Uklízení s puberťákem (vlastním)

V tom našem přeplněném hnízdě jsme čtyři, uklízím jenom já jediná. Psa, který luxuje drobky nepočítám, na druhou stranu totiž strašně líná. Dobře patnáct let říkám synovi, aby nechodil doma bos. Zbytečně. Teď, co máme psa, vypadají jeho ponožky jako sněžnice ze sobí srsti. K tomu není schopný hodit špinavé oblečení do prádelního koše. Zásadně ho nechává na prolamovaném víku s neochvějnou důvěrou, že se prádlo během noci samo proseje dovnitř. Každé ráno je pak jeho opětovným nálezem nemile překvapený. Za to ovšem nemůže, protože tenhle návyk zdědil po svém otci. Genetika je neuvěřitelný svinstvo. V poslední době se mstím tak, že mu svršky házím do postele a pokud v ní leží, snažím se mířit na hlavu, jsem ale bohužel dost nešikovná. Jen občas slavím úspěch, to když jsou v ranci i kalhoty s páskem se železnou přezkou.

Máme jeden centrální odpadkový koš v kuchyni. Zřízení vlastního v pokoji jsem nedovolila ani Prvorozenému, Druhorozený má teď u sebe několik nelegálně držených krabic s odpadky a nevynáší je. Legalizací by se stejně nic nevyřešilo. To by synek pak chtěl i vlastní koš na špinavé prádlo, myčku, ledničku, toaletu... No, to se rovnou může odstěhovat někam do garsonky. Nechce.

Konečně už umí převzít a uklidit nákup z Koloniálu, který přivezou domů a ví, že přepravní papírové krabice musí nacpat zpět řidiči, protože fakt nevím, co s nima. Naposledy jsem objednala i zmrzlinu. Čtyřikrát jsem mu řekla, aby ji nezapomněl dát do mrazáku. První, co jsem po příchodu domů uviděla na botníku, byla hranatá plastová krabička se zmrzlinou v tekutém stavu. Byla jsem přesvědčená, že mě klepne, že to snad dělá schválně, že to přece není možný! Myslel sem, že to sou vlhčený ubrousky. Jasně, ubrousky Gelato Madre. A v tom případě je zmrzlina kde? Pokrčení ramen. Přecenila jsem ho, přebrání nákupu ještě nezvládá.

Toto prý nebyl žádný osobní vzkaz (mouky spořádaně uklidil do špajzu)