7. narozeniny

Můj blog oslavil sedmé narozeniny. A protože jsem začala psát, abych se vyrovnala s padesátými narozeninami, je zřejmé, že jsem spíš Šedesátka než Padesátka, jak mi sem škodolibě psala Jaruna, ale název blogu rozhodně měnit nebudu. Nejsem moc ambiciózní, nemůžu tedy napsat, jestli jsem čekala, že vydržím psát tak dlouho. Ve srovnání s mými oblíbenými blogery jsem skoro začátečnice. První blog, který jsem celý přečetla, byla Niternice, hned po ní mě nadchla Sweetsymphony, dnes Inspirováno životem, s Kačkou jsem se i neplánovaně potkala. Na Blogu.cz bylo nepřeberné množství zajímavých blogů, pořád po něm pláču. Po jeho skončení jsem pocítila velký odliv čtenářů. A nejen čtenářů, i některé mé oblíbené blogerky to zabalily, je jich už tolik, že nebudu vypisovat.

Vždycky jsem obdivovala lidi, co si píšou deník, tu jejich vytrvalost a disciplínu. Ty bohužel nemám, ale dělat nepravidelné zápisy na blog mě baví. Když si je občas zpětně čtu, sama se nestačím divit. Mám velmi krátkou krátkodobou paměť. Sedm let mého života. Dokopala jsem Druhorozeného k maturitě, Prvorozený se oženil, paní B mě na hned vyhodila z práce, párkrát jsem skočila v nemocnici, milovala jsem se se třemi muži, Glosátora nebudu počítat, tam jsme zůstali na půli cesty, konečně bydlím sama. Našla jsem si kámošku na výlety, VendyW je jediná blogerka, se kterou se pravidelně vídám. V padesáti letech má člověk už svůj kruh přátel a nové přibírá výjimečně. Kulturní úroveň mi pozvedl Čerf, ráda chodím na jeho výstavy. Návštěvnost se drží na slušné úrovni, občas krásný výkyv směrem nahoru, to když se o mně zmíní Soňa Malinová na svém blogu. Ta holka má jméno jak z červené knihovny a díky ní mám pár nových čtenářek, které přelouskaly zpětně celý blog. Neuvěřitelné.

Moje milé čtenářky, moji milí čtenáři,

čtěte mě a pište mi komentáře. Ani nevíte, jak moc mi to dělá dobře. Moc. Mám vás ráda, a s vámi a psaním je ten život vážně hezčí!

Dárek od Prvorozeného, přivezl mi ho do práce

Návštěva lékaře

Návštěva lékaře vyrobí jen další a další návštěvy lékařů. Pobolívalo mě levé ucho, jenom trochu, ale občas jím projela ostrá bolest. Zaléhaly obě, taky proto jsem trpěla naposledy v divadle. Myslela jsem, že to mám z plavání. Pan doktor na ORL řekl: pozánětlivý stav. A dal mi kapky do nosu. Protože se nic nezlepšilo, šla jsem na ORL znovu, ale prý mám být trpělivá, ono to přestane, nebo taky ne. 

Při pravidelné prohlídce na gynekologii mi pan doktor našel něco v děloze, a mimino to rozhodně není. Buď se to ztratí, nebo taky ne. Mám jít na kontrolu za šest neděl. A dostala jsem žádanku na mamograf. Nejbližší termín na Karláku i na Bulovce byl 22. prosinec. Moje návaly nikoho nezajímají.

Účastná byla jen moje milá plicařka. Empaticky vyslechla moje stížnosti na ostatní lékaře, na práci a soukromý život. Podotkla, že na psychiatrii můžu jít i bez doporučení, a poslala mě na FeNO vyšetření a CT hrudníku.

O smutku

Když byl Druhorozený doma sám, když ještě jeho doma bylo u mě, nezavíral dveře při sezení na toaletě. Proč, jsem nikdy nepochopila. Já je zavírám vždycky, před útokem malých synů jsem se i zamykala. Na toaletě trávím co nejméně času, nikdy si tady nečtu, i kdyby se nakrásně můj pobyt protáhl na celé dopoledne. Připadá mi nehygienické brát si sem knihy či časopisy.

Druhorozený spokojeně trůní a vybírá si jídlo z naší oblíbené čínské restaurace, Bong se přišel podívat, co tam sakra tak dlouho dělá a samozřejmě chtěl i podrbat.

Někde jsem četla radu psychologa, že pokud se s rozchodem nevyrovnáte do roka, měli byste vyhledat odbornou radu. V lednu to byl rok, co Prvorozený s Vendulkou museli Bonga nechat uspat. Je mi po něm pořád smutno. A když na něj vzpomínám, chce se mi brečet. Je to ještě normální? Měla bych někam zajít?

Matky & synové

V sobotu ráno v devět hodin volala Soňa z Teplic nad Metují, že se chystá do Prahy. Jsem ostuda, ještě jsem se slastně povalovala v posteli. V poslední době moje nejoblíbenější činnost. Hned po jídle. Občasný sex nestojí za zmínku. Měla jsem fakt radost, protože jsme se dlouho neviděly. Dopoledne přišel Prvorozený smontovat druhý rošt nové postele. 

Postupně si v bývalém dětském pokoji zařizuji ložnici, nejdřív jsem půl roku čekala, až mi správní firma vymění rozbité okno, které se vyrábí na zakázku, pak přišli malíři, pak jsem si koupila postel v Ikea a pak jsem střídavě prosila kluky, aby mi ji přišli smontovat. Matka dvou synů! Něco asi dělám špatně, sousedka má dvě dcery a když něco potřebuje, přifrčí některý zeťák. 

Měsíc se tu válelo pět velkých krabic, než došel Patočka. Už pochopil, že je pro mě zajímavý jen, když přijde s vercajkem. Složil postel a jeden rošt, pak ho opustily síly. Není divu, rošt se skládal po jednotlivých prkýnkách. Střídavě jsem prosila syny, aby přišli smontovat druhý rošt. Od obou jsem si vyslechla opovržlivé poznámky na Patočkovu výdrž.

Teď tedy Prvorozený v nevěřícím údivu kroutí hlavou nad ikeáckým plánkem a složeným roštem. Jak mohly Patočkovi zbejt dva zámky? No jo, inženýr! Synek opravil první rošt, složil druhý. Když chce, tak je i šikovný. A protože od druhé třídy kamarádí se Soniným Lukášem, věděl, že jeho máma přijede na víkend. A Lukáše napadlo vzít nás, matky, do mexické Barabizny na Zbraslavi, kde spolu byli kdysi s přítelkyněmi, dnes už bývalými. Akce Matky & synové. 

Synci nás do restaurace dovezli auty, prvotřídní servis. Setkání bylo opravdu bouřlivé, až se ostatní hosté ohlíželi. Smažené jalapeňos s čedarem, Nachos con Queso, biftek, Vepřové Chivay. Samý mexický dobroty, jen to pivo jsme měli české. Soňa poznamenala, že jediná výhoda stáří jsou dospělé děti, které tě občas někam vyvedou. Na závěr jsme si ještě poručily panáka Legendaria, který mě naučila pít Adélka z práce. Chutná úplně stejně dobře jako Božkov, ve kterém jsem měla namočené rozinky do štrůdlu.