

Patočka poletuje někde po světě, chystal se někam daleko, ale nechtěl říct kam. Loni byl ve Vietnamu. Pan Úžasný byl skoro půl roku nezvěstný, pak se ozval s tím, že nemá kde spát. Zkoušela jsem mu sehnat ubytovnu, v mém přeplněném hnízdě opravdu není místo. Nakonec se uchytil někde v Ruzyni, taky daleko. Glosátor je šťastně ženatý. Tolik poslední zbytky mého rozpadlého fanklubu.

Pan Úžasný se zabydlel a pozval mě na pivo do Dejvický nádražky, byly tam i nějaký kapely, na mě ale moc tvrdá muzika a dost jsme zvyšovali věkový průměr. Probrali jsme všechny události od slunovratu, i Wabiho Daňka. Byl milý, řekl, že mi to sluší, něžně se mě nenápadně dotýkal a chtěl, abych s ním jela na ubytovnu, prý si tam návštěvy vodit může. Před lety bych učůrávala blahem. Teď jsem se v deset nechala doprovodit na metro a jela domů.

Jediné pozitivum konce listopadu vidím v tom, že začíná Světový pohár v biatlonu. Rádi se s Bongem díváme, kocháme se zasněženou krajinou a pokud svítí sluníčko, je to vážně nádhera. Valíme se na sedačce a já ho hezky hladím.
A když se někdy Ondra Moravec ne a ne trefit, z toho nervového vypětí i usneme a... a po probuzení je na bedně vždycky Martin Fourcade.

neděle 19. listopadu 2017

Franta má péra

Být pohoršená smrtí je asi hloupý, patří prostě k životu. Smrt Wabiho Daňka mě hodně rozesmutnila, přitom jsem nebyla žádná jeho fanynka. Jo, písničky Nevadí, Outsider waltz a Řetězy papírový znali asi všichni z mojí generace. Rosu na kolejích jsem ale ráda neměla. Vzpomínám a připadám si stará, s Wabim odešlo i něco víc, součást mého mládí. Něco, co se už nikdy nevrátí. I ta mladá Míša odešla a už se nikdy nevrátí. A bude hůř...

V pátek jsem měla rande s pane Úžasným, v létě byl na posledním jeho koncertě a říkal, že Wabi vypadal hodně špatně. Tělo zhuntovaný chlastem, cigárama, nemocí.

Aspoň závěr trochu veselý Franta má péra.


Zdroj: Novinky.cz

sobota 11. listopadu 2017

Nákupy s puberťákem (vlastním)

Druhorozený je velký a silný, velmi dobře se osvědčil jako nosič. Sice objednávám nákup i přes internet, ale maso, zeleninu a ovoce ráda vidím osobně. Nakupovat chodíme do Globusu v CČM. Vždy mám synem daný časový limit, o kterém nikdy nevím, kdy přesně vyprší, proto musím jít rychlým krokem a přímo. Nesmím se dívat do výloh na oblečení nebo, nedejbože, se zastavit. To se vždy pěkně nahlas ozve Ale Míšo, dyť stejně nemáš peníze. Všichni okolo se se zájmem podívají na tu švorcovou Míšu. To jsou nákupy potravin.

I nákupy oblečení a bot pro syna jsou velmi zábavné. Má vytříbený vkus a nabídka běžných obchodů mu připadá hnusná, ale stejně (nebo právě proto) strávíme v obchodě poměrně dost času. Když se celá zpocená dostanu k placení, místo poděkování mě žoviálně obejme kolem ramen a procítěně řekne No, kdo chtěl druhý dítě? To sis posrala život, co? Pak už jenom pobaveně sleduje pokladní, případně frontu za námi.

Naposledy mě dostal při nákupu sálovek. Šli jsme cíleně pro boty. Když si vybrané chtěl zkusit a sundal si boty, s hrůzou jsem zjistila, že má na nohách teplé, hrubě pletené ponožky. Pecka. On má i tak široká chodila a tudíž nepřipadalo v úvahu, že by se do bot narval. A tak stará dobrá matka šla a nejdříve koupila normální ponožky, troje v balení, stály přes tři kila. Teprve pak jsme mohli pokračovat. Jak z vtipu o nečekaném skonu pana Nováka, který si odpoledne dlouze zkoušel v obchodě boty a večer pak řekl manželce, že ho tlačí. No, nezabila bys ho?

čtvrtek 9. listopadu 2017

4000 dnů, Divadlo Ungelt (2017)

Kdysi dávno jsem chodila do Vinohradského divadla a moc se líbila Hana Maciuchová, vlastně se mi líbila vždycky, i jako uvědomělá Anče, která Trautenbergovi zničila všechny velkolepé podnikatelské plány. Vím, že byla nemocná, neváhla jsem a dokud je ještě ve formě, koupila jsem lístky do Ungeltu.

Ungelt je malý divadýlko, kam se nevejdou velké kulisy, nevejde se moc herců a nevejde se ani celá stovka diváků. Byla jsem překvapená, že není vyprodáno. Mám vždy pocit zodpovědnosti, abych vybrala dobré představení, kór když lístek stojí 480 korun. Trochu jsem znejistěla. Zbytečně.

Hra anglického autora Petera Quiltera se celá odehrává v nemocničním pokoji. V posteli leží po mozkové příhodě Michael (Ondřej Novák), navštěvuje ho matka a přítel. Když se Michael probere z kóma, nepamatuje si posledních 11 let života, ty 4000 dnů, nepoznává svého přítele. Matka je potěšená, že si synek nepamatuje partnera, kterého nemá ráda, Paul (Petr Stach) je zoufalý.

Hana Maciuchová je nádherná dáma a skvělá herečka, jako matka Carol byla naprosto dokonalá. Moc jsem jí rozuměla. Byla přiměřeně uštěpačná, dotčená i nepřiměřeně milující. Na konci představení dostal každý obrovskou růži. Mrzelo mě, že jsem taky nekoupila kytku, mohla jsem vědět, že paní Hana bude výtečná a dobré herečky mají dostávat kytky.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti.

Ondřej Novák, Hana Maciuchová, Petr Stach
Zdroj: APLAUSin

sobota 4. listopadu 2017

Každý pes, jiný katastr

Ano, píšu o svých dětech. Ze dvou manželství mám dva syny, každý je jiný. Martina mě uklidňuje, že ona má s jedním mužem tři děti a také je každé jiné, ségřiny holky to samé. Prvorozený je podobný mně a po mně je také hodný a naivní. Druhorozený je celá babička Hela. Když jsme si ho s mužem vyráběli, bylo mi jedno, jestli to bude zase kluk nebo holčička, jen jsem chtěla, aby dítě mělo oči po jeho mámě. Velké hnědé s tmavými řasami. Splnilo se mi. Bohužel dostal do vínku i povahu po dědkovi, ta byla naprosto nežádoucí. Kdo by taky chtěl líného ingnoranta, že.

Co mají spolehlivě oba po mně, jsou dlouhé ruce a nohy a smysl pro humor. Druhorozený je vtipnější, ale zase je nesnesitelnější a má problém a autoritami. Prvorozený je mluvka, slibuje a neplní. V tom je stejný jako můj druhý muž, což je teda zvláštní, geneticky nemají nic společného, leda by ta tlučhubost byla nakažlivá. Druhorozený preventivně neslibuje nic.

Soužití s dospělými, resp skoro dospělými dětmi v malém bytě je velmi obtížné. Úsloví Malý děti, malý starosti, velký děti, velký starosti je obdivuhodně výstižné. V životě na sebe tolik nežalovaly jako nyní. Každou chvíli za mnou někdo přijde s oficiální stížností, bohužel většinou oprávněnou. Ano, máš pravdu, já to s bráchou proberu. Ano, máš pravdu, já mu domluvím.

- Maminko, brácha přeci nemůže hrát na počítači do dvou do rána.
- Proč musím jít ven s tím blbým psem, když není můj.
- Eště jednou řekneš mámě Míšo, a já ti dám fakt do držky.
- Neměl brácha dneska luxovat? Tak neluxoval.
- Když jsem přišel domů, měl tu brácha nějakou holku.
- Brácha mi sežral slaninu a pořád nekoupil novou.
- Zmizely mi všechny šprcky.
- Celý ráno mu zvoní budík a stejně nevstává.

úterý 31. října 2017

Wind River (2017), GB, CAN, USA

Tentokrát kino Atlas, protože lístek za 120,- Kč a sama, protože se mnou nikdo nechtěl jít. Dopředu jsem si žádné informace nezjišťovala, jen jsem se letmo podívala na ČSFD, 85%. V indiánské rezervaci Wind River, téměř na konci světa, nalezne stopař a ochránce hospodářských zvířat Cory (Jeremy Renner) uprostřed zasněžené pláně mrtvou indiánskou dívku. Pro nás, nebo alespoň pro mě, jsou indiáni hrdinové z knížek, v Americe jsou však vnímáni jako obyvatelé druhé kategorie. Člověk si to musí při sledování filmu připomenout.

Všude sníh, mráz, blíží se vichřice. Z FBI pošlou mladou holku, přifrčí z Las Vegas dost nalehko oblečená. Agentka Jane (Elizabeth Olsen) vypadá samozřejmě jako modelka a Cory je taky velký fešák, ten vypadá jako Patočka. Zkraje jsem měla strach, aby se thriller nezvrhl v milostnou romanci. Naštěstí ne. Jane celkem logicky požádá Coryho o pomoc při vyšetřování. On loví predátory, ona jednoho hledá. Film je inspirovaný skutečnými událostmi, možná proto působí tak realisticky. Autorem podmanivé a zároveň děsivé hudby je Nick Cave. Běhal mi mráz po zádech. Zápletka je jednoduchá, v podstatě nejsou žádné falešné stopy, rozuzlení je přímočaré. I slzu jsem uronila.



Oba snímky YouTube

pátek 27. října 2017

Cvičím, ale nerada

Od malička nemám ráda pohyb. Nikdy jsem nesportovala ani netancovala, nebavilo mě to, já si četla. Tělocvik jsem ustála, ale dodnes nesnáším ty potem smradlavý šatny. O různém poskakování a běhání si myslím, že je vyloženě nezdravé, zvlášť pro ženy. I ty děti jsem si vyrobila tak nějak v klidu. Až v pětačtyřiceti to na mě dolehlo, začaly se mi plácat o sebe stehna a bolely mě záda. Tělo chtělo pohyb. Ortoped se na mě šibalsky usmál. Ve vašem věku, milá dámo, jedině pilates. No, tak dobře.

Začala jsem poctivě jednou týdně cvičit, vydržela dva roky, pak nová práce a nové časové rytmy, musela jsem skončit. Malá pauza a padesátka na krku. To břicho už nešlo ani zatáhnout (a nejde teda pořád) a bolest zad mě budila ze spaní. Kristina mi hledala cvičení v centru Prahy, ale já už musím mít všechno přes dvoreček, dál se nevypravím. Našla jsem tedy pilates s úžasnou Darinou kousek od bytu. Mé malé pokroky mě uvádí v nadšení natolik, že jsem zkusila cvičící víkend, protože plánuju na léto rovnou cvičící týden v Řecku. Musela jsem přece zjistit, jestli ve zdraví přežiju a co za holky se mnou pojede.

Nalepila jsem se na starou starou kamarádku Ivu, vyšehradskou matku, která víkend pořádala a do Srb u Kladna mě i dovezla. Ona je zodpovědná občanka, v mailu nás dopředu nabádala, že jsou zrovna volby a pokud nestíháme, ať si zařídíme voličský průkaz, že procházkou půjdeme volit v Srbech. Já jsem trochu (možná víc) ignorantka a zaskočilo mě, že pro středočeský kraj jsou jiní kandidáti než v Praze, v panice jsem zakroužkovala cizí lidi, jen abych vyšachovala batmana Bendu. Nemám ho ráda, neptejte se proč, sama nevím. Jak jsem pospíchala, automaticky jsem strčila jejich propisku do kabelky. V Srbech měli naší zásluhou sto dvaceti procentní volební účast a ta za ukradenou propisku snad stála.

Nakonec (a na konec Japonec) jsem byla moc spokojená, v hotelu Astra se o nás báječně starali, na pobytu byly samý bezvadný baby. Cvičení jsem zvládla v rámci možností, vynechala jsem jen kvůli první tiskovce po volbách v TV, ale taky jsem už byla unavená a voda v bazénu se mi zdála studená. Jedlo se a pilo úplně normálně, teda někdo i víc, třeba Ivča, která slavila narození první vnučky Miriam. Pravidelně jezdí pedikérka, která dělá i kosmetiku a masérka. Naprostý komfort. Pojedu ještě jeden víkend na jaře na Slapy a pak v červnu hurá na Samos. Moc se těším.


Zdroj: CK Fisher

úterý 24. října 2017

Pohlavní životy siamských dvojčat, MeetFactory (2017)

Tentokrát lístky vybrala a zajistila Zuzana. Hra Pohlavní životy siamských dvojčat podle románu Irvine Welshe, autora Trainspottingu a Sviňáka. Čekala jsem, že ve hře se bude mluvit sprostě, ale když jsou tak příšerně sprostý holky, už mi to vadí. Nakonec možná přestanu používat i své oblíbené sloveso prcat (zdravím Blondýnku).

Skotský autor napsal příběh z americké Miami. Fitness trenérka Lucy (Zuzana Stivínová) a tlustá umělkyně Lena (jenom navlečená Pavla Beretová). Lucy pomáhá Leně s hubnutím, když nevidí očekávané výsledky, lstí dopraví Lenu do opuštěného objektu, kde ji připoutá a nutí drasticky hubnout. I na psaní výkaly na okna došlo, osobně doufám, že to byla čokoláda. Situace se pak paradoxně obrátí, ale nechci děj moc prozrazovat. O sexu siamských dvojčat se mluvilo hlavně v televizi v rámci právě probíhající kauzy.

Americky hysterické, občas jsem se zasmála, občas jsem byla znechucená. Krásná a skvělá Zuzana Stivínová po osmi letech na divadelních prknech, Pavla Beretová zářila jen o trochu méně, spíš nedostatkem prostoru, ale já jsem si měla raději přečíst knihu.

P.S. Bloudičko, tři a půl z pěti.


Zdroj: MeetFactory

úterý 17. října 2017

Tlapkožrout

Pes se mi na chalupě rozbil. Lítal po lese jako blázen a asi se někde nabodnul, protože kulhá. V neděli po přejezdu z lesa na oběd do Věšína ani nechtěl vystoupit, bál se, že se jde zase na houby. Nechali jsme ho v autě, z předního sedadla se spokojeně díval na projíždějící auta. Při návratu domů jsem Prvorozenému hlásila, že pes kulhá. Pak kulhání sice přešlo, ale Bong si začal hrozně vykusovat tlapku, tak moc, že na koberci a na sedačce byly velké vyslintané fleky. Prvorozený furt v klidu, to je prý normální. Pes znovu začal kulhat. Prohlédla jsem tlapku, byla celá červená a oteklá.

Na veterinu jsem s sebou vzala i Druhorozeného, protože jsem neměla hotovost a v ordinaci nemají terminál. A taky mám ráda mužský doprovod. Veterinu máme kousek a v ní mladou doktorku. Pes dostal piškoty, injekci proti bolesti a dezinfekční gel na ošetření, to vše za dvě stovky. Druhorozený přemlouval veterinářku, ať na účet napíše čtyři kila, že stáhne bráchu a pak ji někam pozve. Vypadala vyděšeně. Příště ho nechám doma.

Večer po ošetření gelem jsem tlapku zavázala. A ten Tlapkožrout si se stejnou vášní začal okamžitě okusovat jinou. Fakt bezva. Nasazenou ponožku si stejně sundavá a nic funkčnějšího jsem nevymyslela, tak Tlapkožrouta hlídám, jako jsem hlídala děti. Místo nech si ten nos, říkám nežer si tu nohu, vidím tě. Druhorozený si navrch ještě strhával strupy. Nějaký pako mu v raném věku řeklo, že se pak rána líp hojí. Nech si ten strup. Celý dětství si velmi soustředěně všechny strupy oďuboval, proto mu neustále někde tekla krev. Teď kontroluju psa, jestli se nežvejká. Honzík v práci mi říkal, že to dělá ze stresu nebo z nudy. Co s tím? Terapie? Druhý pejsek? Koťátko? Mám v bytě a na sobě ještě málo chlupů?

středa 11. října 2017

Šťastné údolí (2014), GB

Údolí rozhodně není šťastné. Trochu ironický název představuje skvělý šestidílný kriminální seriál. Ve srovnání s vystajlovanými americkými kriminálkami je opravdu syrový a bezútěšný. Hlavní postavou příběhu z anglického maloměsta je unavená policajtka (Sarah Lancashirová), táhne jí na padesát a aby se po sebevraždě osmnáctileté dcery mohla starat o vnuka, odešla z kriminálky zpátky na okrsek. A je vážně dobrá, má tu správnou policajtskou intuici a přes všechny překážky jede jak tank.

Zápletkou je únos mladé holky pro výkupné. Brutalita a bezcitnost. Postavy jsou dobře vykreslené a děj nemá nelogické zvraty. Bohužel, po bezvadných čtyřech dílech ztrácí série trochu dech, poslední díly jsou jaksi zbytečné psychologické patlání, ale i tak doporučuju ke shlédnutí, samozřejmě ne milovnicím romantických komedií. Souhlasím se Stanislavem Dvořákem, který na Novinkách napsal: Tristní je fakt, že ČT uvádí seriál ve 22.25. Nejlepší čas od 20.00 věnuje opakování svého veledíla Vyprávěj.
Ano, jsou lidé, co chodí v pátek ráno do práce a není jich málo.


Zdroj: Televize. cz

středa 4. října 2017

Na starý kolena nymfomankou

Už jsem se otřepala ze společné dovolené se svým Ex, mohli jsme tedy směle vyrazit na víkend na chalupu jeho rodičů kousek od Rožmitálu pod Třemšínem. Mám to tam ráda, pes to tam má rád a děti byly celé šťastné, že o víkendu na ně nebudu ječet. Spustila jsem až v neděli v půl sedmé večer, a to se cení. Chtěla jsem hlavně na houby, chalupa je u lesa a když opravdu rostou, jsou hřiby hned za barákem. V sobotu ráno přijela busem z Prahy Zuzana. Tentokrát to s houbama tak žhavé nebylo, museli jsme jít hódně daleko do lesa. Zpočátku žádné ani nebyly, ale já nejsem ambiciózní, chodím ráda po cestičkách a do žádného roští nelezu. Já sbírání neprožívám. Ex ano. Zuzana taky. Chvíli byla zpruzená, pak jsme našli dobré místo a holka se nám rozhoubařila. Skákala po lese jak černá gazela, ona je takový tmavý typ, já jsem seděla na pařezu a vstřebávala poslední sluneční paprsky do zásoby na zimu.

Na Zalánech byla Svatováclavská pouť, přijel pan farář a sloužil mši venku. My bezvěrci (a byla nás převaha), jsme seděli u stolů, cpali se dobrotama, pili a hlučeli. Byli jsme párkrát napomenuti. Pouť si místní vystrojili sami, pozemek zapůjčil Exův spolužák ze základky. Nepředstavujte si pouť s atrakcemi, jen vynikající jídlo, točený Gambrinus, mši a slušnou kapelu. Řezník naložil krkovičku a kuřecí křídla, udělal jitrnice a tlačenky. Jeho dobrá žena napekla skvělé zákusky, které se prodávaly za pět korun kus! Urvala jsem jenom jeden. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit, a to je prý loni rozdávala zadarmo. Řezník by si měl udělat doma pořádek. Seděli jsme se známými, veselili se a bylo nám moc dobře.

Zuzaně se líbil stejný Domorodec jako mně, tak jsem byla ráda, když k večeru zase ofrčela domů. Já si na něj myslím roky, já mám přednostní právo se na něj zamilovaně dívat. Zuzana je zadaná, on teda taky. Však jsme se nedostali dál, než na sahaní si na ruce, kdo je má studenější. Má velké upracované dlaně. Bylo to moc krásný, připadala jsem si jak v šestnácti. A protože nám šestnáct dávno není a měli jsme upito, při loučení mi pošeptal: Bych tě vojel. Já tebe taky, odpověděla jsem a šli jsem oba spořádaně domů. Nedovedete si představit, jak padesátku taková věta potěší. Blaženě se culím ještě teď. Podzim dokáže být vážně půvabný.

P.S. Po přečtení článku se mi děti hrozně smějí, Domorodec prý říkal: Bych už vodjel. Protože vedle sebe vedl kolo. Kluci tvrdí, že jsem děsně domýšlivá a mají ze mě druhý vánoce.







středa 27. září 2017

Blbá smrt

Ona skoro každá smrt je blbá, ale někdy je ještě blbější. Když jsem četla první zprávy o smrti Jana Třísky, říkala jsem si, že do Vltavy skočil schválně. Přece není možný, aby dospělý střízlivý člověk spadl z Karlova mostu. Tak je to možný. Já jsem taková spořádaná a poslušná holčička odjakživa, nikdy bych si na zídku mostu nesedla, i děti jsem vždy nutila, aby dodržovaly pravidla, zákazy, příkazy. Na mostě, na lanovce, v ZOO. Otravná, ustrašená, nudná matka. Pro mě je naprosto nepředstavitelné, abych se po upozornění ochranky, že nesmím u sochy sedět, znovu vydrápala zpátky. Nechápu. Frajeřina? Nevychovanost? Málo respektu?

Je mi to líto. V mých očích zůstane stále mladý a krásný, jak si ho pamatuju z dětství.

Potulný loutnista z Popelky


Zdroj: Kinobox

neděle 24. září 2017

Pohřeb až zítra, Švandovo divadlo (2017)

Divadelní hra Natálie Kocábové. Nebyla jsem zvědavá na nějakou protekční holčičku a o lístky jsem zájem neměla. Mívám zbytečné předsudky, často. Pak jsem si přečetla skvělé recenze, Zuzana taky a vynadala mi, že lístky nemám. Naštěstí je šlo ještě objednat za 120,-Kč/ks. No, nekupte to, zvlášť když za ně dostanete 90 minut bezvadný zábavy.

Spisovatelka, hudebnice, textařka a zpěvačka Kocábová hodně čerpala ze svého vlastního příběhu a zázemí, přečetla jsem si. Překvapivá myšlenka, opravdu. A právě proto, že si nevymýšlela blbosti, inspirovala se svojí temperamentní rodinou a přidala trochu nadsázky, vznikl svižný obraz jedné rodinné večeře v předvečer babiččina pohřbu. Pokus o klidný večer v sestavě: rozvedení manželé, dvě dospělé dcery, puberťák a nový matčin přítel (z Íráku/Íránu?), je předem marný. Kromě mně známých herců (Robert Jašków, Bohdana Pavlíková, Luboš Veselý) se mi moc líbila Natálie Řehořová.

P.S. Nikdy bych nevěřila, že i sako může mít stěžejní roli.

P.S. Bloudičko, čtyři z pěti.




Zdroj: Švandovo divadlo

čtvrtek 21. září 2017

Alzu už ne..!

Jsme v práci hodně slavící a dáváme si hezké dárky k narozeninám i jiným příležitostem. Funkce dárkové referentky připadla samozřejmě mně. Sama nerada dostávám hlouposti, proto se obdarovávaných občas na férovku zeptám, co by si přáli. Osvědčily se různé dárkové poukazy.

Jen u Alzy jsem tvrdě narazila. Do prodejny si nemůžete jen tak mírnyx týrnyx přijít a koupit si dárkový poukaz. Ten si musíte nejdříve objednat a pak si ho teprve vyzvednout, tj. žádná rychlá hurá akce se nekoná. A protože otravujete s poukazem a Alza s ním má zbytečnou práci, k té tisícikoruně za poukaz si naúčtuje ještě 35,- Kč a není jí to vůbec blbý. Proklientský přístup si tedy představuju jinak, proto se u nás ve firmě poukázky do Alzy už nedávají.


Prcám na vás
Zdroj: Alza

neděle 17. září 2017

Zase podzim

Některé mé oblíbené blogerky tu šťastně vítají podzim, úplně se tetelí blahem, že konečně skončily vedra. Já mám pocit, že žiju jenom v létě a zbytek roku se na léto jen těším. Se začátkem školního roku mívám (z objektivních důvodů) velké deprese a k tomu ten podzim a vánoce na dosah. Letos jsem se v rámci projektu "Budu se mít ráda" rozhodla, že se nenechám podzimem otrávit a budu se tvářit, že je moc fajn. Třeba nakonec bude. Inspirovala jsem se u Atheiry a koupila si svíčku s podzimní vůní, do vázy nádherné astry a do špajzu rum. S touhle výbavou se depresím určitě ubráním.

Další blogerka právě nastoupivší do třeťáku, zodpovědně psala o maturitě, která se blíží a o výběru vysoké školy. To mě úplně zaskočilo, Druhorozený je taky ve třeťáku, tváří se, jako by byl v osmičce na základce a o významu slova "maturita" má jen mlhavé představy. Čtvrtého září vyhrožoval, že skočí pod metro, jen aby do školy nemusel. Zároveň tvrdí, že půjde na vysokou, abych ho nemohla vykopnout z bytu. Nevím, co je horší.

Protože i pes vypadal sklesle, chtěla jsem ho v jeho skoro sedmi letech konečně naučit aportovat. Prvorozený se mu nevěnoval a on sám zájem taky neměl. Druhorozený se jenom posmívá, že je pes blbej. Jsem naivní amatérka. Venku na míček totálně prcal. Ještě, že nedohodím moc daleko. Naštvaně jsem doma otevřela noťas a hledala rady a porady na diskuzích, emimino jsem automaticky přeskočila. Na solidně vypadajících stránkách jsem se dostatečně poučila. Začala jsem trénovat doma a v první řadě jsme si se psem ujasnili, co je to míček. Zelený tenisák. Ne plyšový pejsek, gumová kost nebo bavlněný uzel. Pes není hloupý, rychle pochopil, že dostane odměnu, když míček přinese. Jenže přinesl jen jednou. Podruhý už ne. Když jsi blbá a ten debilní míček furt zahazuješ, choď si pro něj sama. A pak, že zvířata nemluví. Jeho pohled byl naprosto srozumitelný. Naučila jsem oba syny mluvit, jíst příborem a utírat si zadek. Ten podvraťák prostě aportovat BUDE.



neděle 10. září 2017

Holčiny a puberťák (vlastní)

Druhorozený studuje na střední zdravotnické škole obor vhodný spíše pro kluky, bezpečnostně právní činnost, přesto se všichni diví, že je na zdrávce. Školu si vybral zřejmě kvůli holkám, protože takové nepřeberné množství dívčin by nikde jinde nenašel. Pokaždý, když přijdu neplánovaně domů, s nějakou cácorkou se potkám. Jmenují se všechny stejně a stejně vypadají. Tedy kromě Lucky, maličko oplácané blondýnky. Ty ostatní jsou drobné dlouhovlasé brunetky. O panictví údajně přišel ve třinácti na paintballovém kempu. Nevěřila jsem. Jaký to bylo? Takový rychlý. Tak to bych ti i věřila. Přečetl si bráchovu knihu Nebuď takovej balvan a dostal startovací balíček prezervativů ve stylové plechové krabičce. Tím moje výchova v tomto směru skončila.

Občas ještě mívám záchvaty mateřské lásky a chci se synem sdílet nějakou kulturní akci. Třeba kino. Představa kina se starou matkou je ovšem pro Druhorozeného poněkud stresující. Vzal s sebou tedy starší kamarádku ze školy. Krásnou Carlu v černých šatech a rudou pusou, studentku zdravotnického lycea, která byla se svým francouzským šarmem naprosto okouzlující. Syn jí cestou shovívavě vysvětlil, že Míša (jako já) chodí jenom do Světozoru a ne na americký filmy. To není úplně pravda, někdy udělám i výjimku. My šli na dánskou detektivku a nakonec to byl jeden z nejhezčích prázdninových večerů.

Krásná Carla má ale mého chlapečka na háku, přece jen je skoro o dva roky starší. Občas se ptám, jak se má. Jó, viděl jsem ji, slušelo jí to, měla černý dlouhý šaty s takovou dírou. S dírou? No, koukaly jí nohy. Aha, ty myslíš rozparek. Z vlasů měla udělanou kouli. Hm, to bude asi drdól. A na nohách měla takový pěkný pantofle. Pantofle? Takový s páskama. Jasně, sandály. V budoucnu možná státní policie, módní každopádně ne!

Ty holčiny, co ho na háku nemají, Natálky, Viktorky a Vendulky, za ním jezdí obětavě domů. Druhorozený si je vyzvedne u metra a pokud mají zájem i o nějaký jiný program než sex, vyvede je do nákupního centra. Zpočátku jsem si myslela, že se s holkama jen vytahuje, že kecá. Večer jsem si vlezla do postele a jak jsem byla namatlaná pleťovým mlékem, něco se mi přilepilo na nohu. Rozsvítila jsem lampičku. Přes celé stehno jsem měla nalepený tmavý vlas. Sundala jsem ho, měl půl metru, a šla ho ukázat synkovi. Musel okamžitě vstát a čistě mi povléknout. Moje postel je a bude tabu. Víš, jak se blbě souloží na palandě? Nevím, a upřímně je mi to jedno. Pokud se ti to nelíbí, pronajmi si garsonku.

neděle 3. září 2017

Děti úplňku (2017), ČR

Jsem zastánkyní umělého přerušení těhotenství především v případě, že se plod nevyvíjí tak, jak by měl. Možná jsem krutá, ale já to tak cítím. Nesnáším ty rodiče, kteří říkají, dali jsme mu šanci, aby bojoval. Bojoval o co? O těch pár let plných operací, bolesti a všelijakých přístrojů připojených na tělo? Děkuju pěkně. Kamarádka šla na přerušení v pátém měsíci, nechtěla dítě s Downovým syndromem. Stála jsem při ní. Jenže někdy je matka příroda velká svině a postižení důkladně schová.

Pod slovem autista jsem si vždycky představila Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man a posléze našeho ajťáka. Roztomilý, ale dost mimo. Druhorozený autistu používá jako běžnou urážku, hlavně směrem k Bongovi, psovi Prvorozeného. Dokumentární film režisérky Veroniky Stehlíkové Děti úplňku naprosto převrátil všechny moje představy. Ve filmu nás nechá nahlédnout do života čtyř rodin, které mají děti s nejtěžší formou autismu. A to je vážně peklo na zemi. Jsou to silní rodiče, kteří bojují s nemocí statečně. Nikdo neutekl, nikdo to nevzdal. Úplněk všechny problémy jen vždy víc vytáhne. Děti jsou nezvladatelné, nespí, vydávají skřeky, sebepoškozují se a jsou agresivní. Zpětně jsem se dočetla, že byly vybrány i další rodiny, ale jejich děti byly tak neklidné, hlučné a agresívní, že natáčení nebylo vůbec možné.


Desetiletá Dorotka je moc hezká holčička, ale kouše sebe i ostatní, mlátí hlavou do zdi, nespí, křičí a pláče. Má dvě zdravé starší sestry, milující mámu a tátu, který svým článkem v Respektu stál u zrodu natočení tohoto dokumentu.
Třináctiletá Adélka se bije pěstí do obličeje, je agresívní i na tři mladší zdravé sourozence, hází vším, co se jí dostane do ruky. Do stacionáře musí kvůli agresivitě cestovat upoutaná na vozíku. Čtyřiadvacetiletý Míša má klecovou postel, která vlastně není klecová, protože nemá strop, ale výsledek je v podstatě stejný. Útočil na rodiče i v noci, třeba každé dvě hodiny. Počůrává se a snaží se rodičům při každé příležitosti vypíchnout oči. V autě mají přepážku, aby nenapadal mámu při řízení, když ho veze do denního stacionáře, v lepší případě na tři hodiny dvakrát týdně. Nemůže se s ním nikam jít, útočí i na ostatní lidi. Rodiče péči už nezvládají. Dospělá Marcela hází věci pod postel, během několika minut nahází všechno možné i nemožné pod postel, její máma věci pak vyndavá pohrabáčem a pokud zapomene zamknout v kuchyni skříňku, cpe se dcerka hladkou moukou až k dušení. Nemůže zůstat bez dohledu ani vteřinu, stejně jako ostatní děti. Táta jí nedávnou umřel, stará se o ni jen máma. A až umře i ona, kam Marcela půjde?

Žádný stacionář nebo domov nebere klienty s problematických chováním, paradoxně ti nejvíc problémoví tedy zůstávají v rodině. Všichni rodiče sní o nějakém domově pro své děti, kde by o ně bylo v dospělosti postaráno, rodiče Michala ho hledají už dva roky. Domov, kde by své děti mohli navštěvovat a kde by byly v dobré péči. Například v Nautisu, domově se zvláštním režimem pro lidi s problémovým chováním v Libčicích nad Vltavou. Domov ovšem nemá peníze na nové prostory pro další klienty, ti současní nikam neodejdou, zůstanou až do smrti a na pořadníku je dalších asi 80 lidí, bez vize do budoucna. Pozlatit by se měli všichni, kteří tu pracují a ne jim házet klacky pod nohy, o platech ani nemluvě. Diskusi ohledně problematiky na nejvyšších místech otevřela tragédie matky z Chomutova, která i se svým dvacetiletým autistickým synem ze zoufalství skočila pod vlak. Opravdu stát nemá peníze? Nechce se mi věřit.

úterý 29. srpna 2017

Trapný Trapný padesátky


Nevím, proč se rozčiluju, když tvůrci přiznávají barvu hned v názvu seriálu. Trapný. Ale kdo jiný by se měl vyjádřit, než Padesátka, že. Od spisovatelky Ireny Obermannové, autorky scénáře, jsem žádnou knihu nečetla, přitom mám české autorky ráda. Viděla jsem v televizi nějaké zfilmované, nelíbily se mi. Všechny hrdinky byly uječené a afektované. Možná obraz samotné autorky? Když vydala Tajnou knihu, jen jsem spokojeně pokyvovala hlavou, dělám dobře, že ji nekupuju. Milostná aféra s bývalým prezidentem Havlem. Četla jsem jen úryvky. Mám ráda přísloví Na každém šprochu, pravdy trochu, ale v té době byl Václav Havel už seschlý, nemocný dědeček a nějak jsem si ho nedokázala představit s tou parádní erekcí, jak Obermannová popisovala. Nejsem puritánka, ale kniha mi přišla nevkusná a hloupá. Zase jedna milenka, která nepochopila svoji úlohu, úlohu milenky.

Trapný padesátky jsou tak blbý, že se u nich ani žehlit nedá, i ta krátká stopáž 32 minut byla k nevydržení. Uřvaná groteska. Všechny tři charaktery postav jsou naprosto přehnané. Domácí puťka, babochlap i vystajlovaná blbka. Asi nemám pochopení pro nadsázku. Bohužel, i takové dobré herečky jako Melíšková, Tomicová a Mihulová musí platit nájem/hypotéku/pojištění. Pro koho, proboha, je seriál určen? Kdo se bude dívat na dalších 11 dílů ?


Zdroj: ČT

sobota 26. srpna 2017

Sophiina volba II

Já se nevzdám, já budu proti tomuto děsivýmu přirovnání bojovat pořád. V časopisu Reflex č. 31 napsala gastronomická novinářka Darina Křivánková v článku Čekání na kvalitní fast food:
Když se u benzínové pumpy máte rozhodnout, jestli zhltnout oschlou bagetu plněnou smaženými kousky čehosi, nebo sendvič z chleba zjevně chutnajícího jako vata, je to bezesporu Sophiina volba.

Zaplať Bůh, nejsem jediná, kdo se zase pěkně vytočil. V čísle č. 33 byl otištěn názor čtenářky Jitky Bláhové:
V tomto textu nazývá autorka výběr mezi oschlými sendviči Sophiinou volbou. Nevím, zda tuto knihu někdy četla, zde se matka dvou dětí na rampě koncentračního tábora rozhoduje, které ze svých dvou dětí pošle na smrt. Toto srovnání mě doslova šokovalo.

Moje reakce otištěna nebyla, jsem maličko opožděná, čtu časopis ve skluzu, ale byla jsem každopádně ostřejší:
Milá paní Křivánková,
od ženy Vaší úrovně bych nečekala přirovnání "Sophiina volba" při vybírání žrádla u benzínové pumpy. Možná by bylo fajn, kdybyste si stejnojmennou knihu od Williama Styrona přečetla, třeba byste se pak oddělila od davu tupců, kteří používají přirovnání, aniž by věděli, o čem mluví.



neděle 20. srpna 2017

Budu se mít ráda

Budu se mít ráda a budu na sebe hodná, to je moje v duchu vyslovovaná mantra posledních deset let. Když se budu mít ráda já, budou mě mít rádi i ostatní, jsem někde četla. Tak nechápu, proč jim to tak dlouho trvá. Možná se nemám ráda dostatečně. Hodná jsem na sebe většinou čokoládou nebo plzní, ale dnes jsem si koupila úzké černé džíny, které jsou s čokoládou a plzní poněkud nekompatibilní. Také si těch deset let slibuju koupi krajkových černých kalhotek s prostřiženým rozkrokem, doba ovšem mezitím pokročila a kalhotky mají většinou průstřihy dva. To není nic pro mě. Jestli si je někdy koupím, můžu si je rovnou nechat zarámovat, a s rámováním já zkušenosti teda mám.

Prvorozenému jsem nechala zarámovat památeční Richieho boxerky. Maturoval z matiky v posledním možném termínu a chtěl nějaký amulet, něco pro štěstí. Měl ses učit, blbečku. Když u mě nepochodil, vzal si na sebe ty půjčené boxerky, maturitu udělal, proto jsou památeční. To bylo období velkých pařeb, kdy přespával různě u kamarádů a jak je velmi čistotný, vždy se dožadoval zapůjčení čistého prádla. Já pak doma prala a žehlila cizí trencle a přemýšlela, jestli je syn na holky nebo né.


V galerii kroutili hlavou, byly trochu jeté i maličko roztrhané

Filip mě nemá rád, ale je mým šéfem a musím ho poslouchat. Přidal mi sice peníze, ale na revanš i práci, kterou jsem nechtěla dělat. Opravdu nechtěla, jsem býčice a nemám ráda, když na mě někdo tlačí. Taky znám svý limity a jsem hrozný nervák. Filip vymyslel, že když už sedím na call centru, budu vypomáhat na zákaznické lince, radit klientům s programem, kterému vůbec nerozumím. Strašně jsem se klepala a zvedala telefon s hrůzou, co budou na druhé straně potřebovat. Jo, stresuju se tím, nad čím ostatní mávnou rukou. Nakonec to zvládám, protože všichni okolo mi pomáhají.

Jenže ten šupák Stres si počkal, až se relativně uklidím a pak zaútočil. Najednou se mi špatně dýchalo, měla jsem pocit, že se udusím, nemohla jsem polykat. Sousto uvízlo v krku, když jsem se napila, voda zůstala nad soustem. Záchvat paniky. Říkala jsem si, že to zvládnu. Nešlo to. V metru jsem nemohla nastoupit do vozu, měla jsem strach, že se cestou udusím. Plakala jsem na nástupišti, že skončím v Bohnicích. Mně ovšem domů jezdí jenom metro a z Anděla je to pěšky sakra daleko a vlastně ani netrefím. Celý víkend jsem s tím bojovala. V pondělí jsem statečně šla do práce. Cítila jsem se dobře, jen občas jsem nemohla dodechnout. Pak jsem nebyla schopná vejít do tiskárny v Nekázance, zase jsem měla strach, že uvnitř nebudu moct dýchat, mluvit. No, ukecala jsem se, toho mladýho tiskaře znám pár let, v nejhorším prostě odejdu ven. Scénka mě nakopla k návštěvě praktické lékařky.

Všechno jsem jí převyprávěla a dostala Neurol. Zuzana nechtěla věřit, že tohle návykový svinstvo může předepsat obvoďačka. Může. Uklidnila mě, že jsem ještě OK, že mám mít dva prášky furt u sebe a bude mi možná stačit jen to vědomí záchrany v dosahu, pokud ne, mám jeden rozkousat. Dětem jsem vysvětlila, že jsem bláznivá, aby braly ohled. Druhorozený mi dokonce v půl desátý večer došel do Žabky pro čokoládu, Zuzana slíbila, že mě o víkendech bude brát z blázince na procházky. A já se rozhodla, že si koupím malý medailonek na krk. Holky v něm nosí fotky dětí, to já nemusím, mám je doma, jiné fotku chlapa, já žádnýho nemám. Já si tam nacpu Neurol a budu se mít ráda a budu na sebe hodná.

A co na to Doktorka se srdcem...?


moda-svatava.cz

čtvrtek 17. srpna 2017

Poslední zrnko

Jako rodilá Pražanda se s obilím nedostanu tak do styku jako třeba Janie, která je s přírodou opravdu spjatá, minimálně letošní brigádou. Ne, že bych nevěděla, jak obilí vypadá, občas nějaké pole vidím na výletě se Zuzanou, když jsem dostala nádhernou kytku slunečnic od Prvorozeného uvázanou s obilnými klasy, se zájmem jsem zkoumala druh obilí. Možná ječmen, takový fousatý, ten si pamatuju z básničky Zabloudilo kuřátko od Františka Hrubína.

Moje sestra je skvělá kuchařka a dost mě v lednu na La Palmě jídlem rozmazlovala. Ona ví, na co mě utáhnout. Uvařila například báječnou místní polévku Potaje de trigo, a i když jsem se na pšenici dívala nedůvěřivě, talíř jsem vyjedla do posledního zrnka. Potaje je takový kanárský eintopf, v hrnci je skoro všechno. Pšenice i solená vepřová žebírka se musí namočit den předem. Pšenice i maso (žebírka, kuřecí a hovězí), se vaří zvlášť. Vývary se slijí a doplní vodou, pak tam jde zelenina nakrájené na velké kusy, začíná se sladkou bramborou a mrkví. Následují zelené fazolky, pórek, cuketa, dýně, bílá dýně, kukuřice. Pak se rozmixuje decka bílého vína, olivový olej, tymián, oregáno, cibule, česnek a římský kmín. To dá polévce ten charakteristický šmak. Přidá se kapusta nebo zelí. Nakonec se vloží maso a pšenice.


P.S. Pokud nějaká spřátelená blogerka (případně bloger) zabloudí na La Palmu, ségra zve na okoštování.

pátek 11. srpna 2017

Výlet do Teplic nad Metují II

Letos jsem se rozhodla pro víkend mimo festival, abych měla Soňu jenom pro sebe. Oproti loňskému roku přidaly České dráhy nový spoj, rychlík z Prahy do Teplic, pěkně bez přestupů. Ve vlaku sice nebyla wifina, ale z reproduktoru hezky vítaly nové cestující a hlásily všechny příští stanice, i na elektronické informační tabuli se zastávky pěkně míhaly. Pravda, z Hradce Králové jsme vyrazili stejný směrem jako přijeli, ale to se na nádražích někdy stává, byla jsem klidná. Slečna nově přistoupivší říkala do telefonu, v kolik hodin bude v Nymburku. Tam už jsme byli. Ty vole, říkám si v duchu, jede na opačnou stranu. Z reproduktoru se ozvalo Příští stanice Chlumec nad Cidlinou. Ty vole, říkám si nahlas, JÁ jedu na opačnou stranu, protože v Chlumci jsme byli před chvilkou. Udělalo se mi úplně na omdlení, taky už nejsem žádný děvče v rozpuku, že. Hystericky jsem se vrhla na průvodčího, který s námi jel teprve od Hradce, že jedu, kurva, zase do Prahy. Děti mě zbaví svéprávnosti.

Připadala jsem si jak největší blbka na světě (a že je svět velkej). Naštěstí jsem nebyla sama, přidali se další čtyři zoufalci, kteří nechtěně jeli zpátky, jeden neměl k ráně daleko. Průvodčí nám vysvětlil, že do Teplic jedou jen některé vagóny a my seděli v tom špatném, což nám ovšem nikdo neřekl, z reproduktoru nehlásil, na tabuli neběželo. Průvodčí nám rozdal lístky s třicetikorunovým odškodněním (prcám na odškodnění!), pozdržel vlak v Chlumci, my do něho všichni naskákali a jeli zase zpět do Hradce. Při kontrole jízdenek nám nesympatická blondýna řekla jen znechuceně Jó, vy ste ty přejetý. Měla jsem neodolatelnou chuť jí plácnout. V Hradci přestup na další vlak a pak ještě jeden. Přijela jsem s hodinovým zpožděním, unavená, vynervovaná. Soňa mi řekla, že je to ještě dobrý, čekala mě o půlnoci. České dráhy, státní podnik, je stejná banda jako Česká pošta, státní podnik. Oběma je lepší se vyhýbat.


Počasí bylo letně nádherné, Soňa skvěle vaří, udělaly jsme dva výlety, jeden jen tak a druhý do Broumova. Nevěděla jsem, že v broumovském klášteře je druhá nejlepší kopie Turínského plátna z roku 1651. Sice jsem měla pocit, že na plátně obrysy člověka moc nevidím, stála jsem daleko a také se plátno neustálým osvětlení poškozuje. Jak jsem lakomá, plátno bych schovala a ukazovala jenom o velikonočních a vánočních svátcích.


Broumovský klášter

Poprvé v životě mi chutnalo desetistupňové pivo, Bernard. I čas na válení se u bazénu byl a lahve od sektu jsem raději nepočítala. Zpátky jel vlak v pondělí ve 4:34 hodin a Sonin hodný Druhorozený vstal se mnou ve čtyři a odvezl mě na nádraží. Cestou do Prahy jsem nespala, obezřetně jsem si hlídala, abych zase z Hradce nejela zpátky k Soně. Naštěstí ne. Z nádraží jsem s kufrem, ve kterém uvolněné místo po bohemkách zaplnil proviant (rybíz, cuketa, okurky a rajčata), šla rovnou do práce.


Janovice

neděle 6. srpna 2017

Výlet do Třeboně

Mastňácký výlet autem z Týna do Třeboně. Ani nevím, kvůli čemu jsme se s Ex v autě hádali, nicméně mě chtěl vysadit několik kilometrů před městem. Já jsem ale zvyklá a dávno se s ním nepouštím do žádných nebezpečných akcí, vždycky mám u sebe dobitý mobil a dostatek hotovosti. Mě nezaskočí. Samozřejmě si to rozmyslel, věděl, že by mě do konce dovolený už neviděl. S sebou jsme měli vystresovaného psa, poštípaného od vos, s panickým strachem z létajícího hmyzu. Na parkovišti odmítl vystoupit z auta. Motýl třepotající se okolo mu nepřidal. Za pomoci hrubé síly jsme ho vytáhli.


Udělali jsme krátkou procházku v zámeckém parku, ale bylo hrozný vedro a pes nervózní, stejně jezdíme do Třeboně hlavně na jídlo a do army shopu. V obchodě jsem koupila Druhorozenému pruhované tričko, jak si objednal, v restauraci Myslivna se nám výběr ryb nelíbil, skončili jsme jako vždy v Šupině. Nijak jsem svého Ex nešanovala, dala jsem si candáta, Regenta dvanácku, on si dal štiku s tarhoňou a vodu. Naposledy jsem tady byla s Prvorozeným a Markétou I., ale ona šířila kolem sebe tak negativní energii, že nám ani jídlo nechutnalo. Tentokrát to byla nádhera, jídlo i obsluha bez sebemenší chybičky. Jen pan Ex se trochu prohnul.


Candát, brambor, šalotka, kapary, zeleninový chips



neděle 30. července 2017

Dovolená snů (těch špatných)

Druhorozený periferně od počítače vnímal, že se s Ex delší dobu dohadujeme, kdo s ním letos pojede na Rusalku. Konečným verdiktem, že pojedeme oba (šest let po rozvodu), byl překvapený. Ale táta bude mít svou chatu?! Ne, budeme všichni včetně psa v jedné. No, to si děláš kozy?! Upřímně se zhrozil chlapeček. Nedělám, je to jenom týden, nějak to spolu vydržíme. Nějak jak?! Nechtělo se mi, ale bývalý mě ukecal, prý musím dohlížet na jídlo, když je Druhorozený po té dietě a sliboval výlety a nákupy autem. Já musím jezdit na kole.

Vážně jsme odjeli v této sestavě. Nebyl to dobrý nápad. Už to víckrát neudělám a pokud bych snad zase chtěla, zabte mě! Psa jsme vzít museli, protože Prvorozený chodil do práce a pes nemůže být celý den doma sám. U chaty jsem ho přivázala, Ex ho vždycky odvázal a pes se strašlivým štěkotem startoval na každýho, kdo šel kolem a kolem někdo chodil furt, protože naše oblíbená chata č. 29 je strategicky blízko hospody i bazénu. Zase jsem ho přivázala, Ex odvázal. Nakonec přivazování vyřešil Bong po svém, debilním chytáním vos, kterých byly letos mraky. Vosa ho poštípala a on zřejmě v posttraumatickém stresu strávil čtyři dny zalezlý pod postelí, kde se klepal ve dne v noci. Do normálu se aktivoval zase vybíháním až poslední den. Já ho přivázala, Ex odvázal.

Můj bývalý se nějakou záhadnou časovou smyčkou vrátil zpátky do doby našeho manželství, což stvrdil i tím, že si svoje špinavý prádlo házel mezi to mé a synovo. Odmítla jsem to třídit. V Týně na náměstí Míru na mě řval, že mám půl hodiny na nákup, pak odjíždí, cák zaplatil nejkratší parkování. Já ječela, že nejsem žádná jeho stará, ať si jede třeba do prdele. Prý stará jsem každopádně To určitě, jsem o deset let mladší. Zná mě přes dvacet let a ví, že tohle na mě nikdy neplatilo, nevím, proč to pořád zkouší. Šel to doplatit. Nakoupila jsem v klidu jídlo, dárky a knihu. Jenom v knihkupectví jsem spokojeně strávila dvacet minut.


Náměstí Míru, Týn nad Vltavou

Na kole jsem vyrazila pouze dvakrát s Druhorozeným na kebab do města. Zakázal mi brzdit a volal na mě Mišulko, za pět minut u Tesca. Přitom mi tak říkat nesmí, Mišulko mi říká jen pan Úžasný. Jinak byl Druhorozený jediný úplně bez problémů. Jen ty děti, čím jsou větší, tím hůř se spolu domlouvají. Matěj, který je nejstarší a jezdí už sám vlastním autem, byl takový rozkladný prvek. Kde jsou ty časy, kdy všichni parchanti jezdili jen na kolech. Nakonec i na schovávanou zase hráli, byla jsem úplně dojatá, když jsem je viděla.

Co si pamatuju, za těch dvacet let, je pikola pořád ta stejná lampa a dřív než v deset večer se nezačíná. Syn hrál na schovku už v šesti, sedmi letech, o půlnoci jsem ho odchytávala a jak blbě vidím a tma jak v ranci, musela jsem číhat kousek od lampy, až ho zapikají, schramstnout a odtáhnout do chaty. A pokud měl zrovna pikat, byl naštvaný nejen on. Jen Standa, když správcoval kemp, snažil se je od lampy vyhnat, prý dělají velký povyk a ruší ostatní. Každý večer jsem poslouchala synovy stížnosti na Standu, jak je šikanuje, jak jim zakazuje skákat do bazénu, nechce je pouštět na kulečník. Každé ráno, když jsem se vykulila z chatky, viděla jsem, jak jde Standa dolů přes louku pevným krokem ke mně. Stěžoval si na Druhorozeného, jak skáče do bazénu, řve a neposlouchá. Každý večer a každé ráno stejné. Kupodivu dřív vzdal žalování syn, Standa ještě pár dnů vydržel, než definitivně zjistil, že to nemá cenu. Rusalka je svobodná země.


S laskavým svolením Druhorozeného


středa 26. července 2017

Osm, Radka Třeštíková, 2017

Před dovolenou jsem si nějak knihu nestihla vybrat, čím je dražší, tím víc se rozmýšlím. Věděla jsem, že vyšla nová kniha od Radky Třeštíkový, ale ještě jsem od ní nic nečetla. Bábovky četla Kristina, zkoušela jsem loudit, ale byly jen půjčené. Odjela jsem tedy na Rusalku bez knihy a nákup si klasicky nechala do knihkupectví paní Sekyrové v Týně nad Vltavou. A zase jsem váhala a probírala všechno možné a shodla se s knihkupkyní, že Hájíček píše prostě málo. Nakonec jsem si odnesla Osm za hříšných 350,- Kč, ale kniha má 380 stánek a sama dobře vím, jaká dřina psaní je.

Třeštíková píše lehce, vtipně a moderně. Typické čtení na dovolenou. Osm je vztahový propletenec opravdu řádně propletený, Zuzana asi řekne, že až moc, až je těžko uvěřitelný, ale knihu ještě nečetla. Nechci moc prozrazovat, postřelená mladá holka v nemocnici si po probrání z kómatu nepamatuje poslední rok života. Všichni ji měli rádi, tak proč ji někdo chtěl zabít? Ten poslední rok byl ovšem plný zvratů a velkých změn, jen si vzpomenout.

Hezké je rozdělení knihy na několik chronologicky zpřeházených částí, naštěstí jsem se nezamotala. Té avizované detektivní zápletky jsem se trochu bála, já se novým českým detektivkám vyhýbám, ale autorka ji ustála se ctí. Nejdřív se mi líbilo prozrazování budoucího děje, takové malé narážky, co bude, pak to už trochu nudilo a připomínalo Nepřepínejte, dívejte se až do konce.

Všude píšou bestseller. No, byla bych umírněnější, ono mezi slepými jednooký králem platí i tady.


sobota 22. července 2017

Všude samá Markéta

Druhorozený měl jít na kontrolu k mé zubařce a jak je pako, pamatoval si samozřejmě jenom, že se jmenuje Markéta. Z čekárny kliniky pak pro jistotu volal, jestli je správně u Markéty Horákový. Ne, naše zubařka je Procházková, ale třeba se vdala, nějak si prostě poraď, je ti proboha sedmnáct, to snad zvládneš. Zvládnul. Nevdala se, dvě Markéty ordinují vedle sebe. Při své kontrole jsem se zubařky ptala, jestli je jméno Markéta podmínkou pro přijetí na tuto kliniku, protože ta předchozí se jmenovala stejně. Zubařka se smála, prý ne-e.

Pan Úžasný má dceru Markétu. Honzík v Kristinině bříšku by byl taky Markéta, kdyby teda neměl toho pinďoura. Prvorozený se rozešel s Markétou a našel si znovu Markétu. Před nimi měl dvě Venduly za sebou. Dělá to určitě kvůli mně, protože můj mozek nová jména už špatně vstřebává. Novou Markétu jsem dlouho neznala, protože jako jedna z mála nemá FB. Věděla jsem jen, že pravidelně čte můj blog. Ví tedy dobře, jaká jsme skvělá rodina.

Večer se syn přiřítil domů s krásnou kyticí a krabičkou bonbónů Lindor. Prý mi to posílá Markéta. Radost vystřídalo zděšení: Že ona chce požádat o jeho ruku. Jinak jsem si kytku nedokázala vysvětlit a protože Markéta čekala dole v autě, šla jsem si ji i přes protesty Prvorozeného prohlédnout. Zapřísahala se, že o ruku nežádá. Jen aby.
Loni jsem čarovala, abych si přivolala vnučku. Všem v práci holčičky, ať dcery nebo vnučky, děsně závidím. Nakonec je trumfnu a budu mít vnučku rovnou pětiletou, protože Markétina Nelinka oslaví v srpnu páté narozeniny. To jsou holt ty velký boty po Efce, jak je dlouhá, tak má i velkou nožku.



úterý 18. července 2017

Výlet do Kerska

Zuzana vymýšlí a plánuje výlety, já mám na starosti výběr divadel a zařizování lístků. Tentokrát jsem si ale nafoukala výlet do Hájenky v Kersku. To je ta hájenka z filmu Slavnosti sněženek. Zdeněk tam nedávno byl, pak i Kristina s celou širokou rodinou, všichni nadšení. Tedy gastro výlet. Zuzana se přizpůsobila moderní době a měla staženou mapu v mobilu. To bylo fajn, protože jsme poprvé po celou dobu výletu naprosto přesně věděly, kde jsme a kolik kilometrů jsme ušly. Vlakem do Nymburku a 15 kilometrů do Hájenky krásnou krajinou, cestou voňavými borovicovými lesy, minimum lidí.


Svatojosefský pramen

Vodu jsme ochutnaly, byla hodně železitá, jako cucání rezavého starého klíče, ale asi jde jen o zvyk, lidí, co si čepovali bylo dost. A obě s nedostatkem železa bojujeme.

Hájenka nezklamala, naštěstí má velkou zahrádku, kam se ta spousta hostů pohodlně vejde. Podle Kristinina pokynu jsem si dala kančí se šípkovou. Vynikající, a protože jsem fakt čuně, k těm dvěma malým postřižinským jedenáctkám (mimochodem moc dobrým) jsem ještě poslala půlku porce domácích lívanečků se zakysanou smetanou a borůvkama. Pak mi bylo těžko.


Z Kerska vlak nejezdí a já paličatě trvala na vláčku, vydaly jsme se na nejbližší nádraží, což bylo ještě asi 5 kilometrů. Jenže Zuzanino koleno má limit zhruba 14 kilometrů a můj ukazováček (?) na levé noze 15 kilometrů. Naše končetiny si tedy prosadily, že se pojede busem rovnou z Kerska do Prahy. Nakonec jsem byla spokojená hlavně já, protože bus končil na Černém Mostě, Zuzana pokračovala domů do Podolí.

pátek 14. července 2017

Tohle není můj hlas..!

Tenhle vysoký ječák, to nemůže být můj hlas. Nepříjemný jekot, který tahá za uši a i sklo v oknech by se chvělo, kdyby tam nebyl plast. Ale jo, jsem to já, žádná jiná ženská v místnosti není a Druhorozený mlčí. Umění vytočit mě za dobu od svého narození vypiloval k naprosté dokonalosti. Má mě na první dobrou. Jsem směšná, řvu, koktám a prskám, ale stejně mi to není nic platný.

Oba moji synové byli chtění a oba velmi miluju, nicméně Prvorozenému říkám, že je z děcáku a Druhorozenému, že jsem ho našla v popelnici. Možná to na nich zanechalo nějaké následky. Ty zjevné jsou nechuť uklízet a učit se. Problém s úklidem teď nově řeším i s Prvorozeným a opět bez velkých výsledků. Chlupy z Bonga mám i v podprsence a na Prasátkově skleněném jídelním stole jsem taky našla chlup z našeho psa. Kudy chodím, tudy línám. A co se týče školy Druhorozeného, letos jsem se na prázdniny těšila jako nikdy v životě. Jsem unavená, křičím a mluvím sprostě, potom se stydím, omlouvám a vzpomínám, jak jsem byla strašně šťastná, když se mi kluci narodili.

No jo, ale pak dávám Druhorozenému do ruky svačinu a on mi zpruzený naštvaně řekne, že nechtěl ty (čtyři) rohlíky se šunkou namazat máslem. Víš co? zeptám se. Tázavě se podívá. Polib mi prdel! Sakra, čí to byl hlas?! Ten není můj. Co je to za hnusnou matku?! Kde se tady vzala?!

P.S. Svým normálním a milým hlasem zdravím Klávesničku a Kočkomilku, které jsou teprve na startu.

sobota 8. července 2017

Uklízení s puberťákem (vlastním)

V tom našem přeplněném hnízdě jsme čtyři, uklízím jenom já jediná. Psa, který luxuje drobky nepočítám, na druhou stranu totiž strašně líná. Dobře patnáct let říkám synovi, aby nechodil doma bos. Zbytečně. Teď, co máme psa, vypadají jeho ponožky jako sněžnice ze sobí srsti. K tomu není schopný hodit špinavé oblečení do prádelního koše. Zásadně ho nechává na prolamovaném víku s neochvějnou důvěrou, že se prádlo během noci samo proseje dovnitř. Každé ráno je pak jeho opětovným nálezem nemile překvapený. Za to ovšem nemůže, protože tenhle návyk zdědil po svém otci. Genetika je neuvěřitelný svinstvo. V poslední době se mstím tak, že mu svršky házím do postele a pokud v ní leží, snažím se mířit na hlavu, jsem ale bohužel dost nešikovná. Jen občas slavím úspěch, to když jsou v ranci i kalhoty s páskem se železnou přezkou.

Máme jeden centrální odpadkový koš v kuchyni. Zřízení vlastního v pokoji jsem nedovolila ani Prvorozenému, Druhorozený má teď u sebe několik nelegálně držených krabic s odpadky a nevynáší je. Legalizací by se stejně nic nevyřešilo. To by synek pak chtěl i vlastní koš na špinavé prádlo, myčku, ledničku, toaletu... No, to se rovnou může odstěhovat někam do garsonky. Nechce.

Konečně už umí převzít a uklidit nákup z Koloniálu, který přivezou domů a ví, že přepravní papírové krabice musí nacpat zpět řidiči, protože fakt nevím, co s nima. Naposledy jsem objednala i zmrzlinu. Čtyřikrát jsem mu řekla, aby ji nezapomněl dát do mrazáku. První, co jsem po příchodu domů uviděla na botníku, byla hranatá plastová krabička se zmrzlinou v tekutém stavu. Byla jsem přesvědčená, že mě klepne, že to snad dělá schválně, že to přece není možný! Myslel sem, že to sou vlhčený ubrousky. Jasně, ubrousky Gelato Madre. A v tom případě je zmrzlina kde? Pokrčení ramen. Přecenila jsem ho, přebrání nákupu ještě nezvládá.


Toto prý nebyl žádný osobní vzkaz (mouky spořádaně uklidil do špajzu)

Brzlík a sojka