Všude samá Markéta

Druhorozený měl jít na kontrolu k mé zubařce a jak je pako, pamatoval si samozřejmě jenom, že se jmenuje Markéta. Z čekárny kliniky pak pro jistotu volal, jestli je správně u Markéty Horákový. Ne, naše zubařka je Procházková, ale třeba se vdala, nějak si prostě poraď, je ti proboha sedmnáct, to snad zvládneš. Zvládnul. Nevdala se, dvě Markéty ordinují vedle sebe. Při své kontrole jsem se zubařky ptala, jestli je jméno Markéta podmínkou pro přijetí na tuto kliniku, protože ta předchozí se jmenovala stejně. Zubařka se smála, prý ne-e.

Pan Úžasný má dceru Markétu. Honzík v Kristinině bříšku by byl taky Markéta, kdyby teda neměl toho pinďoura. Prvorozený se rozešel s Markétou a našel si znovu Markétu. Před nimi měl dvě Venduly za sebou. Dělá to určitě kvůli mně, protože můj mozek nová jména už špatně vstřebává. Novou Markétu jsem dlouho neznala, protože jako jedna z mála nemá FB. Věděla jsem jen, že pravidelně čte můj blog. Ví tedy dobře, jaká jsme skvělá rodina.

Večer se syn přiřítil domů s krásnou kyticí a krabičkou bonbónů Lindor. Prý mi to posílá Markéta. Radost vystřídalo zděšení: Že ona chce požádat o jeho ruku. Jinak jsem si kytku nedokázala vysvětlit a protože Markéta čekala dole v autě, šla jsem si ji i přes protesty Prvorozeného prohlédnout. Zapřísahala se, že o ruku nežádá. Jen aby.

Loni jsem čarovala, abych si přivolala vnučku. Všem v práci holčičky, ať dcery nebo vnučky, děsně závidím. Nakonec je trumfnu a budu mít vnučku rovnou pětiletou, protože Markétina Nelinka oslaví v srpnu páté narozeniny. To jsou holt ty velký boty po Efce, jak je dlouhá, tak má i velkou nožku.